18 CO 75/2022-145

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Leony Poplerové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa 2) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 10. 2021, č.j. 11 C 88/2020-107 <b>I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. potvrzuje.</b> <b>II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění tak, že žalobce je povinen nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 19.602 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce [titul] [jméno] [příjmení].</b> <b>III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku IV. mění tak, že žalobce je povinen nahradit druhému žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 16.200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně [titul] [jméno] [příjmení].</b> <b>IV. Žalobce je povinen nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce [titul] [jméno] [příjmení].</b> <b>V. Žalobce je povinen nahradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně [titul] [jméno] [příjmení].</b> 1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce o určení, že vlastníkem nemovitých věcí: podíl 1 na pozemku [parcelní číslo], k. ú. [část obce], [obec], jehož součástí je stavba [adresa], k. ú. [část obce], [obec] (stavební parcela, jejíž součástí je rodinný dům vč. garáží a kolny); podíl 1 na pozemku p. [číslo] k. ú. [část obce], [obec] (zahrada); stavba [adresa], k. ú. [obec] u [obec], [obec] (rodinný dům); pozemek p. [číslo] k.ú. [obec] u [obec], [obec] (stavební parcela); pozemek p. [číslo] k.ú. [obec] u [obec], [obec] (zahrada); pozemek p. [číslo] k.ú. [obec] u [obec], [obec] (orná půda); pozemek p. [číslo] k.ú. [obec] u [obec], [obec] (orná půda); pozemek p. [číslo] k.ú. [část obce], [obec] (orná půda); pozemek p. [číslo] k.ú. [část obce], [obec] (orná půda); pozemek p. [číslo] k.ú. [část obce], [obec] (orná půda); pozemek p. [číslo] k.ú. [část obce], [obec] (orná půda) je druhý žalovaný (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že žalobce je oprávněným z věcného břemene spočívajícího v právu užívání a požívání k následujícím nemovitým věcem: stavba [adresa], k. ú. [obec] u [obec], [obec] (rodinný dům); pozemek p. [číslo] k.ú. [obec] u [obec], [obec] (stavební parcela); pozemek p. [číslo] k.ú. [obec] u [obec], [obec] (zahrada) (výrok II.), uložil žalobci nahradit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 10.164 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce [titul] [jméno] [příjmení] (výrok III.) a uložil žalobci nahradit 2. žalovanému náklady řízení ve výši 8.400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně [titul] [jméno] [příjmení] (výrok IV.).

2. Okresní soud rozhodoval k žalobě, kterou se žalobce domáhal jednak určení vlastnického práva k nemovitostem označeným ve výroku I. rozsudku s tím, že vlastníkem těchto nemovitostí je 2. žalovaný. Naléhavý právní zájem na určení spatřoval v tom, že předmětné nemovitosti byly před darováním 1. žalovanému dlouhodobě ve vlastnictví 2. žalovaného a po dobu desítek let užívány a požívány všemi rodinnými příslušníky 2. žalovaného, o čemž svědčí i notářský zápis, kterým 2. žalovaný nabyl vlastnické právo k nemovitostem a ve kterém bylo právo požívací přímo uvedeno ve prospěch [jméno] [příjmení] (otce 2. žalovaného). Druhý žalovaný nemá manželku ani děti, je osobou vysokého věku a při jeho úmrtí by nemovitosti přešly na 3. třídu dědiců, kam spadá i žalobce. Je tak fakticky ohroženo jeho postavení jako potenciálního dědice předmětných nemovitostí. Darovací smlouvu ze dne 17. 3. 2017, kterou 2. žalovaný daroval předmětné nemovitosti 1. žalovanému, měl za neplatnou, neboť nebylo vlastnické právo převedeno v souladu s právem, 2. žalovaný tak učinil ve stavu, kdy nebyl způsobilý rozpoznat následky svého jednání, navíc mu k nemovitostem nebylo zřízeno žádné věcné břemeno. Konstatováním policejního orgánu o tom, že 2. žalovaný není ve svéprávnosti omezen pravomocným soudním rozhodnutím, ještě neznamená, že nemohly v době uzavření darovací smlouvy existovat důvody vedoucí k takovému omezení svéprávnosti. Dále se žalobce domáhal určení, že je oprávněným z věcného břemene a darováním předmětných nemovitostí 2. žalovaným 1. žalovanému je tak ohroženo jeho požívací právo k předmětným nemovitostem, ačkoliv dlouhodobě přispíval k jejich zhodnocení. Toto právo vykonával v dobré víře a je přesvědčen, že právo užívání a požívání těchto nemovitostí vydržel, přičemž ve výkonu tohoto práva je mu dlouhodobě 1. žalovaným bráněno 3. První žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, namítal na straně žalobce nedostatek aktivní legitimace k podání žaloby, neboť tento nebyl účastníkem předmětné darovací smlouvy. Žaloba postrádá naléhavý právní zájem, přičemž tvrzení žalobce o postavení potenciálního dědice nemovitosti nemůže založit takový naléhavý právní zájem na určení. Mezi oběma žalovanými je dlouhodobě blízký vztah a první žalovaný se svou rodinou jsou nejbližšími lidmi 2. žalovaného a tvoří fakticky jeho rodinu. Syn žalobce popotahoval 1. žalovaného i před orgány činnými v trestním řízení pro trestný čin podvodu a lichvy, kterého se měl dopustit uzavřením předmětné darovací smlouvy. Policie ČR usnesením ze dne 19. 2. 2019 [číslo jednací] toto oznámení jako bezpředmětné odložila, přičemž v odůvodnění uvedla, že 2. žalovaný v době darování předmětných nemovitostí nebyl nijak na právní způsobilosti omezen, když ani Okresní soud v Pardubicích vlastním šetřením pod sp. zn. [spisová značka] nezjistil, že by 2. žalovaný skutečně trpěl duševní poruchou, která by vedla k zahájení řízení o omezení svéprávnosti, naopak provedeným prověřováním bylo prokázáno, že se jednalo o dlouhotrvající přání dárce. Svou aktivní legitimaci a právní zájem nemůže žalobce založit ani na tvrzení, že mu svědčí požívací právo jako věcné břemeno vzniklé vydržením, neboť se požívacího práva dovolává dle notářského zápisu ze dne 5. 3. 1948, které svědčilo [jméno] [příjmení] staršímu, tedy otci dárce (2. žalovaného), jež bylo osobní služebností a mělo ryze osobní povahu a jeho smrtí bez dalšího zaniklo. Žalobci ke vzniku požívacího práva jako práva věcného chybí jakýkoliv právní titul.

4. Druhý žalovaný s žalobou rovněž nesouhlasil, vznesl stejné námitky jako první žalovaný - sporoval nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva, namítal nedostatek věcné legitimace na straně žalobce. Ani tvrzení žalobce, že je ohroženo jeho právo potenciálního dědice, nemůže naléhavý právní zájem založit, neboť 2. žalovaný může za svého života naložit se svým majetkem dle svého uvážení. Nesouhlasil ani s tvrzení žalobce, že mu k předmětným nemovitostem svědčí požívací právo jako právo věcného břemene vzniklé vydržením, a zopakoval, že toto svědčilo pouze [jméno] [příjmení] staršímu dle notářského zápisu ze dne 5.3.1948, které je konstruováno jako osobní služebnost a tedy jeho smrtí zaniklo. Takové právo pak nelze ani vydržet. Žalobce svých chováním narušuje jeho klid a i klid rodiny, která se o něj stará, žalobce je veden osobním finančním zájmem, nerespektuje jeho rozhodnutí, jak naložit za života s vlastním majetkem. Druhý žalovaný uvedl, že svého rozhodnutí ohledně darování si je plně vědom, přičemž svůj úmysl darovat předmětné nemovitosti 1. žalovanému v minulosti rodině sděloval.

5. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že mezi účastníky bylo nesporným, že 1. žalovaný je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí dle darovací smlouvy ze dne 17. 3. 2017 uzavřené mezi 2. žalovaným jako dárcem a 1. žalovaným jako obdarovaným, žalobce je bratrem 2. žalovaného a strýc 1. žalovaného, ten je synovec 2. žalovaného a že rodiče žalobce a 2. žalovaného měli k předmětným nemovitostem zřízeno doživotní bezplatné právo požívání. Sporným zůstalo, zda má žalobce naléhavý právní zájem na podaných určovacích žalobách, a to určení vlastnického práva 2. žalovaného k předmětným nemovitostem a určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni k předmětným nemovitostem žalobce.

6. Okresní soud vzal za prokázané notářským spisem [číslo jednací] ze dne [datum], že [jméno] [příjmení] starší převedl na svého syna [jméno] [příjmení] (2. žalovaného) své nemovitosti a v čl. II. si vyhradil ku veškerým darem odstoupeným nemovitostem doživotní, bezplatné právo požívání. Darovací smlouvou ze dne 17. 3. 2017 a internetovými výpisy z katastru nemovitostí bylo prokázáno, že [jméno] [příjmení] jako dárce převedl na základě citované darovací smlouvy na 1. žalovaného, jako obdarovaného, bezplatně předmětné nemovitosti. Okresní soud měl dále prokázáno usnesením Policie ČR OHK SKPV [obec] ze dne 19. 2. 2019, [číslo jednací], že policejní orgán odložil trestní věc podezření ze spáchání zločinu lichvy dle § 218 odst. 1, 3b tr. zákoníku, kterého se měl dopustil [titul] [jméno] [příjmení] (1. žalovaný) tím, že dne 17. 3. 2017 uzavřel s [jméno] [příjmení], [datum narození] (2. žalovaný) darovací smlouvy, na jejímž základě byl obdarován spoluvlastnickým podílem k předmětným nemovitostem, přičemž při podpisu darovací smlouvy měl využít skutečnosti, že dárce je osobou vysokého věku a v době darování měl trpět duševní poruchou, která mu měla omezit schopnost porozumět uvedenému právnímu aktu a jeho důsledkům, kdy o převodu navíc neměl ani vědět a nemá si být vědom, že by svůj majetek na obdarovaného převedl. Z odůvodnění tohoto usnesení bylo zjištěno, že 2. žalovaný byl vyslechnut jako svědek při neodkladném a neopakovatelném úkonu za účasti soudce a státního zástupce, přičemž po pečlivém zvážení všech zjištěných skutečností považoval policejní orgán za prokázané, že [jméno] [příjmení] v době darování předmětných nemovitostí nebyl nijak na právní způsobilosti omezen, což lze opřít o skutečnost, že není evidováno žádné omezení svéprávnosti v centrálním registru osob a zvláště pak o závěr Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25 Nc 903/2018, při němž soud vlastním šetřením nezjistil, že by [jméno] [příjmení] skutečně trpěl duševní poruchou, která by vedla k zahájení řízení k omezení svéprávnosti. Současně bylo zjištěno, že se nejednalo o darování náhlé, při němž by dárce nebyl schopen rozpoznat důsledky darování, naopak bylo prokázáno, že se jedná o dlouhotrvající přání dárce, které avizoval rodině již nejméně od roku 2008 a svůj záměr opakovaně rodině sděloval. Uvedené potvrdil i sám [jméno] [příjmení] v rámci své svědecké výpovědi, při níž deklaroval, že je jeho věcí, komu co daruje. Okresní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 25 Nc 903/2018 zjistil, že dle úředního záznamu ze dne 10. 7. 2018 soud nepřistoupil k zahájení řízení o omezení svéprávnosti [jméno] [příjmení], neboť neshledal důvody rozhodné pro vedení řízení. Z podnětu k zahájení řízení vyplynulo, že uvedený by měl trpět duševní poruchou, tato však nebyla osobou podávající podnět ani šetřením soudu prokázána, naopak šetřením [obec] bylo zjištěno, že [jméno] [příjmení] sám hospodaří s finančními prostředky, žije v rodinném domě, v němž žije dále jeho sestra a synovec s rodinou, rodina mu pomáhá s vyřizováním osobních záležitostí, zajišťuje vaření, praní prádla i péči o domácnost, s péčí své rodiny je pan [příjmení] spokojený a není tak ani zřejmý zájem, který by měl být u něj chráněn.

7. Okresní soud na danou věc aplikoval ust. § 80 o.s.ř. a vysvětlil, že základem úspěchu žalobce v řízení o určení existence práva ve smyslu tohoto ustanovení je existence naléhavého právního zájmu na tomto určení. Odkázal na judikaturu, která je jednotná v názoru (R 17/72), že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není na místě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je k dispozici žaloba o splnění povinnosti. Právní zájem na určení nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o němž v řízení jde, aktivně legitimována k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. Odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 6002/2017, dle kterého ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je třeba rozlišovat mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k takovému určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).

8. Okresní soud uzavřel, že 2. žalovaný, který jako dárce převedl na 1. žalovaného jako obdarovaného předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 17. 3. 2017, nebyl v době darování na svých právech nijak omezen a byl si vědom důsledků svého právního jednání, které bylo v rodině dlouhodobě známo. Žalobu žalobce o určení vlastnického práva zamítl s tím, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení a není v této části žaloby ani aktivně legitimován. Žalobce se domáhal, že jeho (stále žijící) bratr, který tento dříve vlastnící majetek převedl na 1. žalovaného (synovce), je stále jeho vlastníkem, neboť žalobce zpochybňuje platnost jeho bratrem (2. žalovaným) učiněné majetkoprávní dispozice ve prospěch 1. žalovaného a svou věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem na takovém určení dovozuje pouze z toho, že je potenciálním dědicem po svém bratrovi, pokud by zemřel. Žalobce tak svůj nárok dovozuje pouze z případné potencionality možného postavení dědice, kterážto situace navíc v budoucnu nemusí ani nastat, neboť ani žalobce nemůže s jistotou vědět, kdy zemře a zda případně nenastane opačná situace, než kterou ve své žalobě předpokládá. V každém případě z pouhé potencionality možného budoucího dědického nároku nelze dle závěru okresního soudu dovozovat věcnou legitimaci žalobce a podle § 80 o.s.ř. spatřovat naplnění naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

9. Okresní soud neshledal žalobu důvodnou ani v části, ve které se žalobce domáhal určení, že je oprávněným z věcného břemene spočívajícího v právu užívání a požívání nemovitostí v obci [obec] s tím, že žalobci nesvědčí žádný právní titul, z něhož by odvozoval požadované právo z věcného břemene a které by bylo předpokladem pro tvrzené vydržení. Takové právo svědčilo dle notářského zápisu z roku 1948 pouze [jméno] [příjmení] staršímu - otci žalobce a 2. žalovaného, který měl k předmětným nemovitostem pouze osobní doživotní, bezplatné právo požívání, přičemž toto právo jeho smrtí zaniklo. Uzavřel, že žalobce ani na tomto požadovaném určení, nemá naléhavý právní zájem, a žalobu i v této části zamítl.

10. A protože byl 1. žalovaný ve věci úspěšný (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), přiznal mu okresní soud vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 10.164 Kč spočívající v nákladech zastoupení advokátem - za 3 úkony právní služby po 2 500 Kč za úkon (§ 7 bod 5. ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 citované vyhlášky) a 21 % DPH. Ze stejných důvodů pak okresní soud přiznal 2. žalovanému vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8.400 Kč spočívající v nákladech zastoupení advokátem - za 3 úkony právní služby po 2 500 Kč (§ 7 bod 5. ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 3x paušální náhrady po 300 Kč (§ 13 odst. 4 citované vyhlášky).

11. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Zdůraznil, že věcné právo vydržel a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2928/2004. Uvedl, že na dotčené nemovitosti vstupoval bez omezení se svou manželkou i syny, užíval je i v nepřítomnosti žalovaných, dlouhodobě vykonával i požívací právo tím, že je udržoval, dlouhodobě na nich pracoval, pěstoval na nich plodiny a rostliny, to vše za vlastní peníze. K tomuto tvrzení navrhoval svědecké výpovědi, které soud neprovedl. První žalovaný po nabytí vlastnického práva k nemovitostem všechna práva žalobce a jeho rodiny omezil, jak vyplývá z písemné korespondence. První žalovaný v rámci soudního řízení vedeného pod sp.zn. 11 C 149/2017 před Okresním soudem v Pardubicích toto jeho právo potvrzoval, když uváděl, že žalobce může volně užívat chalupu [adresa] a pozemky v [obec] nejen k rekreačním účelům, ale i k pěstování plodin a sklízení výnosů zahrady. Žalobce předložil notářský zápis ze dne 5. 3. 1948 soudu jen ilustrativně, nezakládá na něm svá věcná práva k nemovitosti. V době sepsání uvedeného notářského zápisu žalobce ještě nežil. Tvrdí tedy, že věcná práva vydržel. V době, kdy byl vlastníkem nemovitostí 2. žalovaný, nikdy nebylo žalobci v užívání a požívání bráněno a pokud by stále vlastníkem byl, nebyla by nikdy věcná práva žalobce porušena. Soud však toto vydržení neposoudil, paušálně jej odmítl s tím, že není dán naléhavý právní zájem k podání žaloby. Stejně tak soud nehodnotil, zda darování nemovitostí zasáhlo do právní sféry žalobce. Žalobce ve vztahu k žalobě na určení vlastnictví nemovitosti neopíral právní zájem o zákonnou dědickou posloupnost, jak je uvedeno v rozsudku, ale vždy o faktické užívací/požívací právo. Zopakoval, že je přesvědčen o velmi slabých rozpoznávacích schopnostech 2. žalovaného, který několik měsíců po samotném darování neměl ponětí o tom, kdo je aktuálně vlastníkem nemovitostí. Tímto darováním se druhý žalovaný de facto stal osobou bez domova, neboť si nevymínil věcné právo dožití a je odkázán na toleranci 1. žalovaného. Sám 2. žalovaný dbal v minulosti na to, aby darované nemovité věci zůstaly rodinným majetkem, když v roce 1997 při darování pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] bratrovi 1. žalovaného si vymínil předkupní právo rodinným příslušníkům dárce. V minulosti tedy byly darovací smlouvy koncipovány výrazněji ve prospěch 2. žalovaného.

12. První žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku, závěr okresního soudu o tom, že žalobci žádný právní titul, z něhož by odvozoval požadované právo z věcného břemene, nesvědčí, považoval za správný. Původní právo ze smlouvy dle notářského zápisu z roku 1948 svědčilo pouze právnímu předchůdci žalobce a žalovaných – [jméno] [příjmení] staršímu – otci žalobce a 2. žalovaného, šlo o osobní doživotní, bezplatné právo požívání, přičemž toto zaniklo jeho smrtí. Odkázal k tomu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 2230/2007. Pokud jde o žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, pak první žalovaný namítal, že žalobce není věcně legitimován a nemá na takovém určení naléhavý právní zájem. Žalobce se pouze snaží vynutit svoje„ právo potenciálního dědice“. Žádné pochybnosti nemohou být ani ohledně platnosti darovací smlouvy, neboť druhý žalovaný nebyl nijak na právní způsobilosti omezen a odkázal na rozhodnutí Police ČR ze dne 19. 2. 2019.

13. Rovněž druhý žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku, který považoval za správný. Namítal, že žalobci nesvědčí žádný právní titul, z něhož by bylo možné odvodit jeho právo z věcného břemene, žalobce nemohl ani toto právo vydržet. Původní právo ze smlouvy, na které se žalobce odvolává, a to dle notářského zápisu z roku 1948, svědčilo otci žalobce, šlo o právo osobní ve smyslu doživotního užívání, které zaniklo smrtí oprávněného. Druhý žalovaný učinil převod majetku na základě svého dlouho avizovaného záměru darovat svůj majetek prvnímu žalovanému, který o něj dlouhodobě pečuje. Jak vyplývá z usnesení Policie ČR ze dne 19. 2. 2019, žalovaný ví, komu co daroval, proč tak učinil a uvedl, že by se znovu zachoval stejně. Prvního žalovaného si cení za to, že se o něj dobře i s rodinou stará a toto ho vedlo i k rozhodnutí, které učinil. Tvrzení žalobce o opaku je pouze účelové, vedené snahou o osobní obohacení.

14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné.

15. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu, proto na ně odkazuje a s ohledem na námitky žalobce uvedené v odvolání dodává následující.

16. Podle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

17. Podle § 80 o.s.ř. je tedy možné se žalobou na určení domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, avšak pouze tehdy, je-li na takovém určení dán naléhavý právní zájem.

18. Dle ustálené judikatury (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2017 sp.zn. 30 Cdo 3875/2016) platí, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámce, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že toto bude určovací žaloba plnit, nebude splněna podmínka naléhavého právního zájmu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp.zn. 28 Cdo 2290/2003, či ze dne 14.3.2006 sp.zn. 30 Cdo 483/2006). Judikatura je rovněž jednotná v tom, že žaloba na určení není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. V takovém případě se totiž stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího ještě právní vztah či právo významné pro právní poměr účastníků nevyplývá, ale odstraní se až určením, zda tu příslušný právní vztah nebo právo je či není.

19. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016). Žalobce však nebyl a není účastníkem právního vztahu, v jehož rámci byly předmětné nemovitosti převedeny darovací smlouvou z 2. žalovaného na 1. žalovaného, ani se otázka vlastnictví předmětných nemovitostí netýká právní sféry žalobce, neboť dědické právo vzniká až smrtí zůstavitele; 2. žalovaný žije, dědické právo žalobce nevzniklo a není ani jisté, jestli v budoucnu vůbec vznikne (žalobce může 2. žalovaného předemřít). Odvolací soud k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp.zn. 24 Cdo 1169/2020. Žalobce se tudíž domáhal ochrany svého domnělého práva, které dosud neexistuje a které žalobci ani v budoucnu vzniknout nemusí. V pouhé ztrátě možnosti dědit tedy nelze spatřovat naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 o.s.ř.

20. Pokud žalobce sporoval platnost právního úkonu, kterým byly předmětné nemovitosti převedeny darem do vlastnictví 1. žalovaného, pak zde odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění učiněná okresním soudem, když žádnými z důkazů nebylo prokázáno, že by 2. žalovaný učinil tento právní úkon v duševní poruše, či že by byl omezen ve svéprávnosti. Skutečnost, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat, musí být v řízení prokázána s vysokou pravděpodobností; pro dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti musejí být pečlivě posouzeny všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy (I. ÚS 173/13). V tomto řízení žádné takové okolnosti tvrzeny nebyly. Kdo se odvolává na právní následek obsažený v § 581 o.z., toho tíží důkazní břemeno ohledně skutkových znaků právní normy, včetně toho, že jednající nebyl schopen pro duševní poruchu právně jednat. Žalobce důkazy, které by toto prokazovaly, však neoznačil, naopak v řízení bylo prokázáno, že 2. žalovaný v řízeních před orgány činnými v trestním řízení za přítomnosti soudce i státního zástupce při neodkladném úkonu znovu zopakoval své dlouhotrvající přání darovat předmětné nemovitosti 1. žalovanému, a to zejména pro chování jeho a jeho rodiny ke své osobě. Stejné skutečnosti byly prokázány i v řízení před okresním soudem pod sp.zn. 25 Nc 903/2018, kde nebyly shledány důvody pro zahájení řízení o omezení svéprávnosti 2. žalovaného.

21. Odvolací soud však nepřisvědčil okresnímu soudu, že by v řízení o určení, že žalobce je oprávněným z věcného břemene spočívajícího v právu užívání a požívání nebyl dán naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení. Pokud žalobce tvrdí, že vydržel právo z věcného břemene, které blíže specifikoval, pak na takovémto určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř. má.

22. Podle § 1257 odst. 1 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb. - o.z.) věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.

23. Podle § 1283 věty první o.z. služebností užívacího práva se uživateli poskytuje právo užívat cizí věc pro jeho vlastní potřebu a potřebu jeho domácnosti.

24. Podle § 1285 o.z. služebností požívacího práva se poživateli poskytuje právo užívat cizí věc a brát z ní plody a užitky; poživatel má právo i na mimořádný výnos z věci. Při výkonu těchto práv je poživatel povinen šetřit podstatu věci.

25. Podle § 1090 odst. 1 o.z. k vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

26. Předpoklady vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni jsou totožné s předpoklady nezbytnými pro vydržení vlastnického práva. Předpokladem dobré víry u oprávněného držitele práva odpovídajícího věcnému břemeni je přesvědčení, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemeni musí být„ se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stal subjektem práva na základě zákonem předpokládaného způsobu vzniku věcného břemene, tedy že právo, které k cizí věci vykonává, mu náleží, nebo řádně vzniklo anebo na něj řádně přešlo.

27. Opakovaně bylo judikováno, například i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp.zn. 22 Cdo 2919/200, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v [název] [název] č. 11/ [datum], s. 587).

28. K předpokladům vydržení práva odpovídajícímu věcnému břemeni v dobré víře zaujal právní názor Nejvyšší soud ČSR již v rozsudku z [datum rozhodnutí], sp. zn. 3 Cz 42/87, uveřejněném v [název] Nejvyššího soudu ČSR pod [číslo] sešit 2, ročník [datum], podle kterého“ k naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené“ právo” k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti v jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno“ od nepaměti” například i jinými obyvateli obce apod. Nabyvatelovo přesvědčení o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží, že nejedná bezprávně, musí být podloženo důvodem opravňujícím k takovému přesvědčení, tedy okolnostmi svědčícími o poctivosti nabytí” 29. Jestliže někdo tvrdí, že má k věci právo odpovídající věcnému břemeni, musí tvrdit mimo jiné okolnosti, z nichž lze usuzovat na jeho dobrou víru, tedy okolnosti svědčící o poctivosti nabytí, nikoli samu dobrou víru jako své vnitřní přesvědčení. Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout právo odpovídající věcnému břemeni. V rozsudku ze dne 27.2.2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, Nejvyšší soud uvedl, že“ to ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je”, a že posouzení dobré víry držitele je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli jen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) držitele, pak nelze přehlédnout, že držitel práva dovolávající se domnělého právního důvodu držby by měl uvést, o který jinak způsobilý titul nabytí práva z věcného břemene by v jeho případě mělo jít.

30. Žalobce přitom v řízení ani netvrdil, že by mu nějaký, byť domnělý, právní titul svědčil, pouze tvrdil, že své právo z věcného břemene dovozuje od titulu svého otce a toho, že on a jeho rodina dlouhodobě mohli nemovitosti 2. žalovaného v k.ú. [obec] bez jakéhokoliv omezení užívat. V řízení bylo prokázáno, že otci žalobce skutečně svědčilo bezplatné doživotní požívání předmětných nemovitostí, šlo však o právo, které smrtí otce žalobce bez dalšího zaniklo.

31. Nejvyšší soud se problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu zabýval také v rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, v němž dovodil, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře„ se zřetelem ke všem okolnostem“. Tato podmínka nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží. Cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemenu. Musí být proto přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010). Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp.zn. 22 Cdo 473/2020).

32. Žalobce v řízení ani netvrdil, že by mu nějaký, byť domnělý, právní titul svědčil, pouze tvrdil, že své právo z věcného břemene dovozuje od titulu svého otce. Otci žalobce skutečně svědčilo bezplatné doživotní požívání předmětných nemovitostí v k.ú. [obec], a to na základě notářského zápisu ze dne 5. 3. 1948, šlo však o právo, které smrtí otce žalobce zaniklo. Žalobce tedy žádný takový titul, na základě kterého by právě jemu vzniklo právo užívat a požívat nemovitosti v k.ú. [obec], které jsou nyní ve vlastnictví 1. žalovaného, nemá, nemá ani domnělý právní titul, žádné tvrzení ani důkazy i přes poučení okresního soudu nedoplnil, neoznačil. Pokud tedy žalobce žádný titul nemá, ale tvrdí, že je držitelem práva se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je, pak k naplnění dobré víry nepostačuje faktický výkon tvrzeného práva, a ani to, že žalovaní v minulosti žalobci a jeho rodině ve výkonu tvrzeného práva nebránili. Takové užívání nemohlo dobrou víru o existenci práva, které by mělo povahu věcného břemene, založit.

33. Odvolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

34. Odvolací soud k námitce žalobce, že nebyly okresním soudem provedeny všechny jím navrhované důkazy a byly bez dalšího zamítnuty, dodává, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy; je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede (např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp.zn.. 21 Cdo 731/2006). Povinností soudu je toliko vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015 sp.zn. II. ÚS 2067/2014), což okresní soud učinil. Soud nemusí z navrhovaných důkazů provést ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku uplatňovaného v řízeni nerozhodné a právně nevýznamné (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp.zn. 22 Cdo 2106/2005, ze dne 28. 2. 2013, sp.zn. 33 Cdo 2851/2011, ze dne 23. 2. 2017, sp.zn. 33 Cdo 2228/2016). Soud prvního stupně v rozsudku uvedl, z jakého důvodu neprováděl další navrhované důkazy. Odvolací soud má rovněž za to, že za situace, kdy okresní soud neshledával naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem a nebyl ani tvrzen žádný domnělý právní titul k určení, že je žalobce oprávněným z věcného břemene, bylo by provádění dalších důkazů nadbytečné, neekonomické a nepřineslo by jiných závěrů.

35. Odvolací soud přezkoumal dále výroky o nákladech řízení. Okresní soud při rozhodování o nákladech řízení postupoval dle správného ustanovení procesního předpisu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a správně přiznal procesně úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení. Při stanovení odměny advokáta však přehlédl, že v posuzované věci je předmětem sporu jednak žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem a dále pak žaloba na určení, že žalobce je oprávněným z věcného břemene spočívajícího v právu užívání a požívání k nemovitostem uvedeným ve výroku rozsudku (tuto skutečnost správně posoudil ve vztahu k vyměření soudního poplatku).

36. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby se stanoví z tarifní hodnoty předmětu sporu. V souzené věci je předmětem řízení jednak určení vlastnického práva k nemovitosti, kdy se za tarifní hodnotu dle § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/96 Sb. považuje částka 50 000 Kč. Stejná tarifní hodnota 50 000 Kč je pak i u druhého nároku, a to u určení, že žalobce je oprávněným z věcného břemene k nemovitostem. Podle § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby tedy měla být správně stanovena z tarifní hodnoty 100 000 Kč, což odpovídá částce 5 100 Kč za jeden úkon právní služby. Okresní soud chybně stanovil odměnu pouze z jednoho předmětu sporu a nesprávně ji stanovil dle § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/96 Sb.

37. Odvolací soud tedy dle § 220 o.s.ř. změnil výroky III. a IV. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Prvnímu žalovanému odvolací soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem - za 3 úkony právní služby po 5 100 Kč za úkon (§ 7 bod 5. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), za 3 paušální náhrady po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/96 Sb.) a 21 % DPH, neboť právní zástupce 1. žalovaného byl v době řízení před soudem prvního stupně jejím plátcem, a tedy náklady řízení 1. žalovaného představují celkem částku 19 602 Kč.

38. Výše nákladů řízení 2. žalovaného je v řízení před okresním soudem představována odměnou jeho zástupkyně za 3 úkony právní služby po 5 100 Kč (§ 7 bod 5. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a za 3 paušální náhrady po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/96 Sb.), celkem částkou 16 200 Kč.

39. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 a § 142 odst. 1 o.s.ř.), v němž byli rovněž plně úspěšní oba žalovaní.

40. Prvnímu žalovanému přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení za 2 úkony právní služby advokáta po 5 100 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d/, g/ vyhl. č. 177/96 Sb.), za 2 paušální náhrady po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/96 Sb.), celkem tedy 10 800 Kč.

41. Náklady řízení před odvolacím soudem byly přiznány i 2. žalovanému a jsou představovány odměnou jeho zástupkyně za 1 úkon právní služby ve výši 5 100 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/96 Sb.) a za 1 paušální náhradu po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/96 Sb.), celkem tedy 5 400 Kč.

42. Povinnost nahradit 1. žalovanému náklady před okresním soudem a náklady odvolacího řízení uložil odvolací soud žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.) k rukám jeho zástupce [titul] [jméno] [příjmení] (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

43. Povinnost nahradit 2. žalovanému náklady před okresním soudem a náklady odvolacího řízení uložil odvolací soud žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.) k rukám jeho zástupkyně [titul] [jméno] [příjmení] (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).