18Co 72/2017

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci péče o nezletilého L. N. R., bytem P., Š., doposud zast. Městskou částí Praha 1, se sídlem Praha 1, Vodičkova 681/18, jako kolizním opatrovníkem, syna Mgr. J. R., bytem P., Š., zast. Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou, se sídlem Praha 1, Revoluční 655/1, a matky V. M. (dříve L.), bytem xxx R. D., R. B., F. xxx, USA, zast. Mgr. Petrou Kůsovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Hradčanské náměstí 60/12, jako opatrovníkem, o návrhu otce na nařízení předběžného opatření, k odvolání matky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2016, č.j. 32 P 22/2016-15, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. května 2016, č.j. 32 P 22/2016-49, t a k t o :

Výrok

Usnesení soudu I. stupně se v napadeném výroku I. p o t v r z u j e .

Odůvodnění

Napadeným usnesením soud I. stupně vydal předběžné opatření, kterým rozhodl o tom, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým L. každé úterý od 13:00 hodin do 17:00 hodin a každý čtvrtek od 15:00 hodin do 19:00 hodin, dále každou sudou sobotu od 9:00 hodin do 17:00 hodin s tím, že matka je povinna nezletilého L. na styk s otcem řádně připravit, styk nezletilého L. s otcem umožnit. Převzetí nezletilého otcem při započetí styku bylo stanoveno v bytě na adrese P., M. n. a po skončení styku jeho předání matce v témže místě. Ve zbytku pak návrh otce zamítl. Takto rozhodl v řízení, které bylo od 5.5.2016 vedeno ve věci úpravy styku nezletilého L. s otcem a určení místa bydliště nezletilého s tvrzením otce, že mu matka styk s nezletilým přestala umožňovat, nezletilého bez jeho souhlasu odvezla do USA (jak potvrdil její otec) a s otcem nekomunikuje. Prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí odeslal žádost americkým orgánům o navrácení dítěte. Soud I. stupně po citaci ust. § 102 odst. 1 o.s.ř. a § 75c odst. 1 o.s.ř. dovodil, že potřeba úpravy styku otce s nezletilým synem byla prokázána. Styk se synem v současné době neprobíhá, s nezletilým se od 20.4.2016 neviděl, matka syna bez vědomí otce odvezla do ciziny a s otcem nekomunikuje. Neboť nezletilý L. je dítě útlého věku, rychle zapomíná, a může proto dojít k zpřetrhání vazeb osoby, kterou pravidelně nevídá, návrhu na vydání předběžného opatření ve výše uvedeném rozsahu vyhověl. Podotkl však, že ačkoli v celém rozsahu návrhu na vydání předběžného opatření nevyhověl, aby nepředjímal rozhodnutí ve věci samé, předběžným opatřením upravil pravidelný styk bez ohledu na to, zda den stanoveného styku připadne na svátek, či nikoli. Tato úprava přitom plně odpovídá zájmům nezletilého L. Proti tomuto usnesení (jak vyplývá z obsahu odvolání, pouze do jeho vyhovující části - výroku I.) podala včasné a přípustné odvolání matka podáním doručeným soudu dne 25.7.2016, doplněné dne 5.10.2016 a fakticky i dne 13.1.2017. V nich tvrdila, že předmětné předběžné opatření ani návrh na jeho vydání jí nebylo doručeno v souladu s Haagskou úmluvou o doručování. Není jí tak zřejmé, z jakých tvrzení soud I. stupně při nařízení předběžného opatření vycházel, tím omezil právo matky na vyjádření ve věci a ve svém důsledku i její právo na spravedlivý proces. Tvrdila, že jí bylo doručeno napadené rozhodnutí soudu I. stupně v anglickém jazyce bez tlumočnické doložky, aniž by byl překlad spojen s českým vyhotovením. Posléze tvrdila, že rozhodnutí, návrh i další listiny jí byly doručeny prostřednictvím ustanoveného opatrovníka. Opětovně potom akcentovala, že na adresách v USA žádné zásilky neobdržela, soud doručením rozhodnutí o vydání předběžného opatření prostřednictvím opatrovníka porušil článek 15 Haagské úmluvy o doručování písemností, neboť nevyčkal uplynutí závazné lhůty 6 měsíců od prvního odeslání rozhodnutí na adresu matky, a zkrátil ji tak na jejích právech. Po citaci ust. § 453 z.ř.s., § 74 odst. 3 o.s.ř. a § 4 odst. 2 z.ř.s. namítla, že nezletilý nemá v obvodu Obvodního soudu pro P. své bydliště. Matka je rezidentem USA, v České republice pobývala pouze dočasně, na adrese P., B. nikdy nežila, adresa P., Ú. je adresou, ve které žije babička nezletilého při svých pobytech v České republice, a adresa P., M. n. je adresa, na které se nachází byt ve vlastnictví babičky nezletilého. Vzhledem k tomu, že nezletilý měl ke dni rozhodnutí soudu 9 měsíců, byl a stále je kojeným dítětem, a nelze proto uvažovat o tom, že by měl jiné bydliště než matka, dovodila proto, že nezletilý nemá obecný soud na území České republice a není dána místní příslušnost žádného soudu České republiky, a to ani podle § 467 odst. 2 z.ř.s. Ve věci rozhodoval soud, který nebyl ve věci místně příslušný a bylo porušeno ústavní právo nezletilého i jeho matky na zákonného soudce (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 937/2009, Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1171/14). Nadto soud I. stupně rozhodoval v době, kdy se nezletilý již prokazatelně nenacházel na území České republiky, tedy mimo jeho jurisdikci, věc je nyní řešena na základě Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí na státní úrovni Česká republika vs. USA. Otec vyvolal před soudem pro šestý soudní okruh v P., kraji F., USA (následně předanému jinému soudu) řízení dle Haagské úmluvy k rozhodnutí, zda byl nezletilý protiprávně přemístěn do USA. V něm se řeší, zda měl nezletilý své obvyklé bydliště v České republice, soud I. stupně proto nebyl oprávněn napadené předběžné opatření vydat. V USA otec předložil dokument Vyjádření prarodičů k únosu L. N. R. ze dne 24.4.2016 s tvrzením, že byl předán jak soudu I. stupně, tak Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Pokud byl skutečně předložen, je zarážející, že soud svoji místní nepříslušnost nevyslovil, neboť z něj vyplývá, že na adrese P., M. n. se matka zdržovala pouze v případě, že něco musela vyřizovat, s nezletilým zde nikdy nežila. Z listin i z jejího osobního přesvědčení vyplývá, že nikdy neměla v úmyslu zvolit si za své obvyklé bydliště Českou republiku a k žádné adrese na P. nemá žádný vlastnický, nájemní ani obdobný vztah, vždy zde byla pouze na krátkodobé návštěvě. Rodiče nezletilého mezi sebou uzavřeli písemnou dohodu, na jejímž základě má nezletilý bydliště v USA i s matkou. Předběžné opatření intenzivním způsobem negativně zasahuje do zájmů dítěte. Z rozhodnutí nelze zjistit, v čem soud spatřuje potřebu neodkladné a mezitímní úpravy za situace, kdy jeho rozhodnutí je objektivně nevykonatelné, když ochrana práv dítěte byla řešena prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Jediným důvodem pro vydání předběžného opatření je snaha obejít mezinárodní úmluvu a zkrátit práva matky vyjádřit se k věci. I s ohledem na své předchozí námitky o formě a obsahu doručovaných listin a z toho, že právní věci s cizím prvkem jsou vyňaty z rozvrhu práce rozhodující soudkyně, dovodila nadstandardní vlastní aktivitu soudu. Rozsah upraveného styku neodpovídá režimu kojeného dítěte (fixovaného na matku), nad čímž se soudkyně, ač sama žena, vůbec nepozastavila. Z návrhu čiší otcova naprostá neznalost denního režimu syna. Soud se nezabýval tím, zda otec je schopen sám v požadovaném rozsahu styku zabezpečit péči o syna. Do dnešního dne jí návrh na vydání předběžného opatření nebyl doručen. Dovodila podjatost rozhodující soudkyně z toho, že stejnou soudkyní bylo vedeno řízení pro neplacení výživného otcem pro jejího bratra a řízení o jeho zvýšení pod sp. zn. 32 P 42/2013. Z průběhu řízení a chování soudkyně v tamním řízení dovozovala, že je soudkyně podjatá, neboť neprováděla zvukový záznam jednání s protokolací, ale pouhou protokolaci, která ale neodpovídala průběhu řízení. Soudkyně nezasáhla, když bylo v průběhu jednání proti veřejnosti (kterou byla právě V. M.) hrubě jednáno v tamním řízení otcem. Rozsudek byl zcela jednostranný ve prospěch otce bratra, proto byla podána ústavní stížnost. Poté, co si matka stěžovala otci nezletilého na průběh řízení, odpověděl jí, že jeho otec (JUDr. R.) soudkyni K. „umí“ a dokáže zajistit rozsudek ve prospěch určité strany. Tuto schopnost dovozovala i z jeho známostí s bývalým důstojníkem BIS J. B. a toho, že otec jejího bratra byl veden na seznamu agentů STB. Podjatost soudkyně dále dovozovala z procesního postupu v tomto řízení i toho, že návrhu na předběžné opatření bylo vyhověno, přestože proto nebyly důvody (viz její odvolací námitky shora). To vše svědčí o promyšlené spolupráci s otcem, nadstandardnímu vycházení vstříc jeho potřebám, a tedy i podjatosti soudkyně K. Její podjatost pramení i z toho, že v usnesení o předběžném opatření bylo uvedeno, že bylo vydáno na základě návrhu otce ze dne 3.5.2016. Nepsaným pravidlem soudu však je, že podání se definují nikoliv datem na podání, ale datem, kdy byla listina doručena soudu. V tomto případě tak mělo být uvedeno datum 5.5.2016. Ze všech těchto důvodů navrhla zrušení napadeného usnesení. Otec vyvracel odvolací námitky matky, navrhl napadené usnesení jako věcně správné potvrdit. Předsedkyni senátu podjatou neshledává, nikdy se s ní on či jeho otec profesně či jinak nesetkal, jeho otec nikdy nespolupracoval s STB či BIS. Usnesení o předběžném opatření bylo matce doručováno prostřednictvím Obvodního soudu Spojených států amerických pro šestý soudní okruh Kraje P., státu F., ale i Oblastního soudu Spojených států amerických pro střední oblast F. v T., kde je vedeno řízení o navrácení dítěte do České republiky. Matce zde bylo vysvětleno, že usnesení, které v originále bylo do tamního spisu založeno v českém jazyce, nebylo přeloženo soudním tlumočníkem, což umožňuje Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Takto tuto listinu pojal i Federální soud v USA. S návrhem na vydání předběžného opatření se matka seznámila v průběhu řízení před Federálním soudem, byl jí doručen. Nezletilý měl v obvodu rozhodujícího soudu své bydliště, s otcem i matkou zde bydlel od dubna 2015 a poté, co v lednu 2016 opustil společnou domácnost, jej na této adrese až do dubna 2016 navštěvoval. Pobyt matky v USA je čistě jejím rozhodnutím, které učinila bez jeho vědomí a souhlasu, dopustila se tak mezinárodního únosu dítěte, jak uzavřel Federální soud, který doporučil vrácení nezletilého do České republiky. Rozsah upraveného styku považuje za adekvátní. Dle jeho zjištění matka péči o nezletilého zanedbává, neboť matka se zúčastnila projednávání jejich sporu v USA po celých 7 dnů vždy od 9:00 hodin do 17:00 hodin, aniž by byl nezletilý přítomen. Dovozoval proto, že nezletilý již kojen není a byl tehdy zřejmě v péči chůvy. Se synem se v USA od května 2016 setkal šestkrát buď za přítomnosti dvou policistů, nebo v zařízení určeném pro setkávání s dětmi a rodiči, kteří se dopustili domácího násilí. Tvrzení matky, že se vůči ní dopouštěl násilí, odmítl jako nepravdivé. Soudkyně JUDr. M. K. uvedla, že nemá vztah k projednávané věci ani k účastníkům řízení, v minulosti rozhodovala spor o výživné, který se týkal bratra matky, rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem a podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta. Má proto za to, že neexistuje žádný důvod, pro který by byla z projednávání této věci vyloučena. Odvolací soud před tím, než přistoupil k přezkumu rozhodnutí ve věci samé, se zabýval vznesenou námitkou podjatosti. Podle ust. § 15a odst. 1 o.s.ř. mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. Dle odst. 3 téhož ustanovení musí být v námitce podjatosti vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému soudci (přísedícímu) směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl, a jakými důkazy může být prokázán. Podle ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. K otázce podjatosti soudců se mimo jiné vyjádřil i Ústavní soud v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A takový důvod je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr soudce k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, jehož povaha reálně (z objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.; v současnosti zákon č. 40/1964 Sb. - pozn. nadřízeného soudu), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, apod. (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 4 Nd 64/2011). Ust. § 14 odst. 4 o.s.ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Ohledně intenzity důvodně vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti se lze blíže odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 3.7.2001, sp. zn. II. ÚS 105/01. Dle něj může k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Matka však podjatost soudkyně spatřuje jednak v jejím procesním postupu v tomto řízení (otázka možnosti vydat napadené usnesení, způsob doručování listin apod.), jednak v řízení dalším, kde nebyla účastnicí řízení ani ona ani otec nezletilého. Způsob, jímž je vedeno řízení (i vystupování v průběhu jednání), byť na účastníky nepůsobí příznivým dojmem, sám o sobě nedokládá absenci nestranného úsudku ze strany soudců, neboť není okolností, jež by naznačovala jejich zainteresovanost na výsledku sporu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Nd 29/2015). Z datace jednotlivých podání účastníků v rozhodnutí podjatost soudkyně dovozovat rovněž nelze. Matka tak uplatnila důvody podjatosti, které jsou výslovně zákonem vyloučeny (ust. § 14 odst. 4 o.s.ř.). Tvrzený „osobní“ vztah k soudkyni ze strany otce či dědečka nezletilého ničím neosvědčila, zůstal pouze v rovině jejího tvrzení. Odvolací soud proto, veden premisou Ústavního soudu, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele a rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, dospěl k závěru, že soudkyně JUDr. M. K. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci, neboť nebyly shledány žádné okolnosti dle ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud poté přezkoumal usnesení soudu I. stupně, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., § 75c odst. 4 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení (návrh na určení místa bydliště nezletilého, návrh na úpravu styku nezletilého s otcem spolu s předběžným opatřením) bylo zahájeno dne 5.5.2016, a to s tvrzením otce, že došlo k mezinárodnímu únosu nezletilého matkou do USA, když nezletilý (v době podání návrhu ve věku necelých 10 měsíců) se narodil na území České republiky, kde do doby, než jej matka odvezla do USA, bydlel. Podáním ze dne 12.10.2016, doručeným soudu dne 13.10.2016, otec změnil svůj původní návrh, nově požadoval svěření nezletilého do jeho výlučné péče s tím, že matka bude hradit výživné. V řízení bylo dne 6.5.2016 vydáno napadené rozhodnutí (ve znění opravného usnesení), dne 1.12.2016 byl matce ustanoven opatrovník a dne 22.12.2016 byl nezletilému ustanoven opatrovník a předběžným opatřením byl nezletilý do doby rozhodnutí ve věci samé v řízení o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného odevzdán do péče otce. Nezletilý je státním občanem České republiky i Spojených států amerických. Z obsahu spisu dále vyplývá, že v USA bylo z podnětu otce zahájeno řízení o vydání nezletilého zpět do České republiky dle Haagské Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980 (jíž jsou jak Česká republika, tak USA vázány), v řízení bylo doposud americkými soudy rozhodnuto tak, že bylo nařízeno navrácení nezletilého otci do České republiky. Toto rozhodnutí bylo otcem realizováno a nezletilý se nyní nachází i s otcem v České republice. Pokud matka tvrdila, že jí nebyly řádně doručeny návrh ve věci samé, předběžné opatření i další listiny, odvolací soud se s její námitkou neztotožnil. Soud I. stupně ji totiž v zájmu její ochrany ustanovil opatrovníka, kterému tyto i další listiny dne 6.12.2016 doručil, opatrovník jí veškeré listiny dne 6.1.2017 doručil, jak matka sama potvrzuje. Matka proto měla dostatek času se s nimi seznámit a svá odvolání případně doplnit, což fakticky dne 13.1.2017 také učinila, její právo na vyjádření se ve věci a právo na spravedlivý proces proto zjevně porušeno nebylo. K otázce správnosti postupu soudu I. stupně při doručování a následnému ustanovení opatrovníka přitom odvolací soud odkazuje na své rozhodnutí o odvolání matky proti ustanovenému opatrovníkovi. Vzhledem k tomu, že ve věci je dán cizí prvek faktickým pobytem nezletilého v zahraničí (USA) i jeho dvojím státním občanstvím, soud I. stupně správně mlčky dovodil svou mezinárodní příslušnost. S USA neexistuje dvoustranná smlouva týkající se otázek výchovy a výživy uzavřená Českou republikou, proto je nutno zkoumat, zda USA jsou signatářem Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (Haag, 19.10.1996, sdělení č. 141/2001 Sb.m.s.). Jak vyplývá ze stránek haagské konference (https://www.hcch.net/en/instruments/conventions/status-table/?cid=70), ze strany USA byla sice úmluva podepsána, nebyla však ratifikována, podle ní proto nelze postupovat. Proto je nutno, s ohledem na jeho přímou aplikovatelnost, použít pro otázku mezinárodní příslušnosti soudu Nařízení Brusel II bis, tj. Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen také Nařízení či Nařízení Brusel II bis). Otázku založení mezinárodní příslušnosti soudu u rodičovské zodpovědnosti Nařízení upravuje v článcích 8 - 15. Podle článku 8 odst. 1 Nařízení, soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12. Pojem obvyklé bydliště podle čl. 8 odst. 1 Nařízení je přitom vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě (viz rozhodnutí Soudního dvora C-523/07, odstavec 44). Dle článku 10 jsou příslušnými k rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti k dítěti (mezi které patří i návrh na úpravu poměrů nezletilého vznesený otcem) i nadále soudy členského státu, ve kterém dítě mělo obvyklé bydliště do doby před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením (tj. do doby jeho únosu). Aby se toto ustanovení neaplikovalo (a české soudy by v této věci neměly pravomoc), musely by nastat v daném případě pouze dvě situace. Prvá situace zahrnuje podmínku, aby oba rodiče souhlasili s faktickým přemístěním nezletilého do USA [viz článek 10 písm. a) Nařízení]. V daném případě se však otec i nadále aktivně brání, tvrdí neoprávněný únos nezletilého, a vede proto shora popsané řízení dle Haagské úmluvy z roku 1980. Druhá situace [viz článek 10 písm. b) Nařízení] zahrnuje současné splnění těchto dvou podmínek - nezletilý má v USA po dobu nejméně jednoho roku od doby, kdy se otec dozvěděl o únosu, bydliště a zde si zvykl. K těmto podmínkám však musí být splněna alespoň jedna z dalších, v Nařízení vyjmenovaných podmínek. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyla splněna podmínka bydliště nezletilého v USA od doby jeho únosu po dobu 1 roku (nezletilý byl v USA od 20.4.2016 do 20.1.2017), je nadbytečné se zabývat splněním ostatních podmínek. Vzhledem k tomu, že nezletilý (státní občan České republiky i USA) od svého narození do doby svého odjezdu do USA (tj. cca 9 měsíců) měl v České republice lékařskou péči, fakticky bydlel se svojí matkou i otcem, a to v obvodu P. (a je lhostejno, že byt nebyl ve vlastnictví matky nezletilého, ale jeho babičky), je mezinárodní pravomoc českých soudů k rozhodnutí v dané věci proto dána článkem 10 Nařízení Brusel II bis. Podle ust. § 4 odst. 2 z.ř.s. obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný (dále jen „nezletilý“), je soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště. Podle ust. § 467 z.ř.s. pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je příslušný obecný soud nezletilého dítěte (odst. 1). Není-li příslušný soud znám nebo nemůže-li včas zakročit, zakročí soud, v jehož obvodu se nezletilý zdržuje. Jakmile však je to možné, postoupí věc soudu příslušnému (odst. 2). Skutečnosti o bydlišti nezletilého v obvodu P. vyplývají z potvrzení jeho ošetřující lékařky, která uvedla místo ošetření nezletilého v jeho bydlišti (MUDr. P. ze dne xxx), z výpovědi otce nezletilého před Policií České republiky (protokol ze dne 2.6.2016) i prohlášení jeho rodičů ze dne 24.4.2016. Tomuto závěru nebrání ani časté návštěvy u prarodičů nezletilého ze strany matky ani pobyt na chalupě, které jsou ze své povahy pouze dočasné. Písemné prohlášení rodičů učiněné pro získání občanství USA na fakticitě pobytu nezletilého v České republice rovněž ničeho nemění. Je nutno ještě podotknout, že zahájené řízení dle Haagské úmluvy z roku 1980 netvoří překážku pro otcem zahájené řízení v České republice, neboť úmluva nebrání žádné osobě, instituci nebo orgánu, který tvrdí, že došlo k porušení práva péče o dítě nebo styku s ním ve smyslu článku 3 nebo 32, aby se přímo obrátily k soudním nebo správním orgánům smluvního státu, a to podle ustanovení této úmluvy nebo bez ohledu na ně (viz její článek 29). Matkou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 937/2009 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1171/14 proto nejsou pro daný vztah v namítaných důvodech relevantní. Podle § 76 odst. 1 písm. e) o.s.ř. může být předběžným opatřením účastníku uloženo zejména, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Podle § 102 odst. 1 o.s.ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Předběžné opatření může být nařízeno jen tehdy, je-li prokázáno, že existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány, stačí jejich pouhé osvědčení. Pro rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu I. stupně (§ 75c odst. 4 o.s.ř.). Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že základním kamenem judikatury, týkající se nezletilých dětí, musí být zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte takto: Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30.5.2014, body 22-24). Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat, přičemž nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.); Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Pokud je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 397/15). V daném případě při posuzování odvolacích námitek odvolací soud vyšel z toho, že matka bez souhlasu otce dítě odvezla do USA, otci tak fakticky zabránila ve styku s ním. Vzhledem k tomu, že otec nezletilého se v době vydaného předběžného opatření neměl možnost se svým synem stýkat, ač to bylo jeho právem i právem nezletilého (viz např. z mezinárodních předpisů článek 9 Úmluvy o právech dítěte) a v jeho nejlepším zájmu, soud I. stupně správně vyšel z principu předběžného opatření, který platí i v řízeních o nezletilé děti, tedy zamezit následkům jednání účastníků, které by mělo nevratné důsledky. Tak by tomu bylo i v tomto případě, pokud by k vydání předběžného opatření nedošlo. Přestože v době vydání předběžného opatření byl nezletilý ve věku necelých 10 měsíců, upravený rozsah styku otce s (tehdy kojeným) nezletilým nebyl tak široký, aby neumožnil jeho stravu např. odstříkaným mateřským mlékem. Tvrzení matky, že otec nezná denní režim nezletilého za výše popsané situace, kdy mu odpírá styk s ním a odvezla jej do USA, je pro věc právně bezvýznamné. V odvolacím řízení kromě tvrzení matky nebylo matkou prokazováno, že by se otec nebyl schopen postarat o nezletilého, i toto tvrzení tak odvolací soud považuje za pouhou nepodloženou polemiku s právem otce nezletilého se podílet na jeho výchově. Konečně lze dodat, že rozhodování věci JUDr. K. není ani v rozporu s platným rozvrhem práce ke dni zahájení sporu, neboť z něj vyplývá (viz http://portal.justice.cz/Justice2/soud/soud.aspx?o=166&j=176&k=6054&d=346317 a rozvrh práce ke dni 1.5.2016), že JUDr. K. rozhoduje věci s rodinným prvkem. Tato specializace má, s ohledem na posloupnost specializací v tehdy platném rozvrhu práce, přednost před další specializací - věci s cizím prvkem (viz věta „V případě souběhu specializací budou specializace aplikovány v uvedeném pořadí.“). Doručením předběžného opatření matce prostřednictvím jí ustanoveného opatrovníka nemohl být ani porušen článek 15 Haagské úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských nebo obchodních z roku 1965, neboť účelem tohoto ustanovení je zajištění toho, aby ve věci samé nebylo rozhodováno bez (až na přesně stanovené výjimky, mimo jiné i matkou uvedené lhůty 6 měsíců od odeslání písemnosti) potvrzení o doručení listin adresátu. Tento článek se však výslovně nevztahuje na možnost vydání dočasných nebo zajišťovacích opatření, kterým je i nyní přezkoumávané předběžné opatření. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu I. stupně ve výroku I. jako věcně správné potvrdil. Odvoláním nenapadený výrok II. nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 věta prvá o.s.ř.).

Poučení