18Co 194/2020

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobců: a) L. F., narozená dne xxx bytem B., Praha b) D. F., narozená dne xxx bytem B., Praha c) M. F., narozený dne xxx bytem B., Praha všichni zastoupeni advokátem Mgr. xxx sídlem V., Brno proti žalované: R. sídlem A., D., Irsko zastoupena advokátem JUDr. xxx Ph.D. sídlem V.Praha o zaplacení částky 750 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 25. března 2020, č. j. xxx, ve znění opravného usnesení ze dne 20. května 2020, č. j. xxx, takto:

Výrok

Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že mezinárodní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu k projednání a rozhodnutí této věci se nevyslovuje a řízení se nezastavuje.

Odůvodnění

1. Shora označeným usnesením se soud I. stupně podle článku 29 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“) prohlásil za nepříslušný k projednání a rozhodnutí věci (výrok I.) a podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil pro nedostatek podmínky řízení spočívající v mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí věci (výrok II.). Dále uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 4.356 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o návrhu, jímž se žalobci domáhali zaplacení předmětné částky z titulu náhrady škody v případě zrušení (zpoždění) letu podle článku 5 odst. 1 písm. c), článku 7 odst. 1 písm. c) Nařízení Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen „Nařízení č. 261/2004“), ve spojení s výkladem článků 5, 6 a 7 citovaného nařízení, který podal Soudní dvůr EU ve spojených věcech č. C-402/07 a C-432/07 Christoper Sturgeon a další v. Condor Flugdienst GmbH a Stefan Böck a Cornelia Lepuschnitz v. Air France SA, a podle něhož lze pro účely uplatnění nároku na náhradu škody nahlížet na cestující zpožděných letů stejně jako na cestující zrušených letů; cestující zpožděných letů se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle článku 7, jestliže dosáhnou cílového místa určení tři nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem. Žalobci a) - c) tvrdili, že dne 18. 9. 2018 absolvovali let xxx, z Prahy do Barcelony, operovaný žalovanou jako leteckým dopravcem, a že do cílové stanice byli dopraveni se zpožděním delším než 3 hodiny. Požadovaná náhrada ve výši 250 EUR pro každého ze žalobců a) - c) podle článku 7 odst. 1, písm. a) Nařízení č. 261/2004, odpovídá ortodromické vzdálenosti výchozí a cílové destinace. Žalobci tvrdili, že nárok uplatnili u žalované mimosoudně, aniž jim žalovaná náhradu poskytla.

3. Žalobci dovozovali mezinárodní příslušnost českých soudů, resp. Obvodního soudu pro Prahu, k projednání a rozhodnutí věci na základě z čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“) jako „soudu místa na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty“, s využitím výkladu článku 5 odst. 1 Nařízení č. 44/2001, tzv. Brusel I. (shodného znění), poskytnutého ESD ve věci C-204/08, Rehder proti Air Baltic Corporation tak, že mezinárodní pravomoc k projednání a rozhodnutí věcí, v nichž jsou uplatňovány nároky podle Nařízení č. 261/2004, má podle volby žalobce soud, v jehož obvodu se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla, sjednané v přepravní smlouvě.

4. Žalovaná při svém prvním úkonu v řízení vznesla námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, s tím, že podle dohody o prorogaci, uzavřené mezi účastníky řízení jako smluvními stranami příslušné přepravní smlouvy, je pro uplatnění nároků na kompenzaci podle Nařízení EU č. 261/2004 podle čl. 25 Nařízení Brusel I bis sjednána výlučná mezinárodní příslušnost irských soudů. Žalovaná dále tvrdila, že prorogační dohoda, sjednaná formou čl. 2.4.2 Všeobecných podmínek přepravy (dále jen „VPP“), které jsou nedílnou součástí mezi účastníky uzavřené přepravní smlouvy, se podle těchto VPP neuplatní, pokud cestující dodržel sjednaný postup předběžného uplatnění nároku u leteckého dopravce prostřednictvím jeho internetového formuláře (dle ujednání v čl. 15.2 VPP); tyto podmínky pro vyloučení účinků prorogační doložky však žalobci nesplnili, proto je při posouzení mezinárodní příslušnosti třeba vzít v úvahu platnou a účinnou prorogaci ve prospěch irských soudů.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že smluvní strany uzavřely smlouvu o přepravě, jejíž součástí byly všeobecné přepravní podmínky, které obsahují ujednání o výlučné pravomoci irských soudů podle článku 25 Nařízení Brusel I bis, ve vztahu k nárokům dle Nařízení č. 261/2004, které nebyly cestujícím uplatněny před podáním žaloby u žalované prostřednictvím postupu stanoveného v těchto VPP, tedy emailem nebo za využití formuláře v českém jazyce, na který je ve VPP přímý odkaz, popř. i na webu žalované. Žalovaná však nebrání cestujícím podat žalobu v režimu Nařízení č. 261/2004 u soudu místa odletu či příletu (viz rozsudek SDEU, ve věci C-204/08, Peter Rehder proti Air Baltic Corporation) za předpokladu, že takový nárok nejprve uplatní u žalované e-mailem nebo prostřednictvím formuláře v českém jazyce, a to jak osobně, tak i v zastoupení právním zástupcem.

6. Soud I. stupně (v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015, podle něhož výklad doložky o volbě soudů určitého státu podle čl. 25 Nařízení Brusel I bis za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna) přistoupil k interpretaci účastníky uzavřené prorogační doložky podle článku 25 Nařízení Brusel I bis. Dospěl k závěru, že ujednání o výlučné příslušnosti dle čl. 25 Nařízení Brusel I bis je formálně platné, neboť jsou přesně vymezena kritéria pro určení věcně a místně příslušného soudu. Dohoda o prorogaci rovněž nezakládá značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, neboť žalobci mohli rozumně očekávat (ust. § 1753 o. z.), že VPP mohou obsahovat ustanovení tohoto obsahu, když většina leteckých dopravců má na svých webových stránkách informace k podání reklamace, resp. uplatnění nároku za zpožděné nebo zrušené lety. Účelem sjednání prorogační doložky podle článku 2.4.2 a zvláštního postupu podle čl. 15.2 VPP je zejména předejití vzniku nákladů vzniklých v důsledku vedení soudního řízení, a to jak na straně žalující (včetně nákladů na případné právní zastoupení), tak i na straně žalované. V uvedeném případě lze tuto hospodárnost považovat za legitimní cíl, neboť cestujícím, v souladu s ust. § 1814 písm. j) o. z., nebrání ničeho podat žalobu u soudu místa odletu či příletu a zvolit si právního zástupce, pokud jim nebude žalovanou v rámci postupu podle článku 15.2 VPP vyhověno. Nadto je zřejmé, že cílem tohoto postupu je snaha umožnit cestujícím (spotřebitelům) se svého nároku domoci i bez nutnosti právního zastoupení, a to prostřednictvím jednoduchého formuláře v českém jazyce. Tento postup soud I. stupně shledal souladný s právní úpravou ochrany spotřebitele v České republice i Evropské unii, když ujednání o výlučné pravomoci irských soudů se podle dohody stran uplatní výhradně v případě, kdy cestující nevyužije předem stanovený a jednoduchý postup dle VPP. Žalobci prosazovaný režim českého smluvního práva pro danou přepravní smlouvu, opírající se o ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I na základě zaměření žalované na český trh, by se uplatnil pouze v situaci, kdy, na rozdíl od daného případu, by nebylo určeno rozhodné právo.

7. Vzhledem k tomu, že žalobci nepostupovali v souladu s čl. 15.2 VPP, byla podle čl. 2.4.2 VPP platně ujednána dohoda o výlučné příslušnosti irských soudů. Takto vzniklý nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; soud I. stupně proto podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil, když shledal naplnění podmínek pro podání předběžné otázky k SDEU, neboť v řízení nevyvstala otázka výkladu unijního práva. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť žalobci zavinili, že řízení muselo být zastaveno, když podali žalobu k soudu, který nemá pravomoc rozhodnout.

8. Toto usnesení napadli žalobci včasným a přípustným odvoláním. Namítali nesprávné právní posouzení otázky mezinárodní příslušnosti českých soudů (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.), pokud vyústilo v závěr o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci a k zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Prosazovali právní názor, že ujednání o prorogační doložce (podle článku 25 Nařízení Brusel I. bis) je neplatné jak podle unijní úpravy, tak podle českého vnitrostátního práva.

9. Žalobci především uvedli, že podle judikatury SDEU i Ústavního soudu ČR ve věci letových žalob je nárok cestujícího na odškodnění proti provozujícímu leteckému dopravci považován za nárok ze spotřebitelské smlouvy (srov. nálezy ÚS sp. zn.

IV. ÚS 2672/19 ze dne

19. února 2020 nebo II. ÚS 291/20 ze dne 31. 3. 2020). Proto dovozují, že bez ohledu na skutečnost, že Nařízení Brusel I bis vylučuje aplikaci speciálních spotřebitelských ustanovení oddílu 4 nařízení Brusel I bis pro přepravní smlouvy, nelze obcházet právní úpravu ochrany spotřebitele prostřednictvím volby práva, resp. dohodou o sudišti v obchodních podmínkách. Obcházení pravidel na ochranu spotřebitele ve prospěch silnější strany by vedlo k popření samotného základu Nařízení 261/2004, které akcentuje na vysokou ochranu cestujících, jak vyplývá ze samotné preambule Nařízení. Žalobci mají za to, že speciální ustanovení o soudní příslušnosti, obsažená v oddílu 4 Nařízení Brusel I bis a zakazující uzavření dohod o prorogaci, byla přijata před vznikem sporu (jak tomu bylo v daném případě), by měla být vykládána tak, že je může využít i cestující ve sporu proti dopravcem, s nímž uzavřel přepravní smlouvu; připouštějí však, že tato otázka nebyla doposud ze strany SDEU vyřešena. Proto navrhují předložení předběžné otázky následujícího znění: Je se článkem 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/20121 slučitelné, že volba soudní příslušnosti pro žaloby podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/912, je založena na dohodě, která byla přijata před vznikem sporu? Žalobci vedle toho namítali, že postup žalované je rovněž v rozporu s vnitrostátní úpravou ochrany spotřebitele, obsaženou v § 1810 o. z. na násl., která je pro žalovanou, jako leteckého dopravce, zaměřujícího se mimo jiné na český trh, závazná. Žalobci rovněž namítali, že ujednání o rozhodném (irském) právu, obsažené v obchodních podmínkách, odporuje čl. 6 písm. b) Nařízení Řím I., o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, které pro případ, že se činnost obchodníka zaměřuje na zemi, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, stanoví, že smlouva uzavřená se spotřebitelem se řídí právem státu spotřebitelova obvyklého bydliště. Skutečnost, že se žalovaná poskytováním svých služeb elektronickou formou zaměřuje mimo jiné i na český trh, vyplývá z komplexní české lokace její webové prezentace, přes kterou lze zakoupit letenky. Žalobci dále namítali, že argumentace soudu I. stupně ve prospěch závěru, že žalovanou zavedená zvláštní pravidla pro uplatnění nároků podle Nařízení č. 261/2004, jejichž využitím je podmíněno vyloučení účinků prorogační dohody ve prospěch irských soudů, vedou v zájmu cestujícího ke snížení jeho nákladů na vymáhání nároků podle Nařízení č. 261/2004, o snížení nákladů na soudní vymáhání, je nepřiléhavá. Právní zastoupení je jedním ze základních práv každého občana a není možné trestat žalobce za to, že si na vymožení svého nároku najal právní pomoc; právním zastoupením žalobce nevznikají žalované žádné náklady navíc, když právní zástupce pouze uplatnil nárok za poškozeného cestujícího výzvou k úhradě, stejně jako by to učinil sám cestující, a nadto postupoval tak, že se formou zaslání výzvy k plnění pokusil o mimosoudní vyřešení věci. Je to právě žalovaná, která spotřebitelům znesnadňuje domoci se svého nároku, jak vyplývá z obrovského množství sporů projednávaných u Obvodního soudu pro Prahu 6. Cílem žalované není usnadnit spotřebitelům domoci se svého nároku, ale naopak co nejvíce spotřebitelů od vymáhání odradit, když žalovaná jako jedna z mála leteckých dopravců na výzvu cestujících náhrady neplatí. Tento cíl pak nelze považovat za legitimní a už vůbec mu nelze přiznat soudní ochranu, jak se nesprávně domnívá soud I. stupně. S ohledem na skutečnost, že žalovaná zná nejen údaje cestujících, ale i platební kartu, ze které byla letenka uhrazena, má hradit bez dalšího a bez výzvy, když nárok vzniká samotným zpožděním nebo zrušením letu. Jakékoli formuláře apod. jsou již jen obstrukčním jednáním žalované. Z uvedených důvodů žalobci navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k meritornímu projednání.

10. Žalovaná navrhla potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně. Nařízení Brusel I. bis výslovně vylučuje aplikaci zvláštních ustanovení oddílu 4, upravujících soudní příslušnost ve spotřebitelských smlouvách, na přepravní smlouvy. Argumentaci žalobců ohledně možného výkladu ustanovení článků 19 a 25 cit. Nařízení ve prospěch jimi navrhované výkladové varianty tedy nelze přisvědčit. Žalovaná se domnívá, že v tomto případě není nutné pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie tak, jak navrhují žalobci. Smluvní strany si platně zvolily rozhodné právo. Žalobci správně odkazují na čl. 6 Nařízení (ES) č. 593/2008 (Řím I), opět však opomíjejí celé znění článku, na který odkazují, když čl. 6 odst. 4) písm. b) nařízení Řím I vylučuje aplikaci odstavců 1 a 2 téhož článku na přepravní smlouvy, o kterou se v tomto případě jedná. Žalovaná zásadně odmítá, že by se snažila obcházet ochranu spotřebitelů. Upozorňuje na to, že kontraktační proces v případě uzavření smlouvy o přepravě s cestujícím je zcela transparentní. Příslušná ustanovení týkající se příslušnosti a rozhodného práva nejsou skrytá, zavádějící či překvapivá. Nadto jsou uvedena ihned v úvodu Všeobecných podmínek přepravy (čl. 2) a mají vlastní kapitolu. Ochrana spotřebitelů je vysoce harmonizovanou oblastí napříč celou Evropskou unií. Úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na kterou žalobci odkazují, pak mimo jiné vychází ze Směrnice Rady 93/13/EHS v platném znění, která spolu s dalšími směrnicemi představuje ideové východisko pro ochranu spotřebitelů, jejíž úroveň tedy nemůže být v Irsku a v České republice odlišná. Prorogační doložka tedy nezakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.

11. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

12. Řízení bylo zastaveno z důvodu absence podmínek pro dovození mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Žalovaná letecká společnost, jejíž sídlo je v jiném členském státu EU, může být u českého soudu žalována pouze za podmínek článku 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis konkretizovatných pro účely nároků uplatňovaných podle Nařízení č. 261/2004 rozhodnutím ESD ve věci C-204/08 (Rehder). Žalobci v návrhu uvedli tvrzení (místo odletu Praha), rozhodné pro dovození pravomoci českých soudů pro rozhodnutí v dané věci.

13. Odvolací soud z níže uvedených důvodů nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že aplikace uvedeného obecného pravidla pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů v této věci je vyloučeno účinky platné dohody o prorogaci ve prospěch irských soudů podle článku 25 Nařízení Brusel I bis.

14. Podle článku 25 Nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.

2. Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody. (…)

5. Dohoda o příslušnosti, která je součástí smlouvy, je považována za dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. Platnost dohody o příslušnosti nelze zpochybnit pouze z důvodu neplatnosti smlouvy.

15. Podle bodu 20 Recitálu Nařízení Brusel I bis vyvstane-li otázka, zda je dohoda o volbě příslušného soudu ve prospěch soudu či soudů členského státu neplatná z hlediska své věcné platnosti, je nutné o tom rozhodnout v souladu s právem členského státu soudu nebo soudů uvedených v této dohodě, včetně kolizních norem tohoto členského státu.

16. Soudní dvůr Evropské unie k doložce o mezinárodní příslušnosti uvedl, že její výklad za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna (srov. rozsudky SDEU ze dne 10. 3. 1992, ve věci C-214/89, Powell Duffryn plc proti Wolfgangu Petereitovi, body 33 a 35-37, ze dne 3. 7. 1997, ve věci C-269/95, Francesco Benincasa proti Dentalkit Srl., bod 31, a ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-352/13, Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) proti Evonik Degussa GmbH a dalším, bod 67). Soudní dvůr Evropské unie dále přijal ve své rozhodovací praxi doktrínu oddělitelnosti dohody o volbě soudu od smlouvy, v níž je tato dohoda uzavřena. Právní režim jurisdikční doložky se podle SDEU podřídí nařízení Brusel I, zatímco zbytek smlouvy se řídí právem rozhodným (srov. rozsudek SDEU ze dne 3. 7. 1997, ve věci C 269/95, Benincasa proti Dentalkit, odst. 24). Otázky, které se týkají jurisdikční doložky a které nejsou nařízením Brusel I upraveny (např. některé aspekty materiální platnosti jurisdikční doložky, otázka její určitosti a jejího výkladu), se posuzují podle kolizních norem prorogačního soudu (srov. bod 20 recitálu a čl. 25 odst. 1 Nařízení Brusel I bis); tento závěr ostatně již dříve dovodil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. xxx, vycházeje z faktu, že dohody o volbě soudu vyňaty z působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

17. Odvolací soud se při zkoumání materiální platnosti prorogace sjednané ve prospěch soudů sídla mezinárodního leteckého dopravce v přepravní smlouvě, uzavřené se spotřebitelem, zaměřuje na hodnocení takto sjednané soudní příslušnosti z hlediska evropské úpravy ochrany spotřebitele Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách. V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem, ve kterém posuzuje platnost sjednané prorogační doložky, nesmí soud aplikovat směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, přímo; kdyby tak učinil, šlo by o horizontální přímý účinek směrnice 93/13, zakázaný judikaturou Soudního dvora Evropské unie.

18. V daném případě, kdy byla uzavřena prorogační dohoda ve prospěch soudů Irska, a otázka materiální platnosti jurisdikční doložky se posoudí podle irského práva, odvolací soud zjistil, že Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, byla do irského národního právního řádu transponována prostřednictvím S. I. (statutory instrument) No. 27/1995 - European Communities (Unfair Terms in Consumer Contracts) Regulations, 1995, ukládajícím aplikovat ustanovení Směrnice na všechny smlouvy, uzavřené po 31. 12. 1994.

19. Ve světle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, se pojmem spotřebitel rozumí každá fyzická osoba, která jedná pro účely nespadající do rámce jejího podnikání, výrobní činnosti nebo povolání. V rozsudku ze dne 19. ledna 1993, Shearson Lehman Hutton / TVB (C-89/91, EU:C:1993:15) Soudní dvůr EU uvedl, že speciální systém ochrany spotřebitele upravený unijním právem si klade za úkol zajistit adekvátní ochranu spotřebiteli jako straně smlouvy, která je považována za ekonomicky slabší a právně méně zkušenou ve vztahu k podnikateli, přičemž tato strana by neměla být odrazována od předložení věci soudu z důvodu, že je nucena podat žalobu u soudu ve státě, na jehož území má sídlo druhá smluvní strana. Judikatura Soudního dvora Evropské unie dále dovodila, že prorogační dohoda, kterou účastníci vyloučí příslušnost soudu spotřebitele ve prospěch příslušnosti soudu, který je v obvodu dodavatele, je nekalým spotřebitelským ujednáním, a tedy ujednáním neplatným (viz např. rozsudek ze dne 27. června 2000 ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C-240/98 až C-244/98, Recueil, s. I-4941, bod 25; rozsudek ze dne 4. června 2009 ve věci Pannon GSM Zrt. v. Erzsébet Sustikné Györfi, C-243/08). V projednávané věci žádná ze stran nezpochybňuje základní závěry soudu I. stupně, že přepravní smlouva, kterou účastníci řízení uzavřeli, je smlouvou uzavřenou se spotřebitelem a že prorogační doložka nebyla sjednána individuálně.

20. Odvolací soud vzal v úvahu, že smluvený soud sídla dopravce je v blízkosti jeho sídla a dopravce využívá i toho, že jde o národní soud dopravce. Naopak prorogační soud je od bydliště žalobců jako spotřebitelů vzdálen několik tisíc kilometrů a jde o soud s cizím jednacím jazykem, uplatňujícím cizí procesní právo. Pro spotřebitele s obvyklým bydlištěm v České republice jde podmínky, které jej z důvodů finančních i časových jednoznačně odrazují od uplatnění nároku u soudu. Takové ujednání ve smyslu výše citované judikatury zakládá k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a činí prorogační doložku neplatnou. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že podle čl. 15.2 VPP může cestující formou vyhovění konkrétním (indivuduálně nesjednaným) podmínkám pro mimosoudní uplatnění nároku vyloučit účinky sjednané prorogační dohody.

21. Pro daný případ nelze nadto přehlédnout, že pravidlo čl. 15.2 VPP („15.2.2 Cestující musí nárok předložit přímo společnosti R. a před zapojením třetích stran do vymáhání nároku musí vyčkat alespoň 28 dní nebo po dobu, kterou určuje zákon (podle toho, které časové období je kratší. Nároky lze vznášet zde“), umožňující vyloučení prorogační dohody ve prospěch irských soudů, žalobci splnili, pokud před podáním žaloby zaslali „přímo společnosti R.“ prostřednictvím svého právního zástupce výzvu k plnění. Věta „Nároky lze vznášet zde“, kterou žalovaná vykládá jako ujednání o tom, že jedinou možnou formou mimosoudního uplatnění nároku cestujícího je využití internetového formuláře dopravce, však postrádá normativní charakter, vzhledem k užití sluva „lze“; odkaz na formulář má proto pouze význam zákaznicky vstřícné nabídky on-line kontaktu s dopravcem.

22. Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů lze za mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci považovat české soudy, odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že mezinárodní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 k projednání a rozhodnutí této věci se nevyslovuje a řízení se nezastavuje

Poučení