19 A 17/2016 - 25

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: A. F., státního příslušníka Republiky Kazachstán, t.č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M., eur., advokátem se sídlem Praha 8-Karlín, Karolinská 654/2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.7.2016 č.j. OAM-79/LE-LE05-LE05-PS-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě dne 17.8.2016 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů rozhodnuto o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 29.10.2016. K závěru žalovaného, že v případě žalobce existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, žalobce namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové okolnosti, které by takovýto závěr mohly dostatečně odůvodňovat. Poznamenal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí pouze to, že žalobce přicestoval na území České republiky v roce 2012, bylo mu uloženo správní vyhoštění, žalobce však nevycestoval. I ze samotného rozhodnutí však ve vztahu k možnosti žalobce vycestovat vyplývá, že k tomu nedošlo z objektivních důvodů, které žalobce nemohl ovlivnit – totiž proto, že mu Zastupitelský úřad v Kazachstánu odmítl vydat cestovní doklad. Ani jedna z těchto skutečností však dle žalobce nemůže odůvodňovat naplnění kvalifikovaného důvodu, spočívajícího v účelovosti podané žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný vůbec nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie ČR učiněné v souvislosti s jeho zajištěním žalobce za účelem správního vyhoštění dle zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k absenci jakéhokoli dokazování tak žalovaný nebyl schopen zohlednit okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, tj. především skutečnost, že cestoval do EU za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu. Tyto okolnosti nebyly při zajišťování za účelem správního vyhoštění zjišťovány. Kromě nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaný nesprávně vyhodnotil skutkový stav zjištěný Policií ČR ve vztahu k naplnění podmínek zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle žalobce skutečnost, že pobýval v schengenském prostoru i přes udělené správní vyhoštění, sama o sobě neodůvodňuje účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Stejně tak nelze dovozovat z jeho předchozího jednání, že podal žádost o mezinárodní ochranu pouze za tím účelem, aby se vyhnul správnímu vyhoštění, pokud žalovaný vůbec nezjistil motivy, pro které žalobce tuto žádost podal. Napadené rozhodnutí nesplňuje nároky kladené na odůvodnění a není založeno na skutkovém stavu zjištěném v souladu s § 3 správního řádu. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí se vůbec nezabývá možností uplatnění některé z alternativ k zajištění, respektive tzv. zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu. Aby mohlo být rozhodnutí o nemožnosti uložení žádné z alternativy považováno za přezkoumatelné, je nutné, aby se žalovaný vyjádřil ke každé z možných alternativ a aby uvedl, z jakého důvodu nelze danou alternativu uplatnit. Skutečnost, že žalobce v minulosti nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, nepředstavuje dle zákona o azylu důvod pro jeho zajištění, ani důvod, pro který není možné uplatnit některé ze zvláštních opatření dle § 47. Žalovaný dovozuje, že uplatnění zvláštních opatření by nebylo účinné s poukázáním na to, že žalobce nerespektoval svou zákonnou povinnost vycestovat z území ČR v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění a dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 Azs 192/2014. Napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou konkrétní úvahu ohledně toho, proč by stanovení povinnosti osobně se hlásit na ministerstvu, nemělo být dostačující k zabezpečení účasti žalobce v řízení o udělení mezinárodní ochrany, v daném případě je přitom nutné zohlednit, že žalobce podal první žádost o mezinárodní ochrany a v případě svého propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců by měl nárok na umístění do některého z pobytových zařízení. Pokud žalovaný předpokládá, že žalobce by v případě jeho propuštění ze ZZC nespolupracoval se správními orgány ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu, bylo namístě nejprve se zabývat možností využití některého ze zvláštních opatření, vzhledem k tomu, že právní zvláštní opatření slouží k zajištění součinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany se správními orgány v situacích, kde existuje riziko, že žadatel nebude s příslušnými správními orgány spolupracovat. Z toho plyne, že i v případě existence takového rizika je nejdříve nutno zabývat se možností uplatnění mírnější formy omezení svobody žadatele, než je zajištění. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a založené na nesprávném právním posouzení. Ke stanovení délky trvání zajištění žalobce namítal, že délka trvání zajištění je sice v napadeném rozhodnutí poměrně podrobně odůvodněna, nicméně stanovení trvání zajištění na 110 dnů není z pohledu žalobce přiměřené a budí dojem účelovosti. Žalovaný vychází především z toho, že lze předpokládat, že řízení ve věci mezinárodní ochrany bude v případě žalobce ukončeno ve lhůtě 90 dnů, což je polovina zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a dále předpokládá, že žalobce podá proti tomuto rozhodnutí žalobu. Tyto úvahy jsou však pouze spekulativní a účelové s cílem stanovit trvání zajištění žalobce na co nejdelší možnou dobu a nikoli na dobu přiměřenou. Žalobce poukázal na to, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval maximální délkou doby, na kterou bude žalobce po dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany zajištěn, avšak účelem výpočtu lhůty není stanovení lhůty maximálně možné, nýbrž stanovení lhůty přiměřené. Žalobce dále uvedl, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí navíc uvádí, že žádost o mezinárodní ochranu může být zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. V takovém případě by přitom celá azylová procedura trvala podstatně kratší dobu. Pokud žalovaný v odůvodnění připouští tuto „kratší alternativu a následně stanoví délku k zajištění pro případ, že bude žádost meritorně projednána a azylová procedura bude trvat „delší“ dobu, je zjevné, že postupuje v rozporu se zákonem. Pokud totiž existuje odůvodněná možnost, že azylová procedura bude trvat kratší dobu, je žalovaný povinen rozhodnout o zajištění pouze v tomto kratším nezbytném rozsahu. Pokud tak neučinil, je napadené rozhodnutí nutné považovat za nezákonné. Žalovanému navíc nic nebránilo stanovit délku zajištění podstatně kratší a v případě potřeby ji prodloužit. Žalovaný však zvolil cestu zcela opačnou a odůvodnil stanovení délky zajištění žalobce takovým způsobem, aby žalobce mohl být ponechán v zařízení pro zajištění cizinců co nejdelší dobu. Takový postup však nelze považovat za zákonný. Žalovaný při stanovení délky trvání zajištění výrazně překročil meze správního uvážení. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a uvedl, že ve svém rozhodnutí především odůvodnil, že v daném případě je důvodné se domnívat, že žádost byla žalobcem podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tato skutečnost byla v napadeném rozhodnutí dostatečně a velmi podrobně zdůvodněna. Žalovaný zopakoval, že žalobce se nachází v evidenci nežádoucích osob, když mu bylo správním rozhodnutím č. j. KRPA-74406/ČJ-2012-000022 ze dne 10.6.2012 uloženo vyhoštění z území ČR na dobu tří let kvůli neoprávněnému pobytu na území bez platného víza či oprávnění k pobytu. Žalobce však ve stanovené lhůtě z území ČR nevycestoval. Vzhledem k tomu, že z území ČR nevycestoval a nadále se zde neoprávněně zdržoval, ačkoliv mu byl uložen zákaz vstupu a pobytu na území ČR, byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Současně bylo zahájeno správní řízení o vyhoštění. Z jeho jednání bylo totiž zřejmé, že existuje reálné nebezpečí, že bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění i nadále. Dne 5.7.2016 vydalo OPKPE Praha správní rozhodnutí o vyhoštění č. j. KRPA-256983-24/ČJ-2016-000022, kterým byla stanovena doba, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie na čtyři roky. Žalovaný zdůraznil, že měl dostatek podkladů pro rozhodnutí a vycházel nejen z podkladů policie, ale i ze samotných vyjádření účastníka řízení. Žalobce sám dne 5.7.2016 na OPKPE v Praze sdělil, že je mu známo, že zde žil nelegálně, není mu známa žádná překážka, která by mu bránila ve vycestování z území ČR a v případě, že obdrží správní vyhoštění, vycestuje dobrovolně. Na území ČR nemá žádné osobní ani rodinné vazby, dále reintegrace v Kazachstánu je možná, žijí tam všichni rodinní příslušníci. Tvrzení uvedené v žalobě, že žalobce z ČR v roce 2012 nevycestoval v době uloženého správního vyhoštění, protože neměl cestovní doklad Kazachstánu, nelze v tomto kontextu považovat za relevantní. Žalobce obdržel výjezdní příkaz z ČR a rozhodnutí o vyhoštění bylo vykonatelné dne 27.6.2012. K závěru, že v případě žalobce se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, dospěl žalovaný na základě skutečností, že žalobce pobýval v ČR dle své výpovědi i zjištění Policie ČR již od roku 2012. O udělení mezinárodní ochrany však požádal teprve po svém zadržení policií, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Učinil tak teprve po čtyřech letech nelegálního pobytu na území. Během tohoto období se mohl na území ČR pohybovat a mohl se tedy dostavit buď na příslušný orgán Policie ČR, či přímo do Přijímacího střediska Ministerstva vnitra ČR a podat žádost o mezinárodní ochranu. V žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá, protože měl ve vlasti potíže s čečenskou mafií. Tyto důvody mu tedy musely být známy již před jeho odjezdem z vlasti a příchodem do ČR. Žádost však podal teprve tehdy, když se stal reálným výkon jeho uloženého vyhoštění díky jeho zajištění Policií ČR. Z toho je zřejmé, že ač pobýval na území ČR několik let, žádost o udělení mezinárodní ochrany podal teprve po svém zajištění Policií ČR a jeho jednání je tedy naprosto účelové. Žádost o mezinárodní ochranu podal pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se uloženému vyhoštění. Z výpovědi žalobce ani z jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nevyplynulo naprosto nic, co by žalobci nebylo známo již před jeho zajištěním nebo by mu bránilo v dřívějším podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný rovněž poukázal na to, že v průběhu řízení o zajištění vedeného OPKPE Praha bylo také dle žalovaného jednoznačně prokázáno, že žalobce nerespektoval svou zákonnou povinnost vycestovat z území ČR a EU, a to ani poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Z tohoto důvodu by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo účinné, jak je odůvodněno v napadeném rozhodnutí. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014 ve věci sp. zn. 9 Azs 192/2014, z něhož plyne, že za situace, kdy cizinec nevycestoval z území, v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření namísto jeho zajištění. Dále uvedl, že se v souladu s ust. § 46a odst. 5 zákona o azylu zabýval maximální délkou doby, na kterou bude žalobce po dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Dle ustálené judikatury krajských soudů i NSS by žádost žalobce o mezinárodní ochranu mohla být zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu výhradně tehdy, pokud žadatel jako jediný důvod své žádosti uvedl právě snahu vyhnout se realizaci vyhoštění, vydání nebo předání či je zdržet. Vzhledem k tomu, že žalobce uvedl jako důvod své žádosti o mezinárodní ochranu obavu z čečenské mafie, nelze v tuto chvíli vyloučit, že jeho žádost bude nutné posuzovat standardně, tedy z hlediska případného naplnění podmínek § 12, § 13, § 14, § 14a i 14b zákona o azylu. Z tohoto důvodu ani nelze předpokládat vydání rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů určené pro zrychlené řízení dle § 16 zákona o azylu. Zároveň však lze v případě žalobce předpokládat ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany ve lhůtě 90 dnů, tedy přibližně v polovině standardní zákonem stanovené šestiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí. Vzhledem k tomu a ke skutečnosti, že případná podaná žaloba proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany má téměř ve všech případech ze zákona odkladný účinek, je správní orgán povinen při stanovení maximální lhůty zajištění žadatele prodloužit tuto dobu o dalších 15 dnů na podání případné žaloby. Společně s 5 denní průměrnou lhůtou na doručování dokumentů v rámci soudního řízení pak činí celková maximální lhůta pro zajištění žalobce v současné době 110 dnů. I pokud by však správní orgán rozhodl aplikovat na případ žalobce ust. § 16 zákona o azylu, a rozhodl ve lhůtě 30 dnů, je nezbytné počítat jak s lhůtou pro případné podání žaloby, tak s následným projednáváním případu u příslušného krajského soudu. I v takovém případě by tedy byla lhůta 110 dnů dle názoru žalovaného přiměřená. Žalovaný zdůraznil, že v žalobou napadeném rozhodnutí jsou uvedeny zcela konkrétní a specifické okolnosti případu žalobce, jak vyplynuly z celkového zjištěného stavu věci, které svědčí pro závěr žalovaného, že zajištění po dobu 110 dnů je zcela přiměřené. Těmito okolnostmi jsou předpokládaná délka řízení o mezinárodní ochraně a případného soudního přezkumu, nerespektování povinností mu uložených v rozhodnutí o správním vyhoštění, řízení o správním vyhoštění, neochota vycestovat z území České republiky. Výčet těchto okolností považuje žalovaný za zcela dostačující a plně vystihující důvody přijatého řešení a je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, viz např. rozhodnutí č. j. 6 Azs 286/2015-44. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s ust. § 46a odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neboť účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. Ze správního spisu bylo zjištěno, že rozhodnutím ze dne 10.6.2012, které nabylo právní moci 16.6.2012 č. j. KRPA-74406/ČJ-2012-000022 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z území České republiky se zákazem vstupu na území členských států EU v délce tří let a byla mu stanovena doba k vycestování do 15 dnů od nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí, neboť žalobce naplnil ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb. V době od 16.6.2012 do 27.6.2015 se žalobce nacházel v evidenci nežádoucích osob. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 5.7.2016, č. j. KRPA-256983-24/ČJ-2016-000022 bylo žalobci uloženo podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb. správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce čtyř roků. Počátek doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena dle § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Podle ust. § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. byla žalobci stanovena doba k opuštění území České republiky nejpozději do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že pokud by podle rozhodnutí měla doba k opuštění území začít běžet v době trvání zajištění cizince, začíná tato doba běžet ode dne ukončení zajištění. Pokud v průběhu doby k vycestování z území České republiky je cizinec zajištěn, běh této doby se zajištěním přerušuje. Je-li cizinec vyňat z působnosti zákona č. 326/1999 Sb. z důvodu uvedeného v § 2 tohoto zákona, počíná běžet doba k vycestování z území České republiky ode dne odpadnutí tohoto důvodu. Dále bylo rozhodnuto, že podle ust. § 120a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. se na účastníka řízení nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona č. 326/1999 Sb.. Žalobce byl zajištěn dne 5.7.2016 ve Fakultní nemocnici Vinohrady v Praze 2. Policii ČR předložil cestovní pas č. N4471176. Jednalo se o státní doklad Kazachstánu, který pozbyl své platnosti dne 18.3.2015. Bylo zjištěno, že žalobce nemá žádné platné vízum ani jiný doklad, který by jej opravňoval k pobytu na území České republiky. V odůvodnění citovaného rozhodnutí je konstatováno, že žalobce do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení dne 5.7.2016 uvedl, že do České republiky přicestoval v roce 2012 za svou přítelkyní z Kazachstánu. Po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 10.6.2012 nevycestoval proto, že nevlastnil žádné finanční prostředky. Tvrdil, že se dostavil na Zastupitelský úřad v Kazachstánu, kde mu bylo sděleno, že se má vzdát občanství Kazachstánu. Tak odešel a pracoval, aby si vydělal finanční prostředky na živobytí. Je si vědom, že pro pobyt na území České republiky potřebuje platný cestovní doklad a vízum, které nevlastní. Nerad by vycestoval z území České republiky a nechtěl by cestovat ani do jiné země v zahraničí. V jeho rodné zemi mu nehrozí žádné trestní stíhání. Netrpí žádnou nemocí a nenavštěvuje žádného lékaře. Na území České republiky se nenachází žádná osoba, vůči které by měl vyživovací povinnost nebo či ji měl v péči. Není mu známa žádná překážka, která by mu bránila ve vycestování z území České republiky. V případě, že mu bude vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, vycestuje dobrovolně. Dále uvedl, že si je vědom svého opakovaného neoprávněného pobytu na území a opakovaného porušování právních předpisů. Žalovaný v uvedeném rozhodnutí učinil závěr, že byl jednoznačně prokázán důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb. Uvedené zákonné ustanovení žalobce porušil tím, že mu bylo vydáno Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, č. j. KRPA-74406/ČJ-2012- 000022 rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb. a bylo mu za toto jednání vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států EU v délce tří let a stanovenou dobou k vycestování do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno 10.6.2012 a nabylo právní moci 16.6.2012, kdy vykonatelné bylo od 27.6.2012. Žalobce byl zařazen do evidence nežádoucích osob od 16.6.2012 do 27.6.2015. Žalobce z území České republiky nevycestoval, navíc na území ČR pobýval od 19.3.2015 bez platného cestovního dokladu a od 26.6.2012 bez platného víza a svou pobytovou situaci se nesnažil nikterak řešit. V rozhodnutí je dále uvedeno, že s ohledem na zjištěné opakované vědomé protiprávní jednání žalobce, nelze z dlouhodobého hlediska očekávat nápravu jeho jednání, ale naopak lze mít důvodné obavy, že se žalobce protiprávního jednání na území České republiky může dopouštět i v budoucnu a lze jen těžko předpokládat možnou nápravu, neboť jednání žalobce v minulosti tomu v žádném případě nenasvědčuje a je oprávněně vnímáno jako velmi negativní a společensky nepřijatelné jednání. Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, č. j. KRPA-256983- 13/ČJ-2016-000022 ze dne 5.7.2016 bylo podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění cizince byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. V tomto rozhodnutí je zrekapitulováno, že žalobce pobýval na území České republiky od 27.6.2012 do 5.7.2016 v rozporu s vydaným rozhodnutím o správním vyhoštění a dále bez platného víza, kdy byl zajištěn a tím opakovaně porušoval právní předpis, když v minulosti řešen Policií ČR za naplnění ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb. a bylo mu za toto jednání vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států EU v délce tří let a stanovenou dobou k vycestování do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí č. j. KRPA- 74406/ČJ-2012-000022, které bylo vydáno 10.6.2012 a nabyl právní moci 16.6.2012 a vykonatelné bylo 27.6.2012, žalobce nerespektoval a byl od 16.6.2012 do 27.6.2015 zařazen do evidence nežádoucích osob. Příslušný správní orgán dospěl k závěru, že z jednání žalobce je zřejmé, že existuje nebezpečí, že zmaří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť jeho předešlé jednání demonstruje to, co si myslí o právním pořádku České republiky. Pokud neplní zákonem uložené povinnosti, kdy bylo zjištěno, že přicestoval na území České republiky bez platného víza, ač věděl, že k pobytu na území potřebuje platné vízum. Dále jeho cestování doklad pozbyl platnosti, kdy tuto skutečnost údajně řešil návštěvou Zastupitelského úřadu v Kazachstánu, avšak poté odešel pracovat různě po brigádách. Nadto správní orgán dodal, že k zjištění protiprávního jednání cizince došlo vlastní činností policie, a proto je nutné se domnívat, že kdyby k tomu nedošlo, tak by cizinec i nadále pobýval na území České republiky v rozporu s právními předpisy. Z uvedeného je dle správního orgánu zřejmé, že cizinec neskýtá záruku, že bude plnit povinnosti správním orgánem mu uložené a prokazatelně tak naplnil podmínku uložení rozhodnutí dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., neboť je nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a z jeho jednání je tento úmysl zjevný. Ze správního spisu bylo dále zjištěno, že dne 11.7.2016 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky z důvodu „obavy o svůj život, čečenské mafie, byl již několikrát napaden.“ Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce kromě jiného uvedl, že je státním příslušníkem Kazachstánu, německé národnosti. Kazachstán opustil v roce 2005 a již se tam nikdy nevrátil. Na otázku, proč odjel z Kazachstánu, odpověděl, že jej tam chtěli zabít, vládne tam kazašsko-čečenská mafie, nadávali mu, že je fašista, protože je německé národnosti a říkali mu, ať vypadne z Kazachstánu. Tvrdili mu také, že když tam bydlí, tak musí platit část svého výdělku a když neplatil, skončil v nemocnici. Kazašská policie s tím nikdy nic neudělala. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 15.7.2016, č. j. OAM-79/LE- LE05-LE05-PS-2016 rozhodl, že žalobce je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 29.10.2016. V napadeném rozhodnutí žalovaný citoval u st. § 46a odst. 1, § 46a odst. 3, 4 a 5 zákona o azylu, zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů a dospěl k závěru, že v případě žalobce se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. K tomuto závěru dospěl žalovaný na základě skutečnosti, že žalobce pobýval v ČR dle své výpovědi i zjištění Policie ČR již od roku 2012, o udělení mezinárodní ochrany však požádal teprve po svém zadržení policií, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Učinil tak teprve po čtyřech letech nelegálního pobytu na území. Během tohoto období se mohl na území ČR pohybovat a mohl se tedy dostavit buď na příslušný orgán Policie ČR či přímo do Přijímacího střediska Ministerstva vnitra ČR a podat žádost o mezinárodní ochranu. Žalovaný konstatoval, že možnost podat žádost o mezinárodní ochranu žalobce tedy nesporně měl. Uvedl-li ve své žádosti o mezinárodní ochranu, že o ni žádá, neboť měl ve vlasti potíže s čečenskou mafií, musely mu tyto důvody být známy již před jeho odjezdem z vlasti a příchodem do ČR. Žalovaný zdůraznil, že žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal teprve tehdy, když se stal reálným výkon jemu uloženého vyhoštění díky jeho zajištění Policií ČR. Z toho je dle žalovaného zřejmé, že ač pobýval na území České republiky několik let, žádost o udělení mezinárodní ochrany podal teprve po svém zajištění Policií ČR a jeho jednání je tedy naprosto účelové. Z jeho jednání je patrné, že jeho žádost o mezinárodní ochranu je účelová, podaná pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se uloženému vyhoštění. Žalovaný poukázal na to, že z výpovědi žalobce, ani z jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nevyplynulo naprosto nic, co by žalobci nebylo známo již před jeho zajištěním nebo by mu bránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu. Na základě výše uvedeného žalovaný vzal za prokázané, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, když o udělení mezinárodní ochrany požádal teprve po několika letech nelegálního pobytu na území ČR, až po svém zadržení a zajištění za účelem realizace správního vyhoštění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí věcí zabýval také z pohledu § 47 zákona o azylu, upravujícího zvláštní opatření a učinil závěr, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce nerespektoval svou zákonnou povinnost vycestovat z území ČR a EU, a to ani poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Z tohoto důvodu by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo účinné. Žalovaný odkázal dále na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014 ve věci sp. zn. 9 Azs 192/2014, podle něhož za situace kdy cizinec nevycestoval z území, v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření namísto jeho zajištění. Žalovaný uzavřel, že na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až v zařízení pro zajištění cizinců a vyslovil přesvědčení, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a současně nelze uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu a proto shledal naplnění podmínek daných § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Na tomto místě krajský soud k žalobním námitkám žalobce konstatuje, že nesouhlasí s jeho tvrzením, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové okolnosti, které by mohly dostatečně odůvodňovat závěr žalovaného, že v jeho případě, tj. v případě žalobce existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu se vyhoštění a že žalovaný vůbec nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie ČR, a že rozhodnutí žalovaného není řádně odůvodněno s argumentací, že neobsahuje uvedení podkladů pro rozhodnutí, úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů pro rozhodnutí a při výkladu právních předpisů. Uvedená námitka je v rozporu s obsahem spisu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí. Dle názoru soudu nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného postiženo není. Jak výše citováno, žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí jednak vyjádřil, z jakých podkladů vycházel, přičemž to byly nejen podklady Policie ČR, jimiž byla výše citovaná rozhodnutí o vyhoštění žalobce z území ČR na dobu 3 let kvůli neoprávněnému pobytu na území bez platného víza či oprávnění k pobytu ze dne 10.6.2012 a dále ze dne 5.7.2016, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb. a z evidence nežádoucích osob, ale vycházel také i z vyjádření žalobce, která učinil do protokolu o podání vysvětlení v rámci správního řízení o zajištění dne 5.7.2016 a z žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 11.7.2016 a z protokolu o pohovoru k této žádosti ze dne 18.7.2016. Dle názoru soudu zjištění, která žalovaný učinil z citovaných důkazů, odpovídají jejich obsahu a skutkový stav byl zjištěn správně a úplně. Soud má za to, že napadené rozhodnutí jasně a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti a žalovaný své úvahy, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla žalobcem podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a shledal naplnění podmínek stanovených ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, řádně odůvodnil. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského rozkazu v trestním stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Soud plně sdílí závěry žalovaného vyjádřené v žalobou napadeném rozhodnutí. K tvrzení žalobce, že k jeho vycestování nedošlo z objektivních důvodů, které nemohl ovlivnit, totiž proto, že mu zastupitelský úřad v Kazachstánu odmítl vydat cestovní doklad, nelze akceptovat. Předně žalobce sám dne 5.7.2016 do protokolu o podání vysvětlení uvedl, že mu není známa žádná překážka jeho vycestování. Nadto na základě rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 10.6.2012 obdržel výjezdní příkaz z České republiky a rozhodnutí o vyhoštění bylo vykonatelné 27.6.2012. Okolnost, že mu údajně Zastupitelský úřad v Kazachstánu vydal cestovní doklad, nelze zohlednit v jeho prospěch. Žalobce si musel být po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dne 10.6.2012 vědom, v jaké právní situaci se nachází, do jaké doby má opustit území České republiky a na tyto skutečnosti řádně reagovat. Soud dále dospěl k závěru, že žalovaný shromáždil dostatek podkladů pro své závěry, že v daném případě nedošlo ke splnění podmínek pro uložení některého ze zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu a řádně odůvodnil, proč je v daném případě aplikace zvláštního opatření vyloučena. Soud sdílí závěry žalovaného, že uplatnění některého ze zvláštních opatření by se v dané věci minulo svým účinkem, když žalobce dobrovolně nerespektoval povinnost uloženou mu rozhodnutím o správním vyhoštění a jednoznačně tak potvrdil, že nehodlá respektovat právní řád České republiky, přitom z jeho vyjádření je zřejmé, že si byl vědom skutečnosti, že na území České republiky pobývá neoprávněně. Soud při svých úvahách vycházel shodně jako žalovaný z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, č. j. 9 Azs 192/2014-29, dále z rozsudku téhož soudu ze dne 18.7.2013, č. j. 9 As 52/2013-34, z nichž plyne, že má-li být využito mírnějších prostředků než zajištění, a to zvláštních opatření, musí být dán předpoklad, že cizinec bude státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat řízení o udělení mezinárodní ochrany (viz ust. § 47 odst. 2 zákona o azylu). Jestliže se žalobce dopustil protiprávního jednání, a to nelegálním pobytem i nerespektováním správního rozhodnutí o vyhoštění, čímž vyjádřil neúctu k právnímu řádu České republiky, je u něj důvodná obava, že by se správním orgánem nespolupracoval i nadále a řízení o udělení mezinárodní ochrany mařil. Soud souhlasí s názorem žalovaného vyjádřeným na straně 3 napadeného rozhodnutí, že uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu by za situace, kdy žalobce nerespektoval svou zákonnou povinnost vycestovat z území ČR, a to ani poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, nebylo účinné. Závěry žalovaného jsou řádně odůvodněny i odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Námitce žalobce, že rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nelze přisvědčit. Důvodnými neshledává krajský soud ani námitky žalobce ohledně délky jeho zajištění. Dle názoru krajského soudu žalovaný vystavil úvahu o délce doby – 110 dnů, po kterou je žalobce povinen setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, na konkrétních a specifických okolnostech daného případu, jež plynou z kontextu napadeného rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že nic v napadeném rozhodnutí ani ve spisech nevyvolává pochybnosti o tom, že by žalovaný překročil nebo dokonce zneužil meze správního uvážení ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 24/2013-42. Rozhodnutí žalovaného je náležitě odůvodněno, žalovaný rozhodl o povinnosti žalobce setrvat v zařízení pro zajištění cizinců po dobu 110 dnů. Vycházel z předpokládané délky řízení ve věci mezinárodní ochrany 90 dnů, připočetl dobu potřebnou pro případné podání žaloby – 15 dnů a přiměřenou dobu potřebnou pro doručování v soudním řízení v délce 5 dnů. Tomuto postupu nelze nic vytknout. Délka zajištění je tedy v napadeném rozhodnutí opodstatněná, dostatečně, řádně a srozumitelně odůvodněna. Krajský soud po provedeném řízení žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady nevznikly.