19 Ad 7/2025– 32

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou v právní věci žalobce: Ing. X. X., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Václavem Burešem, LL.M. sídlem Benediktská 690/7, 110 00 Praha 1 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25/1292, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 1. 2025, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne 28. 1. 2025, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), změněno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán I. stupně či „ČSSZ“) ze dne ze dne 7. 7. 2022, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobci dle ustanovení § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a si přihlédnutím k čl. 46 a čl. 6 a 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“), od 17. 8. 2020 přiznán invalidní důchod pro invaliditu I. stupně, neboť dle posudku Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 8. 2021 byl žalobce uznán invalidní pro invaliditu I. stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho pracovní schopnost poklesla o 35 %.

2. Žalovaná napadeným rozhodnutím změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu II. stupně, od 17. 8. 2020 ve výši 12 161 Kč měsíčně. Dále jsou ve výroku popsány jednotlivé valorizace.

II. Žalobní body

3. Žalobce nesouhlasil se závěry žalované ohledně délky jeho pojištění za dobu studia v Bulharsku v době od 15. 9. 1980 do 31. 8. 1984. Žalovaná se v rozporu s požadavkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, č. j. 2 Ad 9/2023–78, vůbec nezabývala povahou studia žalobce v Bulharsku a pouze převzala informace poskytnuté bulharským nositelem pojištění. Sám bulharský nositel pojištění se vyjádřil tak, že období studia na středních školách v Bulharsku nepřipadají v úvahu bez zaplaceného pojištění. Tzn. že při jakémkoliv studiu na střední škole v Bulharsku je pojištění pojištěncům hrazeno.

4. Žalobce již dříve prokázal, že v Bulharsku dokončil střední školu a rovněž prokázal, že toto bulharské studium je postaveno na roveň studia v České republice (dále jen „ČR“). Dle názoru žalobce, pokud tedy (dovozeno z výše uvedeného) bylo v období studia placeno pojištění a žalovaná od bulharského nositele pojištění obdržela SED P 5000, na které nebyla tato doba pojištění zohledněna, měla se žalovaná z moci úřední opětovně obrátit na bulharského nositele pojištění, aby tuto skutečnost vysvětlil, resp. aby doby pojištění přehodnotil, podle čl. 5 odst. 2 a 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004 (dále jen „nařízení č. 987/2009“).

5. Žalobce na nesrovnalost v dobách pojištění poukazuje po celou dobu řízení. Zjednat nápravu na straně bulharského nositele pojištění není v jeho možnostech. Nad rámec uvedeného má žalobce za to, že pokud ČSSZ nemá nezbytný doklad o potřebné době pojištění, má možnost posoudit dobu pojištění dle důkazů a tvrzení založených ve spisu podle § 51 odst. 1 správního řádu. Není možné, aby informace od bulharského nositele pojištění byly považovány za jediný podklad k prokázání doby pojištění. Pokud žalobce dokládá další důkazy a důkazní tvrzení, je třeba, aby se nimi žalovaná minimálně zabývala. Žalobci nemůže jít pochybení na straně bulharského nositele pojištění k tíži.

6. Žalobce jako občan ČR nesouhlasí se závěrem o dobách jeho pojištění rovněž proto, že je s jeho osobou zacházeno odlišně, než je zacházeno s jiným občany ČR, kterým je doba studia na střední škole v ČR ve stejné době při výpočtu dob pojištění běžně zohledňována. Tento přístup je diskriminační. Žalobce navíc několik let využívat znalosti ze svých studií ve svém zaměstnání na území ČR, kdy odváděl řádně daně a pojištění jako každý jiný zaměstnaný občan ČR, cítí se být krácen na svých právech. Rozdílný postup vůči jeho osobě, občanovi ČR, je v rozporu s principem rovnosti, který je zakotven v čl. 4 nařízení č. 883/2004, když je k žalobci přistupováno rozdílně než k jiným občanům ČR z důvodu studia střední školy v jiném členském státě.

7. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 6 Ads 111/2011–87: „Nejvyšší správní soud vyložil v minulosti (rozsudek ze dne 30. 1. 2008, č. j. 6 Ads 23/2007–101), že studium před rokem 1996 má být hodnoceno jako náhradní doba v rozsahu nejvýše 6 let po dosažení věku 18 let, přičemž tato doba nepodléhá placení pojistného. Jde–li o studium v zahraničí, dopadá na věc ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve spojení s § 11 písm. a) cit. zákona, ve znění účinném k 31. 12. 1995, jež stanoví, že českým občanům se hodnotí doba studia v zahraničí, pokud nevyplývá něco jiného z mezinárodních smluv.“ 8. Textace napadeného rozhodnutí ohledně studií žalobce v Bulharsku je pro žalobce zcela nesrozumitelná a rovněž nepřezkoumatelná, když konečný závěr o tom, že tyto roky studia žalovaná nezapočítává, není opřen o žádná ustanovení zákona, judikaturu soudů nebo např. unijní pravidla. Žalovaná pouze převzala SED P 5000, aplikovala údaje v něm obsažené na žalobcův případ bez bližšího vysvětlení. Jediné, co ČSSZ odůvodňuje (a opírá o konkrétní čl. nařízení č. 883/2004), je skutečnost, že žalobci bude vyplácena dávka ze státu, kde mu vznikl vyšší nárok.

9. Žalobce má tedy za to, že žalovaná nedostála závazku, který jí uložil Městský soud v Praze. Absence řádného odůvodnění části napadeného rozhodnutí, které se týká dob pojištění žalobce v Bulharsku, pak nelze považovat za dílčí nedostatek odůvodnění. Závěr o dobách pojištění žalobce je navíc zcela v rozporu s legitimním očekáváním žalobce, který po celou dobu řízení vychází ze skutečnosti, že doba studií je v ČR uznávána jako doba pojištění.

10. Žalobce podáním ze dne 27. 5. 2025 předložil soudu osvědčení o uznání rovnocennosti zahraničního dokladu o dosažení vzdělání v ČR ze dne 26. 6. 2023 s tím, že nedopatřením nebylo založeno do správního spisu.

III. Vyjádření žalované

11. Žalobce nesouhlasí se závěry ohledně délky jeho pojištění za dobu studia v Bulharsku v době od 15. 9. 1980 do 31. 8. 1984. Vyčítá žalované, že se nezabývala jeho studiem v Bulharsku a pouze převzala informace poskytnuté bulharským nositelem pojištění.

12. Žalovaná po obdržení listin týkajících se studia žalobce od 15. 9. 1980 do 31. 8. 1984 tyto předala bulharskému nositeli pojištění s požadavkem o zaslání potvrzení o důchodovém pojištění žalobce v Bulharsku na formuláři SED P 500 BG s tím, že pokud dobu studia nelze hodnotit, aby sdělil důvod. Bulharský nositel pojištění potvrdil žalobci dobu pojištění v Bulharsku od 29. 9. 1984 do 4. 9. 1986 a na dotaz žalované ohledně studia žalobce v Bulharsku odpověděl, že v Bulharsku nejsou doby středoškolského vzdělávání započítány do doby pojištění.

13. Ve spisu ani v nárokových podkladech není rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o tom, že by studium žalobce v Bulharsku bylo pro účely důchodového pojištění postaveno na roveň studia na středních školách v ČR. Navrhla žalobu zamítnout.

IV. Obsah správního spisu

14. Žalobce podal dne 2. 6. 2020 žádost o invalidní důchod.

15. Žalobci byl prvostupňovým rozhodnutím ze dne 7. 7. 2022 přiznán ode dne 17. 8. 2020 invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně podle § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění s přihlédnutím k čl. 46 a čl. 6 a 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004, kdy invalidní důchod činil 9 176 Kč měsíčně, tato částka je dále valorizována celkem na 10 893 Kč, přitom základní výměra důchodu v plné výši činí 3 900 Kč měsíčně.

16. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky ze dne 12. 8. 2022, ve kterých mj. uvedl, že žalovaná nesprávně stanovila celkovou dobu pojištění, protože se spokojila s potvrzeními a doklady předloženými žalobcem při sepsání žádosti o invalidní důchod, správní orgán opomněl požádat orgán sociálního zabezpečení v zemi původu o zaslání formuláře E205.

17. Žalovaná následně dne 2. 12. 2022 kontaktovala bulharskou stranu s požadavkem na doplnění informací, tato potvrdila dobu pojištění v Bulharsku v období od 29. 9. 1984 do 4. 9. 1986, tedy celkem 700 dní, šlo o dobu zaměstnání. Námitky byly následně prvním rozhodnutím žalované ze dne 20. 2. 2023, č. j. X, zamítnuty. K době pojištění v Bulharsku žalovaná konstatovala, že provedla kontrolu osobního listu důchodového pojištění, zjistila, že již v rámci řízení v prvním stupni se vycházelo z informací, kdy bulharský nositel pojištění potvrdil celkem 700 dnů, přičemž uvedl, že se jedná o vojnu, tj. potvrzená doba pojištění byla ode dne 29. 9. 1984 do 31. 8. 1986. Vzhledem k obsahu námitek byl bulharský nositel pojištění opětovně kontaktován za účelem zaslání nového formuláře E 205 nebo SEDU P 5000. Bulharský nositel pojištění v řízení o námitkách potvrdil na SEDU P 5000, že účastník na území Bulharska získal dobu pojištění ve výši 700 dnů, jednalo se však o zaměstnání, nikoliv o vojnu. Žalobci tak byla zohledněna doba ode dne 29. 9. 1984 do 31. 8. 1986 jako doba zaměstnání na území Bulharska. Tato skutečnost neměla vliv pro výpočet invalidního důchodu, neboť celková doba pojištění činí nadále 44 celých roků.

18. V žalobě ze dne 23. 4. 2023 proti prvnímu rozhodnutí žalované žalobce uvedl, že v Bulharsku navštěvoval již střední školu, a to v době od 15. 9. 1980 do 31. 8. 1984, přičemž žalobce má za to, že by i tato doba měla být v době pojištění zohledněna. O uznání zahraničního vzdělání požádal žalobce dne 19. 4. 2023. Doložil potvrzení – střední škola stavebnictví, architektury a geodézie v Sofii „Hristo Botev“ a žádost o nostrifikaci. Dále zpochybnil stupeň invalidity.

19. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, č. j. 2 Ad 9/2023–78, první rozhodnutí žalované zrušil, když shledal vyšší stupeň invalidity, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, uložil jí, aby se v rámci výpočtu výše invalidního důchodu vypořádala s námitkou nezohlednění doby studia žalobce na střední škole v Bulharsku v období od 15. 9. 1980 do 31. 8. 1984.

20. Ve spise je založený formulář P8000 ze dne 1. 10. 2024, kde je uvedeno, že je bulharské straně zasílán doklad o studiu v období od 15. 9. 1980 do 31. 8. 1984 a je žádáno o aktuální SED P 5000 BG. Pokud nelze dobu studia zhodnotit, je žádáno o sdělení důvodu.

21. Žalovaná dopisem ze dne 1. 10. 2024 žalobce informovala, že doklad o studiu v Bulharsku byl zaslán bulharskému nositeli pojištění, spolu s požadavkem na přehodnocení výše důchodu, zároveň bylo žádáno o aktuální potvrzení o pojištění v Bulharsku (P5000 BG), poté bude proveden zápočet bulharské doby pojištění a bude rozhodnuto o změně stupně invalidity na II. stupeň.

22. Dne 28. 10. 2024 byla vyhotovena odpověď, podle které se v Bulharsku doby studia na středních školách nezapočítávají do doby pojištění. Žalovaná dále do záznamu do spisu uvedla, že jelikož byl žalobce v Bulharsku i zaměstnán, nelze dobu studia hodnotit ani při doložení rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, že studium bylo postaveno na úroveň studia v ČR jako českou dobu pojištění.

23. Žalovaná následně napadeným rozhodnutím změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že podle ustanovení § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění a s přihlédnutím k čl. 46 a čl. 52 odst. 1 nařízení č. 883/2004 se od 17. 8. 2020 přiznává invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 12 161 Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto o jednotlivých valorizacích.

24. Žalovaná při rozhodování vyšla ze zákona o důchodovém pojištění a z nařízení č. 883/2004.

25. Žalovaná nejprve v souladu s čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004 vypočetla výši, důchodu, na kterou by měl účastník nárok při zohlednění dob pojištění získaných výlučně podle českých právních předpisů (tzv. plný důchod).

26. Výše základní výměry invalidního důchodu činí podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění 10 % průměrné mzdy měsíčně a ustanovením § 3 nařízení vlády č. 260/2019 Sb., o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2018, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2018, redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2020 a základní výměry důchodu stanovené pro rok 2020 a o zvýšení důchodů v roce 2020 (dále jen „nařízení vlády č. 260/2019 Sb.“), byla stanovena na rok 2020 ve výši 3 490 Kč měsíčně.

27. Vzhledem k tomu, že účastník řízení získal do dosažení důchodového věku podle ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění 41 celých roků české doby pojištění, činí podle ustanovení § 34 odst. 1 a § 41 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění výše procentní výměry invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně do vzniku nároku 30,75 % výpočtového základu měsíčně (41 celých roků x 0,75). Do doby pojištění se pro účely předchozí věty započítávají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %. Podle ustanovení § 41 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se pro výši procentní výměry invalidního důchodu podle odstavce 2 jako doba pojištění uvedená v § 11 a v § 13 odst. 1 započítává v rozsahu stanoveném v odstavci 5 i dopočtená doba, kterou je doba ode dne vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení důchodového věku uvedeného v § 32; u mužů se bere v úvahu důchodový věk stanovený pro ženy stejného data narození, které nevychovaly žádné dítě.

28. Při výpočtu výpočtového základu vycházela ČSSZ z osobního vyměřovacího základu. Osobní vyměřovací základ určila v souladu s ustanovením § 16 zákona o důchodovém pojištění jako měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů účastníka řízení za rozhodné období, kterým je v jeho případě období let 1986 – 2019. Rozhodným obdobím pro stanovení osobního vyměřovacího základu je období, které začíná kalendářním rokem bezprostředně následujícím po roce, v němž pojištěnec dosáhl 18 let věku, a končí kalendářním rokem, který bezprostředně předchází roku přiznání důchodu; do rozhodného období se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986 (§ 18 téhož zákona).

29. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je osobní vyměřovací základ měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období. Tento průměr se vypočte jako podíl součinu koeficientu 30,4167 a úhrnu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období a počtu kalendářních dnů připadajících na rozhodné období; jsou–li v rozhodném období vyloučené doby, snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. S ohledem na uvedené činí osobní vyměřovací základ účastníka řízení 64 822 Kč: (30,4167 * 20 818 784) / (12 418 – 2 649) = 633 238 707,2928/9 769 = 64 822 po zaokrouhlení.

30. Výpočtový základ účastníka řízení je jeho osobní vyměřovací základ zjištěný ve smyslu ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění. V období po roce 2014 se výpočtový základ stanoví z osobního vyměřovacího základu tak, že do částky první redukční hranice se počítá 100 %, z částky nad první redukční hranici do druhé redukční hranice se počítá 26 % a k částce nad druhou redukční hranici se nepřihlíží. V období po roce 2014 činí v kalendářním roce první redukční hranice 44 % průměrné mzdy a druhá redukční hranice činí 400 % průměrné mzdy. Částky redukčních hranic se zaokrouhlují na celé koruny nahoru. Za průměrnou mzdu se pro účely zákona o důchodovém pojištění považuje částka, která se vypočte jako součin všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, pro který se průměrná mzda zjišťuje, a přepočítacího koeficientu pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu; vypočtená částka se zaokrouhluje na celé koruny nahoru. Průměrná mzda stanovená pro kalendářní rok podle věty první však nesmí být nižší než průměrná mzda stanovená pro bezprostředně předcházející kalendářní rok.

31. Podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 260/2019 Sb., výše všeobecného vyměřovacího základu za rok 2018 činí 32 510 Kč. Přepočítací koeficient pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu činí 1,0715. Průměrnou mzdou ve smyslu výše uvedených ustanovení je tak částka 34 835 Kč. První redukční hranice činí 44 % průměrné mzdy, tj. 15 328 Kč. Druhá redukční hranice činí 400 % průměrné mzdy, tj. 139 340 Kč.

32. Z osobního vyměřovacího základu účastníka řízení se do výpočtového základu plně započítává částka 15 328 Kč. Z částky od 15 329 do 64 822 se započítává 26 %, tj. 12 868,44 Kč. Výpočtový základ účastníka řízení stanovený podle ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění tak činí 28 197 Kč.

33. Výše procentní výměry invalidního důchodu účastníka řízení za 41 celých roků pojištění činí 30,75 % výpočtového základu, tj. 30,75 % z 28 197 Kč = 8 671 Kč. Celková výše invalidního důchodu účastníka řízení ke dni jeho přiznání, tj. k 17. 8. 2020, činí 12 161 Kč (3 490 + 8 671) měsíčně.

34. Následně bylo valorizováno podle nařízení vlády č. 381/2020 Sb., č. 356/2021 Sb., č. 35/2022 Sb., č. 136/2022 Sb., č. 290/2022 Sb. Účastníkovi řízení od 1. 1. 2023 náleží invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 15 656 Kč měsíčně.

35. Podle ustanovení § 67ca odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se zvyšuje procentní výměra invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na 12 284 Kč měsíčně a základní výměra činí 4 040 Kč měsíčně. Od červnové splátky důchodu v roce 2023 účastníkovi řízení náleží invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 16 324 Kč měsíčně. Podle nařízení vlády č. 286/2023 Sb. se zvyšuje základní výměra invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na 4 400 Kč měsíčně a procentní výměra činí 12 284 Kč měsíčně. Účastníkovi řízení od 1. 1. 2024 náleží invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 16 684 Kč měsíčně.

36. Podle nařízení vlády č. 282/2024 Sb. se zvyšuje procentní výměra invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na 12 358 Kč měsíčně a základní výměra se zvyšuje na 4 660 Kč měsíčně. Účastníkovi řízení od 1. 1. 2025 náleží invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 17 018 Kč měsíčně.

37. Dále žalovaná vypočetla žalobci invalidní důchod s přihlédnutím k bulharským dobám pojištění (tzv. dílčí důchod).

38. Ve smyslu článku 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 se vypočte teoretická výše důchodu, na kterou by účastník řízení měl nárok v případě, že by všechny doby pojištění v členských státech získal v ČR. Doba pojištění získaná výkonem výdělečné činnosti v jiném členském státě se posuzuje obdobně jako doba pojištění získaná podle českých právních předpisů. Při výpočtu osobního vyměřovacího základu se ve smyslu ustanovení článku 56 odst. 1 písm. c) nařízení č. 883/2004 za dobu pojištění získanou výkonem výdělečné činnosti v jiném členském státě během rozhodného období dosadí průměrný indexovaný výdělek vypočtený z vyměřovacích základů získaných a započítávaných podle českých právních předpisů.

39. Výše základní výměry invalidního důchodu činí podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění 10 % průměrné mzdy měsíčně a ustanovením § 3 nařízení vlády č. 260/2019 Sb. byla stanovena na rok 2020 ve výši 3 490 Kč měsíčně.

40. Dle ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zákona o důchodovém pojištění činí výše procentní výměry invalidního důchodu za každý celý rok doby pojištění 0,75 % výpočtového základu měsíčně, jedná–li se o invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně; ustanovení § 33 odst. 2 věty druhé a třetí a § 34 odst. 1 věty druhé platí zde obdobně.

41. Vzhledem k tomu, že účastník řízení získal do dosažení důchodového věku podle ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění 44 celých roků doby pojištění ve všech členských státech EU, činí podle ustanovení § 34 odst. 1 a § 41 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění výše procentní výměry invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně do vzniku nároku 33 % výpočtového základu měsíčně (44 celých roků x 0,75). Do doby pojištění se pro účely předchozí věty započítávají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %. Podle ustanovení § 41 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se pro výši procentní výměry invalidního důchodu podle odstavce 2 jako doba pojištění uvedená v § 11 a v § 13 odst. 1 započítává v rozsahu stanoveném v odstavci 5 i dopočtená doba, kterou je doba ode dne vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení důchodového věku uvedeného v § 32; u mužů se bere v úvahu důchodový věk stanovený pro ženy stejného data narození, které nevychovaly žádné dítě.

42. Při výpočtu výpočtového základu vycházela ČSSZ z osobního vyměřovacího základu. Osobní vyměřovací základ určila v souladu s ustanovením § 16 zákona o důchodovém pojištění jako měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů účastníka řízení za rozhodné období, kterým je v jeho případě období let 1986 – 2019. Rozhodným obdobím pro stanovení osobního vyměřovacího základu je období, které začíná kalendářním rokem bezprostředně následujícím po roce, v němž pojištěnec dosáhl 18 let věku, a končí kalendářním rokem, který bezprostředně předchází roku přiznání důchodu; do rozhodného období se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986 (§ 18 téhož zákona).

43. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je osobní vyměřovací základ měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období. Tento průměr se vypočte jako podíl součinu koeficientu 30,4167 a úhrnu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období a počtu kalendářních dnů připadajících na rozhodné období; jsou–li v rozhodném období vyloučené doby, snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. S ohledem na uvedené činí osobní vyměřovací základ účastníka řízení 64 822 Kč: (30,4167 * 20 818 784) / (12 418 – 2 649) = 633 238 707,2928/9 769 = 64 822 po zaokrouhlení.

44. Výpočtový základ účastníka řízení je jeho osobní vyměřovací základ zjištěný ve smyslu ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění. V období po roce 2014 se výpočtový základ stanoví z osobního vyměřovacího základu tak, že do částky první redukční hranice se počítá 100 %, z částky nad první redukční hranici do druhé redukční hranice se počítá 26 % a k částce nad druhou redukční hranici se nepřihlíží. V období po roce 2014 činí v kalendářním roce první redukční hranice 44 % průměrné mzdy a druhá redukční hranice činí 400 % průměrné mzdy. Částky redukčních hranic se zaokrouhlují na celé koruny nahoru. Za průměrnou mzdu se pro účely zákona o důchodovém pojištění považuje částka, která se vypočte jako součin všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, pro který se průměrná mzda zjišťuje, a přepočítacího koeficientu pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu; vypočtená částka se zaokrouhluje na celé koruny nahoru. Průměrná mzda stanovená pro kalendářní rok podle věty první však nesmí být nižší než průměrná mzda stanovená pro bezprostředně předcházející kalendářní rok.

45. Podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 260/2019 Sb. výše všeobecného vyměřovacího základu za rok 2018 činí 32 510 Kč. Přepočítací koeficient pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu činí 1,0715. Průměrnou mzdou ve smyslu výše uvedených ustanovení je tak částka 34 835 Kč. První redukční hranice činí 44 % průměrné mzdy, tj. 15 328 Kč. Druhá redukční hranice činí 400 % průměrné mzdy, tj. 139 340 Kč.

46. Z osobního vyměřovacího základu účastníka řízení se do výpočtového základu plně započítává částka 15 328 Kč. Z částky od 15 329 do 64 822 se započítává 26 %, tj. 12 868,44 Kč. Výpočtový základ účastníka řízení stanovený podle ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění tak činí 28 197 Kč.

47. Výše procentní výměry invalidního důchodu účastníka řízení za 44 celých roků pojištění činí 33 % výpočtového základu, tj. 33 % z 28 197 Kč = 9 306 Kč. Celková výše invalidního důchodu žalobce ke dni jeho přiznání, tj. k 17. 8. 2020, by činila 12 796 Kč (3 490 + 9 306) měsíčně.

48. Při zjišťování skutečné výše tzv. dílčího důchodu je postupováno v souladu s článkem 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004, kdy se teoretická výše důchodu upraví v poměru dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech EU. Ve výše uvedeném poměru dob pojištění účastníka řízení činí základní výměra 3 305 Kč měsíčně po zaokrouhlení [3 490 Kč * (12 402/13 097) = 3 490 * 0,946934] a procentní výměra činí 8 813 Kč měsíčně po zaokrouhlení [9 306 Kč * (12 402/13 097) = 9 306 * 0,946934]. Celková výše důchodu ke dni jeho přiznání by tak činila 12 118 Kč (3 305 + 8 813) měsíčně.

49. Účastníkovi řízení byla pro účely nároku na invalidní důchodu zhodnocena veškerá doba pojištění, která byla doložena.

50. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 22. 8. 2024, č. j. 2 Ad 9/2023–78, zavázal žalovanou k vypořádání se s námitkou týkající se doby studia v Bulharsku v době od 15. 9. 1980 do 31. 8. 1984. S ohledem na tuto skutečnost žalovaná tuto dobu prošetřila u Bulharského nositele pojištění. Bulharský nositel pojištění ČSSZ sdělil, že období studia na středních školách v Bulharsku nepřipadají v úvahu bez zaplaceného pojištění. Bulharský nositel pojištění také předložil nový SED P 5000, na kterém potvrdil pouze dobu pojištění od 29. 9. 1984 do 4. 9. 1986 (doba zaměstnání). Žalovaná dále v napadeném rozhodnutí konstatovala, že jelikož byl účastník řízení v Bulharsku i zaměstnán, nelze dobu studia hodnotit ani při doložení rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, že studium bylo postaveno na roveň studia v ČR jako českou dobu pojištění (podle § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění).

51. Žalovaná nově provedeným výpočtem invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně zjistila, že účastník řízení splnil dobu pojištění i jen s přihlédnutím k české době pojištění. S ohledem na to bylo postupováno tak, že byla vypočtena částka invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně s přihlédnutím pouze k české době pojištění (tzv. plný důchod) a dále byla vypočtena i výše invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně s přihlédnutím k bulharským dobám pojištění (tzv. dílčí důchod). Vzhledem k tomu, že účastník řízení má podle ustanovení čl. 52 odst. 3 nařízení č. 883/2004 nárok na to, aby mu příslušná instituce každého členského státu vyplácela vyšší z těchto částek, je přiznán invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně vypočtený s přihlédnutím pouze k českým dobám pojištění (tzv. plný důchod) ve výši 12 161 Kč měsíčně (ke dni přiznání invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně, tj. ke dni 17. 8. 2020). Dále byl tento invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně valorizován podle příslušných právních předpisů. Od 1. 1. 2025 tak účastníkovi řízení náleží invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 17 018 Kč měsíčně.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

52. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

53. Podle ustanovení § 38 zákona o důchodovém pojištění pojištěnec má nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let a stal se invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle ustanovení § 29, popřípadě, byl–li přiznán starobní důchod podle ustanovení § 31, pokud nedosáhl důchodového věku, nebo stal–li se invalidním následkem pracovního úrazu.

54. Podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2004 „osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určí v souladu s touto hlavou.“ 55. Podle čl. 6 nařízení č. 883/2004 platí, že „nestanoví–li toto nařízení, příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují: získání, zachování, trvání nebo opětné nabytí nároku na dávky, použití některých právních předpisů, nebo přístup k povinnému, dobrovolnému pokračujícímu nebo dobrovolnému pojištění nebo vynětí z něj, získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, přihlíží v nezbytném rozsahu k získaným dobám pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje.“ 56. Podle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 „příslušná instituce vypočte výši náležející dávky výpočtem teoretické výše a následně skutečné výše dávky (poměrná dávka) takto: i) teoretická výše dávky se rovná dávce, kterou by dotyčná osoba měla nárok, pokud by všechny doby pojištění nebo bydlení získané podle právních předpisů ostatních členských států byly získány ke dni přiznání dávky podle právních předpisů, které uplatňuje. Pokud podle těchto právních předpisů výše dávky nezávisí na délce získaných dob, považuje se uvedená výše za teoretickou výši; ii) příslušná instituce pak stanoví skutečnou výši poměrné dávky tak, že použije na teoretickou výši poměr mezi délkou dob získaných před vznikem sociální události podle právních předpisů, které uplatňuje, a celkové délky dob získaných před vznikem sociální události podle právních předpisů všech dotčených členských států.“ 57. Podle čl. 52 odst. 3 nařízení č. 883/2004 „dotyčná osoba má nárok na to, aby jí příslušná instituce každého členského státu vyplácela vyšší z částek vypočtených podle odst. 1 písm. a) a b)“.

58. Podle čl. 1 písm. t) nařízení č. 883/2004 se dobou pojištění rozumí doby přispívání, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, jak jsou definované nebo uznané jako doby pojištění právními předpisy, podle kterých byly získány nebo považovány za získané, a veškeré doby za takové považované, jsou–li podle uvedených právních předpisů rovnocenné dobám pojištění.

59. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 987/2009 se pro účely článku 6 základního nařízení příslušná instituce obrátí na instituce členských států, jejichž právní předpisy se na dotyčnou osobu také vztahovaly, aby určila všechny doby získané podle těchto právních předpisů.

60. Podle čl. 5 odst. 1 nařízení č. 987/2009 „dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely základního nařízení a prováděcího nařízení, jakož i podpůrné doklady, na základě kterých byly dokumenty vydány, uzná instituce jiného členského státu, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal.“ 61. Podle čl. 5 odst. 2 nařízení č. 987/2009 „v případě pochybnosti o platnosti dokumentu nebo správnosti skutečností, které jsou podkladem pro údaje v něm uvedené, instituce členského státu, která obdrží dokument, se obrátí na instituci, jež dokument vydala, se žádostí o nezbytná vyjasnění a popřípadě o zrušení uvedeného dokumentu. Vydávající instituce opětovně zváží důvody pro vydání příslušného dokumentu a případně tento dokument zruší.“ 62. Žalobce předně namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38, nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud, podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene–li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat.

63. V projednávaném případě odůvodnění rozhodnutí tyto vady vytknout nelze, žalovaná vymezila jednoznačně právní rámec (nařízení č. 883/2004, zákon o důchodovém pojištění), podrobně provedla výpočet varianty plného i dílčího důchodu, s odkazem na jednotlivá ustanovení, proti výpočtu nebylo nic namítáno, vyjma nezohlednění doby studia v Bulharsku jako doby pojištění. K této otázce žalovaná vysvětlila, že doba nemohla být zohledněna, neboť nebyla ve smyslu citovaného nařízení potvrzena bulharským nositelem pojištění.

64. V případě, kdy pojištěnec získal potřebnou dobu pojištění pro nárok na plný důchod, se provede výpočet plného a dílčího důchodu a provede se jejich srovnání, jak žalovaná učinila.

65. V projednávané věci není sporné, že žalobce v době od 15. 9. 1980 do 31. 8. 1984 studoval střední školu v Bulharsku, sporné je, jak toto období hodnotit ve vztahu k výši nároku na invalidní důchod v ČR.

66. Žalobce měl za to, že se žalovaná v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, č. j. 2 Ad 9/2023–78, měla zbývat povahou studia žalobce v Bulharsku, podle názoru žalobce však jen nesprávně převzala informace poskytnuté bulharským nositelem pojištění. Sám bulharský nositel pojištění se vyjádřil tak, že období studia na středních školách v Bulharsku nepřipadají v úvahu bez zaplaceného pojištění. Z toho žalobce dovodil, že při jakémkoliv studiu na střední škole v Bulharsku je pojištění pojištěncům hrazeno.

67. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s.: „Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.“ 68. Pokud by žalovaná nerespektovala závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozsudku, šlo by o vadu řízení mající za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002–25). Soud v případě projednávaném pod sp. zn. 2 Ad 9/2023 rozhodnutí žalované ze dne 20. 2. 2023 zrušil z důvodu nesprávného stanovení stupně invalidity, otázka studia se v prvním rozhodnutí žalované ze dne 20. 2. 2023 vůbec neřešila, protože žalobce, ač podával žádost o invalidní důchod již dne 2. 6. 2020, dobu studia jako dobu pojištění začal uplatňovat a dokládat až v žalobě (sp. zn. 2 Ad 9/2023). Soud za této situace zavázal žalovanou toliko obecně, aby se v rámci výpočtu výše invalidního důchodu vypořádala s námitkou žalobce vznesenou v podané žalobě týkající se nezohlednění doby studia žalobce na střední škole v Bulharsku v období od 15. 9. 1980 do 31. 8. 1984, neboť doposud tato otázka nebyla nijak zkoumána a hodnocena. Není tedy přesné tvrzení žalobce, že se žalovaná měla zbývat povahou studia žalobce v Bulharsku.

69. Žalovaná dle pokynů soudu kontaktovala bulharského nositele pojištění s žádostí o aktuální informace a o vysvětlení, pokud není možné tuto dobu hodnotit jako dobu pojištění. Bulharské straně pak poskytla podklady doložené žalobcem (potvrzení o studiu v Bulharsku). Bulharský nositel pojištění bez jakýchkoliv pochybností dobu studia jako dobu pojištění nepotvrdil, vysvětlil, že v Bulharsku se doby studia na středních školách nezapočítávají do doby pojištění.

70. Je zjevné, že česká strana poskytla bulharskému nositeli pojištění kompletní informace i všechny doklady předložené žalobcem, bulharská strana přesto potvrdila pouze dobu pojištění od 29. 9. 1984 do 4. 9. 1986 (doba zaměstnání), nikoliv dobu 15. 9. 1980 do 31. 8. 1984 (doba studia).

71. Nařízení č. 987/2009 v čl. 5 zakotvilo pravidla pro právní sílu dokumentů a podpůrných dokladů vydaných v jiném členském státě. Členské státy jsou povinny respektovat potvrzení o dobách pojištění vydaná jinými členskými státy a nemohou zpochybňovat kvalitu dob pojištění v nich zanesených. Současně jsou povinny respektovat negativní vyjádření svých smluvních protějšků, tj. musejí uznávat i vyjádření, že určitá doba není podle právních předpisů jiného členského státu dobou pojištění nebo dobou jí naroveň postavenou, a to do doby, než nositel důchodového pojištění druhého členského státu vydá nové potvrzení o dobách pojištění (srovnej Sborník stanovisek veřejného ochránce práv 27, Důchody s cizím prvkem, strana 85, JUDr. Stanislav Křeček, Mgr. Jitka Černá, Ph.D.). Tamtéž se uvádí, že pokud má ČSSZ vážné pochybnosti o tom, že obsah zahraničního potvrzení o dobách důchodového pojištění je v souladu s právem, jedná se svými zahraničními protějšky a předává jim podklady, které jí o sporné době pojištění předložil pojištěnec, a žádá změnu jejich postoje. Pokud zahraniční nositel odmítne změnu provést, připadá v úvahu, aby ČSSZ prostřednictvím Ministerstva práce a sociálních věcí předložila věc Správní komisi. Toto řešení však není příliš efektivní. ČSSZ v těchto případech proto pojištěnce odkazuje, aby využili možnosti bránit se proti postupu zahraničního nositele důchodového pojištění opravnými prostředky v příslušném členském státě (aby napadli jeho rozhodnutí o důchodu z důvodu nezhodnocení určité doby pojištění).

72. Žalované tedy nepřísluší přezkoumávat údaje potvrzené bulharským nositelem pojištění. Bulharské doby pojištění je oprávněn hodnotit pouze bulharský nositel pojištění, a to podle bulharských právních předpisů (srovnej obdobně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2021, č. j. 32 Ad 18/2019–33, ve vztahu k Ruské federaci, rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2025, č. j. 19 Ad 21/2024–35 ve vztahu k Ukrajině). Bulharský nositel pojištění nepotvrdil dobu studia žalobce na střední školen v Bulharsku jako získanou dobu pojištění, neuznal ji.

73. Soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že se žalovaná měla opětovně z moci úřední obrátit na bulharského nositele pojištění, aby tuto skutečnost vysvětlil, resp. aby doby pojištění přehodnotil, když o správnosti údajů od bulharského nositele pojištění žádné pochybnosti nevznikly, žalobce nic, co by správnost informací zpochybnilo ve správním řízení netvrdil. Ačkoliv lze v obecné rovině uvést, že je povinností žalované vyjasnit případné pochybnosti o správnosti skutečností uvedených bulharským nositelem pojištění (k tomu srov. čl. 5 odst. 2 a následující nařízení č. 987/2009 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2019, č. j. 4 Ads 381/2018–26), žalovaná není povinna se obracet na zahraničního nositele pojištění, pokud ve věci nevyvstaly při shromažďování podkladů rozhodnutí nesrovnalosti, které bylo třeba vyjasnit, a žádat vysvětlení cizího nositele pojištění.

74. Soud má za to, že žalobce v žalobě nesprávně interpretuje obsah sdělení bulharského nositele pojištění, když dovozuje, že při jakémkoli studiu na střední škole je v Bulharsku pojištění pojištěncům hrazeno (zřejmě myšleno i v minulosti, v době studia žalobce). Takový obsah ze sdělení bulharské strany rozhodně nevyplývá, naopak je zřejmé, že pojistné za dobu studia žalobce hrazeno nebylo a nejde o dobu pojištění.

75. K otázce hodnocení studia v zahraničí jako české doby pojištění se pak vyjadřuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 7 Ads 397/2019–26. V odkazovaném případě se žalobkyně domáhala započtení doby studia po dosažení věku 18 let absolvovaného v letech 1974–1979 v Litvě jako české náhradní doby důchodového pojištění, protože podle litevských právních předpisů se doba vzdělávání nezahrnuje do systému státního sociálního pojištění. Žalobkyně se v Litvě narodila, v letech 1979–1987 v ní vykonávala zaměstnání. Poté přesídlila do ČR a v roce 1993 získala české občanství. Litevský nositel pojištění jí dobu studia nepotvrdil jako litevskou dobu pojištění. Nejvyšší správní soud vyšel ze základní zásady koordinace, a to z principu aplikace jednoho právního řádu zakotveného v čl. 11 nařízení č. 883/2004. Tento princip uplatněný v praxi znamená, že osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Ve věci dávek důchodového pojištění má použití tohoto principu ten důsledek, že nestanoví–li nařízení jinak, lze doby pojištění hodnotit pouze v systému důchodového pojištění jednoho členského státu, nikoliv však v obou zároveň. Nejvyšší správní soud dále navázal aplikací zásady sčítání dob pojištění zakotvené v čl. 6 nařízení č. 883/2004. Uvedl, že dle čl. 1 písm. t) nařízení č. 883/2004 se dobou pojištění rozumí doby přispívání, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, jak jsou definované nebo uznané jako doby pojištění právními předpisy, podle kterých byly získány nebo považovány za získané, a veškeré doby za takové považované, jsou–li podle uvedených právních předpisů rovnocenné dobám pojištění. Na hodnocení dob pojištění získaných žalobkyní do konce listopadu 1987 tak dopadají pouze litevské právní předpisy, neboť státem příslušným k hodnocení těchto dob je Litevská republika, kde žalobkyně v rozhodné době fakticky žila a studovala (získala předmětné doby). Podle principu aplikace jednoho právního řádu nelze posléze tytéž doby hodnotit ještě jednou optikou českých právních předpisů. Veškeré doby získané podle litevských právních předpisů může ČSSZ zohlednit výhradně prostřednictvím uplatňování zásady sčítání dob stanovené v čl. 6 nařízení č. 883/2004 a v čl. 12 nařízení č. 987/2009.

76. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2022, č. j. 6 Ads 14/2021–38. Žalobce se mj. domáhal toho, aby mu byla jako česká náhradní doba důchodového pojištění započtena doba studia na území dnešního Chorvatska. Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[n]a hodnocení doby pojištění, kterou měl žalobce získat studiem v Chorvatsku, dopadají pouze chorvatské právní předpisy a institucí příslušnou k hodnocení této doby je nositel pojištění v Chorvatské republice. S ohledem na princip aplikace jednoho právního řádu (čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2004) nelze posléze stejnou dobu hodnotit ještě jednou optikou českých právních předpisů“.

77. Soud neshledal relevantní odkaz žalobce na starší rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 6 Ads 111/2011–87, neboť soud neposuzoval situaci, kdy by bylo aplikováno nařízení č. 883/2004 (účinné od 1. 5. 2010).

78. Téměř identickým případem jako je případ žalobce se pak zabýval Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsudku ze dne 9. 2. 2024, č. j. 72 Ad 34/2020–52, kdy šlo také o situaci, kdy žalovaná žalobci nezapočetla dobu studia na střední škole v Bulharsku jako dobu důchodového pojištění v souladu se zákonem a koordinačními předpisy (nařízením č. 883/2004 a č. 987/2009). Krajský soud konstatoval, že dobu pojištění v případě tzv. proporcionálních smluv o sociálním zabezpečení, které jsou založeny na principech koordinace, hodnotí nositel pojištění státu, podle jehož právní úpravy měla být doba pojištění získána, a postupuje přitom výhradně podle vlastního práva. Tím se aplikace proporcionálních smluv (které v právu sociálního zabezpečení dominují) liší od aplikace tzv. teritoriálních smluv, podle nichž by se nárok na důchodové dávky vznesený v ČR posuzoval podle vnitrostátního práva, a byl by to tedy český nositel pojištění, kdo by podle českého práva hodnotil rovněž dobu pojištění získanou v zahraničí (k vysvětlení rozdílu mezi proporcionálními a teritoriálními dvoustrannými smlouvami viz Koldinská K., Pikorová G., Švec L., Tomeš I. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 35).

39. S ohledem na princip aplikace jednoho právního řádu (čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2004) nelze posléze stejnou dobu hodnotit ještě jednou optikou českých právních předpisů, krajský soud mj. v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2022, č. j. 3 Ads 273/2020–31 ve vztahu k Slovensku. Krajský soud také žalobu zamítl jako nedůvodnou.

79. Žalovaná tedy postupovala v otázce hodnocení doby studia žalobce v Bulharsku jako doby pojištění správně, pokud vyšla z informace bulharského nositele pojištění, že o dobu pojištění nejde.

80. Pokud žalobce namítal, že v případě, že žalovaná nemá nezbytný doklad o potřebné době pojištění, má možnost posoudit dobu pojištění dle důkazů a tvrzení založených ve spisu podle § 51 odst. 1 správního řádu, soud zdůrazňuje, že v projednávaném případě jde o hodnocení právní otázky, nikoliv skutkové, když studium v Bulharsku lze mít za prokázané. Ani tato námitka není důvodná.

81. Soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že prokázal, že bulharské studium je postaveno na roveň studia v ČR, osvědčení nebylo součástí správního spisu, žalobce je předložil až soudu dne 27. 5. 2025, nemůže jít tedy o pochybení žalované, že tento dokument nezohlednila. Pokud žalobce žalované tento dokument nepředložil, nebyla žalovaná povinna podrobně rozebírat variantu, podle jakých ustanovení by případ žalobce hodnotila, pokud by měla za prokázané, že studium žalobce v Bulharsku je postaveno na roveň studiu v ČR. Vzhledem k přijatým závěrům soud nepovažoval za účelné doplňovat touto listinou dokazování.

82. Žalobce se dovolává principu rovnosti, zcela však pomíjí aplikované právní normy včetně koordinačních pravidel, která princip rovnosti obsahují a vysvětlují jeho užití. Žalovaná v souladu se zákonem uzavřela, že vzhledem k okolnostem musela vystavit osobní list důchodového pojištění žalobce na základě údajů obdržených od bulharského nositele pojištění. Žalobce není ve stejném postavení jako občané ČR, kteří studovali v ČR, nejde o diskriminaci. Je s ním zacházeno obdobně, jako s osobami, které studovaly v zahraničí.

83. Ve věcech důchodového pojištění není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů, neboť by to bylo v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000, č. 187/2000 Sb. ÚS), je proto bez významu tvrzení žalobce, že několik let využívat znalosti ze svých studií ve svém zaměstnání na území ČR, odváděl řádně daně a pojištění.

84. Soud neshledal důvodnou ani námitku, že závěr o dobách pojištění žalobce je zcela v rozporu s legitimním očekáváním žalobce, který po celou dobu řízení vychází ze skutečnosti, že doba studií je v ČR uznávána jako doba pojištění. Zásada legitimního očekávání je upravena v § 2 odst. 4 správního řádu, kdy správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V projednávaném případě nic nenasvědčuje, že žalovaná postupovala ve skutkově obdobných případech odlišně (obdobně byl řešený též identický případ v odkazovaném rozsudku č. j. 72 Ad 34/2020–52). Nesprávný právní názor pak nemůže legitimní očekávání založit.

85. Soudu není zřejmé, jakými důkazy či tvrzeními se žalovaná dle názoru žalobce nezabývala a co měla dále ověřovat a zkoumat, námitka je příliš obecná.

86. Ze všech shora uvedených důvodů neshledal soud žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

87. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalované žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žalobní body III. Vyjádření žalované IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze