19 C 113/2020 - 127

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl soudkyní Mgr. Barborou Hrčkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] pro plnění dle ust. § 2960, ust. § 2962 a ust. § 2963 zák. č. 89/2012, OZ, ve spojení s ust. § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škody z provozu vozidla takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 133 473 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 190 038 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 655 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 274 545 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6 náklady státu sestávající ze soudního poplatku ve výši 13 332 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 17. 3. 2020 domáhá náhrady ztráty na výdělku a účelně vynaložených nákladů spojených s léčením s odůvodněním, že újma na zdraví jí vznikla následkem dopravní nehody dne 5. 7. 2016, kterou zavinil řidič [jméno FO] odpovědnostně pojištěný u žalované. Při dopravní nehodě byli usmrceni nejbližší příbuzní žalobkyně – snacha [jméno FO] a dvě nezletilá vnoučata [Anonymizováno] a [Anonymizováno], syn žalobkyně [adresa] utrpěl těžká zranění a následnou psychickou újmu ze ztráty rodiny. V důsledku této dopravní nehody vznikla žalobkyni újma na zdraví a s tím související nárok na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalobkyně, která trvala od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017, tedy 182 pracovních dnů při průměrném hrubém výdělku za pracovní den ve výši 1 443 Kč. Za toto období činí ztráta na výdělku částku 281 879 Kč. Po odečtu nemocenských dávek vyplacených ČSSZ ve výši 143 181 Kč a vyplacené náhrady mzdy od zaměstnavatele ve výši 5 225 Kč žalobkyně požaduje celkem 133 473 Kč. Dne 3. 3. 2017 byla žalobkyně uznána invalidní ve III. stupni invalidity pro ztrátu pracovní schopnosti o 70 %. Žalobkyně proto dále žádá náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě, a to od skončení pracovní neschopnosti do budoucna, tedy aby žalované bylo uloženo povinnost vyplácet žalobkyni tuto náhradu do dosažení důchodového věku. Žalobkyně v žalobě uvedla, že konkrétní částku není schopna do budoucna vyčíslit, neboť dochází k valorizaci jak průměrného výdělku, tak zvyšování invalidního důchodu, vyčíslila proto pouze období již uplynulá, tj. do 31. 12. 2019. Při jejich výpočtu vycházela z průměrného hrubého výdělku za II. čtvrtletí roku 2016, které předcházelo datu dopravní nehody a je patrné z potvrzení zaměstnavatele z 19. 4. 2017. Výsledná částka 31 265 Kč představuje průměrný měsíční hrubý výdělek žalobkyně rozhodný pro výpočet renty v roce 2016. Pro rok 2017 výdělek valorizovala 2,2 %, tj. na částku 31 953 Kč a pro rok 2018 ji valorizovala 3,5 %, tj. na částku 33 071 Kč, pro rok 2019 pak 3,4 % na částku 34 195 Kč. Výměr invalidního důchodu žalobkyně pro rok 2017 pak činil 14 943 Kč měsíčně, za rok 2017 tedy požaduje po odečtení dvou dnů v březnu 2017 ve výši 1 097 Kč částku 169 003 Kč. Výměr invalidního důchodu za rok 2018 činil částku 15 527 Kč, za tento rok proto žalobkyně požaduje částku 210 528 Kč. Výměr invalidního důchodu za rok 2019 činil[Anonymizováno]16 534 Kč měsíčně a za tento rok žalobkyně požaduje částku 211 932 Kč, tedy celkem za roky 2017-2019 částku 511 463 Kč. Za následující období požaduje plnění náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do budoucna. Žalobkyně rovněž u žalované uplatnila částku 8 665 Kč jakožto náklady vynaložené na její léčbu, a to za nákup léků a náklady za pobyty v rehabilitačních ústavech. Žalobkyně uplatnila své nároky u žalované dne 10. 1. 2020 a následně předžalobní výzvou dne 16. 3. 2020, žalovaná však požadovanou částku žalobkyni dosud neuhradila, a to ani z části.

2. Žalovaná nároky žalobkyně neuznávala, žádala zamítnutí žaloby jako nedůvodné, neboť – ačkoliv nesporovala žalobkyní uvedený skutkový stav i to, že odpovědný řidič [jméno FO] byl pojištěn u ní – odmítala nárok žalobkyně na náhradu tzv. reflexní újmy, neboť žalobkyně nebyla přímou účastnicí dopravní nehody a nelze odčinit důsledky duševního onemocnění, které utrpěla žalobkyně coby tzv. sekundární oběť. Dle žalované může být skutečnost, že žalobkyně v důsledku citových útrap utrpěla duševní onemocnění, které vyústilo v invaliditu III. stupně, toliko zpřísňujícím rozhodným kritériem pro učení výše peněžité náhrady duševních útrap ve smyslu § 2959 o. z.

3. O základu nároku žalobkyně bylo rozhodnuto rozsudkem nadepsaného soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem [Anonymizováno] soudu [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], tak že žalobkyní uplatněné náhrady jsou co do základu důvodné. Soud se tak v řízení nadále zabýval toliko výší uplatněných nároků.

4. Při jednání konaném dne 4. 2. 2025 vyzval soud žalobkyni v souladu s § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nechť opraví petit žaloby v části, v níž požaduje uložení povinnosti žalované k úhradě náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do budoucna tak, aby z něj bylo zřejmé, jakou částku po žalované měsíčně požaduje. V reakci na toto poučení žalobkyně uvedla, že jí byl dne 28. 7. 2022 přiznán starobní důchod. Žalobu opravila podáním ze dne 17. 2. 2025 tak, že s ohledem na valorizaci invalidního důchodu pro rok 2020 ve výši 5,2 %, ve výši 7,1 % pro rok 2021, ve výši 1,3 % pro rok 2022 a ve výši 8,2 % pro rok 2022, požaduje částky vypočtené jako rozdíl mezi shodně valorizovaným průměrným hrubým výdělkem uvedeným v žalobě a invalidním důchodem pro daný rok, tj. za rok 2020 částku 220 536 Kč [12x (35 973 Kč – 17 595 Kč)], za rok 2021 částku 238 440 Kč [12 x (38 527 Kč-18 657 Kč)], za období od ledna do května 2022 částku 98 869 Kč [5x (39 328 Kč-19 504 Kč) – 251 Kč jakožto doplatek valorizačního zvýšení za leden 2022] a za období června 2022 – 28. 7. 2022 částku 40 730 Kč [2x (42 553 Kč-20 784 Kč) – 2 808 Kč představující 4 dny, ve kterých byla žalobkyně již starobní důchodkyní]. Žalobkyně proto za ztrátu na výdělku při invaliditě požaduje celkem 1 110 038 Kč (511 463 Kč za období od 3. 3. 2017 do 31. 12. 2019 + 598 575 Kč za období od 1. 1. 2020 do 28. 7. 2022). Při jednání konaném dne 25. 3. 2025 dále uvedla, že chybou v počtech došlo k rozporu mezi v žalobě uvedenými částkami požadovanými jako ušlý výdělek při invaliditě za rok 2017-2019 a jejich celkového součtu, kdy správně měla být v petitu žaloby uvedena částka 591 463 Kč. Tato početní chyba měla vliv i na celkovou požadovanou částku za ztrátu na výdělku při invaliditě, která činí správně 1 190 038 Kč.

5. Žalovaná při témže jednání vznesla námitku promlčení žalovaných nároků, a to v části ztráty výdělku při invaliditě v období od 18. 2. 2022 do 28. 7. 2022 v celkové výši 109 618 Kč, neboť v žalobě bylo sice uplatněno plnění od 1. 1. 2020 do budoucna, čímž došlo k zabránění promlčení základu nároku, nicméně jednotlivé dávky se promlčují, jako je tomu i v tomto případě. Období, ve kterém je promlčení namítáno, pak odvodila od data rozšíření žaloby.

6. Účastníci v řízení učinili nesporným v žalobě vyčíslené nároky žalobkyně za náklady na léčbu, ztrátu na výdělku v období pracovní neschopnosti a v období invalidity, spornými mezi účastníky zůstal toliko nárok žalobkyně na ztrátu na výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do budoucna, zejména to, zda je tato část nároků žalobkyně v části promlčená.

7. Provedeným dokazováním, a to lékařskou zprávou žalobkyně z 15. 5. 2020 soud zjistil, že žalobkyně navštěvuje ambulanci [tituly za jménem] [Anonymizováno] od února 2017, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, po těžkém psychickém traumatu se ztrátou více členů rodiny. U žalobkyně přetrvává těžká depresivní porucha bez psychotické sympt. Stav žalobkyně je shodný jako před rokem.

8. Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 25. 4. 2017 soud zjistil, že žalobkyni byl od 19. 3. 2017 přiznán invalidní důchod III. stupně, neboť její pracovní schopnost poklesla o 70 %.

9. Z rozhodnutí ČSSZ ze dne 20. 10. 2022 soud zjistil, že žalobkyni byl ke dni 28. 7. 2022 přiznán starobní důchod.

10. Z oznámení ČSSZ o zvýšení invalidního důchodu žalobkyně ze dne 17. 12. 2019, 16. 12. 2020, 16. 12. 2021, 11. 3. 2022 a 17. 8. 2022 soud zjistil, že žalobkyni byl pro rok 2020 navýšen její invalidní důchod III. st. na částku 17 595 Kč měsíčně, pro rok 2021 jí byl invalidní důchod navýšen na částku 18 657 Kč měsíčně, s platností od ledna 2022 jí byl invalidní důchod navýšen na 19 504 Kč měsíčně s tím, že spolu s lednovou splátkou 2022 bude žalobkyni poukázán i doplatek valorizačního zvýšení za období od 1. 1. 2022 do 9. 1. 2022 ve výši 251 Kč, a s platností od června 2022 jí byl invalidní důchod navýšen na částku 20 784 Kč měsíčně.

11. Z potvrzení zaměstnavatele o ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti z 19. 4. 2017 soud zjistil, že žalobkyně byla v pracovní neschopnosti od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017 a průměrný hrubý denní výdělek žalobkyně počítaný z rozhodného období předchozího čtvrtletí činí 1 443 Kč. Zaměstnavatelem vyplacená částka činila 5 225 Kč. Celkem bylo zmeškáno 182 dnů.

12. Z potvrzení [právnická osoba] ze dne 4. 4. 2018 soud zjistil, že předpokládaná výše mzdy žalobkyně v souladu s platným ujednáním Kolektivní smlouvy [právnická osoba] Garantované navýšení hrubé mzdy od 1. 4. 2018 je za období od 1. 4. 2017 do 31. 3. 2018 částka 33 830 Kč, od 1. 4. 2018 částka 36 000 Kč.

13. Provedené důkazy soud hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci řízení. Z dalších provedených důkazů, které nejsou v tomto rozsudku zmíněny, soud nezjistil žádné pro věc relevantní skutečnosti.

14. Podle § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.

15. Podle § 2962 odst. 1 o. z. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

16. Podle § 2963 o. z. po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám (odst. 1). Dosahuje-li poškozený po skončení pracovní neschopnosti výdělku jen s vynaložením většího úsilí nebo se zvýšenou námahou, které by, nebýt škodné události, jinak nemusel vynaložit, odčiní se mu peněžitým důchodem i zvýšená námaha nebo úsilí. Při stanovení výše peněžitého důchodu se přihlédne i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání (odst. 2).

17. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

18. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

19. Podle § 635 odst. 2 o. z. se právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.

20. Soud se v prvé řadě zabýval posouzením důvodnosti námitky částečného promlčení nároku žalobkyně na náhradu ztráty na výdělku při invaliditě a dospěl k závěru, že tato není důvodná.

21. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce počátku běhu promlčecí lhůty dle § 620 o. z. se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), přičemž není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Stane-li se poškozený v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po skončení pracovní neschopnosti pobírá pouze invalidní důchod, může získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té doby totiž není jisté, zda a v jaké výši bude poškozenému přiznán invalidní důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na její náhradu mohl uplatnit u soudu. Zní-li právo na opětující se plnění, promlčují se zásadně práva na jednotlivá opakovaná plnění ode dne, kdy mohla být uplatněna poprvé. Promlčení ovšem může podléhat i základní „kmenové“ právo, z něhož vyplývá oprávnění na periodická plnění. Dovozuje se, že „kmenové“ právo na peněžité dávky při ublížení na zdraví (či usmrcení) ve smyslu § 2962 a násl. o. z. se promlčuje ve speciální promlčecí lhůtě podle § 619, 620, 629 a 636 o. z., avšak práva na zaplacení jednotlivých dávek se promlčují v obecné promlčecí lhůtě podle § 619 a 629. Lze uzavřít, že občanskoprávní nárok na peněžitý důchod po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se promlčuje jako celek. Není-li nárok jako celek promlčen, mohou se však promlčovat nároky na jednotlivá plnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024,[Anonymizováno]sp. zn. 25 Cdo 240/2023).

22. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3489/14 pak mj. plyne, že i v případě nároku na náhradu ušlého výdělku při invaliditě platí, že zhojí-li žalobce na základě výzvy soudu podle § 43 o. s. ř. nebo i z vlastní iniciativy vady žaloby bránící jejímu projednání, připínají se veškeré účinky, jež zákon spojuje s podáním žaloby, již ke dni, kdy soudu došla původní (vadná) žaloba.

23. V řešeném případě byl žalobkyni přiznán nárok na invalidní důchod rozhodnutím ze dne 25. 4. 2017, a to od 19. 3. 2017, žaloba pak byla podána u nadepsaného soudu dne 17. 3. 2020. Žaloba ohledně uvedeného nároku tak byla podána včas. Pokud žalovaná argumentovala tím, že vyčíslením nároku od 1. 1. 2020 do budoucna podáním ze dne 17. 2 2025 došlo ke změně žaloby, s tímto se nadepsaný soud neztotožnil. Nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku v období po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě je specifickým nárokem, kdy výše náhrady je vyplácena formou pravidelného měsíčního peněžitého důchodu, a to po celou dobu trvání negativního následku, tj. po celou dobu, kdy ztráta na výdělku poškozené osoby trvá. Již z obsahu žaloby dostatečně určitě plyne, že žalobkyně požaduje v rámci nároku ze ztráty výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 rozdíl mezi průměrným výdělkem a invalidním důchodem, a to rovněž do budoucna. Pokud pak žalobkyně k výzvě soudu dle § 43 o. s. ř. uvedla přesnou částku, kterou se po žalované domáhá, a to rovněž s ohledem na to, že v mezidobí jí byl přiznán starobní důchod a nemohla se tak již domáhat uvedeného nároku v podobě měsíční renty, nemá odstranění vady žaloby vliv na to, že nárok žalobkyně i co do jednotlivých měsíčních plnění byl uplatněn před uplynutím promlčecí lhůty. Na promlčení nároku nemá vliv ani oprava výše tohoto nároku za období do 31. 12. 2019, neboť v prvé řadě se námitka promlčení nevztahovala i k této části nároku, dále se pak jednalo o zjevnou početní chybu, která zakládala rozpor mezi žalobními tvrzeními a petitem žaloby, tedy se jednalo o vadu žaloby, kterou žalobkyně v průběhu řízení toliko opravila.

24. Ostatně i kdyby vyčíslení provedené žalobkyní nebylo reakcí na výzvu soudu dle § 43 o. s. ř., nebyla by námitka žalované důvodná. K otázce toho, kdy se jedná o změnu žaloby (a kdy o pouhou specifikaci) se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud tak, že o změnu žaloby jde, domáhá-li se žalobce něčeho jiného, než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového stavu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že sice nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu, než jak ho vylíčil v původní žalobě. Dle nadepsaného soudu se však ani o jeden z uvedených případů nejedná, když žalobkyně, jak bylo uvedeno výše, již v žalobě požadovala plnění ze ztráty výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do budoucna, toto nijak směrem do budoucna neomezila a zároveň tento nárok požadovala (a stále požaduje) na základě shodného vylíčení skutkového stavu.

25. Ohledně výše požadovaných nároků pak soud vycházel v případě náhrady ztráty na výdělku při pracovní neschopnosti, náhradě na ztrátě na výdělku při invaliditě do 31. 12. 2019 a účelně vynaložených nákladů spojených s léčením z toho, že tyto dílčí nároky považovali účastníci za nesporné a tyto tak žalobkyni v plné výši přiznal. Pokud jde pak o náhradu ztráty výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do 28. 7. 2022, kdy byl žalobkyni přiznán starobní důchod (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1100/2000), soud vycházel z výše průměrného výdělku žalobkyně před tím, než došlo ke ztrátě na výdělku, tj. z předcházejícího kalendářního čtvrtletí před vznikem újmy, kdy z potvrzení o náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (počítané ze shodného rozhodného období) plyne, že průměrný hrubý výdělek za pracovní den činil 1 443 Kč. Tento průměrný denní výdělek je pak nezbytné vynásobit počtem pracovních dnů v týdnů a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce. V případě žalobkyně tedy 1 443 Kč * 5 * 4,348, tj. 31 370,82 Kč. S ohledem na to, že žalobkyně požadovala částky plynoucí ze základu 31 265 Kč a tuto ani jedna ze stran nesporovala (resp. částky za období do 31. 12. 2019 považovala za nesporné), vycházel soud z tohoto nižšího, žalobkyní požadovaného základu, který následně valorizoval pro následující roky, tj. 2020-7/2022, procentuálním navýšením invalidního důchodu žalobkyně tak, aby zůstala zachována reálná hodnota takto přiznané částky, když tímto způsobem nastavenou valorizaci výdělku žalobkyně soud považoval s ohledem na růst ekonomiky a mezd, nákladů i invalidního důchodu za minimální navýšení odpovídající spravedlivému uspořádání a rozumnému očekávání růstu výdělku žalobkyně. Takto požadovanou valorizaci ostatně žalovaná ani nezpochybňovala. Soud rovněž přihlédl k vyjádření zaměstnavatele žalobkyně ze dne 4. 4. 2018 k stanovení předpokládané mzdy, která žalobkyní požadovanou částku dokonce převyšovala. Částku připadající jako průměrný hrubý výdělek žalobkyně pro rok 2019 (tj. již valorizovaný od roku 2016 2,2 % v roce 2017, 3,5 % pro rok 2018 a 3,4 % pro rok 2019) soud proto opětovně valorizoval způsobem podrobně rozepsaným žalobkyní ve vyjádření ze dne 17. 2. 2025, na které soud pro stručnost odkazuje. Soud podotýká, že si je vědom toho, že žalobkyně vycházela z valorizace tam uvedené pouze pro „procentní“ část invalidního důchodu, nikoliv invalidního důchodu jako celku, jak žalobkyně uvedla, v důsledku čehož požaduje za období roku 2020 poměrné navýšení průměrného hrubého výdělku žalobkyně o 5,2 % namísto 6,4 %, v roce 2021 o 7,1 % namísto 6,03 %, v lednu až květnu 2022 o 1,3 % namísto 4,27 % a v červnu až červenci 2022 o 8,2 % namísto 6,8 %, která by valorizaci invalidního důchodu žalobkyně jako celku odpovídala. Vzhledem k tomu, že žalobkyní použitým výpočtem valorizace hrubého výdělku žalobkyně však je výsledná částka nižší, než při použití procent, o které byl invalidní důchod žalobkyně skutečně navýšen i nižší, než při použití předpokládaného růstu mzdy žalobkyně dle kolektivní smlouvy u původního zaměstnavatele, však s ohledem na vázanost žalobním návrhem z tohoto výpočtu žalobkyně soud vycházel a z takto navýšených částek následně odečetl žalobkyní obdrženou výši invalidního důchodu, tj. 12 x 17 595 Kč za rok 2020, 12 x 18 657 Kč za rok 2021, za období od ledna do května 2022 částku 5x 19 504 Kč a částku 251 Kč jakožto doplatek valorizačního zvýšení za leden 2022 a za období června 2022 – 28. 7. 2022 částku 2x 20 784 Kč a částku 2 808 Kč představující 4 dny, ve kterých byla žalobkyně již starobní důchodkyní a za které jí tak uvedený nárok nepřísluší. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že rovněž žalobkyní požadovaná ztráta na výdělku při invaliditě ve výši 1 190 038 Kč je důvodná.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že tyto přiznal žalobkyni, která byla ve sporu zcela úspěšná. Ty se skládají z odměny na právní zastoupení žalobkyně advokátem vypočtené z tarifní hodnoty 1 332 166 Kč. Za jeden úkon žalobkyni náleží pro úkony učiněné do 31. 12. 2024 i po 31. 12. 2024 v souladu s § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) částka 13 660 Kč. S ohledem na vyúčtování zástupce žalobkyně ze dne 28. 3. 2025 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018, sen. zn. 25 Cdo 5713/2017) tak soud přiznal v souladu s § 11 odst. 1 advokátního tarifu žalobkyni odměnu za celkem 15 úkonů právní služby, a to přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy, žaloby, vyjádření ze dne 2. 6. 2020, účasti na jednání dne 14. 1. 2021, vyjádření k odvolání ze dne 15. 4. 2021, účasti na jednání odvolacího soudu dne 25. 5. 2021, dovolání, ústavní stížnosti, repliky ze dne 12. 2. 2024, účasti na jednání Ústavního soudu dne 12. 6. 2024, účasti na jednání odvolacího soud dne 8. 10. 2024, účasti na jednání dne 4. 2. 2025, vyjádření ze dne 17. 2. 2025 a účasti na jednání dne 25. 3. 2025, celkem tedy částku 204 900 Kč. Dále žalobkyni ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 náleží 12 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření ze dne 2. 6. 2020, účast na jednání dne 14. 1. 2021, vyjádření k odvolání ze dne 15. 4. 2021, účast na jednání odvolacího soudu dne 25. 5. 2021, dovolání, ústavní stížnost, replika ze dne 12. 2. 2024, účast na jednání Ústavního soudu dne 12. 6. 2024, účast na jednání odvolacího soud dne 8. 10. 2024) a ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu 3 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (účast na jednání dne 4. 2. 2025, vyjádření ze dne 17. 2. 2025 a účast na jednání dne 25. 3. 2025), celkem tedy 4 950 Kč. Žalobkyni tak náleží náhrada ve výši 253 918,50 Kč vč. DPH. Žalobkyni byla dále přiznána náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 1 advokátního tarifu a náhrada za promeškaný čas dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, za cesty zástupce žalobkyně ze sídla advokátní kanceláře k soudu a zpět, a to za cestu na jednání dne 14. 1. 2021 v částce 3 225,93 Kč bez DPH, za jednání dne 25. 5. 2021 v částce 3 225,93 Kč bez DPH, za jednání konané dne 8. 10. 2024 v částce 3 734,69 Kč bez DPH, za jednání dne 4. 2. 2025 v částce 4 786,71 Kč bez DPH a dne 25. 3. 2025 v částce 4 146 Kč bez DPH. S ohledem na to, že před tímto jednáním se zástupce žalobkyně účastnil dalšího jednání ve věci vedené nadepsaným soudem pod sp. zn. [spisová značka], bylo cestovné mezi tato řízení rozděleno, celkem tedy žalobkyni náleží cestovné ve výši 20 626 Kč vč. DPH (po zaokrouhlení na celé koruny). V případě uvedených jednání se pak zástupce žalobkyně dostavil dvěma vozidly Mercedez-Benz na jednání dne 14. 1. 2021, 25. 5. 2021 (naftové vozidlo) a 4. 2. 2025 (benzinové vozidlo), průměrná spotřeba vozidla dle TP 5,9l v případě naftového a 7,6 l v případě benzinového vozu/100 km, při jízdě celkem 404 km vozidlem (1 cesta tam i zpět), když sazba základní náhrady za 1 km jízdy v roce 2021 činila 4,40 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr nafty činila 27,20 Kč a náhrada za promeškaný čas činila 800 Kč (2 hodiny tam zpět), v případě jednání konaného dne 4. 2. 2025 sazba základní náhrady za 1 km jízdy v roce 2025 činila 5,80 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr benzinu 98 oktanů činila 40,50 Kč a náhrada za promeškaný čas činila 1200 Kč (2 hodiny tam zpět). V případě jednání konaného dne 8. 10. 2024 a 25. 3. 2025 se pak zástupce žalobců dostavil vozidlem Ford Mondeo, průměrná spotřeba vozidla dle TP 4,3 l/100 km, při jízdě celkem 404 km vozidlem (1 cesta tam i zpět), když sazba základní náhrady za 1 km jízdy v roce 2024 činila 5,8 a v roce 2025 činila 5,60 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr nafty činila v roce 2024 38,70 Kč a v roce 2025 27,20 Kč a náhrada za promeškaný čas činila 800 Kč pro rok 2024 a 1200 Kč pro rok 2025 (2 hodiny tam zpět). Žalobkyni tak náleží cestovné v celkové výši 20 626 Kč vč. DPH a celková náhrada nákladů řízení ve výši 274 545 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny).

27. Soud dále rozhodl v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř., že žalovaná je povinna uhradit České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6 náklady státu, které se skládají ze soudního poplatku ve výši 13 322 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny) dle pol. 1, bod 1, písm. a) ve spojení s pol. 3, písm. b) Sazebníku, neboť žalobkyně byla v tomto řízení v souladu s § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozena a dle úspěchu ve věci je žalovaná povinna tyto náklady uhradit. (výrok V.)

Poučení