19 C 145/2024 - 34

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 155 395 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 200 Kč, a to ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 600 Kč, a to ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

III. Žaloba se zamítá co do částky 37 879,44 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 474,28 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 22 874,23 Kč od 28. 11. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 302,97 Kč od 28. 11. 2023 do zaplacení, co do částky 73 715,56 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 858,33 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 36 471,93 Kč od 21. 8. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 525,21 Kč od 21. 8. 2023 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 1 519 Kč na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. účtu: 3703-226341/0710, VS: 1911014524 do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 97 315,56 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 12. 2021 [číslo] (dále jen„ smlouva1“) a částky 58 079,44 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 3. 2022 [číslo] (dále jen„ smlouva2“). Smlouvou1 právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 5 080 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úhrady za poskytnutí spotřebitelského úvěru a uzavření smlouvy ve výši 31 950 Kč, za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 11 984 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 9 450 Kč. Žalovaný uhradil 21 400 Kč. Smlouvou2 právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 2 079 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úhrady za poskytnutí spotřebitelského úvěru a uzavření smlouvy ve výši 17 040 Kč, za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 6 385 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 5 040 Kč. Žalovaný uhradil 3 800 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 na žalobkyni.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Jelikož žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o.s.ř., nařídil soud ve věci jednání. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou1 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 5 080 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úhrady za poskytnutí spotřebitelského úvěru a uzavření smlouvy ve výši 31 950 Kč, za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 11 984 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 9 450 Kč. B) Smlouvou2 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo]. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 2 079 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úhrady za poskytnutí spotřebitelského úvěru a uzavření smlouvy ve výši 17 040 Kč, za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 6 385 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 5 040 Kč. C) Transakční historií má soud za prokázané, že žalovaný dle smlouvy1 uhradil celkem 21 400 Kč, a to dne 21. 12. 2021, 30. 1. 2022, 22. 2. 2022 a 27. 3. 2022 vždy 5 100 Kč a dne 31. 5. 2022 a 16. 6. 2022 vždy 500 Kč, transakční historií, že dle smlouvy2 uhradil celkem 3 800 Kč, a to dne 28. 3. 2022 částku 2 800 Kč a dne 31. 5. 2022 a 16. 6. 2022 vždy 500 Kč. D) Smlouvou o postoupení pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně tuto smlouvu uzavřel se žalobkyní dne 2. 8. 2023, potvrzením ze dne 14. 8. 2023, že podle této smlouvy žalobkyně uhradila kupní cenu, oznámeními o postoupení pohledávek ze dne 15. 8. 2023, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému oznámil žalovanému postoupení pohledávek podle smlouvy1 a smlouvy2. E) Předžalobní upomínkou ze dne 27. 2. 2024 spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny smlouvy ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě těchto smluv právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a 24 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto úvěry splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně shora uvedených úhrad. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, úvěry splatil pouze částečně. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

6. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smluv o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

8. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z č. l. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z č. l. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. k dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. i zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

9. Soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzovaných smluv o úvěru. v této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. v těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (č. l. 11 a č. l. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). v rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. v konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

10. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzované smlouvy o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy1 a smlouvy2 vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva1 je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 246,22 %, celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 125,77 % poskytnuté jistiny úvěru, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Žalovaný se oproti poskytnutému úvěru ve výši 45 000 Kč zavázal vrátit 101 600 Kč, zajištěné smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Stejné úvahy a závěry platí rovněž pro smlouvu2, kde je rovněž RPSN ve výši 246,22 %, celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 125,75 % poskytnuté jistiny úvěru.

11. Dále se soud zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně řádně posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 86 odst. 1 a 2 ZOSÚ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. k řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 ZOSÚ ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku v daném případě právní předchůdce žalobkyně neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Při posuzování úvěruschopnosti v případě smlouvy1 měl právní předchůdce k dispozici pracovní smlouvu žalovaného s dodatkem s tím, že žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou. Dále měl k dispozici výplatní pásku za 2021 se mzdou 14 752 Kč čistého a listopad 2021 se mzdou ve výši 14 176 Kč čistého. Uvedené doklady jsou také vyplněny v žádosti o úvěr. v této žádosti ze dne 19. 12. 2021 je vyplněn příjem žalovaného měsíčně ve výši 14 464 Kč, náklady na bydlení a energie ve výši 1 000 Kč, osobní náklady ve výši 3 860 Kč, měsíční splátky stávajících půjček ve výši 2 100 Kč. Žalovaný byl svobodný, měl bydlet u přítelkyně, bezdětný a mající bankovní účet. z uvedeného popisu je zřejmé, že právní předchůdce rezignoval na ověření výdajů žalovaného, které si nijak neověřil doklady třetích stran. Přestože měl žalovaný bankovní účet, právní předchůdce žalobkyně si nevyžádal výpis z bankovního účtu pro ověření pravidelných výdajů. Žalovaný měl být přitom zatížen splátkou ve výši 5 080 Kč měsíčně, tvořící více jak jednu třetinu jeho čistých měsíčních příjmů, aniž by byl jakkoli verifikován údaj o nákladech na bydlení ve výši 1 000 Kč, který pokládá soud za zcela nerealistický. Právní předchůdce žalobce dále neověřil výši dluhů žalovaného a skutečně splácenou částku na jiné dluhy.

14. Při posuzování úvěruschopnosti v případě smlouvy2 měl právní předchůdce k dispozici pracovní smlouvu žalovaného s dodatkem s tím, že žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou. Dále měl k dispozici výplatní pásku za prosinec 2021 se mzdou 14 796 Kč čistého, leden 2022 se mzdou ve výši 15 815 Kč čistého a únor 2022 se mzdou ve výši 9 739 Kč. Uvedené doklady jsou také vyplněny v žádosti o úvěr. v této žádosti ze dne 27. 3. 2022 je vyplněn příjem žalovaného měsíčně ve výši 13 450 Kč, náklady na bydlení a energie ve výši 1 000 Kč, osobní náklady ve výši 3 860 Kč, měsíční splátky stávajících půjček ve výši 1 000 Kč. Žalovaný byl svobodný, měl bydlet u přítelkyně, bezdětný a mající bankovní účet. z uvedeného popisu je zřejmé, že právní předchůdce rezignoval na ověření výdajů žalovaného, které si nijak neověřil doklady třetích stran. Přestože měl žalovaný bankovní účet, právní předchůdce žalobkyně si nevyžádal výpis z bankovního účtu pro ověření pravidelných výdajů. Žalovaný měl být přitom zatížen splátkou ve výši 2 079 Kč měsíčně, aniž by byl jakkoli verifikován údaj o nákladech na bydlení ve výši 1 000 Kč, který pokládá soud za zcela nerealistický. Právní předchůdce žalobce dále neověřil výši dluhů žalovaného a skutečně splácenou částku na jiné dluhy, přitom v žádosti je uvedena výše splátek stávajících půjček 1 000 Kč, ačkoli stále trval závazek žalovaného vůči stejnému právnímu předchůdci dle smloouvy1, podle níž měl splácet měsíčně 5 080 Kč.

15. Z tohoto důvodu pokládá soud obě smlouvy za neplatné, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouvy jsou absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku. Na závěr soudu nemůže nic změnit ani odkaz žalobkyně na judikaturu uvedenou v podání ze dne 6. 6. 2024, neboť jde o judikaturu Městského soudu v Praze.

16. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy1 a smlouvy2 nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 17. Protože žalovaný uhradil částku 21 400 Kč podle smlouvy1, ale byla mu poskytnuta částka 45 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (45 000 Kč – 21 400 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl. Protože žalovaný uhradil částku 3 800 Kč podle smlouvy2, ale byla mu poskytnuta částka 24 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (24 000 Kč – 3 800 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl.

18. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozsudku. Žalovaný netvrdil a neprokazoval své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu ve splátkách. Při výši splátek soud přihlédl k tomu, že původní úvěruschopnost právní předchůdce žalobkyně neposuzoval řádně, a proto soud stanovil pro žalovaného příznivější splatnost než dle neplatných smluv.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaný byl sice z větší části úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly, a proto soud o nákladech rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV.

20. Jelikož soud ve věci nevydal žalobkyní navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni doplatek soudního poplatku podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Základ soudního poplatku je tvořen součtem požadovaných plnění ve výši 151 912,98 Kč (95 262,28 Kč + 56 650,07) Kč dle smlouvy 1 a smlouvy2 bez úroku, čemuž odpovídá soudní poplatek ve výši 7 596 Kč, žalobkyně však dosud zaplatila 6 077 Kč. Soud proto žalobkyni vyzval k doplatku ve výši 1 519 Kč.

Poučení