18Co 131/2017

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobkyně: České dráhy, a.s., IČO 70994226, sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, zast. JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem Praha 1, Křížovnické náměstí 193/2, proti žalované: S. P. GmbH, sídlem S. r. N. B., L., zast. JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Lazarská 1718/3, o zaplacení 1.183.020,53 Kč s přísl., k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2016, č.j. 12 C 150/2015-133, t a k t o :

Výrok

Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé p o t v r z u j e . Ve výroku o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně m ě n í tak, že náhrada nákladů řízení je splatná k rukám JUDr. Radky Konečné, jinak se rovněž p o t v r z u j e . Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.429,90 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Radky Konečné, advokátky.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem na zaplacení 1.183.020,53 Kč s příslušenstvím přesně specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok I.). O nákladech rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 80.828,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Z odůvodněnírozhodnutí se podává, že takto soud rozhodl o žalobě na zaplacení částky 1.183.020,53 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje vícenáklady žalobkyně vzniklé v důsledku vadné dodávky motorových vozů žalovanou. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že na základě dvou kupních smluv byla žalovaná jako prodávající povinna žalobkyni jako kupující dodat 16 ks motorových vozů řady ČD 840 a 17 ks motorových vozů řady ČD 841, a to včetně předepsaných průkazů způsobilosti. Žalovaná však v rozporu se svou popsanou smluvní povinností dodala průkazy způsobilosti pouze s omezenou dobou platnosti do 29.2.2012. Žalobkyně proto musela nasazovat dva strojvedoucí do vybraných motorových vozů, a to od února, resp. od března 2012 až do srpna 2012 (ve vztahu k řadě ČD 841), resp. do září 2012 (ve vztahu k řadě ČD 840). Vícenáklady na nasazení druhého strojvedoucího žalobkyni vznikly ve výši žalované částky. Dle žalobních tvrzení žalovaná uznala nárok žalobkyně na úhradu vícenákladů svým faktickým chováním, tedy částečnou úhradou některých faktur, a neuvedla současně žádný důvod, proč by daný nárok neměla žalobkyni nahradit. Nadto mezi žalobkyní a žalovanou existovala dohoda o úhradě vícenákladů, a pokud by dohoda nebyla uzavřena, pak vícenáklady představují škodu žalobkyně vzniklou v důsledku porušení povinnosti žalované dodat bezvadné průkazy způsobilosti dle kupních smluv. Vznik škody představují náklady, které byly spojeny s nasazením druhých strojvůdců, výše škody je dána obsahem jednání mezi žalobkyní a žalovanou, které se uskutečnilo dne 23.3.2012, když na tomto jednání byla žalovaná informována o vznikající přibližné denní výši nákladů na nasazení druhých strojvůdců do motorových vozidel, v částce cca 560,- Kč na člověkohodinu, s tím, že tato částka přesně odpovídá výši, v jaké společnost České dráhy příslušné náklady v roce 2012 vykazovala v souladu s příslušnými právními předpisy a smlouvami vůči objednatelům závazků veřejné služby. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím podstatným stanoviskem, že nikdy jakýkoliv dluh vůči žalobkyni, který je předmětem řízení, neuznala. Skutečnost, že bez bližšího zkoumání v rámci zachování dobrých obchodních vztahů u velkého obchodu hradila některé faktury, nemůže vést k domněnce, že by celkový tvrzený dluh uznala. Nadto v důsledku přezkoumání předložených faktur s údajnou kalkulací škody dospěla k závěru, že vyčíslená škoda nemůže odpovídat skutečnosti. U některých motorových vozidel nárok na náhradu škody nemůže žalobkyni příslušet z důvodu opožděné reklamace předmětné vady. Zápis z jednání ze dne 23.3.2012 neprokazuje uzavření jakékoliv dohody mezi stranami. Žalobkyně netvrdí a neprokazuje, že osoba uvedená ve faktuře skutečně působila v pozici druhého řidiče motorového vozu, účastnila se řízení tohoto motorového vozu a absolvovala počet hodin jízdy v pozici druhého řidiče, jak je uváděno ve faktuře. Žalobkyně aniž prokázala, že by částky požadované k úhradě po žalované byly skutečně příslušným osobám, úřadům a státním orgánům proplaceny. Navrhla proto zamítnutí žaloby. Soud I. stupně vycházel z nesporného tvrzení účastníků, že mezi nimi byla uzavřena dne 4.5.2010 kupní smlouva č. 56784/2010 a dne 1.7.2011 kupní smlouva č. 56783/2010. Nesporným bylo i to, že průkazy ÚTZ k vybraným motorovým vozům byly dodány pouze s omezenou dobou platnosti. Spornou zůstala skutečnost, zda se účastníci dohodli na úhradě vzniklých vícenákladů, popř. zda a v jaké výši vznikla žalobkyni škoda v důsledku potřeby nasazení druhých strojvedoucích do doby, než byly dodány řádné průkazy způsobilosti ÚTZ. Po provedeném dokazování ke sporným skutečnostem soud I. stupně uzavřel, že žaloba důvodná není. Vycházel ze zjištění, že žalovaná byla dle uzavřených kupních smluv povinna žalobkyni dodat motorové vozy včetně všech předepsaných průkazů způsobilosti. Žalobkyni byly v rozporu s uzavřenou kupní smlouvou dodány průkazy způsobilosti ÚTZ pouze s omezenou platností, a to do 29.2.2012 u motorových vozů řady ČD 840 a řady ČD 841. Tyto vady byly žalobkyní u všech dotčených vozů žalované vytčeny. Žalobkyně žalované vyfakturovala vzniklé vícenáklady spočívající v potřebě nasadit druhého strojvedoucího za měsíce březen až září 2012 s tím, že v případě řady 840 byl žalovanou na základě vystavené faktury č. 166119882, 1666122920 uhrazen měsíc květen a červen, v případě řady 841 byl uhrazen na základě vystavené faktury č. 18461122924 a 1846126268 červen a červenec 2012. V případě uhrazení posledních dvou faktur byla mezi účastníky vedena e-mailová korespondence, z níž vyplývá, že proplacení faktur provedla žalovaná po vnitřní kontrole. Ohledně dalších faktur č. 1666115363, 1846115586 a 1846115563 za měsíce březen a duben 2012 provedla žalobkyně dne 1.6.2012 jednostranný zápočet, který nebyl žalovanou rozporován. V případě řady 840 tak zůstaly neuhrazeny faktury za měsíc červenec, srpen a září 2012, v případě řady 841 zůstaly neuhrazeny faktury za měsíc květen a srpen 2012. Žalobkyně k úhradě vzniklých vícenákladů v souvislosti s chybějícími průkazy způsobilosti vyzvala žalovanou dopisem ze dne 22.5.2015, avšak žalovaná nárok zpochybnila. Při jednání mezi účastníky dne 23.3.2012 žalobkyně uvedla, že jí do uplynutí přechodného období vznikají náklady ve výši asi 26.000,- Kč za provoz v Liberci a přibližně ve výši 2.600,- Kč za provoz vozidla řady 841.001 v kraji Vysočina. Účastníci této schůzky, slyšení jako svědci, nebyli oprávněni uzavřít za své společnosti jakékoli dohody, které by měnily smlouvu. Z dalších provedených důkazů soud I. stupně neučinil žádná skutková zjištění či tyto důkazy považoval za nadbytečné a neprovedl je. Soud I. stupně poté právně uzavřel, že je soudem pravomocným věc rozhodnout a že na spor dopadá český právní řád, neboť takový postup si účastníci dohodli v čl. XV. odst. 5 závěrečných ustanovení kupní smlouvy č. 56784/2010 a v čl. XV. odst. 6 závěrečných ustanovení kupní smlouvy č. 56783/2010. Poté zdůvodnil, proč nevydal při prvním jednání, jehož se žalovaná nezúčastnila bez omluvy, rozsudek pro zmeškání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu, zejména nález ze dne 28.1.2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, uzavřel, že ust. § 153b o.s.ř. je nutno vykládat tak, že soud rozsudek pro zmeškání vydat může, nikoliv musí; nebylo namístě vydat kontumační rozsudek za situace, kdy žalovaná nebyla pasivní a podala osmistránkové vyjádření a do spisu byla i dvakrát nahlížet, z čehož je zřejmé, že pravděpodobně zmeškala jednání určitým administrativním nedopatřením. Z nesporných tvrzení žalobkyně, která jsou předpokladem pro vydání rozsudku pro zmeškání, proto nebylo možno vycházet. Soud I. stupně se dále zabýval tím, zda zaplacením některých vystavených faktur v souvislosti se vzniklými vícenáklady za druhého strojvedoucího za některé fakturované měsíce na některé vlakové řady došlo ze strany žalované k uznání závazku ve smyslu § 323 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 407 odst. 2, 3 obch. zák. Uzavřel, že zaplacení těchto některých faktur nepředstavuje uznání dluhu, neboť jde o samostatná plnění na základě jednotlivých měsíčně vystavovaných faktur za jednotlivé vlakové řady. Nelze tak usuzovat, že by žalovaná uznávala veškeré další vystavené faktury. K tomu soud odkázal na názor Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 956/2004. Naopak není aplikovatelné jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2914/2015. Nedošlo-li k uznání závazku, nedošlo k přenesení důkazního břemene ze žalobkyně na žalovanou, žalobkyně byla proto povinna prokázat soudu existenci dohody o úhradě vícenákladů ujednanou mezi žalobkyní a žalovanou, což však nesplnila. K dohodě mezi účastníky nedošlo, a to ani při jednání mezi stranami smlouvy dne 23.3.2012. Soud I. stupně proto nárok žalobkyně posuzoval ve smyslu § 373 obch. zák., o odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku porušení povinnosti ze závazkového vztahu. Soud zdůraznil, že v řízení o náhradu škody je žalobce povinen prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005). Žalobkyně nedostatečně tvrdila vznik a výši škody, proto ji soud I. stupně dle § 118a o.s.ř. řádně poučil s tím, že žalobkyně je povinna tvrdit a prokazovat vady předmětu koupě (průkazy způsobilosti ÚTZ s omezenou platností na vlakové řadě 840 a 841), vznik a výši škody (tedy na jakých konkrétních motorových vozech s průkazem omezené platnosti ÚTZ byl nasazen v tom kterém období druhý strojvedoucí včetně časového vymezení od kdy do kdy a jaká skutečná škoda žalobkyni vznikla včetně jejího výpočtu, příčinnou souvislost mezi vadou předmětu koupě a vznikem škody). Žalobkyně si své povinnosti tvrzení a důkazní byla vědoma, když v rámci svého vyjádření výslovně uvedla, že je připravena dotvrdit a prokázat „přesně odpracované hodiny“. Přes uvedené žalobkyně soudu přesně nespecifikovala, na jakém motorovém vozidle (aby bylo patrné, zda se jednalo o vozy, které byly předmětem kupní smlouvy mezi účastníky a neměly od 29.2.2012 řádný průkaz způsobilosti ÚTZ) a v jakém časovém období (aby bylo zřejmé, zda toto byl den, kdy ještě nebyl dodán řádný průkaz způsobilosti ÚTZ), byl ten který druhý strojvedoucí (označený jménem) nasazen. Soud I. stupně přitom specifikoval, že řádné žalobní tvrzení by vypadalo asi tak, že žalobkyně by musela u březnové faktury tvrdit, že například dne 1.3.2012 jel na vozu 840.001 od 8:00 do 12:00 (4 hodiny) pan N. jako druhý strojvedoucí s tím, že škoda je ve výši 2.240,- Kč (560,- Kč x 4 hodiny). Žalobkyně však k takovému nespecifikovanému tvrzení pouze označovala důkazy spočívající ve formě výkazů práce druhých strojvedoucích, jejich svědecké výpovědi apod. Takto však soud nemohl nárokovanou škodu náležitě posoudit. Jinak by soud nepřípustně narušoval rovného postavení účastníků ve sporu. Soud I. stupně proto důkazy k neúplným žalobním tvrzením neprováděl a žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalovaná, která byla v řízení plně úspěšná, přiznal náhradu za právní zastoupení advokátem. Výši těchto nákladů soud I. stupně s odkazem na advokátní tarif a učiněné úkony specifikoval. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně. V odvolání namítala nesprávná skutková zjištění soudu I. stupně, vady postupu soudu I. stupně, nepřezkoumatelnost rozsudku i nesprávné závěry právní. Soudu I. stupně především vytýkala, že nezohlednil řádně uznání dluhu žalovanou, a to ve smyslu § 407 odst. 2, 3 ve spojení s § 323 obch. zák. Zdůrazňovala, že e-mailem informovala žalovanou, že pro vadné plnění žalované musí být motorové vozy od 1.3.2012 provozovány výhradně se dvěma strojvůdci, že vznikají vícenáklady, které budou žalované účtovány, že tyto náklady v průměru činí pro řadu ČD 840 „v Liberci“ v průměru 26.600,- Kč na den a „v Havlíčkově Brodě“ pro řadu ČD 841 v průměru 2.604,- Kč na den. Na jednání dne 23.3.2012 žalobkyně informovala žalovanou o tom, že vícenáklady za provoz „v Liberci“ u řady ČD 840 a za provoz vozidla řady ČD 841 vznikají náklady v denní výši odpovídající částkám v již zaslaném e-mailu. Žalovaná byla s uvedeným srozuměna, vůči tvrzením žalobkyně, že jí bude vznikající náklady účtovat, jakož ani proti jejich výši, ničeho nenamítala. Žalobkyně též provedla jednostranný zápočet na úhradu tří faktur, který žalovaná nikdy nerozporovala. Úhrada některých faktur provedená žalovanou tak měla účinky uznání dluhu. Z plnění žalované lze totiž usuzovat, že uznává svůj závazek na úhradu vícenákladů jako celek. Nikterak neuvedla, že zbytek dluhu rozporuje, a současně jí musela být známa kauza daného plnění, která je ostatně vyjádřena i na uhrazených fakturách a je pro všechny faktury totožná. K tomu odvolatelka poukazovala na již provedené důkazy před soudem I. stupně. Soud I. stupně však argumentaci žalobkyně odmítl a nesprávně dovodil, že je třeba každou jednotlivou fakturu posoudit jako samostatné plnění. Odvolatelka nesouhlasila s tím, že na podporu závěru soudu I. stupně je aplikovatelný názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004; tento se však týká smlouvy o dílo, v rámci které byly realizovány různé práce a v různých obcích. Případ žalobkyně je však odlišný, jedná se o druhově, věcně i místně totožné plnění, což dovozovala, že motorové vozy byly nasazovány stále na stejné trasy v Libereckém kraji a kraji Vysočina. Součástí faktury byl vždy detailní rozpis obsahující počet hodin, které konkrétní druhý strojvedoucí v příslušném měsíci odpracoval. Jednalo se tak o jediné plnění vznikající z téže kauzy, které bylo v podstatě umělé, zřejmě z důvodu zákona o DPH, který v zásadě vyžaduje měsíční fakturaci, rozdělenou do jednotlivých měsíců. Vystavení dvanácti faktur je tak nahodilostí, stejně tak mohla být vystavena i faktura jediná. V souladu s částečným plněním žalované se tak soud měl zabývat otázkou, proč žalovaná neuhradila zbytek vystavených faktur, byť částečným plněním závazek uznala. Odvolatelka dále namítala, že soud řádně neposoudil všechny okolnosti, z nichž žalobkyně dovozovala existenci dohody mezi účastníky o úhradě vzniklých vícenákladů. Soud se zabýval pouze jednáním mezi účastníky, které proběhlo dne 23.3.2012, a svědeckými výpověďmi zaměstnanců žalobkyně, které se týkaly tohoto jednání. Veškeré další skutečnosti však soud pominul, byť z nich žalobkyně dovozuje existenci dohody o úhradě vícenákladů. Napadený rozsudek je tak nesprávný a nepřezkoumatelný. V odvolání předestřela části svědeckých výpovědí zaměstnanců žalobkyně, z nichž lze, a to s přihlédnutím k e-mailové výměně mezi účastníky, dovodit, že mezi žalobkyní a žalovanou byla přinejmenším konkludentně uzavřena dohoda o úhradě vícenákladů. K tomu měl soud zohlednit i faktickou úhradu části faktur. Není přitom vyloučeno, aby dohoda o úhradě vícenákladů byla uzavřena konkludentně, nejednalo se totiž o změnu kupních smluv. Na podporu své argumentace odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004, sp. zn. 33 Odo 513/2002. Odvolatelka nesouhlasila ani s názorem soudu I. stupně, dle něhož nebylo možno žalobu jako důvodnou posoudit z titulu náhrady škody. Žalobkyně totiž řádně tvrdila veškeré významné skutečnosti pro nárok z titulu náhrady škody. V této souvislosti zdůrazňovala, že z každé příslušné faktury, popř. z její přílohy je patrné, jakého období a jakých motorových vozů se faktura týká, jaký počet hodin je jako vícenáklad fakturován a jaká je jednotková cena za hodinu práce strojvedoucího. Ke každé z faktur je přiložen podrobný rozpis obsahující údaje se jménem a příjmením příslušného druhého strojvedoucího včetně počtu hodin, které konkrétní druhý strojvedoucí strávil jako druhý strojvedoucí na ve faktuře konkrétně zmíněných motorových vozech v příslušném období. Tyto důkazy byly soudu řádně předloženy a provedeny při nařízeném jednání. Žalobkyně soudu i doložila, jakým způsobem byla kalkulována výše škody. Ta byla dána násobkem počtu odpracovaných hodin druhým strojvedoucím a hodinové sazby 560,- Kč. Počet odpracovaných hodin strojvůdců je zřejmý z příloh k fakturám. Ke kalkulaci hodinové sazby 560,- Kč žalobkyně soudu doložila, že tato představuje alokované a normované náklady spojené s „člověkohodinou“ nasazení strojvedoucího. Částka 560,- Kč/člověkohodina přitom odpovídá výši, v jaké společnost České dráhy příslušné náklady v roce 2012 vykazovala v souladu s příslušnými právními předpisy a smlouvami vůči mimo jiné objednatelům závazků veřejné služby, a výši, kterou tito objednatelé skutečně hradili. Za účelem prokázání těchto skutečností byly soudu navrženy výslechy svědků - druhých strojvedoucích, jakož i výslech účetní expertky společnosti České dráhy Ing. H. Š., tyto důkazy však soud odmítl provést. K důkazům byly navrženy i výplatní pásky druhých strojvůdců s tím, že jmenný seznam žalobkyně dodá na vyžádání soudu, důkaz přehledem o nasazení motorových vozů na jednotlivá čísla vlaků a provozní záznamy druhých strojvedoucích u motorových vozů řady ČD 840 a ČD 841 (jako přílohy žalobkyně založené k žalobě). Dle odvolatelky je rozsudek zmatečný a nepřezkoumatelný, když není zřejmé, zda byla žaloba zamítnuta pro neúplnost tvrzení či pro neprokázání základu a výše uplatněného nároku. Žalobkyně přitom řádně tvrdila a důkazně podložila jak vznik škody, tak i výši škody, plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobkyně tak neví, zda byla její žaloba odmítnuta pro nedostatek tvrzení či pro nedostatečnost jí navržených, resp. označených důkazů. K tomu odvolatelka též odkazovala na údajné nesmyslnosti, nepřezkoumatelnosti či vnitřní rozpornost závěrů rozsudku soudu I. stupně. K příkladu, uvedenému soudem jako „řádné tvrzení“, odvolatelka namítala, že všechny soudem jmenované údaje plynou z předložených faktur, které soud provedl jako důkaz č. 18 na jednání na 26.7.2016. Na tyto faktury bylo opakovaně poukazováno a byly předloženy soudu. Soud nemůže ignorovat vlastní dokazování, což však učinil. Soud I. stupně nesprávně interpretoval rozsudek Nejvyššího soudu, na který bylo v odůvodněníodkazováno, tj. sp. zn. 21 Cdo 2725/2007 ze dne 15.5.2008; obdobný závěr byl přijat i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2006, sp. zn. 32 Odo 35/2006, z něhož plyne, že částečně lze vylíčit rozhodné skutečnosti i zprostředkovaně odkazem na listiny označené jako důkaz a připojené k žalobě. Takto svou povinnost žalobkyně splnila. Dle odvolatelky je pochybením soudu i postup soudu I. stupně, který odročil jednání za účelem provedení dokazování a poté dokazování odmítl provést a vynesl rozsudek. Takový postup soudu je zmatečný a pro žalobkyni i překvapivý a porušuje právo účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nadto se soud nevypořádal s návrhem žalobkyně na postup dle § 136 o.s.ř. umožňující v případě, že bude mít pochyby ohledně výše uplatňovaného nároku, přiznat nárok dle úvahy soudu. Postup soudu je i proto nepřezkoumatelný. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, popř. jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná v rámci ústního přednesu při jednání odvolacího soudu navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako správný potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř. Dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Soud I. stupně správně posoudil problematiku své pravomoci i nutnosti aplikovat české hmotné právo, na což lze pro stručnost odkázat a doplnit jen tak, že možnost ujednat si pravomoc (příslušnost) soudů v daném obchodním sporu vyplývá z čl. 25 odst. 1, písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. EU/1215/2012 (tzv. Brusel I bis); možnost volby práva v daném vztahu vyplývá z čl. 14 odst. 1 písm. b) Nařízení č. ES/864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Žalobkyně svoji žalobu skutkově odůvodnila tím, že jí v důsledku porušení smluvních povinností žalovanou dodat spolu s dodávkou motorových vozidel i řádné doklady o průkazu způsobilosti vznikla v žalovaném období majetková újma za „vícenáklady“ spočívající v nasazení druhých strojvedoucích na dodaná motorová vozidla. Ohledně této újmy měla být - dle žalobní tvrzení - uzavřena dohoda účastníků o jejich úhradě. Soud I. stupně k výše uvedenému tvrzení žalobkyně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, důkazy správně zhodnotil v intencích ust. § 132 o.s.ř. a nepochybil ani v závěrech právních. K odvolacím námitkám žalobkyně lze jen dodat, že předpokladem vzniku smlouvy mezi dvěma účastníky, a to jak dle občanského, tak i obchodního zákoníku (jehož aplikace s ohledem na přechodné ust. § 3028 odst. 3 OZ na daný právní vztah dopadá), jsou dva jednostranné právní úkony vzájemně adresované, tedy návrh na uzavření smlouvy (oferta) a přijetí návrhu (akceptace). Z důkazů, které ke svým tvrzením o uzavřené smlouvě žalobkyně navrhla a soud je úplně provedl (neprovedení důkazů k tvrzené dohodě o úhradě vícenákladů nebyly odvolatelkou ani namítány), lze sice dovodit projev vůle žalobkyně směřující k žalované, aby tato uhradila žalobkyni vícenáklady, jež žalobkyně specifikovala tím, že je za jednotlivé měsíce, v nichž druhé strojvedoucí nasadila, vyfakturovala a uvedla jejich výpočet, avšak nikoliv již projev vůle žalované, že vyfakturované částky bude vždy akceptovat a platit. Pro přijetí návrhu se totiž přepokládá aktivní jednání, která však ze strany žalované dovodit nelze. Provedené důkazy jen prokazují skutečnost, že mezi stranami proběhlo jednání, avšak žádný právně relevantní výsledek v podobě smlouvy z něj nevzešel. K námitkám žalobkyně o uznání dluhu formou částečného plnění lze též odkázat na závěry soudu I. stupně a zdůraznit, že předmětem žaloby není jen jeden skutek, ale škoda - majetková újma, jež (pokud by byla řádně tvrzena a prokázána) mohla vzniknout vždy, kdy by byla některému z druhých strojvedoucích proplacena vyšší mzda, či žalobkyni vznikly jiné náklady, než které by vznikly podle pravidelného běhu věcí - nebýt škodného jednání žalované. Tyto samostatné dílčí nároky na náhradu škody by zcela nepochybně byly samostatně uplatnitelné u soudu, samostatně by se promlčovaly, mohly by být předmětem samostatných zápočtů, dohod o jejich úhradě apod. Ostatně i z jednání žalobkyně, která některé vícenáklady uplatnila jako zápočet pohledávky, jenž žalovaná uznala, potvrzují správnost úvahy, že se jedná o samostatné navzájem nezávislé nároky vzniklé z několika skutků. Samotné zaplacení faktur žalovanou za některé měsíce, aniž by je sporovala, proto může mít význam jen ve vztahu k nárokům za již uhrazené vícenáklady, nikoliv však ve vztahu k nárokům neuhrazeným, uplatněným danou žalobou. Z okolností konkrétní věci tedy nelze usuzovat na to, že by úhradou faktur a akceptací zápočtu za minulé období došlo k uznání dluhu tak, jak předpokládá ust. § 323 odst. 2 ObchZ. Soud I. stupně proto nejen správně uzavřel, že k žádné dohodě mezi žalobkyní a žalovanou o úhradě tzv. vícenákladů nedošlo, ale správně posoudil i neexistenci uznání dluhu formou částečného plnění a s tím související problematiku důkazního břemene. Aby byla žalobkyně ve sporu úspěšná, byla proto povinna nejen tvrdit a prokázat porušení právních povinností žalovanou, k čemuž nesporně došlo, ale i další prvky odpovědnostního vztahu. Žalobkyně v řízení tvrdila existenci újmy v podobě tzv. vícenákladů. Pojem škody je vykládán jako újma, která vznikla v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem v penězích. V daném případě, kdy byla tvrzena majetková újma, se v režimu obchodního zákoníku nahrazuje skutečná škoda a ušlý zisk (§ 379 ObchZ). Dle ustálené judikatury i odborné literatury (viz např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 55/1971, PR 4/1996, s. 169 či Komentář k Obchodnímu zákoníku, § 379, 13. vydání, Nakladatelství C. H. Beck) skutečnou škodu představuje především zmenšení hodnoty majetku (poškozením, zničením věci či její ztrátou), dále snížení nebo ztráta majetkového práva, vynaložení nákladů v důsledku porušení povinnosti. Za skutečnou škodu lze považovat i vynaložení nákladů, které by při pravidelném běhu věcí nebylo nutno vynaložit (tzv. vícenáklady), přičemž žalobkyně dle žalobních tvrzení i poté, kdy byla poučena soudem (tj. v podání ze dne 25.8.2016), právě tyto tvrdila. Jinak totiž nelze její tvrzení uvedené k bodu 49. tohoto podání chápat: „Dotčení strojvedoucí nasazení do Motorových vozů v důsledku porušení povinností žalovaným by, nebýt tohoto porušení povinnosti, buď v určitém rozsahu (např. i svých dodatečných přesčasů) vůbec nebyli společností ČD zaměstnáváni, nebo by ve zbývajícím rozsahu sloužili k obsluze jiných vlaků a přinášeli žalobci dodatečný výnos kryjící náklady na jejich zaměstnávání“. Jak však vyplývá z výsledků řízení, žalobkyně žádnou skutečnou škodu v podobě tzv. vícenákladů vzniklých za nasazení druhých strojvedoucích konkrétně nespecifikovala, a to přesto, že byla soudem I. stupně o této povinnosti ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř. poučena. Navíc, v odvolacím řízení žalobkyně odvolacímu soudu výslovně prostřednictvím svého právního zástupce potvrdila, že druhým strojvedoucím, jež na motorová vozidla s vadnými průkazy způsobilosti v rozhodném období nasadila, oproti pravidelnému běhu věcí, nic navíc nezaplatila (např. za práci přesčas, poskytnutím placeného volna apod.). Nebylo ani tvrzeno, že by žalobkyně zaplatila cokoli navíc na povinných odvodech (zdravotní, sociální pojištění zaměstnanců). V majetkových poměrech žalobkyně proto žádná reálná újma, vzniklá v příčinné souvislosti s porušením právní povinností žalované, nevznikla. Škoda totiž mohla v poměrech žalobkyně vzniknout teprve okamžikem, kdy by tyto tvrzené náklady druhým strojvedoucím jim či třetí osobě zaplatila či jinak refundovala, nikoliv jen tím, že je ve svém účetnictví hypoteticky vyčíslila. Hypotetickou újmu nemohla žalobkyně jako reálnou újmu ani přeúčtovat svým smluvním odběratelům. Dokud totiž dlužník (žalobkyně) nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli (např. druhým strojvedoucím za práci přesčas), nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby (žalované) za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001). Při absenci relevantních tvrzení nelze mít také za to, že by žalobkyni ušel zisk (majetkové plnění), jež by mohla získat tím, že by tvrzené vícenáklady svým odběratelům mohla vyúčtovat. Odvolací soud tak souhlasí s tím závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně ani netvrdila reálnou existenci škody, tedy že jí v její majetkové sféře vznikla skutečná újma; hypotetickou újmu vzniklou jen v účetnictví žalobkyně v režimu obchodního zákoníku odškodnit nelze. Z výše uvedených důvodů je zamítavý rozsudek soudu I. stupně správný, a byl proto potvrzen, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení za právní zastoupení advokátem (§ 219 o.s.ř.), jehož nesprávnost nebyla ani namítána a odpovídá obsahu spisu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná a náklady jí vznikly za 1,5 úkonů advokáta v odvolacím řízení (účast při jednání odvolacího soudu a účast při vyhlášení rozhodnutí). Advokátce žalované proto náleží odměna stanovená dle § 7 a § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a odst. 2 písm. f) AT ve výši 13.060,- Kč x 1,5 + 21% DPH, dále paušální náhrada dle § 13 odst. 3 AT 300,- Kč x 2 + 21% DPH; celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH: 20.190,- Kč, DPH 21 % : 4.239,90 Kč. Celkové náklady řízení s vyčíslením DPH činí 24.429,90 Kč. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení