19 A 28/2025– 20

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou v právní věci žalobce: F. I., narozený dne X státní příslušnost Republika Uzbekistán zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vyšehradská 415/9, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2025, č. j. CPR–17820–3/ČJ–2025–930310–V243, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2025, č. j. CPR–17820–3/ČJ–2025–930310–V243 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ze dne 23. 4. 2025, č. j. KRPA–103835–21/ČJ–2025–000022–SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), vydané Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3, 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovena doba zákazu pobytu dva roky, zároveň byla stanovena doba k vycestování z území do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí dle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

II. Žalobní body

2. Žalobce namítal, že správním orgánem nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci, a to bez důvodných pochybností, jak je vyžadováno ust. § 3 správního řádu, který představuje základní vodítko pro postup správních orgánů při nalézání spravedlivého řešení v každém konkrétním případě. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, k tomuto navíc přistupuje povinnost správního orgánu zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu je povinnosti ukládána, v souladu s ust. § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán důkladně zjistil všechny okolnosti svědčící v neprospěch vyhoštěného účastníka řízení, ale opomněl zjišťovat i skutečnosti v jeho prospěch. V této souvislosti došlo i k porušení ust. § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu a byly šetřeny oprávněné zájmy žalobce. Žalovaný pochybil, když aproboval vady rozhodnutí prvoinstančního, čímž zatížil své rozhodnutí stejnými vadami.

3. Není pravdivé, že délka zákazu pobytu se nijak nevymyká opatřením obdobným, žalovaný musí ze své aplikační praxe vědět, že v obdobných věcech je ukládán pouze jeden rok, pokud nevyvstane určitá negativní skutečnost opodstatňující delší zákaz vstupu. V tomto případě žádná taková skutečnost neexistuje a napadené rozhodnutí vybočuje z opatřeních skutkově shodných.

4. Žalobce je předně přesvědčen o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Jak samotná forma uloženého opatření, tak délka správního vyhoštění byla vyměřena nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu a odporuje základním zásadám, především pokud jde o zásady proporcionality a právní jistoty, mělo být postupováno dle § 50a zákona o pobytu cizinců.

5. Žalobce především poukazuje na fakt, že se jednalo o excesivní jednání, jinak zcela bezúhonného a společensky nikterak závadového cizince. S ohledem na nikterak zásadní délku nelegálního pobytu je uložení správního vyhoštění na dobu 2 let v tomto ohledu nepřiměřeným zásahem. Je nutno vážit následky, které má uložené správní vyhoštění pro život cizince a jeho možnost cestovat po území společenství i do budoucna, a volit řešení, které těmto okolnostem odpovídá nejlépe a při co možná nejmenší míře zásahu do práv postižené osoby. Správní orgán měl umožnit žalobci dobrovolné opuštění území České republiky (dále jen „ČR“). V tomto ohledu je nutno vnímat zásadní stigma, které ulpívá na cizinci postiženém správním vyhoštěním, a problémy, které mu způsobí do budoucího života.

6. Správní orgán též nedostatečně posoudil přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud jde o zásah do soukromého života žalobce. Prvoinstanční orgán ve svém rozhodnutí sice uvedl hlediska nastíněná ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, ale prakticky se s možnými důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobce nevypořádal. Rozhodnutí nepokrývá konkrétní situaci a jen paušálně prochází jednotlivé regulativy, nezohledňuje dostatečně specifika případu. Napadené rozhodnutí zejména nereflektuje polehčující okolnosti, excesivnost jednání, bezúhonnost a společenskou nezávadovost jednání účastníka a jeho spolupráci se správním orgánem. Správní orgán tyto skutečnosti nezohledňuje ani v úvaze o délce vyhoštění. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné s ohledem na nedostatek důvodů, o které se opírá, nebyl řádně zjišťován skutkový stav, bylo pouze konstatováno zázemí na území domovského státu, což však není dostatečný důvod pro odmítnutí nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Není pravdou, že správní orgán neměl data k posouzení přiměřenosti rozhodnutí, kdy mu byl znám základní výčet skutečností, které měl zohlednit.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se podrobně vyjádřil k celé věci a přezkoumatelným způsobem uvedl důvody, pro které bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Uzavřel, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, ve svém postupu neshledal pochybení a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

IV. Obsah správního spisu

8. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti:

9. Podle úředního záznamu žalobce byl kontrolován policií jako řidič motorového vozidla, přitom vzniklo podezření, že na území ČR pobývá neoprávněně.

10. Účastník do protokolu o výslechu dne 30. 3. 2025 uvedl, že přicestoval dne 10. 11. 2023 s platným uzbeckým pasem a litevským povolením k pobytu, a to na návštěvu kamarádů, od té doby nevycestoval. Bydlí v bytě v Praze 4 s dalšími cizinci, pobyt nikde nehlásil. Nepracuje, živí ho kamarádi. V ČR nic nemá a nemá žádné významnější vazby, ve vlasti má rodiče a sourozence, s nimiž je v kontaktu, může se k nim vrátit do rodinného domu. Je zdravý, nemá pojištění. Ve vlasti mu nic nehrozí, je to bezpečná země. Je svobodný a bezdětný.

11. Prvostupňové rozhodnutí vychází ze zjištění, že cizinec pobýval na území ČR nejméně dne 30. 3. 2025 bez cestovního dokladu, ač k tomu nebyl oprávněn; a pobýval na území ČR v období od 8. 2. 2024 do 30. 3. 2025 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn.

12. Žalobce podal blanketní odvolání, ve kterém uvedl, že odvolání doplní ve lhůtě 14 dnů. Správní orgán I. stupně cizince vyzval k odstranění nedostatků podání odvolání, odvolání nebylo ani po výzvě odůvodněno.

13. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí přezkoumal, shledal, že bylo vydáno na základě správných skutkových zjištění, která byla podložena dostatečnými podklady. Vytýkané protiprávní jednání cizince bylo vymezeno zákonným způsobem a bylo správně definováno jako naplňující skutkovou podstatu dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3, 4 citovaného zákona.

14. Ze skutečností zjištěných v rámci správního řízení vyplývá, že cizinec pobýval na území ČR nejméně dne 30. 3. 2025 bez cestovního dokladu. Ačkoliv již dne 10. 7. 2024 nahlásil ztrátu cestovního dokladu, nepodnikl do dne 30. 3. 2025 žádné kroky k opatření nového cestovního dokladu. Ze správního spisu dále vyplývá, že cizinec pobýval na území ČR v období od 8. 2. 2024 do 30. 3. 2025 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, neboť dne 10. 11. 2023 přicestoval letecky na území ČR na základě platného litevského povolení k pobytu, na základě kterého byl oprávněn k pobytu na území ČR v délce 90 dnů od vstupu v rámci 180 denního období. Neoprávněným pobytem se cizinec dopustil porušení povinnosti stanovené ustanovením § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, podle kterého je cizinec povinen pobývat na území ČR pouze s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu, pokud tento zákon nestanoví jinak. V daném případě byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3, 4 zákona o pobytu cizinců a současně bylo dostatečným způsobem zjištěno, že nejsou dány důvody pro aplikaci ustanovení § 119a odst. 2 téhož zákona. Doba, po kterou cizinci v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, byla stanovena v zákonném rozmezí, v přiměřené výši a způsob rozhodnutí koresponduje s rozhodovací praxí aplikovanou v obdobných případech. Pro hodnocení případné existence důvodů, které by cizinci znemožňovaly vycestování, si správní orgán vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra, na jehož základě pak cizinci také stanovil v zákonném rozmezí a přiměřené výši dobu k vycestování.

15. Cizinci byla poskytnuta veškerá potřebná součinnost k uplatnění práv, která mu z jeho procesního postavení plynou a odvolací orgán se se závěry správního orgánu I. stupně, které byly v napadeném rozhodnutí prezentovány, zcela ztotožnil.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

16. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., jelikož účastníci se na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na pět let, pobývá–li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.

18. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na pět let, pobývá–li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

19. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle ustanovení § 119 vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Ustanovení § 174a stejného zákona pak stanoví, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

20. Pokud bylo namítáno, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, této námitce nelze přisvědčit. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Soud dále zdůrazňuje, že žalobce podal toliko blanketní odvolání, které nedoplnil ani po výzvě, za této situace je zřejmé, že žalovaný mohl závěry prvostupňového orgánu přezkoumat pouze v obecné rovině.

21. Pokud žalobce v žalobě namítal, že správní orgány pochybily, když nezjistily správně skutkový stav a skutečnosti svědčící v jeho prospěch, nezohlednily dostatečně specifika daného případu, čímž došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, soud konstatuje, že v žalobě není konkretizováno, jaké konkrétní okolnosti ve prospěch žalobce měl žalovaný zjistit a vzít v potaz, jaká konkrétní specifika nezohlednil, ani jakým konkrétním způsobem dojde vyhoštěním k zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Při výslechu žalobce ohledně zásahu do rodinného a soukromého života nic zásadního neuvedl.

22. Z protokolu o výslechu účastníka řízení ze dne 30. 3. 2025 vyplývá, že žalobce vypovídal za přítomnosti tlumočníka, že byl poučen o svých právech. Jeho výpověď je zcela srozumitelná, jednoznačná a nevyvolává žádné rozpory, jež by snad měly správní orgány následně rozptýlit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 205/2019–34 ze dne 9. 4. 2020). Dále Nevyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 11. 2018, č. j. 9 Azs 344/2018–37 uvedl: „Za situace, kdy stěžovatel nenavrhl žádné další důkazy, nelze správním orgánům vytýkat, že vycházely právě z toho, co při výslechu on sám tvrdil. Jednalo se o spontánní výpověď stěžovatele v pozici žadatele o vydání povolení k trvalému pobytu.“ 23. Přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života podle § 174a zákona o pobytu cizinců byla správními orgány vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Správní orgán I. stupně se přiměřeností zásahu vydaného rozhodnutí podrobně zabýval na straně 5 až 6 svého rozhodnutí a žalovaný pak na straně 4 žalobou napadeného rozhodnutí. Správní orgány z dostupných podkladů (cizinecký informační systém a výslech žalobce) zjistily osobní a rodinnou situaci žalobce, který ohledně těchto zjištění ve správním řízení nic konkrétního nenamítal. Žalobci bylo přitom v průběhu správního řízení umožněno uplatňovat svá tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu ke skutečnostem, které by mohly prokázat, že rozhodnutí o správním vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Této možnosti nicméně nevyužil. Po správních orgánech nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch žalobce, tedy i ty, které by se mohly týkat nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012–21, případně ze dne 20. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015–38). Rovněž není nezbytné, aby se správní orgány výslovně vyjadřovaly ke všem kritériím uvedeným v § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013–34). Správním orgánům tak v daném případě nic nebránilo relevantně poměřovat veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život žalobce.

24. Správní orgány zohlednily, že žalobce je svobodný a bezdětný, má rodinu v Uzbekistánu, může s nimi bydlet v rodinném domě, s rodinou je v pravidelném kontaktu. V Praze bydlí s dalšími krajany, nájemní smlouvu nemá. Přijel za kamarády a je si vědom neoprávněného pobytu. V zemi původu žil celý svůj život, oproti tomu v ČR pouze dva roky, v ČR nemá významnější vazby.

25. Není tedy zcela zřejmé, jaké další okolnosti měly správní orgány hodnotit a nehodnotily, žalobce obecně uvádí, že správní orgány nepřihlédly k negativnímu zásahu, který bude mít vyhoštění na život žalobce, toto opět zůstává v rovině obecné proklamace.

26. Správní orgán I. stupně též správně konstatoval, že rozhodnutí o správním vyhoštění je vždy zásahem do soukromého života, podstatné je, že v projednávaném případě nejde o zásah nepřiměřený. Podmínky pro aplikaci § 119 odst. 1 písm. b) bod 3, 4 zákona o pobytu cizinců tedy byly v daném případě splněny, na základě čehož správní orgán I. stupně zcela správně vydal rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud ve shodě se správními orgány nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce neshledává, proto nebylo ani možné uložit povinnost opustit území, namísto správního vyhoštění.

27. Dále bylo namítáno, že zákaz pobytu v délce dvou let je neodůvodněný a nepřiměřený, individualizace rozhodnutí je nulová, žalobce zároveň zdůrazňoval, že šlo o excesivní jednání.

28. Je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016–41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí–li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“ Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002–46).

29. Soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů, že rozhodnutí o správním vyhoštění v délce dvou let není v případě žalobce nepřiměřeným opatřením. Správní orgán I. stupně na straně 7 rozhodnutí délku doby vyhoštění odůvodnil, zohlednil doznání a spolupráci se správním orgánem, bylo přihlédnuto i k délce nelegálního pobytu (od 8. 2. 2024 do 30. 3. 2025), že cizinec minimálně dne 30. 3. 2025 pobýval bez platného cestovního pasu (ač odcizení nahlásil dne 10. 7. 2024). Cizinec neměl snahu svou situaci řešit a jeho porušování právních předpisů bylo odhaleno až kontrolou.

30. Žalovaný pak tyto úvahy aproboval na straně 4 napadeného rozhodnutí, v odvolání nebylo nic konkrétního k této otázce namítáno, proto i přezkum žalovaného byl toliko v obecné rovině.

31. Soud odůvodnění správních orgánů považuje za přesvědčivé. Správní orgány délku zákazu pobytu stanovily a odůvodnily v souladu s citovanou zákonnou úpravou i judikaturou, neopomněly zvážit žádnou podstatnou okolnost. Z odůvodnění správních rozhodnutí je zřejmé, že ve prospěch žalobce bylo zohledněno, že žalobce s orgány spolupracoval. Správní orgány zjevně nepovažovaly dosavadní bezúhonnost žalobce za natolik zásadní, aby způsobila nepřiměřenost zásahu či odůvodnila kratší délku zákazu pobytu. V projednávané věci bylo nutné zohlednit skutečnost, že žalobce naplnil dvě různé skutkové podstaty pro uložení správního vyhoštění, i relativně dlouhou dobu neoprávněného pobytu, stejně jako rezignaci na snahu o řešení pobytové situace, kdy se na nelegální pobyt přišlo až kontrolou policie.

32. Soud dále podotýká, že dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o správním vyhoštění nemá sankční povahu; jedná se pouze o správní opatření, kterým stát toliko vyjadřuje svůj zájem na tom, aby se dotčený cizinec na území státu nezdržoval (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004–54 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005–52). Soud v této souvislosti odmítá ničím nepodložené úvahy o stigmatizaci osoby žalobce.

33. Jiné vady napadeného rozhodnutí namítány nebyly, soud pak neshledal v postupu žalovaného ani v jeho rozhodnutí žádné jiné vady, kterými by se musel zabývat z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žalobní body III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze