19 A 18/2022 – 102

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: S. G., státní příslušnost Tunisko zastoupen JUDr. Renátou Smetana, advokátkou sídlem 735 14 Orlová, Slezská 588 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem 118 00 Praha 1, Hradčanské náměstí 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2022 č. j. 305417–2/2022–VO takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2022 č. j. 305417–2/2022–VO se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 13 602 Kč ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl v řízení o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza tak, že rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Tunisu ze dne 2. 5. 2022 o zamítnutí žádosti o krátkodobé vízum č. X, podané žalobcem dne 1. 3. 2022, je v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Žalobce namítal, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného postrádá řádné odůvodnění závěrů, na základě kterých žalovaný uzavřel, že nedoložil svůj rodinný vztah s občanem EU, tedy manželkou, nebo že se dopustil obcházení zákona s cílem získat vízum k pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství. Rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné, neboť z něj není jasné, ze kterých skutkových okolností učinil žalovaný závěr, že jeho manželství bylo uzavřeno účelově. Napadené rozhodnutí skutková zjištění zastupitelského úřadu pouze opakuje a důkazy hodnotí za účelem podpořit argumentaci o účelovosti manželství, aniž by žalovaný hodnotil a bral v potaz skutečnosti, které potvrzují autenticitu manželství. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že jeho socioekonomická situace je nestabilní, což usuzuje jenom ze skutečnosti, že se již vzhledem ke svému zranění neživí jako profesionální hráč fotbalu, ale otevřel si kadeřnictví a nedoložil podklady týkající se jeho příjmu. Z tohoto důvodu žalovaný uzavřel, že je motivován opustit Tunisko z důvodu socioekonomické situace bez jakéhokoliv jiného zkoumání jeho finanční situace. Žalobce odkazem na konkrétní rozhodnutí Městského soudu v Praze konstatoval, že je na správních orgánech, aby nashromáždily dostatečné množství relevantních podkladů pro posouzení skutkového stavu věci a vyslovení závěru o účelovém uzavření sňatku mezi cizincem a občanem České republiky. Žalobce k tomu poznamenal, že v případě krátkodobého víza v ČR by mohl pracovat se synem manželky v oboru stavebnictví – rekonstrukce bytů, což žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednil. Dalším důvodem, na základě kterého žalovaný usoudil, že jeho manželství je účelové, je skutečnost, že manželé nebyli před uzavřením manželství v dlouhodobém vztahu. Má za to, že kritérium dlouhodobosti vztahu bylo naplněno a po uzavření manželství se frekvence návštěvy s manželkou zvýšily. S manželkou se seznámil prostřednictvím sociální sítě Facebook v dubnu 2018. Po více než roce společné komunikace, či už prostřednictvím písemné komunikace nebo videohovoru, jeho manželka přicestovala za ním do Tunisu. Vztah se rozvíjel přirozeně, neuspěchaně a trvá již 4 roky. Vzhledem k pandemii Covid 19 a opatřením v Tunisku a České republice, nemohl za manželkou vycestovat dřív, a proto jeho manželka cestovala za ním. Pobývala u něj od 4. do 18. 6. 2019, od 26. 10. do 9. 11. 2019, od 4. 2. do 11. 2. 2020, od 19. 8. do 2. 9. 2020, od 4. 9. do 19. 9. 2021, od 4. 11. do 16. 11. 2021, od 20. 1. do 29. 1. 2022, od 30. 6. do 16. 7. 2022. Návštěvy probíhaly tak, že pokud nebyli manželé, pronajímali si apartmán na polovinu pobytu a druhou polovinu trávili v domě v G.Po sňatku trávili již polovinu pobytu v hotelu a polovinu v G. Manželka bydlela s jeho rodinou. On je pravidelně v kontaktu i se svou českou rodinou, o čemž svědčí fotografie z videohovoru. K závěru žalovaného, že manželé neměli společné bydliště, resp. nesdíleli společnou domácnost po dlouhou dobu, žalobce namítal, že žalovaný opět opomněl řadu důkazů a tvrzení a zaměřil se jenom na účelovost manželství. Důvodem, proč manželé nevedli společnou domácnost je skutečnost, že manželka trpí rakovinou a v Tunisku by jí nebyla poskytnuta adekvátní péče. Tuto okolnost žalovaný v napadeném rozhodnutí nezmínil i přesto, že měl k dispozici lékařské zprávy. Dalším důvodem byla pandemie Covid 19, která mu znemožnila manželku v České republice navštívit. V souvislosti s kritériem společného soužití poukázal na tu skutečnost, že společné bydliště a soužití ve společné domácnosti není v případě manželů nezbytnou podmínkou pro to, aby jednomu z nich bylo uděleno povolení k přechodnému pobytu. V této souvislosti žalobce citoval z rozsudku Soudního dvora ze dne 10. 7. 2014 C–244/13 a citoval též z rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 46 A 28/2015–76.

2. K argumentaci žalovaného, že věkový rozdíl mezi manžely je nekonvenční a tato skutečnost je důvodem pro zahájení šetření a že svatba proběhla bez přítomnosti rodiny manželky, žalobce namítal, že rodina manželky se nemohla svatby zúčastnit z důvodu pandemie Covid 19 a s tím souvisejících opatření a dále zejména z důvodu, že rodiče jeho manželky mají více než 80 let a jsou nemocní. Manželka se o rodiče musí starat a vypomáhat jim. Tyto skutečnosti žalovaný opomněl i přesto, že mu byly sděleny. K závěru žalovaného, že po většinu vztahu mezi manžely existovala jazyková bariéra, která neumožňovala vzájemnou komunikaci a že manželství tak nenaplňuje základní požadavek, kterým je především vzájemná komunikace, žalobce namítal, že žalovaný neuvedl, z jakých důkazů při svém závěru o komunikaci mezi manžely vycházel a jeho závěr je nepřezkoumatelný. Zdůraznil, že s manželkou komunikují anglicky na komunikační úrovni a k žádné dezinterpretaci sdělení nedochází tak, jak to v napadeném rozhodnutí uvedl žalovaný.

3. Žalobce dále namítal, že žalovaný svým rozhodnutím porušil Sdělení komise Evropského parlamentu a Rady – pomáhat vnitrostátním orgánům v boji proti zneužívání práva na volný pohyb: Příručka pro řešení otázky údajných účelových sňatků mezi občany EU a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva EU o volném pohybu občanů EU, ze dne 26. 9. 2014. Ta vyžaduje, aby se vnitrostátní orgány vyšetřující zneužití v zásadě nezaměřovaly primárně na známky zneužití a nepoužívaly je na podporu svého původního podezření týkajícího se daného manželství. Naopak by orgány měly nejprve zvážit známky o tom, že zneužití neexistuje. Žalobce konstatoval, že rodinní příslušníci občanů EU mají nárok na získání víza, jak potvrzuje např. judikatura SDEU. Toto právo může být omezeno pouze z důvodu taxativně uvedených v § 20 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Pokud žalovaný přisvědčil zastupitelskému úřadu a shledal, že jeho žádosti o vízum nelze vyhovět, zejména pokud účelově uzavřel manželství, musí být schopen přesvědčivě doložit existenci relevantního důvodu pro zvolený postup (tj. obcházení zákona). Z napadeného rozhodnutí není nijak zřejmé, jak žalovaný dospěl k závěru, že manželství je účelové. Ve vztahu k jednotlivým indikativním kritériím žalobce konstatoval, že se svou manželkou se před svatbou setkal a sdíleli společnou domácnost během pobytů jeho manželky v Tunisu, v osobních údajích nevznikly žádné velké rozpory. Detaily o tom, že přesně nerozuměl otázce ohledně financí manželky nebo dosaženého vzdělání, nejsou tak vážného charakteru, aby zakládaly účelovost manželství. Kromě drobných nesrovnalostí, které mohly být dány formulací otázek či pochopení dané situace, se s manželkou shodovali ve většině údajů. Komunikují spolu anglicky. Skutečnost, že komunikace není vždy gramaticky správná nebo neobsahuje slovní zásobu na vysoké úrovni, neznamená, že nejsou schopni spolu plně komunikovat jako každý jiný mezinárodní pár. Při uzavření manželství byly darovány pouze věcné osobní dary, žádný další dar či finanční částka nebyla předána. Odůvodnění účelovosti sňatku tvrzením, že motivace touhy po životě v ČR je převážně ekonomického charakteru, neobstojí, ani pokud by toto tvrzení bylo pravdivé. V této souvislosti žalobce odkázal na preambuli Směrnice č. 2004/38/ES a výše citované Sdělení Komise Evropského parlamentu a Rady. Dle žalobce ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně účelovosti uzavřeného manželství, při hodnocení skutkového stavu se zaměřil jednostranně na hodnocení skutkových zjištění, která byla žalobci k tíži, aniž by zohlednil veškeré okolnosti ve vzájemném kontextu. Žalovaný nerespektoval judikaturu správních soudů týkající se problematiky uzavírání účelových manželství a jejich definicí. Vyslovil názor, že ze skutkových okolností případu, které byly dosud shromážděny a vzaty v úvahu, není prokázáno, že by manželé neměli úmysl vést společný manželský život, proto jejich manželství není bez dalšího možné prohlásit za účelové jako důvod pro neudělení krátkodobého víza.

4. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Předně vyslovil názor, že jeho rozhodnutí je řádně odůvodněno a nelze jej označit za nepřezkoumatelné, resp. nezákonné, jak žalobce namítá. Rozhodnutí vychází z vízového spisu. Žalovaný rovněž odkázal na relevantní judikaturu, z níž citoval. K námitkám žalobce žalovaný uvedl, že správní orgány se k posuzování přechodného pobytu v rámci jejich hodnocení vůbec nevyjadřovaly. Nikde není a nebyl uveden požadavek na společné bydliště. Jedním z indikativních kritérií je požadavek na vedení společné domácnosti alespoň po nějakou dobu. Nejedná se však o společné bydliště. Žalovaný zdůraznil, že jednotlivá kritéria zkoumal zvlášť i v jejich vzájemné souvislosti. V napadeném rozhodnutí bylo vzato v potaz množství skutečností, které vedly správní orgány k závěru, že manželství bylo uzavřeno účelově. Vyslovil názor, že důkazní břemeno ve věci unesl, přičemž unese–li správní orgán důkazní břemeno z důvodu naplnění alespoň jednoho ze zamítacích důvodů zakotvených v § 20 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., má oprávnění žádost o vízum žadateli zamítnout. K tomu žalovaný na podporu svého tvrzení odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C–127/08, z něhož citoval. Odkázal též na závěry Krajského soudu v Praze v rozsudku ve věci sp. zn. 44 A 65/2019. K argumentaci v žalobě, že manželé požívají práva na volný pohyb a pobyt žalovaný uvedl, že s tímto tvrzením nesouhlasí, neboť je to v přímém rozporu se zákonem. Manželé naplňují svým postavením ust. § 15a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., jelikož se jedná o cizince, který uzavřel manželství se ženou české státní příslušnosti, kdy tito chtějí žít v České republice, přičemž žalobce by v případě udělení víza svou manželku doprovázel či následoval na území České republiky. Manželé tedy nevykonávají právo pohybu a pobytu, jak se žalobce mylně domnívá, ale vykonávají pouze právo pobytu ve smyslu tzv. vnitrostátního dorovnání se Směrnicí 2004/38/ES. K onemocnění manželky žalobce žalovaný uvedl, že žalobce se o tom poprvé zmínil v rámci pohovoru ze dne 1. 3. 2022. Manželé se však znají dle jejich tvrzení od roku 2018. Co se týká intenzity vztahu, resp. frekvence setkání manželů, žalovaný poukázal na to, že za 5 let, tj. od roku 2018 do roku 2022 se tito setkali sedmkrát, kdy jednotlivá setkání nebyla delší než 2 týdny. V této době manželka žalobce nemocná nebyla a nic jí nebránilo, aby se žalobcem alespoň po nějakou dobu sdílela společnou domácnost. Toto však neučinila, žalobce pouze párkrát navštívila v Tunisu, kde byla střídavě ubytovaná v hotelu či v domě jeho rodičů. To však dle žalovaného nelze považovat za vedení společné domácnosti, neboť to je definováno jako trvalé soužití osob, které se podílejí na úhradě společných nákladů na chod domácnosti. Soužití v domě rodičů lze považovat za příhodné oproti pobytu v hotelu, avšak ani toto nelze definovat jako společná domácnost. Pokud žalobce v žalobě tvrdí, že mu bylo zabráněno v setkávání z důvodů pandemie Covid 19, žalovaný k tomu vedl, že jednak se manželé dle jejich tvrzení seznámili již v roce 2018, kdy pandemie neexistovala a jednak, cestování do Tuniska bylo výrazně ovlivněno, resp. znemožněno pouze od února do května 2020 a následně od 5. 7. do 23. 8. 2021. Vyjma těchto období bylo možné cestovat do Tuniska, a proto je tato námitka bezpředmětná. Nad rámec žalobních námitek žalovaný odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, v němž bylo uvedeno, že článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Žalovaný tedy nemá povinnost umožnit manželům vedení soukromého a rodinného života v České republice, jelikož mohou společný rodinný život realizovat v zemi původu žalobce či jiné třetí zemi. Žalovaný uzavřel, že správní orgány k napadenému rozhodnutí dospěly na základě řádně zjištěného skutkového stavu, rozhodnutí jsou v souladu se zákonem, jsou přezkoumatelná a zamítací důvod zakotvený v § 20 odst. 5 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., byl dán.

5. U jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích k věci.

6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s., zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

7. Co se týká podání žalobce na č. l. 81 doručené soudu dne 5. 1. 2023, jehož obsahem jsou doplňující tvrzení žalobce o tom, že jeho manželka paní G. s ním strávila vánoční svátky, přičemž za ním přicestovala dne 25. 12. 2022, a to nikoli z důvodu vánočních svátků, ale zejména proto, aby o něho po plánované operaci mohla pečovat a pomáhat mu, přičemž v tomto podání také označil nové důkazy, a to letenku z 25. 12. 2022, lékařské zprávy stran jeho zdravotního stavu a dále fotodokumentaci, pak tato nová tvrzení a důkazy jsou nepřípustné, neboť z ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. plyne, že soud musí vycházet ze skutkového a právního stavu, jaký tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, čili ke dni 12. 7. 2022. K těmto novým tvrzením proto nelze přihlédnout a označené důkazy k nim jsou nadbytečné.

8. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 1. 3. 2022 žalobce podal na Velvyslanectví České republiky v Tunisku žádost o krátkodobé schengenské vízum jako rodinný příslušník občanky ČR. Velvyslanectví České republiky v Tunisku dne 10. 5. 2022 uvedenou žádost zamítlo. Dospělo k závěru, že se žalobce dopustil obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat vízum k pobytu na území. Na základě pohovorů s žadatelem a jeho manželkou a předložených dokladů zastupitelský úřad vyhodnotil žádost tak, že sňatek byl minimálně ze strany žadatele uzavřen účelově. Součástí správního spisu jsou kopie osobních dokladů žalobce a jeho manželky, oddací list, potvrzení o rozvodu předchozího manželství manželky žalobce paní A. G., dříve B., rozené Š., záznam z pohovoru s žalobcem dne 1. 3. 2022 na Velvyslanectví České republiky v Tunisu, dále doklady o pohovoru s žalobcem na Zastupitelském úřadu ČR v Tunisu dne 12. 4. 2022 a paralelně s jeho manželkou paní A. G. prostřednictvím Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru cizinecké policie, kopie letenek, nájemní smlouvy o nájmu bytu ze dne 17. 7. 2019, kterou uzavřela manželka žalobce, kopie její pracovní smlouvy, fotodokumentace, výpis z komunikace mezi manžely. Proti rozhodnutí velvyslanectví podal žalobce žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza. Žalovaný s rozhodnutím ze dne 12. 7. 2022 č. j. 305417–2/2022–VO shledal rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Tunisu ze dne 2. 5. 2022 o zamítnutí žádosti o krátkodobé vízum č. X podané žalobcem 1. 3. 2022 za souladné s § 20 odst. 5 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen zákon o pobytu cizinců).

9. Žalovaný uvedl, že při posuzování žádosti o nové posouzení postupoval ve smyslu Sdělení Komise Evropského parlamentu a Rady o pokynech pro lepší provádění a uplatňování Směrnice 2004/38/ES, č. COM (2009). Zohlednil také Sdělení Komise č. COM (2014) 604, jehož přílohou je Příručka pro řešení otázky účelových sňatků mezi občany EU a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva EU o volném pohybu občanů EU.

10. Žalovaný v souladu s těmito doporučeními nejprve zkoumal, zda existují indikativní kritéria poukazující na to, že zneužití práv manžely je nepravděpodobné. Žalovaný nemohl konstatovat, že by žalobce bez uzavření sňatku získal vízum.

11. Žalovaný dospěl k závěru, že socioekonomická situace žalobce je nestabilní a je tak motivován opustit zemi původu tím, že cíleně uzavírá sňatek s občankou EU, aby získal právo pobytu a pohybu, jež by mu jinak nepříslušelo. K tomu uvedl, že žalobce pracuje v sezóně jako kadeřník a fotbalista, byl profesionálním fotbalistou, ale kvůli zranění musel skončit. Hlavním zaměstnáním je tedy profese kadeřníka. Měsíční příjem činí v přepočtu cca 11 500 Kč. K tomu žalovaný poznamenal, že uvedený údaj o výši příjmu žalobce nikterak nedoložil a nelze mít tedy dle žalovaného za prokázané, že by uvedenou částku měsíčně vydělával. Pár nepřijal žádný společný finanční závazek.

12. Dle žalovaného nelze konstatovat, že by byl pár před sňatkem v dlouhodobém vztahu. Seznámili se v dubnu 2018 na sociální sítě facebook, kdy žalobce zaslal manželce zcela náhodně „žádost o přátelství“. Dle žalovaného způsob seznámení manželů tak vzbuzuje pochybnosti, neboť není standardní zasílat „čirou náhodou žádost o přátelství“ ženě z odlišného kulturního prostředí a jiné generace. Navíc v době seznámení byla manželka žalobce vdaná za svého předchozího manžela. K tomu žalovaný dále uvedl, že první setkání manželů proběhlo v červnu 2019 a následně se uskutečnilo dalších 6 setkání. Ta trvala týden až čtrnáct dnů. Při pátém setkání uzavřeli sňatek, jemuž však nepředcházela žádost o ruku. Mezi budoucími manžely došlo pouze k domluvě, že se vezmou. V kontextu uvedeného žalovaný učinil závěr, že se jedná o typický způsob seznámení tzv. modus operandi, kdy cizinec z migračně rizikové země pouze předstírá své city za účelem zisku práva pobytu a pohybu, jež by mu jinak nepříslušelo. Po uzavření sňatku se manželé setkali pouze dvakrát, a to v listopadu 2021 a v lednu 2022. Dle žalovaného z výše uvedených důvodů tak nebylo naplněno kritérium dlouhodobosti vztahu ani nedošlo ke zvýšení intenzity návštěv po uzavření sňatku. Žalovaný dále konstatoval, že manželé neměli společné bydliště, resp. nesdílejí společnou domácnost po dlouhou dobu. Společně strávený čas v hotelových pokojích před uzavřením manželství a v domě rodičů žalobce v G., nelze považovat za vedení společné domácnosti. Stejně tak společně strávený čas po uzavření sňatku probíhal obdobně, a tedy ani ten nelze považovat za vedení společné domácnosti. Žalovaný uvedl, že uzavření manželství je vážný akt a skutečnost, že manželé uzavřeli sňatek po malém množství osobních návštěv a nevedení společné domácnosti, nedovoluje uvěřit, že ten byl uzavřen s vážným úmyslem.

13. Žalovaný se následně zabýval poznatky získanými během šetření a souborem indikativních kritérií, které poukazují na to, že existuje možný úmysl zneužití práv přiznaných směrnicí výlučně za účelem obejít vnitrostátní právní předpisy upravující přistěhovalectví, které hovoří pro závěr, že manželství žalobce účelově uzavřeno bylo.

14. Žalovaný poukázal na to, že se manželé neshodují na důležitých osobních informacích. Mezi manžely je věkový rozdíl 29 let a takovéto manželství lze dle žalovaného nepochybně považovat za nekonvenční, a proto i z tohoto důvodu zahájil šetření. Šetření zahrnovalo pohovor s žalobcem a prostřednictvím policie pohovor s jeho manželkou a z nich vyplynuly následující skutečnosti. Svatba proběhla za absence kohokoliv ze strany manželky žalobce, z čehož žalovaný dovodil znaky tzv. marriage by deception, tedy, že žadatel z migračně rizikové země pouze předstírá své city, avšak jeho záměrem není vést dlouhodobý rodinný život s občankou EU, ale pouze prostřednictvím sňatku získat povolení k pobytu, a tím právo volného pohybu a pobytu v zemích EU. K tvrzeným rozporům, které vyšly najevo v rámci paralelních hovorů, žalovaný příkladmo uvedl rozpor ohledně vzájemné znalosti dosaženého vzdělání, neznalost vzájemné finanční situace, plánů ohledně budoucí práce žadatele na území České republiky, které jsou taktéž značně nejasné a panují rozpory ohledně průběhu sňatku. K argumentům žalobce v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza žalovaný uvedl, že ač se manželé znají na první pohled relativně dlouho, konkrétně od roku 2018, dlouhodobost vztahu naplněna nebyla, neboť 7 společných návštěv v délce trvání 7 – 14 dnů za 5 let, nelze považovat za dlouhodobý vztah. Poukázal na to, že manželka žalobce má zletilé potomky, kteří jsou naprosto samostatní, a tudíž se od roku 2018 mohla s žadatelem setkávat i pravidelněji. K argumentu ohledně jazykové bariéry žalovaný konstatoval, že není nutné předkládat jazykový certifikát, přičemž pokud by jej Zastupitelský úřad Tunis k prošetření situace potřeboval, žalobce by si jej vyžádal. K takové situaci však nedošlo, neboť předložil konverzace s jeho manželkou, ze kterých jejich znalost a způsob vyjadřování dostatečně vyplývá, resp. dokládá základní komunikaci s velkým množstvím vyznání lásky. Žalovaný uzavřel, že v případě žalobce veškerá indikativní kritéria vedla k závěru, že manželství účelové je. Shrnul, že se s manželkou seznámil náhodně přes sociální síť facebook, absentuje mezi nimi společné vedení domácnosti či vzájemné setkávání a většinu vztahu mezi manžely existovala jazyková bariéra, která neumožňovala vzájemnou komunikaci. Nyní manželé ovládají anglický jazyk lépe, nicméně na komunikační úrovni. Manželství dle žalovaného tak nenaplňuje základní požadavek, kterým je především vzájemná komunikace, při které by nedocházelo k dezinterpretaci jednotlivých sdělení.

15. Zákonný důvod rozhodnutí o neudělení krátkodobého víza upravuje § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Podle něj se cizinci, který žádá o krátkodobé vízum jako rodinný příslušník občana EU, sám není občanem EU a hodlá doprovázet nebo následovat občana EU na území, krátkodobé vízum neudělí, jestliže se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat vízum k pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství.

16. Uzavřením sňatku žalobce získal postavení rodinného příslušníka občana EU [§ 15a odst. 1 pím. a) ve spojení s § 15a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů]. Z tohoto titulu mu přísluší právo na vstup a pobyt v České republice přiznané směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES o právu občanů unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Za účelem realizace tohoto práva má také nárok na udělení krátkodobého víza. Neudělení víza proto představuje omezení práva žalobce na vstup na území ČR. Takové omezení musí splňovat podmínky stanovené předmětnou směrnicí 2004/38/ES, která v článku 35 umožňuje odepřít právo přiznané směrnicí v případě zneužití nebo podvodu, např. v podobě účelových sňatků. Bližší definici pojmu účelový sňatek nebo postup při jejich odhalování, směrnice neobsahuje. Zákon o pobytu cizinců výslovně neurčuje konkrétní znaky, které by napomáhaly vymezit, v jakých případech lze manželství považovat za účelové. Jako nezávazná výkladová vodítka lze využít Sdělení Komise a Příručku. Takto postupoval i žalovaný. Sdělení Komise definuje účelové sňatky jako sňatky uzavřené výlučně za účelem získání práva volného pohybu a pobytu podle Směrnice, na které by jinak dotyčná osoba neměla nárok. Sňatek není možné považovat za účelový sňatek pouze z toho důvodu, že je spojen výhodou přistěhovalectví nebo s jinou výhodou. Kvalita vztahu není pro použití článku 35 relevantní, konec citace. Pokud cizinec řádně doloží uzavření sňatku, platí vyvratitelná domněnka, že manželství neuzavřel s úmyslem obejít zákon o pobytu cizinců. Důkazní břemeno ohledně prokázání opaku leží výhradně na správních orgánech. Pokud tedy správní orgány nedokáží prokázat, že k uzavření manželství v daném případě došlo výlučně za účelem získání práva volného pohybu a pobytu, musí vízum udělit. K charakteru účelových sňatků se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku č. j. 4 Azs 228/2015–40, v němž uvedl: „Pokud cizinec získá právní status manžela unijního občana a správnímu orgánu doloží vznik manželství, je na něj nutné pohlížet jako na rodinného příslušníka unijního občana, aniž by musel prokazovat pravost uzavřeného manželství. Teprve v případě, pokud se správnímu orgánu podaří na základě řádných skutkových zjištění jednoznačně prokázat, že výlučným účelem sňatku bylo získání výhodnějšího pobytového oprávnění a že manželé nemají a neměli v plánu vést společně manželský život, je možné uvažovat o účelovém manželství. Jinými slovy, důkazní břemeno ohledně doložení nabytého právního statusu leží na cizinci, za skutkové prokázání účelovosti manželství je plně odpovědný správní orgán. Rovněž zde má být přiměřeným způsobem respektována prastará právní zásada (jakkoli si Nejvyšší správní soud je vědom toho, že původ a vlastní smysl této zásady je mimo oblast veřejného práva), že rozhodováno má být in favorem matrimonii, tj. ve prospěch manželství.“ K zamítavému rozhodnutí nepostačují pochybnosti, ale přesvědčivá skutková zjištění o účelovosti sňatku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 68/2018–39).

17. Za účelem zamezení vytváření zbytečných zátěží a překážek Komise určila soubor indikativních kritérií, která poukazují na to, že je zneužití práv nepravděpodobné (pozitivní kritéria) anebo naopak nasvědčují tomu, že existuje možný úmysl zneužít práva přiznaná Směrnicí výlučně s cílem obejít vnitrostátní právní předpisy upravující přistěhovalectví (negativní kritéria). Mezi pozitivní indikativní kritéria patří to, že: – manžel, který je státním příslušníkem třetí země, by bez problémů získal právo pobytu sám nebo již legálně pobýval v členském státě občana EU předtím, – pár byl před sňatkem v dlouhodobém vztahu, – pár měl společné bydliště/domácnost po dlouhou dobu, – pár přijal vážný dlouhodobý právní nebo finanční závazek se společnou odpovědností (hypotéka na bydlení atd.). Naopak v rámci negativních indikativních kritérií lze zohlednit to, že: – pár se před svatbou nikdy nesetkal, – pár se neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnosti jejich prvního setkání nebo důležité osobní informace, které se jich týkají, – pár nemluví společným jazykem, kterému oba rozumí, – důkaz o peněžní částce nebo darů předaných, aby došlo k uzavření sňatku (s výjimkou peněz nebo darů předaných jako věno v kulturách, kde je to běžnou praxí), – v minulosti jednoho nebo obou manželů existuje důkaz o předchozích účelových sňatcích nebo jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo nabytí práva pobytu, – rozvoj rodinného života pouze v době přijatého příkazu k vyhoštění, – pár se rozvedl krátce po tom, co dotyčný státní příslušník třetí země získal právo pobytu. K tomu je třeba uvést, že tato kritéria by však správní orgány měly považovat pouze za podněty pro zahájení vyšetřování, aniž by z nich bylo možné vyvozovat automatické závěry výsledků nebo dalšího šetření (viz Sdělení Komise, oddíl 4.2).

18. Posouzení, zda se jedná o účelové manželství, je otázkou skutkovou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 58/2013–43). Správní orgány musí zjistit skutkový stav v takovém rozsahu, aby o závěru o účelovosti manželství neexistovaly důvodné pochybnosti. Při posuzování účelovosti manželství je nutné prokázat kumulativně, jak úmysl obcházet zákon o pobytu cizinců k získání pobytového oprávnění, tak i úmysl nevést společný manželský život. V nyní posuzované věci soud nepovažuje zjištěný skutkový stav za úplný. Soud dospěl k závěru, že v případě žalobce existovala indikativní kritéria, na základě kterých bylo opodstatněné šetřit, zda je manželství účelové. Správní orgány v rozporu s § 3 správního řádu dostatečně nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nepřihlédly ke všem skutečnostem (ve prospěch žalobce) a některé jejich závěry nemají oporu ve správním spise. Vadu řízení, spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu nelze zhojit v řízení před správním soudem.

19. V posuzované věci opřely správní orgány své závěry o účelovosti manželství o kumulaci několika skutečností. Žalovaný shledal účelovost manželství na základě toho, že socioekonomická situace žalobce je nestabilní a že je tak motivován opustit zemi původu tím, že cíleně uzavřel manželství s občankou EU, aby získal právo pobytu a pohybu, jež by mu jinak nepříslušelo. Žalovaný vycházel z údajů sdělených žalobcem o tom, že pracuje jako kadeřník, svoji činnost provozuje v garáži svého otce a měsíčně si vydělá 1 500 TND (cca 11 500 Kč), k čemuž žalovaný uvedl, že tvrzení o výši měsíčního příjmu žalobce nikterak nedoložil, a že nelze mít za prokázáno, že si uvedenou částku vydělává. Uvedený skutkový závěr neobstojí, neboť jej žalovaný učinil na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Slabá socioekonomická situace nepochybně svědčí o naplnění jednoho z indikativních kritérií. Bylo ovšem na správním orgánu, aby ji hodnověrným způsobem prokázal. Měl tedy v tomto směru zahájit šetření a žalobce vyzvat, aby své příjmové poměry řádně doložil. Žalovaný ovšem takto nepostupoval, a jeho závěr o slabé socioekonomické situaci je tak nepřezkoumatelný. Nelze pominout, že žalobce sdělil správnímu orgánu, že v případě krátkodobého víza v ČR by mohl pracovat se synem manželky při rekonstrukci bytů, přičemž tímto tvrzením žalobce se správní orgán blíže nezabýval, žádné šetření v tomto směru rovněž neučinil, přestože se jednalo o okolnost, která by naopak vypovídala ve prospěch žalobce.

20. Žalovaný dále učinil závěr, že nebylo naplněno kritérium dlouhodobosti vztahu žalobce a jeho manželky a že ani po uzavření manželství nedošlo ke zvýšení intenzity návštěv. Hodnotil to, že žalobce sám zaslal své manželce v dubnu roku 2018 zcela náhodně na sociální síti Facebook „žádost o přátelství“, takto oslovil výrazně starší ženu (či ženu jiné generace), nadto z odlišného kulturního prostředí, že v průběhu let 2019 až do září 2021, kdy uzavřeli manželství, viděli pětkrát, návštěvy trvaly 7 až 14 dnů, přičemž při pátém setkání uzavřeli sňatek. Do jisté míry lze dát žalovanému za pravdu, že okolnosti, za jakých se manželé seznámili, uzavřeli sňatek a velký věkový rozdíl, zcela neodpovídá českým tradicím, resp. tradicím konzervativním. Žalobce správně poukazuje na to, že se manželé seznámili prostřednictvím sociální sítě Facebook v dubnu 2018 a sňatek uzavřeli v září roku 2021, tedy po více než tříletém vztahu. Komunikovali spolu prostřednictvím sociální sítě, prostřednictvím písemné komunikace nebo videohovorů, manželka za ním přicestovala vždy na dobu 7 až 14 dnů, poprvé v červnu 2019, posléze na přelomu října a listopadu 2019, v únoru 2020, na přelomu srpna a září 2020 a další návštěvě se uskutečnila od 4. 9. do 19. 9. 2021, přičemž během této návštěvy uzavřeli manželství. Po uzavření manželství se k datu vydání napadeného rozhodnutí návštěvy uskutečnily od 4. 11. do 16. 11. 2021, od 20. 1. do 29. 1. 2022 a od 30. 6. do 16. 7. 2022. V daných souvislostech soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu např. rozsudek č. j. 1 Azs 28/2022–67, z níž plyne, že takovou četnost návštěv nelze bez dalšího považovat za nedostatečnou. Dle názoru soudu žalovaný nepřihlédl k tvrzením manželky žalobce o omezeních vyplývajících z opatření v Tunisku a České republice v souvislosti s pandemií Covid. Ve spise není žádný podklad o těchto omezeních v Tunisku a České republice, skutková zjištění tedy v tomto směru zcela absentují. Žalovaný nepřihlédl ani k okolnostem vyplývajícím z výpovědí obou manželů o tom, že rodiče manželky mají více než 80 let, jsou nemocní a manželka žalobce se o ně musí starat a vypomáhat jim, nezohlednil ani pracovní závazek manželky žalobce v České republice, což bylo doloženo pracovní smlouvou, s čímž souvisí také i délka její dovolené, nehodnotil ani otázku možnosti kontaktů manželů s ohledem na onkologické onemocnění manželky žalobce. Všechny uvedené okolnosti jsou podstatné pro hodnocení kvality vztahu a vzájemného kontaktu mezi manžely. Bylo proto zapotřebí, aby správní orgán ve vztahu ke všem uvedeným okolnostem a případným omezením pro častější osobní kontakty z nich plynoucím, provedl bližší šetření a pohovor zejména s manželkou žalobce doplnil a opatřil si i příslušné podklady. Častější návštěvy manželky žalobce v Tunisu nemusely být fakticky v jejích možnostech, přičemž bez právního významu není ani její ekonomická situace a skutečnost, že pečuje o rodiče. Ze správního spisu však plyne, že mezi manžely probíhala komunikace prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků, jak se podává nejenom z pohovorů s nimi a je tak zřejmé, že svůj vztah udržovali a prohlubovali na dálku. V této souvislosti soud odkazuje na závěr Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku č. j. 10 Azs 68/2018–39, z něhož se podává, že i prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků lze vztah rozvíjet, neboť neexistuje jeden společenský akceptovaný model manželství.

21. Shledal–li žalovaný účelovost manželství i na základě toho, že manželé neměli společné bydliště, resp. nesdíleli společnou domácnost po dlouhou dobu, pak soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu např. rozsudek č. j. 4 Azs 228/2015–40, v němž NSS uvedl, že ačkoli manželé zpravidla sdílejí společnou domácnost, nejedná se o nezbytnou náležitost manželského života a jelikož sdílení není v manželství právní povinností, není možné z absence společné domácnosti přímo vyvozovat účelovost uzavřeného manželství. Současně poznamenal, že společná domácnost bude chybět i v celé řadě případů funkčních manželství, např. v případě péče o nemocnou osobu, z důvodů pracovních, bytové situace, z důvodu osobních krizí či životních změn, konec citace. Manželka žalobce přitom uváděla, že důvodem nevedení společné domácnosti je její zdravotní stav, což doložila lékařskými nálezy a uváděla, že v České republice má adekvátní lékařskou péči, které by se jí v Tunisku nedostávalo. Zdravotní stav doložila lékařskými nálezy. V rozsudku č. j. 3 Azs 380/2019–53 Nejvyšší správní soud uvedl, že sdílení společné domácnosti není v manželství právní povinností, a proto z její absence nelze vyvozovat závěr o účelovosti manželství. Z uvedeného tedy vyplývá, že absence společné domácnosti má pro posouzení úmyslu nevést společný manželský život minimální význam, a proto bez doplnění dalších významnějších skutkových zjištění nemůže vést k závěru, že manželství bylo uzavřeno účelově s cílem získat pobytové oprávnění, konec citace.

22. K argumentaci žalovaného ohledně jazykové bariéry s poukazem na to, že žalobce předložil konverzaci s manželkou, z níž dle žalovaného vyplývá způsob vyjadřování a je tím doložena základní komunikace s velkým množstvím vyznání lásky, správní orgány současně dovodily, že úroveň komunikace v anglickém jazyce je mírně pokročilá umožňující základní konverzaci, přičemž správní orgán dospěl k závěru, že tato nicméně neumožňuje vážnou konverzaci na závažná témata bez toho, aby došlo k dezinterpretaci jednotlivých sdělení, pak k tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 28/2022–67, v němž NSS uvedl, že např. překladač může být zcela dostatečným komunikačním prostředkem, z čehož dle názoru soudu plyne závěr, že mírně pokročilá úroveň anglické komunikace umožňující základní konverzaci není okolností, která by měla být hodnocena v neprospěch žalobce.

23. Co se týká závěru žalovaného ohledně rozporů ve výpovědích žalobce a jeho manželky, pak k tomu soudu uvádí, že zde byly určité rozdíly, a to ohledně vzdělání, znalosti vzájemné finanční situace, ovšem nejednalo se o závažné rozpory ve výpovědích, přičemž od manželů, kteří spolu nežijí dlouhou dobu, resp. nesdílejí společnou domácnost, jako je tomu v posuzované věci, nelze očekávat, že budou znát o sobě veškeré detaily. Je třeba zdůraznit, že zjišťování, zda manželství bylo uzavřeno účelově, není hledáním jakýchkoli rozporů, ale zkoumáním, zda výlučným důvodem uzavření manželství byl úmysl cizince obejít zákon. V posuzované věci rozpory v odpovědích žalobce a jeho manželky nelze považovat za rozpory v důležitých osobních informacích či jiných zásadních skutečnostech. Ty navíc žalobce vysvětlil. K argumentaci žalovaného, že svatba proběhla za absence kohokoliv ze strany manželky žalobce, soud uvádí, že žalobce a jeho manželka vysvětlili nepřítomnost jejích rodičů na svatbě. Rodina žalobce na svatbě, která proběhla v zemi jeho původu, byla přítomna, což žalobce doložil i fotodokumentací. K tomu je třeba také poznamenat, že nelze dovodit povinnost manželů, aby učinili součástí nového vztahu členy své původní rodiny, jak rovněž plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu. Soud zastává názor, že správní orgány ve svých rozhodnutích nevěnovaly pozornost většinové shodě v odpovědích a skutečnostem nasvědčujícím existenci vztahu a sebemenší nesrovnalost naopak neopomenuly. V daných souvislostech soud rovněž odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž se podává, že výslech žalobce a jeho manželky má v případě prověřování manželství cizince s občanem EU směřovat především na zjištění, zda mezi manžely existuje opravdový vztah nebo zda uzavřeli svazek pouze s úmyslem obejít zákon o pobytu cizinců. Tento účel může být naplněn pouze tak, že správní orgán bude zkoumat obsah vztahu skrze znalosti manželů a vzpomínky na důležité momenty jejich společného života. To nutně vyžaduje, aby správní orgán reagoval na odpovědi manželů, podrobněji se věnoval problematickým částem a vyjasňoval případné nesrovnalosti, konec citace.

24. Soud uzavírá, že správní orgány vycházely při rozhodnutí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, některé jejich závěry nemají oporu ve správním spise. Soud proto rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 3 a 4 s.ř.s.). V dalším řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným soudem (§ 78 odst. 5 s.ř.s.), musí žalovaný zjistit všechny podstatné skutečnosti pro posouzení, zda manželství žalobce a jeho manželky existuje výlučně s úmyslem obcházet zákon o pobytu cizinců a zároveň s úmyslem nevést společný manželský život. Žalovaný přitom přihlédne ke všem okolnostem případu, které svědčí ve prospěch i neprospěch žalobce. O věci rozhodne podle skutkového stavu ke dni vydání jeho nového rozhodnutí, zohlední tedy i případné změny v osobních poměrech žalobce a jeho manželky, které v mezidobí nastaly. V případě pochybností rozhodne ve prospěch existence neúčelově uzavřeného manželství.

25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. a uložil žalovanému, který ve věci neměl úspěch zaplatit procesně úspěšnému žalobci na nákladech řízení částku 13 602 Kč, a to ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. Náklady řízení sestávají z nákladů právního zastoupení, a to z odměny za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, zastoupení u jednání soudu) podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, 3 režijních paušálů po 300 Kč k uvedeným úkonům právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrady za ztrátu času podle § 13 odst. 3 v rozsahu dvou půlhodin po 100 Kč, přičemž se jedná o náhradu za promeškaný čas v souvislosti s cestou zástupkyně žalobce k soudnímu jednání z jejího sídla v Orlové a zpět dne 19. 1. 2023 a náhrady jízdného 202 Kč dne 19. 1. 2023 za cestu ze sídla zástupkyně žalobce z Orlové do Ostravy a zpět, což je celkem 28 km (při průměrné spotřebě použitého automobilu dle fotokopie velkého technického průkazu 5,3 l nafty na 100 km, v ceně 47,10 Kč/l paliva a paušální náhradě 4,70 Kč/km, vše dle vyhlášky o cestovních náhradách.