18Co 318/2016

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobců: a) J. G. J.-S., b) G. A. J., oba bytem N., A. t. L., L. 50, oba zast. Mgr. Pavlem Gécim, advokátem, se sídlem Praha 7, U Studánky 250/3, proti žalované: Česko - německá horská nemocnice Krkonoše s.r.o., IČO 64827232, se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zast. JUDr. Janem Machem, advokátem, se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, za účasti vedlejšího účastníka: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, o náhradu škody, k odvolání žalobců i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. června 2016, č.j. 20 C 139/2008-430, ve znění opravného usnesení ze dne 8. července 2016, č.j. 20 C 139/2008-448, t a k t o :

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I. o věci samé m ě n í jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 180.240,-Kč ve výši 10,75 % ročně ode dne 1.7.2008 do dne 31.12.2008 a dále ve výši odpovídající pro každé kalendářní pololetí repo sazbě ČNB, vyhlášené pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů, v zamítavém výroku II. o věci samé se m ě n í tak, že se žaloba zamítá co do částek 764.520,-Kč a 26.080,93 € s úrokem z prodlení z částky 944.760,-Kč a 26.080,93 € ve výši 10,75 % ročně ode dne 1.7.2008 do dne 31.12.2008 a dále ve výši odpovídající pro každé kalendářní pololetí repo sazbě ČNB, vyhlášené pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů.

II. Ve výroku o věci samé VI. a nákladovém výroku XII. se rozsudek soudu I. stupně p o t v r z u j e .

III. V nákladovém výroku IX. se rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k žalobci m ě n í tak, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. V nákladovém výroku X. a XI. se rozsudek soudu I. stupně m ě n í tak, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení částku 8.428,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Pavla Géciho, advokáta.

V. V nákladovém výroku VIII. a ve vztahu k žalobkyni i v nákladovém výroku XI. se rozsudek soudu I. stupně m ě n í tak, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 147.798,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Pavla Géciho, advokáta.

VI. Ve výroku o soudním poplatku XIII. se rozsudek soudu I. stupně m ě n í tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek ve výši 37.648,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalované se vůči oběma žalobcům nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

VIII. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 360.480,-Kč a 12.772,69 € se specifikovaným úrokem z prodlení jdoucím od 1.7.2008 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu žalobkyně co do částky 64.520,-Kč a 26.080,93 € se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 78.580,-Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok III.), uložil žalované zaplatit oběma žalobcům společně a nerozdílně částku 18.862,20 Kč a 963,10 € se specifikovaným příslušenstvím (výrok IV.), zamítl žalobu obou žalobců co do částky 317,99 Kč a 1.300,- € se specifikovaným příslušenstvím (výrok V.), zamítl žalobu i v části, ve které se žalobkyně domáhala částky 835,33 € měsíčně vždy do posledního dne každého kalendářního měsíce od června 2008 a žalobce částky 600,- Kč měsíčně počínaje červnem 2008 (výroky VI. a VII.). Výrokem VIII. žalované ve vztahu k žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, výrokem IX. uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 137.940,-Kč, ve vztahu mezi oběma žalobci společně a nerozdílně a žalovanou určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.), ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI.). Výroky XII. a XIII. uložil žalované povinnost zaplatit státu částku 41.231,-Kč a na soudním poplatku částku 7.076,-Kč. Takto rozhodl na základě žaloby ze dne 30.6.2008 s žalobním tvrzením o tom, že dne 23.2.2004 utrpěla žalobkyně v České republice úraz při lyžování. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení 1,125.000,-Kč (bolestné a ztížení společenského uplatnění), částky 38.853,62 € (náhrady ztráty na výdělku od 1.4.2004 do 30.5.2008) a pravidelné měsíční částky 835,33 € (jako náhrady na ztráty na výdělku od 1.6.2008), žalobce se na žalované domáhá zaplacení 78.580,-Kč (vynaložené náklady na péči o manželku do 5/2008) a pravidelné částky 600,-Kč od 1.6.2008 (představující tyto náklady od tohoto data do budoucna), a oba žalobci se na žalované domáhají zaplacení 19.180,19 Kč a 2.263,10 € (účelně vynaložené náklady na léčení žalobkyně). U žalované byla žalobkyně totiž operována a hospitalizována (od 28.2.2004), ale v důsledku neustávající bolesti zlomené nohy požádala žalobkyně o transport do Nizozemska, kde v Nemocnici sv. Lukáše po odstranění obvazu byla zjištěna závažná infekce v operační ráně, z tohoto důvodu byla také provedena reoperace. Následně byla žalobkyně v Nizozemsku operována ještě osmkrát. V listopadu roku 2006 konstatovala pojišťovna Interpolis Verzekeringen N.V. ustálení trvalých následků žalobkyně. Ortopedický chirurg P.A.L. B. se dne 10.10.2006 vyjádřil tak, že příčinou následných komplikací žalobkyně byl prvotní chybný zásah žalované, neboť z její strany nedošlo k rozpoznání kompartment syndromu (rozsáhlé zhmoždění a poškození měkkých tkání bérce). S odkazem na § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu, § 420 odst. 1, 2 občanského zákoníku označili postup žalované za non lege artis a žalobkyně se domáhala náhrady bolestného, ztráty na výdělku, ztížení společenského uplatnění a nákladů spojených s léčením. Žalobce požadoval po žalované náhradu za ošetřování žalobkyně a analogicky vycházel z vyhlášky č. 182/1991 Sb., náhradu za péči o zahradu a zvýšenou péči o domácnost. Žalovaná přitom nárok žalobců sporovala. Mezitímním rozsudkem ze dne 2.2.2010, č.j. 20 C 139/2008-134 ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že nárok žalobkyně na bolestné je co do základu po právu. Soud I. stupně po právní stránce aplikoval občanský zákoník účinný do 30.6.2009, konkrétně ust. § 415, § 420 odst. 1, § 440 odst. 1, i § 7 odst. 1, 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. U náhrady na ztrátu na výdělku pak ust. § 445 - § 447 obč. zák. Po provedeném dokazování účastnickými výslechy žalobkyně a žalobce, listinnými důkazy, znaleckými posudky a doplňujícími výslechy znalců a zpracovatelů posudků k jednotlivým uplatněným nárokům vyšel z toho, že u nároku žalobkyně na bolestné bylo o jeho oprávněnosti již pravomocně rozhodnuto shora citovaným mezitímním rozsudkem. Proto se zabýval stanovením výše bolestného a vyšel z toho, že zranění, které předcházelo operaci u žalované, si způsobila žalobkyně sama. První operace u žalované tak nebyla v příčinné souvislosti se vznikem jejích zdravotních komplikací, neboť při operaci a bezprostředně následné pooperační péči žalovaná postupovala lege artis. Z těchto důvodů přiznal žalobkyni pouze bolestné za následné reoperace, které byly v příčinné souvislosti s pooperační péčí žalované, která již nebyla lege artis. Bodové ohodnocení bolestného ze znaleckého posudku při nutných reoperacích v Nizozemsku činí 370 bodů zvýšené o 50 % na 555 bodů. Soud I. stupně však vzal v úvahu, že pokud by došlo k řešení komplikací a reoperaci v České republice, bylo by bodové ohodnocení tohoto zákroku 210 bodů navýšené o 25 %, tedy 263 bodů. Za této situace soud I. stupně došel při zhodnocení důvodnosti výše bolestného k hodnotě 263 bodů, tedy (se zohledněním § 7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) k částce 35.040,-Kč. U nároku žalobkyně na ztížení společenského uplatnění došel k závěru, že žalobkyni lze sice přiznat určité spoluzavinění na škodném následku tím, že přerušila léčbu u žalované a nechala se transportovat do Nizozemska, nicméně ze znaleckých posudků vyplynulo, že obtíže žalobkyně v nemocnici žalované před transportem již indikovaly potřebu takové reoperace a žalovaná nijak nezabránila svým jednáním rozvoji takovýchto komplikací. Tím tedy porušila ust. § 415 obč. zák. a její počínání bylo ve smyslu ust. § 420 odst. 1 obč. zák. v příčinné souvislosti s následky vzniklými žalobkyni na zdraví. Při zhodnocení těchto obtíží žalobkyně vyšel ze znaleckého posudku, kterým znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění žalobkyně 960 body s navýšením o 26 %, tj. na hodnotu 1.210 bodů. Při aplikaci § 7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se tak jedná o částku 145.200,-Kč. Soud dále zohlednil faktické okolnosti na straně žalobkyně (aktivní rekreační sportovkyně, její zaměstnání vyžadovalo stání téměř po celou pracovní dobu, pracovala na zahradě a ve své domácnosti a v současné době jsou tyto schopnosti výrazně omezeny) a dospěl k závěru o nutnosti toto bodové ohodnocení, ve smyslu ust. § 7 odst. 3 téže vyhlášky, navýšit, neboť byly splněny podmínky zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele. Proto tyto částky za náhradu za bolestné a ztížení společenského uplatnění zvýšil na částku 360.480,-Kč („o dvojnásobek“), neboť neshledal podmínky pro požadované pětinásobné zvýšení odškodnění. Z těchto důvodů v části nároku žalobkyně na bolestné a ztížení společenského uplatnění vyhověl pouze co do částky 360.480,-Kč a ve zbytku tohoto uplatněného nároku žalobu zamítl. Neboť žalovaná svůj peněžitý dluh vůči žalobkyni řádně a včas nesplnila a dostala se dnem následujícím po splatnosti dluhu s touto částkou do prodlení (ust. § 517 odst. 2 obč. zák.), přiznal i příslušenství ve formě úroku z prodlení. K otázce nároku žalobkyně na náhradu ztráty na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, citoval ust. § 445 - § 447 obč. zák. Dovodil, že žalobkyně byla před újmou na zdraví zaměstnána, v důsledku škody na zdraví, kterou způsobila svým jednáním žalovaná, jí tak byla způsobena ztráta na výdělku, kterou by mohla dosáhnout, kdyby k dané škodě nedošlo, neboť bezprostředně po předmětné operaci byla dlouhodobě hospitalizována a z důvodu trvalých zdravotních následků nemohla vykonávat svou původní práci prodavačky. Přitom při dvacetihodinové týdenní pracovní době dosahovala výdělku 8,5 € za hodinu plus 8% příspěvek na dovolenou a pracovní smlouvu měla uzavřenou na dobu určitou šesti měsíců. Při stanovení průměrného výdělku vycházel z ust. § 353 a násl. zákoníku práce. Nejprve stanovil odškodnění po dobu pracovní neschopnosti žalobkyně a vzhledem k tomu, že zjistil, že žádné dávky nemocenské podpory žalobkyni vypláceny nebyly, přísluší jí náhrada plné výše výdělku, kterého by dosahovala. Období, po které by žalobkyně měla nárok, však omezil do červnem 2005, kdy došlo k ustálení jejího zdravotního stavu. Její průměrný výdělek za dané období vypočetl dle ust. § 356 odst. 2 zákoníku práce a dospěl k částce 12.772,69 €, na kterou má vůči žalované nárok, a to včetně příslušenství. U nároku na ztrátu na výdělku po skončení její pracovní neschopnosti sice dovodil, že žalobkyně od předmětné operace přibližně do roku 2008 nepracovala, avšak uvedla, že v Nizozemsku je těžké sehnat práci v případě, že člověk není úplně zdravý. Žalobkyně přitom byla shledána invalidní v rozsahu 26 %, invalidní důchod však neobdržela. Proto, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 978/2005, dospěl k závěru, že nárok na částku 26.080,93 € jako ztráty na výdělku po dobu skončení pracovní neschopnosti a renty z téhož důvodu ve výši 835,33 €/měs. je nutno zamítnout, neboť pokud poškozený pro následky úrazu nebyl schopen konat dosavadní práci, nemůže z důvodu nedostatku pracovních příležitostí nastoupit do jiného zaměstnání, které je odpovídající jeho úrazem snížené pracovní způsobilosti. Tato okolnost je způsobená situací na trhu práce, a není proto v příčinné souvislosti s poškozením na zdraví, za které škůdce odpovídá. Dále se zabýval nárokem na účelné náklady spojené s léčením dle ust. § 449 obč. zák. Vyšel přitom z judikatury Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 a judikatury Nejvyššího soudu. Za důvodný považoval nárok žalobců za výdaje za cesty k lékařům v roce 2004 - 2007, když jejich náklady při nedoložených účtenkách za benzín stanovil dle vyhlášek tehdy účinných v České republice, a to v částce 18.862,20 Kč. Za důvodné dále považoval prokázané náklady při spoluúčasti léčení hrazeného pouze z části pojišťovnou, a to pobyt v nemocnici žalobkyně v letech 2004 - 2007, náklady na zakoupení sklápěcího sedátka do sprchy, kontrolu na podoterapii, zakoupení přípravku Lucovitaal - vše v hodnotě 963,10 €. Těmto nárokům proto vyhověl, a to včetně požadovaného příslušenství. Co do částky 1.300,- € s přísl. (nákup koženého relaxačního křesla) a částky 317,99 Kč (rozdílu mezi přiznanou a požadovanou částkou v Kč) žalobu zamítl, neboť se žalobcům nepodařilo prokázat, že by křeslo bylo zdravotní pomůckou - účelně vynaloženým nákladem spojeným s léčením. U nároku žalobce na náhradu péče o žalobkyni (částka 78.580,-Kč a renta 600,-Kč měsíčně) dovodil nedostatek jeho aktivní legitimace, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1088/2015 i Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11. Zdůraznil, že takové náklady lze přiznat pouze osobě poškozeného, pokud péči zajišťuje osoba blízká a rozsah činnosti překračuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči tak, jak judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1778/2014. V tomto rozsahu proto žalobu zamítl. Ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 150 o.s.ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy žalovaná měla převážný úspěch ve věci (žalobkyně byla úspěšná v 20 % svého nároku, neúspěšná v 80 %). Ve vztahu mezi nárokem žalobce a žalovanou rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná byla zcela úspěšná v tomto nároku. Ve vztahu mezi oběma žalobci společně a nerozdílně a žalovanou rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobci měli ve věci částečný úspěch v poměru 57 % : 43 %, ten je však jen nepatrně vyšší než úspěch žalované. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když vedlejší účastník náhradu nákladů řízení nepožadoval, ač byl úspěšný v převážné části. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl dle § 148 o.s.ř., když žalované náhrady řízení ve výši 41.231,-Kč, které jí uložil, spočívají v částkách vynaložených za znalecké posudky a svědečné. S ohledem na výsledek řízení pak uložil žalované zaplatit soudní poplatek z částky, v níž byla žalovaná neúspěšná (§ 2 odst. 3, § 4 odst. 1 písm. a/, § 11 odst. 2 písm. d/ zákona č. 549/1991 Sb.). Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. Žalovaná své odvolání směřovala pouze proti přiznání části příslušenství z částky 360.480,-Kč s tvrzením, že výše úroku z prodlení byla sice soudem I. stupně stanovena správně, avšak byl chybně stanoven okamžik, od kterého bylo stanoveno prodlení z této částky žalované. To za situace, kdy oproti znaleckému posudku a navýšení bodového ohodnocení znalcem (§ 6 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) i soud I. stupně s odkazem na § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. uznal, že se jedná výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a žalobkyni přiznal navýšení bodového ohodnocení částky na dvojnásobek. Za této situace se žalovaná nemohla dostat v rozsahu těchto navýšení do prodlení. K odvolání žalobců zdůraznila, že úraz žalobkyně, který je hlavním důvodem jejího zhoršeného zdravotního stavu, nenastal v důsledku protiprávní činnosti žalované, ale až v důsledku úrazu, který si žalobkyně způsobila sama. Žalobkyně tedy nemůže s úspěchem tvrdit, že současný zdravotní stav je zapříčiněn jednáním žalované, neboť skutečnost je taková, že byl zapříčiněn především jejím úrazem při lyžování. U výše náhrady za ztížení společenského uplatnění soud respektoval závěry znaleckého posudku včetně návrhu znalce na navýšení bodového ohodnocení o 26 %. Navíc navýšil toto bodové ohodnocení na dvojnásobek, byť v odůvodněníto vyjádřil slovy, že rozhodl „o dvojnásobném“ zvýšení přiznané náhrady na bolestné a ztížení společenského uplatnění. Bez ohledu na sémantickou stránku věci však je zřejmé, že soud I. stupně zvýšil nárok žalobkyně na dvojnásobek oproti základní výměře bodového obohacení. Tato formulační nepřesnost nemůže být sama o sobě důvodem ke zrušení nebo ke změně napadeného rozsudku. K nároku žalobkyně na ztrátu na výdělku a pracovnímu uplatnění podotkla, že v řízení nebylo prokázáno, že by právě odborné pochybení při léčbě žalobkyně u žalované bylo důvodem její pracovní nezpůsobilosti, když hlavní příčinou jejího současného zdravotního stavu byl úraz při lyžování. Je vysoce pravděpodobné, že i při správné léčbě by současný zdravotní stav žalobkyně byl zásadně obdobný jako je nyní a není tak spravedlivé, aby žalovaná nesla důsledky úrazu, které jí nezavinila, včetně nezodpovědného jednání žalobkyně, která odmítla další léčbu a přes doporučení lékařů trvala na převozu do Nizozemí v době, kdy její zdravotní stav nebyl takový, aby převoz pro ni byl vhodný. K náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalobci dovodila, že nepřiznání náhrady nákladů řízení má být naprostou výjimkou ze zásady, že procesně neúspěšný účastník řízení náklady řízení procesně úspěšné straně nahradí. Žádné důvody hodné zvláštního zřetele zde žalovaná neshledává. Z těchto důvodů, vyjma svého návrhu u příslušenství nároku ve výroku I., navrhla rozsudek jako věcně správný potvrdit s tím, že by jí měla být přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, když důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. v odvolacím řízení neshledává. Proti tomuto rozsudku podali včasné a přípustné odvolání i oba žalobci, a to žalobkyně proti výrokům II. a VI., žalobce proti výroku IX., s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. c), e), a g) o.s.ř. Poukázali na to, že odůvodněnírozhodnutí soudu I. stupně je nesprávné, pokud dovodil, že je nutno zvýšit základní bodové ohodnocení o dvojnásobek a poté matematicky dospěl k závěru, že se jedná celkově o částku 435.600,-Kč. Z logiky věci tak vyplývá, že pokud takto soud I. stupně chtěl rozhodnout, měl připočíst k částce 145.200,-Kč dále dvakrát částku 145.200,-Kč, aby pak mohl dojít k trojnásobku zvýšení náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění (tj. k navýšení o dvojnásobek). Celkově tak měl soud I. stupně dojít k tomu, že žalobkyni náleží částka 435.600,-Kč, resp. 470.640,-Kč. Žalobkyně se však domnívá, že i navýšení o dvojnásobek je nízké, neodpovídá omezením, kterými trpí po nesprávném ošetření svého úrazu žalovanou. S odkazem na svoji účastnickou výpověď (kterou prokazovala své sportovní, pracovní i osobní aktivity) dovodila, že mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění o pětinásobek na částku 871.200,-Kč není nijak nepřiměřené, když se z ní, jako zdravého člověka, stal prakticky invalida a ani zvýšení základního odškodnění dle § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jí do budoucna trvale omezují. Na podporu svého názoru pak argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 969/2014. Názor soudu I. stupně, že okolnost její nezaměstnanosti (byť žalobkyně nyní pracuje na částečný úvazek) z důvodu situace na trhu práce měla za následek pozbytí jejího nároku na ztrátu na výdělku jako celku, považovala za nesprávný. Dovodila, že v podobných případech je nutno vycházet z toho, že by za příznivější situace na trhu práce za svoji práci prodavačky pobírala mzdu ve výši minimální mzdy stanovené pro její profesi a žalovaná by žalobkyni odpovídala za škodu ve výši rozdílu mezi pravděpodobným výdělkem a právě minimální mzdou takto stanovenou. Na podporu tohoto svého názoru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3558/2010 se závěrem, že pokud soud I. stupně nezjišťoval, jaké minimální mzdy by žalobkyně dosahovala jako prodavačka, tuto následně neodečetl od jejího předpokládaného výdělku a výslednou částku žalobkyni nepřiznal jako ztrátu na výdělku od 7/2005, zatížil řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nákladovému výroku IX. ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem uvedl, že zde existují okolnosti hodné zvláštního zřetele pro to, aby jinak procesně úspěšné žalované nebyly tyto náklady přiznány. V době podání žaloby nebylo známo žádné rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, o které se ve svém rozhodnutí opřel soud I. stupně. Žalobce se přitom o svoji manželku staral, náklady v podobě zvýšené péče vynaložil. Nejednalo se tak o žádný neexistující či zavrženíhodný požadavek. Žalobci jsou manželé, kteří hospodaří s finančními prostředky společně, tato částka je třetinou soudem přiznané částky a z jejich pohledu není zanedbatelná. K potížím žalobkyně by přitom nedošlo, nebýt non lege artis postupu žalované, která se žalobkyni do dnešního dne neomluvila. Z těchto důvodů navrhli, aby soud napadený rozsudek v rozsahu výroku II., VI. a IX. zrušil a věc mu vrátil k novému projednání; pokud by odvolací soud jejich odvolání nevyhověl, domnívali se, že je zde ve vztahu k nákladům odvolacího řízení prostor pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. K odvolání žalované se vyjádřili tak, že obecně lze s odvoláním žalované souhlasit, ta se však mýlí, pokud se domnívá, že žalobcům nenáleží příslušenství z uvedené částky navýšené dle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Vedlejší účastník se ztotožnil s odvoláním žalované, náhrady nákladů odvolacího řízení se výslovně vzdal. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání prvostupňový rozsudek v rozsahu, v němž byl odvoláními napaden, (tj. ve výrocích I., II, VI. a v akcesorických výrocích VIII. - XIII.), včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že částečně důvodná jsou odvolání obou stran. S ohledem na přeshraniční povahu sporu (žalobkyně je cizí státní příslušnice s bydlištěm v Nizozemsku) soud I. stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost, která vyplývá z článku 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I). Správný byl i mlčky učiněný závěr soudu I. stupně o rozhodném českém právu, který je dán ust. § 15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tedy místem vzniku škody v České republice. Lze podotknout, že v době zahájení sporu (30.6.2008) nebyla účinná dvou či vícestranná smlouva s Nizozemskem či Nařízení Evropské unie, které by bylo závazné i pro Českou republiku a tuto problematiku řešilo. Přitom i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) se s ohledem na jeho ust. § 3079 odst. 1 použijí na vztahy mezi účastníky dosavadní právní přepisy, tedy občanský zákoník č. 40/1964 Sb., neboť k porušení povinnosti žalované došlo před účinností nového občanského zákoníku - před 1.1.2014. Soud I. stupně správně zjistil skutkový stav, dokazování provedl v dostatečném rozsahu a jeho právní závěry jsou v zásadě správné. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12.1.2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008). Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je právní normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě "přiměřené", opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění tak musí být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.8.2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26.11.2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze dne 16.12.2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování odškodnění musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné, přičemž není zásadně (s výjimkou případné moderace dle § 450 obč. zák.) významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009). Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (zhruba kolem desetinásobku) je pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru pod C 3129). V případech výrazného omezení hybnosti spojené s dalšími funkčními ztrátami nebo poruchami soudy běžně přistupují ke zvýšení náhrady za ZSU podle dalších okolností na čtyř až sedminásobek základního bodového ohodnocení; lze uvést např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, nebo sp. zn. 25 Cdo 1925/2009, ve kterých byly přiznány celkové náhrady za ZSU v rozmezí od čtyř do šesti milionů Kč. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2015, sp. zn. 25 Cdo 4427/2013 dovolací soud dovodil přiměřenost zvýšení ZSU na pětinásobek základního bodového ohodnocení, kdy míra ztráty soběstačnosti žalobce (v plně produktivním věku 37 let) byla vyšší v důsledku kombinace jeho handicapů, kdy na jedné straně je stižen ztrátou zraku a na druhé straně má výrazně omezenou pohyblivost a je odkázán na oporu francouzských holí, nemůže proto používat slepeckou hůl; situaci mu komplikuje omezení hybnosti ruky a je postižen i psychickými obtížemi, což v celkovém souhrnu představuje vyloučení z většiny společenských aktivit při velmi výrazném omezení schopnosti sebeobsluhy. K tomu se připojuje i ztráta možnosti pečovat o tři děti a zapojit se plnohodnotně do rodinného života, v němž se z původní opory stal žalobce osobou naopak závislou na pomoci svých blízkých. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 968/2008 postižený muž ve věku 19 let, jehož aktivity před úrazem byly podprůměrné, trpěl kvadruparézou (tedy jen částečným ochrnutím všech končetin), avšak též závažnou poruchou psychiky (posttraumatickou demencí), jež vedla k plné invaliditě, zbavení způsobilosti k právním úkonům a nutnosti stálé péče; při bodovém ohodnocení 15.315 body byla náhrada ZSU zvýšena 6x na 11.026.800,-Kč. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 5223/2009 devatenáctiletý muž s bohatým dosavadním životem, trpí rovněž demencí, je invalidní, vyžaduje stálou péči, avšak somatické postižení je méně závažné (hemiparéza - částečné ochrnutí poloviny těla, které však neznemožňuje chůzi); při ohodnocení 13.950 bodů obdržel 6.138.000,-Kč (tj. cca 3,6násobek). Ve věci sp. zn. 25 Cdo 795/2005 byla sice náhrada zvýšena na šestinásobek, ač poškození zdraví bylo výrazně závažnější než v projednávané věci a zahrnovalo kromě ztráty hybnosti i ztrátu gnostických a komunikačních schopností, čemuž odpovídalo i bodové hodnocení v rozsahu 25.595 bodů, avšak právě v důsledku takto vysokého bodového hodnocení dosáhla celková částka odškodnění ZSU téměř 17 milionů Kč, a proto nebylo takové odškodnění shledáno nedostatečným. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1057/2008 dovolací soud dovodil, že u žalobce (v produktivním věku 50 let), který není schopen delší chůze, nošení těžkých břemen, chodí jen s francouzskou holí, má poruchu vyprazdňování střev, takže nemůže cestovat veřejnými dopravními prostředky, navštěvovat kulturní představení a jiné společenské akce, s ohledem na velkou břišní kýlu je deformována jeho postava, trpí postkomočním syndromem a psychickou alterací s depresivním laděním a nervozitou, není schopen vykonávat dříve obvyklé domácí práce a jeho manželka o něj musí celodenně pečovat, v minulosti rád jezdil na kole, navštěvoval taneční zábavy, vykonával práce na zahradě, opravu a údržbu rodinného domu, odpovídá celkově přisouzený trojnásobek základního odškodnění (ač byl požadován pětinásobek), přičemž výše náhrady v absolutní částce za ztížení společenského uplatnění obstojí i při porovnání s jinými obdobnými případy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004). Oproti tomu v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2012, sp. zn. 25 Cdo 2647/2011 dovolací soud jako správný potvrdil závěr odvolacího soudu o jednonásobku zvýšení náhrady, kdy byl žalobci v důsledku trvalých nepříznivých zdravotních změn způsobených nehodou přiznán částečný invalidní důchod, je omezen ve výběru zaměstnání, neboť jeho pracovní způsobilost je snížena nejméně o 33 % (není schopen fyzicky náročné práce, práce s pravou horní končetinou nad horizontálou, přenášení těžkých břemen, práce v nepříznivých klimatických podmínkách, dlouhého stání a dlouhé chůze zejména v nerovném terénu), úraz utrpěl ve věku 33 let a přišel o možnost věnovat volný čas sportovním aktivitám, které byly jeho hlavní zálibou. Při rozhodování o bolestném a ztížení společenského uplatnění žalobkyně soud I. stupně správně vystihl, že s ohledem na okolnosti případu zde existují důvody pro mimořádné navýšení bodového ohodnocení soudem dle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Pokud žalobkyně sporovala otázku navýšení bodového obohacení, je sice možné polemizovat o přesnosti formulačního výroku soudu I. stupně v odůvodnění, kteří hovoří o zvýšení bodového ohodnocení o dvojnásobek, nicméně z logiky věci i jeho odůvodněnínepochybně plyne, že rozhodoval o zvýšení bodového ohodnocení na dvojnásobek, což následně vyjádřil i matematicky, a odvolací soud v tomto nemá pochybnosti o přezkoumatelnosti jeho závěrů. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 501/2013 není případný, neboť i Ústavní soud zde dovodil, že pokud v tamním rozhodnutí obecný soud vyčíslil konkrétní částku, kterou přiznal, je sice jeho rozhodnutí formulačně nepřesné, ale přezkoumatelné. Vylíčené a prokázané obtíže žalobkyně, která před non lege artis léčením jejího úrazu žalovanou rekreačně sportovala, starala se o domácnost a zahradu, žila společenským životem, a poté veškeré pracovní činnosti může dělat pouze krátkou dobu, na zahradě téměř nepracuje, pokud nenosí ortézu, noha jí visí a hrozí, že upadne, není ani v částečném invalidním důchodu, její invalidita činí 26 %, odpovídají soudem I. stupně přiznanému dvojnásobnému zvýšení jak bolestného, tak ztížení společenského uplatnění a odpovídají i judikatuře Nejvyššího soudu v obdobných případech (viz např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2012, sp. zn. 25 Cdo 2647/2011). Pokud žalobkyně odůvodňovala zvýšení ztížení společenského uplatnění rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2015, sp. zn. 25 Cdo 969/2014, tento odkaz případný není, pro zjevnou a zásadní odlišnost věci. V tamní věci dovolací soud zdůraznil, že žalobkyně trpí apalickým syndromem s centrální kvadruparézou bez známek spontánní volní aktivity a s absencí smyslového vnímání okolí, inkontinencí a projevy sekundární epilepsie a dalšími potížemi, poškození mozku je nevratné bez predikce zlepšení, nenabývá vědomí a po zbytek života bude odkázána na komplexní zdravotnickou péči. V takto závažných případech, kdy jsou komunikační, pohybové i gnostické schopnosti člověka v podstatě zcela ztraceny, se celkové odškodnění ztížení společenského uplatnění pohybuje v částkách mnohem nižších, proto i náhrada za ztížení společenského uplatnění může plnit svou funkci jen velmi omezeně, zatímco prvořadé v těchto případech jsou náklady vynaložené na potřebnou péči o poškozeného. Proto také Nejvyšší soud zdůraznil žalobkyní akcentovanou větu, že „Nelze přitom vycházet jen z prostého porovnání počtu „násobků,“ ale podstatné je, z jakého základu se vychází a jaká výsledná celková výše odškodnění z toho vyplývá, a to i z hlediska možností poškozeného využít tyto prostředky k přiměřenému zmírnění újmy, k opatření jiných hodnot, které mu pomohou překonat nesnáze bránící mu ve společenském vyžití a vyrovnat se s nepříznivými dopady na jeho osobní život a rozvoj jeho osobnosti, aby náhrada mohla být ve prospěch poškozeného smysluplně využita, a to k účelu, jemuž má sloužit.“ V nyní posuzovaném případě se však u žalobkyně (v produktivním věku 45 let v době škodní události) jedná o omezení hybnosti jedné končetiny, nikoli v kombinované zdravotní potíže, a jak již odvolací soud shora uvedl, žalobkyni nebyla přiznána ani částečná invalidita. Povinnost k plnění zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dříve vyhlášky č. 32/1965 Sb.) může být uložena jen soudním rozhodnutím, právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v tomto rozsahu bez soudního rozhodnutí nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o jeho konstituování. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto, nevznikl, a nemůže proto nastat ani jeho splatnost. Povinnost k tomuto plnění vzniká subjektu odpovědnému za škodu až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění, a teprve uplynutím takto určené doby by mohlo dojít k prodlení dlužníka (rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30.12.1991, sp. zn. 1 Cz 31/91, publikovaný v Bulletinu NS ČR pod č. 1, ročník 1992). Z těchto důvodů odvolací soud napadený výrok I. změnil tak, že žalobkyni přiznal příslušenství z uplatněného nároku na bolestné a ZSU pouze z částky 180.240,-Kč, a v tomto rozsahu příslušenství proto doznal změny i zamítavý výrok II. Ten doznal rovněž formulační změny, neboť soud I. stupně v tomto výroku nadbytečně (a ve vztahu k výroku I. nepřehledně) uvedl i celkové částky, jichž se žalobkyně v jednotlivých nárocích domáhala. Z hlediska určitosti a vykonatelnosti petitu proto odvolací soud tento výrok přeformuloval. Je zcela správný a odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu závěr soudu I. stupně o nutnosti zamítnout nárok žalobkyně na náhradu ztráty na výdělku po skončení její pracovní neschopnosti, pokud po provedeném dokazování (zejména výslechu žalobkyně) dospěl k závěru, že nedostatek pracovních příležitostí pro žalobkyni je způsoben situací na nizozemském trhu práce a není v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, za které žalovaná odpovídá (viz nejen soudem I. stupně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 978/2005, ale např. i rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1278/2015 ze dne 11.5.2016). Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3558/2010 je nepřípadný, neboť zde byla řešena otázka výše náhrady za ztrátu na výdělku zaměstnankyně - poživatelky částečného invalidního důchodu přiznaného z důvodu omezení její pracovní schopnosti způsobené nemocí z povolání ve smyslu ust. § 195 odst. 3 zákoníku práce. Pro zásadní skutkovou odlišnost v dané věci proto nelze postupovat ve smyslu tam vyslovených právních závěrů. Je přitom nutno podotknout, že judikatura dle tehdejšího ust. § 195 odst. 3 dřívějšího zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) i ust. § 371 resp. § 271b nového zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.) se vyvinula odlišným způsobem, neboť respektuje zvýšenou ochranu zaměstnance (viz ust. § 1a odst. 1 písm. a/ tohoto zákona). Odkaz žalobkyně na judikaturu vztahující se k pracovněprávní problematice proto nemůže obstát. Odvolací soud však nesouhlasí se soudem I. stupně v otázce výpočtu náhrady nákladů řízení. Předmětem řízení před soudem I. stupně byly tři samostatné nároky žalobkyně (bolestné, ztížení společenského uplatnění, náhrada za ztrátu na výdělku), jeden společný nárok obou žalobců (náhrada nákladů léčení) a samostatný nárok žalobce (náhrada péče o žalobkyni a zvýšenou péči o domácnost). Projednává-li soud ve společném řízení více sporů nebo jiných právních věcí, považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá z těchto věcí za samostatnou. U každé takové věci je proto třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků, popř. zvážit, zda neúspěch nebyl jen v poměrně nepatrné části nebo zda rozhodnutí o výši plnění nezáviselo na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, a ve vztahu ke každé jednotlivé věci stanovit, zda je v ní dána povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1, 2 nebo 3 o.s.ř. a kdo z účastníků má podle těchto pravidel právo na náhradu. Náklady, které účastník současně vynaložil na více společně projednávaných sporů nebo jiných právních věcí, je třeba rozdělit podle poměru výše jednotlivých nároků (tj. podle toho, jak se ta která ze společně projednávaných a rozhodnutých věcí podílela na vzniku těchto nákladů). K tomu viz Občanský soudní řád I., Komentář, C. H. Beck 2009, str. 978-979. Za této situace měl soud I. stupně rozhodovat o každém z takto vznesených nároků samostatně a samostatně posuzovat procesní úspěch či neúspěch ve věci samé. Tak však učinil pouze u nároku žalobce a dovodil jeho povinnost ke hrazení nákladů řízení. Proto odvolací soud v těchto intencích znovu rozhodl o nákladech řízení účastníků vzniklých za řízení před soudem I. stupně s tím, že vyšel ze správného údaje soudu I. stupně 19 o účelně vynaložených úkonech právní pomoci právního zástupce žalobců, který je plátcem DPH. U nároků žalobkyně na bolestné a ztížení společenského uplatnění je nutno aplikovat ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť soud při splnění podmínek pro mimořádné zvýšení náhrady určil svou úvahou konkrétní výši plnění pomocí tzv. násobků základního bodového ohodnocení přiměřených charakteru trvalých následků (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2699/2013). Při nezměněném počtu úkonů (19), z pcta 70.080,-Kč se u nároku na bolestné jedná o jeden úkon právní služby á 3.940,-Kč, včetně DPH pak o celkovou částku 90.580,60 Kč. U nároku na ztížení společenského uplatnění z pcta 290.400,-Kč, jednom úkonu á 11.495,-Kč o částku 218.405,-Kč. Ostatní uplatněné nároky, ať již uplatněné společně oběma žalobci nebo samostatně, je již nutno posuzovat z pohledu úspěchu ve věci. U společných nároků obou žalobců uplatněna částka 75.803,-Kč (804,16+1408,99+49,95+19.180,19 Kč = 2263,1 € + 19.180,19 Kč), přiznána však byla částka 42.959,-Kč (963,10 € + 18.862,20 Kč). Po odečtení úspěchu (cca 56,5 %) od neúspěchu je tak nutno dojít k závěru o společné a nerozdílné povinnosti žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované uhradit procesně úspěšným žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, 13 % takto vynaložených nákladů řízení (ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.). Z těchto důvodů doznaly změny výroky X. a XI. soudu I. stupně. Z pcta 42.959,-Kč, jednom úkonu právní služby á 2.820,-Kč se jedná o částku 64.832,-Kč, při zohlednění nároku na pouhých 13 % pak o částku 8.428,-Kč (výrok IV.). U nároku na ztrátu na výdělku žalobkyně se jedná o částku 38.853,62 € (1.078.877,-Kč) a od 1.7.2008 o rentu 853,33 € měsíčně. Neboť renta je opakující se plnění, je nutno vyjít z pětinásobku ročního plnění (viz ust. § 8 odst. 2 Tarifu), tj. v přepočtu z částky 1.281.120,-Kč (5x12x853,33 €). Pro účely výpočtu nákladů řízení je tak nutno vyjít z částky 2.359.997,-Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze co do částky 12.772,69 € (tj. 319.573,-Kč), tj. do 13 % jejího nároku, musí proto zaplatit 74 % nákladů řízení žalované. Z pcta 319.573,-Kč, 19 účelně vynaložených úkonech právní pomoci žalované, jednom úkonu právní služby á 9.580,-Kč a 19 paušálech á 300,-Kč (ust. 13 odst. 3 Tarifu) a DPH se jedná o částku 227.141,-Kč, ze které má žalovaná nárok na pouhých 74 %, tj. na částku 168.084,-Kč. Žalobcům dále náleží hotové výdaje, a to 19 paušálů á 300,-Kč. S ohledem na zanedbatelný samostatný nárok žalobce (36.000,-Kč) ve vztahu k uplatněnému nároku žalobkyně připojil odvolací soud tyto hotové náklady ve výši 6.897,-Kč (tj. 19x300,-Kč + DPH) k nákladům žalobkyně. Celkově se tak jedná u samostatných nároků žalobkyně o částku náhrady nákladů řízení 324.310,60 Kč (90.580,60Kč+218.405Kč+6897), od které je nutno odečíst částku 168.084,-Kč (náklady procesně převážně úspěšné žalované v nároku na ztrátu na výdělku). Celkem tak žalobkyni náleží za řízení před soudem I. stupně částka 147.798,60 Kč, která i lépe vystihuje kumulaci uplatněných nároků žalobkyně, náročnost sporu i výši uplatněných částek (výrok V.). Z těchto důvodů proto doznal změny nákladový výrok VIII. a ve vztahu k žalobkyni i výrok XI. rozsudku soudu I. stupně. Konečně odvolací soud nemůže upřít důvodnost námitkám žalobce ve vztahu k povinnosti platit náklady řízení žalované. Ustanovení § 150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08). Byť zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 146 odst. 2 o.s.ř. formulovanou v § 150 o.s.ř.) vykládat restriktivně, je rozhodování o nákladech řízení integrální součástí soudního řízení jako celku a rozhodnutí o nich má být jeho zřejmým a logickým ukončením (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/01). Lze zdůraznit, že to je žalobce, který každodenně nese důsledky škody na zdraví své manželky, za kterou odpovídá žalovaná, a i v důsledku změny judikatury (na jejímž základě byl nárok žalobce zamítnut) by bylo nemravné, pokud by proto měl žalované hradit náklady řízení. Proto odvolací soud dospěl k závěru o důvodnosti aplikace ust. § 150 o.s.ř. a napadený nákladový výrok IX. ve vztahu k žalobci změnil tak, že žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud I. stupně správně dovodil povinnost žalovaného hradit soudní poplatek z částky, ve které byla žalující strana (osvobozená od placení soudního poplatku) procesně úspěšná (viz § 2 odst. 3, § 4 odst. 1 písm. i/ ve spojení s ust. § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.), nesprávně ji však stanovil. Žalobcům byla napadeným rozsudkem přiznána částka 379.342,20 Kč + 13.735,79 € (v přepočtu 752.955,70 Kč), s odkazem na položku 1 sazebníku tak této částce odpovídá soudní poplatek ve výši 37.648,-Kč, kterou je žalovaná povinna uhradit České republice, na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. Z těchto důvodů proto odvolací soud tento závislý výrok XIII., dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř., co do výše vyměřeného soudního poplatku změnil. Z výše uvedených důvodů odvolací soud výroky I., II., VIII., IX., X., XI., XIII. dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil, výroky VI. a XII. (ve znění opravného usnesení) napadeného rozsudku dle ust. § 219 potvrdil. V odvoláním nenapadených výrocích III., IV., V., VII. nabyl rozsudek soudu I. stupně samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 o.s.ř.). V odvolacím řízení byla žalovaná ve svém odvolání neúspěšná pouze v nepatrné části (příslušenství ze znalcem navýšené částky), žalobce byl úspěšný pouze co do nákladů řízení, ve věci samé však byla žalující strana zcela neúspěšná. Za této situace by náleželo žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované přiznání náhrady nákladů řízení. Vedlejší účastník se však nákladů odvolacího řízení zcela vzdal. Odvolací soud proto rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., že ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VIII.). Ve vztahu k nároku žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení odvolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody, pro které je třeba tyto náklady v odvolacím řízení procesně úspěšné žalované nepřiznat (ust. § 150 o.s.ř.). Za ty odvolací soud považuje zejména to, že odvolání žalobců bylo založeno na posouzení jejich nároku soudem v rámci mimořádného navýšení dle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které však není exaktní, zahrnuje v sobě posouzení judikatorní praxe, věk poškozené, posouzení jejích aktivit před a po škodní události a je tak vysoce subjektivní (viz výše). Je proto přirozené, že poškozená bude subjektivně cítit zvýšené zdravotní potíže, kterým však soud, v rámci uvážení dle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., nemusí přičítat stejnou důležitost jako žalobkyně. Tak se ostatně stalo i v nyní projednávaném případě.

Poučení