19 C 122/2022-90

Rubrum

Okresní soud v Domažlicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Foltýna, Ph.D. a přísedících Dagmar Němcové a Václava Bešty ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o neplatnosti rozvázání pracovního poměru takto:

Výrok

I. Určuje se, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, udělené žalobci dne [datum], je neplatné.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 26 966,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby a průběhu řízení

1. Žalobce se žalobou domáhal toho, aby soud určil, že rozvázání pracovního poměru, založeného pracovní smlouvou ze dne [datum], výpovědí ze dne [datum], je neplatné, neboť z předmětné výpovědi není možno zjistit, jakým konkrétním způsobem měl porušit pracovní povinnost a v jakém období měl„ šířit hrubé, neurvalé a vulgární výroky směřující proti zaměstnavateli. Z výpovědi nadto není podle žalobce zřejmé, kdy vznikl důvod k výpovědi, ani z ní není patrné, kdy se o něm žalovaná dozvěděla. Jelikož ve výpovědi nejsou uvedeny žádné konkrétní důvody, proč se s žalobcem pracovní poměr rozvazuje, ani v ní není řádně popsán výpovědní důvod, napadená výpověď podle žalobce nesplňuje požadavky předvídané v ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce. Závěrem žaloby pak žalobce vyjádřil přesvědčení, že se vytýkaného jednání nedopustil a že skutečným důvodem výpovědi je, že se aktivně podílel na vzniku odborové organizace, jelikož právě založení odborů žalovaná velmi nelibě nesla, přičemž se pokoušela jejich vzniku různými způsoby zamezit.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě prezentovala přesvědčení, že v inkriminované výpovědi je zcela jasně specifikováno, že výpovědním důvodem je závažné porušení povinnosti zaměstnance (ve smyslu výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce), přičemž v samotném textu výpovědi je vymezena zákonná povinnost, kterou žalobce závažným způsobem porušil, jmenovitě povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce. Skutečnost, že v textu výpovědi není uveden konkrétní nenávistný výrok, nepředstavuje podle žalované obsahovou vadu výpovědi, neboť ze zákona požadavek takové specifikace nevyplývá; v této souvislosti žalovaná rovněž poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1558/2001. Tvrzení žalobce, že skutečným důvodem výpovědi byly jeho aktivity při zakládání odborů, považuje žalovaná za čirou spekulaci, když zdůrazňuje, že příslušná odborová organizace zahájila svou činnost dne [datum], tedy několik dnů poté, co žalobci byla doručena předmětná výpověď z pracovního poměru. V této souvislosti žalovaná zdůraznila, že žalobcem šířené výroky by jí vadily bez ohledu na to, zda se žalobce zapojil do odborné činnosti, či nikoliv. Podle mínění žalované, jež odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, je ve vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nezbytný vztah vzájemné důvěry, který je podstatným způsobem narušen, pakliže zaměstnanec – tak jak činil žalobce – šíří mezi ostatními zaměstnanci„ protizaměstnavatelské“ nálady a dokonce zdůrazňuje svůj záměr zaměstnavatele zničit. Žalovaná se proto domnívá, že výroky žalobce, proti kterým se vymezila, jí jako zaměstnavateli způsobily morální škodu. V návaznosti na námitku žalobce, že není zjevné, kdy se měl vytýkaného jednání dopustit, pak žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že poslední případ, kdy žalobce šířil výroky, jimiž poškozoval svého zaměstnavatele, byl zaznamenán dne [datum] a projednán při interní schůzce dne [datum].

3. V rámci přípravného jednání předseda senátu poukázal na skutečnost, že ze samotné výpovědi není zřejmé, kdy přesně se měl žalobce inkriminovaného jednání dopustit, a v důsledku toho není zjevné, zda žalovaná přistoupila k výpovědi v hmotněprávní lhůtě. V návaznosti na to právní zástupkyně žalované uvedla, že sice mělo dojít k závadnému jednání žalobce již po datu [datum], nicméně impulzem k výpovědi mělo být až jednání dne [datum] (přičemž již předtím právní zástupce žalobce připomněl, že [datum] byla neděle, tím pádem se žalobce nemohl dopustit jednání„ v pracovní době“).

4. V poskytnuté„ koncentrační“ lhůtě žalovaná v rámci doplnění tvrzení a důkazních návrhů potvrdila, že inkriminovaného jednání se měl žalobce dopustit dne [datum], a to výroky prezentovanými širokému plénu zaměstnanců v době, kdy na pracovišti zaměstnavatele probíhala směna. Současně žalovaná připomněla, že podle judikatury Nejvyššího soudu není potřeba skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, rozvádět do všech podrobností; v této souvislosti žalovaná opětovně odkázala na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1558/2001, přičemž právě v návaznosti na závěry odkazovaného judikátu žalovaná vyjádřila přesvědčení, že ve výpovědi byl výpovědní důvod vymezen tak, aby v souladu s ustanovením § 50 odst. 4 zákoníku práce nebyl zaměnitelný s jiným výpovědním důvodem. Podle mínění žalované přitom žalobcem vyřčené„ protizaměstnavatelské hrubé, neurvalé a vulgární výroky“ jsou v příkrém rozporu s účelem pracovněprávních vztahů, zvláště když byly„ úmyslně a veřejně směřovány k tomu, aby trpěly zájmy zaměstnavatele“, neboť„ žalobce výslovně prohlašoval, že jeho cílem je zaměstnavatele zničit“. Nadto žalovaná akcentovala fakt, že inkriminované výroky žalobce nebyly ojedinělé a že jeho chování i v předchozím období„ směřovalo k systematickému narušování autority zaměstnavatele“ (žalobce se podle žalované měl takového jednání dopustit v říjnu 2021, kdy měl nevybíravým a difamujícím způsobem zpochybňovat pokyny zaměstnavatele. Žalovaná připouští, že žalobce má právo na kritiku, s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1043/2016 nicméně vyjadřuje přesvědčení, že v posuzované věci šlo o kritiku nepřípustnou (neoprávněnou), neboť žalobcem deklarovaný cíl zničit svého zaměstnavatele není cílem legitimním, tudíž právo žalobce nemůže převážit právo žalované na zachování dobré pověsti.

5. Při jednáních dne [datum] a [datum] soud provedl účastníky navržené svědecké výpovědi, průběžně přitom seznamoval účastníky s předběžným právním názorem, a současně je opakovaně vyzýval ke smírnému řešení, kdy mj. akcentoval celkový kontext projednávané věci.

6. Žalobce v závěrečném návrhu zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil opakovaně ve výpovědi uváděného jednání; prokázáno bylo toliko to, že se dopustil jediného vulgárního výroku, a to dne [datum], navíc v „ mimopracovní“ době žalobce, a to v rámci agitace při přípravě odborové organizace. Ve výpovědi uvedené„ opakované“ porušování pracovní povinnosti tak podle žalobce v řízení zjevně nebylo prokázáno. Nadto žalobce v závěrečném návrhu polemizuje s tvrzením žalované, že porušil povinnost loajality vůči svému zaměstnavateli, přičemž připomněl, že pracoval u žalované řadu let, a to bez jakýchkoliv pracovních problémů či výtek; o jeho loajalitě vůči zaměstnavateli navíc svědí i to, že se nebál vedení upozornit na svůj názor a měl tedy zájem řešit určité problémy přímo, nikoliv nějakými postranními kroky. Žalobce proto navrhl, aby soud žalobě vyhověl a výpověď označil za neplatnou.

7. Žalovaná v závěrečném návrhu úvodem s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4418/2007) vyslovila přesvědčení, že má jako zaměstnavatel právo zaměstnávat pouze ty zaměstnance, kteří respektují její oprávněné zájmy a dodržují ve vztahu k ní určitou míru loajality, představující mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, a na této skutečnosti nemůže nic změnit ani právo žalobce, garantované v čl. 27 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), zvláště když je zjevné, že žalovaná k výpovědi z pracovního poměru přistoupila výlučně pro závažné porušení povinnosti zaměstnance, nikoliv pro odborovou činnosti žalobce. Z výsledku dokazování přitom podle mínění žalované jasně vyplynulo, že žalobce jednal v příkrém rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, když při dvou směnách v rámci náboru zaměstnanců do odborové organizace výslovně deklaroval připravenost provoz„ rozprcat“ (viz níže). Žalobce – pověstný svojí arogancí – tak podle žalované při porušení své povinnosti (chovat se loajálně vůči svému zaměstnavateli) postupoval vědomě, úmyslně a cíleně; v žádném případě nešlo o výroky pronesené jen„ mimoděk“, neboť se jednalo o předem připravenou akci, která měla v posluchačích vzbudit dojem, že žalobce hodlá zaměstnavatele„ položit“. Použití vulgárního výrazu ve veřejném projevu pak považuje žalovaná za vybočení ze společenských norem, hrozbu„ rozprcáním“ je pak podle žalované nutno vnímat i ve specifickém kontextu, kdy žalovaná – producent výrobků pro medicínu – již v minulosti čelila sabotáži, žalobcem pronesená slova tudíž znamenají riziko nejen majetkových škod, ale i škod na zdraví. Mimo jiné s odkazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3063/15 žalovaná vyjádřila přesvědčení, že v řízení bylo jasně prokázáno, že se žalobce dopustil závažného porušení pracovních povinností. Žalobou napadená výpověď je tak podle žalované platná, soud by proto měl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

II. Dokazování

8. Vedle inkriminované výpovědi z pracovního poměru soud v řízení provedl pouze účastníky řízení navržené svědecké výpovědi (a to s níže uvedenou výjimkou).

9. Z napadeného Rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce ze dne [datum] (viz č. l. 5) se podává, že žalovaná rozvázala s žalobcem pracovním poměr, neboť porušil povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, stanovenou v ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce. Ve výpovědi je přitom uvedeno:„ Výše popsanou povinnost jste závažným způsobem porušil tím, že jste opakovaně v pracovní době na pracovišti šířil hrubé, neurvalé a vulgární výroky směřující proti [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] spol. s r.o. ve smyslu, že máte v úmyslu zaměstnavatele za každou cenu citelně poškodit (´jsem smířenej, že mě za to vyhodí, ale než odejdu, takto tady pořádně … - přeloženo do slušné mluvy: ´udělám pořádný nepořádek´)“.

10. Ze svědeckých výpovědí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vyplynulo (srov. č. l. 54 verte – 55 verte), že žalobce během asi dvacetiminutového vystoupení, které vedle obou svědků sledovalo dalších šest či sedm osob, v rámci agitace pro nábor do vznikající odborové organizace v době probíhající, ovšem končící směny dne [datum] výslovně řekl, že„ to tady rozprcá“, což oba svědky zaskočilo či šokovalo, a oba tento výrok vnímali jako reálnou hrozbu, že žalobce zamýšlí zaměstnavatele nějakým způsobem poškodit. Z výpovědi svědka [příjmení] v této souvislosti vyplynulo, že žalovaná byla v minulosti vystavena určité sabotáži, a i proto svědek výrok žalobce vnímal v tom smyslu, že žalobce míní zaměstnavatele citelně poškodit.

11. Žalovanou navržený svědek [jméno] [příjmení] ve výpovědi uvedl (srov. č. l. 55 verte – 56), že inkriminovaný výrok přímo neslyšel, neboť jej měl žalobce vyřknout až odpoledne, toho dne ráno za svědkem nicméně žalobce přišel s tím, aby vstoupil do vznikající odborové organizace. Svědek ovšem poukázal na to, že na založení odborů není vhodná doba, přičemž se tázal žalobce, co bude dělat, když žalovaná nebude chtít přistoupit na požadavky odborů (například zavedení tzv. třináctých platů či podstatné zvýšení mezd), přičemž v této souvislosti žalobce řekl: tak budeme stávkovat, položíme to tady. Vzhledem k předchozím zkušenostem, kdy se v minulosti třikrát někdo pokusil žalovanou poškodit, si svědek vyložil výrok žalobce tak, že bude chtít zastavit výrobu a žalovaného tím ekonomicky poškodit.

12. Z výpovědi žalovanou vyvrženého svědka [jméno] [příjmení], jenž u žalované pracuje v pracovní pozici ve vyšším managementu, vyplynulo (srov. č. l. 60 – 60 verte), že nebyl přítomen setkání zaměstnanců, na kterém měl žalobce pronést inkriminovaný vulgární výrok. Se žalobcem přišel svědek do kontaktu pouze dvakrát. V prvém případě jej žalobce sám oslovil – jakožto nového člena vedení – s tím, že mu sděloval svoji nespokojenost se„ zaváděním novot“, přičemž toto setkání žalobce ukončil tím, že odešel a zabouchl za sebou dveře od šatny. V druhém případě svědek žalobce v době jednoho z vrcholů pandemie covidu upozornil na špatně nasazený respirátor, na což mu měl žalobce odvětit, ať už„ jdeme s těmi opatřeními do hajzlu“. Žalobce působil na svědka arogantním dojmem, s nedostatkem respektu k potřebným opatřením a standardním operačním postupům. Současně ale svědek připustil, že nebylo zjištěno, že by žalobce předepsané operační postupy nedodržoval. Nadto svědek zdůraznil, že diskuse s žalobcem pro něj byla podnětná, neboť pochopil, že někteří zaměstnanci nechápou nutnost dodržování určitých postupů, a proto považoval za potřebné s nimi o těchto věcech hovořit a vysvětlovat je.

13. Žalobcem navržení svědkové [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], členové u žalované působící odborové organizace, potvrdili (srov. č. l. 60 verte – 61), že minimálně desítka zaměstnanců by uvítala, pokud by se žalobce vrátil na původní pracovní pozici. Z výpovědi těchto svědků rovněž vyplynulo, že i když měl žalobce občas s nadřízenými nějaké„ problémy“, byl považován za dobře pracujícího zaměstnance, podle svědka [příjmení] byl dokonce v minulosti nejlépe hodnoceným seřizovačem, a proto se stal vedoucím vstřikovny na směně. Svědek [příjmení] uvedl, že inkriminovanému výroku nebyl přítomen, svědek [příjmení] pak konstatoval, že pouze slyšel, že se měl žalobce – údajně – při agitaci nešťastně vyjádřit v tom smyslu, že firmu„ rozprcá“. Nadto svědek [příjmení] uvedl, že při projednání předmětné výpovědi měl zaměstnavatel odborům sdělit, že žalobce„ pobuřuje a štve proti firmě“. II. a) Důvod neprovedení navržených důkazů 14. Pro nadbytečnost soud neprovedl důkaz výpovědí svědkyně [příjmení] a pracovním hodnocením žalobce u žalované (tzv. matrixem). Svědkyně [příjmení], jejích výslech navrhla žalovaná, by totiž toliko uvedla, z jakého důvodu zaměstnavatel s žalobcem rozvázal pracovní poměr, její výpověď tak nemůže mít vliv na otázku ne/platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru. Obdobně nemohlo mít vliv na řešení této otázka předchozí pracovní hodnocení žalovaného, neboť důvodem výpovědi bylo závažné porušení pracovní povinnosti, kterého se žalobce měl dopustit ve výpovědi popsaným skutkem (viz níže), nikoliv kvalita jím odváděné práce (v takovém případě by šlo – v rozporu s ustanovením § 50 odst. 4 zákoníku práce – o jiný výpovědní důvod); nadto platí, že ani předchozí dlouhotrvající dobré pracovní výkony nevylučují možnost, že se zaměstnanec (posléze) dopustí – jednorázového – jednání, jejž je třeba kvalifikovat jako velmi závažné porušení pracovních povinností. II. b) Hodnocení provedených důkazů 15. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě a i ve vzájemné souvislosti, přičemž dospěl k závěru, že provedené důkazy lze označit za dostatečný základ pro níže přijatá skutková zjištění, neboť provedené důkazy se ve svém důsledku vzájemně podporují či doplňují.

16. V průběhu řízení v posledku nebylo mezi stranami sporu o tom, zda žalobce vskutku vyřkl, že„ to tady rozprcá“, nýbrž o tom, za jakých okolností k tomuto výroku přikročil, respektive zda je takový kontext vůbec podstatný. Na tomto místě je přitom vhodné uvést, že jakkoli dříve (tedy před zahájením tohoto řízení) nebyl tento značně expresivní výraz ve věci rozhodujícím členům senátu znám, je zjevné (aniž by bylo nutno v tomto ohledu získat odborné vyjádření), že sémantika tohoto slova směřuje k vulgárnímu vyjádření snahy či záměru určitým nikoliv nepodstatným způsobem poškodit určitý subjekt či objekt.

17. Za klíčový důkaz je proto – svým způsobem paradoxně – namístě považovat svědeckou výpověď [jméno] [příjmení]. Přestože tento svědek nebyl přítomen inkriminovanému výroku žalobce, zjevně jej svou výpovědí pomohl zasadit do potřebného kontextu (přičemž z níže pojednaných důvodů soud považuje kontext vyřčení tohoto výroku za právně významný), když právě z jeho výpovědi vyplynulo, že vyjádření o snaze/cíli žalovanou ekonomicky„ položit“ (což lze považovat za významový ekvivalent vulgárního slovesa„ rozprcat“), učinil žalobce striktně v souvislosti s dotazem svědka, co se bude dít, když žalovaná nebude ochotna přistoupit na budoucí mzdové požadavky vznikajících odborů.

18. Je současně vhodné zdůraznit, že uvedený kontext je pro posuzovanou věc zcela zásadní, zvláště když z dokazování vyplynulo, že si svědci [příjmení] a [příjmení] sice zcela přesně pamatovali inkriminovaný vulgární výraz, nebyli však s to jej zasadit do kontextu celého vystoupení žalobce (nebyli schopni uvést, proč žalobce k tomuto výroku přikročil, respektive co tomuto výroku vůbec předcházelo), ani si v zásadě příliš nevybavovali obsah celého vystoupení žalobce, přestože šlo asi o dvacetiminutovou řeč (nehledě na to, že svědek [příjmení] byl přítomen pouze asi polovinu tohoto času). Současně je nutno zdůraznit, že výpovědi obou svědků (jakkoli informačně neúplné) hodnotil soud jako věrohodné, a to i přes to, že svědek [příjmení] nebyl s to inkriminovaný incident časově správně zařadit (když tvrdil, že se to určitě nestalo o víkendu, a„ asi v únoru nebo březnu“). Věrohodnost svědka [příjmení] bez dalšího pak nesnižuje ani fakt, že si zápis z tzv. směnové schůzky (srov. č. l. 40-41) připravil předem (jde patrně o obvyklý postup, kdy„ zápis“ představuje určitou osnovu témat, jež mají být na tzv. směnové schůzce probrána), že zápis o tzv. směnové schůzce zjevně chybně datoval, ani že je v tomto zápisu patrně označena přítomnost i těch zaměstnanců, kteří se této schůzky ve skutečnosti nezúčastnili (tato otázka nebyla v posledku předmětem dokazování).

III. Skutkové hodnocení věci

19. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, respektive má za prokázané, že žalovaná s žalobcem rozvázala výpovědí ze dne [datum] pracovní poměr, založený pracovní smlouvou ze dne [datum], ve znění dodatku ze dne [datum] (viz č. l. 15-16), z důvodu, že žalobce měl opakovaně v pracovní době na pracovišti šířit hrubé, neurvalé a vulgární výroky. Současně má soud za prokázané, že při agitaci v rámci náboru do vznikající odborové organizace žalobce – v neděli – dne [datum] v odpoledních hodinách – zjevně v reakci na námitku, co se bude dít, když zaměstnavatel nebude ochoten přistoupit na mzdové požadavky odborů, – uvedl, že„ to tady rozprcá“.

20. Jakkoli následující skutečnosti nemohou vést k závěru o platnosti předmětné výpovědi, je rovněž vhodné uvést, že tomuto jednání měly časově – s předstihem asi dvou či tří měsíců – předcházet dvě výměny názorů mezi žalobcem a členem vyššího managementu žalované (svědkem [příjmení]), žádná z nich však nebyla žalobci (přinejmenším právně relevantním způsobem) vytknuta.

21. V této souvislosti se na tomto místě rovněž sluší zaznamenat, že namítá-li žalovaná (mj. v závěrečném návrhu), že žalobce svými vystoupeními – agitacemi narušoval směny, postačí uvést, že a) žalovaná toto žalobci před podáním výpovědi ani ve výpovědi nevytkla a b) toto tvrzení nebylo ve všech relevantních důsledcích v řízení prokázáno, zvláště když i svědek [příjmení] uvedl (viz výše), že agitace probíhala v závěru směny, a tudíž v této spojitosti soud připomíná, že považuje za notorietu (srov. ustanovení § 121 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), že zaměstnanci nikdy nevěnují celou pracovní dobu (směnu) jen a pouze výkonu sjednané práce; bez dalšího tak nelze tvrdit, že by žalobce skutečně svou agitací narušil průběh směn.

IV. Právní hodnocení věci

22. Na základě shora rekapitulovaných skutkových zjištění soud dospěl k níže rozvedeným právním závěrům.

23. Zaměstnavatel může dát podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi. Zaměstnanci jsou přitom podle ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

24. Dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď podle § 52 zákoníku práce, musí podle ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce ve výpovědi důvod výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, a tento důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

25. Podle ustanovení čl. 27 odst. 1 Listiny má každý právo svobodně se sdružovat s jinými – v odborových organizacích – na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů, přičemž podle čtvrtého odstavce téhož článku Listiny ústavodárce garantuje každému (byť s výhradou zákona) právo na stávku. Současně má podle ustanovení čl. 10 odst. 1 Listiny každý rovněž právo, aby byla zachována jeho dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

26. Nadto podle ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny platí, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, přičemž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být podle ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny šetřeno jejich podstaty a smyslu.

27. Ve věci rozhodující senát v prvé řadě dospěl k závěru, že předmětné rozvázání pracovního poměru výpovědí trpí zjevnou formální vadou v tom smyslu, že je v ní jako výpovědní důvod označena skutečnost, že žalobce závažným způsobem porušil své povinnosti tím, že opakovaně v pracovní době na pracovišti šířil hrubé, neurvalé a vulgární výroky směřující proti žalované, nicméně v řízení bylo prokázáno toliko jediné„ šíření“ jediného hrubého, neurvalého a vulgárního výroku.

28. Jelikož indikace neplatnosti inkriminované výpovědi pouze ze zaznamenaného důvodu by – i vzhledem k závažnosti tohoto výroku – mohlo být považováno za projev nepřípustného formalismu, považuje soud za nutné zdůraznit následující skutečnosti.

29. Soud, jak výše uvedeno, akcentuje, že od samotného – zjevně per se velmi problematického – výroku (viz níže) je neoddělitelný rovněž kontext, v jehož rámci jej měl žalobce pronést. Pakliže totiž v řízení jasně vyplynulo, že záměr ekonomicky poškodit svého zaměstnavatele prezentoval žalobce pouze jako eventuální důsledek neúspěšného pokusu o kolektivní vyjednávání (viz požadavek na plošné zvýšení mezd), je podle mínění ve věci rozhodujícího senátu zjevné, že záměr žalobce ekonomicky poškodit svého zaměstnavatele – jakkoli vyjádřený zjevně nevhodnými slovy – nepředstavoval primární cíl jeho snah, nýbrž pouze eventuální (sekundární), a tedy ve své podstatě i žalobcem nepreferovaný (primárně nezamýšlený) následek případného selhání vyjednávání o budoucích mzdových podmínkách zaměstnanců žalované. Jinými slovy, podle mínění soudu v řízení nebylo v žádném případě prokázáno, že by jedinými či primárním – artikulovaným – záměrem žalobce bylo ekonomicky poškodit svého zaměstnavatele, žalobce pouze v rámci agitace do vznikající odborové organizace, snad i v určitém afektu, předestřel ochotu svého zaměstnavatele ekonomicky poškodit v případě, že žalovaná nebude ochotna přistoupit na určité požadavky odborů. Žalobce tak (patrně) toliko – i když nevhodnými slovy – danému auditoriu sdělil, že je ochoten v budoucnu přikročit k potenciálně nejcitlivějšímu nástroji, jenž je odborovým organizacím v rámci kolektivního vyjednávání k dispozici (srov. ustanovení § 16 a násl. zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání), nikoliv snahu – bez ohledu na postoje žalované – svého zaměstnavatele poškodit.

30. Podle názoru ve věci rozhodujícího senátu je tak inkriminovaný výrok žalobce nutno vnímat v kontextu výkonu jeho základního práva zaručeného ustanovením čl. 27 Listiny, jež ve svém čtvrtém odstavci přímo počítá s eventualitou, že odborové organizace mohou – za podmínek stanovených zákonem o kolektivním vyjednávání – přikročit ke stávce; imanentním důsledkem každé stávky pak je určitá míra ekonomického poškození zaměstnavatele (srov. mutatit mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2489/2000), jež v mimořádných případech – přinejmenším teoreticky – může vést k ekonomické likvidaci takového zaměstnavatele. Soud by tak postupoval ve zjevném rozporu s imperativem obsaženým v ustanovení čl. 3 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, pakliže by ve svém důsledku žalobce sankcionoval pouze za nevhodně zvolenou formulaci, jelikož z obsahového či faktického hlediska (tedy ve vylíčení toho, že případné neúspěšné kolektivní vyjednávání může mít pro zaměstnavatele velmi neblahé ekonomické následky) vlastně nelze výroku žalobce nic vytknout. V této spojitosti navíc soud připomíná, že právě agitace či propagace nějakého produktu (v tomto případě vznikajících odborů) se často pojí s jistou mírou dryáčnické prezentace, při které nezřídka dochází k překračováním hranic„ dobrého vkusu“.

31. Je tak podle mínění soudu pojmově vyloučeno, aby – výše uvedeným způsobem interpretovaným – výrokem žalobce porušil povinnost chovat se loajálně vůči svému zaměstnavateli, jelikož v opačném případě, by se v zásadě každý zaměstnanec, který je ochoten (byť pouze eventuálně a za splnění zcela výjimečných podmínek) účastnit se stávky, ve svém důsledku choval vůči svému zaměstnavateli neloajálně, čímž by konsekventně porušoval povinnost nejednat v rozporu se zájmy svého zaměstnavatele, neboť dozajista není v zájmu žádného racionálního zaměstnavatele, aby jeho zaměstnanci někdy stávkovali.

32. Z uvedených důvodů má soud za to, že je v daném – pro věc rozhodném – kontextu pojmově vyloučeno, aby se žalobce pouze použitím diskutovaného nevhodného výroku dopustil porušení povinnosti zaměstnance, stanovení v ustanovení § 301 písm. d) in fine zákoníku práce.

33. Dovolává-li se žalovaná, že proti právu žalobce stojí její základní právo na zachování dobrého jména a pověsti, postačí uvést, že podle mínění soudu v posuzované věci nemohlo být jednáním žalobce (ani případným rozhodnutím soudu o návrhu žalobce na určení neplatnosti výpovědi) žalovanou dovolávané základní právo dotčeno, tudíž nemohlo dojít ani k tzv. horizontálnímu střetu dvou základních práv.

34. Jakkoli žalovaná ve svých vyjádřeních opakovaně akcentuje, že žalobce šířil veřejně své nenávistné, neurvalé a hrubě urážející výroky, je zjevné, že inkriminovaného jednání se žalobce dopustil na interní schůzce jedné (maximálně desetičlenné) skupiny zaměstnanců žalované, tímto svým jednání tak stěží mohl poškodit dobré jméno a pověst svého zaměstnavatele, neboť aby bylo jeho jednání způsobilé poškodit nemajetkové hodnoty chráněné ustanovením čl. 10 Listiny, musel by své výroky šířit vně skupiny zaměstnanců žalované (musel by je šířit navenek), a to ještě při splnění podmínky, že by k takovému šíření došlo jednáním, na které by již nedopadala ochrana žalobce garantovaná ustanovením čl. 27 Listiny.

35. Poukazuje-li žalovaná na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, přehlíží, že v dovolacím soudem posuzované věci vyjádřil tamní žalobce záměr svého zaměstnavatele citelně ekonomicky poškodit (v konečném důsledku až existenčně), a to svým nepřímým vlivem na přidělování dotací; zjednodušeně řečeno tak tamní žalobce svého zaměstnavatele určitým způsobem„ vydíral“, přičemž jeho výhrůžku bylo možno považovat za bezprostředně hrozící; skutkové okolnosti s nyní projednávanou věcí jsou tak zjevně podstatným způsobem odlišné.

36. Obdobně nepřiléhavý je odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4418/2007, ve kterém se dovolací soud zabýval otázkou, zda zaměstnanec porušil svou povinnost jednat loajálně vůči svému zaměstnavateli, pakliže neuposlechl příkaz (resp. zákaz) a poskytl rozhovor sdělovacímu prostředku, a v tomto rozhovoru navíc nedůvodně kritizoval svého zaměstnavatele. V nyní posuzované věci však žalobce – jak výše zdůrazněno – kritiku zaměstnavatele navenek nešířil, ani nečinil žádné kroky, kterými by zjevně mohl bezprostředně žalovanou poškodit (srov. případ posuzovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 678/2001 i okolnosti řešené v žalovanou odkazovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3063/15).

37. Ze zaznamenaných důvodů tak dospěl soud k závěru, že jednání žalobce, ústící ve výrok specifikovaný v předmětné výpovědi, nelze kvalifikovat jako – závažné – porušení zákonné povinnosti zaměstnance; rozvázání pracovního poměru výpovědí je proto nutno považovat za neplatné.

38. Pouze nad rozhodný rámec je vhodné dodat, že žalovaná až v průběhu řízení akcentovala skutečnosti, jež nemusí být obecně vzato právně nevýznamné, jež však v projednávané věci prizmatem ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce nelze považovat za relevantní.

39. Žalovaná se totiž postupně snažila prezentovat jistá pochybení žalobce, která prokazovala primárně výpovědí svědka [příjmení], a jež by hypoteticky mohla být hodnocena jako méně závažná porušení pracovních povinností žalobce, aby však byly tyto skutečnosti právně relevantní, musela by žalovaná tvrdit a prokazovat, že žalobce byl na tato pochybení upozorněn, že mu byla tato pochybení vytknuta a že byl v té souvislosti upozorněn na možné ukončení pracovního poměru výpovědí. Jelikož nic takového žalovaná ani netvrdila, je v daném kontextu nutno tu část obrany (argumentace) žalované, jíž se snaží poukázat na předchozí údajné prohřešky žalobce, označit za procesně bezcennou, respektive argumentačně mimoběžnou.

40. Zcela nad rozhodný rámec věci pak soud uvádí, že spojování inkriminované výpovědi s předchozí angažovaností žalobce při zakládání odborové organizace je sice třeba považovat za pouhou spekulaci, nelze však zcela přehlížet, že žalovaná přikročila k rozvázání pracovního poměru s žalobcem výpovědí dne [datum], přičemž příslušná odborová organizace podle vlastního vyjádření žalované u ní začala působit dne [datum]; pakliže by tudíž žalovaná měla v úmyslu rozvázat pracovní poměr s žalobcem pouze o týden později, musela by již„ čelit“ nutnosti splnit podmínky uvedené v ustanovení § 61 zákoníku práce, tedy zákonného ustanovení, jež má poskytovat zvýšenou právní ochranu členům odborových organizací.

V. Stručná sumarizace

41. Soud považuje za vhodné nad rámec shora rekapitulovaných skutečností opakovaně zdůraznit, že žalobcem pronesená slova považuje za nevhodná, nevkusná a svým způsobem i za urážející (nikoliv však za difamující, jak tvrdí žalovaná). Je nicméně povinností soudu hodnotit výroky žalobce striktně sine ira et studio, tedy s určitým nadhledem a bez emocí, přičemž takto měla (po odeznění prvotních emocí) postupovat také žalovaná. Namítá-li žalovaná, že v zásadě použití každého vulgarismu ve veřejném prostoru představuje závažné vybočení ze společenských norem, soudu nezbývá než konstatovat, že jakkoli jde bezesporu o přestupek vůči zásadám slušného chování, neznamená to bez dalšího, že vulgarismy používající řečník jedná vždy protiprávně; pro stručnost (a snad částečně na vysvětlenou) si soud dovolí připomenout, že v uplynulých letech proslula řada vrcholných ústavních činitelů použitím několika mimořádně vulgárních slov. Penalizace žalobce sankcí rozvázání pracovního poměru toliko za použití byť i krajně nevhodného vulgárního výrazu by tak znamenalo nejen popření aplikačních závěrů zásady a maiore ad minus, ale ve svém důsledku rovněž porušení práva, neboť by soud (navíc v posledku pokrytecky) upřednostnil morální či etický rozměr daného výroku, před skutečností, že v daném kontextu je třeba tento výrok posoudit jako právně irelevantní (když sám o sobě není s to vyvolat jakékoliv právní důsledky).

42. Z těchto důvodů má soud za to, že jednání žalobce nelze označit za projev neloajality vůči žalované, a tudíž toto jednání nemuselo mít za následek ztrátu vzájemné důvěry, která je nezbytná v pracovněprávním vztahu, a v důsledku které by již po žalované nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala.

43. Soud v žádném případě nezpochybňuje právo žalované rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, jenž prokazatelně jedná v rozporu s jejími oprávněnými zájmy, v řízení se nicméně takový prohřešek ze strany žalobce neprokázal. Klade-li tudíž žalovaná v závěrečném návrhu otázku, zda po ní lze„ spravedlivě žádat, aby nadále zaměstnávala člověka, který postrádá základní předpoklad pro zdravé fungování pracovního poměru, i když ohledně kvality jeho práce nedostatky zjištěny nebyly“, a zda tedy„ stačí pro naplnění účelu pracovního poměru a jeho funkčnost, aby byly řádně splněny pracovní úkoly, když se zaměstnanec netají ochotou zaměstnavatele ´položit´“, je namístě zdůraznit, že ačkoli je třeba na položenou otázku v obecné rovině odpovědět záporně (tedy že po žalované toto spravedlivě žádat nelze), není možno ztrácet ze zřetele, že žalovanou naznačované prohřešky, jichž se měl žalobce údajně dopustit, nebyly v řízení prokázány. Mimo z kontextu„ vytrženého“ výroku o ochotě ekonomicky poškodit žalovanou tak v žádném případě nebylo prokázáno, že by žalobce„ postrádal základní předpoklady pro zdravé fungování pracovního poměru“; podle názoru soudu totiž žalovaná poněkud zaměňuje zjevné deficity ve„ slušném chování“ žalobce (údajná arogance, zpupnost, netaktnost a patrně nadměrná„ hubatost“) za neloajalitu. Pakliže totiž bylo v řízení prokázáno, že žalobce (patrně) v říjnu roku 2021 konfrontoval člena vyššího managementu se svým pohledem„ na věc“, není třeba přístup žalobce apriorně hodnotit jako porušení subordinace, ale spíše jako nepokrytou (a svým způsobem vlastně bezelstnou) snahu o konstruktivní řešení daných problémů, jak ostatně ve své výpovědi připustil i svědek [příjmení].

VI. Náklady řízení

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci nárok na náhradu všech jím účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč, tedy odměny ve výši 2 500 Kč za každý z celkem sedmi úkonů hodnocených podle ustanovení § 11 advokátního tarifu jako pět a půl (účelně vynaložených) úkonů právní služby (příprava a převzetí, předžalobní výzva, podání žaloby, účast u přípravného jednání, účast u dvou jednání a účast u vyhlášení rozsudku). Účelně vynaložené náklady žalobce tak představuje celková odměna advokáta ve výši 13 750 Kč, sedm režijních paušálů ve výši 2 100 Kč, náhrada vykázaných a prokázaných cestovních výdajů ve vyúčtované výši 4 783,50 Kč (včetně náhrady za ztrátu času) a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4 333 Kč. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 966,50 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalobce v zákonem předvídané lhůtě.

Poučení