19 C 113/2019-185

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v senátu složeného z předsedy senátu Mgr. Ing. Tomáše Černého a přísedících Romany Peterkové a Miloslava Havlíka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] pro zaplacení 136 500 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 70 942,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

2. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nájemní smlouvy, která byla uzavřena mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále i jako„ Nájemní smlouva“). Předmětem Nájemní smlouvy byl nájem dopravního prostředku, konkrétně motorové vozidlo [anonymizována dvě slova], VIN: [anonymizováno], [registrační značka], kdy žalovaný se zavázal platit za nájem vozidla částku 2 300 Kč plus DPH v zákonné sazbě za každý den pronájmu předmětného vozidla. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 31. 7. 2015 do 30. 6. 2019 včetně. Žalovaný nezaplatil společnosti [právnická osoba] nájemné za období od 27. 3. 2016 do 31. 7. 2016 včetně v celkové výši 126 500 Kč. Dále žalovaný nezaplatil společnosti [právnická osoba] spoluúčast na dopravní nehodě tohoto pronajatého vozidla ze dne 1. 12. 2015 ve výši 10 000 Kč, k níž se zavázal uzavřením Nájemní smlouvy. Dále z nájemní smlouvy vyplýval smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně za každý i započatý den prodlení. Pohledávka za žalovaným byla z [právnická osoba] postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 2. 2018 (dále i jako„ Postoupení“). Žalovaný vozidlo užíval ke svému podnikání, kdy 18. 4. 2016 vznikla žalovanému koncese, konkrétně provozoval smluvní přepravu či taxislužbu. Z příjmových pokladních dokladů a dodatků k nájemní smlouvě vyplývá, že žalovaný předmětné vozidlo užíval. Z rozpisů pronájmu je patrné, že žalovaný byl ze strany právní předchůdkyně žalobce seznámen s tím, že má vozidlo v nájmu v rozvrhnutých termínech. Předmětná nehoda je prokázána potvrzením o účasti na dopravní nehodě ze dne 12. 8. 2015, dále je možno jí prokázat i zakázkovým listem týkajícím se opravy vozu.

3. Žalovaný se bránil tím, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jako „o. z.“) anebo minimálně neplatná pro rozpor se zákonem a jeho účelem ve smyslu § 580 o. z. Žalovaný nadto odevzdal předmět„ nájmu“ (motorové vozidlo) k rukám společnosti [právnická osoba] již dne 19. 4. 2016, kdy od tohoto data žalovaný s předmětným vozidlem nedisponoval. Žalovaný měl ke dni 19. 4. 2016 uhrazeny i veškeré platby vůči společnosti [právnická osoba] z důvodu užívání motorového vozidla v jednotlivých dnech. [příjmení] požadavek nájemného ve výši 126 500 Kč za období, kdy žalovaný již předmět nájmu neužíval, je v rozporu s dobrými mravy. Motorové vozidlo bylo vráceno společnosti [právnická osoba] každý den, kdy měl žalovaný vůz v držení, žalovaný tak nikdy neměl vůz v dočasném užívání ve smyslu § 2201 o. z. Žalovaný nemohl užívat motorové vozidlo dle své libosti, ale pouze za účelem, který byl pevně dán, a tím bylo plnění závislé práce. Žalovaný tak nikdy neměl užívací právo k vozidlu, nikdy s ním nemohl nakládat jako nájemce, jako dočasný uživatel věci. Byl pouhým držitelem. Nebyl tedy naplněn jeden z pojmových znaků nájmů – užívání, jelikož žalovaný byl pouhým detentorem motorového vozidla. Smlouva tak byla v rozporu se smyslem a účelem občanského zákoníku, konkrétně ustanovení o nájmu. Byť Nájemní smlouva byla jako nájemní smlouva označována, tak její obsah byl jiný, přitom je zapotřebí smlouvu posuzovat dle jejího obsahu. Nebyl daná ani dočasnost užívání vozidla, jelikož žalovaný musel motorové vozidlo odevzdat pronajímateli každý den, kdy ho užíval. [právnická osoba] nadto určovala, v jaký den a od kdy do kdy bude mít žalovaný vozidlo k dispozici a rovněž, kam s vozidlem pojede, koho a kam bude odvážet či přivážet, jaké při tom bude mít na sobě žalovaný oblečení a jak bude vozidlo označeno. Jinými slovy společnost [právnická osoba] zadávala pracovní úkoly, které žalovaný plnil a ke kterým vozidlo potřeboval. Nájemní smlouva tak byla neplatná, neboť docházelo k jednání v rozporu se zákonem, kdy žalovaný vykonával závislou práci pro [právnická osoba] [anonymizováno]. a později [právnická osoba], které byly ovládány panem [jméno] [příjmení] Pan [příjmení] [příjmení] byl tedy jednatelem [právnická osoba] [anonymizováno]., kde byl v podstatě„ zaměstnavatelem“ a rovněž byl jednatelem společnosti [právnická osoba], kde byl v podstatě„ pronajímatelem“. Pan [anonymizováno] je rovněž jednatelem společnosti [právnická osoba], tedy žalobce. [příjmení] žalovaný mohl vůbec závislou práci vykonávat, pak dostával za tímto účelem předmětné vozidlo jako„ služební“ od společnosti [právnická osoba] Žalovaný tak vykonával pro [právnická osoba] s.r.o. závislou práci a zároveň byl nucen uzavřít Nájemní smlouvu a za používání motorového vozidla odevzdávat část finančních prostředků panu [příjmení], resp. jím ovládaným společnostem, a to přesto, že vozidlo potřeboval k výkonu závislé práce. Propojenost závislé práce a nájmu prokazuje i datum předmětných smluv, neboť obě smlouvy byly ujednány na dobu určitou končící dne 30. 6. 2019, i když pracovní smlouva byla uzavřena až dne 1. 10. 2015 (o zhruba 2 měsíce později než Nájemní smlouvu). Žalovaný vykonával stejnou závislou práci pro [právnická osoba] [anonymizováno]. (rovněž ovládanou panem [příjmení]) již od června roku 2015, což je doloženo existencí výplatních pásek z daného období. Žalovaný jako zaměstnanec [právnická osoba] s.r.o. zajišťoval dopravu hotelových klientů obou pražských hotelů [příjmení] ([příjmení] [anonymizováno] na adrese [adresa] adrese [adresa]). O smlouvách uzavřených mezi společnostmi [právnická osoba] a [právnická osoba] s hotely [příjmení] nemá žalovaný přehled, ale klienty hotelů [příjmení] musel vozit ve směnách, kdy se střídal krátký a dlouhý týden (15 dní v měsíci), a to s vozidly od [právnická osoba] V jednom vozidle od [právnická osoba] se střídali vždy dva zaměstnanci – jeden měl dlouhý a druhý krátký týden a následně naopak. Nadto v Nájemní smlouvě bylo určeno, že„ nájemce“ může vozidlo užívat toliko dle rozpisu, tedy ne dle vlastní vůle a nadto období, kdy mohl„ nájemce“ vozidlo užívat předně korespondovalo s obdobím, kdy konkrétní„ nájemce“ byl zrovna v zaměstnání. Pracovní den žalovaného vypadal tak, že si žalovaný vyzvedl vozidlo vždy u pana [příjmení], resp. v garážích hotelu [příjmení] na adrese [adresa], a následně s tímto vozidlem jel před hotely [příjmení] dle požadavků [právnická osoba] [anonymizováno]. či případně rovnou dle požadavků hotelu [příjmení] přivážet či odvážet hotelové hosty. Po skončení směny žalovaný vozidlo zase odevzdal v garážích hotelu [příjmení] na adrese [adresa]. Jediným důvodem proč žalovaný vozidlo„ užíval“, bylo to, aby s ním mohl vykonávat pracovní poměr pro [právnická osoba] [anonymizováno]., neboť na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2015 žalovaný pracoval pro [právnická osoba] [anonymizováno]. jako řidič. O tom, že se nejednalo v případě Nájemní smlouvy o nájemní vztah, svědčí i to, že žalovaný musel mít na sobě při„ užívání“ vozidla pracovní dress code – bílou košili s kravatou, na níž bylo logo společnosti [právnická osoba] Pokaždé, když žalovaný vozidlo„ užíval“ tak byl s tímto vozidlem v zaměstnání a vykonával pracovní úkoly, proto byl oblečen v pracovním oděvu a musel na sobě mít označení se svým jménem. Společnosti ovládané panem [příjmení] tak zneužily slabšího postavení žalovaného, který není práva znalou osobou, a donutily jej uzavřít výše uvedené smlouvy a vykonávat závislou práci v tomto protiprávním režimu. Žalovaný poté, co byl od právně znalé osoby srozuměn o protiprávnosti takovéhoto postupu, odmítl pokračovat ve vykonávání závislé práce za takovýchto podmínek a trval na uzavření pracovního poměru odpovídajícího veškerým náležitostem popsaným v platném zákoníku práce. Toto [právnická osoba] [anonymizováno]. odmítla. Ze strany [právnická osoba] s.r.o. došlo následně k jednostrannému jednání označenému jako„ okamžité rozvázání pracovního poměru“ k datu 27. 4. 2016 s odkazem na již neplatný zákoník práce, které bylo žalovanému doručeno. Žalovaný tak považoval věc za vypořádanou a skončenou. Žalovaný rovněž považuje Nájemní smlouvu za neplatnou zejména proto, že: (i) je neplatná taková nájemní smlouva, kdy zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci služební vozidlo pro výkon závislé práce a zároveň si za tuto skutečnost, že zaměstnanec pro něj vykonává závislou práci, byť ve vozidle zaměstnavatele, nechává hradit nájemné, (ii) dobrým mravům se příčí i takové ustanovení nájemní smlouvy, které nutí nájemce hradit takto vysoké nájemné, přestože předmět nájmu je již dávno odevzdán zpět pronajímateli, (iii) nebyly dány pojmové znaky nájemního vztahu, tj. dočasnost a možnost předmět nájmu svobodně užívat, neboť se o nájem vůbec nejednalo. Výše uvedené postupy však byly ve společnostech ovládaných panem [příjmení] zcela běžné. V rámci dobrých mravů žalovaný poukazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 249/97. Co se týče úhrady částky 10 000 Kč za tvrzenou nehodu, pak tento nárok nemůže obstát, neboť vychází z neplatné Nájemní smlouvy. Rovněž žalovaný podotýká, že případná škoda způsobená zaměstnancem musí být posuzována dle pracovněprávních předpisů. Co se týče úroku ve výši 0,5 % denně vyplývajícího z Nájemní smlouvy, pak ten žalovaný považuje za lichvářský. Nadto je tento nárok zcela absurdní, neboť je založen neplatnou smlouvou a k prodlení nikdy nedošlo, neboť úrok je požadován za období, kdy již žalovaný vozidlo neužíval a kdy všechny závazky za užívání vozidla byly žalovaným uhrazeny. Úrok ve výši 0,5 % denně, tedy 182,5 % ročně je zjevně příčící se dobrým mravům. Ohledně výše úroku z prodlení poukazuje žalovaný na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cmo 402/2012, nálezy Ústavního osudu ČR sp. zn. I. ÚS 728/10, sp. zn. I. ÚS 523/07. Nadto, pokud by opravdu existovala pohledávka za žalovaným, pak by se na ni vztahovalo pravidlo ultra duplum obsažené v § 1802 odst. 2 o. z., kdy žalobce neuplatnil svou pohledávku bez zbytečného odkladu. To, že nebyl předán ze strany pana [příjmení] předávací protokol o odevzdání předání vozu dne 19. 4. 2016 je patrné i z jiných řízení, např. z řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], ze kterého je patrno, že pan [příjmení] (v daném řízení figurovala jiná osoba, která byla ovládána panem [příjmení]) nebyl většinou ochoten vydávat předávací protokoly ohledně předání vozidla. Žalovaný nicméně bral provozování vozidla jako integrální součást jeho pracovního poměru a předáním vozidla pro něj celá věc skončila. Žalovaný již po 19. 4. 2019 neobdržel žádný rozpis prací. Vozidlo bylo navíc v režimu leasingu, kdy za jeho užívání musela právní předchůdkyně žalobce hradit splátky, tedy není pravděpodobné, že pokud by žalovaný vozidlo nepředal, že by nebyly ze strany předchůdkyně žalobce podniknuty kroky k jeho navrácení. Předchůdkyně žalobce měla smluvní závazky vůči hotelům [příjmení] a bylo nutné vozidlo nadále užívat a obsadit místo druhého řidiče namísto žalovaného. Nadto žalobce nepředložil rozpisy za duben až červen 2016, tyto rozpisy měl žalovaný přebírat proti podpisu. Žalovaný žádné rozpisy po 19. 4. 2016 neobdržel. Žalovaný v předmětném oprávnění nedisponoval ani žádným živnostenským oprávněním pro podnikatelskou činnost v oboru silniční dopravy. Bylo by nelogické, aby žalovaný podepisoval nájemní smlouvu bez existence pracovního poměru. Dualita smluv o nájmu a pracovní smlouvy je dle názoru žalovaného motivována neplněním povinností vyplývajících zaměstnavateli vůči zaměstnanci a vůči státu.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

5. Dne 1. 10. 2015 byla mezi [právnická osoba] a žalovaným uzavřena pracovní smlouva – den nástupu do práce 1. 10. 2015, pracovní poměr sjednání na dobu určitou do 30. 6. 2019, druh práce: řidič (čl. I. smlouvy), kde bylo zároveň uvedeno, že zaměstnanec je povinen svěřenou práci vykonávat v pracovní době svědomitě a odborně podle svých nejlepších schopností a vědomostí, řídit se příkazy a pokyny zaměstnavatele, atd. (č.l. IV.1. smlouvy). Dále, že zaměstnanec bude přebírat pro každý kalendářní měsíc zvlášť rozpis pracovní doby proti svému podpisu (čl. IV.2 smlouvy). Dále, že zaměstnavatel se zavazuje vytvářet podmínky pro plnění pracovních úkolů (čl. IV.7); (vše prokázáno pracovní smlouvou, viz přílohy k č.l. 42). Žalovanému byla vyplácena mzda mezi červnem 2015 až zářím 2015 od [právnická osoba] [anonymizováno] a od října 2015 do února 2016 od [právnická osoba] [anonymizováno] – výplaty tedy na sebe mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a [právnická osoba] plynule navazovaly, neměnila se ani výše výplaty - okolo 1 000 Kč čisté mzdy měsíčně (prokázáno výplatními páskami žalovaného za červen 2015 až únor 2016, viz přílohy k č.l. 42). Jednatelem [právnická osoba] [anonymizováno] byl od jejího založení do 30. 11. 2015 pan [jméno] [příjmení] (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku [právnická osoba] [anonymizováno], viz přílohy k č.l. 42). Od 16. 9. 2015 byl pan [jméno] [příjmení] jednatelem [právnická osoba] [anonymizováno], a to nejméně do 16. 9. 2019 (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku [právnická osoba] [anonymizováno], viz přílohy k č.l. 42).

6. Dne 30. 7. 2015 byla mezi společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena nájemní smlouva o dočasném užívání osobního automobilu od 31. 7. 2015 do 30. 6. 2019 včetně (prokázáno nájemní smlouvou, viz přílohy k č.l. 1). V nájemní smlouvě bylo stanoveno, že nájemce bude mít vůz pronajatý vždy na polovinu kalendářního měsíce dle přesného rozpisu, který obdrží v předstihu na další měsíc a jehož převzetí stvrdí svým podpisem. Nájem činil 2 300 Kč za každý i započatý den nájmu. V případě prodlení s platbou nájemného přísluší pronajímateli úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Nájemné bylo splatné vždy od 18:00- 20:00 hod. po uplynutí běžného dne pronájmu, a to na základě příjmového pokladního dokladu, vystaveného pronajímatelem nájemci v sídle provozovny pronajímatele, tzv. v kanceláři, která je umístěna v garážích hotelu [příjmení] [jméno], [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo]. Při dopravní nehodě se škodou do 10 000 Kč činí spoluúčast řidiče částku 10 000 Kč. Po ukončení rozpisu pronájmu je povinen každý den nájemce vrátit vozidlo pronajímateli. O předání vozidla byl dne 30. 7. 2015 sepsán předávací protokol, ve kterém byla zachycena i výbava vozidla včetně platebního terminálu, desek s ceníky a dokladů k provozování taxislužby (prokázáno nájemní smlouvou a předávacím protokolem ze dne 30. 7. 2015, viz přílohy k č.l. 1). Jednatelem společnosti [právnická osoba] byl v době uzavření nájemní smlouvy pan [jméno] [příjmení] (prokázáno nájemní smlouvou ze dne 30. 7. 2015, viz přílohy k č.l. 1). Žalovaný hradil částky za pronájem vozidla proti příjmovým pokladním dokladům, kdy většinou hradil pronájem za 2 dny, naposledy jednorázově (na jednom příjmovém pokladním dokladu) zaplatil pronájem za dny 9., 10., 13., 14., 18., a 19. 4. 2016 (prokázáno příjmovými doklady, viz přílohy k č.l. 42 a k č.l. 116). Žalovaný jezdil s vozidlem, které bylo předmětem nájmu vždy dle rozpisů, kdy jeho vozidlo bylo označeno jako [číslo] střídal se v jeho provozu s řidičem [příjmení], rozpis byl předáván proti podpisu žalovaného a dalších řidičů (prokázáno rozpisem pronájmu vozidel od března do července 2016, viz přílohy k č.l. 116).

7. V rámci faktického výkonu samotné práce bylo zjištěno, že řidiči jezdili s auty a co vydělali nad 2 300 Kč (nájem vozidla) bylo jejich (prokázáno výpovědí [jméno] [příjmení], viz protokol z jednání ze dne 21. 8. 2020). Řidiči vozili klienty hotelu [příjmení]. Klienti platili různě (hotovost, platební karta) – mohli platit i skrze vouchery (na účet pokoje), které následně proplácel pan [příjmení] (prokázáno výpovědí [jméno] [příjmení] a výpovědí [jméno] [příjmení], viz protokol z jednání ze dne 21. 8. 2020, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11. 8. 2021). Do vozidla nebylo možné brát klienty z„ ulice“, ale bylo možné jezdit i pro jiné hotely ([anonymizována tři slova]), když vozidla (myšleno vozidla [právnická osoba], pozn. soudu) nebyla obsazená, člověk mluvil anglicky a měl svolení pana [příjmení] (prokázáno výpovědí [jméno] [příjmení], viz protokol z jednání ze dne 21. 8. 2020). Vozidla (předměty nájmu) se vydávala pouze osobám, které byly v pracovním poměru ke společnosti pana [příjmení], bez podpisu pracovní smlouvy nebylo možné jezdit a osoba by nedostala práci (prokázáno výpovědí [jméno] [příjmení], viz protokol z jednání ze dne 21. 8. 2020, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11. 8. 2021). Při převážení klientů musel mít řidič na šňůře přes krk vizitku se jménem, dále oblek a kravatu (prokázáno výpovědí [jméno] [příjmení], viz protokol z jednání ze dne 21. 8. 2020, povinnost obecně nosit předepsaný dress code prokázána i z výpovědi [jméno] [příjmení], viz protokol z jednání ze dne 21. 8. 2020). Za porušení povinností ohledně ústrojové kázně (dress codu) byly udělovány ze strany pana [příjmení] pokuty (prokázáno výpovědí [jméno] [příjmení], viz protokol z jednání ze dne 21. 8. 2020, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021). Řidiči byli kontrolováni v pohybu skrze GPS modul, který byl nainstalován v autech (prokázáno výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11. 8. 2021).

8. Vozidla se předávala na základě předávacího protokolu (prokázáno výpovědí [jméno] [příjmení] a výpovědí [jméno] [příjmení], viz protokol z jednání ze dne 21. 8. 2020, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11. 8. 2021). Vozidla se na noc nemohla brát domů a nemohla ani být používána pro osobní účely, výjimkou byly noční pracovní jízdy (prokázáno výpovědí [jméno] [příjmení], viz protokol z jednání ze dne 21. 8. 2020, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11. 8. 2021). O tom, že jsou všechna vozidla v garáži se dávalo vědět panu [příjmení] (prokázáno výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021). Jezdilo se stylem dlouhý a krátký týden, tedy po 2 či 3 dnech. Dlouhý týden znamenalo, že osoba byla v práci pondělí, úterý, pátek, sobota a neděle, platilo se vždy po odježdění dané„ dávky“ dní, tedy po 2 či 3 dnech (prokázáno výpovědí [jméno] [příjmení], viz protokol z jednání ze dne 21. 8. 2020, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11. 8. 2021). Rozpisy jízd byly nošeny k podpisu řidičům na pokoj, kde se zdržovali v hotelu [příjmení] (jednalo se v podstatě o služební místnost řidičů, pozn. soudu; prokázáno výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021, rovněž podpůrně prokázáno výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021). Pokud si řidič pro vozidlo nepřišel, tak se mu volalo a bylo zjišťováno, co se děje (prokázáno výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11. 8. 2021). V případě, že si řidič pro vozidlo nepřišel, tak se to hlásilo panu [příjmení] (prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11. 8. 2021). Řidič mohl pro převoz klientů používat pouze vozy od pana [příjmení] (prokázáno výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11. 8. 2021). Práce se zadávala dopředu řidičům skrze e-mail, SMS či jinak (prokázáno výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021). V případě, že řidič ukončil pracovní poměr většinou za sebe našel náhradu – jiného řidiče, občas vozidla stála neobsazená, ale to nanejvýše několik týdnů (prokázáno výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11.8.2021, prokázáno rovněž výpovědí pana [jméno] [příjmení] na jednání dne 11. 8. 2021).

9. Pracovní poměr mezi žalovaným a [právnická osoba] byl rozvázán okamžitým rozvázáním pracovního poměru ze dne 10. 5. 2016, jelikož žalovaný se nedostavil dne 27. a 28. 4. 2016, 2. a 3. 5. 2016 bez jakékoliv omluvy do práce (prokázáno okamžitým rozvázáním pracovního poměru, přílohy k č.l. 46). Ode dne 18. 4. 2016 žalovaný disponoval koncesovanou živností – silniční motorová doprava – osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče (prokázáno výpisem z veřejné části živnostenského rejstříku, viz přílohy k č.l. 46). 10. [právnická osoba] za žalovaným byla na žalobce postoupena smlouvou o postoupení pohledávek dne 28. 2. 2018 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek, viz přílohy k č.l. 1). Ohledně této skutečnosti bylo vyhotoveno oznámení věřitele o postoupení pohledávek ze dne 28. 2. 2018 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávek, viz přílohy k č.l. 1, doručení neprokázáno, pozn. soudu). Jednatelem společnosti [právnická osoba] byl od 16. 9. 2015 minimálně do 11. 3. 2019 pan [jméno] [příjmení] (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba], viž přílohy k č.l. 1). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 21. 7. 2017, která byla na poštu podána dne 28. 7. 2017 (prokázáno předžalobní výzvou a podacím lístkem, viz přílohy k č.l. 1).

11. K důkazům jakožto rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], soud nepřihlédl, neboť se týkaly zcela jiných účastníků řízení (ostatně nemožnost aplikace rozhodnutí vztahujícího se na jiné účastníky a jinou věc přímo výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze zmiňuje, a to na str. 6). Rovněž lze poukázat na to, že v tomto případě se jedná o jinou věc, když bylo prokázáno, že: a) vozidla, která byla pronajata od [právnická osoba] nemohla být používána pro osobní účely (byla odevzdávána každý večer po skončení směny, vyjma nočních směn, předání se hlásilo panu [příjmení]), rovněž bylo prokázáno, že lidem, kteří nebyli zaměstnanci společností pana [příjmení], nebyla vozidla vydávána, ani jim nemohla býti zapůjčena. Řidiči nemohli použít pro výkon práce, kterou jim zadala [právnická osoba] jiné vozidlo, než vozidlo od společnosti pana [příjmení] [právnická osoba] i [právnická osoba] byly řízeny panem [příjmení] – ten se za ně podepisoval a byl jejich jednatelem. Uzavření nájemní smlouvy na vozidlo bylo fakticky podmínkou pro výkon práce u [právnická osoba] [anonymizováno]. b) fakticky vše řídil pan [příjmení], který určoval i dress code zaměstnanců, který museli mít při práci. Pro přepravu osob, tedy pro výkon práce museli mít pouze vozidla (pronajatá) od jeho společnosti. Do aut nemohli brát jiné klienty, nemohli brát klienty„ z ulice“. Pokud někdo nepřišel pro vozidlo, opět se to hlásilo panu [příjmení]. Výkon práce tak byl závislý na panu [příjmení] a jeho pokynech. Pan [anonymizováno] také kontroloval a případně i uděloval pokuty za nedodržení jím nastavených pravidel (např. pokuta za nedodržení dress codu). c) existuje jednoznačná provázanost pracovního poměru s nájemní smlouvou na vozidlo, a to skrze to, že nájemce ani dopředu nemohl určit, kdy bude s vozidlem jezdit - to se určovalo na základě toho, jak rozpis naplánoval zaměstnavatel (v podstatě pan [příjmení]), rozpis práce se kryl s nájemní dobou, tedy vše v podstatě vyplývalo z jedné listiny, a to rozpisu jízd, který se ale nazýval„ Rozpis pronájmu vozidel“. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že se na základě této listiny vykonávala práce i půjčovala vozidla (jednalo se tak o listinu, která propojovala dané smlouvy a na jejímž základě byla vykonávána závislá práce – viz čl. IV.2 pracovní smlouvy a čl. II druhý odstavec nájemní smlouvy). Propojenost smluv je patrná i z toho, že obě jsou na dobu určitou a ukončení obou je nastaveno na stejné datum.

12. Celkově tak lze uzavřít, že bylo prokázáno propojení pracovní a nájemní smlouvy na motorové vozidlo, kdy zaměstnanci [právnická osoba] [anonymizováno] byli nuceni uzavírat nájemní smlouvy (žalovaný konkrétně se společností [právnická osoba]) a platit za nájem vozidla, aby mohli vykonávat práci, kterou jim [právnická osoba] zadávala.

13. Výše uvedené je bližší skutkovým zjištěním, které zjistil [název soudu], a která popsal v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], č.j [číslo jednací], nicméně soud ani z tohoto rozhodnutí nevycházel, neboť se opět jednalo o řízení mezi jinými účastníky (viz výše).

14. Soud na základě výše uvedeného zjištění skutkového stavu dospěl k tomu, že neuvěřil skutečnostem, které měly prokazovat protokoly o předání vozidla, na kterých bylo napsáno (většinou)„ [celé jméno žalovaného] nedorazil, auto je v garáži.“, neboť ty byly v rozporu se svědeckými výpověďmi (viz výpovědi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), ze kterých vyplynulo, že většinou za sebe řidiči našli náhradu ihned nebo že vozidlo stálo opuštěné maximálně několik týdnů. I s ohledem na propojenost pracovní a nájemní smlouvy (viz výše), kdy pracovní poměr byl ukončen okamžitým zrušením (viz okamžité zrušení z 10. 5. 2016), je nepravděpodobné, že by pan [příjmení] (ústřední osoba v pronajímateli i zaměstnavateli) nechával vozidlo tzv.„ ležet ladem“, nadto, když je zcela evidentní, že některá z jeho společností (zřejmě samotná [právnická osoba], byť to nebylo prokázáno a ani to nebylo předmětem dokazování, neboť tato skutečnost nebyla důležitá pro rozhodnutí soudu) měla smluvní závazek, dle kterého bylo nutné vozit klienty hotelu [příjmení]. Nelze tak přisvědčit argumentaci, že by pan [příjmení] čekal několik měsíců na to, zda žalovaný bude ještě s vozidlem jezdit či nikoliv, když bylo zcela jasné, že s ním již nadále jezdit nebude. Dovedeno do argumentace ad absurdum, pokud by více řidičů„ bez náhrady“ odešlo a stále se čekalo celou dobu, na kterou byla nájemní smlouva uzavřena, zda ještě budou s pronajatým vozidlem jezdit či nikoliv, pak by byla přeprava klientů pro hotel [příjmení] (ze strany [právnická osoba]) zcela paralyzována. Takovéto logice však nelze přisvědčit. Ostatně i vznik koncese žalovaného k 18. 4. 2016, tedy den před tím, než přestal pro [právnická osoba] pracovat a dále zaplacení 5 dnů najednou, namísto obvyklé platby za 2 či 3 dny, a to k 19. 4. 2016 svědčí o úmyslu žalovaného zanechat pracovního poměru, který byl nakonec ukončen ze strany [právnická osoba] právě kvůli porušení pracovní kázně hrubým způsobem (nedostavení se během několika dní bez omluvy do práce), což nasvědčuje tomu, že zaměstnavateli žalovaného rovněž bylo známo, že žalovaný již s pronajatým vozidlem jezdit nebude. Vše výše uvedené svědčí o tom, že mezi zaměstnavatelem (resp. panem [příjmení]) a žalovaným došlo ke sporům a že žalovaný následně přestal po 19. 4. 2016 vykonávat práci, čehož si musel být zaměstnavatel vědom, když hned následně ukončil pracovní poměr.

15. Soud tak s ohledem na výše uvedené vzal za prokázané, že žalovaný vozidlo odevzdal dne 19. 4. 2016 a dále ho již nepoužíval (ostatně tehdy naposledy i zaplatil za jeho užívání, které probíhalo na konci směny). Ostatně i z logiky věci, když bylo prokázáno, že vozidla musela být vždy na konci směny odevzdána a o jejich odevzdání byl informován pan [příjmení], se jeví jako velmi nepravděpodobný závěr, že by vozidlo bylo ze strany žalovaného neodevzdáno a používáno pro osobní účely. To se jeví jako nepravděpodobné i s ohledem na to, že vozidla byla vybavena GPS modulem a tím, že prohřešky proti„ pracovní kázni“ byly dle svědeckých výpovědí vždy velmi přísně trestány. Soud tak nemá pochyb o tom, že pokud by žalovaný vozidlo neodevzdal, či že by s ním jezdil pro vlastní potřebu, by bylo to nemyslitelné a pan [příjmení] by celou věc začal řešit již zpočátku.

16. Pokud pak žalovaný nebyl zaměstnancem [právnická osoba], což již od května 2016 nebyl (doručení okamžitého zrušení pracovního poměru na konci května 2016 je mezi stranami nesporné), pak by mu vozidlo ani nemohlo býti vydáno, což potvrdily svědecké výpovědi a je to i zcela logický závěr z toho pohledu, že bylo nutné vozit klienty hotelu [příjmení] a vozidla tak nemohla být používána k jinému účelu – těžko by tak mohla být vydána někomu, kdo by nebyl zaměstnancem. Tedy i zde se jeví tvrzení, že žalovaný vozidlo užíval i v květnu 2016 a měsíce poté, se jeví jako vyvrácené.

17. Soud tak přihlédl ke všem důkazům, které byly součástí spisu a svědeckým výpovědím, kdy značnou část faktického výkonu práce prokázaly právě svědecké výpovědi. Soud neměl důvod nevěřit svědeckým výpovědím, které se v základu zcela shodovaly. A to i za situace, kdy vypovídaly jak osoby navržené žalovaným, tak osoby navržené žalobcem. Dále soud nakonec neprovedl účastnický výslech pana [příjmení], a to s ohledem na subsidiaritu účastnické výpovědi (viz § 131 odst. 1 o. s. ř.), kdy ta se jevila jako bezpředmětná, s ohledem na to, že faktický výkon práce a provázanost výkonu práce s nájemní smlouvou k vozidlu byly dostatečně prokázány svědeckými výpověďmi. Dále si soud nevyžádal ani listiny navržené k prokázání škody na vozidle a podrobnosti ohledně dopravní nehody (spisy PČR, zprávu pojišťovny, atd.), kterou měl zavinit žalovaný, jelikož s ohledem na právní závěr (neplatnost nájemní smlouvy, viz dále) byly tyto důkazy bezpředmětné.

18. Dále bylo zjištěno, že žalovaný se účastnil dopravní nehody dne 12. 8. 2015 se škodou na vozidle 60 000 Kč (prokázáno potvrzením o účasti na dopravní nehodě, viz přílohy k č.l. 116), kdy následně nebylo přesně určeno, kolik stála oprava, neboť byly předloženy různé faktury, nicméně je jisté, že oprava nepřesáhla částku 100 000 Kč (prokázáno daňovými doklady, příjemce [právnická osoba] – [anonymizováno], [číslo] a zakázkovými listy č. … [číslo] a W [číslo] od [právnická osoba], viz přílohy k č.l. 116). S ohledem na právní závěr soudu ohledně platnosti nájemní smlouvy (viz níže) je tento skutkový stav pro rozhodnutí soudu bezpředmětný, jelikož plnění z něj by bylo možné obdržet pouze, pokud by nájemní smlouva byla platná.

19. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

20. Dle § 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále i jako„ z. p.“) (1) Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. (2) Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.

21. Dle § 3 z. p. závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

22. Dle § 38 z. p. (1) Od vzniku pracovního poměru je a) zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, b) zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

23. Dle § 6 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jako „o. z.“), (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

24. Dle § 7 o. z. má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

25. Dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

26. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Dle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

28. Dle § 588 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

29. S ohledem na výše uvedený skutkový stav a zákonná ustanovení soud uvádí, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná, jelikož obchází zákon. Z provedeného dokazování vyplynulo, že [právnická osoba] a žalovaný mezi sebou uzavřeli pracovní smlouvu, čímž mezi sebou vytvořili pracovní poměr, který se řídí zákoníkem práce. Není pochyb o tom, že [právnická osoba] skrze pana [příjmení] přidělovala zaměstnanci práci, a to skrze pokyny (koho a kam má vézt, jakým vozidlem, v jakém oblečení, atd.), kdy žalovaný byl ve vztahu podřízenosti, jelikož musel tyto pokyny dodržovat, jinak mu hrozil postih ve formě pokuty. Dle § 38 odst. 1 písm. a) z. p. je zaměstnavatel povinen vytvářet podmínky pro plnění pracovních úkolů. Pokud se v daném případě jednalo o výkon práce řidiče, konkrétně o převoz klientů hotelu [příjmení] motorovým vozidlem, byl zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnanci za tímto účelem i samotné vozidlo. V opačném případě došlo k porušení výše uvedeného ustanovení zákoníku práce. Zaměstnavatel však namísto poskytnutí vozidla zaměstnanci k převozu klientů, přiměl zaměstnance (žalovaného) k uzavření Nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl nájem vozidla, které zaměstnanec nutně potřeboval pro výkon práce. [příjmení] Nájemní smlouva byla uzavřena se společností [právnická osoba], která byla skrze řídící osobu (pana [příjmení]) propojena se zaměstnavatelem. Tímto došlo k obejití zákona, když zaměstnavatel nezajistil zaměstnanci podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů, ale donutil zaměstnance, aby si vozidlo pronajal na své náklady, kdy za vozidlo musel zaměstnanec platit, i když nebyli zrovna žádní klienti – tedy zaměstnavatel na zaměstnance přenesl i část svého vlastního podnikatelského rizika. Dle § 8 o. z. zjevné zneužití zákona nepodléhá právní ochraně. Dle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. V daném případě byl zneužit institut nájemní smlouvy k obejití zákonných povinností zaměstnavatele a přenosu rizika podnikání na zaměstnance. Z tohoto důvodu je smlouva absolutně neplatná.

30. K výše uvedenému lze rovněž podotknout, že obcházení zákona zde vyplývá z toho, že pracovní smlouva ani Nájemní smlouva každá zcela odděleně nejsou v rozporu se zákonem. Nicméně v jejich souvislosti, která je nepochybná (a kterou soud popsal výše), lze spatřovat obcházení zákona, neboť zaměstnanec si sám musel hradit podmínky pro výkon práce namísto zaměstnavatele a nadto na něj bylo přeneseno i podnikatelské riziko. K tomu se vyjadřuje například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3798/2019, kde je uvedeno, že„ Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Jak se praví již v důvodové zprávě k novému civilnímu kodexu,„ obcházení účelu zákona není jako důvod neplatnosti výslovně uvedeno, nicméně není pochyb, že i to zakládá rozpor se zákonem a navržené znění úvodního ustanovení kryje i tento případ.“ Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 15. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 273/2018, zaujal právní názor, že podle současné právní úpravy soud posuzuje otázku, zda právní jednání neobchází zákon, v rámci úvahy o neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem (§ 547 ve spojení s § 580 o. z.). Lze přitom přiměřeně na uvedenou materii využít následující doktrinální i judikatorní závěry, jež se sice upínají k předchozí právní úpravě (k § 39 obč. zák.), avšak jsou do jisté míry využitelné i pro poměry regulované novým civilním kodexem. O obcházení zákona právním úkonem jde v případě, pokud se zákon neporušuje přímým překročením jeho zákazu, ale když se úkon příčí jeho cíli, a tedy jeho zákaz pouze obchází; to je úkon obcházející zákon (negotium in fraudem legis). Zákon zakazuje obcházení, neboť kdyby ho připustil, ztratily by význam přímé zákazy některých úkonů a podkopaly by se základy zákonnosti a umožnilo by se hrubé porušování norem morálky. Převládá správný názor, že rozhoduje objektivní fakt obcházení anebo o neobcházení zákona, a nikoli záměr obcházet zákon, neboť občanské právo nestíhá samo o sobě záměr, ale pouze objektivně dané porušení práva ([obec], Š.: Právne úkony v československom občianskom zákonníku, Právnické štúdie, vydala Slovenská akadémia vied 1969, s. 183). Rovněž Švestka a kol. v komentáři k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, zaujímá právní názor, že při obcházení zákona jde o případy, kdy právní úkon sice v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem není, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporuje, neboli obchází jej, popř. použije prostředek, který není sám o sobě zakázaný, takže se sice chová podle práva, avšak s cílem záměrně dosáhnout výsledek, který není právní normou předvídán a není žádoucí. Soulad práva s dobrými mravy patří ke stěžejním právním zásadám, které přispívají k tomu, aby právo v konkrétním případě napomáhalo k prosazování spravedlnosti. Tuto zásadu je však třeba v každém konkrétním případě používat vždy obezřetně, aby v systému platného psaného práva (lex scripta) nedocházelo k oslabování ochrany občanských práv, která jsou zakotvena zákonem, a tím k nežádoucímu narušování zásady právní jistoty. Není přitom rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu této neplatnosti, tj. obcházení zákona, věděli (Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 257). K pojmu právního úkonu, který obchází zákon, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. dubna 1999 sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněném v Soudní judikatuře 12/1999 pod č. 121 tak, že:„ právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou - na rozdíl od úkonů zákonů odporujících - právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, které však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu.“ Ke shodnému právnímu názoru dospěl již dříve Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 31. ledna 1974, sp. zn. 2 Cz 113/73, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 1975, když uvedl, že:„ smlouva, která svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti (nyní rozpor s dobrými mravy) je absolutně neplatná; není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli.“ Jednáním in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, že záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředpokládaného a nežádoucího. Jinými slovy vyjádřeno, k obcházení zákona dojde v případě, kdy sice právní úkon není v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíle a smysl (ratio legis) obchází (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2516/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 1430/2007). Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 47, svazek 30, nakladatelství C. H. Beck) vyložil, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázán, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Současně vyložil, že při posuzování neplatnosti právního úkonu pro obcházení zákona je třeba situaci posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených.“. [právnická osoba] řízená panem [příjmení] tak uzavřením Nájemní smlouvy učinila jednání, které je v rozporu se smyslem a účelem zákona, konkrétně § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.

31. Nadto je rozporné s dobrými mravy, aby po zaměstnanci, který byl donucen uzavřít nájemní smlouvu kvůli práci – tedy je zde jasná provázanost pracovní a nájemní smlouvy, aby platil za nájem, když byl pracovní poměr zrušen. Lze zcela očekávat, že s ohledem na zjevnou provázanost obou smluv zaměstnanec mohl zcela určitě předpokládat, že nájemní smlouva je daným jednáním rovněž dotčena, nadto, když vozidla přebírali v krátkém časovém období po odcházejícím zaměstnanci noví řidiči a zaměstnanec nejenže vozidlo sám neužíval, ale rovněž ho užíval někdo jiný, který zcela určitě platil za jeho nájem. Vozidlo bylo navíc pod neustálým dohledem (pohyb kontrolován skrze GPS, ranní vyzvedávání, večerní odevzdávání, odevzdávání toliko lidem, kteří byli zaměstnanci společností pana [příjmení] – [právnická osoba]). Neplatnými by tak z důvodu rozporu s dobrými mravy soud shledal i nároky na nájemné za vozidlo po 19. 4. 2016 v případě, že by Nájemní smlouvu shledal jako platnou, jelikož s ohledem na úzkou provázanost Nájemní smlouvy a pracovní smlouvy v kontextu toho, že do vozidel byli v krátkém časovém období po odchodu řidičů dosazováni noví řidiči, nemohl žalovaný v souladu s dobrými mravy očekávat, že nároky z nájemní smlouvy vůči němu budou po skočení pracovního poměru dále uplatňovány, a to s ohledem na to, že s vozidlem pak měl začít jezdit, a tedy i platit nájem, někdo jiný.

32. Jelikož byla Nájemní smlouva shledána neplatnou, pak z ní nemůže vyplývat ani nárok na smluvní pokutu za dopravní nehodu. S ohledem na výše uvedené tak soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 70 942,30 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 136 500 Kč sestávající z částky 6 580 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 16. 7. 2019, z částky 6 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 15. 9. 2019, z částky 6 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 9. 2019, z částky 6 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 12. 11. 2019, z částky 6 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 31. 3. 2020, z částky 6 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 8. 2020, z částky 3 290 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 10. 12. 2020, z částky 6 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 11. 8. 2021 a z částky 6 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 18. 8. 2021 včetně devíti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 58 630 Kč ve výši 12 312,30 Kč.

Poučení