18Co 282/2019

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v exekuční věci oprávněného: Ing. P. T., nar. xxx bytem xxx, xxx, Slovenská republika zastoupený advokátkou JUDr. Jaroslavou Šafránkovou sídlem Lublaňská 673/24, 120 00Praha 2 proti povinnému: T. B., nar. xxx bytem xxx, Praha zastoupený advokátem JUDr. Petrem Kočím, Ph.D. sídlem Opletalova 1535/4, 110 00Praha 1 o 100.000 USD s příslušenstvím, k odvolání oprávněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. července 2019, č. j. 72 EXE 3449/2012-631, takto:

Výrok

Usnesení soudu I. stupně se mění takto: Soud nařizuje podle vykonatelného rozsudku Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa a za tento okres, USA, ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. CV2009-092456, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 100.000 USD s úrokem ve výši 10 % ročně jdoucím z této částky od 30. 9. 2011 do zaplacení, a dále k vymožení povinnosti uhradit oprávněnému a soudnímu exekutorovi pověřenému k provedení exekuce náklady exekučního řízení, exekuci na majetek povinného. Provedením exekuce se pověřuje JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., soudní exekutor, se sídlem Praha 6, Evropská 663/132, PSČ 160 00.

Odůvodnění

1. Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného podle rozsudku státu Arizona v okrese Maricopa a za tento okres, USA, ze dne 30. 9. 2011, č. j. CV2009-092456, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 100.000 USD s příslušenstvím (výrok I.). Oprávněnému uložil zaplatit povinnému náhradu nákladů exekučního řízení v částce 102.245 Kč (výrok II.). O nákladech soudního exekutora rozhodl tak, že ten nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok III.).

2. Takto rozhodl soud I. stupně v řízení o návrhu povinného na výkon pravomocného rozsudku Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa a za tento okres, Spojené státy americké, ze dne 30. 9. 2011, č. j. CV2009-092456, kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněnému částku 100.000 USD spolu s úrokem ve výši 10 % ročně jdoucím z této částky od vydání rozsudku dne 30. 9. 2011 do zaplacení. Oprávněný podal proti povinnému žalobu o exemplární náhradu škody, na jejímž základě byl vydán pravomocný a vykonatelný rozsudek, jehož výkon oprávněný navrhuje, když povinný do dnešního dne ničeho nezaplatil.

3. Soud I. stupně shrnul dosavadní průběh řízení takto: Soud I. stupně usnesením ze dne 2. 1. 2013, č. j. 72 EXE 3449/2012-106, zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu státu Arizona nelze uznat s ohledem na vyjádření Ministerstva spravedlnosti, dle kterého není materiální vzájemnost uznávání rozhodnutí mezi Arizonou a Českou republikou prokázána, a s ohledem na § 64 písm. a) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS), neboť spory o ochranu osobnosti se řídí místní příslušností výlučně podle obecného soudu žalovaného. Odvolací soud usnesením ze dne 17. 6. 2013, č. j. 18 Co 49/2013-170, usnesení soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, když dovodil pravomoc amerického soudu podle čl. 5 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I). Odvolací soud se též zabýval otázkou veřejného pořádku a uložil soudu I. stupně, aby zjistil, zda byl exekuční titul doručen. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 22. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 3157/2013-209, výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když uzavřel, že pro posouzení pravomoci arizonského soudu je použitelný čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I, avšak pravidla místní příslušnosti na výběr dané (dle § 87 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř.) měl za podmíněné existencí obecného soudu. Arizonský soud by proto mohl být příslušný pouze tehdy, pokud by zároveň byla v jeho prospěch splněna podmínka obecného soudu žalovaného. Nejvyšší soud se též zabýval otázkou veřejného pořádku, když dospěl k závěru, že uznání cizího rozhodnutí přiznávajícího punitive damages v českém právu nelze bez dalšího odmítnout pro rozpor s veřejným pořádkem. Tuto výhradu je možno uplatit pouze tehdy, pokud je výše sankční náhrady újmy zjevně nepřiměřená újmě, kterou má odškodnit. Odvolací soud v intencích názoru Nejvyššího soudu usnesením ze dne 8. 12. 2014, č. j. 18 Co 49/2013-245, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že není splněna podmínka v § 64 písm. a) ZMPS, neboť žalovaný neměl na území státu Arizona bydliště. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2015, č. j. 26 Cdo 1089/2015-301, výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení; zároveň výslovně uvedl, že se odchyluje od svého názoru vyjádřeného ve zrušujícím usnesení ze dne 22. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 3157/2013-209. Zdůraznil, že je třeba vycházet z čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I tak, jak jej vyložil ve svém předcházejícím rozhodnutí, avšak pravomoc soudů dle § 37 odst. 1 ZPMS je založena také místní příslušností dané na výběr dle § 87 o. s. ř., když k založení pravomoci postačí, aby bylo dáno kterékoli z pravidel pro určení místní příslušnosti dle § 84 až § 89a o. s. ř (viz rozhodnutí velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod č. 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). § 87 ani jiná ustanovení o. s. ř. nekladou podmínku existence obecné místní příslušnosti. Odvolací soud v intencích druhého zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu usnesením ze dne 12. 4. 2016, č. j. 18 Co 49/2013-323, měl za danou pravomoc arizonského soudu, neshledal důvody pro odepření výkonu rozhodnutí dle § 64 písm. b) ZMPS a k otázce veřejného pořádku odkázal na své předchozí rozhodnutí č. j. 18 Co 49/2013-170, v němž námitku odvolatele neshledal důvodnou. K námitce výhrady hmotněprávního pořádku odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne č. j. 30 Cdo 3157/2013-209. Jelikož k otázce vzájemnosti a veřejnému hmotněprávnímu pořádku neučinil soud I. stupně dostatečná zjištění, odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud I. stupně usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 72 EXE 3449/2012-481, zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce a své rozhodnutí odůvodnil tím, že ze sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 31. 10. 2011 a z databáze soudu bylo zjištěno, že povinnému nebylo doručováno rozhodnutí, které má být exekučním titulem v tomto řízení, čímž byla povinnému odňata možnost řádně se účastnit řízení. Odvolací soud usnesením ze dne 23. 6. 2017, č. j. 18 Co 147/2017-521, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že ustanovení § 64 písm. c) ZMPS je ustanovením dispozitivním. Český právní řád trvá na tom, že exekuční titul musí být žalovanému vždy doručen do vlastních rukou, jinak jej nelze považovat na vykonatelný. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 5. 2018, č. j. 20 Cdo 4725/2017-555, rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Dovolací soud souhlasil s názorem, že výčet v § 64 písm. c) ZMPS je demonstrativní, tudíž cizí orgán může zamezit účastníku řízení možnost se tohoto řízení řádně účastnit i jinými postupy. Toto lze zjistit posouzením procesních předpisů orgánu, který rozhodnutí vydal. Výjimečně si lze představit situaci, kdy byly zachovány procesní předpisy, a přesto byl účastník ve své možnosti omezen, jestliže cizí procesní předpisy svým obsahem nebo aplikační praxí neodpovídají českým představám o minimálním standardu zacházení s účastníky. Nedoručení rozsudku pro zmeškání v projednávané věci nevede automaticky k závěru, že rozhodnutí nelze uznat. Rozhodující je procesně právní úprava státu, v němž byl rozsudek vydán. Jestliže podle této úpravy není proti kontumačnímu rozsudku přípustný žádný opravný prostředek, nelze uvažovat o tom, že by nedoručením rozsudku byl žalovaný omezen v další účasti na řízení.

4. Oprávněný k závěrům NS ČR uvedl následující: Povinnému byla doručena žaloba, předvolání k jednání obsahující poučení o následcích, pokud se nedostaví k americkému soudu, povinný se ale rozhodl jednání nezúčastnit, z toho důvodu byl vydán rozsudek pro zmeškání. Podle čl. 8 ve spojení s čl. 9 písm. a) soudního řádu pro odvolací soudy státu Arizona bylo možné proti dotčenému rozsudku podat odvolání k odvolacímu soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne vydání tohoto rozsudku. Lhůta běží ode dne vydání rozsudku, což je den, kdy dojde k jeho zaevidování soudním úředníkem, jak vyplývá z čl. 5 odst. 1 písm. b) soudního řádu pro nejvyšší soudy státu Arizona. Rozsudek arizonského soudu byl podepsán dne 26. 9. 2011 a zaevidován dne 30. 9. 2011. Od tohoto data tedy běžela povinnému lhůta 30 dnů k podání odvolání. Jelikož se povinný neodvolal, bylo vydáno rozhodnutí, kterým se potvrzuje, že rozhodnutí arizonského soudu je konečné a nelze se odvolat. Dle čl. 5 písm. a) soudního řádu státu Arizona není potřeba rozsudky pro zmeškání doručovat straně, která byla nečinná a soudního jednání se nezúčastnila. Arizonský soud tak postupoval zcela v souladu s tamními předpisy, když vydaný rozsudek nedoručoval. Postupoval v souladu se svými procesními předpisy, které upravují vedení soudního řízení odlišně od českého právního řádu, což neznamená, že zákony státu Arizona porušují práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Ustanovení § 64 písm. c) ZMPS na tento případ nedopadá, když povinnému byla zaručena možnost se řádně řízení před arizonským soudem účastnit. Povinný riziko neúčasti dobrovolně přijal, takže se nemůže nyní dovolávat toho, že údajně bylo zasaženo do jeho práv účastnit se daného řízení. Skutečnost, že pro uznání a výkon rozhodnutí arizonského soudu bylo zapotřebí doručit povinnému cestou právní pomoci také rozhodnutí ve věci, z dikce § 64 písm. c) ZMPS nevyplývá. Možnost řádně se účastnit jednání je potřeba interpretovat tak, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je zabránit výkonu rozhodnutí, která byla vydána, aniž by se o nich žalovaný dozvěděl, měl možnost se ve věci vyjádřit či se zúčastnit nařízeného jednání. Toto právo povinného pak v žádném případě porušeno nebylo.

5. Povinný se k otázce právní úpravy státu Arizona nevyjadřoval a zdůraznil, že bylo na oprávněném, aby zajistil tyto informace, povinný si nadto nemohl dovolit zaplatit odměnu za poskytnutí požadovaných informací. Odkázal na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterého i v případě cizího rozhodnutí není vyloučena otázka přezkumu doručení exekučního titulu. V řízení, které předcházelo vydání exekučního titulu, nebylo povinnému doručeno předvolání k ústnímu jednání a byl mu tak odepřen přístup k soudu. S ohledem na výše uvedené povinný navrhoval návrh na nařízení exekuce zamítnout.

6. Vzhledem k tomu, že byl navržen výkon rozsudku vydaného cizím soudem - státu Arizona, USA, odkázal soud I. stupně na zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Protože řízení bylo zahájeno před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, na případ byl s ohledem na § 123 odst. 2 předmětného zákona aplikován zákon č. 97/1963 Sb. (ZMPS). Dle § 37 odst. 1 ZMPS pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost. Podle § 64 ZMPS cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže: a) uznání brání výlučná pravomoc orgánů českých nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti českých soudů použila na posouzení pravomoci cizozemského orgánu; b) o témže právním poměru bylo československým orgánem vydáno pravomocné rozhodnutí nebo bylo-li v Československé socialistické republice uznáno pravomocné rozhodnutí orgánu třetího státu; c) účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou; d) uznání by se příčilo československému veřejnému pořádku; e) není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti československému občanu nebo právnické osobě.

7. Soud I. stupně se zabýval podmínkami v § 64 ZMPS a dospěl k závěru, že uznání a výkonu rozhodnutí brání pouze § 64 písm. d) ZMPS.

8. Ohledně podmínky § 64 písm. a) ZMPS soud I. stupně uvedl, že spor z ochrany osobnosti nespadá do výlučné pravomoci českých soudů a dále posuzoval, zda by arizonský orgán byl příslušný k projednání věci, kdyby se uplatnila taková jurisdikční kritéria, která se uplatňují v České republice. Těmito jurisdikčními kritérii jsou pravidla stanovená v ZMPS (za použití občanského soudního řádu) a pravidla zakotvená v unijních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Soud I. stupně byl vázán názorem odvolacího a dovolacího soudu, dle kterých při zjišťování, zda je dána překážka uznání rozhodnutí v § 64 písm. a) ZMPS, dochází k promítnutí české úpravy soudní příslušnosti do cizího právního řádu, a proto je v projednávané věci použitelný také čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I, po jehož citaci dovodil, že osoba mající bydliště na území členského státu může být v jiném členském státě žalována ve věcech deliktního jednání (odpovídajícího v angloamerické právní kultuře pojmu ''tort'') u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události či imateriální újmě. Odkázal na rozhodnutí C-68/93 Shevill a další, z něhož vyplývá, že ve věcech ochrany osobnost je příslušný ten soud státu, ve kterém byly difamující zprávy distribuovány, a ve kterém mělo dojít k poškození dobré pověsti poškozeného.

9. Soud I. stupně rozhodl ve smyslu názoru uvedeného ve výše uvedeném usnesení č. j. 26 Cdo 1089/2015-301, kterým se dovolací soud odchýlil od dřívějšího rozhodnutí č. j. 30 Cdo 3157/2013-209 a dle kterého § 87 o. s. ř. samo a ani jiná ustanovení o. s. ř. řešící otázky místní příslušnosti nepředpokládají existenci obecné místní příslušnosti jako podmínku své použitelnosti. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Z obsahu arizonského rozhodnutí vyplývá, že povinný vytvořil webovou stránku prostřednictvím kontraktu s arizonskou společností, na kterou umístil urážlivá a obtěžující tvrzení týkající se žalobce. Uznání a výkonu rozhodnutí arizonského soudu tak dle soudu I. stupně nebránila ani zbývající část ustanovení § 64 písm. a) ZMPS.

10. Uznání a výkonu nebránila překážka věci rozhodnuté dle § 64 písm. b) ZMPS; tato ani nebyla tvrzena.

11. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou, zda povinnému byla odňata možnost řádně se účastnit řízení ve smyslu § 64 písm. c) ZMPS. Soud I. stupně vzal za prokázané z databáze soudu, že povinnému byly na adresu trvalého bydliště xxx, xxx doručovány cestou právní pomoci prostřednictvím dožádaného Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 0 Cd 89/2010, tedy postupem předvídaným v čl. 5 písm. a) Haagské úmluvy o doručování, následující písemnosti: žaloba o náhradu škody; předvolání k jednání; sdělení soudu - Order to continue on inactive calendar a prohlášení advokáta. Žaloba i předvolání k jednání byly povinnému doručeny způsobem uvedeným v § 46 o. s. ř. prostřednictvím soudního doručovatele. Ze sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 31. 10. 2011 vyplývá, že zprostředkovávalo v řízení před Nejvyšším soudem státu Arizona ve věci P. T. vs. T. B. a další, zn. CV2009-092456, doručení žaloby žalovanému podle Haagské úmluvy o doručování, nikoliv však rozhodnutí ve věci. Toto zjištění koresponduje s tvrzením povinného, oprávněného i údaji z databáze soudu, že rozsudek arizonského soudu, který je v tomto exekučním řízení exekučním titulem, povinnému doručován a doručen nebyl.

12. Výčet § 64 písm. c) ZMPS je demonstrativní, tudíž lze pod něj zařadit i nedoručení rozsudku žalovanému, pokud by mu tím byla odňata možnost řádně se účastnit řízení. Nedoručení rozsudku pro zmeškání automaticky nevede k závěru, že rozhodnutí nelze uznat. Teprve na základě posouzení procesně právní úpravy státu, ve kterém byl rozsudek vydán, lze dovodit, zda soud cizího státu postupoval v souladu s touto úpravou a zda nedoručení rozsudku pro zmeškání vede k porušení práva účastníka řádně se účastnit řízení ve smyslu § 64 písm. c) ZMPS.

13. V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu obsaženém v usnesení ze dne 9. 5. 2018, č. j. 20 Cdo 4725/2017-555 soud I. stupně přistoupil k posouzení relevantních ustanovení procesněprávních předpisů platných ve státě Arizona a ze soudního řádu pro odvolací soudy státu Arizona, konkrétně z čl. 8 ve spojení s čl. 9 písm. a) bylo zjištěno, že proti dotčenému rozsudku bylo možné podat odvolání ve lhůtě 30 dnů ode dne vydání rozsudku. Bylo zjištěno, že lhůta pro odvolání podle procesních předpisů státu Arizona neběží od doručení rozhodnutí účastníkům řízení, nýbrž ode dne jeho vydání. Rozsudek je pak ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) soudního řádu státu Arizona vydaný dnem, kdy jej zaeviduje soudní úředník. Ze soudního spisu bylo zjištěno, že dnem zaevidování rozsudku soudním úředníkem je 30. 9. 2011. Od tohoto data tedy žalovanému běžela lhůta pro případné odvolání. Jelikož ten odvolání nepodal, bylo dne 12. 1. 2012 vydáno rozhodnutí, kterým se potvrzuje, že rozhodnutí soudu je konečné a nelze se proti němu odvolat. Co se týče otázky doručování předmětného rozhodnutí, z čl. 5 písm. a) soudního řádu státu Arizona bylo zjištěno, že rozsudky pro zmeškání není třeba doručovat straně, která se dopustila porušení procesních povinností tím, že se nedostavila k jednání a byl nečinná. Na základě výše uvedeného soud I. stupně uzavřel, že arizonský soud postupoval zcela v souladu s procesními předpisy státu Arizona, pokud povinnému nedoručoval rozsudek pro zmeškání. Postupem arizonského soudu nebyla povinnému odňata možnost řádně se účastnit řízení, tudíž není naplněna překážka bránící uznání a výkonu rozhodnutí stanovená v § 64 písm. c) ZMPS.

14. Soud I. stupně též zkoumal, zda by se uznání rozhodnutí arizonského soudu příčilo českému veřejnému pořádku ve smyslu § 64 písm. d) ZMPS. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 22. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 3157/2013-209 k tomuto uvedl, že institut punitive damages má za cíl toliko potrestat škůdce a že český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody. Uznání cizího rozhodnutí přiznávajícího punitive damages však nelze odmítnout bez dalšího pro rozpor s veřejným pořádkem. Odkázal na tomto místě na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, dle kterého při vyšší míře zavinění je zesílena neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, čemuž musí odpovídat satisfakce. Nejde o soukromoprávní trestání, ale o stanovení satisfakce odpovídající újmě, umocněné zvláštními okolnostmi. Ze stejné koncepce vychází také současný občanský zákoník v § 2957. Rozpor s veřejným pořádkem není dán proto, že české právo nezná institut cizího práva, ale pouze tehdy, pokud by se účinky uznaného rozhodnutí příčily zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat. Ve vztahu k punitive damages je možno uplatnit výhradu rozporu s veřejným pořádkem pouze tehdy, pokud je výše sankční náhrady zjevně nepřiměřená odškodňované újmě a dostává se do rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, protože nepřiměřeně zasahuje do práva vlastnit majetek. Je potřeba zkoumat závažnost kompenzované újmy, když vyšší újma ospravedlňuje vyšší náhradu, dále zda ve prospěch sankční složky náhrady není ve zjevném nepoměru kompenzační složka a zda výše náhrady není likvidační a nemá rdousící efekt.

15. Soud I. stupně ke shora uvedenému názoru dovolacího soudu zjistil, že dle žaloby podané dne 13. 8. 2009 měl povinný vytvořit webové stránky obsahující urážlivá tvrzení a fotografie povinného, přičemž oprávněný se cítil těmito úkony poškozen a požadoval přiznání exemplární náhrady 1.000.000 USD. Rozsudkem byla oprávněnému přiznána částka 100.000 USD společně s úrokem ve výši 10 % ročně jdoucím z této částky až do úplného zaplacení. Z žaloby ani z rozhodnutí není patrná výše kompenzační a sankční složky náhrady újmy, a tedy ani jejich poměr, když nebylo zřejmé, jaká konkrétní škoda měla oprávněnému vzniknout. Soud I. stupně odkázal na povinným předložená daňová přiznání za roky 2010, 2012 a 2014 a základy daně za tato období, z nichž určil průměrný měsíční čistý příjem povinného z podnikání v částce 14.658 Kč. Povinný tedy není osobou disponující rozsáhlým majetkem, na druhé straně oprávněný je osobou veřejně známou se značným majetkem. Vymáhaná částka ve výši 100.000 USD představuje přibližně částku ve výši 2.279.000 Kč. Soudu I. stupně se jevila výše přiznané náhrady jako zjevně nepřiměřená a likvidační, když nepřiměřeně zasahovala do majetkové sféry povinného. Na tomto místě odkázal na bod 44. nálezu Ústavního soudu v ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Soud I. stupně se také zabýval závažností vzniklé újmy. Z otisku urážlivých webových stránek zjistil obsah těchto stránek, který popsal, přičemž z kontextu těchto webových stránek se soudu I. stupně jevilo, že se jedná o kritické soudy, které se zakládají na veřejně dostupných informacích, nikoli o skutková vyjádření. Po odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, se soud I. stupně zabýval skutečností, zda přiznaná výše náhrady škody není nepřiměřená vzhledem k závažnosti způsobené újmy. Poukázal na rozhodnutí obvodních soudů ve sporech na ochranu osobnosti (sp. zn. 16 C 27/2016, 16 C 189/2018), kde přiznaná částka zadostiučinění za nemajetkovou újmu nepřesahuje 1.000.000 Kč. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. 32 C 64/2009-194-200 soud I. stupně zjistil, že oprávněný se v tomto řízení dožaduje po povinném omluvy a náhrady nemajetkové újmy 200.000 Kč. V této věci nebylo do dnešního dne pravomocně rozhodnuto. Nicméně se jedná o obdobnou věc jako v tomto projednávaném případě. Dle soudu I. stupně bylo tedy zřejmé, že oprávněnému muselo být zcela jasné, že kdyby se s žalobou obrátil na české a nikoli arizonské soudy, tak by mu nikdy nebylo přiznáno plnění v takové výši. Vzhledem k nedostatečné intenzitě, aby ospravedlňovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 USD (když české soudy při rozhodování ve věcech ochrany osobnosti přiznávají náhradu několikanásobně nižší), vzhledem ke skutečnosti, že povinný nejednal za účelem zisku a vzhledem k likvidační povaze sankce, měl soud I. stupně rozsudek arizonského soudu za příčící se českému veřejnému pořádku ve smyslu § 64 písm. d) ZMPS, což brání uznání a výkonu tohoto rozhodnutí.

16. Závěrem soud I. stupně zkoumal, zda uznání a výkonu nebrání také skutečnost uvedená v § 64 písm. e) ZMPS. Po odkazu na § 54 ZMPS ze sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 31. 10. 2011, 14. 11. 2012 a 11. 12. 2012 dovodil, že tato problematika v civilních věcech není upravena v žádné mezinárodní smlouvě závazné jak pro Českou republiku, tak i USA. V daném případě však postačí zjištění vzájemnosti v tzv. materiálním smyslu. Procesní předpisy státu Arizona umožňují za splnění určitých podmínek uznat a vykonat rozhodnutí vydané soudem jiného státu, nelze tedy uzavřít, že by vzájemnost zaručena nebyla. Na základě výše uvedeného soud I. stupně dospěl k závěru, že zde není překážka bránící uznání a výkonu rozhodnutí vydaného arizonským soudem ve smyslu § 64 písm. e) ZMPS, tedy že by nebyla zaručena vzájemnost.

17. Po posouzení všech skutečností rozhodl soud I. stupně tak, jak je v jeho výroku I. uvedeno, když shledal, že okolnosti bránící uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí uvedené v § 64 písm. a), b), c) a e) ZMPS splněny nebyly, nicméně dospěl k závěru, že uznání a výkonu arizonského rozhodnutí brání okolnost stanovená v § 64 písm. d) ZMPS, neboť uznání rozhodnutí by se příčilo českému veřejnému pořádku. Proto byl návrh zamítnut. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když povinný měl ve věci plný úspěch. Náklady povinného soud I. stupně vypočetl na částku 102.245 Kč. O nákladech soudního exekutora bylo rozhodnuto s ohledem na sdělení soudního exekutora, který ve svém vyjádření ze dne 13. 2. 2017 uvedl, že v případě zamítnutí exekučního návrhu přiznání nákladů exekuce proti oprávněnému nepožaduje.

18. Proti rozhodnutí podal včasné a přípustné odvolání oprávněný, který namítal, že soud I. stupně nesprávně a nedostatečně zjistil skutkový stav, a proto nesprávně a nezákonně věc po právní stránce posoudil. Odvolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, jež je pro soud I. stupně právně závazné. Dle tohoto rozhodnutí je ve vztahu k uznání rozhodnutí ukládajícímu punitive damages možno uplatnit výhradu rozporu s českým veřejným pořádkem pouze tehdy, pokud je výše sankční náhrady újmy zjevně nepřiměřená újmě, již má odškodnit. Je proto třeba důsledně zkoumat závažnost újmy, která má být na základě podkladového rozhodnutí kompenzována, když vyšší (intenzivnější) újma ospravedlňuje vyšší náhradu, a dále to, zda nejsou kompenzační a sankční složka náhrady ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky a zda výše náhrady nepřípustným způsobem nezasahuje do majetkových práv povinné osoby. Vázán výše uvedeným právním názorem se soud I. stupně zabýval přiměřeností výše sankční náhrady ve vztahu k újmě, již má odškodnit. Jakkoliv se jedná o řízení vykonávací, ve kterém se zásadně soud již nezabývá zkoumáním věci samé, požadavkem na posouzení přiměřenosti nároku v podobě punitive damages Nejvyšší soud uložil soudu I. stupně se věcí samou opět zabývat. Ten tak měl posoudit přiměřenost přisouzeného nároku vůči zásahu a utrpěné újmě. Soud I. stupně se však tímto vůbec nezabýval, neopatřil si podklady ani vyjádření oprávněného a nepožádal (s náležitým poučením) strany řízení (resp. oprávněného), aby se k této otázce vyjádřily a navrhly důkazy. Řízení nabylo specifické hybridní formy, mající prvky i řízení nalézacího, neboť bez toho, aby se soud zabýval skutkem, nemůže posoudit přiměřenost přiznaného nároku. Soud I. stupně vycházel v pouze z printscreenu webových stránek na serveru xxx, který je však k posouzení závažnosti újmy zcela zjevně nedostatečný. Z printscreenu např. neplyne, že si povinný nejprve založil webovou stránku v tuzemsku u společnosti xxx, kde dlouhodobě cíleně veřejně pomlouval a urážel oprávněného za účelem poškodit ho. Povinný věděl, že jeho jednání v České republice je protiprávní a po zablokování stránek společnosti xxx ho tato blokace neodradila a obrátil se na společnost Domains by Proxy Inc. sídlící v Arizoně, kde pokračoval v pomlouvání a urážení oprávněného. Z toho plyne, že si povinný byl od samého počátku vědom protiprávnosti svého jednání, přičemž kalkuloval s tím, že to pro něho nebude mít žádné negativní právní důsledky. Povinný svým počínáním založil pravomoc Nejvyššího soudu státu Arizona a musel si být vědom toho, že jeho jednání bude americkými soudy považováno za protiprávní a že mu může být uložena náhrady škody v částce vyšší oproti částce, která by byla přiznána soudem v České republice. Oprávněný řešil záležitost před soudy státu Arizona proto, že povinný vytvořil webovou stránku xxx u společnosti Domains by Proxy Inc. sídlící právě v Arizoně. Soud I. stupně nedostál své povinnost náležitě zkoumat závažnost újmy, když oprávněnému neumožnil vyjádřit se a vysvětlit, proč považuje částku 100.000 USD za přiměřenou. Tím se jím vydané usnesení stalo překvapivým a porušuje procesní práva oprávněného. Výše přiznané náhrady škody není natolik vysoká, aby byla zjevně nepřiměřená újmě, kterou odškodňuje. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu nestačí běžná nepřiměřenost, ale tato nepřiměřenost musí být ve vyšší míře, tedy zjevná. Na posouzení nepřiměřenosti má vliv forma zavinění, kdy povinný jednal dlouhodobě, záměrně a úmyslně s cílem zasáhnout do osobnostních práv oprávněného a veřejně ho poškodit, což soud I. stupně nedostatečně reflektoval. V odůvodněnínapadeného usnesení se soud I. stupně zabýval daňovými přiznáními povinného v letech 2010, 2012 a 2014, z čehož usuzoval na jeho celkové majetkové poměry, aniž by si vyžádal přiznání za roky 2011 a 2013. Bez nich a bez dalšího prohlášení povinného o jeho majetku či lustrace je obraz o jeho celkových majetkových poměrech neúplný a nelze uzavřít, že je povinný nemajetný. Soud I. stupně tedy nedostál své povinnosti náležitě zkoumat, zda je výše náhrady pro povinného likvidační. Soud I. stupně se následně zabýval i výší nemajetkové újmy, kterou nalézací soudy přiznaly poškozeným v jiných řízeních o náhradu újmy způsobené zásahem do osobnostních práv. Dospěl k závěru, že české soudy přiznávají náhradu podstatně nižší. V nejzávažnějších případech se jedná o částky do 1.000.000 Kč, zatímco rozhodnutím Nejvyššího soudu státu Arizona byla přiznána více než 2.250.000 Kč. Soud I. stupně na tomto místě argumentoval, že oprávněnému muselo být jasné, že v České republice by mu nikdy nebylo přiznáno plnění v nyní přiznané výši. Oprávněný uvedl, že podal pod sp. zn. 32 C 64/2009 žalobu na ochranu osobnosti vůči povinnému, kde bylo rozhodnuto po podání návrhu na nařízení exekuce dle rozhodnutí arizonského soudu. Nemohl tak vědět, jak o žalobě na ochranu osobnosti v řízení před Městským soudem v Praze bude rozhodnuto. Tento argument soudu I. stupně tedy označil za lichý. Soud I. stupně dospěl k závěru, že přiznané odškodnění je zjevně nepřiměřené, aniž by stanovil, jakou výši by za zjevně nepřiměřenou nepovažoval a v tomto rozsahu rozhodnutí uznal a vykonal. To činí usnesení nesprávným a nezákonným. Z odůvodněníje přitom zjevné, že částku ve výši např. 1 Kč by soud I. stupně za zjevně nepřiměřenou nepovažoval. § 64 písm. d) ZMPS je třeba interpretovat tak, že pokud se překážka veřejného pořádku vztahuje jen na část cizozemského rozsudku, nelze uznat a vykonat jen tuto část a ve zbytku je třeba rozhodnutí uznat a vykonat. Opačný výklad by představoval odepření spravedlnosti. Ostatně i článek 1 nařízení Brusel I č. 44/2001/ES umožňoval i jen částečné uznání a výkon cizozemského rozhodnutí. Soud I. stupně tedy postupoval nesprávně, pokud návrh zamítl jako celek, neboť alespoň v určitém rozsahu není přiznané odškodnění zcela zjevně nepřiměřené a mělo být uznáno a vykonáno. Oprávněný se ohradil též proti nákladovému výroku II. o zaplacení částky 102.245 Kč. Považoval za nespravedlivé, aby hradil povinnému náhradu nákladů exekučního řízení za situace, kdy by povinný navzdory existujícímu pravomocnému rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Arizona unikl ze svého porušujícího jednání bez jakékoli sankce, v čemž je nutné spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že exekučnímu návrhu plně vyhoví a nařídí exekuci, případně navrhl, aby napadené usnesení v plném rozsahu zrušil a věc vrátil zpět soudu I. stupně k dalšímu řízení.

19. Povinný ve vyjádření k odvolání poukazoval na správnost závěrů soudu I. stupně. Uváděl, že je to naopak „zlovůle“ oprávněného, který si musel být vědom skutečnosti, že povinný nebude moci se ve vzdáleném státě účinně bránit, a to na rozdíl od oprávněného, který má značné finanční prostředky. Proto oprávněný požadoval velmi vysoké odškodnění, na rozdíl od odškodnění požadovaného v České republice, které navrhoval jen ve výši 200.000 Kč. Poukázal na rozhodnutí vydané ve sporu vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 36 C 64/2009, které je nyní pravomocně skončeno tak, že nárok na zaplacení částky 200.000 Kč byl zamítnut. K uvedenému navrhl provést dokazování rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019. Obdobně lze dovodit, že oprávněný nemá nárok na odškodnění za informace údajně uvedené na americkém serveru (ale v českém jazyce). Nesouhlasil také s tím, že by exekuční soud mohl rozhodnout o tom, jaké odškodnění je přiměřené a v této částce exekuci nařídit. V exekučním řízení k žádné modifikaci nalézacích výroků přistoupit nelze. Povinný dále ve svém vyjádření nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, dle něhož mu nemusel být, a to v souladu s předpisy státu Arizona, doručen exekuční titul. Právě od doručení exekučního titulu povinnému běžela odvolací lhůta. Nedoručením amerického rozsudku byl povinný zbaven svého práva řádně se účastnit řízení, tedy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K uvedené námitce odkazoval na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 2455/09 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5010/2015. Namítal též, že ani předvolání k jednání k americkému soudu mu nebylo doručeno. Tento postup amerického soudu je v rozporu se základními principy soudního procesu v České republice, který nemůže být připuštěn. S ohledem na výše uvedené povinný navrhl napadené usnesení potvrdit, včetně výroku o nákladech řízení, a uložit oprávněnému nahradit povinnému náklady odvolacího řízení.

20. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a to po nařízeném jednání (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

21. Soud I. stupně se řádně vypořádal s jednotlivými zákonem stanovenými důvody pro odepření uznání předmětného amerického rozhodnutí uvedenými v ustanovení § 64 písm. a/, b/, c/, e/ ZMPS a uzavřel, že žádný z těchto důvodů není naplněn. Na správnost závěrů soudu I. stupně, které vycházejí z dosavadních výsledků řízení a ze závazných právních názorů dovolacího soudu, lze pro stručnost plně odkázat.

22. Podle ustanovení § 64 písm. d/ ZMPS cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže uznání by se příčilo českému veřejnému pořádku. Soud I. stupně řádně zjistil (a to v intencích závěrů dovolacího soudu vyslovených v dané věci, vztahujících se k problematice doručování amerického exekučního titulu povinnému), obsah cizího procesního práva o doručování, které v důvodech svého rozhodnutí specifikoval citací čl. 5 písm. a), čl. 8 a č. 9 písm. a) soudního řádu státu Arizona. Povinný v odvolacím řízení sice zpochybňoval správnost uvedeného zjištění, je však třeba zdůraznit, že soud I. stupně při zjišťování obsahu cizího práva (když ve vztahu k cizímu právu neplatí zásada, že ''soud zná právo'', vyjádřená v ustanovení § 121 o. s. ř.) postupoval procesně korektně a obě strany řízení vyzval, aby mu obsah cizího práva prokázaly. Na uvedenou výzvu však reagoval toliko oprávněný a povinný zůstal nečinný (viz bod 20. a 21. napadeného usnesení soudu I. stupně) s odůvodněním, že toto zjišťování je pro povinného příliš finančně nákladné. Uvedená námitka povinného však nemůže být důvodná, neboť povinný nebyl v daném řízení osvobozen od soudních poplatků a záloh jako nemajetný. Nadto má povinný právního zástupce, který by měl být schopen soudem vyžadovanou procesní povinnost zajistit. Soudem I. stupně učiněné zjištění a právní závěr o zákonném postupu amerického Nejvyššího soudu - Maricopa (tj. že vydaný exekuční titul nebylo podle přepisů amerického procesního práva povinnému třeba doručovat, neboť povinný byl o zahájení řízení a o předvolání k jednání soudu řádně informován) je navíc i souladný se samotným postupem a závěrem amerického Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa, který rozhodnutí nedoručoval a dne 12. 1. 2012 prostřednictvím soudce L. A. S. konstatoval, že se jedná o konečné a vykonatelné rozhodnutí. Zákonnost tohoto potvrzení vykonatelnosti byla prověřena i tím, že americké rozhodnutí bylo ověřeno tzv. Apostilou, vydanou dle Haagské konvence z 5. 10. 1961 státním tajemníkem státu Arizona. Není důvodná ani námitka povinného, že oprávněným předložený text procesního práva s pravidlem čl. 5 písm. a) ohledně doručování se vztahuje na vrchní soudy, nikoliv soudy nejvyšší. Z anglického textu tohoto ustanovení je totiž zřejmé, že tento článek upravuje „Rules of Civil Procedure for the Superior court Arizona“, tedy pravidla pro funkčně totožný soud, který předmětný exekuční titul vydal - the Superior Court of the state of Arizona. Skutečnost, že v českém překladu byl v dané věci někdy použit termín „nejvyšší soud“ a jindy „vrchní soud“ tak svědčí jen o nejednotnosti tlumočnických pravidel vztahujících se k americké právnické angličtině, nikoliv však o tom, že by čl. 5 písm. a) soudního řádu státu Arizona, o doručování, se na postup amerického soudu, jenž vydal exekuční titul v této věci, nevztahoval. Obecné výhrady povinného, dle nichž soud I. stupně řádně nezjistil obsah cizího procesního práva vztahujícího se k doručování předmětného exekučního titulu, které však nebyly podpořeny žádným konkrétním tvrzením a důkazem, proto nejsou opodstatněné.

23. Podle ust. § 36 ZMPS právního předpisu cizího státu nelze použít, pokud by se účinky tohoto použití příčily takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat. Ve smyslu shora citovaného ustanovení ZMPS (který soud I. stupně s ohledem na přechodné ustanovení § 123 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb. správně aplikoval), jakož i výkladových názorů uvedených dovolacím soudem, odvolací soud považuje za důvodnou odvolací námitku oprávněného, dle níž nejsou správné závěry soudu I. stupně o tom, že vykonávané rozhodnutí amerického soudu nelze uznat pro rozpor s veřejným pořádkem, resp. pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 22. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 3157/2013-209 odkázal při řešení problematiky rozporu s veřejným pořádkem na charakteristiku veřejného pořádku v ustanovení § 36 ZMPS. Citované ustanovení zakotvuje obranu před nepřijatelnými důsledky použití cizího práva, v důsledku nichž se jeví jako neslučitelné se sociálními, hospodářskými, kulturními, právními či jinými zásadními principy českého státu, které mají absolutně kogentní povahu, aby cizí právo bylo aplikováno či jako podklad exekuovaného rozhodnutí vykonáno. Jedná se přitom o výjimečné opatření, neboť ne každý rozpor se zásadami našeho práva znamená rozpor s veřejným pořádkem. V kontextu daného sporu, kdy má být zkoumán rozpor s veřejným pořádkem v podobě nepřiměřeného zásahu do práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), by tak muselo jít o zcela nesnesitelný účinek dopadu cizího rozhodnutí do majetkových práv povinného, který by pro něj měl likvidační a rdousící efekt (viz závěry Nejvyššího soudu vyslovené ve shora uvedeném rozhodnutí).

24. Na podkladě shora uvedených principů vyplývajících z ustanovení § 36 ZMPS má odvolací soud za to, že důvody pro výjimečné odepření výkonu cizího rozhodnutí dány nejsou, a to z následujících důvodů: Soud I. stupně se zabýval tím, zda není kompenzační a sankční složka náhrady ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky (tj. zda není kompenzační složka náhrady zjevně nižší než složka sankční). Své zjištění, že z rozhodnutí o povinnosti povinného zaplatit celkově stanovenou částku 100.000 USD výši kompenzační a složky určit nelze, však nikterak nezhodnotil ve vztahu ke svým zjištěním o žalobních požadavcích oprávněného. Z těchto požadavků (žaloba o zaplacení 1.000.000 USD) vyplývá, že americký soud nerozhodoval tak, jak činí české soudy při vynesení rozsudku pro zmeškání, kdy musí žalobnímu požadavku bezezbytku vyhovět. Americký soud totiž z celkového žalovaného nároku přiznal 10 %. Rozhodnutí amerického soudu je tak nepochybně založeno na úvaze tohoto soudu (byť v důvodech rozhodnutí výslovně neuvedené) o výši přiměřeného zadostiučinění, popřípadě též o výši sankční náhrady, a nejedná se tedy jen o tzv. kontumační rozhodnutí přijaté jen v důsledku nepřítomnosti povinného při soudním jednání, jímž by bylo žalobě bezezbytku vyhověno. Z hlediska tuzemských pravidel, na nichž je založeno odškodňování imateriální újmy (dle uvážení soudu o formě a výši přiměřeného zadostiučinění), proto nelze považovat závěry amerického soudu za odporující základním principům českého práva. Odvolací soud má dále za to, že celkovou částku přiznanou americkým rozhodnutím nelze bez dalšího mechanicky přepočítávat na české koruny (cca 2.279.000 Kč) a výsledek poměřovat s výší zadostiučinění, které je dle tuzemských předpisů a judikatury českými soudy za lživé mediální zásahy do osobnostních práv zpravidla přiznáváno (v částkách zpravidla nepřekračujících cca 1.000.000 Kč). Dle názoru odvolacího soudu bylo totiž nutno zohlednit, že povinný podle rozhodnutí amerického soudu (které zásadně nelze přezkoumávat ve věci samé) vytvořil webové stránky na americkém serveru, obsahující urážlivá a obtěžující tvrzení a fotografie povinného. Americký soud proto při výše uvedené úvaze o výši odškodnění zcela logicky vycházel z náhrad, které jsou americkými soudy poskytovány za porušení práv v USA, ve státě Arizona, nikoliv z náhrad poskytovaných českými soudy za porušení práv v České republice. Byť je povinný českým občanem žijícím v České republice, musel si být při své deliktní činnosti prováděné v cizině vědom skutečnosti, že případná sankce za jeho jednání se nebude řídit tuzemskými právními normami a sankcemi, ale právem americkým. Ostatně i například řidič osobního automobilu, který se dopustí přestupku proti pravidlům silničního provozu v cizině, si je vždy vědom toho, že bude sankcionován ve výši a dle předpisů platných v cizině. Jinak řečeno, obecně lze po povinném spravedlivě požadovat, aby zaplatil oprávněnému za újmu způsobenou mu v zemi, v níž oprávněného cíleně poškodil a k uvedenému využil placených služeb, peněžitou satisfakci a sankci, která odpovídá úvaze cizího soudu za toto porušení. S přihlédnutím ke shora uvedenému bylo třeba pro posouzení, zda uložená výše náhrady je zjevně nepřiměřená újmě, jíž má odškodnit, vycházet nejen z českých poměrů, dle nichž se náhrady za lživé mediální delikty zpravidla ukládají v částkách do 1.000.000 Kč, ale i z poměrů v USA. Pro poměření těchto poměrů odvolací soud vycházel z informačních údajů OECD, mezinárodní organizace, jejímž se Česká republika i USA členem, které se na vysoké odborné úrovni zabývá různými ekonomickými ukazateli a mj. i výší životní úrovně v tom kterém členském státě. Z těchto údajů (které byly odvolacím soudem k důkazu provedeny při jednání soudu, přičemž byl účastníkům sdělen důvod tohoto dokazování - posouzení přiměřenosti uložené částky náhrady americkým soudem) plyne, že průměrná výše roční mzdy přepočtená na americké dolary činila v České republice v roce 2011 (tj. v době rozhodování amerického soudu) 23.102 USD, a v téže době v USA 59.562 USD. Průměrné roční zaměstnanecké příjmy proto v roce 2011 byly v USA cca 2,6x vyšší než v České republice. Při zohlednění faktoru 2,6 násobně vyšší životní úrovně průměrného zaměstnance v USA oproti průměrnému zaměstnanci v České republice je zřejmé, že výše náhrady 100.000 USD (cca 2.279.000 Kč) nepřesahuje výši maximální náhrady zadostiučinění za tzv. mediální delikty přiznávané českými soudy (2.279.000 Kč/ 2,6 = cca 876.538 Kč). Ani zjevný finanční nepoměr přiznané náhrady za protiprávní jednání povinného, jenž by mohl být důvodem pro odepření uznání rozhodnutí amerického soudu, oproti náhradám přiznávaným za obdobné delikty spáchané mediálními prostředky na území České republiky, ve smyslu výše citovaného ustanovení § 36 ZMPS proto dán není.

25. Dále bylo nutno v intencích názoru dovolacího soudu posoudit, zda rozhodnutí amerického soudu není pro povinného zřejmě likvidační, resp. zda nemá pro něj rdousící efekt. I v této otázce nepovažuje odvolací soud závěry soudu I. stupně za správné. Při respektování obecné exekuční zásady, že rozhodnutí nelze ve výroku o věci samé obsahově přezkoumat, je zřejmé, že odepření výkonu cizího rozhodnutí se musí týkat tohoto rozhodnutí jako celku; nelze tedy uznat jen část výroku a exekuci povolit jen v omezeném rozsahu. Současně je třeba vzít v úvahu i specifika exekučního řízení platná pro výkon (exekuci) cizích rozhodnutí, jež jsou založena na principu, že rozsah majetku povinného, který lze exekucí postihnout, zjišťuje a zajišťuje exekutor až po svém pověření (viz například rozhodnutí NS ČR ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. Nd 34/2018). Za situace, kdy povinný je v produktivním věku, je podnikatelem, osobou, která není zdravotně či jinak omezena ve své výdělečné činnosti, nelze ve fázi rozhodnutí soudu o uznání rozhodnutí a nařízení exekuce uzavřít, že exekuci nelze pro nemajetnost povinného vykonat. Závěr o nemajetnosti povinného proto bude moci soudní exekutor či soud přijmout teprve poté, kdy exekutor vykoná zákonem přepokládané úkony týkající se zjištění a zajištění majetku povinného exekučními příkazy; případný nedostatek majetku povinného je pak důvodem pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu. I další ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu výrazně omezují, či dokonce vylučují likvidační a rdousící efekt výkonu rozhodnutí, resp. exekuce, jako například ustanovení o základní nepostižitelné částce (§ 278 a násl. o. s. ř.) či o nepostižitelných věcech povinného a jeho rodiny (§ 321 a násl. o. s. ř.). Ani námitka povinného, že jeho nemajetnost je natolik vysoká, že již nyní si musí obstarávat peněžní prostředky prostřednictvím úvěrů, není důvodná. Jakkoli se osvobození od placení pohledávek netýká nároků na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti (§ 416 InsZ), nelze odhlédnout od insolvenčního zákona a jeho části týkající se oddlužení dlužníků. Z důvodové zprávy k zákonu č. 31/2019 Sb. novelizujícího zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, plyne, že právě prostřednictvím oddlužení dle insolvenčního zákona „je možné řešit významnou zadluženost osob, a to v případech, kdy souhrn dluhů v kombinaci se všemi disponibilními prostředky dlužníka vylučuje efektivní řešení zadluženosti cestou soukromého práva bez významnější ingerence státu“. Citovaný insolvenční zákon ve znění novely tak napomáhá dlužníkům osvobodit se z tzv. dluhové pasti, formou vyřešení celkových nepříznivých majetkových poměrů dlužníka, včetně poskytnutí dobrodiní oddlužení (za stanovených podmínek) i v plném rozsahu všech dluhů (tj. i ze 100 %, bez nutnosti zaplatit dříve povinně vyžadovaných 30 % přihlášených pohledávek). I uvedenou právní ochranu povinného jako dlužníka je tak třeba v rámci daného řízení zohlednit.

26. Podle ustanovení § 65 ZMPS uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu. Podle ustanovení § 66 ZMPS za podmínek § 63 a § 64 lze cizí rozhodnutí o majetkových právech v České republice vykonat, bude-li nařízen jeho výkon českým soudem; nařízení výkonu je třeba vždy odůvodnit. Podle ust. § 130 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném ke dni zahájení exekučního řízení 26. 9. 2012 tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také exekuce podle tohoto zákona. Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o nařízení výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také vedení exekuce podle tohoto zákona. Podle ust. § 43a odst. 1 věta prvá ex. řádu ve znění účinném ke dni zahájení exekučního řízení 26. 9. 2012 exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření a nařízení exekuce (dále jen ''pověření''). Vzhledem k tomu, že v dané věci jsou splněny všech podmínky pro uznání cizího rozhodnutí v této exekuční věci, uvedené v ustanovení § 63 a 64 ZMPS, postupoval odvolací soud dle shora uvedených ustanovení § 66 ZMPS, jakož i dle § 130 odst. 1 exekučního řádu a rozhodnutí soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil a exekuci nařídil. Současně dle § 43a odst. 1 věta prvá ex. řádu pověřil soudního exekutora, na něhož se oprávněný svým návrhem obrátil, provedením exekuce.

27. O nákladech exekučního řízení nebylo rozhodováno, neboť o těchto nákladech včetně jejich výše rozhodne exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 87 a § 88 ex. řádu).

Poučení