19 A 54/2015 - 94

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce M.K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného o přestupku ze dne 16.6.2015, č. j. MSK 36122/2015, takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž na základě odvolání žalobce bylo rozhodnutí Magistrátu města Havířova ze dne 8.1.2015 ve věci přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů změněno tak, že počínaje „je vinen“ skutková věta zní: tím, že dne 26.9.2014 kolem 23:55 hodin v katastrálním území Havířov – Město na ulici Ostravská řídil osobní motorové vozidlo Mercedes, RZ X, aniž byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, kdy toto pozbyl dne 26.8.2014. Ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Žalobce namítal, že se nedopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 silničního zákona, neboť nevěděl a vědět nemohl, že ke dni 26.8.2014 pozbyl řidičské oprávnění, pročež tímto svým jednáním sice porušoval § 3 odst. 3 silničního zákona, ale nemohl tím naplnit subjektivní stránku přestupku, tj. zavinění. Uvedl, že nevěděl, že rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz činnosti, bylo vydáno, a tedy ani, že toto rozhodnutí je již v právní moci. Poznamenal, že předmětné rozhodnutí sice bylo doručeno jeho zmocněnci, kterým byl advokát, ten však pro poruchu svého informačního systému na jeho opakované dotazy jej mylně informoval, že mu rozhodnutí v řízení o odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Karviné dosud nebylo doručeno, a tedy ani není v právní moci. Dále žalobce namítal, že si dne 25.9.2014, tj. den předcházející dni údajného přestupku, nechal vyhotovit „výpis z bodového hodnocení řidiče“, ve kterém však k tomuto dni nebyl zaznamenán odpovídající bodový postih za přestupek, za jehož spáchání mu byla rovněž uložena předmětná sankce zákazu činnosti, ani samotná sankce zákazu činnosti. Na základě tohoto výpisu, jenž je veřejnou listinou, logickou dedukcí dospěl k závěru, že zákaz řízení motorových vozidel uložen nemá, neboť v opačném případě by v předmětném výpisu z bodového hodnocení řidiče byl odpovídající bodový postih uveden, jakož i údaj o nabytí právní moci předmětného rozhodnutí, i údaj o zákazu činnosti a období, po který je platný. Až od zasahujících policistů po údajném spáchání přestupku dne 26.9.2014 se žalobce dověděl, že předmětné rozhodnutí nabylo právní moci již 26.8.2014. Je proto toho názoru, že nevědomou nedbalost, která je mu ve vztahu k předmětnému přestupku přičítána, nelze v tomto případě dovozovat, jelikož se svému omylu nemohl vyvarovat. Zároveň byl tento omyl vyvolán nesprávným úředním postupem správních orgánů. Kdyby tyto jednaly v souladu se zákonem, pak na základě výpisu z bodového hodnocení řidiče ze dne 25.9.2014 by nepochybně zjistil, že ke dni 26.8.2014 pozbyl řidičské oprávnění, jelikož tento údaj by v takovém případě byl v jeho evidenční kartě řidiče již zaznamenán. Pokud by věděl, že řídit motorová vozidla nesmí, nečinil by tak. Jako lichý považuje žalobce argument žalovaného, že mu nic nebránilo kontaktovat příslušné správní orgány. Uvedl, že si nechal vyhotovit výpis z bodového hodnocení a tato listina je zcela ekvivalentní případnému dotazu na správní orgán. Žalobce vyslovil názor, že ve věci vystupoval natolik aktivně, nakolik to lze po komkoliv rozumně požadovat, jelikož nejen dodržel, ale významně přesáhl nezbytnou míru opatrnosti, jejíž nedodržení naopak je znakem nevědomé nedbalosti. Správní orgány tak nesprávně došly k závěru, že jednal zaviněně v této formě nedbalosti. Žalobce je proto toho názoru, že jeho zavinění nelze považovat za prokázané, neboť nemohl vědět, že se dopouští protiprávního jednání, když vycházel z obsahu veřejné listiny, totiž z výpisu bodového hodnocení řidiče pořízeného dne 25.9.2014, z něhož vyplývalo, že zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel vysloven nemá. Žalobce rovněž namítal účelovost tvrzení správního orgánu I. stupně, že k záznamu bodového hodnocení do evidenční karty řidiče došlo již dne 26.9.2014. Žalobce má za to, že k tomuto záznamu nepochybně došlo až později. Právě pro namítanou účelovost tohoto tvrzení je toho názoru, že i v případě, že by si o výpis z bodového hodnocení řidiče požádal znovu bezprostředně před jízdou dne 26.9.2014, tak ani z tohoto výpisu by nepoznal, že má uložen zákaz činnosti, pročež se v žádném případě nemohl protiprávního jednání spočívajícího v řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění vyvarovat. Skutečnost, že ke dni 25.9.2014 nebyl v evidenční kartě zaznamenán příslušný bodový postih, ačkoliv předmětné rozhodnutí nabylo právní moci již dne 26.8.2014, nelze dle jeho názoru vysvětlit jiným způsobem, než že došlo ze strany příslušných správních orgánů k nesprávnému úřednímu postupu, když se tyto bezpochyby neřídily lhůtami dle § 123b odst. 2 a 3 silničního zákona, respektive zásadou rychlosti dle § 6 správního řádu. Na straně správních orgánů došlo při zaznamenávání bodového postihu do evidenční karty řidiče k pochybení, které mělo za následek, že k záznamu bodového postihu za přestupek, za nějž mu byla uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, došlo bezpochyby až po 25.9.2014, pravděpodobně však až po 26.9.2014, pročež se nemohl dozvědět, že má uložen zákaz činnosti, respektive toto pochybení správních orgánů bylo příčinou toho, že byl dne 26.9.2014 v omylu, že stále je držitelem řidičského oprávnění. Co se týče informace (obsažené v rozhodnutí správního orgánu I. stupně) o tom, kdy byla předmětná rozhodnutí příslušnému správnímu orgánu doručena (údajně dne 23.9.2014) a kdy ten přistoupil k jejich zaevidování do registru řidičů (údajně dne 26.9.2014), nepochybně se jedná o údaje, které prvostupňový správní orgán získal ze své úřední činnosti, jelikož právě jeho oddělení správních a dopravně správních činností bylo příslušným správním orgánem k záznamu bodového postihu do jeho evidenční karty řidiče. Jestliže však tyto získané informace měly být zákonným podkladem pro rozhodnutí, musel mít možnost se s jejich zdrojem seznámit před vydáním rozhodnutí. Ani jedna z těchto podmínek však nebyla splněna, čímž správní orgán způsobil vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, jelikož mu bylo upřeno právo vyjádřit se k těmto skutečnostem a navrhovat důkazy. Žalobce dále namítal, že se správní orgány nezabývaly dostatečně jeho námitkami v podání „vyjádření obviněného“ ze dne 14.11.2014, respektive jejich úvahy nebyly srozumitelné, když z nich logicky neplynuly závěry, které vzaly za základ svých rozhodnutí, čímž tak učinily rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Správní orgány totiž shodně dovodily odpovědnost advokáta za poruchu jeho informačního systému, s čímž žalobce v zásadě souhlasí. Nelze však se správními orgány souhlasit v tom, že žalobce je de facto objektivně odpovědný za nikoli řádné poskytování právních služeb jeho advokátem. Tento závěr nadto logicky nevyplývá z žádné úvahy správních orgánů obsažené v odůvodněních rozhodnutí, ani z odvolacím správním orgánem citovaného ust. § 16 zákona o advokacii. Žalobce dále namítal, že ve vyjádření obviněného ze dne 14.11.2014 mimo jiné uvedl, že mu rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, nebylo v rozporu s § 34 odst. 2 správního řádu doručováno, jelikož mu tímto rozhodnutím byla uložena povinnost, totiž odevzdat řidičský průkaz, přičemž toto procesní pochybení správního orgánu mělo za následek, že žalobce neměl reálnou možnost se o uloženém zákazu činnosti dozvědět. S touto námitkou se správní orgán I. stupně nijak nevypořádal, čímž učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným. Uvedenou námitkou se opomněl vypořádat i žalovaný, čímž rovněž učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným. I kdyby správní orgány správně došly k závěru o jeho zavinění, je toho názoru, že jeho jednání vykazuje nicotnou společenskou škodlivost. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tzn 2/96 a uvedl, že významnými okolnostmi je zejména nikoli jeho běžná aktivita, kdy se před formálně přestupkovým jednáním snažil více způsoby a opakovaně zjistit, zda se tímto nedopustí protiprávního jednání. Pouze pro pochybení na straně správních orgánů, respektive pro nesprávnost obsahu veřejné listiny, vycházel z mylné informace, pročež se jednání, jež je mu kladeno za vinu, dopustil. Rovněž porucha informačního systému jeho zmocněnce měla jistý vliv na jeho mylné přesvědčení, že stále je držitelem řidičského oprávnění. Zásadní vliv na jeho omyl však mělo právě pochybení správních orgánů, respektive nesprávnost obsahu veřejné listiny, jelikož spolehnutí se na správnost údajů obsažených ve veřejné listině nemůže vést k zavinění, byť ve formě nedbalosti nevědomé. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalobcem zastávaný názor – tedy, že zavinění přestupku řízení vozidla bez řidičského oprávnění není dáno ani ve formě nevědomé nedbalosti – by vedl k absurdnímu závěru, že každý, kdo si zvolí v řízení zmocněnce, a následně bude ve shodě se zmocněncem tvrdit, že ho tento zmocněnec neinformoval o vydání rozhodnutí ve věci, ať už z jakéhokoliv důvodu, vyhne se tím následně odpovědnosti za přestupek. Podle žalovaného si žalobce zvolením zmocněnce de facto zvolil místo, kam mu má být doručeno rozhodnutí, a proto se nemůže zprostit odpovědnosti za přestupek tvrzením, že s rozhodnutím, které bylo na toto místo v souladu se zákonem doručeno, neseznámil. Žalovaný v tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu např. č. j. 6 As 239/2014-39, č. j. 8 As 62/2015-35, č. j. 9 As 9/2016-52 a také na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 498/2013-22, v němž soud v obdobném případě (trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí) dovodil dokonce úmyslné zavinění. K výpisu bodového hodnocení, který si měl žalobce opatřit dne 25.9.2014 žalovaný uvedl, že výpis jednak neobsahuje ověřovací doložku a nejde tedy o veřejnou listinu (§ 9 odst. 4 zákona č. 365/2000 Sb.), přičemž žalovaný obsah této listiny včetně data jejího vyhotovení zpochybňuje. Dále uvedl, že k tomu, aby se účastník řízení seznámil s obsahem rozhodnutí a s povinnostmi, které mu byly rozhodnutím uloženy, slouží institut oznámení, respektive doručení rozhodnutí, nikoli úřední evidence. Ve výpisu bodového hodnocení – na rozdíl od registru řidičů – nejsou uvedeny informace o rozhodnutích o přestupcích, o uloženém zákazu činnosti ani o pozbytí řidičského oprávnění. Spoléhat se na výpis bodového hodnocení, který obsahuje pouze stručné údaje o historii bodového hodnocení, bylo tedy ze strany žalobce zcela nedostačující. Z absence konkrétního záznamu ve výpisu bodového hodnocení k určitému dni pak nijak nevyplývá, že rozhodnutí o přestupku dosud nenabylo právní moci, a to vzhledem k zákonným lhůtám podle § 123b odst. 2 a 3 zákona o silničním provozu, které jsou nadto pouze pořádkové. Žalobce nemohl oprávněně spoléhat na to, že není-li ve výpisu bodového hodnocení zaznamenán určitý přestupek, pak rozhodnutí o tomto přestupku nenabylo právní moci. Kromě toho nikdy není možné vyloučit, že záznam o přestupku bude do registru řidičů vložen např. minutu po pořízení výpisu. Výpis bodového hodnocení proto z povahy věci nemůže nikdy být důkazem o tom, že rozhodnutí o přestupku dosud nenabylo právní moci. Opatření takového výpisu tudíž nelze považovat za „zachování potřebné míry opatrnosti“ žalobcem z hlediska posouzení zavinění jeho nevědomé nedbalosti. Žalovaný dále poznamenal, že ani výpis z registru řidičů, natož pak pouhý výpis bodového hodnocení, nikdy nemůže být sám o sobě dostatečným podkladem pro další trestání, mimo jiné proto, že z něj nevyplývá způsob doručení rozhodnutí účastníku řízení, který je podstatný právě pro posouzení zavinění. Ostatně i v nyní projednávané věci Policie ČR opatřovala podkladová rozhodnutí a doklady o jejich doručení. V závěru žalovaný uvedl, že o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí byl žalobce řádně vyrozuměn, avšak tohoto práva nevyužil. K projednání žaloby nařídil krajský soud jednání. Zástupce žalobce se k jednání nařízenému na den 20.12.2016 bez omluvy nedostavil, přestože předvolání mu bylo doručeno řádně a včas 29.11.2016. Soud proto v souladu s ust. § 49 odst. 1, 3 s.ř.s., zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění ve věci rozhodl v nepřítomnosti žalobce, respektive jeho zástupce. Krajský soud předně konstatuje, že jeho usnesení ze dne 15.3.2016, č. j. 19A 54/2015-52, jímž žalobu žalobce odmítl, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 103/2016-40 se závazným právním závěrem, že s ohledem na pochybnosti o skutečné opožděnosti podání žaloby, které nyní v posuzované věci panují, je onen pomyslný jazýček vah nutno posunout ve prospěch věcného soudního přezkumu. Nelze s jistotou tvrdit, že žaloba byla podána opožděně i přesto, že zde nastaly určité zvláštnosti. Krajský soud vázán právním závěrem Nejvyššího správního soudu poté přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů), a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správních spisů bylo zjištěno, že 14.10.2014 byl Magistrátu města Havířova postoupen orgány činnými v trestním řízení předmětný přestupek. 29.10.2014 správní orgán I. stupně zahájil řízení o přestupku doručením oznámení o zahájení řízení žalobci, kterého současně předvolal k ústnímu jednání. Součástí spisu je rovněž protokol o výslechu osoby podezřelé, úřední záznamy sepsané policisty nstržm. S. a nstržm. V. dne 27.9.2014, poučení žalobce, potvrzení o zadržení jeho řidičského průkazu, rozhodnutí Krajského úřadu v Ostravě ze dne 26.8.2014 (včetně dokladu o jeho doručení zástupci žalobce Mgr. Jaroslavu Topolovi dne 26.8.2014), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Karviné ze dne 26.5.2014, č. j. MMK/074773/2014, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu porušením § 18 odst. 4 téhož zákona, přičemž žalobci byla uložena sankce pokuty 3.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Spis dále obsahuje výpis z evidenční karty řidiče ze dne 22.10.2014, sdělení oddělení správních a dopravně správních činností Magistrátu města Havířova ze dne 27.11.2014, z něhož plyne, že rozhodnutí Magistrátu města Karviné č. j. MMK/074773/2014 a rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 88700/2014, které nabylo právní moci 26.8.2014 byla Magistrátu města Havířova doručena 23.9.2014. Správní orgán rozhodnutí zaevidoval do evidenční karty řidiče 26.9.2014 v 11:27 hodin. Téhož dne správní orgán žalobci zaslal vyrozumění o pozbytí řidičského oprávnění dle § 94a odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z důvodu uložené sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a o povinnosti odevzdat řidičský průkaz. Správní orgán I. stupně u jednání dne 25.11.2014, jemuž byl žalobce osobně přítomen a u jednání udělil k zastupování plnou moc obecné zmocněnkyni paní M. V., provedl důkaz listinami, a to odevzdáním věci k projednání přestupku, úředními záznamy policistů, protokolem o výslechu podezřelého, potvrzením o zadržení řidičského průkazu, rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26.8.2014 včetně doručenky, evidenční kartou řidiče, výpisem z evidenční karty řidiče a vyjádřením žalobce jakožto obviněného ze dne 14.11.2014. Žalobce u jednání uvedl, že se plně odvolává na své vyjádření ze dne 14.11.2014, setrval na tvrzení, že vynaložil maximální možnou míru opatrnosti a důslednosti při zjišťování toho, zdali přestupek, který byl veden ve správním řízení u Magistrátu města Karviné byl ukončen pravomocným rozhodnutím. Dále sdělil, že do celé situace se dostal ne vlastním zaviněním s tím, že se jednalo o chybu v evidenci elektronických spisů u jeho zástupce Mgr. Topola, který jej o zákazu činnosti informoval až dne 6.10.2014. Do té doby od něj neměl žádnou informaci o ukončení správního řízení, a to i přesto, že se jej opakovaně dotazoval. O tom, že je osobou, která pozbyla řidičské oprávnění se dozvěděl poprvé až dne 26.9.2014 při silniční kontrole. Jako důkaz žalobce navrhl výslech svědka Mgr. Jaroslava Topola. Po jednání bylo správnímu orgánu na jeho žádost doručeno dne 27.11.2014 sdělení oddělení správních a dopravně správních činností Magistrátu města Havířova. Poté dne 5.12.2014 respektive 17.12.2014 bylo žalobci a jeho zmocněnkyni doručeno vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí ve stanovené lhůtě. Tohoto práva žalobce nevyužil a správní orgán I. stupně následně vydal dne 8.1.2015 rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným tím, že dne 26.9.2014 kolem 23:55 hodin v Havířově – Městě na ulici Ostravská a jinde, bez závažného důvodu řídil osobní motorové vozidlo značky Mercedes, RZ X, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, neboť toto pozbyl rozhodnutím Magistrátu města Karviná č. j. MMK/074773/2014 v návaznosti na rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 88700/2014, kterým mu byla uložena sankce zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou měsíců s právní mocí od 26.8.2014, tedy porušením § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu spáchal naplněním skutkové podstaty přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu a byla mu uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Současně bylo rozhodnuto, že v souladu s § 118c odst. 3 zákona o silničním provozu se do doby výkonu sankce zákazu činnosti započítává doba zadržení řidičského průkazu Policií ČR, tj. doba od 26.9.2014 do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobci byla dále uložena povinnost zaplatit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000,- Kč a bylo rozhodnuto o splatnosti pokuty a nákladů řízení. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím ze dne 16.6.2015, č. j. MSK 36122/2015. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný změnil tak, že počínaje „je vinen“ skutková věta zní: tím, že dne 26.9.2014 kolem 23:55 hodin v katastrálním území Havířov – Město na ulici Ostravská řídil osobní motorové vozidlo Mercedes, RZ X, aniž byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, kdy toto pozbyl dne 26.8.2014. Ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno. Podle ust. § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v rozhodném znění, řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen skupina vozidel) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen jiný členský stát), nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění. Krajský soud především nesouhlasí s námitkou žalobce, že rozhodnutí správního orgánu jsou nepřezkoumatelná, že jejich úvahy nejsou srozumitelné, a že z nich logicky neplynou závěry, které vzaly za základ svých rozhodnutí a že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s obsahem jeho podání ze dne 14.11.2014 označeného jako vyjádření obviněného. Soud po seznámení se s obsahem správního spisu dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou srozumitelná a řádně odůvodněná, soud neshledal absenci zákonem stanovených náležitostí rozhodnutí. Správní orgány na úplně zjištěný skutkový stav aplikovaly přiléhavé právní normy, žalovaný se vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Co se týče námitek v citovaném podání žalobce ze dne 14.11.2014, pak k námitkám v něm uvedeným se správní orgán I. stupně podrobně vyjádřil na straně 3 rozhodnutí, úvahy žalovaného jsou pak na straně 3 a 4 napadeného rozhodnutí. Jedná se o závěry správních orgánů k tvrzení žalobce, že se do situace dostal ne vlastní vinou, a to tím, že jej jeho právní zástupce Mgr. Jaroslav Topol vlivem chyby v evidenci elektronických spisů informoval až dne 6.10.2014, kdy do té doby od něj žádnou informaci o ukončení vedeného řízení nedostal, i přesto, že se jej opakovaně dotazoval. Soud souhlasí s názorem správního orgánu, že tvrdil-li zástupce žalobce, že doručenka k rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 88700/2014 byla přiřazena k jinému spisu, že je to čistě záležitostí uvedeného advokáta, jakým způsobem si zajistí a zorganizuje svou činnost, a to i s ohledem na případy, jako tomu bylo v projednávané věci, kdy zastupuje ve správních řízeních osoby, jimž jsou ukládány i sankce zákazu činnosti. Soud rovněž souhlasí se závěrem, že je věcí smluvního vztahu mezi obviněným a jeho zástupcem, jakým způsobem budou mezi sebou komunikovat. Pokud žalobce tvrdil, že jeho zástupce Mgr. Topol jej vlivem chyby v evidenci elektronických spisů informoval až 6.10.2014 o ukončení vedeného řízení a zákazu činnosti, souhlasí soud se správním orgánem, že to byl žalobce, který si sám zástupce zvolil, a tudíž to, jakým způsobem advokát hájil zájmy žalobce a jak postupoval, jde k tíži žalobce. K tomu soud dále uvádí, že rozhodnutí o odvolání bylo řádně doručeno zmocněnci žalobce Mgr. Topolovi. Pokud se žalobce nechal pro přestupkové řízení zastoupit advokátem, přičemž zastoupení v přestupkovém řízení povinné nebylo, je odpovědnost za výběr zástupce pro řízení nutno přičíst pouze a jen jemu. Jestliže zvolený zástupce náležitě jeho práva např. tím, jak tvrdí, že jej neinformoval o rozhodnutí ve věci, ačkoliv byl o něm řádně vyrozuměn, nese následky své volby zástupce žalobce sám. Žalobce se v řízení nemusel nechat zastupovat. V takovém případě by správní orgán doručoval přímo jemu. Jestliže si dobrovolně zvolil zástupce, měla tato skutečnost za následek také to, že v souladu s § 34 odst. 2 správního řádu bylo doručováno toliko jeho zástupci. Vědět o rozhodnutí o odvolání žalobce proto měl a mohl, neboť bylo jeho volbou, jak bude doručováno a závěr správních orgánů, že předmětný přestupek byl spáchán z nedbalosti nevědomé, je proto správný. V těchto souvislostech soud odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 150/2012-33, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že pro závěr, že pachatel měl a mohl vědět o tom, že řídí bez řidičského průkazu, je nutné mít najisto postaveno, že pachateli bylo rozhodnutí ukládající tuto sankci řádně doručeno. Právě skutečnost, že se vlivem své nedostatečné opatrnosti s tímto rozhodnutím nemohl fakticky seznámit, ačkoli by při zachování obecně uznávané míry opatrnosti měl, může vést k závěru o nevědomé nedbalosti při spáchání přestupku, konec citace. V odůvodnění správní orgán I. stupně rovněž vysvětlil, proč neprovedl žalobcem navržený důkaz výslechem svědka advokáta Mgr. Jaroslava Topola. Byly to právě shora uvedené úvahy správního orgánu I. stupně o tom, že odpovědnost za výběr zástupce pro správní řízení je nutno přičíst pouze a jen žalobci, které vyústily v závěr správního orgánu, že důkaznímu návrhu na výslech svědka Mgr. Jaroslava Topola nevyhoví. Námitky žalobce, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná, že jejich úvahy jsou nesrozumitelné a jeho výtky, že nebyl proveden výslech svědka Topola, jsou s ohledem na výše uvedené závěry nedůvodné, stejně tak i jeho námitka, že v jeho případě nelze dovozovat nevědomou nedbalost. Ze shodných důvodů jako správní orgány také soud považoval za nadbytečné provést výslech svědka Mgr. Jaroslava Topola. Jako nadbytečný soud neprovedl ani žalobcem navržený důkaz výpisem z bodového hodnocení řidiče, neboť ten je pouze orientační a vydané rozhodnutí se do něho může promítnout se zpožděním a neobsahuje uložený trest zákazu činnosti. Okolnost, že k datu 25.9.2014 nebyl zaznamenán příslušný bodový postih, jak žalobce v žalobě namítá, je tedy bez právního významu. Z důvodu nadbytečnosti soud neprováděl ani žalobcem navržený důkaz historií změn jeho evidenční karty řidiče, a to k tvrzení, že do jeho evidenční karty řidiče bylo předmětné rozhodnutí, jímž byl žalobci uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel zaevidován později, než dne 26.9.2014. Žalobce totiž nikdy netvrdil, že by si před jízdou dne 26.9.2014 výpis z evidenční karty řidiče vyžadoval, zmínil toliko výpis bodového hodnocení z registru řidičů. Dalším důvodem je také skutečnost, že soud považuje za podstatnou pro projednávanou věc tu okolnost, že rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Karviné, jímž mu kromě jiného byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, bylo řádně doručeno jeho zástupci, a jestliže zvolený zástupce nehájil náležitě práva žalobce tím, že jej neinformoval o rozhodnutí ve věci, ačkoliv byl o něm řádně vyrozuměn, nese následky své volby zástupce žalobce sám. Žalobce o rozhodnutí o odvolání vědět proto měl a mohl, neboť bylo toliko jeho volbou, jak bude doručováno a lze tedy u něho dovodit minimálně jeho nevědomou nedbalost, jak již výše uvedeno. Jestliže v době, na kterou se zákaz řízení vztahoval, žalobce řídil vozidlo, dopustil se přestupku spočívajícího v řízení vozidla bez řidičského oprávnění. Nedůvodnou soud shledává také žalobní námitku žalobce, že mu před vydáním rozhodnutí bylo upřeno právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Toto tvrzení je v rozporu s výše citovaným obsahem správního spisu, z něhož zcela jednoznačně plyne, že před vydáním rozhodnutím dne 8.1.2015 Magistrátem města Havířova byl žalobce přípisem ze dne 3.12.2014 vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí ve stanovené lhůtě a toto vyrozumění bylo doručeno jeho zmocněnkyni 17.12.2014 a také žalobci osobně dne 5.12.2014, přičemž tohoto práva žalobce nevyužil. Po provedeném řízení s ohledem na shora uvedené krajský soud včas podanou žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se nákladů řízení výslovně vzdal.