18Co 362/2022

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Hany Kadlecové, LL. M., v právní věci žalobce: A. V. K., narozen dne xxx bytem xxx, xxx, Ruská federace zastoupen advokátem proti žalované: xxx xxx xxx spol. s r.o., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupena advokátem o náhradu škody 16 360 500Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. října 2022, č. j. 31 C 252/2022-66, takto:

Výrok

Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že žalobce je povinen složit jistotu na náklady řízení ve výši 486 500 Kč, do patnácti dnů od právní moci usnesení, na účet Obvodního soudu pro Prahu 5.

Odůvodnění

1. Shora označeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh žalované na uložení povinnosti žalobci složit jistotu na náklady řízení.

2. Předmětem řízení je nárok žalobce na náhradu škody, spočívající v totálním zničení sběratelského kusu automobilu xxx xxx xxx“. Žalobce tvrdí, že automobil byl k okamžiku svého zničení (požárem vzniklým za jízdy, k němuž došlo dne 16. 1. 2020 v Praze) vlastníkem automobilu v hodnotě odpovídající žalované částce a že požár, vznikl v důsledku pochybení při servisní prohlídce automobilu v Praze, zajištěné pro žalobce třetí osobou v servisu provozovaném žalovanou.

3. Soud I. stupně rozhodl o návrhu žalované na uložení povinnosti jistoty na náklady řízení podle § 11 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „zmps“), k úhradě alespoň ˝ nákladů řízení, požadovaných žalobcem ve výši 972 965,50Kč, tj jistota by měla činit 486 500 Kč. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobce je státním příslušníkem a rezidentem kulturně mimoevropského státu ovládaného diktaturou rozpoutávajícího válku v Evropě, který byl vyloučen z Rady Evropy a kde nepanuje právní stát či dělba moci. Pravděpodobnost, že bude lze proti němu vykonat případné rozhodnutí o povinnosti nákladů řízení, se za této situace blíží nule. Žalovaná rovněž odkázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5912/2016, podle nichž „domáhá-li se žalobce (který není ani občanem členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor) rozhodnutí o majetkovém právu, soud návrhu žalovaného na uložení povinnosti složit jistotu vyhoví, aniž by zkoumal, zda v konkrétním případě je vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení skutečně ohrožena.“ 4. Soud I. stupně s odkazem na čl. 49 Smlouvy o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, sjednané mezi SSSR a ČSSR v Moskvě dne 12. 8. 1982 a vyhlášené pod č. 95/1983 Sb., jíž jsou Česká republika a Ruská federace jako nástupnické státy smluvních stran vázány (a podle něhož „občanům smluvních stran, kteří vystupují před soudy druhé smluvní strany a kteří mají bydliště nebo přechodný pobyt na území jedné ze smluvních stran, nelze uložit složení jistoty za náklady řízení jen z toho důvodu, že jsou cizinci nebo že nemají na území druhé smluvní strany bydliště nebo přechodný pobyt“), a dále s odkazem na článek 17 Haagské úmluvy o civilním řízení (vyhláška č. 72/1966 Sb.), jíž jsou Česká republika i Ruská federace vázány, uzavřel, že citované závazky založené mezinárodními smlouvami neumožňují uložení povinnosti žalobci složit jistotu na náklady řízení pouze z důvodu, že je cizinec. Pokud žalovaná navrhuje uložit žalobci jistotu na náklady řízení s odůvodněním, že Ruská federace nedodržuje své závazky z mezinárodního práva, proto je nepravděpodobné, že proti žalobci by bylo možné vykonat případné rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení, neuvádí jiné skutečnosti odůvodňující uložení jistoty žalobci než to, že žalobce je občanem Ruské federace.

5. Toto usnesení soudu I. stupně napadla žalovaná včasným a přípustným odvoláním. Vytýkala soudu I. stupně, že nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům (§ 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), neúplně zjistil skutkový stav věci (§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.), a v důsledku toho nesprávně právně posoudil podmínky pro uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení. Žalovaná připustila, že ustanovení mezinárodních smluv, citovaná soudem I. stupně, vylučují uložení složení jistoty na náklady soudního řízení z důvodu, že žalobce je cizinec nebo že nemá na území druhé smluvní strany bydliště nebo přechodný pobyt; namítala však, že svůj návrh neodůvodnila skutečností, že žalobce je cizinec, který není občanem členského státu Evropské unie, nýbrž že svou obavu o pozdější výkon případného rozhodnutí odvíjela od stávající politické a justiční situace v Ruské federaci. Žalovaná již dříve označila prokazatelné nerespektování svých závazků na poli mezinárodního práva ze strany Ruské federace, spočívající v absenci či minimálně ve zpoždění výkonu rozhodnutí mezinárodních (i vnitrostátních) soudů. S ohledem na skutečnost, že Ruská federace přestala být ke dni 16. 9. 2022 smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, současně opustila Evropský soud pro lidská práva, je aktuální postoj Ruské federace ve vztahu k dodržování mezinárodních závazků ještě podstatně zhoršen. Tento důvod však soud I. stupně vůbec nevzal v potaz při hodnocení míry rizika vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovanou v případě jejího úspěchu ve věci. Žalovaná v podrobnostech uvedla, že svou námitku prokazatelného nerespektování svých závazků na poli mezinárodního práva ze strany Ruské federace, odůvodňující její obavu z následně nemožného výkonu rozhodnutí, již ve fázi řízení před soudem I. stupně dostatečně odůvodnila poznatky z dostupných zdrojů (např. zpráva Komisaře pro lidská práva Rady Evropy), podle nichž: „Rusko naprosto konkrétně a systematicky porušuje i své závazky právě ze smluv o právní pomoci, ať již cíleně či pro špatný stav justice. Jinými slovy, Rusko nedodržuje právě ty smlouvy, mezi něž patří i SPP SSSR (…). Jednou z nejčastějších nespravedlností, k nimž v Rusku dochází, je zpoždění nebo absence prováděcích rozhodnutí mezinárodních a vnitrostátních soudů. V letech 2010 až 2015 Evropský soud pro lidská práva odsoudil Rusko 72krát za nevykonání rozhodnutí vnitrostátních soudů, což je rekordní počet rovnající se téměř 20 % všech takových porušení zjištěných ve 47 členských státech Rady Evropy“, resp. „Uznávání a výkon cizích rozhodnutí je přetrvávajícím problémem ruské judikatury. Různé překážky se stále objevují i v případě, že rozhodnutí, která byla v Ruské federaci předložena k uznání a výkonu, byla vydána soudy zemí, které jsou smluvními stranami mnohostranných úmluv (např. Minské úmluvy z roku 1993, Kyjevské úmluvy z roku 1992) nebo dvoustranných smluv o právní pomoci a právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech“. Žalovaná rovněž namítala, že v důsledku kroků současné vlády v Ruské federaci má ruská ústava přednost před mezinárodním právem. Zákon o mezinárodních dohodách Ruské federace totiž stanovuje, že ruský ústavní soud má pravomoc prověřovat, zda budou vykonána rozhodnutí mezinárodních soudů a mezinárodních orgánů, pokud (tato rozhodnutí) protiřečí základním principům veřejného právního řádu Ruské federace. Žalovaná má za to, že v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovanou s ohledem na aktuální situaci spojeno s nemalými obtížemi, může být naplněn účel právní úpravy jistoty pouze vyhověním návrhu; žalovaná navrhla, aby odvolací soud v souladu s ust. § 219a odst. 2, § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

6. Žalobce navrhl potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně. Geopolitická situace v Ruské federaci, příp. faktická vymahatelnost cizích rozhodnutí, byť nemusí být z určitého pohledu dobrá, nemůže mít žádný vliv na uplatňování českých zákonů na území České republiky. Zákon o mezinárodním právu soukromém se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Existence, platnost a účinnost Smlouvy o právní pomoci mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik (vyhlášené pod č. 95/1983 Sb.) je přitom faktem. Soud nemůže rozhodovat, jakoby Smlouva o právní pomoci neexistovala. Soud nemá jinou možnost, než čl. 49 Smlouvy o právní pomoci aplikovat. Na základě uvedeného ustanovení přitom žalobci povinnost složit jistotu za náklady řízení uložit nelze. Skutečnost, že aktuální geopolitická situace nemá vliv na platnost a účinnost mezinárodních smluv, včetně konkrétně Smlouvy o právní pomoci s Ruskou federací, potvrzují svou judikaturou i soudy České republiky, které smlouvu nadále aplikují (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 23 Nd 448/2022, resp. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 13 Co 362/2021). Ani v případě vyloučení aplikace Smlouvy o právní pomoci však nelze postupem podle § 11 zmps žalobci uložit povinnost ke složení jistoty na náklady řízení, pro překážku upravenou v § 11 odst. 2 písm. b) zmps, když žalovaná nadto neuvádí jediný případ, kdy by bylo v Ruské federaci od občana České republiky složení jistoty žádáno. Naopak postup soudu v rozporu s principem vzájemnosti by mohl založit důvod pro nerespektování čl. 49 Smlouvy o právní pomoci, které se prozatím ze strany Ruské federace neděje. Žalobce dále namítal i nepřiměřenost požadované jistoty ve výši 486 500 Kč předpokládaným nákladům, které mohou v řízení žalované vzniknout; vypočítává-li žalovaná jistotu jako jednu polovinu nákladů řízení, které požaduje žalobce, přehlíží, že valnou část nákladů žalobce představuje soudní poplatek ve výši 818 025 Kč, který žalovaná platit nemusí.

7. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu I. stupně včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a aniž bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Česká republika i Ruská federace jsou smluvními stranami Smlouvy o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, sjednané mezi SSSR a ČSSR v Moskvě dne 12. 8. 1982 a vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (dále také jen „Smlouva“), z níž plyne oběma zemím závazek neukládat občanům smluvních stran, kteří vystupují před soudy druhé smluvní strany a kteří mají bydliště nebo přechodný pobyt na území jedné ze smluvních stran, složení jistoty za náklady řízení jen z toho důvodu, že jsou cizinci nebo že nemají na území druhé smluvní strany bydliště nebo přechodný pobyt (čl. 49).

9. V daném případě je předmětem řízení nárok na náhradu škody, na nějž se vztahuje úprava rozhodného práva i mezinárodní příslušnosti soudů smluvních stran obsažená v (mezinárodní) Smlouvě; proto i obecná ustanovení Smlouvy o nákladech (čl. 49 - čl. 52) příslušného soudního řízení mají aplikační přednost před úpravou provedenou zákonem (§ 11 zmps).

10. Soudu I. stupně nelze nic vytknout, pokud v dané věci aplikoval přednostně právní úpravu Smlouvy o právní pomoci právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních (č. 95/1983 Sb.). Se soudem I. stupně však nelze souhlasit v závěru, že námitkou změny okolností, která nastala v důsledku faktických událostí, zejména vyloučení z Rady Evropy, žalovaná vyjadřuje pouze skutečnost, že žalobce je cizinec (tedy že namítal pouze skutečnost, která - vzhledem ke znění článku 49 Smlouvy, není rozhodná z hlediska možnosti uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení v majetkové věci občanu, který není státním příslušníkem států EU či státu Evropského hospodářského prostoru). Žalovaná totiž k odůvodněnínávrhu na uložení jistoty žalobci na náklady řízení namítá, že pravděpodobnost dodržení mezinárodních záruk pro uznávání a výkon rozhodnutí vydaných soudy druhé smluvní strany, převzatých Ruskou federací jako nástupnickým státem Smlouvy, je v důsledku faktických událostí, zejména vyloučení z Rady Evropy, výrazně oslabena.

11. K povinnosti soudu posoudit ve vztahu ke konkrétnímu případu společně s dalšími rozhodnými okolnostmi i následky vojenské invaze Ruské federace na území Ukrajiny se kladně vyjádřil Ústavní soud ve vztahu k extradičnímu řízení (srov. nález ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. II. ÚS 1199/22) s tím, že však citovaným nálezem nepředjímá, jakým způsobem mají obecné soudy posoudit význam zániku členství Ruské federace v Radě Evropy, nebo skutečnosti, že Ruská federace již není smluvní stranou Úmluvy, ani význam poskytnutých diplomatických záruk v kontextu současné situace.

12. Rovněž Nejvyšší správní soud ve vztahu k řízení o udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2022, čj. 6 Azs 306/2021-49), považoval ruskou invazi na Ukrajinu za všeobecně známou skutečnost, označil ji za důvod změny okolností a přihlédl k ní ex offo, s ohledem na nemožnost konstatovat v této situaci spolehlivost diplomatických záruk.

13. Odvolací soud vychází z toho, že je nadále v platnosti Smlouva o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (č. 95/1983 Sb.). Dospěl však k závěru, že mimoprávní faktory, spočívající ve výše popsané změně společenských a politických okolností, významně zasahují rovněž do právní interpretace výkladu ustanovení článku 54 odst. 1, článku 56 odst. 2 Smlouvy o výkonu rozhodnutí majetkové povahy a souvisejícího článku 49 Smlouvy o osvobození státních příslušníků druhé smluvní strany od povinnosti složit jistotu na náklady řízení v řízení vedeném na území druhé smluvní strany, rozhodných v daném případě pro posouzení návrhu žalované na uložení povinnosti žalobci složit jistotu na náklady řízení.

14. Jinak řečeno, záruky řádného výkonu rozhodnutí českého soudu na území Ruské federace, které lze dovodit na základě gramatického výkladu smluvního závazku Ruské federace k výkonu rozhodnutí vydaných českými soudy jako soudy druhé smluvní strany (čl. 56 odst. 2 smlouvy) a které se promítají i formou úpravy osvobození občanů druhé smluvní strany od povinnosti složit jistotu na náklady řízení vedeného před soudy druhé smluvní strany v článku 49 Smlouvy, musí být posouzeny společně s dalšími nově vzniklými rozhodnými okolnostmi.

15. Argumentace žalobkyně, že ve věcech Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Nd 448/2022, resp. Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 362/2021, je Smlouva o právní pomoci (č. 95/1983 Sb.) bez dalšího aplikována, je v souvislostech dané věci nepřípadná, neboť v obou citovaných věcech šlo o aplikaci Smlouvy ve vztahu mezi Českou republikou a nástupnickým státem bývalého SSSR (v prvém případě s Běloruskem, v druhém s Gruzií), odlišným od Ruské federace.

16. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu mimo jiné uvedl, že „následky dosud trvající vojenské invaze Ruské federace na území Ukrajiny, zahájené dne 24. 2. 2022, jsou dalekosáhlé a ovlivňují mezinárodní vztahy České republiky a dalších evropských zemí s Ruskou federací, jakož i jejich institucionální rámec, o čemž ostatně vypovídá i vyloučení Ruské federace z Rady Evropy ke dni 16. 3. 2022“.

17. Odvolací soud vzal v úvahu, že v návaznosti na rezoluci CM/Res(2022)2, o ukončení členství Ruské federace v Radě Evropy, přijatou Výborem ministrů dne 16. března 2022, a v souladu s usnesením o důsledcích ukončení členství Ruské federace v Radě Evropy s ohledem na článek 58 Evropské úmluvy o lidských právech, přijatým plenárním zasedáním Soudního dvora dne 22. března 2022, přestala být Ruská federace dne 16. září 2022 vysokou smluvní stranou Úmluvy, a uzavírá, že v důsledku uvedených skutečností se minimálně neuplatní kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv spojené s členstvím Ruské federace v Radě Evropy a na území Ruské federace není zaručen výkon rozhodnutí mezinárodních soudů bez dalšího.

18. Odvolací soud vzal dále v úvahu, že v souvislosti s konfliktem na Ukrajině jsou vůči Ruské federaci implementovány mezinárodní sankce (EU, OSN, USA a UK), včetně sankcí, týkajících se platebního styku; v důsledku tohoto nejsou v České republice bankami již cca od poloviny roku 2022 plošně zpracovávány odchozí platby do Ruské federace a příchozí platby jsou zpracovávány s výhradou rozporu se sankčními předpisy. Vzhledem k rychle se měnící a velmi nestandardní situaci v oblasti mezinárodních sankcí vůči Rusku (kompletní předpisy EU účinné ke dni vyhlášení rozhodnutí přístupné na https://eur-lex.europa.eu/legal ccontent/CS/TXT/?uri=OJ:L:2023:059I:TOC) je pak v daném případě značně nejisté, zda by žalobce mohl - byť dobrovolně, splnit (případně) uloženou povinnost nahradit žalované náklady řízení, formou platby vyšlé z oblasti dotčené mezinárodní sankcí na poli platebního styku.

19. Nejvyšší správní soud v kontextu již výše citované věci uvedl, že došlo k významné změně v rámci vztahů ČR a Ruské federace, kdy “zejména nelze spoléhat na to, že Ruskou federaci bude od případného nedodržení diplomatických záruk odrazovat riziko, že takové kroky by zhoršily její diplomatické vztahy s ČR a promítly se do příštích rozhodnutí o extradicích“. Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, že „za nastalé situace rovněž nelze ověřit dodržení uvedených záruk objektivním způsobem prostřednictvím diplomatických či jiných monitorujících mechanismů, včetně nerušeného přístupu k právním zástupcům dotčené osoby“. Skepticky se vyjádřil také k tomu, zda lze vůbec akceptovat diplomatické záruky země porušující jak mezinárodní závazky vůči jinému státu, tak mezinárodně garantovaná základní práva vlastního obyvatelstva.

20. Odrazem mezinárodně smluvně zaručeného výkonu rozhodnutí českých soudů jako druhé smluvní strany bez dalšího na území Ruské federace v článcích 54 odst. 1, 56 odst. 2 Smlouvy, je ustanovení článku 49 Smlouvy, vyjímající státní příslušníky takto zavázaného státu z povinnosti složit jistotu na náklady řízení (které by měly být případně vymáhány na území druhé smluvní strany).

21. Odvolací soud uzavírá, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem - odstoupení Ruské federace od mezinárodních závazků na poli lidských práv, k objektivnímu oslabení rizika zhoršení diplomatických vztahů Ruské federace s ČR, vyplývajícího za normálních okolností z případného nedodržení mezinárodních závazků k výkonu rozhodnutí českých soudů na území Ruské federace, i k dopadům mezinárodních sankcí, uplatňovaných v souvislosti s konfliktem na Ukrajině vůči Ruské federaci, zejména vzhledem k rychle se měnícímu okruhu sankcí v oblasti platebního styku, nelze hodnotit záruky výkonu rozhodnutí, posléze vydaného v této věci českými soudy, poskytnuté ustanovením článku 54 odst. 1, článku 56 odst. 2 Smlouvy, za spolehlivé a dostatečné; je totiž zřejmé, že vymožení náhrady nákladů řízení může být za uvedených okolností pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi, či dokonce nemožné v důsledku omezení uplatňovaných v oblasti platebního styku. Z tohoto důvodu nelze v dané věci aplikovat ani navazující ustanovení článku 49 Smlouvy, vyjímající žalobce jako státního příslušníka Ruské federace, který nemá na území České republiky obvyklý pobyt, z povinnosti složit jistotu na náklady řízení. Návrh žalované je proto nutno posoudit podle obecné úpravy ustanovení § 11 zmps.

22. Podle § 11 zmps cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit (odstavec 1). Složení jistoty nelze uložit, jestliže a) návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice, b) ve státě, jehož je žalobce občanem, se v podobných případech od státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá, c) žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou, d) návrh na zahájení řízení je vyřizován platebním rozkazem, nebo e) žalobce je osvobozen od soudních poplatků a záloh (odstavec 2). Povinnost složit jistotu nelze uložit občanům členských států Evropské unie nebo dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor (odstavec 3).

23. V daném případě se žalobce (který není ani občanem členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor) domáhá rozhodnutí o majetkovém právu, jsou tedy splněny podmínky pro úvahu soudu o vhodnosti uložení povinnosti složit jistotu podle § 11 odst. 1 zmps; odvolací soud nad rámec podmínek upravených v § 11 odst. 1 zmps výše dovodil, že v konkrétním případě je vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení skutečně ohrožena.

24. Nadto nelze mít nárok uplatněný žalobcem bez rozumných pochybností za osvědčený obsahem listin připojených k žalobě; ke sporné skutkové otázce příčiny vzniku požáru vozidla totiž strany navrhly provedení důkazu znaleckými posudky s protichůdnými závěry. Z uvedených důvodů nelze ani hodnotit pravděpodobnost uložení povinnosti žalobci hradit žalované náklady řízení jako zanedbatelnou.

25. Odvolací soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že jsou splněny všechny podmínky uvedené v § 11 odst. 1 zmps pro uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení s tím, že není dána žádná z výjimek uvedených v § 11 odst. 2 zmps.

26. Žalovaná podala návrh včas spolu s prvním procesním úkonem ve věci dne 29. 7. 2022 (č. l. 46), současně není (vzhledem k odůvodněníuvedenému výše) možné vyloučit, že by jistota na náklady řízení nebyla za změněných okolností v Ruské federaci žádána od státního občana České republiky nebo od české právnické osoby, a žalobce ani netvrdil, že má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalované v řízení vzniknou.

27. Výši jistoty odvolací soud určil částkou, odpovídající návrhu žalované, byť konstrukce této částky je odlišná od žalovanou požadované poloviny částky nákladů řízení, vyčíslené a požadované žalobcem v žalobě.

28. Vzhledem k výši částky, kterou žalobce učinil předmětem řízení, činí sazba odměny za 1 úkon právní služby 50 860 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 6 advokátního tarifu); v souladu s východiskem kalkulace, která vedla k vyčíslení paušální náhrady za řízení (již zrušenou) vyhláškou č. 484/2000 Sb., že pro řízení v jednom stupni je počítáno průměrně s pěti úkony právní služby, je odměna za řízení v prvním stupni uvažována (včetně režijních nákladů a daně z přidané hodnoty odhadnuta částkou 310 000 Kč, odměna za předpokládané odvolací řízení polovinou této částky, tj. 150 000 Kč; současně je nutno počítat s rezervou na náklady dokazování a soudní poplatek za řízení před odvolacím soudem. Částka 486 500 Kč, navržená žalovanou jako jistota na náklady řízení, se proto jeví jako přiměřená výši nákladů, které (vzhledem k dosavadnímu obsahu spisu) mohou žalované v řízení vzniknout.

29. Z uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobci uložil podle § 11 odst. 1 zmps povinnost složit jistotu na náklady řízení. Podmínky splatnosti byly určeny s přihlédnutím k situaci žalobce, který je sice obecně omezen v možnosti převodu finančních prostředků do ČR jako členského státu EU, avšak z obsahu spisu vyplývá, že soudní poplatek za něj uhradila třetí (tuzemská) osoba, Mansory Automotive CZ, a.s. (č. l. 59).

30. Odvolací soud podle § 11 odst. 1 zmps poučuje žalobce, že nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví.

Poučení