18Co 853/2012

Rubrum

Věřitel je oprávněn při splnění všech předpokladů stanovených v § 42a ObčZ odporovat dohodě rodičů o zvýšení výživného schválené soudem, v níž se dlužník jako otec zavázal přispívat na výživu nezletilého dítěte částku představující převážnou část jeho příjmů.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Pavla Hradeckého ve věci žalobce RV, nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Vilami 747/10, proti žalovaným 1/ JM, nar. xxx, bytem xxx, 2/ MM, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem Chrudim, Rooseveltova 335, a 3/ nezletilé MM, nar. xxx, bytem xxx, zastoupené Městským úřadem v Chrudimi jako opatrovníkem, o určení neúčinnosti dohody o výživném, k odvolání třetí žalované nezletilé MM proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 18.5.2012, č.j. 6 C 29/2011-94, t a k t o :

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku III. p o t v r z u j e . II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku VI. m ě n í tak, že třetí žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 18.208,50 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Jakuba Vozába. III. Třetí žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 15.710,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Jakuba Vozába.

Poučení

Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o určení neplatnosti dohody uzavřené mezi MM a JM o změně výživného pro nezletilou MM schválené rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1.2.2011, č.j. 9 P 176/2008-74 (výrok I.), zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému a druhé žalované o určení neúčinnosti dohody uzavřené mezi MM a JM o změně výživného pro nezletilou MM schválené rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1.2.2011, č.j. 9 P 176/2008-74 (výrok II.), určil, že dohoda uzavřená mezi MM a JM o změně výživného pro nezletilou MM schválená rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1.2.2011, č.j. 9 P 176/2008-74, je vůči žalobci neúčinná (výrok III.), ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.), uložil třetí žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 21.682,80 Kč k rukám jeho zástupce (výrok VI.), ustanovenému zástupci druhé žalované přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 11.520,- Kč, které mu budou zaplaceny Českou republikou z účtu Okresního soudu v Chrudimi (výrok VII.) a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). Z odůvodněnírozhodnutí okresního soudu vyplývá, že se žalobce domáhal proti žalovaným určení neplatnosti dohody uzavřené mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou o zvýšení výživného pro nezletilou třetí žalovanou schválené rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1.2.2011, č.j. 9 P 176/2008-74, popř. určení, že předmětná dohoda je vůči žalobci neúčinná. Žalobu odůvodnil tak, že je věřitelem prvního žalovaného s pohledávkou na vrácení půjčky ve výši 400.000,- Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6.4.2009 o nařízení exekuce bylo prvnímu žalovanému nařízeno, aby nenakládal se svým majetkem s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku s tím, že právní úkon, kterým by porušil tuto povinnost, je neplatný. Dne 15.5.2009 došlo k vydání exekučního příkazu postihujícího plat prvního žalovaného včetně všech složek a příplatků. Dne 1.2.2011 byla uzavřena mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou jako rodiči třetí žalované dohoda, kterou se první žalovaný zavázal platit částku 450,- USD na účet nezletilé a částku 4.650,- USD na stavební spoření nezletilé. Tato dohoda byla rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1.2.2011, č.j. 9 P 176/2008-74, schválena. Rozsudek byl předložen v rámci výkonu rozhodnutí Okresnímu soudu v Chrudimi, který usnesením ze dne 7.2.2011, č.j. 23 E 87/2009-22, přikázal plátci platu prvního žalovaného, aby prováděl srážky nově zahrnující také srážku ve výši 5.100,- USD v pořadí již dříve nařízeného výkonu rozhodnutí. Žalobce tvrdil, že žalovaným musela být v době uzavření dohody dne 1.2.2011 známa existence vymahatelné pohledávky žalobce, která bude uzavřením dohody zkrácena. Podle předmětné dohody došlo ke zvýšení běžného výživného ve výši 11.000,- Kč měsíčně o částku 5.100,- USD měsíčně. Druhá žalovaná a třetí žalovaná před okresním soudem navrhovaly zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Rozhodnutí soudu o schválení dohody rodičů o výživném nelze podle § 42a občanského zákoníku odporovat, neboť za odůvodněné potřeby dítěte, pokud to majetkové poměry dítěte umožňují, je nutno považovat i tvorbu úspor zabezpečující zejména budoucí vzdělávání. Odporovat lze pouze právním úkonům dlužníka, které zkracují uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, nikoliv pravomocnému rozsudku soudu o výživném, který nelze považovat za právní úkon dlužníka. Druhá žalovaná věděla, že první žalovaný má nějaké dluhy, ale konkrétní výši pohledávky žalobce neznala a nevěděla, že je pohledávka vymáhána exekučně. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti dohody rodičů o zvýšení výživného ze dne 1.2.2011, neboť výkon rozhodnutí lze podle názoru okresního soudu zastavit jedině tehdy, pokud je zrušen exekuční titul, jímž se stal rozsudek okresního soudu, kterým byla dohoda rodičů o zvýšení výživného schválena. V důsledku toho se okresní soud nezabýval žalobcem uplatněnými důvody neplatnosti. Pokud se jedná o odpůrčí žalobu, okresní soud nesdílel názor žalovaných, že nelze odporovat právnímu úkonu, který byl schválen soudem v řízení péče o nezletilé. Rozhodnutí soudu o neúčinnosti právního úkonu představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníkovi domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žalobce jako věřitel vymahatelné pohledávky za prvním žalovaným jako dlužníkem je aktivně věcně legitimován k podání odpůrčí žaloby. Pasivně věcně legitimována je osoba, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V daném případě je touto osobou pouze třetí žalovaná. Ta je nepochybně vůči prvnímu žalovanému osobou blízkou ve smyslu § 116 občanského zákoníku. V takovém případě se předpokládá, že úmysl zkrátit věřitele musel být v době uzavření odporovaného právního úkonu osobě blízké znám, a je na této osobě, aby prokázala, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době právního úkonu nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Třetí žalovaná však přes poučení a výzvu soudu tvrzení v tomto smyslu nedoplnila a žádné důkazy k doplňujícímu tvrzení nepředložila. Okresní soud proto žalobě proti třetí žalované vyhověl a určil, že dohoda rodičů o zvýšení výživného schválená rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1.2.2011, č.j. 9 P 176/2008-74, je vůči žalobci neúčinná. Rozsudek okresního soudu napadla ve výrocích III. a VI. včasným odvoláním třetí žalovaná. Namítala, že není možno odporovat procesnímu úkonu soudu, kterým byla schválena dohoda rodičů o výživném. Pokud by to bylo možné, nezletilé dítě by nemělo právo na žádné výživné do budoucna, ale muselo by vrátit i veškeré výživné poskytnuté otcem na základě odporovaného procesního úkonu. Nikdo by neposuzoval, jaká částka výživného připadá na úhradu potřeb odpovídajících věku nezletilého dítěte. Při určení výše výživného podle zákona o rodině dohodou nebo soudním rozhodnutím se přihlíží k odůvodněným potřebám nezletilého dítěte a schopnostem a možnostem rodičů. Za odůvodněné potřeby dítěte tam, kde to majetkové poměry umožňují, je nutno považovat také tvorbu úspor. Naopak se nepřihlíží k závazkům osoby k výživě povinné. V tomto případě sice podal návrh na zvýšení výživného otec, ale i kdyby dohoda uzavřena nebyla, soud by pravděpodobně rozsudkem stejně rozhodl, že otec je povinen jím navrženou částkou přispívat na tvorbu úspor nezletilé. Soudní praxe dovodila, že nezletilému dítěti náleží výživné i z plnění, které vojáci dostávají na zahraničních misích nad rámec běžného příjmu. Dohoda rodičů nezkracuje věřitele, neboť o zkrácení věřitele nelze hovořit tam, kde dlužník plní blízké osobě zákonnou (např. vyživovací) povinnost. Poslední podmínkou pro vyhovění odpůrčí žalobě je vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, kdy u osob blízkých se vědomost předpokládá a musí prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době právního úkonu nemohli i při náležité pečlivosti poznat. Třetí žalovaná je osobou blízkou, ale bylo jí v době uzavření předmětné dohody 9 let a nebyla tak objektivně způsobilá rozpoznat ani při vynaložení náležité pečlivosti úmysl dlužníka zkrátit věřitele. Opatrovník nezletilé zjišťuje v řízení o výživném potřeby nezletilých dětí a příjem rodičů. Nebylo v možnostech ani povinností opatrovníka či soudu zjišťovat v řízení o výživném, zda nebudou uzavřením dohody o zvýšení výživného zkráceni věřitelé otce. Podle názoru odvolatele neměl okresní soud ustanovit třetí žalované v tomto řízení opatrovníka, ale měl zvážit postup podle § 30 o.s.ř. (o návrhu na ustanovení zástupce k ochraně zájmů třetí žalované okresní soud rozhodl již ve výroku III. usnesení ze dne 13.9.2011, č.j. 6 C 29/2011-57, které bylo doručeno třetí žalované k rukám kolizního opatrovníka, jenž však tehdy na rozdíl od současného procesního postoje neshledal důvod pro podání odvolání). Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení třetí žalovaná namítala, že je nezletilá, nemá majetek a sporu se nemohla vyhnout. Okresní soud měl aplikovat § 150 o.s.ř. a nepřiznat žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Třetí žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III. tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku VI., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se vyjádřil k odvolání třetí žalované tak, že v tomto řízení odporoval dohodě rodičů o zvýšení výživného, nikoliv rozsudku okresního soudu, jímž byla dohoda schválena. Odkázal přiměřeně na judikaturu týkající se odporovatelnosti dohodě dědiců, jež rovněž podléhá schválení soudem. Soud v řízení péče o nezletilé zkoumá zájmy nezletilého dítěte a nezabývá se případným zkrácením uspokojení pohledávky věřitele. Žaloba směřovala k určení neúčinnosti dohody o zvýšení výživného nad rámec dříve stanovené částky o dodatečné výživné, které mělo být vypláceno nezletilé po dobu účasti otce na misi v Afghánistánu. Není proto pravdou, že se v případě vyhovění žalobě nedostane nezletilé žádné výživné. Dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů. Bylo by proti smyslu zákona o rodině, kdyby mezi rodiči a dítětem vznikly plněním vyživovací povinnosti výrazné majetkové rozdíly ve prospěch dítěte. Taková situace by nastala, pokud by soud při určení výše výživného vůbec nepřihlížel k závazkům výživou povinného rodiče. Žalobce upozornil rovněž na judikaturu řešící pohnutku dlužníka, s níž uzavřel odporovatelný právní úkon. I kdyby dlužník plnil svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit věřitele. K předpokladu odporovatelnosti, jímž je vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, žalobce ve svém vyjádření uvedl, že i v případě nezletilé osoby blízké se tato vědomost předpokládá a osoba blízká musí prokázat, že úmysl dlužníka nemohla ani při vynaložení náležité pečlivosti rozpoznat. Splnění náležité pečlivosti se přitom posuzuje vůči opatrovníkovi nezletilého ve stejném rozsahu, jako kdyby opatrovník byl osobou oprávněnou z předmětného právního úkonu sám. Opatrovník měl různé možnosti, aby dovodil úmysl dlužníka zkrátit uzavřenou dohodou věřitele. Podle názoru žalobce by soud svým rozhodnutím bez dohody rodičů nezvýšil výživné o částku 5.100,- USD (88.740,- Kč měsíčně), a to tím spíše, že změna poměrů na straně otce byla jen přechodná. Žalobce ze všech uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný. V doplnění svého vyjádření k odvolání odkázal žalobce na článek JUDr. Pavla Vrchy týkající se odporovatelnosti právním úkonům, přičemž zopakoval, že opatrovník nezletilého (osoby blízké dlužníkovi) má povinnost vynaložit náležitou pečlivost ke zjištění, zda dlužník nemá v úmyslu zkrátit plněním nezletilému svého věřitele. Třetí žalovaná prostřednictvím svého opatrovníka doplnila odvolání krátce před odvolacím jednáním ještě tak, že pravomoc rozhodovat o výši výživného přísluší výlučně opatrovnickému soudu v řízení péče o nezletilé. Okresní soud v tomto řízení proto dle přesvědčení třetí žalované překročil své pravomoci, když určil, že dohoda schválená rozsudkem soudu je vůči žalobci neúčinná. Nebylo v možnostech ani povinností opatrovníka nezletilé v řízení o zvýšení výživného zjišťovat, zda stanovením určité výše výživného nebudou zkráceni věřitelé otce. K výroku rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení třetí žalovaná zopakovala odvolací výhradu, že okresní soud měl aplikovat § 150 o.s.ř. Stejně jako v odvolání poté třetí žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III. tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku VI., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výroky I., II., IV., V., VII. a VIII. rozsudku okresního soudu týkající se prvního žalovaného a druhé žalované zůstaly odvoláním nedotčeny (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud proto nemohl tyto výroky přezkoumat. Odvolací soud po zjištění, že odvolání třetí žalované bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné, obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř. a odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř., rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání a v jeho mezích pouze v odvoláním napadených výrocích III. a VI. přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným. Odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, k nimž okresní soud dospěl na základě řádně vedeného dokazování. Již v řízení před okresním soudem navíc vyšla najevo potřeba provést dokazování ke skutečnostem týkajícím se srážek z příjmů prvního žalovaného v souvislosti s uzavřením odporované dohody za účelem zjištění, zda zvýšení výživného vedlo ke zkrácení pohledávky žalobce nebo zda první žalovaný dosahoval i po zvýšení výživného příjmů, z nichž bylo lze pohledávku žalobce uspokojit. Odvolací soud proto doplnil dokazování v tomto směru (§ 213 odst. 4, § 120 odst. 3 o.s.ř.). Z přehledu srážek Regionálního finančního odboru 622 odvolací soud zjistil, že v době uzavření odporované dohody o zvýšení výživného byly pravidelně každý měsíc prováděny srážky z platu prvního žalovaného pro běžné výživné třetí žalované a dále byly prováděny srážky k uspokojení pohledávky oprávněného JK vymáhané Exekutorským úřadem Svitavy. K uspokojení pohledávky žalobce vymáhané Exekutorským úřadem Plzeň - město sražená částka do února 2011 nepostačovala, ale od března 2011 začala být tato pohledávka uspokojována v částce 10.100,- Kč měsíčně, ovšem pouze z příspěvku na bydlení, nikoliv ze zvláštního příplatku spojeného s účastí na zahraniční misi. Celkem bylo k uspokojení pohledávky žalobce ve výši 400.000,- Kč s příslušenstvím sraženo do skončení služebního poměru prvního žalovaného jen 187.403,- Kč. Zatím byla ve stejné době sražena ze zvláštního příplatku prvního žalovaného na zvýšené výživné třetí žalované částka 2.792,- USD (52.352,79 Kč) za únor 2011, částka 4.886,- USD (91.617,39 Kč) za březen 2011, částka 4.877,- USD (91.448,63 Kč) za duben 2011 a částka 150,- USD (2.812,65 Kč) za květen 2011, což znamená, že na základě odporované dohody o zvýšení výživného byla sražena z příjmů prvního žalovaného ve prospěch třetí žalované vedle běžného výživného sráženého z platu celková částka 238.231,40 Kč. Ze spisu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 9P 176/2008 odvolací soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11.1.2011, č.j. 9 P 176/2008-58 byla schválena dohoda, v níž se první žalovaný jako otec zavázal přispívat na výživu třetí žalované jako nezletilé od 1.1.2011 částkou 11.000,- Kč měsíčně. Příjem prvního žalovaného v té době činil 30.000,- Kč měsíčně. Druhé žalované bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře, a to díky smlouvě o důchodu uzavřené s prvním žalovaným, v níž se první žalovaný zavázal vyplácet druhé žalované důchod 3.000,- Kč měsíčně po dobu 6 let. Již dne 24.1.2011 se dostavili oba rodiče k okresnímu soudu podat návrh na zvýšení výživného, na základě kterého byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1.2.2011, č.j. 9 P 176/2008-74, kterým okresní soud schválil dohodu, v níž se první žalovaný jako otec zavázal přispívat na výživu nezletilé třetí žalované od 10.2.2011 do „dne ukončení mise otce v Afghánistánu - 7. kontingent Piaty Isaf“ částkou 11.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám matky, částkou 450,- USD na účet nezletilé vedený u České spořitelny a.s. a částkou 4.650,- USD na stavební spoření nezletilé u Stavební spořitelny České spořitelny a.s., tzn. že výživné bylo zvýšeno o 5.100,- USD měsíčně. Okresní soud při schválení dohody vycházel z toho, že otci se od února 2011 zvyšuje příjem o zvláštní příplatek za účast na misi v Afghánistánu. Podle zprávy Regionálního odboru 622 ze dne 27.7.2011 činil zvláštní příplatek 5.100,- USD měsíčně. Dle § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Dle odst. 2 citovaného ustanovení odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Dle odst. 3 citovaného ustanovení právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Dle odst. 4 citovaného ustanovení právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Žalobce měl v době uzavření předmětné dohody rodičů o zvýšení výživného za prvním žalovaným jako dlužníkem vykonatelnou pohledávku, která v té době již byla vymáhána v exekučním řízení. Právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. V tomto případě se dlužník zavázal v dohodě o zvýšení výživného platit vedle dosavadního výživného ve prospěch třetí žalované na její účty částku 5.100,- USD, tj. 100% částky, o kterou se mu po dobu zahraniční mise v Afghánistánu zvýšil jeho příjem. Vzhledem k povaze vyživovací povinnosti se dlužníkovi nedostalo za toto zvýšené plnění žádné ekvivalentní náhrady, jejímž postižením by žalobce jako věřitel mohl dosáhnout uspokojení své pohledávky ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 4333/2007 přijatého do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 30/2009, podle kterého nelze odporovat „ekvivalentnímu“ právnímu úkonu. Ze skutkových zjištění okresního soudu doplněných zprávou tehdejšího zaměstnavatele dlužníka neměl dlužník jiný majetek, z něhož by bylo lze pohledávku žalobce uspokojit, a ani zůstatek příjmů dlužníka po provedení srážky výživného nepostačoval po dobu trvání služebního poměru dlužníka k uspokojení pohledávky žalobce v takové míře, jako kdyby předmětné dohody o zvýšení výživného nebylo a pohledávka žalobce by byla nepochybně již zcela uspokojena. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání správně poukázal na skutečnost, že rozsudkem okresního soudu byla určena neúčinnost dohody rodičů o zvýšení výživného vůči žalobci jako věřiteli, nikoliv neúčinnost rozsudku, jímž byla tato dohoda schválena. Odvolací výhrady týkající se nemožnosti odporovat procesnímu úkonu soudu jsou proto zcela nepřípadné. Žalobce odporoval dohodě prvního žalovaného a druhé žalované o výši výživného, a to jen ve vztahu ke své osobě, čímž není rozsudek vydaný v řízení péče o nezletilé z hlediska právní moci a vykonatelnosti dotčen ani není nijak zasahováno do pravomoci soudu rozhodujícího v řízení péče o nezletilé. Protože neúčinným se může stát jedině platný právní úkon, není rozsudkem okresního soudu o neúčinnosti dohody rodičů o zvýšení výživného popřena platnost dohody rodičů o zvýšení výživného a tím méně rozsudek, jímž byla tato dohoda schválena. V odvolání zmíněný závěr odborné literatury, že nelze zkrátit věřitele plněním zákonné vyživovací povinnosti, lze sdílet, ale toliko tehdy, když dlužník plní vyživovací povinnost v rámci pravidel stanovených zákonem o rodině, aby se dítě podílelo na jeho životní úrovni, nikoliv v případě excesu, kdy se otec dosahující platu 30.000,- Kč a zvláštního příplatku cca 90.000,- Kč měsíčně zavázal poskytovat nezletilé dceři na její výživu 11.000,- Kč k rukám matky a cca 90.000,- Kč měsíčně na její účty, tzn. že se převážné části svého příjmu zcela vzdal ve prospěch nezletilé dcery, čímž překročil význam a účel vyživovací povinnosti. Jak vyplývá z výslovného znění § 42a odst. 2 občanského zákoníku, důkaz vědomosti druhé smluvní strany o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele se nevyžaduje v případě, kdy dlužník uzavírá zkracující právní úkon s osobou blízkou, ale i v případě, kdy dlužník učinil zkracující právní úkon ve prospěch osoby blízké, jež se na předmětném právním úkonu nepodílela, a to bez ohledu na skutečnost, zda ostatní účastníci odporovaného úkonu byli osobami blízkými dlužníkovi či nikoliv. V obou případech se pak uplatní výjimka jedině tehdy, když druhá strana dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Pro zkoumání náležité pečlivosti druhé strany ve smyslu § 42a odst. 2 občanského zákoníku není podstatná náležitá pečlivost třetí žalované jako nezletilého dítěte, nýbrž náležitá pečlivost jejího zástupce. Nelze připustit, aby dlužník zkracující věřitele mohl vyloučit věřitele z možnosti odporovat právním úkonům jen tím, že zkracující právní úkon učiní ve prospěch svého dítěte, jehož věk vylučuje, aby po něm bylo lze požadovat náležitou pečlivost podle § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Náležitá pečlivost ve smyslu § 42a odst. 2 občanského zákoníku předpokládá aktivitu osoby blízké dlužníkovi, jak odpovídá závažnosti posuzovaného odporovaného právního úkonu, a projevuje se pozorností, opatrností a starostlivostí ve vztahu k okolnostem případu a úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 2088/2000, 21 Cdo 1912/2000 nebo 30 Cdo 808/2004). Úspěšná obrana osoby dlužníkovi blízké spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání, že vyvinula náležitou pečlivost k poznání takového úmyslu dlužníka. Při opačném výkladu by totiž odlišování právních úkonů uzavřených mezi dlužníkem a osobou blízkou oproti jiným případům pozbylo smyslu. Matka nezletilé ani její kolizní opatrovník v řízení o zvýšení výživného nevyvinuli náležitou pečlivost k poznání úmyslu otce nezletilé jako dlužníka, ačkoliv veškeré okolnosti nasvědčovaly tomu, že otec nezletilé zkracuje uzavřením předmětné dohody o výživném své věřitele. Kdyby nebyl otcův příjem postižen exekučně v rozsahu, který mu neumožňoval dostat se ke svým příjmům jinak než zkrácením věřitelů, mohl otec nepochybně spořit ve prospěch nezletilé nad rámec soudem stanoveného výživného dobrovolně a bez potřeby nového soudního rozhodnutí. Místo toho podal otec 24.1.2011 (dva týdny po právní moci předchozí úpravy výživného) návrh na zvýšení výživného a bezprostředně poté uzavřel dne 1.2.2011 dohodu o zvýšení výživného, v níž se zavázal celý svůj příplatek 5.100,- USD měsíčně platit na účty své nezletilé dcery. Matka i přes dobrovolnost zahájení řízení a uzavření dohody ze strany otce podala okamžitě ještě před splatností první platby zvýšeného výživného návrh, aby zvýšené výživné bylo uspokojováno výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy otce, a o jejím návrhu bylo rozhodnuto již usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7.2.2011, č.j. 23 E 87/2009-22. Protože byly splněny všechny předpoklady pro určení neúčinnosti dohody o zvýšení výživného vůči žalobci jako věřiteli, aby žalobce mohl vést exekuci na základě původního exekučního titulu ve spojení s pravomocným rozsudkem soudu vydaným v tomto řízení i na majetek třetí žalované, jež odporovatelným právním úkonem prvního žalovaného ušel z dlužníkova majetku, odvolací soud postupoval dle § 219 o.s.ř. a věcně správný výrok III. rozsudku okresního soudu potvrdil. Okresní soud správně přiznal podle § 142 odst. 1 o.s.ř. procesně úspěšnému žalobci vůči třetí žalované právo na náhradu nákladů řízení, když žaloba byla zamítnuta jen ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými a proti třetí žalované bylo žalobě zcela vyhověno. Odvolací soud nesdílí odvolací výhradu třetí žalované, že jsou u ní dány vzhledem k věku, majetkovým poměrům a okolnostem vzniku sporu důvody, aby soud výjimečně žalobci právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. nepřiznal. Jak již bylo uvedeno výše, neúčinnost dohody o zvýšení výživného nemá za následek neplatnost této dohody. Třetí žalované se dostalo na základě dohody rodičů o zvýšení výživného ze dne 1.2.2011 vedle běžného výživného ve výši 11.000,- Kč měsíčně dalších finančních prostředků ve výši 238.231,40 Kč. Na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby náklady spojené s domáháním se neúčinnosti dohody uzavřené mezi rodiči třetí žalované nesl ze svého, popř. je musel zaplatit z částky, jež bude vymožena na jeho pohledávku, čímž by se tato částka snížila, ačkoliv vznik sporu žalobce svým chováním nijak nezavinil. Okresní soud nesprávně stanovil výši nákladů řízení vzniklých žalobci před soudem prvního stupně, když vycházel z nesprávné sazby odměny za řízení v jednom stupni (ve vztahu mezi žalobcem a třetí žalovanou se nejednalo o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nýbrž o určení neúčinnosti smlouvy) a navíc přiznal žalobci odměnu za řízení o nařízení předběžného opatření, ačkoliv takové řízení nebylo samostatně vedeno (předběžné opatření bylo nařízeno v rámci řízení ve věci samé). Žalobci vzniklo právo na náhradu soudního poplatku ze žaloby ve výši 3.000,- Kč, právo na náhradu odměny advokáta ve výši 9.000,- Kč dle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném ke dni zahájení řízení před okresním soudem, na paušální náhradu hotových výdajů advokáta za čtyři úkony právních služeb po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokát žalobce provedl pět úkonů právních služeb - převzetí zastupování, sepis žaloby, sepis odvolání pro usnesení o zamítnutí návrhu na předběžné opatření, účast u jednání okresního soudu 10.5.2012 a písemné doplnění závěrečného návrhu, ale účtoval náhradu jen za čtyři z těchto úkonů), na náhradu za ztrátu času stráveného na cestě k jednání okresního soudu ve výši 600,- Kč (6 půlhodin po 100,- Kč), na náhradu cestovného k jednání okresního soudu vozidlem Subaru Legacy 2.0 R ve výši 1.769,- Kč (při spotřebě 9,5 l /100 km dle TP, doložené ceně benzinu Natural 95 ve výši 37,40 Kč / l, základní náhradě 3,70 Kč/km a vzdálenosti Praha - Chrudim a zpět 280 km by náhrada sice činila 2.030,- Kč, ale advokát žalobce účtoval jen 1.769,- Kč) a právo na náhradu 21% DPH z odměny a náhrad advokáta, tj. celkem 18.208,50 Kč. Dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. vzniklo žalobci rovněž právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to právo na náhradu odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč dle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném ke dni zahájení odvolacího řízení, na paušální náhradu hotových výdajů advokáta za dva úkony právních služeb po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), na náhradu za ztrátu času stráveného na cestě k jednání odvolacího soudu ve výši 600,- Kč (6 půlhodin po 100,- Kč), na náhradu cestovného k jednání odvolacího soudu vozidlem Subaru Outback 2,5i ve výši 1.783,50 Kč (při spotřebě 9,03 l /100 km dle TP, ceně benzinu Natural 95 ve výši 36,10 Kč / l dle vyhlášky o cestovních náhradách - stvrzenka o skutečné ceně nebyla doložena, základní náhradě 3,60 Kč/km a vzdálenosti Praha - Pardubice a zpět 260 km) a právo na náhradu 21% DPH z odměny a náhrad advokáta, tj. celkem 15.710,- Kč.

Rubrum