19 A 3/2022– 48

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobkyně: X. s.r.o., IČO: X. sídlem X. zastoupená advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy ČR sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2021, č. j. MD–35199/2021–160/3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 11. 2021, č. j. MD–35199/2021–160/3 (dále jen „napadené rozhodnutí”), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností ze dne 8. 4. 2021, č. j. MHMP 452781/2021/Kor (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“) v souladu s ust. § 67 odst. 1 správního řádu, uznal žalobkyni vinnou z přestupku podle § 10 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měla dopustit tím, že jako provozovatel vozidla nezajistila, aby dne 13. 5. 2020 v 20:51 hodin v Praze 6, Brusnickém tunelu (tunelový komplex Blanka), úseku pro směr Troja, při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, konkrétně dodržení nejvyšší povolené rychlosti. Dosud nezjištěný řidič jel s motorovým vozidlem tov. zn. Porsche specifikované registrační značky vyšší než povolenou rychlostí, 90 km/h v úseku označeném svislou dopravní značkou „č. B 20a Nejvyšší dovolená rychlost“ – v daném případě vyjádřena číslem 70, [tj. že dosud nezjištěný řidič spáchal přestupek podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu]. Žalobkyně se tak dopustila přestupku podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, porušením ust. § 10 odst. 3 uvedeného zákona, za což jí ve smyslu ust. § 125f odst. 4 a § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit správnímu orgánu I. stupně náhradu nákladů řízení v paušální částce 1 000 Kč.

II. Žalobní body

3. Žalobkyně namítala, že správní orgán učinil nesprávné skutkové zjištění stran úpravy nejvyšší dovolené rychlosti v místě měření. Ve věci není sporu o tom, že rychlost byla upravena proměnným dopravním značením B 20a. Zatímco však správní orgány tvrdily, že na tomto proměnném dopravním značení svítila hodnota „70“, žalobkyně tvrdila, že byla vyobrazena hodnota „80“, přičemž své tvrzení navrhla prokázat svědeckou výpovědí řidiče vozidla a ohledáním místa. Podle žalovaného k prokázání nejvyšší dovolené rychlosti postačuje, pokud spis obsahuje oznámení přestupku, úřední záznam, záznam z rychloměru a ověřovací list. Navržené ohledání místa a výslech řidiče vozidla jsou nadbytečné, když řidič se mohl dostavit k nařízenému jednání, což neučinil, a proto bylo řízení o přestupku řidiče zastaveno. Dle názoru žalobkyně je dán důvod pro zrušení rozhodnutí bez jednání, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu, zároveň nebyl proveden navrhovaný důkaz.

4. Žalovaný zkresluje závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 As 50/2015–38. Nejvyšší správní soud v něm sice vskutku vyjádřil, že „pro prokázání nejvyšší povolené rychlosti je zcela dostačující, pokud spisový materiál obsahuje oznámení přestupku policie a úřední záznam, záznam z měřicího zařízení a platný ověřovací list k měřicímu zařízení, přičemž výslech zasahujících policistů není třeba provádět, jelikož by neuvedli nic nového“, avšak v kontextu celého rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší správní soud tím mínil, že tyto důkazy zpravidla postačí k prokázání přestupku, spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Tak tomu totiž zpravidla bývá, avšak jen za situace, kdy měření není účinně zpochybněno (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 42/2015–39, č. j. 7 As 51/2019–38, č. j. 3 As 29/2011–56, č. j. 3 As 202/2014–50 či řada dalších). O nepřiléhavosti odkazovaného rozsudku svědčí zejména fakt, že v dané věci nebylo vůbec sporu o rychlostním limitu v místě přestupku, naopak sporu bylo právě o tom, zda byla rychlost změřena správně, tj. zda výsledná rychlost, zobrazená rychloměrem, odpovídala skutečné rychlosti jízdy vozidla stěžovatele.

5. Žalobkyně odkázala na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 1 A 127/2017–49, a ze dne 22. 9. 2021, č. j. 13 a 31/2018–73, podle kterých pokud účastník namítne odlišnou místní úpravu rychlosti vozidel ve správním řízení, je správní orgán povinen jím tvrzenou nejvyšší povolenou rychlost v daném místě prokázat.

6. V nyní souzené věci žalobkyně ve správním řízení námitky stran úpravy nejvyšší dovolené rychlosti vznesla a předložila konkrétní alternativní tvrzení o úpravě nejvyšší dovolené rychlosti a označila důkazy na podporu svých tvrzení.

7. Žalobkyně též odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 2 As 74/2018–38: „Nejvyšší správní soud se dále neztotožňuje s názorem krajského soudu, že by byly stěžovatelem v odvolání navrhované důkazy k prokázání skutkového stavu nadbytečné. Zjištění existence značky v obci na základě místního šetření by samo o sobě značilo pouze aktuální situaci v místě, již to by však mohlo vést k vyvolání pochyb ohledně zjištěného skutkového stavu. A ve spojení s dotazem na příslušný silniční úřad, zda v rozhodnou dobu bylo na daném místě stěžovatelem zmiňované dopravní značení umístěno, by mohlo poskytnout relevantní podklad pro zjištění skutečného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ačkoliv stěžovatel tvrdil existenci dopravního značení B20a až v odvolacím správním řízení, jednalo se o relevantní tvrzení, a proto je měl vzít žalovaný v potaz. Pokud by bylo pravdivé, mohlo by zásadním způsobem změnit náhled na právní kvalifikaci stěžovatelova jednání, jež se – zjednodušeně řečeno – odvíjí od toho, jak moc (o kolik km/h) měl stěžovatel v místě platný rychlostní limit překročit. Správní orgán je povinen zjistit skutečný stav věci bez důvodných pochybností a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. Této povinnosti však žalovaný v uvedeném rozsahu nedostál a zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla ovlivnit jeho zákonnost. Krajský soud postup žalovaného nesprávně aproboval. Kasační stížnost je tak s ohledem na § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. důvodná.“ 8. V kontextu citované judikatury je tak zcela zjevné, že tvrzení žalovaného o tom, kterak postačí nejvyšší dovolenou rychlost prokázat oznámením o přestupku, úředním záznamem a ověřovacím listem, nemůže obstát. Rovněž nemůže obstát tvrzení žalovaného, dle kterého je navržené ohledání místa a výslech řidiče vozidla nadbytečné, když řidič se mohl dostavit k nařízenému jednání, což neučinil, a proto bylo řízení o přestupku řidiče zastaveno. Žalovaný pomíjí, že žalobkyně nenavrhovala provedení výpovědi řidiče k tomu, aby prokazoval, že ten se dopustil přestupku. Žalobkyně navrhla svědeckou výpověď řidiče vozidla proto, aby prokázala úpravu nejvyšší dovolené rychlosti. Skutečnost, že se řidič nedostavil k přestupkovému řízení proti němu vedenému, je zcela irelevantní. Obviněný má právo účastnit se ústního jednání; svědek má povinnost podat svědeckou výpověď. Řidič by tedy v tomto případě byl povinen se k jednání dostavit. Ohledání místa by bylo též způsobilé prokázat úpravu nejvyšší dovolené rychlosti ke dni rozhodování správního orgánu; svědecká výpověď řidiče by pak byla způsobilá prokázat, že identický stav byl dán i v čase spáchání přestupku.

9. Žalobkyně dále namítala, že byla porušena zásada absorpce, neboť správní orgány při ukládání trestu vůbec nezohlednily, že proti žalobkyni vedly samostatně další řízení, ač byly splněny podmínky k projednání věci ve společném řízení. Žalobkyně na tuto chybu upozornila již v podaném odvolání. Povinnost k vedení společného řízení, jakož i k absorpci sankce, stíhá správní orgány ex offo. Žalobkyně v této souvislosti dále namítla, že rozhodnutí je stiženo vadou nesprávně zjištěného skutkového stavu, kdy skutkový stav, který vzal správní orgán za základ rozhodnutí, nemá oporu ve spise (a nadto je nepravdivý). Žalovaný tvrdí, že správní orgán prvého stupně „vyhledával“, ale „neshledal“ žádné další přestupky, které byly projednány samostatně (a u nichž by tak bylo namístě absorbovat sankci). Žalovaný však toto své tvrzení neopírá o žádný důkaz, ani jiný podklad pro rozhodnutí. Žalobkyně v žalobě poukázala na řízení, vedené Magistrátem hl. m. Prahy pod sp. zn. S–MHMP 895109/2020. Toto řízení bylo vedeno o přestupku ze dne 5. 6. 2020. Zahájeno bylo dne 17. 5. 2021. Rozhodnutím byl žalobkyni uložen správní trest pokuty ve výši 4 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 7. 2021. Žalovaný o nepřípustnosti odvolání rozhodl svým rozhodnutím č. j. MD–28108/2021–160/4 MD/28108/2021/160 ze dne 1. 10. 2021.

10. K odkazu žalovaného na § 88 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), dle kterého se ve společném řízení neprojedná přestupek spáchaný po zahájení řízení o jiném přestupku, konstatuje žalobkyně, že právě proto mělo být vedeno společné řízení, a nebylo–li vedeno, pak alespoň absorbována sankce, neboť k přestupkovému jednání ve věci nyní souzené došlo 13. 5. 2020, k jednání v odkazované věci došlo dne 5. 6. 2020; prvé z řízení bylo zahájeno dne 18. 11. 2020, tedy teprve poté, co došlo ke spáchání obou přestupků. Správní orgány zatížily řízení podstatnou vadou, když nezohlednily absorpční zásadu při ukládání správního trestu. Proti žalobkyni bylo dříve vydáno rozhodnutí v samostatném řízení, jímž jí byl uložen správní trest pokuty a povinnost k náhradě nákladů řízení. Tento samostatně uložený trest (ač byly splněny zákonné podmínky pro projednání věci ve společném řízení) správní orgán při úvaze o sankci nijak nezohlednil. Nenaplnil tak absorpční zásadu, a proto je jeho rozhodnutí nezákonné. V odkazovaném řízení byl žalobkyni uložen trest pokuty ve výši 4 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení 1 000 Kč, a to za přestupek stejný, jako v nyní vedené věci. V nyní souzené věci byl žalobkyni uložen trest pokuty 2 500 Kč a opět povinnost k náhradě nákladů řízení 1 000 Kč. Pokud by správní orgány postupovaly zákonně, mohly by žalobkyni uložit pokutu nejvýše 5 000 Kč a náklady řízení 1 000 Kč; celkem tedy by došlo k zásahu do majetkové sféry nejvýše 6 000 Kč. Za současného stavu však byl tento zásah ve výši 8 500 Kč.

11. Žalobkyně dále již v podaném odvolání namítala, že správní orgán nevymezil místo přestupku ve výroku rozhodnutí dostatečně určitě. Správní orgán totiž vymezil místo jen jako „Brusnický tunel, směr Troja“. Žalobkyně však poukázala, že tento tunel je rozdělen do tří úseků platností dopravních značek B20a, neboť v Brusnickém tunelu jsou umístěny tři dopravní značky B 20a. V každé části tunelu tak může platit odlišná místní úprava. I s ohledem na spor o úpravě nejvyšší dovolené rychlosti tak bylo nutné v tomto případě místo přestupku vymezit přesněji, aby bylo zřejmé, ve kterém ze tří úseků k přestupku mělo dojít, nebo zda snad měřený úsek zasahoval do dvou z těchto úseků. Řádné vymezení místa pak mělo vliv i na posouzení, zda obecní policie byla vůbec oprávněna v daném místě rychlost měřit.

12. Žalovaný k této námitce uvedl, že označení místa ve výroku je „jednoznačné a dostatečné“, když se jedná o úsekové měření rychlosti, zvláště když Brusnický tunel je dlouhý 1 405 metrů a měřený úsek je dlouhý 797,5 metrů. Žalobkyně má za to, že bylo–li měřeno v úseku dlouhém 797 metrů, pak nelze místo přestupku vymezit jako úsek dlouhý 1,4 kilometru. Skutečnost, že v Brusnickém tunelu jsou umístěny tři dopravní značky B20a přitom žalovaný v přestupkovém řízení nesporoval. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015–56: „V této souvislosti je nutno také poznamenat, že míra konkretizace skutku ve výroku rozhodnutí se odvíjí také od toho, co je ve správním řízení sporné a co nikoliv.“ Tím spíše mělo být místo přestupku jasněji vymezeno, neboť v řízení vyvstal spor o úpravě nejvyšší dovolené rychlosti.

13. Podobnou věc pak posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2019, č. j. 2 As 194/2018–64, kde vyjádřil, že místo musí být natolik přesné, aby bylo přezkoumatelné, že k přestupku došlo právě v úseku s omezením rychlosti: „V případě stěžovatele bylo ve výroku rozhodnutí uvedeno, že ke spáchání přestupku mělo dojít tím, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost 30 km/h upravenou dopravním značením B20a (Nejvyšší dovolená rychlost) o 10 km/h. Místo spáchání skutku bylo přitom ve výroku správního orgánu prvního stupně označeno slovy „na pozemní komunikaci č. III/2982 na ulici Na Okrajích v obci Spojil.“ 14. Řádné vymezení místa přestupku bylo přitom rozhodné též pro posouzení, zda obecní policie vůbec v tomto úseku směla měřit rychlost. Žalovaný správně poukázal na bod č. 112 souhlasu Policie s měřením obecní policií, dle kterého městská policie není oprávněna měřit v celém Brusnickém tunelu, nýbrž jen v jeho úseku mezi 16,942 km a 17,748 km, a to ještě přesná definice zní „Praha 6, Brusnický tunel směr Troja – Dejvický tunel mezi 16,942 km a 17,748 km“, jde tedy patrně o úsek, který neleží celý v Brusnickém tunelu, ale leží částečně v Brusnickém a částečně v Dejvickém tunelu, případně mezi těmito tunely, což však opět neodpovídá výroku, dle kterého celý úsek ležel v Brusnickém tunelu.

15. Žalobkyně dále ve správním řízení namítala, že nebylo prokázáno splnění podmínek dle § 79a zákona o silničním provozu, totiž že by obecní policie byla oprávněna měřit v úseku komunikace, ve kterém rychlost měřila. Žalobkyně poukázala, že dle určení míst k měření smí obecní policie měřit jen v části Brusnického tunelu, nikoliv v celém tomto tunelu. V řízení však nebylo prokázáno (a ani jakkoli zjišťováno), zda obecní policie fakticky měřila v té části tunelu, ve které měřit směla, nebo naopak v té části, ve které jí to dovoleno nebylo. Místo měření nebylo ani zjištěno s takovou mírou přesnosti, aby bylo možné posoudit, zda k měření došlo právě v té části tunelu, ve které policie dovolila obecní policii měřit. Žalovaný odkázal na bod č. 112 stanoviska Policie. Dále konstatoval, že délka měřeného úseku je uvedena na fotografii jako 797,5 metrů. Více žalovaný k dané výtce neargumentoval. Žalovaný přesvědčivě nevypořádal odvolací námitku; již to je vadou rozhodnutí, zakládající důvod pro jeho zrušení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Dokonce se jeví, že obecní policie měřila mimo úsek určený policií. Policie dovolila měřit v km 16,942 až 17,748, tedy v úseku dlouhém 806 metrů. Dle vymezení tohoto úseku policií přitom tento zasahuje z Brusnického, až do Dejvického tunelu. Pokud 806 metrů dlouhý úsek zasahuje do dvou tunelů a žalobkyně byla v podobně (leč ne stejně) dlouhém úseku měřena „jen“ v Brusnickém tunelu, pak musela být měřena mimo úsek určený policií.

16. Žalobkyně dále v odvolání namítala, že předložené důkazy neprokazují splnění podmínek dle § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“). Správní orgán totiž odkázal na ročenku TSK. Žalobkyně namítala, že daný odkaz na webovou stránku, na které má být umístěna, nefunguje, a tedy nebyla zveřejněna. Namítala, že na danou podstránku nevede ani žádný odkaz, tedy fakticky k ní veřejnost nepřistoupí (nemá faktickou možnost znát adresu odkazu na daný PDF soubor). Konečně namítala, že nebylo prokázáno zveřejnění této informace nejpozději ke dni spáchání přestupu. Splnění povinnosti ke zveřejnění obecní policii nelze nahradit tím, že soukromá společnost informaci zveřejní ve své výroční zprávě.

17. Žalovaný tuto námitku vypořádal tvrzením, že „ve spisovém materiálu je založen printscreen webových stránek z data spáchání přestupku“. Dle názoru žalobkyně je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Žalovaný vůbec nevypořádal námitky, dle kterých není informační povinnost obecní policie splněna zveřejněním informace v ročence soukromé společnosti, že na danou adresu nelze přistoupit, neb na ni nevede žádný odkaz, a tedy nemůže být nikomu – ani hypoteticky – známa a že ani nefunguje. Ani v rozsahu jediné námitky, kterou žalovaný vypořádal, nemůže jeho rozhodnutí obstát. Není totiž pravdou, že by ve spise byl založen printscreen webových stránek, žalobkyně nahlížela do spisu, a v tomto žádný printscreen založen nebyl, neobjevuje se ani v obsahu spisu. Už vůbec není žalobkyni zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že daný printscreen byl pořízen v den spáchání přestupku. Takový závěr z daného printscreenu nevyplývá (a ani vyplývat nemůže, když se ve spise nenachází).

III. Vyjádření žalovaného

18. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní body korespondují s námitkami odvolacími a žalovaný se s nimi dostatečně vypořádal v napadeném rozhodnutí.

19. Žalovaný konstatoval, že nejvyšší dovolená rychlost v místě spáchaného přestupku byla 70 km/h. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 50/2015–38 k prokázání nejvyšší dovolené rychlosti plně postačuje, pokud spisový materiál obsahuje oznámení o přestupku, úřední záznam, záznam z měřícího zařízení a platný ověřovací list, veškeré uvedené podklady spisový materiál obsahuje, včetně detailní fotografie, kde je zachyceno výše uvedené vozidlo s čitelnou registrační značkou a zaznamenanou rychlostí. Žalovaný dodal, že se jedná o tunelový komplex, kde je střídavá rychlost na proměnném dopravním značení 50 km/h a 70 km/h, přičemž tedy není možné, aby v daném místě byla nejvyšší dovolená rychlost vyšší než 70 km/h. Navrhované dokazování výslechem pana B., případně ohledání místa bylo zcela nadbytečné, pan B. se mohl dostavit k nařízenému ústnímu jednání, což neučinil, stal se pasivním. Proto řízení o přestupku řidiče bylo zastaveno.

20. K námitce nedodržení zásady absorpce řízení žalovaný konstatuje, že pod spis. zn. S–MHMP 895109/2020 bylo vedeno společné řízení týkající se spáchaných přestupků ze dne 5. 6. 2020 (spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu) a 6. 6. 2020 (spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu), přičemž byl uložen souhrnný správní trest ve výši 4 000 Kč – prvostupňové rozhodnutí vydáno dne 29. 6. 2021, řízení s provozovatelem vozidla zahájeno dne 7. 5. 2021. Pokud řízení bylo zahájeno až dne 7. 5. 2021, kdy u přestupku ze dne 13. 5. 2020 bylo vydáno rozhodnutí již dne 8. 4. 2021, nebylo možné tuto zásadu posoudit, když ještě řízení nebylo vedené. Naopak v řízení o skutku ze dne 5. 6. 2020 se měla zásada absorpce promítnout ve vztahu k předcházejícím skutkům. O tom však žalovaný rozhodovat nemohl, a tak je uvedené v dané věci irelevantní. Napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno dne 8. 4. 2021. Žalobkyně namítla spojení vedených řízení až při podaném odvolání, přičemž tuto skutečnost mohla namítat mnohem dříve. Žalovaný pak vzal v potaz vyjádření správního orgánu I. stupně, který uvedl, že nenalezl žádná řízení, která by měla být vedena společně.

21. K námitce, že místo spáchaného přestupku nebylo dostatečně vymezeno, žalovaný konstatoval, že v rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno jako místo spáchaného přestupku Praha 6, Brusnický tunel (Tunelový komplex Blanka, směr Troja). Uvedené označení místa spáchaného přestupku považuje odvolací správní orgán za zcela jednoznačné a dostatečné, zvláště když se jedná o úsekové měření rychlosti, přičemž Brusnický tunel je dlouhý 1 405 m a měřený úsek 797,5 m.

22. K námitce, že nebylo dostatečně prokázáno, že obecní policie byla oprávněna měřit rychlost v daném místě přestupku, žalovaný konstatuje, že obecní policie je oprávněna měřit rychlost v místě spáchaného přestupku, a to písemností vydanou orgánem Policie ČR ze dne 10. 1. 2020 „Místa k měření rychlosti strážníky MP“, kde je uvedené místo spáchaného přestupku pod bodem č.

112. Délka měřeného úseku je zaznamenána na fotografii č. 5 spisové dokumentace, kde je uvedeno 797,5 m, což je zcela dostačující pro prokázání, že obecní policie byla oprávněna v daném místě měřit rychlost. Ve spisovém materiálu je dále založen printscreen webové stránky, kde jsou uvedena místa určená k měření strážníky městské policie, přičemž je tam zachycené datum spáchaného přestupku, což je dle žalovaného zcela dostačující.

IV. Obsah správního spisu

23. Ze spisové dokumentace vyplývá, že dne 19. 5. 2020 bylo správnímu orgánu I. stupně od Městské policie hl. m. Prahy doručeno oznámení o přestupku žalobkyně, kdy dne 13. 5. 2020 v 20:51 hod., v Praze 6, Brusnický tunel (tunelový komplex Blanka, směr Troja), řídil dosud nezjištěný řidič vozidlo tovární značky Porsche, specifikované registrační značky, kde byla nejvyšší dovolená rychlost stanovená dopravním značením č. B 20a „Nejvyšší dovolená rychlost“ na 70 km/h, přičemž ji řidič překročil o 20 km/h. Jednalo se o podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Správní orgán I. stupně následně zaslal dne 30. 5. 2020 žalobkyni výzvu k uhrazení určené částky 1 000 Kč, popř. ke sdělení údajů o totožnosti řidiče. Na uvedenou písemnost nebylo žádným způsobem reagováno.

24. Dne 24. 8. 2020 správní orgán I. stupně vydal výzvu k podání vysvětlení žalobkyni, která na ni dne 27. 8. 2020 reagovala sdělením, kde uvedla, že vozidlo v době spáchání přestupku řídil M. B., označený datem narození a adresou.

25. Dne 7. 9. 2020 vydal správní orgán I. stupně výzvu k podání vysvětlení pana B. Dne 14. 9. 2020 pan B. zaslal správnímu orgánu I. stupně vyjádření, že vozidlo v době spáchání přestupku skutečně řídil. Dne 21. 9. 2020 vydal správní orgán I. stupně oznámení o zahájení řízení o přestupku s panem B. a současně předvolání k ústnímu jednání, a to na den 26. 10. 2020 v 9:00 hod. Ústní jednání proběhlo v nepřítomnosti pana B., který se bez náležité omluvy nedostavil.

26. Dne 26. 10. 2020 v 11:45 hod. byla správnímu orgánu I. stupně doručena plná moc k zastoupení pana B. Ing. M. J. a zároveň byla doručena omluva z ústního jednání, kde uvedl, že dodržuje nouzový stav a není schopen na ústním jednání zabezpečit bezkontaktní styk. Jelikož patří mezi rizikovou skupinu, je pro něj cesta MHD nebezpečná, a nebrání se tedy provedení ústního jednání v jeho nepřítomnosti a žádá o kopii spisu do jeho datové schránky a stanovení termínu, do kdy se může vyjádřit. Jelikož správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že nelze učinit rozhodnutí o vině pana B., jelikož spáchání přestupku nebylo dostatečně prokázáno a k ústnímu jednání se nedostavil, vydal dne 4. 11. 2020 usnesení o zastavení řízení, č. j. MHMP 1687372/2020/Kor, které bylo doručeno zmocněnci dne 17. 11. 2020.

27. Dne 18. 11. 2020 vydal správní orgán I. stupně příkaz č. j. MHMP 1753126/2020/Kor, který byl žalobkyni doručen téhož dne a proti němuž v zákonné lhůtě podal Ing. M. J. dne 26. 11. 2020 odpor, avšak bez doložené plné moci, kdy opět žádal o kopii spisového materiálu do datové schránky. Po výzvě správního orgánu I. stupně byla plná moc doplněna dne 15. 12. 2020.

28. Dne 29. 12. 2020 vydal správní orgán I. stupně vyrozumění o pokračování v řízení o přestupku provozovatele vozidla a nařízení ústního jednání na den 8. 2. 2021 v 9:00 hod. Dne 4. 1. 2021 byla správnímu orgánu I. stupně doručena omluva z ústního jednání, kde zmocněnec uvedl, že navrhuje elektronické projednání věci a žádá o zaslání kopie spisu do datové schránky, kdy jako důvod uvedl aktuální situaci s onemocněním covid–19. Dne 8. 2. 2021 proběhlo ústní jednání v přítomnosti zmocněnce, který se seznámil se spisovým materiálem, avšak k věci se nevyjádřil a ponechal si desetidenní lhůtu pro písemné vyjádření. Dne 16. 2. 2021 vydal správní orgán I. stupně písemnost, kde vyzval žalobkyni k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí, a to dne 11. 3. 2021 v 9:00 hod, čehož nevyužila.

29. Dne 8. 4. 2021 bylo správním orgánem I. stupně vydáno rozhodnutí, č. j. MHMP 452781/2021/Kor, kterým byla žalobkyně uznána vinnou z porušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, a tím ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125f odst. 1 téhož zákona. Za výše uvedené jednání byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a současně povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo žalobkyni doručeno dne 9. 4. 2021. Zmocněnec proti němu podal v zákonné lhůtě dne 26. 4. 2021 blanketní odvolání, kde požádal o vyrozumění, kdo bude rozhodovat u odvolacího správního orgánu. Zmocněnec v podaném blanketním odvolání dále uvedl, že se odvolává proti meritornímu rozhodnutí a zároveň požádal o zaslání kopie protokolu o ústním jednání, úředního záznamu sepsaného policisty a obsahu spisu. S tímto požadavkem se správní orgán I. stupně vypořádal sdělením ze dne 6. 5. 2021, kdy zaslání kopie spisového materiálu odmítl. Zmocněnec byl správním orgánem I. stupně vyzván k doplnění podání ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu, což učinil dne 5. 5. 2021.

30. V doplnění odvolání žalobkyně zpochybnila zákonnost utajovaného měření rychlosti obecní policií, zpochybnila dopravní značení v Brusnickém tunelu a navrhla důkaz místním ohledáním a výslechem řidiče pana B. Dále uvedla, že nebyla zjišťována případná další přestupková řízení vedená proti žalobkyni, nebylo dostatečně konkrétně vymezeno místo spáchání přestupku, za přestupkové jednání měl být postižen řidič pan B., nikoli žalobkyně jako provozovatel. Žalobkyně také zpochybnila správnost samotného měření, výstup z rychloměru je pak důkaz nezákonný, policie nebyla oprávněna měřit rychlost v celém Brusnickém tunelu, jen v jeho části, konečně nebyla řádně zveřejněna informace o místu měření obecní policí.

50. Vzhledem ke skutečnosti, že správní orgán I. stupně neshledal důvod k postupu podle ustanovení § 87 správního řádu, postoupil odvolání spolu se související spisovou dokumentací žalovanému k odvolacímu řízení. Dne 16. 11. 2021 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. MD–35199/2021–160/3, kterým rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

51. Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. K námitce neoprávněného pořizování záznamu 52. Podle § 24b zákona o obecní policii, obecní policie je oprávněna, je–li to potřebné pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu. Jsou–li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.

53. Žalobkyně namítala, že odkaz na webovou stránku obsahující ročenku TSK za rok 2019, kde měla být informace o měření uveřejněna, nefunguje, namítala, že na danou podstránku nevede ani žádný odkaz, nebylo prokázáno zveřejnění této informace nejpozději ke dni spáchání přestupu, splnění povinnosti ke zveřejnění obecní policii nelze nahradit tím, že soukromá společnost informaci zveřejní ve své výroční zprávě.

54. Předně se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. K námitce nevypořádání se s odvolacími námitkami soud konstatuje, že je povinností správního orgánu se v odůvodnění rozhodnutí vypořádat se všemi námitkami, návrhy a vyjádřeními účastníka řízení (§ 68 odst. 3 správního řádu). Pokud se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami nevypořádá, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008–71, nebo ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45). O nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů se jedná zejména tehdy, opomene–li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64). Naopak, pokud se správní orgán podstatou námitky řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky, o nepřezkoumatelnost rozhodnutí se nejedná. Správní orgány a soudy zároveň nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014–43, nebo ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38). Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu není nepřezkoumatelné, pokud je odpověď na dílčí odvolací námitku alespoň implicitně obsažena ve vypořádání jiné námitky nebo pokud správní orgán postaví proti námitkám vlastní ucelenou argumentaci, vedle níž námitka neobstojí. Lze odkázat i na přiléhavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2018, č. j. 52 A 64/2017–96, zmíněný žalovaným: „Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–13)“.

55. Žalovaný tuto námitku vypořádal, když uvedl, že ve spisovém materiálu je založen printscreen webových stránek z data spáchání přestupku, kde je místo měření uvedeno. Z tohoto je zřejmé, že webové stránky fakticky existovaly ke dni, kdy byly vytištěny a založeny do spisu (11. 3. 2021), k tomuto dni byl také žalobkyně vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, tohoto práva nevyužila. Soud dále konstatuje, že ročenku TSK z roku 2019 dohledal i v den přecházející nařízenému ústního jednání (printscreeen ze dne 12. 4. 2023 proveden k důkazu při jednání soudu). Námitka tak není důvodná. Žalobkyně dále namítala, že zveřejnění těchto informací na stránkách TSK je nedostatečné. Je pravdou, že k tomuto aspektu se žalovaný nevyjádřil výslovně, z napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že tento způsob zveřejnění informací považoval za dostatečný. K tomuto soud doplňuje, že prvostupňové rozhodnutí uvádí i další zdroje zveřejněných informací o umístění radarů, a to přímo na stránkách Městské policie, tj. (https://www.mppraha.cz/doprava/ct–menu–item–49). Tyto stránky nebyly vytištěny ve správním spise, tato vada však ani nebyla namítána, soud doplnil dokazování o tyto vytištěné webové stránky. Webové stránky https://www.mppraha.cz/doprava/ct–menu–item–49 byly pomocí stránek https://web.archive.org zobrazeny ve stavu k datu předcházejícímu spáchání přestupku. Z této listiny je zřejmé, že od 3. 3. 2015 Městská policie Praha zveřejňuje na svých stránkách místa k měření rychlosti strážníky městské policie, seznam těchto míst byl zobrazen a vytištěn pro období od data 12. 1. 2019, pod bodem 106 bylo uvedeno místo Praha 6, Brusnický tunel směr Troja – Dejvický tunel mezi 16,942 km a 17,748 km. Žalobkyně zároveň neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by tyto závěry zpochybňovaly, soud má tyto důkazy za dostatečné, námitka důvodná není. K námitce, že mohlo být měřeno v úseku, kde městská policie k měření nebyla oprávněna 56. Žalobkyně namítala, že policie nedovolila obecní policii měřit rychlost kdekoli v Brusnickém tunelu, avšak pouze v jeho části. Žalovaný tuto námitku vypořádal na straně 3 napadeného rozhodnutí, uvedl, že bylo měřeno nikoli v celém Brusnickém tunelu, ale v délce úseku 797,5 m, jak plyne z fotografie založené ve spisu, místo, kde je městská policie v Brusnickém tunelu ve směru jízdy Troja oprávněna měřit, plyne také ze spisu, a sice mezi 16,942 km a 17,748 km. Soud má základ námitky za vypořádaný, z napadeného rozhodnutí je zjevné, že žalovaný dospěl k závěru, že v místě přestupku, specifikovaném GPS souřadnicemi, byla městská policie oprávněna měřit rychlost. Z doplněného dokazování soud shledal, že rychlost vozidla byla změřena právě v úseku mezi 16,942 km a 17,748 km (jak plyne zejména z přílohy 3 – rozmístění měřených úseků v TKB, kde je zakreslený Brusnický tunel, jeho úsek mezi 16,942 km a 17,748 km a také úsek, kde byla rychlost měřena). Tomuto místu pak odpovídá specifikace místa spáchání přestupku GPS souřadnicemi (viz důkaz printscreen Mapy Google ze dne 22. 2. 2023). Policie byla oprávněna měřit v úseku 16,942 až 17,748 km, tedy v úseku dlouhém 806 metrů, avšak z dokumentace je zjevné, že měřila pouze v úseku ještě kratším, tedy v úseku dlouhém 797,50 m. Není tak důvodná námitka, že by rychlost vozidla byla měřena mimo úsek, kde byla městská policie oprávněna měřit rychlost. Argumentace žalobkyně, že bylo měřeno i v tunelu Dejvickém, z ničeho nevyplývá. K námitce, že nebylo vymezeno dostatečně určitě místo přestupku 57. Skutek je ve výroku vymezen takto: „dne 13. 5. 2020 v 20:51 hodin v Praze 6, Brusnickém tunelu (tunelový komplex Blanka), úsek pro směr jízdy Troja – úseku označeném svislou dopravní značkou „č. B 20a Nejvyšší dovolená rychlost“ – v daném případě byla nejvyšší dovolená rychlost v kilometrech za hodinu na značce vyjádřena číslem 70…“.

58. Podle judikatury je nezbytné postavit v rozhodnutí najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006–73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Podstatný je však i závěr Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014–39, dle kterého „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku.“ Zároveň v rozsudku ze dne 7. 6. 2016, č. j. 10 As 44/2016–35, Nejvyšší správní soud uvedl: „Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Vždy je třeba přihlédnout k velikosti obce, složitosti dopravní situace a také k úvaze, zda je přesné určení místa přestupku rozhodné pro posouzení toho, zda ke spáchání přestupku došlo.“ Při posuzování způsobu, jakým bylo vymezeno místo spáchání přestupku, je podstatné rovněž to, zda je přesné určení místa rozhodné pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání přestupku či nikoliv (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015–52).

59. Soud má vymezení místa přestupku za dostatečně určité, ze spisu jsou zřejmé i GPS souřadnice umístění detektoru na výjezdu z Brusnického tunelu, který překročení rychlosti změřil, v záznamu je fotografie vozidla, je tam dále uvedeno, že jde o Brusnický tunel, směr Troja, výjezd, pruh 1. Skutek je ve výroku popsán dostatečně určitě, aby byl nezaměnitelný s jiným skutkem. Soud pro úplnost ověřil GPS souřadnice uvedené na fotografii z rychloměru, toto místo se skutečně nachází v Brusnickém tunelu, na konci místa, kde je městská policie oprávněna měřit (mapa s GPS souřadnicemi místa měření a mapy se zákresem místa Brusnického tunelu mezi km 16,942 a 17,748 km byly provedeny k důkazu při jednání). K námitce, že nebyla prokázána maximální povolená rychlost 70 km/hod 60. Žalobkyně namítala, že rychlost byla upravena proměnným dopravním značením B 20a a byla na něm vyznačena hodnota „80“, nikoli „70“, přičemž své tvrzení navrhla prokázat svědeckou výpovědí řidiče vozidla a ohledáním místa.

61. Žalovaný na tuto námitku reagoval tvrzením, že k prokázání nejvyšší dovolené rychlosti postačuje, pokud spis obsahuje oznámení přestupku, úřední záznam, záznam z rychloměru a ověřovací list; tomuto závěru dle žalovaného svědčí rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 50/2015–38.

62. Soud má za to, že postup žalovaného při vyhodnocení tohoto aspektu byl správný. Ani soud neshledává důvod k provedení místního ohledání či k provedení výslechu svědka Žalobkyně byla prvně o skutku informována již výzvou ze dne 30. 5. 2020, skutečnost, že by snad v místě spáchání přestupku byla omezena rychlost na 80 km/hod uplatnila až v doplnění odvolání ze dne 5. 5. 2021. V tunelovém komplexu je střídavá rychlost na proměnném dopravním značení (tato skutečnost byla mezi stranami nesporná), dle vyjádření žalovaného šlo o rychlosti 50 km/h a 70 km/h. Pozdějším ohledáním by tak nebylo možné zjistit stav ke dni spáchání přestupku (tj. ke dni 13. 5. 2020). Dále soud konstatuje, že ani označený řidič (a zároveň navrhovaný svědek) pan B. ve svém podání ze dne 7. 9. 2020, kde uvádí, že svého protiprávního jednání si je vědom, neuvádí žádné výhrady proti výzvě k podání vysvětlení ze dne 7. 9. 2020, kde je uvedeno, že v úseku označeném dopravní značkou „č. B 20a Nejvyšší dovolená rychlost“ – v daném případě vyjádřena číslem 70, jel rychlostí 90 km/h. Soud konstatuje, že pokud by skutečně na dopravní značce byla uvedena nejvyšší povolená rychlost 80 km/h, tuto obhajobu bylo logické uplatnit dříve, nikoli až v doplnění odvolání dne 5. 5. 2021 (tedy po roce, co se žalobkyně o přestupku dozvěděla). Zmocněnec žalobkyně byl přítomen na ústním jednání, ani zde v tomto směru ničeho nenamítal.

63. Projednávaná věc se zároveň odlišuje od odkazovaného případu projednávaném Nejvyšším správním soudem pod č. j. 2 As 74/2018–38, v případě proměnného dopravního značení by dotaz na příslušný silniční úřad postrádal smysl. Zároveň z doplněného dokazování (webové stránky https://www.tsk–praha.cz/wps/portal/root/dopravni–inzenyrstvi/blanka) vyplývá, že v Brusnickém, tunelu je nejvyšší návrhová rychlost 70 km/h, soud má za to, že je vyloučeno, aby proměnné dopravní značení ukazovalo nejvyšší povolenou rychlost 80 km/h.

64. Zároveň soud zohlednil, že v projednávané věci docházelo ke klasickým obstrukčním taktikám, které mají za cíl, aby za spáchaný přestupek nebyl nakonec potrestán nikdo, ani označený řidič, ani provozovatel. Návrh na dokazování učiněný v doplnění odvolání nelze hodnotit jinak než jako účelovou snahu o prodlužování správního řízení, cílem tohoto návrhu nebylo objasnění skutkového stavu. Správní orgán I. stupně dne 30. 5. 2020 žalobkyni výzvu k uhrazení určené částky 1 000 Kč, popř. ke sdělení údajů o totožnosti řidiče. Na uvedenou písemnost nebylo žádným způsobem reagováno. Dne 24. 8. 2020 správní orgán I. stupně vydal výzvu k podání vysvětlení žalobkyni, která dne 27. 8. 2020 označila řidiče pana B. Dne 7. 9. 2020 vydal správní orgán I. stupně výzvu k podání vysvětlení pana B. Dne 14. 9. 2020 pan B. zaslal správnímu orgánu I. stupně vyjádření, že vozidlo v době spáchání přestupku skutečně řídil, avšak po zahájení řízení o přestupku se již na předvolání k ústnímu jednání bez náležité omluvy nedostavil. Následně se pan B. nechal zastupovat Ing. M. J., byla doručena omluva z ústního jednání a žádost o kopii spisu do datové schránky a stanovení termínu, do kdy se může vyjádřit. Správní orgán I. stupně nemohl rozhodnout o vině pana B., jelikož spáchání přestupku nebylo dostatečně prokázáno a označený řidič se k ústnímu jednání nedostavil, proto vydal dne 4. 11. 2020 usnesení o zastavení řízení. Dne 18. 11. 2020 vydal správní orgán I. stupně příkaz, který byl žalobkyni doručen téhož dne a proti němuž v zákonné lhůtě podal zmocněnec Ing. Miloslav J. dne 26. 11. 2020 odpor, avšak bez doložené plné moci, kde žádal o kopii spisového materiálu do datové schránky. Po výzvě správního orgánu I. stupně byla plná moc doplněna. Dne 29. 12. 2020 vydal správní orgán I. stupně vyrozumění o pokračování v řízení o přestupku provozovatele vozidla a nařízení ústního jednání na den 8. 2. 2021 v 9:00 hod. Dne 4. 1. 2021 byla správnímu orgánu I. stupně doručena omluva z ústního jednání, kde zmocněnec uvedl, že navrhuje elektronické projednání věci a žádá o zaslání kopie spisu do datové schránky, kdy jako důvod uvedl aktuální situaci s onemocněním covid–19. Dne 8. 2. 2021 proběhlo ústní jednání v přítomnosti zmocněnce, který se seznámil se spisovým materiálem, avšak k věci se nevyjádřil a ponechal si desetidenní lhůtu pro písemné vyjádření. Dne 16. 2. 2021 správní orgán I. stupně vyzval žalobkyni k možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, čehož nevyužila. Dne 8. 4. 2021 bylo správním orgánem I. stupně vydáno rozhodnutí. Zmocněnec proti němu podal blanketní odvolání, kde požádal o vyrozumění, kdo bude rozhodovat u odvolacího správního orgánu. Zmocněnec v podaném blanketním odvolání dále uvedl, že se odvolává proti meritornímu rozhodnutí a zároveň požádal o zaslání kopie protokolu o ústním jednání, úředního záznamu sepsaného policisty a obsahu spisu. Zmocněnec byl správním orgánem I. stupně vyzván k doplnění podání ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu, což učinil dne 5. 5. 2021.

65. Žalobkyně i označený řidič si jako zmocněnce zvolili Ing. M. J., který je správním soudům známý obstrukčními taktikami (jak Nejvyšší správní soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 27. 10. 2021, č. j. 5 As 110/2019–32, případně ze dne 6. 10. 2020, č. j. 10 As 259/2020–27). K těmto taktikám docházelo i v nyní projednávaném případě.

66. Vedle zájmu žalobkyně na výsledku řízení oslabuje věrohodnost jí prezentované skutkové verze její procesní strategie. Řadu skutečností žalobkyně totiž uvedla až v průběhu odvolacího řízení, ačkoliv je mohla již v běhu řízení před správním orgánem I. stupně. Obviněný z přestupku má nesporně možnost zvolit si vlastní procesní strategii. Správní orgány mu nemohou bránit v tom, aby tvrdil nové skutečnosti, či navrhoval nové důkazy k podpoře své skutkové verze. Nemohou je ani odmítnout provést s pouhým odkazem, že byly vzneseny pozdě. Se zvolenou procesní strategií se však pojí i odpovědnost obviněného. Pokud některá tvrzení a důkazní návrhy vznáší až v pozdějších stadiích správního řízení, ačkoliv je evidentní, že je mohl uplatnit od počátku, nelze správním orgánům vyčítat, že takový postup stěžovatele podlamuje celkovou věrohodnost jeho příběhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013–60, bod 37). Důkazní návrhy žalobkyně byly zjevně nadbytečné, uplatněné s cílem protahovat správní řízení.

67. K obdobným závěrům dospěl aktuálně Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 22. 12. 2022, č. j. 8 As 190/2021–55, kde shledal, že pokud stěžovatel měl řadu příležitostí k dřívějšímu uplatnění své (nepodložené) argumentace, vznesl ji poprvé až s odstupem více než devíti měsíců od spáchání přestupku, jde k jeho tíži, pokud se svojí argumentací tak dlouho otálel. Taková námitka může být shledána jako účelová. Ostatně i přestupkové řízení se řídí principem efektivity (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011–68, č. 3014/2014 Sb. NSS, bod 20). Soud tak ani tuto námitku neshledal důvodnou. K námitce porušení zásady absorpce a nevedení společného řízení 68. Z hlediska hodnocení případné povinnosti správního orgánu vést společné řízení o přestupcích spáchaných dne 13. 5. 2020, dne 5. 6. 2020 a 6. 6. 2020 bylo podstatné zjistit, kdy bylo řízení o prvním přestupku zahájeno, k čemuž došlo vydáním příkazu dne 18. 11. 2020, tedy až po spáchání přestupku druhého a třetího; tvrzení žalovaného, že nebyly splněny podmínky pro vedení společného řízení, bylo v rozporu s platnou právní úpravou (§ 88 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti za přestupky). Žalovaný tak v tomto směru pochybil, nicméně soud shledal, že toto pochybení nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí a není důvodem k jeho zrušení, a to z následujících důvodů.

69. Řízení o přestupcích spáchaných dne 5. 6. a 6. 6. 2020 bylo zahájeno dne 20. 4. 2021, prvostupňovým rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, ze dne 29. 6. 2021, č. j. MHMP 923078/2021/Bac, byla žalobkyni za přestupky podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, § 10 odst. 3 uvedeného zákona, § 125f odst. 4 a § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 4 000 Kč a povinnost uhradit správnímu orgánu I. stupně náhradu nákladů řízení v paušální částce 1 000 Kč.

70. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, samotné porušení povinnosti vedení společného řízení nelze považovat za vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Vedení společného řízení je pouhou procesní cestou k uplatnění zásady absorpce pro účely trestání sbíhajících se přestupků. V rozsudku ze dne 10. 12. 2018, č. j. 10 As 22/2018–59 Nejvyšší správní soud uvedl: „Podle rozhodovací praxe NSS může být o těchto přestupcích vedeno i samostatné řízení za předpokladu, že se při ukládání sankcí za tyto přestupky uplatní absorpční zásada (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 9. 2005, č. j. 6 As 57/2004–54, č. 772/2006 Sb. NSS, a ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009–8, č. 2248/2011 Sb. NSS). … Nezákonnými by se tato rozhodnutí stala, pokud by o každém z těchto přestupků bylo rozhodnuto a přitom by se sankce za přestupek uložená dřívějším rozhodnutím nepromítla do výše sankce uložené pozdějším rozhodnutím.” 71. Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 14. 1. 2021, č. j. 6 As 351/2020–26 konstatoval, že absorpční zásada nemůže být porušena v pořadí prvním rozhodnutím o jednom z více sbíhajících se přestupků, leč rozhodnutím v pořadí druhým (příp. dalším). Nyní vedené řízení se týká právě až v pořadí druhého rozhodnutí o přestupku, k porušení zásady absorpce by tak mohlo dojít.

72. Napadeným rozhodnutím však přesto k porušení zásady absorpce nedošlo. Žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 500 Kč, což je na spodní hranici zákonného rozpětí, když podle ust. § 125f odst. 4 ve spojení s § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu umožňuje za daný přestupek uložit pokutu od 2 500 Kč do 5 000 Kč, zároveň dle § 125c odst. 9 téhož zákona nelze od uložení správního trestu u daného přestupku upustit. Uložení nižší pokuty tedy v dané věci nebylo možné. Uplatněním absorpční zásady se správní orgán I. stupně, ani žalovaný výslovně nezabývaly.

73. Obdobnou situaci posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 As 278/2018–87, kde dospěl k závěru: „Jak již soud připomněl výše, úprava společného řízení o správním deliktu je neúplná, zejména neumožňuje obdobně jako je tomu v trestním řízení při nevedení společného řízení o všech sbíhajících deliktech, zrušit předcházející rozhodnutí ve věci a uložit souhrnný trest. Pro použití pravidel pro ukládání souhrnného trestu uvedených v § 43 odst. 2 trestního zákoníku chybí v oblasti správního trestání dostatečný právní základ, a nelze je použít ani analogicky. Současně zákon o silničním provozu v § 125c odst. 9 zapovídá možnost upustit u nyní projednávaných správních deliktů od uložení sankce. Zákon správním orgánům nedává ani zmocnění k uložení sankce pod zákonem stanovenou sazbou. I přes konstatovaná pochybení správního orgánu by tedy po zrušení rozhodnutí neměl žalovaný jinou možnost, než rozhodnout stejně jak to již učinil, tedy uložit nejnižší možnou pokutu, neboť neexistuje žádná jiná zákonná možnost, jak bylo možno při ukládání sankce v tomto řízení absorpční zásadu zohlednit. I přesto, že to správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně neuvedly, má soud za to, že s ohledem na výši uložené sankce byla absorpční zásada dostatečně reflektována, neboť stěžovateli nemohla být v nynějším řízení uložena nižší pokuta.” 74. Z obsahu spisu pak neplyne, že by snad v projednávaném případě nastaly podmínky pro mimořádné snížení výměry pokuty podle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, když toto ustanovení by mělo být aplikováno pouze výjimečně, odůvodní–li to konkrétní okolnosti daného případu.

75. Soud tak shledal, že i když správní orgány náležitě nevyhodnotily, zda v daném případě měly povinnost vést o přestupcích spáchaných dne 13. 5. 2020 a 5. 6. 2020 a 6. 6. 2020 společné řízení, a nezabývaly se tedy ani uplatněním absorpční zásady, nemůže to vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. V daném případě totiž byla uložena výše pokuty na samé dolní hranici zákonné sazby a šlo o přestupek, u kterého nebylo možné upustit od potrestání; proto i kdyby absorpční zásada byla uplatněna, nemohlo by to vést k uložení nižší sankce žalobkyni. Konečně žalobkyni nic nebránilo na tyto další přestupky poukázat, soudu není zřejmé, proč před vydáním napadeného rozhodnutí tyto konkrétní skutečnosti žalovanému nesdělila. Není pravdivé žalobní tvrzení, že žalobkyně na tyto skutečnosti konkrétně poukázala, žalobkyně v doplnění odvolání ze dne 5. 5. 2021 zcela obecně namítla, že nebylo zkoumáno, zda žalobkyně nespáchala i další přestupky, které by mohly být projednány ve společném řízení.

76. Souhrnná výše uložených pokut konečně nepřesahuje horní hranici sazby, která by se uplatnila, pokud by o obou přestupcích bylo vedeno společné řízení.

77. Podle ust. § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou–li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější.

78. Podle ust. § 41 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky jsou–li společně projednávány dva nebo více přestupků, správní orgán může uložit pokutu ve vyšší sazbě, a to tak, že horní hranice sazby pokuty za přestupek nejpřísněji trestný se zvyšuje až o polovinu, nejvýše však do částky, která je součtem horních hranic sazeb pokut za jednotlivé společně projednávané přestupky.

79. Pokud se v obou případech uplatnila sazba pokuty za přestupek provozovatele vozidla ve výši 2 500 Kč – 5 000 Kč, souhrnná výše pokuty 6 500 Kč by horní hranici 5 000 Kč přesahovala, avšak při vedení společného řízení by horní hranice sazby mohla být zvýšena, a to konkrétně až o polovinu, tedy o 2 500 Kč na celkových 7 500 Kč, tuto hranici již součet pokut ve výši 6 500 Kč nepřesahuje. Horní hranice sazby ve výši 7 500 Kč by nebyla v rozporu ani s požadavkem, aby takto upravená horní hranice nepřesahovala součet horních hranic sazeb pokut za jednotlivé projednávané přestupky (v nynějším případě by tato nepřekročitelná horní hranice činila 10 000 Kč při součtu dvou horních hranic sazby po 5 000 Kč). V nyní projednávané věci ve spojení s prvním rozhodnutím o přestupku tudíž nebyly uloženy pokuty, jež by ve svém souhrnu přesahovaly zákonnou horní hranici sazby. Námitku porušení zásady absorpce tak soud neshledal důvodnou.

80. Konečně pokud žalobkyně v replice ze dne 22. 2. 2022 uvedla, že není zřejmé, z jakého titulu je Mgr. Z. K., která podepsala vyjádření k žalobě, oprávněna za žalovaný správní orgán jednat, k tomuto soud konstatuje, že titul je zřejmý, z vyjádření žalovaného plyne, že Mgr. Z. K. jednala z titulu pozice vedoucí oddělení správního řízení v silničním provozu, odbor agend řidičů. Zároveň se k ústnímu jednání dostavila jako pověřený zaměstnanec žalovaného Mgr. K., která vyjádření k žalobě zpracovala, na toto vyjádření při jednání odkázala, pověření Mgr. K. jednat za žalovaného bylo soudu předloženo a bylo založeno do spisu, podepsáno je ministrem dopravy doc. Ing. Karlem Havlíčkem, Ph.D., MBA.

81. Námitka zveřejňování rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se netýká posuzované věci.

82. Soud na základě shora uvedeného posouzení žalobních námitek neshledal žalobu jako důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

83. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně ve věci neměla úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.