19 C 131/2021-53

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce], [obec] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, [IČO], sídlem: Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 74 250 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 9 000 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 65 250 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci nálady řízení ve výši 8 800 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném v záhlaví uvedené částky, jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce uvedl, že řízení bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně ukončeno dne [datum], tedy po více jak 7 letech a 9 měsících. Předmětem řízení pak byl nárok na výživné jeho bývalé manželky. Žalobce má za to, že v celém řízení docházelo k bezdůvodným průtahům, přičemž věc nebyla nikterak skutkově, ani právně složitá a žalobce se na délce řízení žádným způsobem nepodílel. Žalobce při výpočtu výše přiměřeného zadostučinění vycházel z částky 20 000 Kč za rok trvání řízení, za první 2 roky ve výši jedné poloviny. Dospěl tak k částce 135 000 Kč, přičemž předběžně svůj nárok uplatnil u žalovaného dne 25.1.2021. Žalovaný po projednání této žádosti dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení a žalobci na přiměřeném zadostiučinění poskytl částku ve výši 60 750 Kč. Žalobce se tedy touto žalobou domáhá ještě doplatku ve výši 74 250 Kč.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobce předběžně uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 135 000 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. [spisová značka], dne [datum uplatnění]. Žalovaný poté, co žádost projednal, uzavřel, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení a žalobci poskytl zadostiučinění ve výši 60 750 Kč. Dále žalovaný ve svém vyjádření stručně zkonstatoval průběh posuzovaného řízení a shledal, že toto trvalo 7 let a 9 měsíců. V činnosti soudu se v průběhu řízení vyskytly určité prodlevy, zejména od předložení věci odvolacímu soudu dne 7.7.2014 do zaslání předvolání k ústnímu jednání dne 7.7.2015 a dále v období od 24.8.2017 do 14.11.2018. Řízení se vyznačovalo značným stupněm skutkové i právní složitosti, bylo potřeba obsáhlého dokazování včetně opakovaného výslechu svědků a provádění řady listinných důkazů. V rámci řízení se soud vyrovnával s častými procesními návrhy v podobě vyslovení nepřípustnosti zastoupení obecným zmocněncem, připuštění změny žaloby, námitky podjatosti soudce, návrhu na vydání a zrušení předběžného opatření, návrhu na osvobození od soudních poplatků a opravných prostředků do těchto rozhodnutí směřujících. Ve věci samé bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, soud prvého stupně rozhodoval ve věci 3 x a odvolací soud také 3x. význam předmětu řízení pro žalobce žalovaný hodnotil jako běžný. Žalovaný tedy vyšel ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení a od této částky odečetl 30 % z důvodu složitosti řízení a 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů. Celkem tedy základní částku ponížil o 40 % a žalobci poskytl zadostiučinění ve výši 60 750 Kč.

3. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle ust. § 115a o.s.ř.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 135 000 Kč za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. [spisová značka] obrátil na žalovaného dne [datum]. Tento po projednání dané žádosti dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení a žalobci na přiměřeném zadostiučinění poskytl částku ve výši 60 750 Kč, což mu sdělil stanoviskem ze dne [datum].

5. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu Brno – venkov, sp. zn. [spisová značka]. Z tohoto spisu se podává, že předmětem řízení byl návrh na výživné manželky. Žaloba byla žalobci, který v řízení vystupoval v procesním postavení žalovaného doručena dle 11. 12. 2011. Tento se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 17. 12. 2012. Přípisem soudu ze dne 19. 12. 2012 byla manželka vyzvána, aby se vyjádřila k podání žalovaného. Žalovaný soudu dne 2. 1. 2012 předložil dokumenty o výše příjmu. Žalobkyně se vyjádřila ještě dne 11. 1. 2013. Následně byl spis zapůjčen Městskému soudu v Brně k jejich nařízenému jednání na 22. 3. 2013. Dne 10. 4. 2013 a 25. 4. 2013 byl o urgováno u Městského soudu v Brně vrácení spisu. Pokynem soudce ze dne 11. 5. 2013 bylo nařízeno ústní jednání na den 10. 7. 2013. Podáním ze dne 2. 7. 2013 požádal žalovaný o odročení jednání. Jelikož omluva žalovaného nebyla včasná, jednání se konalo. Při tomto jednání byl vyslechnut svědek, žalobkyně a žalovaný. Jednání bylo odročeno na den 18. 9. 2013 za účelem doplnění dokazování, respektive splnění výzvy žalobkyní dle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Podáním ze dne 11. 9. 2013 požádala žalobkyně o odročení jednání z důvodu mimosoudních jednání, které mezi účastníky řízení probíhala. Toto jednání bylo odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 24. 9. 2013 bylo svědkyni přiznáno svědečné. Přípisem ze dne 10. 11. 2013 byli účastníci řízení vyzváni ke sdělení aktuálního procesního stanoviska. Na to reagoval právní zástupce žalovaného dopisem ze dne 25. 10. 2013 a právní zástupce žalobkyně dne 23. 10. 2013 tím, že mu byla vypovězena plná moc. Pokynem soudce ze dne 30. 10. 2013 bylo nařízeno ústní jednání na den 4. 12. 2013. Dne 4. 12. 2013 se konalo ústní jednání, při kterém bylo provedeno dokazování listinami, byli vyslechnuti svědci a jednání bylo odročeno za účelem výslechu dalších svědků na den 13. 1. 2014. Dne 13. 1. 2014 se konalo ústní jednání, při kterém byli vyslechnuti předvolaní svědci a jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování listinami na den 27. 1. 2014. Dne 27. 1. 2014 bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno za účelem závěrečných návrhů na den 28. 2. 2014. Při jednání konaném dne 28 2. 2014 byly předneseny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání ze dne 21. 4. 2014 a dále odvolání ze dne 22. 4. 2014 proti usnesení ze dne 31. 3. 2014, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu. K výzvě soudu ze dne 30. 4 2014, k odstranění vad odvolání, tyto žalobkyně odstranila podáním ze dne 20. 5. 2014. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně dne 7. 7. 2014. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil podáním došlým soudu dne 20. 7. 2015. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 1. 7. 2015 bylo nařízeno ústní jednání na den 22. 7. 2015. Při tomto ústním jednání si účastníci řízení sdělovali svá procesní stanoviska, žalovaný byl poučen podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o důkazní povinnosti a jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování na den 7. 10. 2015. Z důvodu zjištění, že navržený svědek je ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Příbram, bylo pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 9. 9. 2015 odročeno jednání za účelem výslechu tohoto svědka na neurčito. Dne 25. 9 2015 byl zaslán Okresnímu soudu v Příbrami spis za účelem provedení dožádání výslechem svědka. Věc byla s vyhověním vrácena Krajskému soudu v Brně dne 19. 10. 2015 zpět, přičemž výslech svědka se uskutečnil dne 13. 10. 2015. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 31. 10. 2015 bylo nařízeno ústní jednání na den 4. 11. 2015. Při tomto ústním jednání provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 11. 11. 2015. Při tomto jednání byl rozsudek soudu prvého stupně usnesením odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Pokynem soudce ze dne 4. 1. 2016 bylo nařízeno ústní jednání na den 27. 1. 2016. Z důvodu žádosti právní zástupkyně žalobkyně ze dne 18. 1. 2016 o odročení jednání pro kolizi jednání, bylo jednání odročeno na den 29. 1. 2016. Při tomto jednání bylo zjištěno, že vyrozumění o odročení jednání nebylo právní zástupkyni řádně doručeno, když bylo toliko dodáno do datové schránky a z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 20. 4. 2016. Při jednání konaném dne 20. 4. 2016 bylo rozhodnuto o připuštění změny žalobního návrhu, bylo provedeno dokazování listinami, byli vyslechnuti svědci a jednání bylo za účelem doplnění dokazování odročeno na den 13. 5. 2016. Dne 2. 5. 2016 byla žalobkyní vznesena námitka podjatosti soudce. Věc byla předložena k rozhodnutí o této námitce Krajskému soudu v Brně dne 20. 5. 2016 O námitce podjatosti bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně dne 31. 5. 2006 tak, že tato nebyla shledána důvodnou. Pokynem soudce ze dne 11. 7. 2016 bylo nařízeno ústní jednání na den 22. 8. 2016. Při tomto ústním jednání byla vyslechnuta žalobkyně, žalovaný a jednání bylo odročeno na den 16. 11. 2016 za účelem doplnění dokazování. Dne 29. 8. 2016 podala žalobkyně návrh na vydání předběžného opatření. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7.9.2016 tak, že bylo uloženo, aby žalovaný hradil žalobkyni měsíčně výživné 5 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání ze dne 14. 9. 2016. Při jednání konaném dne 16. 11. 2016 byla vyslechnuta svědkyně, žalovaný, bylo provedeno dokazování listinami. Jednání bylo za účelem závěrečných návrhů odročeno na den 19. 12. 2016. Při jednání konaném dne 19. 12. 2016 byly předneseny závěrečné návrhy a jednání bylo odročeno na den 23. 12. 2016 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým bylo uloženo žalovanému hradit žalobkyni částku 5 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2016, dále aby žalovaný uhradil žalobkyni na výživu částku 554 036 Kč za období od 3. 12. 2012 do 31. 12. 2015, byl stanoven nedoplatek výživného od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 42 328 Kč, a žaloba stran úhrady částky 10 000 Kč na výživném od 1. 1. 2016 byla zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 3. 2. 2017 odvolání. Usnesením ze dne 7. 2. 2017 byl vyzván k odstranění vad odvolání. Na to žalovaný reagoval doplněním odvolání dne 24. 2. 2017. Proti rozsudku podala odvolání i žalobkyně, které je odůvodnila dne 9. 3. 2017. Podáním ze dne 3. 4. 2017 požádal žalovaný o zrušení předběžného opatření. O tomto návrhu bylo rozhodnuto Okresním soudem Brno-venkov usnesením ze dne 10. 4. 2017 tak, že byl zamítnut. Žalobkyně doplnila své odvolání ještě podáním ze dne 11. 4. 2017. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření podal žalovaný dne 26. 4. 2017 odvolání. Usnesením ze dne 11. 5. 2017 bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit České republice – Okresnímu soudu Brno-venkov náklady řízení. Žalovaný zaplatil soudní poplatek za odvolání dne 27. 4. 2017. Dne 11. 5. 2017 byl žalovaný vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření. Věc byla předložena s odvoláním Krajskému soudu v Brně 31. 5. 2017. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila podáním ze dne 25. 6. 2017. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017 bylo usnesení ze dne 1. 9. 2016 a dále usnesení ze dne 10. 4. 2017, potvrzeno. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 14. 6. 2018 bylo nařízeno ústní jednání na 18. 7. 2018. Při jednání konaném dne 18. 7. 2018 si účastníci vyjasňovali procesní stanoviska a jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování na den 8. 8. 2018. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a byl vyhlášen rozsudek, který částečně rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I., IV.), částečně rozsudek soudu prvého stupně změnil ve výroku I., a částečně rozsudek soudu prvého stupně zrušil (výrok I., II., III. a IV.) a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Následně dne 7. 9. 2018 soud prvého stupně rozesílal rozhodnutí odvolacího soudu a zjišťoval současná procesní stanoviska účastníků. Na to žalobkyně reagovala podáním ze dne 2. 10. 2018. Pokynem soudce ze dne 3. 10. 2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 14. 11. 2018. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno za účelem doplnění dokazování na den 11. 1. 2019. Při jednání konaném dne 11. 1. 2019 bylo provedeno dokazování litinami a jednání bylo odročeno za účelem závěrečných návrhů, popř. uzavření smíru, na neurčito. Přípisem ze dne 19. 2. 2019 soud u účastníků zjišťoval, jak probíhají mimosoudní jednání. Na to reagovala žalobkyně závěrečným návrhem došlým soudem dne 22. 2. 2019 a žalovaný byl vyzván ke sdělení svého stanoviska. Pokynem soudce ze dne 25. 2. 2019 bylo nařízeno ústní jednání na den 27. 3. 2019. Žalovaný soudu zaslal po urgenci svůj závěrečný návrh dne 11. 3. 2019. Při jednání konaném dne 27. 3. 2019 bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášeno rozhodnutí na den 29. 3. 2019. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek ve věci samé, kterým bylo žalovanému uloženo hradit žalobkyni na výživu částku 10 000 Kč měsíčně od 1. 10. 2015 do 6. 1. 2016, a v této souvislosti byl stanoven nedoplatek ve výši 31 935 Kč, dále bylo žalovanému uloženo hradit na výživu žalobkyni částku 15 000 Kč od 7. 1. 2016 do budoucna, a v této souvislosti byl stanoven nedoplatek ve výši 429 596 Kč za dobu od 7. 1. 2016 do 31. 3. 2019. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky řízení a ve vztahu ke státu – České republice. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 14. 5. 2019 odvolání. Usnesením ze dne 14. 6. 2019 byl vyzván, aby odstranil vady odvolání. Na to žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 10. 7. 2019. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně, jako soudu odvolacímu, dne 28. 8. 2019. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 10. 2. 2020 bylo nařízeno ústní jednání na den 11. 3. 2020. Přípisem ze dne 13. 2. 2020 požádal žalovaný o odročení jednání z důvodu zahraniční dovolené jeho právního zástupce. Jednání bylo odročeno na den 18. 3. 2020. Toto jednání bylo z důvodu nouzového stavu vyhlášeném v ČR odročeno na neurčito. Pokynem soudce ze dne 11. 5. 2020 bylo nařízeno ústní jednání na den 20. 5. 2020. Toto jednání bylo odročeno na den 27. 5. 2020 z důvodu žádosti právní zástupkyně žalobkyně pro kolizi jednání. Přípisem ze dne 21. 5. 2020 požádal žalovaný o odročení jednání a rovněž tak žalobkyně. Jednání bylo odročeno na den 1. 7. 2020. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno za účelem vyžádání si rozsudku o rozvodu manželství účastníků na den 22. 7. 2020. Následně pokynem ze dne 1. 7. 2020 odvolací soud žádal Okresní soud Brno-venkov o předmětný rozsudek. Při jednání konaném dne 22. 7. 2020 bylo provedeno dokazování rozsudkem o rozvodu účastníků řízení a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 29. 7. 2020. Při tomto jednání byl rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích I. a IV., změněn. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 15. 9. 2020 ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2020.

6. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

8. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo od 11.12.2011, tj. od doby, kdy žaloba byla doručena žalobci, který v řízení vystupoval v procesním postavení žalovaného, neboť až doručením předmětné žaloby, se žalobce dozvěděl o vedeném řízení a teprve až tímto okamžikem mu mohla vznikat případná nemajetková újma založená nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, do dne 15.9.2020, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.7.2020. Předmětem řízení pak byl nárok na výživné pro manželku. K jednotlivým kritériím podle ust. § 31 odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, uvádí následující:

9. Kritérium postupu orgánu státu v rámci řízení Soud zjistil, že v řízení se vyskytly opakované a dlouhotrvající průtahy, a to v období od 1.12.2011 do 19.12.2012, resp. až do 11.5.2013, neboť soud ve věci do této doby nepostupoval příliš koncentrovaně, kdy po účastnících vyžadoval toliko„ vyjádření k vyjádření“. Další průtah soud zaznamenal v období, kdy se věc nacházela u odvolacího soudu – Krajského soudu v Brně, od 7.7.2014 do 1.7.2015, dále v období od 31.7.2017 do 14.6.2018 a od 28.8.2019 do 10.2.2020.

10. Kritérium počtu soudní soustavy Ve věci samé rozhodoval nalézací soud celkem třikrát a odvolací soud rovněž třikrát. S procesními rozhodnutími se věc nacházela u odvolacího soudu o rozhodnutí stran vznesené námitky podjatosti proti zákonnému soudci. Dále soud rozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, o návrhu na zrušení předběžného opatření a i s těmito rozhodnutími se věc nacházela u odvolacího soudu, neboť do nich bylo podáno odvolání. V této souvislosti soud připomíná, že účastníkům řízení nelze dávat k tíži využití procesních práv v podobě podání procesních návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků apod., avšak je logické, že využití procesních práv se může podílet na délce řízení, neboť se těmito návrhy orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což ovšem nelze přisuzovat ani k tíži žalovaného. V popsaném případě je evidentní, že pokud ve věci rozhodoval nalézací soud třikrát, odvolací soud rovněž třikrát a dále v řízení bylo rozhodováno i o procesních návrzích účastníků včetně podaných odvolání, podílela se tato skutečnost podstatným způsobem na celkové délce posuzovaného řízení.

11. Kritérium složitosti řízení Soud posuzovanou věc zhodnotil jako obtížnější po stránce skutkové, neboť ve věci byli vyslýcháni účastníci řízení, svědci a provedeno dokazování větším množstvím listin. Po skutkové stránce bylo třeba řádně zjistit a objasnit osobní a majetkové poměry obou účastníků, které se nad to v průběhu řízení měnily. Také stran právního posouzení soud hodnotil věc jako obtížnější, protože se soud zabýval otázkou dobrých mravů, kterými žalobce v rámci řízení argumentoval a dále otázkou, zda žalobce tím, že ukončil pracovní poměr v březnu 2017, se nevzdal bezdůvodně příjmu a také tím, zda příspěvek na péči lze pro otázku určení výživného považovat za příjem.

12. Kritérium chování žalobce v rámci řízení Žalobce se na celkové délce řízení významným způsobem nepodílel, toliko jedenkrát žádal o odročení jednání a dvakrát byl nalézacím soudem vyzýván k odstranění vad odvolání. Avšak je třeba zmínit, že po dobu vedeného řízení účastníci řízení i mimosoudně jednali, což např. vedlo k tomu, že jedenkrát došlo k odročení ústního jednání.

13. Kritérium významu řízení pro poškozeného Obecně Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Soud proto význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil jako standardní.

14. Celkově shrnuto s odkazem na popsaný průběh řízení a celkovou délku řízení, kdy řízení trvalo 8 let a 9 měsíců, dospěl soud k závěru, ve shodě s účastníky řízení, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona, neboť posuzovaná délka řízení byla již nepřiměřená, navíc s poukazem na opakované a dlouhotrvající průtahy v rámci řízení. V důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, mu vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, neboť porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. Soud přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v relutární formě, jakožto přednostní formy zadostiučinění, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za rok trvání řízení je 15 000 Kč, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši, neboť každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat (viz stanovisko Nejvyššího soudu). Celkem tedy základní částka za uvedenou délku řízení činí 116 250 Kč. Od této částky soud odečetl 30 % z důvodu skutkové a částečně právní složitosti věci a 20 % z důvodu, že věc se opakovaně nacházela před soudem nalézacím a odvolacím. Naopak základní částku soud navýšil o 10 % pro postup orgánů státu v rámci řízení pro dlouhodobé a opakované průtahy v řízení. Celkem tedy od základní částky 116 250 Kč odečetl částku 46 500 Kč (40 %) a žalobci by tak na přiměřeném zadostiučinění měla náležet částka ve výši 69 750 Kč. Jelikož žalovaný mimosoudně hradil žalobci částku ve výši 60 750 Kč, přiznal mu soud ještě částku ve výši 9 000 Kč výrokem I. rozsudku.

15. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle kterého i částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem poškozeného ve věci. Žalobce má proto ve vztahu k žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, které se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 6 200 Kč podle ust. § 11 odst. 1, ust. § 7 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po 3 100 Kč – převzetí věci a sepsání žaloby), z náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč podle ust. § 13 odst. 1, 4 ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) cit. vyhlášky (2 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci a sepsání žaloby) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč.