19 C 114/2016-453

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Viktorem Smolíkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným:

1. MUDr. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa žalované] 2. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [celé jméno žalovaného] sídlem [adresa žalované] o ochraně osobnosti takto:

Výrok

I. Žalovaný 1 je povinen zaplatit žalobkyni částku 250 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný 2 byl povinen zaplatit žalobkyni částku 250 000 Kč, se zamítá.

III. Žaloba, aby žalovaní 1a 2 byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 950 000 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaný 1 je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 80 666 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2 náhradu nákladů řízení v částce 7 114,55 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného 2.

VI. Žalovaný 1 je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-východ polovinu nákladů řízení v částce, jejíž přesná výše bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení.

VII. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-východ polovinu nákladů řízení v částce, jejíž přesná výše bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala žalobou na ochranu osobnosti podanou zdejšímu soudu dne 27. 3. 2016 náhrady nemajetkové újmy proti žalovaným 1 a 2 v celkové částce 1 200 000 Kč s tím, že tuto částku vypočetla jako 1 000 Kč denně za každý den trvání řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 Nc 1132/2013, tedy v celkové částce 917 000 Kč, a dále jako částku 283 000 Kč za následující období. Žalobkyně uvedla, že je soukromou psycholožkou, která v roce 2011 na přání matky nezletilých dětí [jméno] a [jméno] [příjmení] tyto děti vyšetřila, vydala psychologickou zprávu, ve které se vyjádřila ve prospěch střídavé péče a uvedla, že děti mají kladný vztah k oběma rodičům. Ke stejnému závěru pak došly soudní znalkyně ustanovené v předmětné věci. Po vydání této zprávy došlo k pronásledování žalobkyně žalovaným 2, což vyústilo v podání návrhu na zahájení řízení o omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům ze dne 27. 3. 2013 (dále jen„ předmětný návrh“). Předmětný návrh podal ve prospěch žalovaného 2 žalovaný 1, který tak učinil zneužívaje tak zákon, neboť žalovaný 1 je zdravotnickým zařízením v oboru praktického lékařství, které žalobkyni nikdy nevyšetřilo a jehož nebyla žalobkyně nikdy pacientem. K tomuto kroku žalovaní přistoupili, a to i přes skutečnost, že žalobkyně a žalovaný 2 se nikdy osobně nepotkali, žalobkyně jím nebyla nikdy vyšetřena a ani mu nezavdala žádný důvod k podobnému návrhu. Žalovaný 1 předmětný návrh odůvodnil tím, že žalobkyně podniká pod názvem„ psychologická ambulance“, přičemž dle jeho názoru jsou její vyjádření prvoplánově určená k předkládání soudům na vydání předběžných opatření omezující péči otců. Žalobkyně trpí znaky přehnané emotivity, potřeby dramaticky vyjádřit pocity neuspokojení a vnitřního neklidu, trpí nepřehlédnutelným rysem egocentrismu způsobený hlavně psychickou nevyzrálostí a v důsledku své trvalé duševní poruchy zjevně nemá dostatečnou způsobilost správně hodnotit chtěný výsledek z hlediska společenského i osobního zájmu subjektu a způsobilost ovládat své chování podle tohoto hodnocení, ve všech případech právních úkonů týkajících se poskytování psychologické péče jiným osobám, zejména nezletilým dětem. Žalobkyně byla přesvědčena, že jediným důvodem předmětného návrhu byla její šikana dehonestace, když si žalovaný 2 s žalobkyní„ vyřizoval účty“ za její intervenci v kauze nezletilých dětí. Žalobkyně se o předmětném návrhu dozvěděla asi 17. 4. 2013, když byla předvolána ohledně pomlouvačných e-mailů vůči její osobě z různých e-mailových adres na Policii České republiky. Žalovaný 2 se dále k předmětnému návrhu vyjadřoval v médiích např. pro časopis [anonymizováno] v rámci článku„ Psycholožka čelí řízení o omezení svéprávnosti“, přičemž v rámci tohoto článku poskytl informace o předmětném návrhu s cílem dehonestovat žalobkyni. Následně poskytl předmětný návrh dalším osobám, a to zejména prostřednictvím militantních prootcovských organizací. Tito lidé pak začali disponovat předmětným návrhem a zakládat jej do svých opatrovnických spisů a začali jej šířit prostřednictvím internetu. Žalovaní též umožnili předmětný návrh šířit prostřednictvím anonymních e-mailů též na další (veřejné) instituce, kam byl dokonce v některých případech doručen i stejnopis s podacím razítkem soudu. Samotné opatrovnické řízení se neúměrně protáhlo, neboť žalovaný 1 vznesl námitku podjatosti vůči soudkyni, která věc projednávala, a dále pokusem o vstup Ing. [jméno] [příjmení], Ph. D. do řízení jako vedlejšího účastníka. Žalobkyně poznamenala, že nejen, že předmětný návrh byl zamítnut jako nedůvodný, ale Městský soud v Praze jako soud odvolací jej vyhodnotil jako zjevně šikanózní výkon práva, při kterém se jednalo o osobní vyřizování účtů jednatele navrhovatele (žalovaného 1), který nesouhlasil s postupy žalobkyně jako psycholožky v rámci rodinněprávního sporu. Tímto jednání bylo žalovanými zasaženo do ústavně garantovaných práv žalobkyně, a to zejména na lidskou důstojnost, osobní pověst a čest. Žalobkyně tím byla značně frustrována, musela objasňovat a vysvětlovat různým institucím a potenciálním klientům nastalou situaci, což negativně ovlivnilo i její profesní život.

2. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Upozornili, že ke vzniku nároku na občanskoprávní sankce na nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem je třeba, aby došlo k zásahu, který je objektivně způsobilý způsobit takovou újmu, neoprávněnost tohoto zásahu a existence příčinné souvislosti mezi zásahem a újmou. Připustili, že 1. žalovaný dne 27. 3. 2013 podal prostřednictvím svého jednatele (zástupce žalovaného 2) předmětný návrh, kterým se domáhal omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům, k nimž dochází v souvislosti s poskytováním psychologických služeb žalobkyní podle živnostenského zákona. Při tomto svém podnikání totiž uzavírá smlouvy o poskytnutí poradenské služby a příkazních smluv, na základě kterých intervenuje před OSPOD, opatrovnickými soudy a rodiči dětí, kteří nejsou jejími klienty. Žalovaný 1 byl dle žalovaných aktivně legitimován k podání dotčeného návrhu podle tehdy platného a účinného ustanovení § 186 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům může podat jakákoliv osoba, přičemž po osobách, které nejsou zdravotnickým zařízením, se vyžaduje„ lékařské vysvědčení“ toliko fakultativně, pokud soud rozhodne o potřebnosti takového kroku. Omezení způsobilosti k právním úkonům není trestem, ale ochranou osoby, která je omezována, jakož i osob, které s ní vstupují do právních vztahů, přičemž žalovaným v té době bylo známo, že žalobkyně podává různá trestní oznámení a návrh na omezení její způsobilosti byl veden ochranou samotné žalobkyně za odpovědnost za takovouto činnost. Motivací žalovaného 1 k tomuto kroku pak nemohla být ani tvrzená pomsta za vyšetření v roce 2011, když její vyjádření nikdo v rámci opatrovnického řízení 30 P 32/2010 nebral vážně. Naopak předmětný návrh byl podán důvodně, neboť žalovaný 1 měl podezření, že žalobkyně trpí duševní poruchou (poruchou osobnosti). Toto své podezření žalovaní mají i nadále, přičemž vycházeli z konkrétních důkazů, které již přiložil k návrhu samotnému. Tvrzený zásah tak nebyl neoprávněný a žalovaní za něj nikterak neodpovídají. Neoprávněnost tohoto zásahu je zjevně vyloučena i dle § 186 odst. 2 o. s. ř. (platného a účinného v době podání), když takovéto oprávnění je zdravotnickému zařízení dáno ze zákona. Tato zákonná licence je zdravotnickému zařízení dána i v případě, kdy hájí zájmy jiných osob než žalobkyně. Pokud žalobkyně namítla, že nikdy nebyla pacientkou žalovaného 1, tak dle názoru žalovaných bylo třeba upozornit, že žalovaný 1 je zdravotnickým zařízením, které je vázáno povinností mlčenlivosti. Té nemůže být toto zařízení vůči soudu zbaveno nikým jiným než pacientem Zdravotnické zařízení by tak vlivem povinnosti zachovat mlčenlivost bylo fakticky zbaveno možnosti podat takovýto návrh. Žalobkyně navíc vyloučila svou intimní sféru svým chováním na veřejnosti, když vystupuje před orgány veřejné moci, jakož i v médiích. Žalobkyně trpí těžkými depresemi již 10 let, a to nezávisle na tomto návrhu. I když ve věci již bylo rozhodnuto, nezakládá toto rozhodnutí překážku věci rozhodnuté, takže nic nebrání tomu, aby návrh byl podán opětovně. Ve vztahu k žalovanému 2 pak bylo poznamenáno, že žalovaný 2 se nikterak nepodílel na samotném návrhu, nijak jej nešířil a dokonce něčeho takového odmítl, ve vztahu k žalovanému 1 pak bylo upozorňováno na ustanovení § 191 odst. 2 o. s. ř. platného a účinného v době podání návrhu, které stanovilo podmínky pro náhradu nemajetkové újmy pouze v případě, kdy navrhovatel podal zjevně bezdůvodný návrh vůči posuzované, což nebyl tento případ.

3. Soud se zaobíral žalobou toliko v rámci limitů stanovených petitem žaloby, když ten byl odvozen od řízení na omezení způsobilosti k právním úkonům (1 000 Kč za každý den tohoto řízení do jeho skončení a následně za dobu následující až do podání žaloby). Tento limit tak jednoznačně vymezoval tvrzený zásah tak, že žalovaní měli zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně tím, že podali předmětný návrh a dále jej šířili státním orgánům, prootcovským skupinám a široké veřejnosti. Všechna ostatní jednání, která by eventuálně mohla být vnímána jako zásah do osobní sféry žalobkyně tak nebyla učiněna předmětem tohoto řízení a soud se jimi nezabýval, protože by nemohla mít dopad na výsledek soudního sporu.

4. Soud se nejprve zabýval samotným návrhem na omezení způsobilosti k právním úkonům a navazujícím řízením a dospěl k následujícím skutkovým závěrům:

5. Mezi žalovaným 2 a jeho bývalou manželkou - svědkyní [jméno] [jméno] [příjmení] (dříve [jméno] [příjmení] případně [jméno] [příjmení]) probíhal u zdejšího soudu spor pod sp. zn. 30 P 32/2010, který se týkal péče k jejich společným (doposud) nezletilým dětem [jméno] a [jméno] [příjmení]. V létě 2011 žalobkyně jako živnostenský psycholog vstoupila do sporu tím, že na základě žádosti matky dětí provedla s dětmi konzultace a z nich vyhotovila zprávu pro tento opatrovnický spor (prokázáno ze shodných tvrzení účastníků, výpovědi žalobkyně a svědkyně [příjmení]). V roce 2013 došlo k podání návrhu žalovaného 1 vůči žalobkyni na omezení její způsobilosti k právním úkonům k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (prokázáno shodnými tvrzeními účastníků, výpovědí svědkyně [příjmení], předmětným návrhem). V rámci předmětného návrhu, který byl soudu doručen dne 27. 3. 2013, žalovaný 1 uvedl, že jako zdravotnické zařízení podává návrh na omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům v takovém rozsahu, aby nebyla způsobilá činit právní úkony vztahující se k poskytování služeb psychologické péče. Svůj návrh odůvodnil tak, že z vlastních poznatků a poznatků svých klientů zjistil, že žalobkyně jeví známky duševní poruchy, která není jen přechodná, a to poruchy osobnosti pravděpodobně histriónské nebo smíšené. V rámci této poruchy pak není schopna poskytovat psychologickou péči dětem, neboť tím ohrožuje zdravý psychický vývoj dětí, čímž může dojít k vážnému poškození zdraví dětí. Žalovaný 1 dále podrobně uvedl, na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl. Návrh jménem žalovaného 1 podal advokát, který byl k tomuto kroku zmocněn jednatelem žalovaného 1 JUDr. [jméno] [celé jméno žalovaného], který v tomto řízení vystupoval jako zástupce žalovaného 2 (prokázáno předmětným návrhem žalovaného 1 ze dne 26. 3. 2013, který byl založen ve spise Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 Nc 1132/2013, a to včetně plné moci). Návrh žalovaného 1 byl rozsudkem citovaného soudu ze dne 26. 3. 2015 zamítnut a řízení o opatrovnictví žalobkyně zastaveno. Odvolací soud tento rozsudek, pokud jde o zamítnutí návrhu žalovaného 1 a zastavení řízení o opatrovnictví, jako ve výroku správný potvrdil. V rámci svého odůvodnění pak odvolací soud konstatoval, že dle jeho názoru se ze strany jednatele navrhovatele (žalovaného 1) jednalo o klasické vyřizování účtů za situace, kdy tento jednatel nesouhlasil s postupy žalobkyně jako psycholožky, která byla opakovaně v kontaktu s jeho nezletilými dětmi v rámci rodiněprávního sporu. Rozhodnutí nabyla právní moci 7. 1. 2016 (prokázáno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015 č. j. 30 Co 280/2015-265 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 3. 2015, č. j. 50 Nc 1132/2013-222).

6. K takto vyslovenému názoru měly být k důkazu volány soudkyně, které v rámci citovaného řízení rozhodovaly (ať již JUDr. [příjmení], nebo JUDr. [příjmení], JUDr. [příjmení] či Mgr. [příjmení]), avšak soud tento důkazní návrh zamítl s ohledem na to, že svědkyně neměly vypovídat k tomu, co vnímaly svými smysly (což je obsah svědecké povinnosti), ale k důvodům svého rozhodování a ke svým závěrům. Soud tak uzavřel, že jejich výslech by nepřinesl pro řízení nic relevantního, zvlášť za situace, kdy měly být slyšeny ke skutečnostem, ke kterým nemohou být vyslýchány.

7. V rámci řízení Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 Nc 1132/2013 pak žalovaný 1 vznesl námitku podjatosti vůči samosoudkyni soudu I. stupně, když dle jeho názoru došlo k pochybnosti její objektivitě, když by měla být kamarádkou žalobkyně. V rámci tohoto podání žalovaný 1 mimo jiné uvedl, že dne 22. 4. 2013 odmítl žádost redaktorky časopisu [anonymizováno] poskytnout kopii podaného návrhu, přičemž již 10. 4. 2013 žalobkyně volala do [územní celek], aby došlo k potrestání navrhovatele (prokázáno podáním dotčenému soudu ze dne 10. 10. 2013). Dne 12. 11. 2013 navrhl Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník, s čímž žalovaný 1 souhlasil (prokázáno podáním dotčenému soudu ze strany jmenovaného a žalovaného 1). Současně s tímto návrhem předložil Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. svůj návrh na vydání předběžného opatření adresovaný Obvodnímu soudu pro Prahu 8 datovaný dne 2. 4. 2013, jehož přílohou byl též předmětný návrh (prokázáno tímto podáním ze spisu OS Praha 5 sp. zn. 50 Nc 1132/2013). K tomuto je třeba poznamenat, že žalovaný 1 v rámci svého vyjádření uvedl, že tento návrh byl poskytnut doktoru [anonymizováno] s ohledem na jeho vůli přistoupit do citovaného řízení jako vedlejší účastník. Návrh doktora [příjmení] na jeho přistoupení jako vedlejšího účastníka byl zamítnut a toto rozhodnutí bylo podrobeno přezkumu odvolacího soudu (prokázáno jeho odvoláním ze dne 20. 2. 2014). V rámci opatrovnického řízení se žalovaný 1 pokusil odročit nařízená jednání (prokázáno podáním ze dne 10. 9. 2014), domáhal se předvolání jednotlivých svědků a účastníků (podání ze dne 14. 9. 2014), přezkumu znaleckého posudku (podání ze dne 23. 3. 2015 a posudkem znalce Ročka), podal odvolání do rozsudku (viz jeho odvolání včetně doplnění ze dne 18. 10. 2015), avšak bezúspěšně (prokázáno protokoly z jednání a rozsudkem odvolacího soudu). V rámci řízení se žalovaný 1 neúčastnil žádného z nařízených jednání, avšak k prvnímu jednání se dostavila veřejnost, která chtěla jednání nahrávat. Soud však z jednání veřejnost vyloučil (prokázáno protokoly o jednání ze spisu OS Praha 5 sp. zn. 50 Nc 1132/2013).

8. Pokud jde o vztah žalovaného 2 k samotnému řízení vůči žalobkyni, tak žalovaný 2 byl společníkem a jednatelem žalovaného 1 a u žalovaného 1 vykonával funkci odborného zástupce dle § 14 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen„ zákon o zdravotních službách“, tyto skutečnosti byly mezi účastníky nesporné a potvrzeny výpisem z obchodního rejstříku žalovaného 1 a rozhodnutím o změně registrace). Žalovaný 2 však v rámci řízení o omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům figuroval toliko tak, že komunikoval se svědkyní [celé jméno svědkyně] (viz níže).

9. Soud tak po skutkové stránce uzavírá, že dne 27. 3. 2013 bylo žalovaným 1 jako zdravotnickým zařízením specializovaným na poskytování lékařské péče v rámci praktického lékařství prostřednictvím jeho jednatele, otce a zástupce žalovaného 2, zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 1132/2013 řízení na omezení žalobkyně v způsobilosti k právním úkonům v rozsahu týkající se poskytování služeb psychologické péče. Toto řízení bylo pravomocně skončeno dne 7. 1. 2016, a to zamítnutím návrhu spolu s konstatováním, že se jedná o vyřizování účtů ze strany jednatele žalovaného 1 pro intervenci žalobkyně v rámci opatrovnického řízení dětí [anonymizováno]. Žalovaný 2 se tohoto řízení nikterak neúčastnil.

10. Žalobkyně z rozhodnutí Městského soudu v Praze dovozovala, že když žalovaný 2 je otcem nezletilých dětí a zároveň jednatelem žalovaného 1, jedná se o jednoznačný důkaz, ze kterého vyplývá, že žalovaný 2 zasáhl předmětným návrhem do jejích osobnostních práv. Soud však musí uvést, že pokud Městský soud v Praze jako soud odvolací v rámci rozsudku ve věci samé konstatoval, že jde o vyřizování si účtů jednatele navrhovatele za intervenci žalobkyně ve věci [jméno] a [jméno], tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že jednatelem navrhovatele není toliko žalovaný 2, ale je jím i JUDr. [jméno] [celé jméno žalovaného], dědeček nezletilých dětí a zástupce žalovaného 2. Pokud tak v rámci odůvodnění odvolacího soudu byl někdo označen, že si s žalobkyní účty vyřizuje (aniž by soud v tuto chvíli hodnotil, zda tomu tak je a zda je závěr odvolacího soudu správný), takto byl zjevně právě dědeček dětí, který inicioval předmětný návrh, který dal plnou moc svému synovi (strýci dětí), nikoliv žalovaný 2.

11. Žalovaný 1 svůj postup hájil tak, že ke dni podání návrhu měl důvod se domnívat, že žalobkyně trpí v něm citovanou poruchou osobnosti. Soud v těchto mezích provedl dokazování toliko listinami, když s ohledem na právní názor soudu by další dokazování (jednotlivými spisy, znaleckým zkoumáním a výslechy svědků jako byl doktor [anonymizováno], doktor [příjmení] a další) bylo nadbytečné, respektive tvrzení, která žalovaný 1 jimi chtěl prokázat, nepovažoval soud pro posouzení věci za podstatná.

12. Žalovaní v tomto směru předložili e-mailovou komunikaci mezi účastníky řízení, z níž bylo toliko prokázáno, že žalobkyně odmítla poskytnout žalovanému 2 informace z vyšetření jeho dětí. Dále předložil svá podání ve vztahu k orgánům státní správy soudu, znalců a soudu, z nichž bylo prokázáno, že k setkání dětí s žalobkyní došlo v krátké době před znaleckým zkoumáním znalkyněmi [příjmení] a [příjmení], prohlášení [anonymizována dvě slova], která prohlásila, že po ní žalobkyně požadovala sehnat někoho, kdy by zastavil žalovaného 2. Dále soud k důkazu provedl článek [jméno] [příjmení]. [příjmení]. Podle něj žalobkyně v minulosti opakovaně označovala otce za psychopaty, o soudci se vyjádřila, že týrá dítě. V roce 2008 byl odsouzen její manžel za pokus o vraždu a žalobkyně volala soudkyni, které sdělila, že bude poslouchat, nebo ji zabije. Podle článku pak toto svědčí o narušené psychické integritě žalobkyně.

13. Žalobkyně byla v minulosti odsouzena Obvodním soudem pro Prahu 5 za útok na veřejného činitele. V rámci tohoto řízení se žalobkyně odmítla podrobit znaleckému zkoumání v oboru psychologie. Znalci však z dosavadního pozorování dospěli k závěru, že žalobkyně vykazuje histriónské a agresivní rysy, které se projevují verbální a písemnou agresí za domnělé příkoří, která jsou jí nebo jejímu manželovi dle jejího přesvědčení činěna. Toto rozhodnutí bylo podrobeno odvolacímu přezkumu (prokázáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 19 T 160/2007, Městského soudu v Praze 61 To 470/2008, usnesení Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. 3 Tdo 1029/2009 a usnesení Ústavního soudu v Brně I. ÚS 139/10). Dále byla žalobkyně obžalována z trestného činu křivé výpovědi u Obvodního soudu pro Prahu 10 (prokázáno obžalobou ze dne 14. 7. 2010). K osobě žalobkyně se dále vyjádřila [jméno] [příjmení], která dne 2. 5. 2013 (tedy až po podání návrhu) před notářem k její osobě vypovídala. Ta uvedla, že jí žalobkyně radila, jakým způsobem má postupovat v rámci svého opatrovnického sporu. Žalobkyně dle této výpovědi pomáhá maminkám, aby děti skončily v jejich péči, učí je prostředkům, aby děti vypovídaly dle potřeb matek. Jí navrhovala protahovat spor a manipulovat dítětem. To doporučovala i jiným matkám (prokázáno notářským zápisem ze dne 2. 5. 2013). V obdobném smyslu se pak k osobě žalobkyně vyjadřoval Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., který se o ní vyjádřil, že okolo ní není něco v pořádku (prokázáno jeho trestním oznámením ze dne 23. 1. 2013). Je při tom nepochybné, že žalobkyně vydává odborná vyjádření ve věci nezletilých dětí (prokázáno odborným vyjádřením ze dne 12. 4. 2012 ve věci nezletilé [jméno] [příjmení], sjetinou serveru parlamentní listy), které jsou poté zpochybňovány (prokázáno odborným vyjádření doc. [příjmení] ze dne 21. 2. 2013). Žalobkyně jako osoba spojená se svědkyní [příjmení] pak vystupuje v různých trestních řízení týkající se osoby žalovaného 2 a jeho rodiny a svědkyně [příjmení] (toto mezi účastníky není sporné a prokazují to i důkazy – stížnost na členy advokátní komory, usnesení Policie ČR ve věci pronásledování svědkyně [příjmení]).

14. Soud tak uzavírá, že žalovaní (respektive žalovaný 1) pro podání předmětného návrhu sesbírali množství důkazů, které z části pocházejí z jejich vlastních kauz, z části pocházejí z kauz žalobkyně a z části ze zjištění dalších osob (např. doktor [anonymizováno] a doktor [příjmení]). I když je naprosto nepochybné, že v době podání předmětného návrhu žalobkyně vystupovala ve věcech, které se týkaly žalovaného 2 a jeho rodinných příslušníků, tak k podání návrhu měli žalovaní k dispozici i další materiály, přičemž pro posouzení případné potřeby prošetřit zdravotní stav žalobkyně byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 19 T 160/2007, ve kterém již sami znalci konstatovali podezření na psychické problémy žalobkyně. Vzhledem k právním závěrům soudu se však již soud touto argumentací nikterak dále nezabýval a zamítl další důkazy, které byly ve věci navrženy jako nadbytečné.

15. Soud se následně zabýval šířením tohoto návrhu dalším subjektům a zjistil následující skutečnosti. Návrh na omezení žalobkyně k způsobilosti k právním úkonům byl podán dne 27. 3. 2013 a již 2. 4. 2013 jej měl k dispozici Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. (prokázáno návrhem na omezení žalobkyně k právním úkonům, návrhem doktora [anonymizováno] ze dne 2. 4. 2013 na vydání předběžného opatření a vyjádřením žalovaného 1), který jej podal též na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 rámci trestního oznámení i s podacím razítkem soudu (prokázáno přípisem tohoto zastupitelství s odpovědí žalobkyni na dotaz podle zákona č. 106/1999 Sb.). Tento návrh se však šířil i prostřednictvím internetu i na další organizace jako OSZ Praha-východ, OSZ v Mladé Boleslavi, Obvodnímu soudu pro Prahu 3, kde se šířil v rámci podání nezletilých dětí. Ve všech těchto případech se jednalo o podání doručené příslušnému orgánu do 2 dnů od podání návrhu k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 spolu s podacím razítkem soudu, ve 2 případech byl návrh doručen z e-mailové adresy [email] (prokázáno přípisy těchto orgánů). Dále byl návrh šířen i dalším orgánům z anonymní adresy [email], a to dne 11. 4. 2013. V rámci tohoto podání však již nebyl šířen návrh samotný, ale toliko informace o něm (prokázáno přípisy jednotlivých orgánů). Žalovaný 2 pak tento návrh použil v rámci svého opatrovnického řízení (prokázáno návrhem na doplnění důkazů ze dne 17. 4. 2014 ve spise 30 P 32/2010 a výpovědí svědkyně [příjmení]).

16. O věci informoval též časopis [anonymizováno], a to dne 28. 4. 2013. Článek sepsala svědkyně [celé jméno svědkyně], která v něm v tomto směru uvedla, že na soud se obrátil žalovaný 1, který uvedl, že ho k podání návrhu na zahájení řízení vedly jeho osobní poznatky spolu s poznatky jeho klientů o konkrétních projevech chování. Vzhledem k dopadům byl přesvědčen, že tento postup je adekvátní a měl být učiněn mnohem dříve (prokázáno článkem [anonymizováno], postrach soudů). Toto sdělení z článku koresponduje se sdělením žalovaného 2, které učinil v e-mailové komunikaci se svědkyní [celé jméno svědkyně]. Z té je patrné, že svědkyně kontaktovala žalovaného 2 o poskytnutí návrhu a zodpovězení otázek. Ten výslovně odmítl poskytnout návrh samotný a nepovažoval medializaci věci za vhodnou. Také upřesnil, že on nepodal návrh, ale učinil tak žalovaný 1 (prokázáno e-mailovou komunikací z poloviny až konce dubna 2013 mezi žalovaným 2 a svědkyní [celé jméno svědkyně]).

17. Soud v tomto směru dále vyslechl svědkyni [celé jméno svědkyně], která si již nepamatovala podrobnosti případu. Vypověděla, že kontaktovala žalovaného 2 prostřednictvím telefonu a následně mu zaslala otázky mailem. Při psaní článku měla k dispozici samotný návrh, ale nevěděla, kde jej vzala (původně sice vypověděla, že jej dostala od žalovaného 2, ale po předložení shora uvedené komunikace řekla, že si již nepamatuje, od koho ten návrh měla, ale byla si jistá, že jej měla). O případu se dozvěděla tak, že se na Krajském soudě v Praze pídila po rozsudku v jiné (trestní) věci žalobkyně a následně hledala další její kauzy. Byla přesvědčena, že o kauze vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 se dozvěděla na Krajském soudě v Praze a osoby účastníků řízení (žalovaného 1 a žalobkyně) jí sdělili právě na dotčeném soudě. Kontaktovala proto žalovaného 2 a poté i žalobkyni, aby se ve věci vyjádřila. Kontakty získala z internetu.

18. Soud hodnotil výpověď svědkyně a musel uzavřít, že její výpověď nelze považovat za v plném rozsahu využitelnou, neboť si věc ve velké míře nepamatovala. Tato skutečnost jí nemůže jít k tíži, neboť takovýchto článků musela napsat větší množství a od jeho sepsání došlo k velké časové prodlevě. Standardně si pak lidé pamatují věci, které považují za výjimečné. Z její výpovědi je však nepochybné, že o návrhu věděla a návrh měla k dispozici, nelze však z její výpovědi uzavřít, že by získala návrh a prvotní informaci od žalovaného 2 nebo od žalovaného 1.

19. Dále k otázce šíření tohoto návrhu byla slyšena samotná žalobkyně, která vypovídala mimo jiné i k shora citovanému článku a rozhovoru se svědkyní [celé jméno svědkyně]. Ta jí řekla, že si článek objednal [celé jméno žalovaného], který ji i kontaktoval. Žalobkyně dále vypověděla, že se na ni obraceli kolegové, kteří jí sdělovali, že i jim do mailu o ní chodí informace, že byl podán takovýto návrh, obraceli se na ni klienti, případně státní zástupci u jednání apod. Do dnešních dnů přichází do různých spisů podání rodičů, kteří upozorňují na tento návrh. Tato podání posílají zejména osoby spojené s militantními prootcovskými skupinami jako je K213, střídavka, justin, adikie apod., takže tento návrh se objevuje v kauzách jako [anonymizováno], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení].

20. Informace o opatrovnickém řízení se ve velké míře vyskytovaly na internetu - byly k dispozici na různých internetových stránkách, šířily se prostřednictvím Facebooku i mezi odbornou veřejností (prokázáno výpověďmi svědkyně [celé jméno svědkyně], svědka [příjmení] a svědkyně [příjmení]). V tomto směru není důvod svědkům nevěřit, když i z protokolu o jednání ve věci řízení o omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům, když na toto jednání dorazila veřejnost (která byla následně vyloučena). Tito lidé se nějakým způsobem museli dozvědět o termínu jednání a o tom, co se projednává a lze jen stěží dovozovat, že by se jednalo o osoby s žalobkyní spřízněné.

21. Soud tedy uzavřel, že předmětný žalovaný 1 prostřednictvím dalších osob rozšířil na státní instituce a dostal se do veřejného prostoru. Je nepochybné, že předmětný návrh musel být poskytnut nejméně 2 osobám, a to doktoru [anonymizováno] (který jej předložil jako důkaz v opatrovnickém řízení asi týden po podání návrhu a u kterého bylo něco takového žalovaným 1 i přiznáno) a osobě, která tento návrh podala u Obvodního soudu pro Prahu 3 (prokázáno sdělením tohoto soudu), když doktor [anonymizováno] vedl spor o své dítě u Obvodního soudu pro Prahu 8. Dále je nepochybné, že tento návrh byl ve lhůtě nejvýše 3 dní od jeho podání příslušnému soudu i s podacím razítkem nejméně 2 veřejným institucím z e-mailu, který se podle své struktury tváří, že patří MUDr. [anonymizována dvě slova] (aniž by soud jakkoliv uzavřel, že se jedná o mail právě této osoby), se kterým žalobkyně dle shodných sdělení účastníků měla v té době dlouhodobé konflikty. Soud konstatuje, že nebyl žádný důvod, aby žalovaný 1 poskytl tento návrh dalším osobám. Pokud žalovaný 1 namítal, že jej poskytl doktoru [anonymizováno], aby se mohl řádně připojit do řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům žalobkyně, tak tomu nic nebránilo, aby návrh na přistoupení podal, když k podání návrhu na vstup do řízení jako vedlejší účastník nemusí tato osoba mít žalobu jako takovou. Pokud by se účastníkem řízení stal, tak by měl přístup k celému spisovému materiálu včetně návrhu. Pro podání samostatného návrhu na omezení způsobilosti k právním úkonům nic takového nepotřeboval. Lze tak uzavřít, že vlivem chování žalovaného 1 nebo jeho zástupce se návrh dostal do dispozice široké veřejnosti buď přímo, nebo prostřednictvím dalších osob.

22. Jinak tomu však je pokud jde o žalovaného 2. V řízení nebylo nikterak prokázáno, že by žalovaný 2 jakýmkoliv neadekvátním způsobem šířil informace o obsahu spisu, případně samotný návrh. Z provedeného dokazování je sice nepochybné, že redaktorka časopisu [anonymizováno] jej kvůli článku kontaktovala a požadovala po něm informace a návrh samotný, ale žalovaný 2 to rezolutně odmítl a naopak uvedl, že nepovažuje za vhodné, aby došlo ke zveřejnění celého případu. Je sice pravdou, že v rámci mailu vyslovil souhlas s podaným návrhem a poskytl některé informace, nejde ale říci, že ty by výraznou měrou poškozovaly žalobkyni, když žalovaný 2 toliko vyslovil přesvědčení, že návrh měl být podán dříve. Pokud svědkyně [celé jméno svědkyně] vypověděla, že návrh dostala od žalovaného 2, tak tuto informaci následně opravila a popřela. Nelze z její výpovědi proto usuzovat, že by se žalovaný 2 dopustil jakéhokoliv závadného chování, kterým by narušil osobnostní sféru žalobkyně.

23. Jediným důkazem, který jednoznačně spojuje žalovaného 2 se šířením dotčeného návrhu a informací z něj je výpověď samotné žalobkyně. Ta však vychází z toho, co jí měla říci svědkyně [celé jméno svědkyně], která něco takového nepotvrdila. Soud v tomto ohledu nemůže brát tento důkaz osamoceně jako dostatečně pádný, protože jde o výpověď člověka, který ve věci rozhodně není nestranný, který se informaci dozvěděl přes prostředníka (vypovídala, co jí řekla svědkyně, ne co sama viděla) případně který mohl informaci zkreslit nepřesným pochopením (zejména za situace, kdy ve věci vystupují 4 osoby, které mají ve jméně slovo [celé jméno žalovaného]). Za této situace nelze uzavřít, že v tomto ohledu by bez dalšího byla výpověď žalobkyně objektivně pravdivá, a to i přes to, že žalobkyně je subjektivně přesvědčena o její pravdivosti. Ani ostatní ve věci slyšení svědci nepřinesli v tomto ohledu nic nového, když nebyli přítomni žádného jednání žalovaného 2, kterým by šířil informaci o návrhu nebo samotný návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům. Soud s ohledem na to poučil žalobkyni podle § 118a o. s. ř., avšak ani po tomto poučení nedošlo prokázání, že by se žalovaný 2 dopustil jednání, kterým zasáhl do osobnostních práv žalobkyně.

24. Soud se proto zabýval okolnostmi, které by mohly mít dopad na druh a výši satisfakce, a to s ohledem na právní názor (viz níže) toliko ve vztahu k žalovanému 1.

25. Soud se nejprve zabýval otázkou osoby žalovaného 1, který je zdravotnickým zařízením s dlouholetou tradicí v oboru praktického lékařství (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku a nesporným prohlášením účastníků). Žalovaný 1 v průběhu řízení ani před ním neprojevil nad svým chováním a nad následky, které se u osoby žalobkyně dostavily, žádnou lítost. Dokonce v rámci svého vyjádření vyslovil názor, že i když dotčené řízení o způsobilosti žalobkyně k právním úkonům bylo pravomocně zamítnuto, nic nebrání, aby bylo znovu projednáno. Ve spojení s tím, že žalovaní jsou nadále přesvědčeni o důvodnosti svého návrhu, je třeba se na věc dívat jako na nevyřčenou úvahu, že by žalovaný 1 byl ochoten toto řízení iniciovat opětovně. Je proto nepochybné, že ze strany žalovaného 1 chybí jakákoliv sebereflexe, lítost nad skutkem, ke kterému došlo a který představuje překročení mantinelů daných mu zákonem (viz níže).

26. Soud se v podstatné míře zabýval následky, které tento návrh ve vztahu k žalobkyni měl. K tomu vyslechl žalobkyni, jejího syna, JUDr. [celé jméno svědkyně], Mgr. [příjmení], PhDr. [celé jméno svědkyně] a MUDr. [příjmení]. Výslech dalších svědků nebyl potřeba a soud je pro nadbytečnost zamítl.

27. Z citovaných svědků pak jediným, který neměl k žalobkyni kladný vztah, byla svědkyně [celé jméno svědka], která poskytla jedenkrát psychiatrickou pomoc žalobkyni (pro účely tohoto soudního řízení byla zbavena povinnosti mlčenlivosti s výjimkou části týkající se osobního života žalobkyně). Žalobkyně u ní byla toliko jednou s úzkostí, depresivními poruchami a poruchami spánku. Důvodů bylo více – klienti jí neplatili a tím se dostala do finanční tísně, měla těžkou práci, setkávala se s agresory. Dále tam byly nějaké osobní problémy, o kterých však svědkyně nebyla oprávněna hovořit. Byla zhroucená emocemi, což jí nedovolovalo se správně rozhodovat. Žalobkyně tehdy sice mluvila o nějaké žalobě, ale co bylo jejím obsahem, to si svědkyně nepamatovala. Týkala se nějakého dítěte a pána jménem [anonymizováno] (s pravděpodobností hraničící s jistotou se jednalo o pana [příjmení]). Žalobkyně trpěla anxiózně depresivním syndromem, který souvisí s tíživou situací, kterou člověk není schopen ustát. Sama však uvedla, že jí jde vždy o symptomatiku člověka a dále se v problémech nepitvá.

28. Z hlediska hodnocení výpovědi této svědkyně je třeba poznamenat, že z její samotné výpovědi vyplynulo, že její podstatnou část tvořily její poznámky a zdravotnická dokumentace (sama k jedné otázce uvedla, že nemá něco takového poznamenáno). Žalobkyně u ní byla toliko jednou, takže tento jev je naprosto pochopitelný. Lze uzavřít, že výpověď svědkyně je věrohodná v případě diagnózy a projevů obtíží, které se u žalobkyně objevily (na ty se zaměřuje lékař v rámci zdravotnické dokumentace), avšak pokud jde o důvody projevů„ onemocnění“, tak toliko v jejich základních rysech. Je nepochybné, že důvody částečně vyvstávaly z její práce (pravděpodobným důvodem byl i spor ohledně [jméno] [příjmení]) a rodinných problémů. Z výpovědi svědkyně je nepochybné, že stav žalobkyně mimo jiné poznamenala i nějaká žaloba, avšak není jisté, o jakou se jednalo, neboť není jednoznačné, zda se jednalo o žalobu ohledně způsobilosti k právním úkonům (i když si svědkyně v tomto směru si nic nepamatovala) nebo shora citovaný spor nezletilé [příjmení]. Svědkyně sama uvedla, že při tvorbě poznámek jí jde primárně o symptomy a nikoliv o důvody jejich vzniku. Nelze proto vyloučit (ani potvrdit), že v tomto případě nedošlo u svědkyně k propojení více soudních řízení.

29. Pokud jde o ostatní svědky, tak tito již ve své podstatě byli ve věci zaujatí, neboť byli přáteli, kolegy a příbuznými žalobkyně, eventuálně byli v animózním vztahu k žalovaným. Tyto okolnosti však samostatně neznamenají, že tito svědci nemluvili pravdu a nejsou věrohodní.

30. Svědkyně [celé jméno svědkyně], která je fakticky psycholožkou - terapeutem (prokázala to při jednání předložením různých dokumentů např. z Asociace forenzních psychologů České a Slovenské republiky, osvědčením o absolvování kurzu pro soudní znalce a uchazeče o znalecký dekret, dvěma potvrzeními institutu postgraduálního vzdělávání apod.) ve věci vypovídala spolu se svědkyní [příjmení]. Ve vztahu k žalobkyni se jednalo o její kamarádku, která jí poskytovala psychickou podporu a podporu jako terapeut. Žalobkyně v té době měla silné deprese, které jí způsobovaly problémy v práci, problémy doma, že ji někdo osočil, že je nesvéprávná apod. Její manžel byl odsouzen, prodělal infarkt, přišli o majetek. Kdysi ji někdo osočil, že je nesvéprávná, ale nic tomu tehdy nenasvědčovalo, spíše měla deprese z toho obvinění. Vlivem toho nemohla vykonávat práci tak, jako dříve, dívali se na ni skrz prsty, nemohla plně pracovat ve svém oboru. V jednom období nemohla vůbec fungovat. Svědkyně si o tom sama něco našla na internetu, a to na běžných stránkách pomocí Googlu.

31. Soud se v rámci hodnocení této svědkyně zabýval otázkou, zda s ohledem na obsah svého živnostenského oprávnění je osobou oprávněnou poskytnout žalobkyni služby, které uvedla. Vzhledem k tomu, že svědkyně vypověděla, že tak činila v rámci své přátelské výpomoci a vzhledem k předloženým listinám lze uzavřít, že má potřebné schopnosti k poskytnutí přátelské pomoci v oboru psychologie. Je při tom irelevantní, jaký je přesný obsah jejích oprávnění k provozování podnikatelské činnosti (Je naprosto odlišnou situací poskytování odborné pomoci člověku v jakémkoliv oboru přátelsky a za úplatu). Nelze proto snižovat její výpověď z důvodu případné absence živnostenského oprávnění, jak se snažila učinit strana žalovaná.

32. Svědkyně [celé jméno svědkyně] vypověděla, že s žalobkyní spolupracuje asi od roku 2005. Žalované nezná s výjimkou kontaktu s žalovaným 2, když zastupovala v opatrovnickém sporu jeho bývalou manželku (svědkyni [anonymizováno] dříve [příjmení]). O žalobě se dozvěděla z několika zdrojů, a to ze stránek organizací podporující otce (Střídavka, K213 apod.), od žalobkyně, ale i od svých klientů, od lidí, kteří by jinak žalobkyni kontaktovali, ale báli se, od kolegů advokátů apod. Odkazy na návrh se objevovaly v různých řízeních, kde se žalobkyně ani nevystupovala. Pro žalobkyni to bylo velké téma, které mělo přesah jak do profesní, tak do osobnostní sféry. V profesní sféře se obávala o své živobytí a i o svou existenci do budoucna, protože to zasáhlo i její klientelu. Byla zničená a bála se, že ji nečeká spravedlivé rozhodnutí, když v minulosti měla spor s JUDr. [příjmení]. Nutilo jí to mít výdaje spojené s náklady právního zastoupení. Vlivem žaloby se u ní začaly projevovat pochybnosti ohledně jejích závěrů. Vykazovala některé známky deprese, dokonce až pocitu zmaru.

33. Svědek [příjmení], syn žalované, pak vypověděl, že o návrhu se dozvěděl od své matky, ale i na internetu. Samotný návrh však nečetl. Pro rodinu to bylo dost zásadní téma. Byla to přímo životní situace té doby, a to jak z osobního, tak z finančního hlediska. Žalobkyně to těžce nesla, když byla zpochybňována její integrita, projevoval se u ní stres, nervozita, výkyvy nálad, nepodložený vztek. Ona pracuje jako psycholog, takže její práce stojí na důvěře, takto snižuje množství klientů. Za takovým psychologem nikdo nepůjde, což způsobí výpadek příjmů. Otec to nesl těžce. Dokonce pod tíhou článku v časopisu [anonymizováno] dostal mozkovou mrtvici. Vyvolávalo to konflikty doma, protože otec to chtěl řešit. Pokud jde o finanční dopad, tak příjmy žalobkyně klesly o polovinu.

34. Svědkyně [příjmení] k věci nevypověděla nic relevantního, respektive nic, co by nebylo prokázáno jiným způsobem. Dle své výpovědi jsou spolu s žalobkyní vtaženy do potřeby spolupracovat proti krokům žalovaného 2 a jeho rodiny. O návrhu se dozvěděla v rámci opatrovnického spisu, když jej žalovaný 2 do něj založil. Chtěl tím žalobkyni pro toto řízení znevěrohodnit. Ostatně obdobnou argumentaci používal již dříve. Žaloba se objevovala na internetových stránkách, odkud si ji sama stáhla. Dostala se k té informaci i prostřednictvím facebookových stránek, ptala se na ní i její advokátka. Žalobkyně je více úzkostná, je méně sebevědomá, pochybuje o své práci. Říkala, že i přišla o některé klienty.

35. Pokud jde o hodnocení věrohodnosti svědkyně [příjmení], tak ta je ovlivněna několika skutečnostmi. Jde o osobu, která má zjevný nepřátelský vztah vůči osobě žalovaného 2 (soudu z úřední činnosti je známo, že vede dlouholetý a složitý spor ve věci péče o nezletilé, dochází k podáváním trestních oznámení apod.), je v pravidelném kontaktu s žalobkyní a je průběžně informována o událostech tohoto řízení (prokázáno jejím podáním na č. l. 224, jejím doplněním spisu o listiny apod.). Všechny tyto skutečnosti do určité míry mohou zkreslovat její vnímání objektivní reality. Nicméně v podstatných rysech není důvod svědkyni nevěřit, neboť její výpověď koresponduje s výpověďmi dalších svědků a s předloženými důkazy.

36. Tyto svědecké výpovědi byly dokresleny daňovými přiznáními za roky 2011, 2013 a 2014. Z nich byla bezpochyby zjištěna majetková ztráta žalobkyně, když v roce 2011 žalobkyně vykazovala z podnikání příjem 384 225 Kč, v roce 2013 příjem 213 500 Kč a v roce 2014 příjem 174 000 Kč.

37. K věci velice obsáhle vypovídala též žalobkyně, která uvedla, že roku 2011 byla oslovena svědkyní [příjmení], aby vyšetřila její děti, což žalobkyně udělala a doporučila střídavou péči. Následně byla obviněna, že zmanipulovala soudní znalkyně, došlo k zašití nahrávacího zařízení do medvídka, jejímu sledování apod. V roce 2013 se na policii v [obec] dozvěděla, že MUDr. [příjmení] (nebo někdo z e-mailu po něm pojmenovaném) o ní šíří, že na ni byl podán předmětný návrh. V ten samý den došlo k obvinění [příjmení] [příjmení] na stránkách prootcovských skupin, že nebyla v práci, aby vyřešila žalobu proti žalobkyni (myšleno předmětný návrh). Předmětný návrh se tak i s podacím razítkem soudu začal šířit po internetu. Pokud jde o následky, tak žaloba měla dopad do jejího rodinného života, když po přečtení článku došlo k mrtvici jejího manžela o ochrnutí na půl těla. Volali jí z různých soudů a institucí a vyjadřovali jí soustrast. Lidé, pokud se na ni obraceli, to dělali inkognito, aby nikde nefigurovalo její jméno. Na jednáních se jí advokáti, státní zástupci ptali, zda již přišla o svéprávnost. Vlivem předmětného návrhu ji opouštěli klienti, neboť pochybovali o jejím duševním zdraví, případně aby se nepoškodili u svých kauz (např. Mgr. [příjmení], Ing. [příjmení], kancelář doktora [příjmení], JUDr. [příjmení], pan [příjmení] atd.). Kontaktovali ji s tím sociopatičtí otcové, soudy, kolegové. Musela vyhledat odbornou pomoc psychiatra, neboť si po vynesení rozsudku uvědomila, jaké trauma prožila. Dle jejího mínění žalovaní účelově prodlužovali řízení, když se omlouvali z jednání kvůli nemoci a žádali o odročení. Informace z běžně dostupných stránek zmizela až po konečném rozhodnutí odvolacího soudu.

38. Soud tak po skutkové stránce uzavírá, že vlivem návrhu na omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům došlo k podstatnému zásahu do jejího rodinného života, a to k zásahu do pokojného manželského soužití (viz výslech svědka [příjmení] a nepřímo i svědkyně [příjmení]), žalobkyně začala mnohem víc pochybovat o sobě samé, o svém rozhodování. Toto trauma mělo i dopad na její psychiku, když se u ní začaly projevovat depresivní příznaky, nespavost apod. (viz výpověď všech svědků). Návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům pak musel mít dopad i do příjmové stránky žalobkyně. V tomto směru je možno plně odkázat na svědka [příjmení]. Je naprosto nepochybné, že žalobkyně je psycholog podnikající podle živnostenského zákona (což ostatně nebylo sporné). Podstatou psychologické práce je poskytování odborné pomoci po psychické stránce osobám, které mají nějaký psychický problém (pokud tato pomoc nepatří do gesce psychiatra), se kterým si sami neví rady. Je tak naprosto logické, že takováto pomoc je víc než u jiných profesí spojena s důvěrou klienta nejen v odborné schopnosti psychologa, ale i v jeho morální a psychickou integritu, když řádnou pomoc nemůže poskytnout člověk, který sám vykazuje potřebu psychologické nebo psychiatrické pomoci. Pokud je zpochybněna integrita psychologa, takto nutně musí podlomit důvěru klientů ve schopnost psychologa jim pomoci a tedy to musí mít podstatný dopad na ochotu klientů k takovému psychologovi chodit. Tyto závěry jednoznačně potvrzují i daňová přiznání žalobkyně, ze kterých je zřejmý hluboký pokles jejích příjmů.

39. Lze tak uzavřít, že i když jednotliví svědci měli důvod ve prospěch žalobkyně do určité míry fabulovat, nelze v tomto ohledu považovat jejich výpověď za nevěrohodnou.

40. Soud tak uzavírá, že žalovaný 1, ač žalobkyně nebyla jeho pacientkou a ani jím nebyla nijak vyšetřena, podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 předmětný návrh na omezení žalobkyně ve způsobilosti k právním úkonům. Učinil tak prostřednictvím svého jednatele (zástupce žalovaného 2), a to poté, co žalobkyně intervenovala v opatrovnické kauze žalovaného 2, poté, co o žalobkyni sesbíral informace od dalších osob, do jejichž kauz žalobkyně vstoupila, a z veřejně dostupných zdrojů. Tento návrh se i s podacím razítkem soudu šířil po dalších soudech a institucích, a to již několik dní po podání návrhu na příslušný obvodní soud, a následně se šířila informace o tomto řízení mimo jiné prostřednictvím internetu, anonymních mailů, médií a podání rodičů do různých opatrovnických spisů. Tento zásah měl podstatný dopad na osobu žalobkyně, což vedlo ke snížení jejích příjmů o polovinu, rodinným problémům a psychickému traumatu žalobkyně, pro který musela vyhledat odbornou pomoc.

41. Za této situace bylo již další dokazování nadbytečné (viz shora), a to zejména k podkladům, které žalovaný 1 k věci měl, a soud proto další důkazní návrhy zamítl pro nadbytečnost. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti.

42. Soud věc posoudil podle práva platného a účinného do konce roku 2013 (viz § 3028 odst. 2 o. z.).

43. Žalovaný 1 jako zdravotnické zařízení a z důvodu tohoto postavení podal na žalobkyni návrh na omezení způsobilosti k jejím právním úkonům (nesporné tvrzení účastníků). V rámci tohoto návrhu výslovně zmínil, že tak činí z pozice zdravotnického zařízení.

44. Podle § 186 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, návrh na zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům (zbavení, omezení nebo vrácení způsobilosti k právním úkonům) může podat též zdravotnické zařízení, které je v takovém případě účastníkem řízení. Podle odst. 2 nepodal-li návrh na zahájení řízení státní orgán nebo zdravotnické zařízení, může soud uložit navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařské vysvědčení o duševním stavu osoby, o jejíž způsobilost k právním úkonům se jedná (dále jen„ vyšetřovaný“); není-li v této lhůtě lékařské vysvědčení předloženo, soud zastaví řízení.

45. Z citovaného ustanovení je z procesního hlediska zřejmé, že návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům může podat kdokoliv, kdo je právním subjektem. Pokud tak učiní státní orgán nebo zdravotnické zařízení, tak se jedná o tzv. privilegovaného navrhovatele, tedy že soud je omezen při posouzení takovéhoto návrhu v tom směru, že po navrhovateli nemůže požadovat předložení lékařského vysvědčení posuzovaného. Zdravotnické zařízení z citovaného ustanovení není nikterak omezeno svojí specializací a osobou posuzovaného, takže v konečném důsledku tento návrh může podat např. i stomatolog. Ostatně k tomuto závěru dospěla i odborná literatura (viz JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář: podle stavu k 1. 2. 2016. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer, 2016 ISBN 978-80-7552 -254-2).

46. I když však žalovaný 1 měl zcela zjevné procesní oprávnění podat návrh na omezení svéprávnosti, nelze jeho postup chápat automaticky za souladný s právní úpravou. Zdravotnická zařízení jsou subjekty práva, která mají zvláštní postavení podle zákona o zdravotních službách, zákona o specifických zdravotních službách č. 373/ 2011 Sb. a doprovodných předpisů.

47. Podle § 2 odst. 1 zákona o zdravotních službách, poskytovatelem zdravotních služeb se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona.

48. V odstavci 2 - 4 pak citované ustanovení definuje, co je to zdravotní služba a v § 3 odst. 1 citovaného zákona je pak definováno, že pacientem je poživatel těchto služeb. Citované právní předpisy pak nikterak nedefinují podmínky, za kterých může zdravotnické zařízení podávat návrhy na omezení svéprávnosti z pohledu hmotného práva.

49. Vzhledem k absenci zákonného ustanovení, je třeba přistoupit k teleologickému výkladu zákona o zdravotních službách. Z citovaného zákona pak je naprosto zřejmé, že zdravotnické zařízení poskytuje svým pacientům s jejich souhlasem zdravotní péči (nebo jiné služby) za podmínek stanovených právními předpisy (viz § 11 a násl. citovaného zákona a dále § 28 odst. 1 citovaného zákona). Bez souhlasu může poskytovat takovéto služby svým pacientům toliko podle § 38 zákona o zdravotních službách. Poživatelem zdravotních služeb je vždy pacient podle § 3 odst. 1 citovaného zákona.

50. Soud tak uzavírá, že oproti právní úpravě dané zákonem č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, je současná právní úprava (platná i v době tvrzeného zásahu) postavená na myšlence, že zdravotnické zařízení poskytuje péči toliko svým pacientům s jejich souhlasem, bez souhlasu pacienta pak toliko za podmínek zákona. Ustanovení § 186 odst. 2 o. s. ř. platného a účinného do konce roku 2013 (stejně jako ustanovení § 35 z. ř. s.) pak je zvláštním nástrojem k naplňování úkolů daných zdravotnickému zařízení. Pokud takovýto jiný zákon zdravotnickému zařízení dává zvláštní nástroje k naplnění ustanovení zákona o zdravotních službách, tak užití takového nástroje je třeba posuzovat vždy v intencích obsahu poskytované zdravotní péče. Ostatně tento výklad koresponduje s logickým závěrem, že zdravotnické zařízení nemusí předkládat lékařské vysvědčení, neboť mu je znám zdravotní stav pacienta na základě jeho vyšetření.

51. Pokud žalovaný 1 namítá, že tento výklad by představoval faktické zabránění podání takového návrhu na kohokoliv s ohledem na existenci zákonné povinnosti mlčenlivosti dle § 51 odst. 1 zákona o zdravotních službách, tak tento argument není správný. Podle odst. 2 písm. c) tohoto ustanovení není porušením povinnosti mlčenlivosti ani sdělování, popřípadě oznamování údajů nebo jiných skutečností podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, pokud z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů vyplývá, že údaje nebo skutečnosti lze sdělit bez souhlasu pacienta.

52. S ohledem na toto ustanovení je třeba jej vykládat tak, že ne jen pokud dochází k výslovnému zákonnému omezení povinnosti mlčenlivosti, ale i v situaci, kdy nelze dospět k jinému závěru výkladem právních norem. Typickým příkladem je detenční řízení podle § 191a – 191h o. s. ř. platného a účinného do konce roku 2013, v rámci kterého má zdravotnické zařízení oznamovací povinnost vůči soudu. Pokud by povinnost mlčenlivosti byla vykládána absolutně, nemohlo by zdravotnické zařízení sdělit soudu žádné relevantní údaje k posouzení oprávněnosti detence a soud by nemohl naplnit smysl citovaného zákona. Ad absurdum by pak soud musel takovéhoto pacienta vždy propustit. Je proto třeba příslušná procesní ustanovení vykládat tak, že zdravotnické zařízení je oprávněno prolomit povinnost mlčenlivosti v míře nezbytné pro posouzení odůvodněnosti detence. Obdobný výklad je pak třeba učinit i v rámci řízení o svéprávnosti dříve o způsobilosti k právním úkonům (viz UHEREK, Pavel. Povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Praha: Wolters Kluwer, 2014 ISBN 978-80-7478 -476-7).

53. Je tak třeba uzavřít, že návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům podaným zdravotnickým zařízením je sice návrh, který zákonodárce podle § 186 o. s. ř. platného do konce roku 2013 předpokládal a umožňoval, avšak je třeba jej vykládat v základních mantinelech předpisů zdravotnického práva. To znamená, že i návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům, který je podán vůči osobě, která není a nikdy nebyla pacientem zdravotnického zařízení a ani jím nebyla nikdy vyšetřena je zásahem do osobnostních práv osoby podle § 11 obč. zák., a to zásahem neoprávněným (tento závěr by mohl být korigován toliko výsledkem takového řízení). Návrh podal jednatel žalovaného 1 (zástupce žalovaného 2), který sám má právnické vzdělání, a to prostřednictvím advokáta. Žalovaný 1 si tak musel být vědom skutečnosti, že primárním cílem této úpravy je dát nástroj zdravotnickému zařízení ve vztahu ke svým pacientům, stejně jako si musel být vědom i okolnosti, že jej soud nemůže vyzvat k předložení lékařského vysvědčení. S ohledem na to tak žalovaný 1 zjevně zneužil svého postavení ve vztahu k opatrovnickému soudu a k žalobkyni.

54. Pokud žalovaný 1 argumentoval nedostatečným postupem soudů v rámci řízení Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 Nc 1132/2013 (odkaz na nedostatečný posudek doktora [ulice] a posudek doktora [příjmení]), pak je třeba konstatovat, že přezkum tohoto postupu zdejšímu soudu nepřísluší. Žalovaný 1 jej mohl a měl uplatnit v rámci mimořádných opravných prostředků (dovolání a ústavní stížnost).

55. Žalovaný 1 hájí svůj postup ochranou zájmů dalších subjektů (např. zájmy dětí [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Zdravotnická zařízení však nejsou zřizována ke generální ochraně právních záležitostí jiných osob, a ani nemohou z jejich života odstraňovat zdravotní nebezpečí (ať již skutečná nebo domnělá) takže ani takovýto důvod nemůže ospravedlnit zásah do práv osoby, která se zdravotnickým zařízením měla společného toliko to, že intervenovala v opatrovnické kauze dětí, které jsou příbuzné jednatelům takovéhoto zařízení. Tato skutečnost jistě umocňuje i závěr, že se ze strany žalovaného 1 jedná o zneužívání postavení zdravotnického zařízení (byť soud neučinil závěr, že tzv. vyřizování účtů je hlavním a jediným motivem žalovaného 1).

56. Podle § 191 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném a účinném do konce roku 2013, ten, kdo podá zjevně bezdůvodný návrh na zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům, je povinen nahradit újmy, které vyšetřovanému, jeho zástupci, opatrovníkovi pro řízení a státu řízením vznikly.

57. Žalovaný 1 ke shora uvedenému ustanovení citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 31. 10. 1979 sp. zn. 2 Cz 79/79, ze kterého dovozoval, že nárok na satisfakci je možné žalobkyni přiznat toliko, pokud se jedná o zjevně bezdůvodný návrh. Je však třeba upozornit, že ustanovení § 191 odst. 2 o. s. ř. bylo ustanovením procesním, které se týkalo nákladů řízení. Nejedná se tak, jak jej mylně interpretuje strana žalovaná, o zvláštní úpravu v rámci ochrany osobnosti vylučující aplikaci obecné úpravy, ale toliko o procesní možnost rozhodnout o věci již v rámci samotného opatrovnického řízení. Nejvyšší soud SSR v rámci citovaného rozhodnutí pak posuzoval situaci, kdy soud rozhodoval o návrhu na omezení způsobilosti k právním úkonům a v rámci citovaného ustanovení rozhodl o nákladech znaleckého dokazování. Nejvyšší soud SSR pak uvedl, že pokud navrhovatel nemohl v době podání návrhu předpokládat, že nebude úspěšný, nejsou podmínky pro rozhodnutí podle § 191 odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění, přičemž se nezabýval otázkou vztahu tohoto ustanovení k obecné právní úpravě (tedy jde o zjevně rozhodnutí procesního rázu). Námitka ustanovením § 191 odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění proto není důvodná.

58. Žalovaný 1 také odpovídá za šíření návrhu, když umožnil dalším subjektům přístup k němu. S ohledem na časovou souslednost je naprosto jednoznačné, že (byť nebylo v řízení prokázáno, že tak činil žalovaný 1 sám) vlivem chování žalovaného 1 došlo k rozšíření jak samotného návrhu, tak informací o něm do široké veřejnosti.

59. Podle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

60. Podle § 13 odst. 1 obč. zák., fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

61. Svéprávnost (způsobilost k právním úkonům) je součástí přirozených práv člověka, která se v podstatné míře dotýká lidského práva žít po svém. Jakýmkoliv návrhem směřujícím vůči této vlastnosti, dochází k zásahu do nedotknutelnosti osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), důstojnosti a cti člověka (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Každý člověk navíc musí být chráněn proti neoprávněnému shromažďování a sdělování informací o jeho osobě tak, jak to pro účely samotného návrhu činil žalovaný 1 (čl. 10 odst. 3 Listiny základní práv a svobod).

62. S ohledem na tato základní lidská práva se po soudech vyžaduje, aby v řízeních týkajících se těchto záležitostí postupovaly s maximální mírou ohledu k právům člověka a zasahovaly do jeho práv v minimální možné míře (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 30 Cdo 1126/2018, 30 Cdo 944/2016, 30 Cdo 4582/2008, případně nález Ústavního soudu I. ÚS 557/09). Pokud se takovýto postup vyžaduje po soudu, je třeba ve stejné optice posuzovat i návrhy na omezení svéprávnosti jako výrazný zásah do osobnostních práv posuzovaného. V situaci, kdy žalovaný 1 z pozice zdravotnického zařízení výrazně zneužil procesní oprávnění dané mu § 186 tehdy platného a účinného o. s. ř., porušil tím právo žalobkyně dané jí § 11 a násl. obč. zák. a žalobkyně tak oprávněně požaduje po žalovaném 1 satisfakci. Soud tak uzavřel, že základ nároku ve vztahu k žalovanému 1 je dán.

63. Jinak tomu je v případě žalovaného 2. Ten se nikterak nepodílel na podaném návrhu na omezení způsobilosti k právním úkonům. Pokud žalobkyně toto dovozuje z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015 č. j. 30 Co 280/2015-265, tak je třeba uvést, že žalovaný 1 měl větší množství jednatelů, přičemž nejméně 2 měli vztah k nezletilým dětem v příbuzenském vztahu předka v pokolení přímém. Tím, kdo za žalovaného 1 podal předmětný návrh, pak byl dědeček dětí, takže z tohoto důkazu nelze dovozovat odpovědnost právě žalovaného 2. Skutečnost, že žalovaný 2 je odborným zástupcem podle § 14 zákona o zdravotních službách, jednatelem a společníkem žalovaného 1, nezakládá jeho odpovědnost za jednání žalovaného 1, které sám neučinil. Totéž nelze dovodit ani ze souhlasu s obsahem návrhu, který sdělil redaktorce [celé jméno svědkyně]. V řízení nebylo ani prokázáno, že by žalovaný 2 šířil návrh na omezení svéprávnosti. V rozhovoru s redaktorkou [celé jméno svědkyně] toto výslovně odmítl a zbývající část jejich rozhovoru nepřekročila meze, aby tento rozhovor zasáhl do práv žalobkyně. Žalovaný 2 návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům užil v rámci opatrovnického řízení svých dětí [spisová značka]. Tam však bylo vedeno řízení, ve kterém mělo žalobkyni být zakázáno poskytovat dětem psychologické služby. Takovýto důkaz mohl být pro řízení relevantní a nelze z takového postupu dovozovat, že by žalovaný 2 neoprávněně zasahoval do osobnostních práv žalobkyně, když toto dodání listiny bylo legitimním chráněním jeho zájmů (případně zájmů nezletilých dětí) v rámci opatrovnického řízení.

64. Soud tak uzavírá (i když do určité míry je omyl žalobkyně v tomto směru pochopitelný), že žalovaný 2 se žádným svým jednáním nedopustil zásahu do osobnostních práv žalobkyně natož pak takové intenzity, že by nepostačovala mírnější forma satisfakce ve smyslu § 13 obč. zák. Soud s ohledem na tuto skutečnost žalobu ve vztahu k žalovanému 2 zcela zamítl (výroky II. a III.).

65. Soud se v dalším kroku zabýval formou a výší poskytnuté satisfakce ve vztahu k žalovanému 1.

66. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyni náleží satisfakce, která již z principu nemůže být pouze v morální rovině a je třeba, aby došlo k satisfakci finančního charakteru, neboť zásah žalovaného 1 byl zamířen přímo proti integritě žalobkyně, měl rozsáhlé následky a ze strany žalovaného absentuje jakákoliv sebereflexe. Při stanovování výše soud vzal v úvahu, že satisfakce podle § 13 obč. zák. nemá žalobkyni saturovat výpadek jejích příjmů a ani jiné materiální škody, ale představuje náhradu imateriální (morální) újmy způsobené na jejím dobrém jménu a její pověsti. Náhrada však musí reflektovat i skutečnost, že má působit ve vztahu k chování žalovaného 1 preventivně, aby žalovaný neopakoval své jednání, zvlášť za situace, kdy svého skutku nelituje a opakování tohoto postupu nevylučuje.

67. Byť se o práci žalobkyně zajímají různé opatrovnické spolky, což je dáno tím, že žalobkyně poskytuje poradenské služby ve sporech o děti, a žalobkyně vystupuje před orgány veřejné moci jako svědek, jedná se o soukromou osobu. Není ani osobou, která v principu své činnosti vystupuje v mediálním prostoru (byť takto v některých případech skutečně vystupuje). Nelze ji proto srovnávat s osobami veřejného zájmu, jako jsou politici, vrcholní umělci, vrcholoví sportovci, soudci a jiné osoby veřejné moci, jak to interpretuje žalovaný.

68. Soud bral v úvahu tyto skutečnosti a dospěl k závěru, že v daném případě je adekvátní satisfakcí částka 250 000 Kč. Tato částka pro žalovaného 1 je již částkou citelnou, přitom však z podstaty věci nemůže být částkou likvidační (s ohledem na postavení žalovaného 1). Soud vzal dále v úvahu, že ze strany žalovaného 1 šlo o zásah zjevně neoprávněný zneužívající jeho privilegovaného postavení podle § 186 o. s. ř. platného a účinného v době podání předmětného návrhu (žalovaný tohoto ustanovení zjevně zneužil již v okamžiku, kdy odkázal na své postavení podle zákona o zdravotních službách, ač ve věci vystupoval jako 3. osoba). Již z formulace předmětného návrhu je zřejmé, že jeho motivací nemohla být ochrana zájmů žalobkyně, ale zabránění její intervence v řízeních týkající se péče nezletilých dětí, a to i (ale nejen) dětí žalovaného 2 (to vyplývá již z rozsahu, pro který měla být způsobilost omezena). S ohledem na rychlost, jakou se údaje z návrhu a návrh sám objevil na internetu, je nepochybné, že toto rozšíření bylo mimo jiné motivováno dehonestací žalobkyně. Avšak, i když primárním zdrojem byl žalovaný 1, který návrh poskytl dalším subjektům, nebylo prokázáno, že by tak činil on za účelem šíření široké veřejnosti (ač v tomto směru byla žalobkyně poučena), neboť stejné motivace vůči osobě žalobkyně mohly mít i další osoby, které se v řízení vyskytly (aniž by soud uzavřel, kdo z nich takto činil).

69. Žalobkyně tak přišla o svou reputaci (dobré jméno a pověst), a to v podstatné míře, a tím i po nějakou dobu i o svou klientelu.

70. Soud při zvažování výše nemajetkové újmy pak bral v úvahu i jiné kauzy, při kterých byla přiznávána žalobci finanční satisfakce. V případě mediálních zásahů obecně byly přiznávány částky v řádech statisíců (v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3770/2011, 30 Cdo 4364/2013, kde v deníku byla zveřejněna série difamujících článků vůči žalobci, byla žalobci přiznána vůči vydavatelem deníku částka 300 000 Kč; za jednu reportáž v televizi pak ve věci 30 Cdo 2005/2003 byla žalobci přiznána částka 100 000 Kč proti příslušné televizi; za zveřejnění neoprávněných fotografií v celostátním deníku byla ve věci 30 Cdo 1092/2011 přiznána žalobci částka 500 000 Kč proti vydavateli deníku a za jeden difamující dopis okresnímu úřadu ve věci 28 Cdo 682/2002 byla přiznána žalobci částka 50 000 Kč proti obci). Soud musí konstatovat, že jde o kauzy, které s předmětnou kauzou nesouvisí, neboť v nich šlo o cílené zveřejnění neoprávněných informací a fotografií v médiích, nikoliv o návrh na omezení způsobilosti a jeho rozšiřování. Přiznané částky navíc byly přiznány za jednání, která proběhla před mnoha lety, takže již je není možno srovnávat již jen s ohledem na plynutí času. Úroveň následků takovýchto jednání je však obdobná úrovni jednání žalovaného 1, když oproti shora citovaným článkům jde o zásah dlouhodobý a v konečném důsledku trvající (obecně platí, že informace jednou na internetu zveřejněná žije vlastním životem a většinou je dohledatelná i mnoho let po jejím zveřejnění), avšak způsobená žalovaným 1 jen částečně (zejména s ohledem na jeho zveřejnění).

71. S ohledem na tyto úvahy, přiznal soud žalobkyni částku 250 000 Kč, kterou považuje za částku adekvátní, neboť je schopna nejen kompenzovat újmu na jejím dobrém jménu a pověsti, ale i fungovat jako prevence k dalšímu podobnému chování žalovaného 1.

72. Soud proto uložil žalovanému 1 zaplatit tuto částku ve lhůtě dle § 160 o. s. ř. (výrok I.)

73. O nákladech řízení žalobkyně ve vztahu k žalovanému 1 (výrok IV.) rozhodoval soud ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni, i když nebyla zcela úspěšná, přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí soudu o výši přiznaného plnění závisí toliko na jeho volní úvaze.

74. Soud přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 80 666 Kč.

75. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 500 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 2. 11. 2016, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 24. 3. 2017, z částky 9 300 Kč (3 x 3 100 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 27. 3. 2017, z částky 3 100 Kč za další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) a. t. ze dne 26. 5. 2017, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 12. 6. 2017, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 26. 3. 2018, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 5. 2018, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 10. 9. 2018, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 10. 9. 2018, z částky 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 3. 12. 2018, z částky 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 3. 2019 a z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 29. 4. 2019 včetně devatenácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 64 600 Kč ve výši 13 566 Kč.

76. Soud žalobkyni nepřiznal soudní poplatek převyšující částku 2 500 Kč (v této částce soudní poplatek odpovídá přiznanému nároku 250 000 Kč), neboť toliko v tomto rozsahu byl soudní poplatek uhrazen účelně. Soud dále nepřiznal náklady spojené s jednáním dne 11. 9. 2017, kdy nedošlo k žádnému dokazování, neboť soudce na tomto jednání měl vyslechnout svědkyně [celé jméno svědkyně] a [příjmení], avšak vlivem toho, že žalobkyně nezajistila jejich účast, nedošlo k tomuto jednání. Soud tak uzavřel, že tyto náklady nebyly učiněny účelně.

77. O nákladech řízení žalovaného 2 ve vztahu k žalobkyni (výrok V.) rozhodoval soud ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy byl žalovaný 2 zcela úspěšný a náleží mu náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Soud však při hodnocení účelnosti nákladů vzal v úvahu, že JUDr. [jméno] [celé jméno žalovaného] vystupoval v řízení prakticky jako zástupce obou účastníků (s výjimkou závěrečného návrhu činil všechna vyjádření on). Při tom ve vztahu k žalovanému 2 tak sice konal jako advokát, ale ve vztahu k žalovanému 1 tak činil jako jeho statutární orgán. Je tak nepochybné, že fakticky zastupoval žalovaného 2 člověk, který vystupoval jako žalovaný 1. Když soud k tomu vezme v úvahu, že se jedná o otce žalovaného 2, tak je třeba uzavřít, že náklady právního zastoupení zde nebyly účelně vynaloženým nákladem ve smyslu § 142 o. s. ř. Soud proto žalovanému 2 přiznal náklady nezastoupeného účastníka.

78. Soud proto žalovanému 2 přiznal náhradu nákladů řízení v částce 7 114,55 Kč.

79. Tyto náklady sestávají z nákladů cestovních náhrad v celkové výši 2 314,55 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 27. 3. 2017 náhrada 263,34 Kč za 46 ujetých km (28,60 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. při průměrné spotřebě 6,38 l /100 km a 3,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 440/2016 Sb.), v souvislosti s cestou realizovanou dne 12. 6. 2017 náhrada 263,34 Kč za 46 ujetých km (28,60 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. při průměrné spotřebě 6,38 l /100 km a 3,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 440/2016 Sb.), v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 9. 2017 náhrada 263,34 Kč za 46 ujetých km (28,60 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. při průměrné spotřebě 6,38 l /100 km a 3,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 440/2016 Sb.), v souvislosti s cestou realizovanou dne 26. 3. 2018 náhrada 271,46 Kč za 46 ujetých km (29,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 463/2017 Sb. při průměrné spotřebě 6,38 l /100 km a 4 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 463/2017 Sb.), v souvislosti s cestou realizovanou dne 21. 5. 2018 náhrada 271,46 Kč za 46 ujetých km (29,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 463/2017 Sb. při průměrné spotřebě 6,38 l /100 km a 4 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 463/2017 Sb.), v souvislosti s cestou realizovanou dne 10. 9. 2018 náhrada 271,46 Kč za 46 ujetých km (29,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 463/2017 Sb. při průměrné spotřebě 6,38 l /100 km a 4 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 463/2017 Sb.), v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 12. 2018 částka 135,73 Kč představující jednu polovinu z náhrady za 46 ujetých km (29,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 463/2017 Sb. při průměrné spotřebě 6,38 l /100 km a 4 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 463/2017 Sb.), v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 3. 2019 náhrada 287,21 Kč za 46 ujetých km (33,60 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. při průměrné spotřebě 6,38 l /100 km a 4,10 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 333/2018 Sb.) a v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 4. 2019 náhrada 287,21 Kč za 46 ujetých km (33,60 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. při průměrné spotřebě 6,38 l /100 km a 4,10 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 333/2018 Sb.) a dále nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 OSŘ v částce 4 800 Kč, což představuje částku 300 Kč za každý 1 úkon. Žalovaný 2 učinil 16 úkonů, z nichž 4 úkony jsou podání ve věci samé (11. 7. 2016, 10. 2017, 26. 3.2018 a 29. 11. 2018), a zbývající představují jeho účast na jednáních za každé započaté 2 hodiny (které jsou citovány shora), a to včetně jednání dne 11. 9. 2017, kterého se žalovaný 2 zúčastnil a přípravu na něj učinit musel.

80. Jen pro úplnost soud uvádí, že žalovanému krátil cestu dne 3. 12. 2018, neboť ten se účastnil toho samého dne souběžného jednání ve věci 19 C 117/2017 a náklady cesty je tak třeba rozdělit mezi obě tato jednání.

81. O lhůtě k plnění nákladů řízení rozhodl soud dle § 160 o. s. ř. a místě k plnění pak dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

82. O nákladech státu (výroky VI. a VII.) soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že mu vzniknou náklady spojené s hrazením svědečného svědkyni [příjmení]. Vzhledem k tomu, že úspěšnost mezi účastníky je rozdělena tak, že žalobkyně je úspěšná ve vztahu k žalovanému 1 a neúspěšná ve vztahu k žalovanému 2, rozdělil tuto náhradu mezi žalovaného 1 a žalobkyni rovným dílem s tím, že výši těchto nákladů ponechá na samostatné usnesení, neboť doposud není zcela zřejmá jejich výše.

83. O lhůtě k plnění jakož i o počátku této lhůty rozhodl soud podle § 160 o. s. ř. a 151 odst. 6 o. s. ř.

Poučení