19 C 140/2021-123

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. a soudkyň JUDr. Jany Novákové a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená obecným zmocněncem [příjmení] [jméno] [příjmení] bytem [adresa žalované] o určení vlastnického práva, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 4. 2022, č. j. [číslo jednací] takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že se určuje, že vlastníkem pozemku – pozemkové parcely [číslo] zahrady, v katastrálním území Rohatce, obec Hrobce, zapsaného v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec Hrobce, katastrální území Rohatce, byla ke dni své smrti dne [datum] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], naposledy bytem [adresa].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 25 400 Kč, k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení], do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je dále povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 416,05 Kč, k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení], do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále také jako„ okresní soud“ nebo„ soud prvního stupně“) určil, že vlastníkem nemovitosti, pozemkové parcely [číslo] zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec Hrobce, k. ú. [obec], je žalobkyně (pozn.: v době rozhodnutí [celé jméno žalobkyně], [datum narození], naposledy bytem [adresa]), a žalované uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25 400 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně původní žalobkyně. Po skutkové stránce okresní soud zjistil, že v katastru nemovitostí je pro obec Hrobce, kat. území [obec], na listu vlastnictví [číslo] pro původní žalobkyni zapsáno vlastnické právo k pozemku parc. č. st. 31 o výměře 686 m2, jejíž součástí je stavba: [obec], [adresa], rod. dům a parc. [číslo] o výměře 723 m2 (zahrada). Tyto nemovitosti původní žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne [datum] od prodávajícího [celé jméno svědka] – kupujícími (do podílového spoluvlastnictví) byla původní žalobkyně a Ing. [jméno] [příjmení]. Do výlučného vlastnictví nemovitosti původní žalobkyně nabyla na základě dohody o vypořádání spoluvlastnictví ze dne [datum]. Na listu vlastnictví [číslo] je pro žalovanou zapsáno vlastnictví k pozemku parc. č. st. 61 o výměře 868 m2, jejíž součástí je stavba: [obec], [adresa], rod. dům, parc. [číslo] o výměře 216 m2, parc. [číslo]. Uvedené nemovitosti původní žalobkyně nabyla do vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne [datum]. Před [celé jméno svědka] nemovitosti vlastnila a fakticky užívala jeho matka, na hranicích pozemku byla situována velká zeď, na zahradě (parc. [číslo]) žádné stavební úpravy s matkou neprováděli, a nemovitosti prodali původní žalobkyni v hranicích tak, jak je sami užívali. Po celou dobu, co nemovitosti vlastnila a užívala jeho matka, nevznikly žádné spory či pochyby o tom, že by byla užívána cizí parcela. Spornou pozemkovou parcelu [číslo] v k. ú. [obec] původní žalobkyně fakticky užívá od roku 1994, sporná parcela není přístupná z obecního pozemku, resp. vstup na spornou parcelu je podmíněn vstupem na parcelu cizího vlastníka. [příjmení] parcely [číslo] původní žalobkyně uklízí a stará se o ně, původně byl pozemek parc. [číslo] včetně sporného pozemku, zanedbaný, původní žalobkyně pozemky zkultivovala, prořezala. [příjmení] parcela [číslo] navazuje na parcelu [číslo] mezi oběma parcelami se nenachází žádná umělá ani přirozená hranice, opticky je parcela [číslo] integrální součástí celé zahrady, kdy charakter a údržba obou pozemků (parc. [číslo] parc. [číslo]) je shodná. Celá zahrada je ohraničena plotem, přičemž pravá zadní hranice parc. [číslo] je tvořena vysokou kamennou zdí. Žalovaná nemovitosti v k. ú. [obec], včetně sporné parcely, vlastní od roku 2013, kdy jí nemovitosti daroval bratr. V obci [obec] fakticky nebydlí a pozemky (zapsané na [list vlastnictví], k. ú. [obec]) užívá od roku 2013 pouze rekreačně. V letech 2001 – 2007 bydlela v [obec] a od roku 2007 bydlí v obci [obec], o sporné parcele s původní žalobkyní v minulosti nikdy nekomunikovala, spor o parcelu vznikl až v roce 2019 na základě šetření katastrálního úřadu. Právně se okresní soud nejprve zabýval naléhavým právním zájmem na určovací žalobě se závěrem, že není-li původní žalobkyně, která o sobě tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí, v katastru zapsán jako vlastník, naléhavý právní zájem je dán (zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4593/2010). Věc dále posuzoval podle § 134 odst. 1, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění do [datum]) a uzavřel, že původní žalobkyně byla od počátku, od roku 1994, v dobré víře o tom, že nemovitosti, včetně sporného pozemku – pozemkové parcely [číslo] v k. ú. [obec] – jsou jejím vlastnictvím. Původní žalobkyně byla oprávněným držitelem a vlastnické právo ke spornému pozemku nabyla na základě vydržení po uplynutí 10 let, se započtením dobré víry a oprávněné držby právního předchůdce původní žalobkyně, tedy v roce 2001 ([celé jméno svědka] vlastnil dotčené nemovitosti od roku 1991). Při zkoumání dobré víry původní žalobkyně okresní soud považoval za podstatné, že sporná parcela je integrální součástí zahrady (parc. [číslo]), kterou původní žalobkyně užívá, zahrada (parc. [číslo] + parc. [číslo]), je od pozemků cizích vlastníků ohraničena plotem a tvoří tak se zahradou ohraničený souvislý funkční celek. Přístup na pozemek parc. [číslo] není možný z veřejně přístupného pozemku, ale přes pozemky cizích vlastníků. [obec] předmětné zahrady se od roku 1991 neměnily a v tomto rozsahu zahradu užívá i původní žalobkyně, která se o ně stará. Dále zvážil, že se žalovaná o předmětnou parcelu nezajímala, s původní žalobkyní ohledně sporné parcely v minulosti nekomunikovala, až do roku 2019, kdy na základě šetření katastrálního úřadu bylo zjištěno, že původní žalobkyně užívá cizí pozemek. Dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž jedním z hledisek pro posouzení oprávněnosti držby je porovnání výměry koupeného a omylem drženého pozemku. Oprávněnou držbu nelze podle okolností výjimečně vyloučit ani v případě, že výměra drženého sousedního pozemku dosahuje až 50 % výměry skutečně koupeného pozemku, za zcela výjimečných okolností i více (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). V daném případě výměra drženého pozemku dosahuje 15,3 % výměry skutečně koupeného pozemku. Okresní soud rovněž zohlednil, že u pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru, než u pozemku tvaru nepravidelného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4663/2010), přičemž v tomto případě se jedná o pozemky spíše nepravidelného tvaru. Pokud jde o důkazní návrhy, okresní soud zamítl návrh na provedení účastnického výslechu z důvodu zdravotního stavu a nesouhlasu původní žalobkyně, jakož i pro nadbytečnost, když se ve věci relevantní skutečnosti podařilo prokázat jinými důkazními prostředky. O nákladech řízení rozhodl s ohledem na procesní úspěch žalující strany podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkala, že neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkaz navržený žalovanou v podobě výslechu původní žalobkyně a požadovala, aby byla vyslechnuta svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Rovněž se dovolávala dobrých mravů. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Dne [datum], v průběhu odvolacího řízení, původní žalobkyně zemřela, pozůstalostní řízení probíhalo u okresního soudu pod sp. zn. 35 D 979/2022 a bylo skončeno usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. 35 D 979/2022-47, kterým bylo potvrzeno nabytí majetku zůstavitelky jedinou dědičkou. Usnesením odvolacího soudu ze dne [datum] bylo rozhodnuto, že v řízení bude na straně žalobkyně pokračováno s Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa].

4. Žalobkyně (Mgr. [jméno] [příjmení]) navrhla v odvolacím řízení změnu žaloby v tom smyslu, že se určuje, že vlastníkem nemovitosti, pozemkové parcely [číslo] zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec Hrobce, k. ú. [obec], byla ke dni svého úmrtí dne [datum] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], naposledy bytem [adresa], se připouští.

5. Z ustanovení § 211 o.s.ř. (s přihlédnutím k § 216 odst. 1 o. s. ř.) vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení § 95 o. s. ř. o změně žaloby. Odvolací soud je však v tomto směru omezen (a to ustanovením § 216 odst. 2 o.s.ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2778/2009, ze dne 15. 7. 2010).

6. Vzhledem k tomu, že výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (změnou žaloby nebyl uplatněn nový nárok), odvolací soud rozhodl při jednání usnesením ze dne [datum] o připuštění změny žaloby.

7. K odvolání se žalobkyně vyjádřila v rámci ústního jednání před odvolacím soudem tak, že žalovaná v odvolání pouze opakuje to, co již proběhlo před soudem prvního stupně. Žalovaná v řízení před okresním soudem pouze setrvávala na výslechu původní žalobkyně, byť žalované bylo okresním soudem dostatečně zdůvodněno, proč tento výslech nebude proveden. Návrh na výslech svědkyně [příjmení] [příjmení] považovala za nepřípustný, neboť o svědkyni žalovaná věděla již před soudem prvního stupně a není lepšího důkazu, než výslech původního vlastníka – prodávajícího Ing. [celé jméno svědka]. Ten před soudem prvního stupně potvrdil, že pozemky (hranice) vypadaly v době prodeje původní žalobkyni shodně jako v době nabytí od své matky v roce 1991 Okresní soud podle žalobkyně tak dostatečně zjistil skutkový stav. Navrhovala, aby odvolací soud rozhodl ve smyslu změny žaloby a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, a to spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo, a to podle § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř. a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1, 3 o. s. ř.) dospěl k závěru, že je nedůvodné.

9. Ze spisu okresního soudu bylo zjištěno, že žalobou podanou u okresního soudu dne [datum] se původní žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k pozemku, pozemkové parcele [číslo] zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro obec Hrobce, katastrální území Rohatce. V žalobě tvrdila, že kupní smlouvou ze dne [datum] koupila nemovité věci, které jsou zapsány na listu vlastnictví [číslo] pro obec Hrobce, kat. území [obec], a to pozemky: stavební parcelu [číslo] – zastavěnou plochu a nádvoří, o výměře 686 m2, jejíž součástí je stavba rodinného domu [adresa], a pozemkovou parcelu [číslo] – zahradu, o výměře 723 m2. Vklad práv do katastru nemovitostí byl proveden s právními účinky ke dni [datum]. Původní žalobkyně byla se sestrou nejprve podílovou spoluvlastnicí, od roku 1997 vlastnicí výlučnou. O pozemky se původní žalobkyně po celou dobu starala, provedla opravu oplocení na hranici pozemku, kde byla a stále je kamenná zídka, po celou dobu pozemek udržovala a užívala v přesvědčení, že pozemek až k oplocení (ke kamenné zídce) je v jejím vlastnictví, neboť v těchto faktických hranicích pozemek [číslo] v roce 1994 kupovala. V říjnu 2020 zjistila, že po celou dobu užívá i pozemek – parcelu [číslo] zahradu, o výměře 216 m2, která je zapsána na listu vlastnictví [číslo] pro obec Hrobce, kat. území [obec]. [příjmení] parcela [číslo] (zahrada) ve vlastnictví původní žalobkyně a pozemková parcela [číslo] (zahrada) ve vlastnictví žalované spolu přímo sousedí, nebyly a nejsou odděleny žádným oplocením ani přírodní hranicí a v podstatě je parcela [číslo] součástí parcely [číslo]. Parcelu [číslo] takto užíval i předchůdce původní žalobkyně a tato takto pozemek kupovala a neměla žádné pochybnosti, že se jedná o jeden souvislý pozemek (na obou pozemcích byly i ovocné stromy, které byly součástí ocenění při prodeji nemovitostí původní žalobkyni). Od října 1994 tak původní žalobkyně pozemkovou parcelu [číslo] nepřetržitě a v dobré víře užívala, starala se o ni a udržovala ho v dobrém stavu jako vlastní. Žalovaná vlastní pozemkovou parcelu [číslo] (zahradu) od roku 2013, kdy dostala mimo jiné i tento pozemek od svého bratra [jméno] [příjmení], který byl jeho výlučným vlastníkem od roku 1991, na základě darovací smlouvy ze dne [datum], kdy ho dostal od své matky [jméno] [celé jméno žalované]. Od roku 1994, resp. 1991, tak parcelu [číslo] nikdo z předchozích vlastníků, ani žalovaná od roku 2013 neužívali, neprojevovali o ni žádný zájem, nečinili si žádných nároků a své vlastnické právo žádným způsobem neuplatňovali a neprojevovali. [příjmení] parcela [číslo] není přístupná z veřejné komunikace nebo z veřejné cesty, okolo se nachází pozemky ve vlastnictví fyzických osob a žalovaná tak k pozemku nemá žádný přístup. Původní žalobkyně daný pozemek užívala od [datum], tedy více než 20 let, s přesvědčením, že jí patří. Žalovaná žalobní nárok neuznala. Nesouhlasila s tím, že se původní žalobkyně starala o pozemkovou parcelu [číslo] neboť zbytky oplocení jsou v dezolátním stavu, neoprávněné užívání zjistila původní žalobkyně již v říjnu 2019 v souvislosti se zjišťováním průběhu hranice katastrálním úřadem. Dále uvedla, že pozemková parcela [číslo] není součástí parcely [číslo] protože z katastrální mapy je zřejmé, že pozemek žalované sousedí jednou stranou hranice s pozemkem původní žalobkyně. Žalovaná má přístup na pozemek přes pozemek parc. [číslo]. Konstatovala, že jde o spor ohledně kupní ceny nemovitosti, který chtěla původní žalobkyně řešit zneužitím ustanovení o vydržení; pokus o získání finančního prospěchu je nepoctivým úmyslem a nepoctivý úmysl je dán také nedostatkem dobré vůle k mimosoudnímu řešení věci. Po provedeném dokazování okresní soud dne [datum] vyhlásil napadený rozsudek.

10. Po skutkové stránce provedl okresní soud dokazování na základě důkazních návrhů stran, uvedl, že ze kterých důkazů při zjištění skutkového stavu vycházel a jaké skutečnosti byly mezi účastníky nesporné.

11. Žalovaná v odvolacím řízení označila k důkazu výslech svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Důkaz odvolací soud neprovedl, neboť navrhovaná svědkyně byla spoluvlastníkem nemovitostí pouze tři roky, a byla – stejně jako předchozí vlastník Ing. [celé jméno svědka] (vyslechnutý okresním soudem) – přímým účastníkem uzavřené kupní smlouvy. Svědkyně se tedy mohla vyjadřovat pouze k době, kdy nemovitost nabyla, případně k době několik let poté. K době nabytí se ovšem již vyjadřoval Ing. [celé jméno svědka] jako předchozí vlastník, který nemovitosti prodával. Ten znal místní poměry, protože nemovitosti prodával (před okresním soudem popisoval velkou zeď, která se zahradou sousedila), uváděl, že žádné stavební úpravy (s matkou) neprováděli, zahrada byla užívána v hranicích tak, jak je následně původní žalobkyni (a její sestře – svědkyni) prodal. Po dobu svého vlastnictví žádné spory či pochyby, že by byla užívána cizí parcela, nebyly, ani v době, kdy byla vlastníkem nemovitostí jeho matka a užívala je, nebyl nikým osloven, že by byly užívány cizí parcely. Výpověď Ing. [celé jméno svědka] je navíc podporována další výpovědí svědkyně [příjmení], která uváděla, že původní žalobkyně zahradu – pozemek parc. [číslo] včetně parcely [číslo] užívala od roku 1994, zahradu včetně parcely [číslo] uklízela a starala se o ni, a do roku 2019 nevznikly žádné spory či pochyby o tom, že by užívala nějakou cizí parcelu.

12. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy ÚS III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další).

13. Výslech svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] nebyl proveden pro zjevnou nadbytečnost, neboť pokud žalovaná tento výslech navrhovala k tvrzení, že původní žalobkyně nebyla v dobré víře od počátku, pak právě tento počátek (1994) byl předmětem dokazování v řízení před soudem prvního stupně (viz výslech Ing. [celé jméno svědka]) a dobrá víra původní žalobkyně od uzavření smlouvy (tedy od doby počátku vlastnictví) byla prokázána. A stejně jako neměl Ing. [celé jméno svědka] po dobu svého vlastnictví žádné pochybnosti, že by byla užívána cizí parcela, nemohla je mít sama o sobě ani svědkyně. Podle odvolacího soudu tak navrhovaný výslech svědkyně nemohl na závěru o tom, že původní žalobkyně zahradu užívala od počátku včetně sporného pozemku s tím, že sporný pozemek k zahradě přirozeně patří (je její integrální součástí) a že původní žalobkyně byla od počátku v dobré víře, ničeho změnit.

14. Žalovaná další (jiné) důkazy k tvrzení o nedostatku dobré víry původní žalobkyně, že je vlastníkem pozemku p. parc. [číslo] – přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. – neoznačila.

15. Pokud žalovaná v souvislosti se skutkovým stavem namítala, že tento byl neúplně zjištěn, protože okresní soud neprovedl důkaz navržený žalovanou v podobě výslechu původní žalobkyně, odvolací soud pochybení okresního soudu nezjistil.

16. Podle § 131 odst. 1 o. s. ř. důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut.

17. V daném případě z protokolu o jednání před okresním soudem ze dne [datum] vyplývá, že zástupkyně původní žalobkyně výslovně uvedla, že původní žalobkyně ve věci vypovídat nebude. Odmítla tak udělit souhlas se svým výslechem, a proto okresnímu soudu nezbylo, než takový důkazní návrh zamítnout.

18. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (ve znění od [datum]), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

19. Jelikož původní žalobkyně užívala sporný pozemek od roku 1994, resp. že její předchůdce vlastnil pozemek již od roku 1991, je správný právní závěr okresního soudu, že se na danou věc použijí dosavadní právní předpisy, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění do [datum]) (dále jen„ obč. zák.“).

20. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

21. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

22. Oprávněným držitelem je podle této právní úpravy taková osoba, která nakládá s věcí jako s věcí vlastní a je současně v dobré víře, a to se zřetelem ke všem okolnostem, že jí věc nebo právo patří. 23. [obec] víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 50/04).

24. Je-li držitel v se zřetelem ke všem okolnostem dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. [obec] víra, která je dána„ se zřetelem ke všem okolnostem“, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

25. V daném případě se okresní soud pečlivě zabýval okolnostmi nabytí vlastnického práva původní žalobkyní, zjistil nabývací titul v podobě kupní smlouvy, zabýval se rovněž otázkou užívání před uzavřením kupní smlouvy, a poté provedl v dané věci místní ohledání, při němž zjistil místní podmínky a zejména faktickou návaznost sporného pozemku na pozemek. Zjistil historické hranice pozemků, které se minimálně od roku 1991 nezměnily a také to, že se o pozemky původní žalobkyně starala, neměla o svém vlastnictví pochybnosti, protože spornost vlastnictví vyšla najevo až v roce 2019. Rovněž zohlednil výměru sporného pozemku a zda tato výměra nemohla zjevně ve vztahu k zakoupenému pozemku zpochybnit dobrou víru původní žalobkyně. Okresní soud dále sice přihlédl k chování zapsaného vlastníka – žalované s tím, že tato se o pozemek od nabytí vlastnického práva nezajímala, avšak vzhledem k době uplynutí vydržecí doby a nabytí vlastnického práva původní žalobkyní (2001), nemohlo mít chování žalované po roce 2013 na vydržení vliv. Na základě těchto zjištění lze dospět k závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro vydržení vlastnického práva, protože původní žalobkyně nakládala od doby nabytí vlastnictví se sporným pozemkem jako s vlastním v dobré víře, že jí tento pozemek patří. Tato dobrá víra byla přerušena v roce 2019, tedy řadu let poté, co originárně nabyla vlastnické právo vydržením po uplynutí zákonné desetileté doby.

26. Rovněž správný je závěr okresního soudu o tom, že do vydržecí doby lze započíst i dobu oprávněné držby jejího právního předchůdce ([celé jméno svědka]), když ten nabyl pozemkovou parcelu [číslo] užíval sporný pozemek od roku 1991. Vydržecí doba tak uplynula v roce 2001 a v tomto roce se stala původní žalobkyně vlastníkem sporného pozemku. I v případě, že by se tato doba nezapočítávala, závěr o vydržení by zůstal stejný (s rozdílem roku nabytí 2004).

27. Pokud se žalovaná v odvolacím řízení dovolávala dobrých mravů, podle § 3 odst. 1 obč. zák. platí, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud nezjistil žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru o porušení dobrých mravů původní žalobkyní, když zejména institut vydržení je zákonem předpokládaným způsob nabytí vlastnického práva.

28. Z uvedených důvodů (s ohledem na připuštění změny žaloby v odvolacím řízení) byl napadený rozsudek změněn ve výroku I. podle § 220 o. s. ř. a bylo určeno, že vlastníkem pozemku – pozemkové parcely [číslo] zahrady, v katastrálním území Rohatce, obec Hrobce, zapsaného v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec Hrobce, katastrální území Rohatce, byla ke dni své smrti dne [datum] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], naposledy bytem [adresa].

29. Vzhledem ke změně rozsudku odvolací soud opětovně rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 25 400 Kč, k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení], do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch a náleží jí plná náhrada nákladů řízení. Náklady řízení jsou tvořeny odměnou za 6 úkonů právní služby po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) a. t. (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva žalované, sepis žaloby, účast na ústním jednání ze dne [datum] a [datum], účast na místním šetření), paušální náhradou ve výši 300 Kč/úkon. Žalobkyně dále na zaplacení soudního poplatku vynaložila částku ve výši 5 000 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení před okresním soudem tak činí částku 25 400 Kč.

30. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, která se sestává z odměny advokáta ve výši odpovídající 1 úkonu právní služby (účast u jednání před odvolacím soudem dne [datum]), tj. 1 x 3 100 Kč (§ 9 odst. 4, písm. b) a. t.), 1 x náhrady hotových výdajů, tj. 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), náhrady cestovného 816,05 Kč (dle vyhl. č. 467/2022 Sb., při 2 x 49,5 km ze sídla advokátní kanceláře k odvolacímu soudu a zpět dle [webová adresa], kombinované spotřebě 6,9 l NM/100 km dle Osvědčení o registraci vozidla, základní náhradě dle vyhl. 5,20 Kč/km a ceně nafty dle vyhl. 44,10 Kč) a náhrady za promeškaný čas (§ 14 odst. 3 a. t.) ve výši 2 x 100 Kč, celkem tedy 4 416,05 Kč.

31. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Náhrada nákladů řízení bude zaplacena k rukám zástupkyně žalobkyně ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení