18Co 34/2023

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: I. a.s., IČO xxx sídlem xxx, xxx zastoupená advokátem J. P. M. sídlem xxx, xxx proti žalovanému: W. R. J., narozený dne xxx bytem xxx, xxx, xxx zastoupený opatrovníkem J. A. K., xxx sídlem xxx, xxx pro zaplacení částky 71 882,71 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. prosince 2022, č. j. 29 C 380/2022-78, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) co do částky 54 777,76 Kč potvrzuje, s tím, že splatnost se stanoví ke dni 30. 4. 2023, a co do úroku z prodlení se mění tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení úroku z prodlení z částky 54 777,76 Kč za dobu od 14. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaného za řízení před soudem prvního stupně České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 4 částku 2 796,55 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 094,64 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám J. P. M., advokáta.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek za odvolání ve výši 2 739 Kč do 3 dnů od právní moc tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 54 777,76 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10% p. a. od 14. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 17 104,92 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 14. 2. 2020 do zaplacení a úroku z částky 71 882,71 Kč ve výši 10% p. a. (pozn. odvolacího soudu: správně mělo být 20,9 % ročně) od 14. 2. 2020 do zaplacení (výrok II.). Výrokem III. přiznal opatrovníkovi žalovaného odměnu za zastupování v řízení ve výši 15 536,40 Kč. Výrokem IV. žalobkyni uložil zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení žalovaného částku 2 796,55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, xxx a. s., IČO xxx (dále jen „banka“), uzavřela se žalovaným dne 2. 7. 2018 smlouvu o půjčce na kliknutí č. xxx (dále jen „smlouva“). Jelikož žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplácel, přistoupila banka dne 13. 2. 2020 k zesplatnění úvěru. Žalovaná částka se sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 71 882,71 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8 845,01 Kč za dobu od 14. 2. do 13. 3. 2020, z dlužného úroku z prodlení ve výši 1 290,89 Kč za dobu od 14. 2. do 13. 3. 2020 a ze smluvních úroků a úroků z prodlení z částky 71 882,71 Kč od 14. 3. 2020 do zaplacení. Banka svou pohledávku postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.

3. Jelikož má žalovaný bydliště v Polské republice a soudu se nepodařilo doručit mu předvolání k ústnímu jednání, ustanovil mu usnesením č. j. 29 C 380/2022-64 ze dne 14. 10. 2022 opatrovníka. Ten ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, neboť banka nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru.

4. Obvodní soud pro Prahu 4 uzavřel, že je soudem mezinárodně příslušným k projednání a rozhodnutí věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), neboť žalovaný měl svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v Praze 4.

5. Jako rozhodné právo určil právo české dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), když banka si se žalovaným jako rozhodné zvolili české právo v čl. 17 všeobecných podmínek smlouvy.

6. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: xxx a.s. a žalovaný uzavřeli dne 2. 7. 2018 smlouvu o půjčce na kliknutí č. xxx, v níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr 92 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit jej ve 36 měsíčních splátkách po 3 461,38 Kč a se smluvním úrokem ve výši 20,9 % p. a. a s dalšími poplatky dle smlouvy. Banka při sjednávání úvěru prověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance žalovaným v návrhu smlouvy, přičemž žádost žalovaného byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Rovněž měla banka k dispozici občanský průkaz žalovaného. Finanční prostředky ve výši 92 000 Kč byly žalovanému poskytnuty dne 2. 7. 2018 a do 11. 2. 2020 žalovaný na svůj závazek z úvěru bance zaplatil částku 37 222,21 Kč. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a dostal se do prodlení se splácením úvěru, využila banka svého práva a přistoupila dne 13. 2. 2020 k zesplatnění úvěru. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 2020. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu před podáním žaloby dne 25. 5. 2020.

7. Po právní stránce obvodní soud odkázal na ust. § 588, § 1970, § 2395, § 2397, § 2399 odst. 1, § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dále na ust. § 2 odst. 1, § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28. 5. 2022 a na čl. 8 odst. 1 a čl. 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“).

8. Soud se zaměřil na posouzení otázky, zda banka posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, případně zdrojů, a v tomto směru žalobkyni poučil o povinnosti prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Akcentoval při tom, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Žalobkyně doplnila, že žádost žalovaného o úvěr z pohledu jeho úvěruschopnosti byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Tato tvrzení vyhodnotil soud jako příliš obecná a nicneříkající o tom, co přesně banka mohla konkrétně zjistit u žalovaného ohledně příjmů a výdajů na základě historických dat z ČSU a jaké závěry mohla vyvodit stran schopnosti žalovaného jí úvěr splatit, proto uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného banka nehodnotila s odbornou péčí, a smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem.

9. Obvodní soud tak žalovanému uložil vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení dle § 2991 a § 2999 o. z., které tvoří částka, kterou banka poskytla žalovanému jako úvěr (92 000 Kč), přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Protože žalovaný již vrátil 37 222,21 Kč, činí rozdíl mezi těmito částkami soudem přiznanou částku. Dále soud žalobkyni přiznal i právo na úrok z prodlení v zákonné výši od 14. 2. 2020, kdy se nárok žalobkyně stal splatným (výrok I.). Ve zbývající části spolu s příslušenstvím potom soud žalobu zamítl (výrok II.).

10. Opatrovníkovi žalovaného obvodní soud určil odměnu za 3 úkony právní služby (za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, vyjádření z 29. 11. 2022 a účast na jednání soudu po 3 980 Kč) z tarifní hodnoty sporu 71 882,71 Kč dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), paušální náhradu 300 Kč za 3 úkony právní služby (dle § 13 cit. vyhlášky) a 21% DPH z odměny a náhrad (dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 2 696,40 Kč, celkem 15 536,40 Kč (výrok III).

11. O nákladech řízení prvostupňový soud rozhodl dle§ 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 148 odst. 1 a § 149 odst. 2 o. s. ř. s tím, že převážně neúspěšná byla v řízení žalobkyně a tak má stát vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů, které musel vynaložit na odměně pro opatrovníka. Žalobkyně byla ke dni 5. 12. 2022 neúspěšná co do 59 299,11 Kč (jistina 17 104,92 Kč a kapitalizované úroky a úroky z prodlení 42 194,19 Kč), neúspěch žalobkyně tak činí 59 % a proto je žalobkyně povinna státu nahradit náklady odměny opatrovníka v rozsahu 18%, tj. částku 2 796,55 Kč.

12. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas přípustné odvolání a navrhl zrušení rozsudku. Smlouvu sice považuje za neplatnou, protože banka nezkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr, ale nepovažuje za dostatečně prokázanou skutečnosti, že banka žalovanému poskytla 92 000 Kč a žalovaný že jí 37 222,21 Kč vrátil. Má za to, že výpis z interních systémů banky nemůže sloužit jako objektivní důkaz. Dále podle žalovaného nebylo prokázáno, že to byl právě žalovaný, kdo smlouvu uzavřel, neboť nebylo prokázáno, že měl svůj občanský průkaz v držení v době uzavření smlouvy.

13. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výpis z úvěrového účtu je soudy napříč všemi instancemi uznáván jako důkaz s dostatečnou právní sílou a není důvod jej zpochybňovat ani v tomto řízení. Z jednání odvolacího soudu se omluvila.

14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku i ve výroku o náhradě nákladů řízení dle ust. § 212 a 212a odst. 6 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

15. Zamítavý výrok II. nebyl odvoláním napaden, nabyl proto samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) a zůstal tak stranou zájmu odvolacího soudu. Předmětem tohoto soudního řízení byla jistina poskytnutého plnění 54 777,76 Kč včetně úroku z prodlení v zákonné výši za dobu 14. 2. 2020 do zaplacení.

16. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná relevantní skutková zjištění, jím zjištěný pro rozhodnutí podstatný skutkový stav zcela odpovídá obsahu spisu. Obvodní soud aplikoval přiléhavé právní předpisy a věc samu posoudil správně i po stránce právní s výjimkou úroku z prodlení.

17. Opatrovník svou odvolací argumentaci zakládá jen na obecném tvrzení, že důkazní prostředky žalobkyně považuje za nevěrohodné, resp. na spekulaci, že je možné, že žalovaný svůj občanský průkaz neměl.

18. Odvolací soud připomíná, že u listinných důkazních prostředků není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013).

19. K ověření totožnosti žalovaného při uzavírání smlouvy lze odkázat na formální podobu kopie osobních dokladů žalovaného, kde žalovaný rukou připsal datum a podpis do razítka, že souhlasí s pořízením fotokopie průkazu totožnosti. Je tak zřejmé, že kopie polského občanského průkazu žalovaného byla učiněna při osobní návštěvě žalovaného na pobočce a že totožnost žalovaného byla ověřena osobně zaměstnancem banky. Osobně na přepážce v bance si pak žalovaný převzal i PIN kódy nutné k využití sjednaných bankovních služeb. Navíc uvedený občanský průkaz neobsahuje údaj o pobytu žalovaného, ve smlouvě přitom tento údaj je a na takto uvedené adrese žalovaný skutečně žije (a do července 2022 si zde i přebíral poštu). Spekulace o tom, že občanský průkaz žalovaného může používat jiná osoba, nebyla tvrzena dostatečně konkrétně a ani v tomto směru nebyly označeny žádné důkazy; uvedená spekulace pak nevysvětluje, jak by třetí osoba mohla znát i bydliště žalovaného, a jak by mohla projít opakovanou kontrolou totožnosti u bankéře. Sám žalovaný se tak navíc ani nebránil.

20. Žaloba a výzva k vyjádření byly přitom žalovanému doručena do vlastních rukou dne 4. 12. 2021 (doručenka viz č.l. 30) a žalovaný nereagoval. Lze usuzovat, že pokud by úvěr nečerpal, nebo dokonce někdo používal jeho občanský průkaz k uzavírání úvěrových smluv, nebyl by takto pasivní. Osobně si pak žalovaný dne 7. 7. 2022 převzal i další zásilku, usnesení odvolacího soudu č. j. 25 Co 206/2022-41 ze dne 8. 6. 2022, kde městský soud rozhodl, že jsou české soudy mezinárodně příslušné, a opět nereagoval. Žádnou další zásilku, kterou mu soud doručoval, už si pak na poště nevyžádal.

21. U důkazu soukromou listinou postupuje soud dle § 132 o. s. ř. uplatněním tzv. zásady volného hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy dle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti s přisuzováním hodnoty závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnoty zákonnosti, hodnoty pravdivosti, popřípadě hodnoty věrohodnosti jednotlivým důkazům (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 19. 5. 2010, 33 Cdo 2441/2008). Závěr o věrohodnosti důkazu je součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Odvolací soud může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, jak rovněž patrno z již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

22. Odvolací soud tak skutkové zjištění obvodního soudu, že smlouvu (byť neplatnou) uzavřel s bankou právě žalovaný a že právě jemu bylo poskytnuto 92 000 Kč (neboť jen on disponoval příslušnými kódy), považuje za zcela správné.

23. S ohledem na to, že není povinností žalobkyně tvrdit a prokazovat, že žalovaný úvěr splatil, nepovažuje odvolací soud námitku žalovaného, že výpisy banky nejsou věrohodné, za relevantní. Sám žalovaný totiž s obranou, že by plnil více, než tvrdí žalobkyně, nepřišel.

24. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s tím, že důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá skutkový závěr soudu prvého stupně o tom, že částka 92 000 Kč byla skutečně poskytnuta žalovanému a že žalovaný splatil jen částku tvrzenou žalobkyní. Obrana žalovaného je zcela obecná, přičemž odvolací soud nezjistil rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť všechny provedené důkazy jsou ve vzájemném souladu, logicky na sebe navazují a v podstatě neumožňují přijmout jiný skutkový závěr než ten, který učinil soud prvního stupně; hodnocení důkazů ze strany obvodního soudu není založeno na libovůli. Odvolatel svými námitkami pouze prosazuje vlastní subjektivní úsudek o věrohodnosti v řízení provedených důkazů.

25. Za zcela přiléhavý zjištěnému skutkovému stavu pak odvolací soud považuje též závěr o absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu uvedených v § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném v době uzavření smlouvy (shodně rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18).

26. Plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1, 2 o. z) dopadá na absolutně neplatné smlouvy, jak správně dovodil soud prvního stupně. Tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobkyní žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci [srov. obdobně P., J. in: H, M. a kol.: Občanský 23 Cdo 2042/2020 17 zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. B., 2014, s. 1919-1921, dále též B., J.: Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. B., 2015, s. 293-294, nebo E., J., A., H., B., L. in: Š., J., D., J., F., J. a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Systém ASPI, xxx, komentář k § 2993; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020].

27. V posuzované věci se na úkor právního předchůdce žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil žalovaný, neboť čerpal úvěr bez platné smlouvy a je tak povinen vyčerpanou jistinu vrátit. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy tak ztrácí věřitel nároky na platbu sjednaných úroků a nákladů, zatímco spotřebitel je povinen vrátit jen poskytnutou jistinu úvěru (tj. zde soudem prvního stupně přiznanou částku).

28. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud (srov. S., J., J., L., V., P., W., L., F., J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. B., 2017, s. 436-440).

29. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností žalovaného, tak žalovaný neposkytl soudu vůbec žádnou součinnost, odvolací soud nemá dostatečné informace o jeho poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Odvolací soud tak vycházel z toho, že sám žalovaný byl ochoten splácet úvěr po splátkách 3 461,38 Kč měsíčně, o vedení tohoto řízení je informován již od 4. 12. 2021, přitom již v době před zahájením řízení mu byly doručeny oznámení o zesplatnění (únor 2020) a předžalobní upomínka (odeslána 25. 5. 2020). Odvolací soud tak uzavřel, že je v možnostech žalovaného zbytek jistiny zaplatit do 30. 4. 2023, tj. za 4 roky a deset měsíců od poskytnutí peněz, což soud považuje za dostatečnou pro našetření si dlužné jistiny (jedná se o částku cca 1 533 Kč měsíčně).

30. Pro soud je závazný stav v době jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.) a nutno konstatovat, že k dnešnímu dni žalovaný v prodlení s vrácením jistoty není, a proto zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

31. Odvolací soud proto postupem dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu co do jistiny potvrdil a co do úroků z prodlení změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobu v této části zamítl (výrok I.).

32. Protože došlo ke změně napadeného rozhodnutí, rozhodoval odvolací soud i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř.

33. Obvodní soud při úvaze o poměru úspěchu a neúspěchu účastníků správně vzal v potaz i příslušenství jistiny. Ke dni 5. 12. 2022 činil předmět řízení celkem 134 265,51 Kč (tj. jistina 71 882,71 Kč, kapitalizované úroky z prodlení za dobu od 14. 2. 2020 do 5. 12. 2022 20 188,61 Kč a kapitalizované smluvní úroky za stejné období 42 194,19 Kč). Žalobkyně byla úspěšná jen co do jistiny 54 777,76 Kč, což je úspěch v rozsahu 41 % a neúspěch v rozsahu 59 % a je tak v poměru svého neúspěchu povinna nahradit žalované straně náklady řízení. Náklady žalovaného (které hradí stát) činí 15 536,40 Kč a 18 % z nich činí 2 796,55 Kč, jak správně vypočetl již soud prvního stupně. Pokud pak jde o formulaci výroku, tak odměna advokáta je podle současné koncepce zákona součástí nákladů řízení účastníka bez ohledu na to, zda si ho sám (na vlastní náklady zvolil) nebo mu byl (na náklady státu) soudem ustanoven (shodně S., K., H., M., L., J., V., D., T., Š., P., T. Náklady řízení. 1. vydání, Praha: C. H. B., 2017, 138 s).

34. V případě odvolacího řízení však již předmětem odvolacího řízení byla jen jistina 54 777,76 Kč a úroky z prodlení. Zde odvolací soud dodává, že neúspěch žalobkyně co do úroku z prodlení za dobu do 5. 12. 2022 (dle rozhodnutí odvolacího soudu) vyhodnotil již v rámci úvah o úspěšnosti účastníků v řízení před soudem prvního stupně a proto s nimi nepočítá znovu pro odvolací řízení (neboť by se projevily jako zdvojení jednou zamítnutého nároku). Ryze pro účely výpočtu poměru úspěchu a neúspěchu účastníků je tak počítáno jen s kapitalizovanými úroky za dobu od 6. 12. 2022 (tj. 1 935,98 Kč). Takto vypočtený předmět odvolacího řízení tak činil 56 713,74 Kč, úspěch žalované se rovná 97 % a má tak právo na náhradu 94 % svých nákladů za odvolací řízení.

35. V odvolacím řízení z 97 % úspěšné žalobkyni vznikly náklady 4 356 Kč na zastoupení advokátem, a to odměna dle § 7 advokátního tarifu ve výši 3 300 Kč za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání), když tarifní hodnotou ve smyslu § 8 advokátního tarifu je částka 54 777,76 Kč, 1 náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a náhrada 21% DPH 756 Kč podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř., adekvátní podíl odpovídající úspěchu žalované tak činí 4 094,64 Kč.

36. Lhůta k plnění nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o místě k plnění bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.).

37. O povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek bylo rozhodnuto dle 2 odst. 5, ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění, výše soudního poplatku za odvolání 2 739 Kč pak vyplývá z Položky22 bod 1. písm. a) ve spojení s Položkou 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, který tvoří Přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb. (výrok IV.).

38. O odměně opatrovníka za odvolací řízení rozhodne soud prvního stupně.

39. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že v odvolacím řízení byla žalobkyně převážně úspěšná. Po žalobkyni tak nelze požadovat, aby se v poměru svého neúspěchu podílela na nákladech státu v souvislosti s odvolacím řízením. Podle závěrů judikatury (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08) má stát právo na náhradu nákladů řízení „podle jeho výsledků“ proti tomu účastníku, který by byl povinen nahradit náklady druhému účastníku. S ohledem na výsledek řízení je možno požadovat 18% náhradu nákladů státu vynaložených na opatrovníka za řízení před soudem prvního stupně po žalobkyni, avšak za odvolací řízení by bylo možno požadovat náhradu nákladů státu vynaložených na opatrovníka žalovaného jen po žalovaném, což podle ustálené judikatury nelze, neboť účastník, jemuž byl ustanoven opatrovník z řad advokátů, i když neměl ve věci úspěch, tyto náklady neplatí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod č. 109/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 19 Co 373/2008, uveřejněné pod č. 94/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení