19 C 17/2022 - 41

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem JUDr. Rudolfem Prokopem ve věci žalobkyně: [žalobkyně], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [advokát] sídlem [adresa] proti žalované: [žalovaná], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [advokát] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení nedostatku projevu vůle žalované spočívajícím v uzavření dohody o vyslovení souhlasu ke změně užívání stavby [adresa], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10 164 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala nahrazení nedostatku projevu vůle spočívajícím v uzavření dohody o vyslovení souhlasu ke změně užívání stavby ve vlastnictví žalobkyně [adresa], která se nachází na pozemcích ve vlastnictví žalované. Žaloba byla odůvodněna tím, že Úřad Městské části Praha 7 vyzval žalobkyni k tomu, aby do dvou měsíců od doručení výzvy předložila ve věci žádosti o změnu užívání stavby [adresa], mj. souhlasy vlastníků dotčených pozemků, přičemž žalované se týkají pozemkové parcely parc. č. [číslo], k. ú. Holešovice, obec Praha. Předmětná stavba trvalé povahy č. p. [číslo] je zbudována na částech cizích pozemků, když žalovaná jakožto jeden z vlastníků těchto pozemků podala Úřadu Městské části Praha 7 návrh na odstranění této stavby. Žalobkyně je toho názoru, že trvalou stavbu s číslem popisným nelze odstranit a hodlá postupovat tak, aby se tak nestalo. Proto žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání žádaného souhlasu, avšak ta na výzvu nereagovala. Žalobkyně vychází z toho, že mezi účastníky by měl existovat nepojmenovaný právní vztah obligačního charakteru spočívající v dohodě o tom, že žalovaná vysloví souhlas žádaný správním orgánem, aby došlo ke změně v užívání předmětné stavby, tedy že bude prodloužena doba trvání předmětné stavby anebo bude změněna na stavbu trvalou. Dle názoru žalobkyně lze nedostatek vůle žalované k uzavření této dohody nahradit soudním rozhodnutím. Žalobkyně uvádí, že pokud žalovaná odmítla požadovaný souhlas udělit za stavu, kdy ve smyslu zásad existuje povinnost vlastníka pozemku respektovat stavbu zbudovanou na cizím pozemku před účinností zákona č. 89/2012 Sb., tak je právem žalobkyně nedostatek projevu vůle žalované nahradit soudním rozhodnutím. Jednání žalované je totiž v rozporu s dobrými mravy.

2. Žalovaná ve věci uvedla, že je vlastníkem pozemků parc. č. [číslo] vše v k. ú. Holešovice, obec Praha, evidovaných na [LV]. Na dotčených pozemcích je umístěna stavba č. p. [číslo], jejímž vlastníkem je žalobkyně. Tato stavba je na pozemcích žalované umístěna protiprávně, neboť se historicky jednalo o stavbu dočasnou, u níž uplynula doba jejího trvání, což bylo v minulosti potvrzeno pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 8 A 112/2020-107. Žalobkyni v současné době nesvědčí žádný právní důvod pro umístění stavby na dotčených pozemcích. V návaznosti na citovaný rozsudek bylo ze strany Úřadu Městské části Praha 7 zahájeno řízení o odstranění stavby. Žalobkyně následně požádala o změnu v užívání dočasné stavby, v důsledku čehož došlo k přerušení řízení o odstranění stavby. Žalobkyně musí ke své žádosti doložit rovněž souhlas vlastníka pozemku, na kterém je stavba umístěna. Žalovaná však neměla a nemá vůli udělit žalobkyni souhlas se změnou v užívání stavby spočívající v prodloužení doby trvání stavby nebo změny dočasné stavby na trvalou, neboť má s pozemky jiné plány. Toto své stanovisko sdělila i stavebnímu úřadu. Bez souhlasu žalované nemůže stavební úřad žalobkyni změnu v užívání stavby povolit a bude pokračovat v řízení o odstranění stavby. Žalovaná neuznává žalobou uplatněný nárok, neboť ten nemá právní oporu. Žalovaná odkazuje na komentářovou literaturu, dle které povinnost učinit prohlášení vůle musí pro žalovanou vyplývat ze zákona, ze smlouvy nebo z porušení povinnosti. Žalobou o nahrazení projevu vůle se tedy žalobkyně může úspěšně domáhat splnění pouze té povinnosti, která vůbec existuje a která byla ze strany žalované porušena. V posuzované věci však neexistuje žádná právní norma, ať už zákonná nebo smluvní, ze které by vyplývala povinnost žalované vyslovit souhlas se změnou v užívání stavby nebo uzavřít s žalobkyní dohodu formulovanou v žalobě. Žalobkyně povinnost žalované vyslovit souhlas vyvozuje ze zásad občanského zákoníku, ze kterých údajně vyplývá povinnost vlastníka pozemku respektovat stavbu zbudovanou na cizím pozemku před 1. 1. 2014. Dle žalované však žádná taková zásada neexistuje. Žalobkyně ani nijak neuvádí, o jakou konkrétní zásadu nebo zákonné ustanovení by se mělo jednat. Žalobní konstrukce vede k závěrů, že by se dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku zlegalizovala každá neoprávněná stavba postavená na cizím pozemku. Žalovaná naopak zdůrazňuje, že jednou ze zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle. Žalovaná proto navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta.

3. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 23. 2. 2023 v 13.00 hod., na které se dostavili oba účastníci, resp. jejich právní zástupci. Právní zástupce žalobkyně ihned v úvodu jednání požádal o jeho odročení. Jako důvod uvedl, že téhož dne byla u zdejšího soudu nařízena již dvě jednání se stejnými účastníky, konkrétně od 9.00 hod. a od 9.30 hod. Právní zástupce žalobkyně sdělil, že očekával, že každé z těchto jednání bude trvat maximálně půl hodiny, avšak tato jednání skončila až v 12.50 hod., tedy 10 minut před jednání nařízeným v této věci, na což nebyl připravený. Dále uvedl, že vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu má nastavený určitý režim, a proto požádal, aby jednání nebylo konáno. Soud žádosti o odročení jednání nevyhověl. Právní zástupce žalobkyně je advokátem, tedy profesionálem v oboru poskytování právních služeb, který musí být ze své praxe zvyklý, že se jednání u soudu mohou protáhnout nebo být naopak kratší, než by na první pohled bylo možné očekávat. Jednání tudíž nelze odročit jen proto, že právní zástupce žalobkyně očekával odlišný průběh zcela jiného jednání. Je povinností advokáta, aby si svůj harmonogram řádně připravil a přizpůsobil, a pokud vyhodnotí, že některé z nařízených jednání nebude v důsledku své vytíženosti stíhat, aby o odročení jednání požádal včas a nikoli až na samotném jednání. K tomu je potřeba dodat, že soudkyně rozhodující ve zmíněných dopoledních jednáních si byla jednání v projednávané věci vědoma a podle toho skončila svá jednání. Pokud jde o zdravotní stav právního zástupce žalobkyně, tak jeho sdělení je v tomto ohledu velmi všeobecné a nekonkrétní. Právní zástupce žalobkyně neuvedl, že by měl nějaký akutní a konkrétní zdravotní problém, který by mu v účasti na jednání bránil, pouze sdělil, že vzhledem k svému zdravotnímu stavu musí dodržovat určitý režim. Podrobnosti ohledně svého zdravotního stavu, příp. dodržovaného režimu však právní zástupce žalobkyně sdělit odmítl, resp. uvedl, že je soudu sdělí dodatečně, neboť se jedná o důvěrné informace. Soud samozřejmě souhlasí s tím, že údaj o zdravotním stavu je citlivá informace, avšak pokud se právní zástupce žalobkyně dožaduje odročení jednání, musí být schopen alespoň v hrubých rysech soudu popsat, jaké jsou jeho potíže a režim, aby soud mohl kvalifikovaně rozhodnout, zda je jeho požadavek na odročení jednání důvodný či nikoli. To však právní zástupce žalobkyně neučinil. Jelikož tedy právní zástupce žalobkyně soudu nepopsal žádné konkrétní zdravotní potíže, pro které by se jednání nemohl účastnit, přičemž výslovně sdělil, že žádný akutní problém nemá, soud jednání neodročil a věc projednal. Jednání totiž nelze odročit pouze vzhledem k hypotetickým zdravotním potížím, které by v průběhu jednání mohly, ale zároveň nemusely nastat. Za vyloženě nemístné považuje soud konstatování právního zástupce žalobkyně, který bez jakéhokoli konkrétního sdělení ohledně svého zdravotního stavu soud upozornil, že pokud jednání neodročí, bude muset být připraven volat mu záchrannou službu. Pro úplnost soud dodává, že účastníkům nabídl, že jednání přeruší za účelem krátkého odpočinku a občerstvení mezi jednáními, to však právní zástupce žalobkyně odmítl, neboť mu tato nabídka nestačí a musí jet zpět do své kanceláře. Nutno dodat, že právní zástupce žalobkyně byl po celou dobu jednání přítomen v jednací síni, známky špatného zdraví nevykazoval a na žádné zdravotní problémy si ani nestěžoval, a tudíž žalobkyni nebyla upřena žádná procesní práva.

4. Žalobkyně na jednání dne 23. 2. 2023 vznesla námitku podjatosti proti rozhodujícímu soudci, a to na základě přesvědčení, že soudce je podjatý, neboť nesprávně zhodnotil žádost žalobkyně o odročení jednání. Soud ve věci postupoval podle § 15b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť námitka podjatosti byla vznesena až v průběhu jednání, na kterém se předpokládalo rozhodnutí věci, a soud dospěl k závěru, že námitka není důvodná. Žalobkyně nejprve po poučení o možnosti vyjádřit se k osobě soudce uvedla, že proti osobě rozhodujícího soudce nic nemá, avšak pokud nebude její žádosti o odročení vyhověno, bude vznášet námitku podjatosti. Soud k této námitce nepřihlížel, neboť se jednalo o podmíněný procesní úkon, a ten je jako takový nepřípustný. Následně po sdělení stanoviska, že jednání nebude odročeno, žalobkyně vznesla tuto námitku znovu, tentokrát již z povahy věci nepodmíněně. Nejprve soud uvádí, že podmiňovat si uvedeným způsobem své procesní úkony (tedy „pokud mi soud nevyhoví, tak vznesu námitku“), lze považovat za krajně nevhodné, hraničící s nepřípustným vydíráním soudu za účelem dosažení určitého procesního postupu. Pokud jde o důvodnost námitky podjatosti, pak v souladu s § 14 odst. 1 o. s. ř. je soudce vyloučen z rozhodování věci pouze v případě, že je zde důvod pochybovat o jeho nepodjatosti vzhledem k jeho poměru k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům. Nic takového však žalobkyně neuvedla. Naopak námitku podjatosti odůvodnila tím, že je soudce podjatý, neboť nesprávně vyhodnotil její žádost o odročení jednání. Postup soudce v řízení však podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro jeho vyloučení být nemůže. Soud tedy vyhodnotil, že vzhledem k obsahu námitky a způsobu, jakým byla ze strany žalobkyně vznesena, není námitka podjatosti důvodná, a proto jednání neodročil a spis nepředložil nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce. Namísto toho soud věc na jednání projednal a rozhodl o ní.

5. Z listinných důkazů byly zjištěny následující skutečnosti:

6. Účastníci na jednání soudu shodně prohlásili, že je mezi nimi nesporné, že žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. [číslo], parc č. [číslo] a parc. č. [číslo], vše v k. ú. [adresa], obec Praha, a že žalobkyně je vlastníkem stavby č. p. [číslo], která je umístěna na uvedených pozemcích. Tyto skutečnosti ostatně vyplývají i z ostatních provedených listinných důkazů.

7. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 8 A 112/2020-107, bylo zjištěno, že Městský soud v Praze uložil Úřadu Městské části Praha 7 bezodkladně po právní moci rozsudku zahájit řízení o odstranění stavby č. p. [číslo] umístněné na pozemcích parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo], parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo], v k. ú. Holešovice, obec Praha, a to ve vztahu k vlastníku této stavby. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že již uplynula doba, na kterou byla předmětná stavba povolena. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 1. 2022.

8. Z oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby Úřadu Městské části Praha 7 ze dne 7. 3. 2022 bylo zjištěno, že stavební úřad Městské části Praha 7 v reakci na citovaný rozsudek Městského soudu v Praze zahájil řízení o odstranění stavby „Stavba provizorního staveništního zařízení a skladových prostor – hala typu DORD, jako stavba dočasná do doby definitivního zastavění dle územního plánu“, č. p. [číslo], [adresa], umístěná na pozemcích parc. č. [číslo] vše v katastrálním území Holešovice. Vlastníkem stavby je žalobkyně. Vlastníkem pozemků parc. č. [číslo] je žalovaná. Účastníci řízení byli upozorněni, že vlastník stavby má možnost podat žádost o změnu v užívání dočasné stavby spočívající v prosloužení doby jejího trvání nebo ve změnu na stavbu trvalou.

9. Z žádosti účastníka o změnu v užívání stavby ze dne 21. 3. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně podala u Úřadu Městské části Praha 7 žádost o změnu v užívání dočasné stavby č. p. [číslo], neboť dle jejího názoru se jedná o stavbu trvalou.

10. Z vyjádření nesouhlasu se změnou užívání stavby ze dne 6. 5. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná Úřadu Městské části Praha 7 sdělila, že jakožto vlastník dotčených pozemků se změnou v užívání stavby nesouhlasí a nebude souhlasit ani nikdy v budoucnu, neboť s těmito pozemky má jiné plány.

11. Z výzvy a usnesení Úřadu Městské části Praha 7 ze dne 3. 6. 2022 bylo zjištěno, že Úřad Městské části Praha 7 vyzval žalobkyni, aby žádost o změnu v užívání dočasné stavby doplnila mj. o souhlasy vlastníků pozemků parc. č. [číslo] v kat. úz. Holešovice. Současně bylo řízení o změně v užívání stavby přerušeno.

12. Z žádosti o vyjádření k žádosti o změně užívání stavby ze dne 6. 7. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně adresovala žalované žádost o vyjádření k žádosti o změně užívání předmětné stavby č. p. [číslo] na pozemcích ve vlastnictví žalované. Není patrné, zda byla listina žalované skutečně odeslána.

13. Z usnesení Úřadu Městské části Praha 7 ze dne 24. 10. 2022 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 2. 2023 bylo zjištěno, že řízení o změně v užívání dočasné stavby č. p. [číslo] umístěné mj. na pozemcích žalované bylo zastaveno, neboť žalobkyně úřadu nedoložila všechny podklady nezbytné k posouzení její žádosti. Proti usnesení o zastavení řízení podala žalobkyně odvolání, které bylo Magistrátem hl. města Prahy jakožto odvolacím správním orgánem zamítnuto a napadené usnesení bylo potvrzeno.

14. Z předžalobní výzvy a upomínky ze dne 4. 8. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně adresovala žalované výzvu před podáním žaloby. Není patrné, zda byla výzva žalované skutečně odeslána.

15. Soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu spisem zdejšího soudu vedeným v řízení o odstranění stavby a dále spisem Úřadu Městské části Praha 7 vedeným v řízení o odstranění stavby, resp. v řízení o změně v užívání stavby. V první řadě je nutné uvést, že tyto návrhy jsou zcela nekonkrétní, neboť nelze provést důkaz celým spisem, ale pouze určitými listinami. Dále soud uvádí, že žalobkyně provedení těchto důkazů navrhla za účelem prokázání skutečnosti, že předmětná stavba je trvalého charakteru. To však není předmětem tohoto řízení. Předmětem řízení v projednávané věci je zjištění skutečnosti, zda zde existuje povinnost žalované k uzavření navrhované dohody o vyslovení souhlasu ke změně užívání stavby či nikoli. Obsah navrhovaných spisů tedy nemůže ničím přispět k rozhodnutí ve věci. Navíc za situace, kdy žalobkyně rezignovala na výzvy soudy a relevantním způsobem nedoplnila svá žalobní tvrzení.

16. Žalobkyně v projednávané věci podala proti žalované tzv. žalobu na nahrazení projevu vůle, jejíž procesní úpravu nalezneme v ust. § 161 odst. 3 o. s. ř., dle kterého „pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení.“ Jedná se o zvláštní žalobu na plnění, prostřednictvím které se žalobce může domáhat, aby soud nahradil projev vůle žalovaného, který má typicky povinnost uzavřít s žalobcem určitou smlouvu, nebo jiným způsobem vůči žalobci právně jednat, avšak z nějakého důvodu to odmítá. Je však potřeba zdůraznit, že tato povinnost musí pro žalovaného vyplývat z hmotného práva; nejedná se totiž o univerzální procesní ustanovení, na základě kterého by mohl žalobce libovolně požadovat, aby soud nahradil projev vůle náhodné osoby a zavázal ji vůči žalobci (tedy jinými slovy aby se mohl kdokoli obrátit na soud a požádat jej, aby zvážil, zda by bylo spravedlivé, aby mezi účastníky byla uzavřena určitá smlouva). Povinnost žalovaného určitým způsobem projevit svou vůli a nějakým způsobem právně jednat musí vyplývat z konkrétního ustanovení, ať už ustanovení zákona (nebo jiného právního předpisu) nebo smlouvy. Tento názor zastává i odborná literatura, podle které „§ 161 odst. 3 nepředstavuje nějakou univerzální klauzuli, která by bez dalšího zmocňovala žalobce žádat po žalovaném libovolné prohlášení vůle. Jde (jen) o procesní ustanovení, které se týká vykonatelnosti. Povinnost učinit prohlášení vůle proto musí pro žalovaného vyplývat ze zákona, ze smlouvy nebo z porušení povinnosti.“ (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 781, dostupné např. v databázi Beck-online).

17. Uvedené je rovněž v souladu s rozhodovací praxí vyšších soudů. Například Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 8 Cmo 89/2019, dospěl k závěru, že „nemá-li žalovaný jako společník žalobkyně právním předpisem, smlouvou či deliktním jednáním založenou povinnost hlasovat určitým způsobem, pak žaloba na nahrazení projevu jeho vůle nemůže být úspěšná.“ Daný případ se sice vztahoval k hlasování společníka obchodní korporace na valné hromadě, avšak uvedený závěr lze bezpochyby zobecnit a uzavřít, že žaloba na nahrazení projevu vůle nemůže být úspěšná, pokud žalovaný nemá povinnost určitým způsobem jednat uloženou právním předpisem, smlouvou nebo deliktním jednáním. Odkázat lze rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1564/2019, kde byla řešena skutkově obdobná věc, kdy se vlastník budovy domáhal proti vlastníkům pozemku, na kterém se předmětná budova nacházela, nahrazení projevu vůle spočívajícím v souhlasu se změnou stavby. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „v dané věci se však žalobkyně zjevně nedomáhá obrany proti vykonanému zásahu do vlastnického práva ani proti jeho rušení s požadavkem, aby se žalovaný něčeho zdržel nebo aby mu určité jednání bylo zakázáno, ale žádá o vydání rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 OSŘ). Již proto nelze tuto žalobu považovat za negatorní (zápůrčí). Nedání souhlasu jistě může mít vliv na vlastnictví žalobkyně, nicméně nelze je považovat za neoprávněné; není tu norma, která by žalovaným ukládala takové prohlášení. Výklad, podle kterého by odepření souhlasu s jednáním osoby, která žádá o souhlas s určitým způsobem výkonu vlastnického práva, založil neoprávněný zásah do vlastnického práva ve smyslu § 1042 ObčZ, aniž by k takovému souhlasu existovala právní povinnost, je tak zjevně nepřijatelný a je v rozporu s judikaturou NS.“ Pro projednávanou věc je navíc relevantní další judikatorní závěr Nejvyšší soudu, a totiž že soud nemůže nahrazovat souhlas k podání žádosti o stavební povolení, a tím pádem ani jiné procesní úkony v rámci stavebního řízení, např. souhlas se změnou v užívání stavby. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2696/2009, ve kterém je mj. uvedeno, že „výrok soudního rozhodnutí proto musí upravit soukromoprávní vztah, a nikoliv řešit otázky stavebního práva.“ 18. Je sice pravdou, že žalobkyně se v projednávané věci nedomáhá přímo nahrazení souhlasu se změnou v užívání stavby, ale uzavření dohody ohledně udělení souhlasu se změnou v užívání stavby, avšak tímto způsobem žalobkyně pouze danou věc nepřípustně obchází. Tak jako tak je ovšem potřeba uzavřít, že pokud se žalobkyně žalobou domáhá nahrazení projevu vůle žalované spočívajícím v uzavření nepojmenované smlouvy formulované v žalobním návrhu, musí žalované povinnost k uzavření této smlouvy vyplývat z hmotného práva, nikoli jen z přesvědčení žalobkyně, že by mezi účastníky měl nějaký smluvní vztah existovat. Žalobkyně v žalobě toliko obecně odkazuje na zásady občanského zákoníku, aniž uvádí, z jakého konkrétního ustanovení nebo alespoň z jaké konkrétní zásady vyplývá povinnost žalované k uzavření požadované dohody. Soud proto žalobkyni nejprve písemně a poté i ústně na jednání vyzval, aby ve svých žalobních tvrzeních uvedla, z jakých konkrétních skutečností vyvozuje povinnost žalované uzavřít s žalobkyní dohodu o vyslovení souhlasu ke změně užívání stavby, a dále aby označila důkazy k prokázání těchto tvrzení. Žalobkyně však na tuto výzvu nikterak nereagovala, resp. na jednání pouze sdělila, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy.

19. Žalobkyně tedy v projednávané věci nesplnila svou povinnost tvrzení a žádným způsobem nevylíčila, z jakého titulu pramení povinnost žalované uzavřít požadovanou dohodu. Žalobní tvrzení žalobkyně dokonce hraničí s bezúspěšným uplatňováním práva. Pokud jde o obecný odkaz žalobkyně na zásady občanského zákoníku, je nutné konstatovat, že neexistuje žádná zásada povinnosti vlastníka pozemku respektovat budovu zbudovanou na tomto pozemku. Naopak lze upozornit na zásadu autonomie vůle a superficies solo cedit, tedy že povrch ustupuje půdě. Vlastník pozemku nemá žádnou automatickou povinnost trpět na tomto pozemku stavbu, která zde byla zbudována bez povolení, nebo jejíž doba trvání již vypršela. V takovém jednání tudíž nelze spatřovat ani porušení dobrých mravů. I v tomto ohledu se ze strany žalobkyně jedná pouze o obecné sdělení bez jakýchkoli konkrétních tvrzení. Z provedených listinných důkazů vyplývá, že stavebním úřadem Městské části Praha 7 bylo na příkaz soudu zahájeno řízení o odstranění předmětné stavby dočasného charakteru, v důsledku čehož žalobkyně podala žádost o změnu v užívání stavby. K tomu však potřebuje souhlas vlastníků dotčených pozemků, což žalovaná odmítla. Žalobkyně se tedy pokusila obrátit na soud, aby za tímto účelem nahradil projev vůle žalované. Avšak žalobkyně, ač sama podala žalobu, dostatečně nechápe, co přesně je předmětem tohoto řízení, a to i přes to, že na to byla soudem upozorněna. Předmětem řízení není posouzení toho, zda je stavba žalobkyně, která je umístěna na pozemku žalované, dočasného charakteru či nikoli. To bylo předmětem řízení ve správním soudnictví, které je již pravomocně skončeno, a dále civilního řízení o odstranění stavby. Obsah správních ani soudních spisů a v nich obsažených znaleckých posudků však není pro řízení o nahrazení projevu vůle relevantní, neboť jeho předmětem je jen a pouze zjištění skutečnosti, zda zde existuje povinnost žalované k uzavření navrhované dohody o vyslovení souhlasu ke změně užívání stavby či nikoli. Pokud zde žádná taková povinnost neexistuje, nemůže soud projev vůle žalované nahradit, bez ohledu na to, jaký je charakter předmětné stavby, tedy zda se jedná o stavbu trvalou nebo dočasnou. Existenci takové povinnosti se však žalobkyni nepodařilo ani tvrdit, natož pak prokázat.

20. Vzhledem ke všemu shora uvedenému proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, a žalobu zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 164 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. [převzetí a příprava právního zastoupení, vyjádření ve věci ze dne 20. 10. 2022, účast na jednání soudu dne 23. 2. 2023] včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 400 Kč ve výši 1 764 Kč. O povinnosti žalobkyně zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalované bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř. O třídenní lhůtě ke splnění této povinnosti bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.