18Co 317/2022

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. Hany Kadlecové, LL. M. a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobce: G. A., narozen dne xxx bytem K., Praha zastoupen advokátem J. J. sídlem Ú., Praha proti žalovaným:

1. P. P., narozen dne xxx bytem K.,Praha 2. J. P., narozena dne xxx bytem Ch., Praha oba zastoupeni advokátem P. K. sídlem N., Praha o náhradě účelně vynaložených nákladů a bezdůvodném obohacení, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. června 2022, č. j. 9 C 162/2018-578, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2022, č. j. 9 C 162/2018-600, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (výrok I.) potvrzuje.

II. Ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 167 968 Kč a žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 153 904 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 912 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného 1) P.K..

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 568 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného 1) P.K.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby bylo uloženo druhé žalované zaplatit žalobci částku 412 377 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů na správu společné věci - pozemků parc. č. x a parc. č. x v k. ú. R., zapsaných na LV č. x, vedených u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I. bod 1), zamítl žalobu, aby bylo uloženo prvému žalovanému zaplatit žalobci částku 103 094,25 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů na správu společné věci - pozemků parc. č. x a parc. č. x v k. ú. R., zapsaných na LV č. x, vedených u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I. bod 2), zamítl žalobu, aby bylo uloženo prvému žalovanému zaplatit žalobci částku 495 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním společné věci - pozemku parc. č. x a parc. č. x v k. ú. R., zapsaných na LV č. x vedených u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I. bod 3), zamítl žalobu, aby bylo uloženo prvému žalovanému zaplatit žalobci částku 22 500 Kč s příslušenstvím ve výši 8,5 % ročně od 22. 5. 2018 do zaplacení za užívání nemovitostí pozemků parc. č. x a x v k. ú. R., zapsaných na LV č. x, vedených u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na základě nájemního vztahu (výrok I. bod 4) a současně uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku ve výši 480 022 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných (výrok II.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, jíž se žalobce původně domáhal po žalovaném 1) zaplacení částky ve výši 103 094,25 Kč, částky ve výši 660 000 Kč a částky ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím a proti žalované 2) částky ve výši 412 377 Kč s příslušenstvím. Po částečném zpětvzetí žaloby se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částek uvedených ve výroku I. napadeného rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. x a parc. č. x, v katastrálním území R., zapsaných na LV č. x, vedených u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen „Nemovitosti“), přičemž žalobce je podílovým spoluvlastníkem Nemovitostí o velikosti id. 3/8, žalovaná 2) o velikosti 1/2 a žalovaný 1) o velikosti 1/8. Žalobce podanou žalobou uplatňoval náhradu účelně vynaložených nákladů na správu společné věci za červen 2015, a to proti oběma žalovaným, dále nárok z titulu bezdůvodného obohacení za užívání spoluvlastnického podílu žalobce v období od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2015 a nárok na zaplacení poměrné části nájemného za užívání Nemovitostí za měsíce říjen, listopad a prosinec 2009 proti žalovanému 1). Žalobce tvrdil, že provedl v červnu 2015 investici do Nemovitostí v celkové výši 824 754 Kč, které předem konzultoval pouze s žalovanou 2), která ničeho nenamítala. Souhlas žalovaného 1) tehdy nebylo třeba, jelikož nebylo pravomocně skončeno řízení o neplatnosti závěti a důvodech vydědění. Účastníci řízení se stali spoluvlastníky předmětných Nemovitostí v souvislosti s úmrtím původního spoluvlastníka J. P. (dále jen „zůstavitel“), který Nemovitosti vlastnil spolu se žalovanou 2), každý id. 1/2. Žalobce je závětním dědicem zůstavitele s účinností ke dni 24. 9. 2009. V prostorech Nemovitostí se nachází x, kterou žalobce provedenou investicí zhodnotil. Žalovaní se na zhodnocení věci nijak nepodíleli, žalobce se proto domáhal úhrady vynaložených nákladů dle spoluvlastnických podílů žalovaných. Žalovaný 1) pak užíval na základě nájemní smlouvy autodílnu. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 24. 9. 2009. Následně byla prodloužena dodatkem č. 2 do 31. 12. 2009. Za období od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2009 nárokoval žalobce úhradu poměrné výše nájemného ve výši 30 000 Kč. V období od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2015 žalovaný 1) užíval autodílnu bez právního důvodu. Za toto období žalobce nárokoval obvyklé nájemné ve výši 20 000 Kč, celkem původně částku 660 000 Kč. V reakci na postoj žalovaného 1) žalobce neuznal vznesenou námitku promlčení. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 766/2002, a tvrdil, že subjektivní promlčecí lhůta začala plynout až dne 23. 5. 2016, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v řízení o určení neplatnosti vydědění rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 10 Co 710/2015-254, kdo je spoluvlastníkem Nemovitostí. K promlčení jeho nároku proto nemohlo dojít. Současně neuznal argumentaci žalovaného 1) ohledně rekonstrukce, kterou žalovaný 1) v prostorách x provedl v roce 2007.

3. Žalovaní ani jeden z nároků žalobce neuznali. Sporovali, že by žalobce tvrzenou rekonstrukcí společnou věc skutečně zhodnotil. Veškeré investice, které žalobce vložil do Nemovitostí, slouží výhradně k jeho podnikatelské činnosti a žalovaní z těchto investic nikdy neměli žádné užitky, a dokonce jim ani nebylo a není hrazeno nájemné za užívání společné věci. Žalovaný 1) pak tvrdil, že Nemovitosti v roce 2007 kompletně zrekonstruoval. Nemovitosti užíval až do 30. 6. 2014, poté je spolu s klíči a hodnotami měřidel energií předal žalované 2). K bezdůvodnému obohacení žalovaní uvedli, že 1) žalovaný řádně užíval Nemovitosti od 1. 1. 1999 do 30. 6. 2014, nikoliv do 30. 6. 2015, jak tvrdil žalobce. Po celou dobu hradil nájemné. Žalovaný 1) uplatnil námitku promlčení, když okruh dědiců je znám 11 let.

4. Usnesením ze dne 10. 9. 2019, č. j. 9 C 162/2018-100, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2022, č. j. 9 C 162/2018-600, bylo řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) částečně zastaveno co do částky 165 000 Kč a co do částky ve výši 7 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 500 Kč ode dne 22. 5. 2018 do zaplacení. Žalobce tak po žalovaném 1) nadále požadoval zaplacení částky ve výši 103 094,25 Kč, částky ve výši 495 000 Kč a částky ve výši 22 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 500 Kč ode dne 22. 5. 2018 do zaplacení.

5. Soud I. stupně ve věci rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodněnínapadeného rozsudku (konkrétně bod 7. až 21.) a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

6. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně odvoláním s uplatněnými důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), d), e), a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Nejprve ve stručnosti shrnul dosavadní průběh řízení a odůvodněnínapadeného rozsudku. Prvostupňovému rozhodnutí vytýkal nesprávnost skutkových závěrů a právního posouzení. Namítal, že soud I. stupně učinil nesprávný závěr ohledně dohody o správě společné věci, když uzavřel, že nebylo prokázáno, že by k uzavření dohody mohlo případně dojít ústní formou či konkludentně. Takový závěr je přitom v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012. Obsahu jím tvrzené dohody totiž odpovídá prokázané jednání účastníků. Navíc zde byl dán písemný souhlas žalované 2) s provozem autoservisu žalobcem, který právě nasvědčuje uzavření dohody o správě společné věci ve smyslu § 1135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“). Žalobce současně argumentoval tím, že náklady vynaložil na záchranu společné věci a v zájmu všech spoluvlastníků. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že zhodnocení Nemovitostí žalobcem by mělo být řešeno v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 147/2021, když tento nárok nebyl v uvedeném řízení žalobcem uplatněn, jelikož jeho uplatnění brání překážka věci zahájené vzniklá podáním této žaloby. Žalobce dále brojil proti závěru soudu I. stupně ohledně promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, protože žalobce nemohl do pravomocného rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti závěti vědět, zda se stane vlastníkem Nemovitostí. Žalobce nemohl až do 13. 8. 2018 vědět, zda bude ve věci aktivně legitimován. Soud I. stupně vadně interpretoval právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 766/2002. Závěr učiněný soudem I. stupně by totiž znamenal, že by byl žalobce nucen podat žalobu dříve, než se dozví, zda žalovaným užívanou věc vůbec zdědil. S ohledem na uvedené žalobce navrhoval, aby byl rozsudek soudu I. stupně po zopakování dokazování změněn tak, že bude žalobě v plném rozsahu vyhověno.

7. Žalovaní ve svém vyjádření k odvolání žalobce konstatovali, že se ztotožňují se závěry učiněnými soudem I. stupně, a to jak co do skutkových závěrů, tak rovněž i co do právního posouzení. K uzavření dohody o správě společné věci žalovaní uvedli, že nikdy nedali souhlas ke správě společné věci, o investicích do Nemovitostí nevěděli. Žalobce užíval a i nadále užívá Nemovitosti pouze ke své podnikatelské činnosti a za její užívání žalovaným od roku 2015 ničeho nezaplatil. Žalovaní znovu vyloučili, že by žalovaná 2) souhlasila s investicemi do Nemovitostí a že byl žalobce správcem společné věci. Konečně žalovaní sporovali tvrzení žalobce, že vynaložil náklady ku prospěchu věci a na její záchranu. K nároku z titulu bezdůvodného obohacení žalovaní uvedli, že se žalobce o užívání Nemovitostí žalovaným 1) dozvěděl ještě za doby života zůstavitele. Nejpozději se tuto skutečnost dozvěděl dne 22. 8. 2014, kdy právnímu zástupci žalovaných zaslal výzvu k poskytnutí informací. Trvali proto na tom, že je tento nárok promlčen. Závěrem navrhovali, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Žalobce svým podáním ze dne 30. 1. 2023 navrhl přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 147/2021. Návrh odůvodnil tím, že pokud bude v uvedeném řízení projednáno zhodnocení Nemovitostí žalobcem, nebude nutno tuto otázku řešit v rámci tohoto řízení. Odvolací soud v rámci ústního jednání konaného dne 1. 2. 2023 návrh žalobce zamítl, jelikož pokud jde o nároky z titulu bezdůvodného obohacení a z titulu dlužného nájemného, tyto nároky s řízením o vypořádání podílového spoluvlastnictví nijak nesouvisejí. Výsledky zmíněného řízení nemají pro zdejší rozhodnutí soudu význam, když v něm není řešena žádná otázka, která by mohla mít na zdejší řízení vliv. Pokud jde o nárok z titulu náhrady účelně vynaložených nákladů na správu společné věci, investice do společné věci, jedná se o vypořádání v širším smyslu, které má své místo právě v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a proto by přerušení zdejšího řízení nebylo logické.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Předně pokud jde o pravomoc českých soudů ve věci rozhodovat, uvádí odvolací soud, že tato byla soudem I. stupně dovozena správně, byť mlčky. K této otázce se konstatuje, že žalobce je státním příslušníkem Arménie. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná dvoustranná mezinárodní smlouva uzavřená mezi Českou republikou a Arménií, bylo nutno postupovat v duchu § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) a na daný případ aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis, dále jen „Nařízení“). Mezinárodní příslušnost soudu pak byla založena dílem odkazem na čl. 4 odst. 1 a dílem odkazem na čl. 24 Nařízení, když žalovaní mají bydliště na území ČR a zároveň předmět řízení úzce souvisí s věcnými právy k nemovitostem. Pokud jde o rozhodné právo, tímto je právo české (jak ostatně opět mlčky, ale správně určil i soud I. stupně), a to s odkazem na § 69 ZMPS a § čl. 10 bod 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II).

11. Odvolací soud pokládá za potřebné dále uvést, že oba účastníci na straně žalované vystupovali v pozici tzv. samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). V rovině procesní i hmotněprávní proto jednal každý ze žalovaných pouze sám za sebe. Práva a povinnosti každého z nich, které byly předmětem soudního řízení, bylo proto nutno posuzovat nezávisle na právech a povinnostech ostatních žalovaných.

12. Odvolací soud dále konstatuje, že soudu I. stupně nebylo možné vytknout žádné pochybení s možným vlivem na správnost rozsudku. Pro své rozhodnutí ve věci si opatřil dostatek podkladů zákonně provedeným dokazováním. Důkazy pak hodnotil správně postupem dle § 132 o. s. ř. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věc i správně právně posoudil způsobem, který odpovídá hmotněprávnímu základu žalobou uplatněných nároků. Způsob věcného rozhodnutí má pak logickou vazbu na provedené dokazování, zhodnocení provedených důkazů a na hmotněprávní základ žalobou uplatněných nároků. Odvolacím důvodům, které žalobce ve svém odvolání uplatnil, tak nebylo možno přiznat opodstatněnost.

13. V prvé řadě žalobce uplatnil odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod představuje nesprávnou aplikaci pravidel koncentrace řízení před soudem I. stupně. Tam, kde byla tato zásada použita, aniž by byly splněny zákonné předpoklady, je naplněn tento odvolací důvod, protože nemůže obstát rozhodnutí soudu I. stupně s odůvodněním, že účastník neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní. O takový případ se zde však nejedná, když neustanovení znalce, zamítnutí opakovaných svědeckých výslechů E. A. a A. A. a opakovaného účastnického výslechu žalobce bylo z důvodu nadbytečnosti, nikoliv z důvodu koncentrace řízení. Tento odvolací důvod proto dán být nemůže. Stejně jako není dán odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., neboť dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu.

14. Žalobce dále použil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Soudu I. stupně vytýkal, že učinil nesprávný skutkový závěr ohledně dohody o správě společné věci, když konstatoval, že její uzavření nelze dovodit ani z faktického užívání Nemovitostí žalobcem a nezájmem o ně ze strany žalovaných. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními a závěry soudu I. stupně ztotožňuje. Žádná forma dohody o správě společné věci mezi účastníky prokázána nebyla. Uzavření takové dohody nelze dovozovat ani ze souhlasu žalované 2) s užíváním Nemovitostí žalobcem k podnikatelské činnosti. Rovněž nebyla prokázána ani další verze žalobce, že se stal správcem Nemovitostí ve smyslu § 1135 OZ. Argumentoval-li žalobce tím, že soud I. stupně rozhodl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, neshledal odvolací soud odkaz na citované rozhodnutí v této věci za přiléhavý, jelikož se týká skutkově odlišné věci. Pokud žalobce napadal závěry soudu I. stupně ohledně vynaložených investic do Nemovitostí, i s touto otázkou se soud I. stupně vypořádal dostatečným způsobem. Ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně vyplynulo, že žalobce investice nevynaložil v souvislosti se záchranou společné věci, k investicím do Nemovitostí mu navíc chyběl i souhlas žalovaných. S těmito závěry se odvolací soud ztotožnil. Ostatně sám žalobce od počátku tvrdil, že Nemovitosti zhodnotil. Současně je třeba ve shodě se soudem I. stupně konstatovat, že pokud žalobce provedl investici do Nemovitostí bez souhlasu žalovaných a tato investice byla shledána jako nikoliv nutná, má toliko právo na náhradu v rozsahu zhodnocení Nemovitostí v návaznosti na velikost svého spoluvlastnického podílu. Tato náhrada je pak splatná až v okamžiku zrušení podílového spoluvlastnictví, a to za předpokladu, že se jednalo o náklad činěný v zájmu ostatních spoluvlastníků. Domáhal-li se jí žalobce v tomto řízení, nemůže být s ohledem na řečené se svým nárokem úspěšný. Soud I. stupně správně odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011. Odvolací soud uzavírá, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu, důkazy učinil postupem dle § 122 a násl. o. s. ř. a skutkový děj, který z nich zjistil, je s nimi v souladu. Tento odvolací důvod tak naplněn nebyl.

15. Žalobce vytkl soudu I. stupně také nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. V obecné rovině se konstatuje, že právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu. Převedeno na přezkoumávanou věc odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně věc správně posoudil dílem dle starého občanského zákoníku, a to období do 31. 12. 2013, dílem dle nového občanského zákoníku. Správně dovodil, že nebyly naplněny podmínky § 1126 OZ a § 1135 OZ, pokud jde o správu společné věci. Rovněž tak se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně ohledně promlčení nároků požadovaných po žalovaném 1) za užívání Nemovitostí. Soud I. stupně správně vyšel z toho, že se jednalo o nájemní vztah, který byl ukončen dnem 30. 6. 2014, když další užívání žalovaným 1) nebylo prokázáno. Vyloučil proto bezdůvodné obohacení na straně žalovaného 1). Správně aplikoval příslušná zákonná ustanovení, § 676 ObčZ a § 2230 OZ, a rovněž tak správně dospěl k závěru o promlčení. Odvolací soud na závěry soudu I. stupně v plném rozsahu odkazuje. Na doplnění považuje odvolací soud za významné uvést, že žalobce mylně kladl počátek běhu promlčecí lhůty ke dni 13. 8. 2018, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na určení neplatnosti závěti, a k němuž žalobce váže okamžik, kdy se měl stát spoluvlastníkem Nemovitostí, a tedy aktivně věcně legitimovaným v tomto řízení. K tomuto se konstatuje, že žalobce je závětním dědicem po zůstaviteli, který jej povolal za svého jediného dědice, když své potomky, tj. žalovaného 1) a jeho bratra, vydědil. Dědické právo je založeno na principu univerzální sukcese, podle něhož vstupuje dědic v okamžiku smrti zůstavitele do všech práv a povinností soukromoprávní povahy, která nezanikají smrtí zůstavitele, pokud jejich přechod není právním předpisem upraven jinak. Z věcných práv je vždy způsobilým předmětem dědění vlastnické právo zůstavitele k věcem. V období mezi okamžikem nabytí dědictví a potvrzením nabytí dědictví jsou z právních úkonů týkajících se majetkových práv z dědictví oprávněni a povinni společně a nerozdílně všichni, jimž svědčí právo stát se dědici po zůstaviteli a kteří dosud dědictví neodmítli. Potvrzení dědictví soudem či schválení dohody dědiců má deklaratorní povahu a jeho účinky nastávají ex tunc k okamžiku smrti zůstavitele. K úmrtí zůstavitele došlo dne 24. 9. 2009. V rámci řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, které bylo zahájeno v roce 2010, vystupoval žalobce jako závětní dědic a žalovaný 1) jako neopominutelný dědic po zůstaviteli. Pokud následně došlo k soudnímu sporu, v němž byla řešena platnost závěti a vydědění dětí zůstavitele, pak to nebránilo žalobci v uplatnění svých nároků vůči žalovaným u soudu, přičemž zahájené soudní řízení by bylo posléze možno přerušit z důvodu probíhajícího řízení o určení dědického práva, aby předešel promlčení svých nároků. Argumentace žalobce rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, nebyla na místě, když toto rozhodnutí řešilo případ neplatnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem byl rodinný dům s pozemky. Zde však žalobce od počátku věděl, že je dědicem povolaným ze závěti.

16. Ze všech shora uvedených důvodů postupoval odvolací soud v souladu s § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I.).

17. Pokud jde o akcesorický nákladový výrok, tento byl postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn, jelikož bylo třeba o nákladech řízení rozhodovat zvláště pro každého žalovaného. Pro oba žalované platí, že byli v řízení zcela úspěšní, a náleží jim proto plná náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně. Současně bylo zohledněno, že byli oba zastoupeni jedním advokátem, což mělo s odkazem na § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), vliv na výši jeho odměny, došlo ke snížení o 20 %. Žalovaným tak byla přiznána náhrada nákladů řízení, která je tvořena 18 úkony a 1 půl úkonem právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a odst. 2 písm. c) AT, 19 paušálními náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT a soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč za odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření (každému ze žalovaných byla přiznána ve výši 500 Kč). Dále bylo u žalovaného 1) zohledněno, že 3 úkony právní služby byly učiněny před tím, než bylo řízení částečně zastaveno. Žalovanému 1) náleží náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně složená z následujících položek: - z částky 500 Kč za soudní poplatek za odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, - z částky 9 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT (počítáno z tarifní hodnoty ve výši 793 094,25 Kč a zohledněném snížení o 20%), - z částky 9 200 Kč za písemné vyjádření ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, - z částky 9 200 Kč za účast u jednání dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, - z částky 10 x 8 656 Kč = 86 560 Kč za účast u jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) AT (počítáno z tarifní hodnoty ve výši 620 594,25 Kč a zohledněném snížení o 20%), - z částky 5 x 8 656 Kč = 43 280 Kč za písemné vyjádření ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, - z částky 4 328 Kč za odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření dle § 11 odst. 2 písm. c) AT, - včetně 19 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč, celkem 5 700 Kč, dle § 13 odst. 4 AT, celkem 167 968 Kč; Žalované 2) náleží náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně složená z následujících položek: - z částky 500 Kč za soudní poplatek za odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, - z částky 7 984 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT (počítáno z tarifní hodnoty ve výši 412 377 Kč a zohledněném snížení o 20%), - z částky 6 x 7 984 Kč = 47 904 Kč za písemné vyjádření ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, - z částky 11 x 7 984 Kč = 87 824 Kč za účast u jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) AT (počítáno z tarifní hodnoty ve výši 620 594,25 Kč a zohledněném snížení o 20%), - z částky 3 992 Kč za odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření dle § 11 odst. 2 písm. c) AT, - včetně 19 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč, celkem 5 700 Kč, dle § 13 odst. 4 AT, celkem 153 904 Kč; 18. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní byli v odvolacím řízení plně úspěšní. Žalovanému 1) byly přiznány náklady za právní zastoupení advokátem, a to za dva úkony právní služby po 8 656 Kč (dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 AT) z tarifní hodnoty 620 594,25 Kč po snížení o 20% ve smyslu § 12 odst. 4 AT) za písemné vyjádření dle § 11 odst. 1 písm. d) AT a účast u jednání dne 1. 2. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, celkem 17 312 Kč, dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, celkem 600 Kč, celkem částka ve výši 17 912 Kč. Platební místo odvolací soud určil dle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Žalované 2) byly přiznány náklady za právní zastoupení advokátem, a to za dva úkony právní služby po 7 984 Kč (dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 AT) z tarifní hodnoty 412 377 Kč po snížení o 20 % ve smyslu § 12 odst. 4 AT) za písemné vyjádření dle § 11 odst. 1 písm. d) AT a účast u jednání dne 1. 2. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, celkem 15 968 Kč, dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, celkem 600 Kč, celkem částka ve výši 16 568 Kč. Platební místo odvolací soud určil dle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř.