19 C 188/2023-18

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl místopředsedou Mgr. Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 25.124,26 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9.540 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 9.540 Kč od 17. 1. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 15.584,26 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.018,58 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 543,23 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 10.732,35 Kč od 12. 7. 2023 do 16. 1. 2024 ve výši 15 %, s úrokem 8 % ročně z částky 10.247,77 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplati České republice doplatek soudního poplatku ve výši 271 Kč, a to na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. účtu: 3703-226341/0710, VS: 1911018823 do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 25.124,26 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 3. 2022 [číslo] Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované úvěr ve výši 11.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 1.460 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 9.440 Kč, sestávajících z úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 5.390 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.512 Kč a inkasního poplatku ve výši 1.980 Kč. Žalovaná podle žalobkyně uhradila 1.460 Kč. Právní předchůdce žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 postoupil pohledávky uplatněné žalobou na žalobkyni.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání.

4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou o úvěru ze dne 9. 3. 2022 [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované úvěr ve výši 11.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 1.460 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 9.440 Kč, sestávajících z úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 5.390 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.512 Kč a inkasního poplatku ve výši 1.980 Kč. B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni. Oznámením má soud za prokázané, že původní věřitel oznámil postoupení pohledávek žalované. C) Předžalobní upomínkou spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně podala na poště předžalobní upomínku. D) Soud přihlédl k tvrzení žalobkyně, které je v její neprospěch, tedy že žalovaná uhradila celkem částku 1.460 Kč.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 30. 6. 2017, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 11.000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, žalovaná uhradila celkem částku 1.460 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

7. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

9. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval ke konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

10. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz) nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

11. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 272,44 %, celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 85,8 % poskytnuté jistiny úvěru, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Žalovaná se oproti poskytnutému úvěru ve výši 11.000 Kč zavázal vrátit 20.440 Kč, nezplacení každé splátky ve výši 1.460 Kč zajištěné smluvní pokutou 500 Kč. I když jsou uváděny jednotlivě poplatky podrobně popsané shora, smlouva s nimi počítá jako s jediným závazkem – k tomu srovnej text smlouvy, v němž se dlužník zavazuje zaplatit vedle jistiny celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 9.440 Kč.

12. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t. j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku. V daném případě při posuzování úvěruschopnosti měla žalobkyně k dispozici následující dokumenty, ze kterých se soudu podává následující. Právní předchůdce žalobkyně provedl Finanční analýzu (vyplnil zástupce [jméno] [příjmení]), přičemž v této analýze je uvedeno, že žalovaná dosahuje příjmu 14.134 Kč, výše měsíčních výdajů činí 9.000 Kč, měsíční volné zdroje činí 4.134 Kč. Žalovaná má jedno nezaopatřené dítě do 6 do 15 let, v domácnosti žije jedna výdělečná osoba, dále je ve Finanční analýze uveden výpočet minimálních nákladů žadatele. Právní předchůdce žalobkyně měl k dispozici uvedení kontaktní osoby žalované. V Žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že pobírá rodičovský příspěvek 9.000 Kč, má jednu vyživovací povinnost, bydlí u rodičů, bydlení a energie činí 1.000 Kč měsíčně, doprava, jídlo a osobní náklady činí 6.320 Kč, přičemž žádné příjmy ani výdaje nebyly doloženy.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ ZOSÚ“) Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 86 ZOSÚ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. V posuzovaném případě si právní předchůdce žalobkyně (věřitel) tvrzení žalované o příjmech a výdajích neověřil. Žalovaná měla splácet měsíčně 1.460 Kč, po uvedených výdajích, nijak neověřených a jedné vyživovací povinnosti a neočekávaných výdajích tak nemohla mít reálně prostředky na splácení, k němuž se zavázala. Podle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovanou si neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů. Z tohoto důvodu pokládá soud smlouvu za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

16. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaná uhradila částku 1.460 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 11.000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovanou (11.000 Kč – 1.460 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl (9.540 Kč). Soud žalobě vyhověl částečně také ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalované se stal splatným na základě doručení žaloby, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. V případě předžalobní výzvy nebylo prokázáno, že by byla doručena žalované, jen že byla podána na poště. Žaloba byla žalované doručena dne 15. 1. 2024, dne následujícího mohla žalovaná splnit (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) a pokud tak neučinila, dostala se ode dne 17. 1. 2024 do prodlení. Od posledně uvedeného data má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 9.540 Kč, ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaná byla sice z větší části úspěšná, ale žádné náklady řízení jí nevznikly, a proto jí je soud nepřiznal.

18. Jelikož soud ve věci nevydal žalobkyní navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni doplatek soudního poplatku podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Základ soudního poplatku je tvořen částkou 25.124,26 Kč, čemuž odpovídá soudní poplatek ve výši 1.257 Kč, žalobkyně však dosud zaplatila 986 Kč. Soud proto žalobkyni vyzval k doplatku ve výši 271 Kč.

Poučení