18 Co 93/2025-98

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců JUDr. Aleny Pokorné a JUDr. Víta Pejška ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky pro 361 189,57 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. června 2024 č.j. spis. značka

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalovaného , Jméno advokátky, .

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení , částka, s úvěrovým úrokem ve výši 5,39 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok II.).

2. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení , částka, s úvěrovým úrokem ve výši 5,39 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, z titulu dluhu z úvěru, který žalovanému poskytla její právní předchůdkyně , právnická osoba, . dne , datum, ve výši , číslo, , který ale žalovaný nesplácel řádně, takže spořitelna úvěr zesplatnila dnem , datum, a následně pohledávku postoupila žalobkyni.

3. Proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasný odpor, namítl promlčení a navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v případě, že žalobkyně na žalobě setrvá, je třeba doložit vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti a specifikovat, kdy a jaká částka byla žalovaným uhrazena a zda připadla na úhradu jistiny či příslušenství.

4. Žalobkyně na žalobě setrvala a uvedla, že nárok promlčen není. Právní předchůdkyně žalobkyně dne , datum, odstoupila od úvěrové smlouvy a současně žalovaného vyzvala k úhradě vyčíslené dlužné částky do 10 dnů od obdržení výzvy k úhradě. Zásilka s výzvou žalovanému byla podána k poštovní přepravě dne , datum, . Protože adresát nebyl poštovním doručovatelem zastižen, byla zásilka dne , datum, uložena na poště a adresát byl o tom vyrozuměn. Výzva k úhradě byla žalovanému doručena fikcí dne , datum, a určená desetidenní lhůta k úhradě pohledávky marně uplynula dne , datum, . Žaloba pro zaplacení této pohledávky pak byla podána dne , datum, , tedy ještě před uplynutím všeobecné promlčecí doby.

5. Okresní soud vyhodnotil, že , právnická osoba, . (věřitel) dne , datum, odstoupila od úvěrové smlouvy č. , číslo, ze dne , datum, (č.l. 15-19) na základě níž poskytla žalovanému , částka, a učinila dluh splatným ve výši , částka, (zesplatnila jej). Doslova uvedla: že jako věřitel „odstupuje od úvěrové smlouvy s okamžitou platností. Odstoupením od úvěrové smlouvy se poskytnutý úvěr v celé výši včetně příslušenství stal splatným, tzn. na základě tohoto oznámení Vám nyní vzniká povinnost vrátit věřiteli ihned celé přijaté plnění spolu s veškerým příslušenstvím“.

6. Po právní stránce okresní soud věc posoudil následovně. Žalovaná namítla promlčení žalovaného dluhu, který byl zesplatnění dnem , datum, . Věřitel, který pohledávku podle § 1879 občanského zákoníku postoupil žalobkyni, úvěr zesplatnil ke dni , datum, „s okamžitou platností“ a od tohoto dne byl žalovaný povinen plnit a od tohoto dne počala běžet lhůta, v níž věřitel mohl uplatnit u soudu vůči žalovanému své právo na zaplacení, kdy soud je orgánem veřejné moci, u nějž je toto právo vymahatelné. Promlčecí lhůta trvala tři roky a uplynula dnem , datum, . Žalobkyně podala žalobu dne , datum, , tedy po uplynutí promlčecí lhůty a žalovaný tak důvodně namítl, že není ve smyslu § 609 odst. 1 občanského zákoníku povinen plnit.

7. Výklad žalobkyně, že promlčecí lhůta počala běh uplynutím lhůty k plnění stanovené v oznámení o zesplatnění úvěru dnem , datum, , přičemž běh této lhůty měl počít v návaznosti na uplynutí lhůty stanovené žalobkyní pro nastoupení fikce doručení nelze podle názoru okresního soudu akceptovat. I z textu oznámení banky plyne, že povinnost zaplatit vznikla ke dni , datum, a lhůta, o níž hovoří žalobkyně, byla lhůtou, v níž zaplacení ještě nebylo vázáno na nastoupení dalších sankčních plateb a kterou věřitel hodlal posečkat s vymáháním.

8. Žalobkyně při jednání soudu změnila svá žalobní tvrzení a nově uvedla, že žalovanou částku požaduje z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Učinila nesporným, že před poskytnutím úvěru nebyla prověřena úvěruschopnost žalovaného a dále uvedla, že ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru má speciální povahu vůči obecným ustanoveními občanského zákoníku o vydání bezdůvodného obohacení. Nárok tak nemůže být promlčen. Teprve poté, co budou zjištěny schopnosti a možnosti žalovaného, budou stanoveny splátky v odpovídající výši a teď bude stanoveno, v jakých částkách od poskytnutí úvěru v roce 2017 měl úvěr splácet. V tomto případě by již splacená částka byla použita postupně na nejstarší od takto určených splátek. Znamená to také, že některá plnění splatná nejsou.

9. Okresní soud odkázal na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění platném v době uzavření smlouvy, který stanovil:(1) „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou [ověření úvěruschopnosti], je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.(2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“10. Okresní soud vyložil, že neplatnost podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, k níž soud přihlíží bez návrhu. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

11. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Věřitel nebyl s to doložit, že by před poskytnutím částky , částka, Kč zkoumal konkrétní výdaje žalovaného a konkrétní způsob, jímž plní své dosavadní závazky, jak výslovně a jednoznačně stanovil § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy posouzení kredibility mělo být učiněno „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.“12. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8; kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti. Platí však, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele a též rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

13. K posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Okresní soud vyšel z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), je s úvěrovým financováním spojeno od počátku a schopnost posuzovat ji byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, kdy jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

14. Na základě výše uvedených závěrů dovodil, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše). Žalobkyně nepředložila konkrétní vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného na základě zákonem požadovaných údajů. Smlouva je neplatným úkonem pro nesplnění předsmluvní povinnosti. Žalobkyně změnila svůj názor a neplatnost sama konstatovala.

15. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu a na právní jednání je třeba nahlížet spíše jako na platné, než neplatné (§ 547 a § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky "Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR", dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem morální hazard na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Dodal, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

16. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty, které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

17. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ESD") týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR Finance s.r.o. v. GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele," (C-167/18). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

18. V daném případě věřitel poskytl žalovanému , částka, , který z nich vrátil jen , částka, , a rozdíl těchto částek, tj. , částka, nevrátil. Žalobkyně namítala, že splatnost této částky ještě nenastala, resp. je třeba ji zkoumat, neboť ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je zde spor o možnostech žalovaného splácet. Okresní soud vyložil, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které má zvláštní povahu vůči obecné úpravě vypořádání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, nelze v poměrech projednávané věci vykládat tak, že pro účely promlčení posouvá splatnost poskytnutých prostředků až za datum splatnosti určené věřitelem a tím odsouvá ve prospěch věřitele počátek běhu promlčecí lhůty. Věřitel úvěr zesplatnil ke dni , datum, a od tohoto okamžiku počala běh lhůta, v níž se mohl na soud obrátit s vymáháním celé jeho pohledávky, resp. kterékoli její části.

19. Platí rovněž, že počátek běhu promlčecí lhůty nelze mechanicky odvíjet od splatnosti podmíněné skutečností, o níž není jisté, zda nastala (srov přiměřeně rozsudek Velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022–200). U absolutní neplatnosti, která má účinky od tehdy (ex tunc), počíná promlčecí lhůta běžet bez ohledu na to, že splatnost plynoucí z absolutně neplatného právního jednání případně stanoví splatnost pozdější. O riziku neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení předsmluvní povinnosti úvěrový věřitel objektivně věděl od okamžiku účinků směrnice Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a existence této směrnice bránila vzniku legitimního očekávání žalobce, že vypořádání neplatné smlouvy bude provedeno s ohledem na víru žalobkyně v její platnost. Jde o neplatnost absolutní (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Šlo by o výklad, který by ustanovení § 87 zákona o ochraně spotřebitele vyložil k tíži spotřebitele, ačkoli toto ustanovení jinak spotřebitele chrání před požadavkem na okamžité splacení dluhu vzniklého poskytnutím prostředků bez ověření kredibility. Takový výklad by byl rozporu s povinností užívat a aplikovat směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS ve světle jejího znění a účelu, tedy tak, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného.

20. Okresní soud z výše uvedených důvodů žalobu k důvodné námitce promlčení zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byla v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne , datum, , z částky , částka, za písemné podání nebo návrh ve věci samé (vyjádření k žalobě) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne , datum, a z částky , částka, za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne , datum, včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne , datum, náhrada , částka, za 22 ujetých km v částce , částka, (, částka, za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,5 l/100 km a , částka, /km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce , částka, podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

22. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včas odvolání. Pokud v řízení před soudem prvního stupně dospěl tento soud k závěru, že úvěrová smlouva, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, (dále jen „úvěrová smlouva“), je právní jednání absolutně neplatné, žalobkyně tento závěr nerozporovala a svým odvoláním proti němu nebrojila. Neztotožnila se však se závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalované pohledávky.

23. Ve shodě s názorem vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uváděla, že nárok věřitele na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru po vyslovení absolutní neplatnosti smlouvy soudem podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru není odvislý od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), přičemž promlčení uvedeného nároku se řídí ustanoveními občanského zákoníku o promlčení bezdůvodného obohacení, neboť zákon o spotřebitelském úvěru žádné speciální ustanovení v tomto směru neobsahuje. S ohledem na uvedené měla za to, že v nadepsané věci je třeba otázku promlčení nároku žalobkyně posoudit podle ustanovení občanského zákoníku.

24. Podle § 621 občanského zákoníku okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

25. V případě bezdůvodného obohacení je tak z hlediska subjektivní promlčecí lhůty podstatný den, kdy ochuzený nabyl vědomí o skutečnostech, jež absolutní neplatnost právního jednání působí (z nichž lze absolutní neplatnost vyvodit). Z uvedeného dovozovala, že promlčecí lhůta nemohla žalobkyni začít běžet dříve, než si mohla být vědoma, že došlo ke vzniku jejího nároku podle ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Připomněla, že až do , datum, (tedy i v době uzavření úvěrové smlouvy) bylo podle doslovného znění zákona o spotřebitelském úvěru třeba, aby dlužník – spotřebitel – uplatnil námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. V řízení nevyšlo najevo to, že by žalovaný uplatnil námitku neplatnosti úvěrové smlouvy dříve, než ve svém odporu ze dne , datum, . Nelze popřít, že právní předchůdkyně žalobkyně byla profesionálkou v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů. V dikci rozsudku odvolacího soudu na ni přesto nelze klást nepřiměřené nároky v tom smyslu, že by měla anticipovat výklad zákona jdoucí proti jeho výslovnému znění. Je proto zřejmé, že do dne , datum, , tedy do dne, jež předcházel účinnosti novely ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, či dokonce do dne , datum, mohla být oprávněně přesvědčena, že na úvěrovou smlouvu je nutno pohlížet jako na smlouvu platnou, neboť žalovaný se její neplatnosti před , datum, nedovolal. Žalobkyně si tak do , datum, , či dokonce do , datum, nemohla být vědoma toho, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil, resp. že mu vznikla povinnost podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Teprve od data následujícího po dni , datum, , či dokonce po dni , datum, , proto žalobkyni začala plynout promlčecí lhůta ve smyslu ust. § 619 odst. 1 a 2 a § 621 občanského zákoníku.

26. S ohledem na výše uvedené, a to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, je zcela irelevantní, zda a kdy došlo k odstoupení od absolutně neplatné úvěrové smlouvy či zda a kdy došlo k zesplatnění úvěru. I pro právního laika lze zcela pochopitelně odstoupit jen od platně uzavřené smlouvy; stejně tak nelze aplikovat ujednání absolutně neplatné smlouvy o úvěru a platně a účinně zesplatnit příslušný úvěr. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, neboť mezi účastníky bude takřka jistě spor o určení doby ve smyslu ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

27. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že považuje rozsudek okresního soudu za věcně správný, ztotožnil se zcela s jeho důvody. Navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

28. Krajský soud z podnětu včas podaného a přípustného odvolání přezkoumal napadený rozsudek (§ 212, § 212a o.s.ř.) a uzavřel, že odvolání žalobkyně není důvodné.

29. Krajský soud předně odkazuje na skutková zjištění okresního soudu, která se podávají z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proti nim ostatně odvolací výhrady žalobkyně nesměřují, týkají se toliko právního posouzení věci. Lze dodat, a žalobkyně to v odvolání znovu potvrdila, že mezi účastníky je nesporná skutečnost, že úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne , datum, , je pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka právním jednáním absolutně neplatným. Žalovaný namítl promlčení žalobkyní uplatněného nároku na peněžní plnění.

30. Protože odstoupit lze jen od platného právního jednání, závěry okresního soudu, které váží počátek běhu promlčecí lhůty na okamžik odstoupení žalobkyně od smlouvy a zesplatnění pohledávky z úvěrové smlouvy (dnem , datum, ), se v tomto případě neuplatní. Odvolací výhrady žalobkyně v tomto směru lze mít za opodstatněné.

31. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném od , datum, do , datum, , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

32. Pokud okresní soud uzavřel, že mezi účastníky uzavřená úvěrová smlouva je absolutně neplatným právním jednáním, krajský soud tento závěr sdílí, byť výslovné znění zákona hovořilo o tom, že spotřebitel musí námitku uplatnit u věřitele; k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/20.

33. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Tato speciální ustanovení stanoví, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Otázky promlčení nároku věřitele podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru se nicméně budou řídit ustanoveními občanského zákoníku o promlčení bezdůvodného obohacení, neboť zákon o spotřebitelském úvěru žádné speciální ustanovení v tomto směru neobsahuje (srov. též §§ 609 – 611 o. z.).

34. Podle § 619 odst. 1 a 2 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

35. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

36. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

37. Jak vyplývá z výše uvedeného, promlčecí lhůta nemohla žalobkyni začít běžet dříve, než si mohla být vědoma, že došlo ke vzniku jejího nároku podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. V době uzavření smlouvy o úvěru mezi účastníky bylo podle doslovného znění zákona třeba, aby dlužník – spotřebitel uplatnil námitku neplatnosti úvěrové smlouvy u věřitele. Nic takového přitom žalovaný netvrdí a ani to nijak nevyšlo v řízení najevo. Teprve rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 rozhodl Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) tak, že vnitrostátní soudy musí při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb. respektovat unijní právo, zejména pak výkladem zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Proto podle SDEU musí vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (viz rozsudek KS Hradec Králové-pobočka v Pardubicích 22 Co 135/2023).

38. Lze proto dovodit, že přinejmenším do , datum, mohla být žalobkyně oprávněně přesvědčena, že na smlouvu o úvěru uzavřenou účastníky dne , datum, je nutno pohlížet jako na smlouvu platnou, neboť žalovaný se její neplatnosti před , datum, nedovolal (srov. § 586 odst. 1 a 2 o. z.), a že žalovaný má plnit své závazky podle smlouvy. Proto si žalobkyně nemohla být před , datum, vědoma, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil (resp. že mu vznikla povinnost podle § 87 odst. 1 věty třetí zák. č. 257/2016 Sb.). Teprve od data následujícího proto žalobkyni začala plynout promlčecí lhůta ve smyslu § 619 odst. 1 a 2 a § 621 o. z.

39. Jestliže tříletá promlčecí lhůta ve vztahu k uplatněnému nároku z titulu bezdůvodného obohacení začala plynout od , datum, a žalobkyně podala návrh u soudu až dne , datum, , tedy až po uplynutí promlčecí lhůty, pak nelze žalobkyni promlčený nárok přiznat.

40. Krajský soud poznamenává, že názor okresního soudu o tom, že věřitel věděl od okamžiku účinků směrnice Rady 2009/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru o riziku absolutní neplatnosti pro porušení předsmluvní povinnosti, má svou váhu, a i podle tohoto názoru je uplatněný nárok samozřejmě promlčen. Krajský soud se však přidržel výkladu výše, který (v rámci právní jistoty) přihlíží k vnitrostátní úpravě.

41. Krajský soud shledal rozsudek okresního soudu věcně správným, a proto jej včetně správného výroku o nákladech řízení potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

42. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch, žalobkyně je proto povinna mu nahradit vynaložené náklady odvolacího řízení, tedy odměnu advokátky za jeden úkon právní služby podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši , částka, , jednu paušální náhradu hotových výdajů , částka, a DPH z odměny a náhrady advokátky v sazbě 21%, tedy celkem , částka, . Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení splatné k rukám advokátky. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť krajský soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.