19 C 194/2021-31

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Krojovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobce] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobce] oba zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení částky 800 EUR s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 400 EUR spolu s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 10. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobci se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 30.3.2021 domáhali zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky s odůvodněním, že dne 7.10.2019 cestovali letem provozovaným žalovanou [právnická osoba] [číslo] z letiště [příjmení], [anonymizováno] do [obec], let byl zpožděn v délce 7:20 hodin, tedy o více než 3 hodiny. Žalobci jako cestující své nároky postoupili [právnická osoba] [anonymizováno] (dále jen„ AirHelp“), která je dne 9.1.2020 u žalované uplatnila předžalobní výzvou. S ohledem na aktuální rozhodovací praxi soudů (neplatnost postoupení pohledávky z cestujícího na AirHelp) došlo k opatrnosti ke zpětnému postoupení pohledávky z AirHelp na cestující, kteří pak uplatnili nárok u žalované prostřednictvím výzvy právního zástupce ze dne 18.3.2021. Soud návrhu vyhověl vydáním elektronického platebního rozkazu, proti němuž podala žalovaná včasný odpor. Žalovaná k požadavku žalobců uvedla, že tento neuznává co do důvodu i výše, neboť žalobci neuplatnili nárok na zaplacení vymáhané částky včas, když podle ust. § 2553 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) musí cestující uplatnit právo na náhradu škody vzniklé tím, že přeprava nebyla provedena včas bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců. V opačném případě soud právo cestujícímu nepřizná, namítne-li dopravce, že nebylo uplatněno včas. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Žalovaná dále namítla neplatnost postoupení pohledávky žalobců na [právnická osoba] [anonymizováno] (dále jen„ AirHelp“), která následně u žalované uplatnila postoupený nárok, a tedy i toto uplatnění nároku je nutné považovat za neplatné, neboť [právnická osoba] nedisponovala věcnou legitimací k takovému jednání. Žalobci ve svém vyjádření ze dne 3.6.2021 uvedli, že předmětný let se uskutečnil 7.10.2019, žádost o kompenzaci byla žalované zaslána prostřednictvím AirHelp dne 9.1.2020, žádost obsahovala jméno žalobce, rezervační kód a specifikaci letu. Dle obsahu ji lze posoudit jako řádné uplatnění nároku cestujícího. Otázka (ne) platnosti postoupení navíc nebyla v době uplatnění nároku u žalované jakkoli zpochybňována. Žalobci se tak oprávněně domnívali, že jejich žádost byla řádně přijata. V dalším vyjádření z 4.10.2021 žalobci dále s poukazem na aktuální rozhodovací praxi odvolacího soudu doplnili, že námitka promlčení vznesená žalovanou až v soudním řízení je rozporná s dobrými mravy, cestující konkludentně zhojili tvrzenou neplatnost smlouvy o postoupení obratem poté, co soudy začaly rozhodovat o neplatnosti postoupení. Žalované plnění bylo tedy řádně a včas notifikováno u žalované, která v rozporu s právními předpisy žalobcům ničeho neuhradila. Žalovaná v dalším řízení sporovala, že jí byla řádně doručena výzva k úhradě činěná za cestující [právnická osoba], poukázala na fakt, že žalobci doručení výzvy nijak neprokazují. Soud k projednání návrhu nařídil ústní jednání na 5.10.2021. Žalobci svou neúčast u jednání omluvili, o odročení nežádali, soud proto návrh projednal a rozhodl o něm ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobců. Mezi stranami nebylo po skutkové stránce sporu o tom, že se žalobci účastnili letu žalované [příjmení] [číslo] z [anonymizováno] do [obec] a že zpoždění tohoto letu překročilo 3 hodiny. Dle tvrzení žalobců byla žalovaná k plnění pohledávky vyzvána dne 9.1.2020 žádostí [právnická osoba], jíž žalobci postoupili své pohledávky, což soud zjistil z výzvy [právnická osoba] ze dne 9.1.2020. Uvedená žádost obsahuje upozornění, že jde o náhradu za zpožděný let ve vztahu ke klientům – nynějším žalobcům, kteří jsou identifikováni jménem, označením letu – QS [číslo], datem letu – 7.10.2019 a údajným číslem rezervace [číslo]. Dále je uvedena informace o požadované částce, bankovní spojení na [právnická osoba] a upozornění, že klient postoupil svůj nárok na [právnická osoba] a v důsledku toho nelze platby zasílat přímo klientovi. Žalobci dále předložili soudu a soud provedl k důkazu listinu Assignment Form/Formul o postoupení. V případě žalobce [celé jméno žalobce] je na formuláři uvedeno datum 16.1.2020 a číslo rezervace letu [číslo], v případě žalobce [celé jméno žalobce] je na formuláři uvedeno datum 6.1.2020 a stejné číslo rezervace letu [číslo]. Dále soud provedl důkaz žalobci předloženými lístky k odbaveným zavazadlům a boarding passy, z nichž vyplývá, že žalobce [celé jméno žalobce] byl označen PNR [číslo] a žalobce [celé jméno žalobce] PNR [číslo]. Žalobci dále vyzvali žalovanou k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 18. 3. 2021. Doručení této výzvy dne 19. 3. 2021 vyplývá z doručenky datové schránky právní zástupkyně žalobců. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci řízení. Po zhodnocení důkazů učinil soud o skutkovém stavu závěr, že žalobci se dne 7.10.2019 účastnili letu žalované [příjmení] [číslo] z [anonymizováno] do [obec] a že zpoždění tohoto letu na příletu převýšilo 3 hodiny. Žalobci uplatnili u žalované nárok na náhradu za zpoždění letu předžalobní výzvou zaslanou žalované prostřednictvím právního zástupce dne 19.3.2021. Žalobci neprokázali, že by své nároky uplatnili u žalované dříve prostřednictvím [právnická osoba]. Soud se nejprve zabýval k námitce žalované tím, zda nárok žalobců není promlčen ve smyslu ust. § 2553 o. z. Z formulářů o postoupení pohledávky v anglickém a českém jazyce bylo zjištěno, že žalobci jsou označeni jménem, příjmením a adresou, konkrétní pohledávka označena není, je uvedeno pouze„ číslo rezervace letu“ [číslo], které je správné jen v případě [celé jméno žalobce], zatímco žalobce [celé jméno žalobce] měl číslo rezervace letenky neboli PNR kód ([příjmení] [jméno] [příjmení]) [číslo] Smlouvy jsou datovány 6.1.2020 v případě žalobce [celé jméno žalobce], resp. 16.1.2020 v případě žalobce [celé jméno žalobce]. Podle smlouvy žalobci postupují [právnická osoba] Limited pohledávku podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení č. 261/2004“), Montrealské úmluvy z roku 1999, v souvislosti s uvedeným letem označeným číslem letu a to v souladu se smluvními podmínkami, a to v celém rozsahu včetně příslušenství a všech práv souvisejících s pohledávkou. Dále je postupník oprávněn vymáhat a přijímat platby související s pohledávkou a žalobci jsou srozuměni s tím, že nejsou oprávněni akceptovat žádný přímý kontakt, ani přijmout platbu od provozujícího leteckého dopravce. V tomto formuláři je také uvedeno, že pokud je postoupení podle toho formuláře prohlášeno z jakéhokoliv důvodu za neplatné, bude formulář k postoupení považován za plnou moc udělenou ze strany klienta [právnická osoba], na základě které je [právnická osoba] udělena výlučná pravomoc s plným právem substituce k tam uvedeným úkonům, tedy i k vymáhání pohledávky cestujících. Smlouvy jsou podepsány žalobci přenosem jejich podpisu do počítače. Podpis postupníka na smlouvě uveden není. Z podmínek [právnická osoba] známých soudu z jiných jednání a založených ve správním deníku soudu, soud zjistil, že smlouva je pokládána za uzavřenou, když klient vedle přijetí těchto podmínek rovněž podepsal formulář postoupení nebo zmocňující dokument. Formulář postoupení je dokument, na jehož základě klient v souladu s podmínkami této smlouvy postoupí vlastnictví nároku [právnická osoba]. Ceník je příloha připojená k těmto podmínkám, v nichž jsou uvedeny akceptované měny, způsoby platby a veškeré poplatky účtované [právnická osoba]. Poté co klient přijme tyto podmínky a podepíše buď formulář postoupení, nebo zmocňující dokument, zavazuje se přijímat službu [příjmení] as a Service a AirHelp se zavazuje službu [příjmení] as a Service poskytovat, ledaže by AirHelp bez zbytečného odkladu klienta informovala, že pro daný nárok nemůže službu [příjmení] as a Service poskytnout. Podpisem formuláře postoupení nebo zmocňujícího dokumentu klient zaručuje, že je právně způsobilý podepsat formulář postoupení nebo zmocňující dokument svým jménem. K úspěšnému uplatnění nároku potřebuje AirHelp od klienta podepsaný formulář postoupení nebo zmocňující dokument, který lze [právnická osoba] poslat prostřednictvím webového formuláře, mobilní aplikace, nebo pomocí e-mailu či poštou. Jakmile AirHelp obdrží od klienta podepsaný formulář postoupení nebo zmocňující dokument, připraví výzvu k zaplacení a bez zbytečného odkladu ji pošle leteckému dopravci a obstará veškerou další korespondenci. Bude-li odškodnění za let zaplaceno, účtuje si AirHelp za tuto částku služby [příjmení] as a Service poplatek za služby. V případě, že letecký dopravce nezaplatí odškodnění za let v přiměřené době poté, co k tomu byl [právnická osoba] vyzván a pod podmínkou, že případ má dostatečnou šanci na úspěšný výsledek, může AirHelp zahájit právní kroky k prosazování nároků. V případě, že jsou učiněný právní kroky a odškodnění za let je zaplaceno, účtuje si [právnická osoba] vedle poplatku za služby ještě poplatek za právní kroky, který slouží k pokrytí dodatečných nákladů za právní kroky. Jestliže AirHelp nebo smluvní právní zástupce zahájí soudní řízení k prosazení nároků, uhradí AirHelp veškeré náklady spojené v případě neúspěšného soudního řízení. AirHelp poskytuje službu [příjmení] as a Service bezplatně, ledaže by AirHelp byla úspěšná při vymáhání odškodnění za let. V případě, že bude AirHelp při vymáhání úspěšná, bude převod dohodnuté částky odškodnění za let klientovi podmíněn pouze úhradou případných poplatků na základě ceníku. Podle článku 9. 2. tyto podmínky, formulář postoupení a smlouva mezi [právnická osoba] a klientem se řídí německým právem. Klient je však vždy oprávněn požadovat řádnou ochranu na základě kogentních ustanovení zákonů země trvalého pobytu klienta. Kontraktační proces [právnická osoba], známý soudu z jiných řízení, probíhá tak, že na webových stránkách společnosti cestující vyplní dotazník, kde uvede své jméno, příjmení a adresu, dále den odletu a příletu provozujícího leteckého dopravce a číslo letu a je mu přislíbená plná kompenzace s tím, že služba je bezplatná. Poté obdrží cestující podmínky a ceník a z těchto dokumentů vyplývá, že sice služba je bezplatná, avšak pokud bude [právnická osoba] úspěšná, bude převod dohodnuté části odškodnění za let klientovi podmíněn pouze úhradou poplatku podle ceníku, což znamená 25 %, respektive 50 % v případě soudního jednání. Cestující nepodepisuje smlouvu o postoupení pohledávky, ale pouze svým podpisem vyplňuje prázdné pole v počítači, a tento podpis bez jeho vědomí je přenesen na jakýkoliv jiný dokument. Smlouvu o postoupení pohledávky cestující neobdrží, není na ní uvedeno číslo letu, ale pouze alfa numerický kód tzv. PNR, který není jednoznačným identifikátorem jakékoliv pohledávky, pouze identifikuje rezervaci v rezervačním systému. Jedná se zpravidla o záznam o více letech a více cestujících, kteří můžou cestovat v rámci téže rezervace, a nevypovídá nic o tom, že se jedná o daný konkrétní let konkrétního cestujícího. Tato postupní smlouva není podepsána cestujícími a rovněž není podepsána ani zástupcem [právnická osoba]. Na věc dopadá přímo použitelné Nařízení ES č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 400 EUR v případě letové vzdálenosti od 1 500 km do 3 000 km. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. § 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství. Nařízení č. 261/2004 žádnou lhůtu k uplatnění nároku na náhradu újmy nestanoví. Dle čl. 1 preambule Nařízení č. 261/2004 činnost Společenství v oblasti letecké dopravy měly mimo jiné směřovat k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících. Kromě toho by měl být obecně brán zásadní zřetel na požadavky ochrany spotřebitele. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu [číslo] ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“. V přepravních podmínkách žalované platných od 3. 5. 2017 bodu 13. 2. a 13. 3. je upraven postup žalované a práva cestujících při nepravidelnosti letecké dopravy, tj. zpoždění a zrušení plánovaného letu, a to citací Nařízení č. 261/2004 a odkazem na toto nařízení při vymáhání nároku cestujících. Podle § 125 odst. Bürgerliches Gesetzbuch (dále jen BGB) právní úkon, který postrádá formu předepsanou zákonem, je neplatný. Podle § 126 odst. BGB v případě smlouvy musí být strany podepsány na stejném dokumentu. Podle § 126 odst. 1 BGB vyžaduje-li zákon písemnou formu, podepíše dokument zhotovitel podpisem jména, nebo notářským podpisem. Podle § 134 BGB právní úkon, který je v rozporu s právním zákazem je neplatný, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 138 BGB právní úkon odporující morálce je neplatný. Podle § 138 odst. 2 BGB zejména právní úkon, kdy osoba využívající nucení nezkušenosti, nedostatku úsudku nebo vážného nedostatku vůle jiné osoby nebo třetí osoby, slibuje nebo poskytuje výhodu ve vztahu ke službě, která je ve značném nepoměru se službou, je neplatný. Podle článku 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále i jen nařízení eIDAS) 1) Elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. 2) Kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. 3) Kvalifikovaný elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě se uznává jako kvalifikovaný elektronický podpis ve všech ostatních členských státech. Podle článku 26 téhož nařízení zaručený elektronický podpis musí splňovat tyto požadavky: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 211/83 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13 EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje se směrnice Rady 85/577 EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady [číslo] v článku 6 – požadavky na informace v případě smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory: 1) předtím než je spotřebitel vázán smlouvou uzavřenou na dálku nebo smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostory či odpovídající smluvní nabídkou, poskytne obchodník spotřebiteli jasným a srozumitelným způsobem tyto informace za a) hlavní vlastnosti zboží nebo služeb v rozsahu odpovídajícím danému nosiči a zboží či službám, za b) totožnost obchodníka, například jeho obchodní jméno, za c) zeměpisnou adresu na níž je obchodník usazen a jeho telefonní číslo, číslo faxu a e-mailovou adresu, pokud existují, které spotřebiteli umožňují urychleně obchodníka kontaktovat a efektivně s ním komunikovat a případně adresu a totožnost obchodníka, v jehož zastoupení jedná, za d) zeměpisnou adresu místa podnikání obchodníka, pokud se liší od adresy poskytnuté v souladu s písmenem c) a případně zeměpisnou adresu obchodníka, v jehož zastoupení jedná, na kterou může spotřebitel zaslat případné stížnosti. Ohledně otázky, zda je možné výzvu k náhradě paušální škody žalobců, která byla učiněna [právnická osoba], považovat za platnou, má soud za to, že nikoliv, neboť ani smlouvy o postoupení pohledávky nebyly uzavřeny platně. Postupní smlouvy byly uzavřeny podle německého práva, proto soud posuzoval platnost tohoto právního úkonu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 211/83 o právech spotřebitelů, nařízení eIDAS a citovaných ustanovení BGB. S ohledem na výše uvedené soud má podle § 126 odst. 1 a 138 BGB postupní smlouvy za neplatné, neboť cestující tyto postupní smlouvy nepodepsali a nepodepsala je ani [právnická osoba], na kterou měly být pohledávky postoupeny. Jedná se o neplatný právní úkon ve smyslu § 138 BGB, neboť [právnická osoba] využila nezkušenosti cestujících, když slibovala, že poskytne výhodu ve vztahu ke službě, podle nabídky měli cestující obdržet celou náhradu s tím, že služba [právnická osoba] je bezplatná, avšak podle ceníku od výplaty náhrady měly být odečteny další poplatky, jejichž způsob odečtení je uveden v podmínkách nejasně a nesrozumitelně. Dále je na místě postupovat podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU, když podle článku 5 došlo ke klamání spotřebitele, neboť není uvedena řádně totožnost obchodníka, jeho kontaktní adresa včetně telefonu, faxu či e-mailu, není uvedena celková cena zboží či služeb a rovněž jasně a srozumitelně nejsou uvedeny podmínky platby dodání a plnění včetně lhůty. Ujednání v postupní smlouvě, které je skryté v podmínkách, naplňuje znaky nepřiměřeného ujednání ve spotřebitelské smlouvě a s ohledem na tuto skutečnost se k těmto ujednáním nemůže přihlížet, a i proto soud shledal postupní smlouvy za neplatná právní jednání. Nad to shora specifikované Nařízení eIDAS, které zavazuje všechny členské státy Evropské unie, tedy včetně Německa, jehož právo mělo být dle (údajně) akceptovaných všeobecných smluvních podmínek v této věci použito, a má přednost před vnitrostátní právní úpravou, vymezuje v čl. 25 předpoklady„ kvalifikovaného elektronického podpisu“, které musí být naplněny, aby byla jednoznačně a nezaměnitelně určena (identifikována) podepisující se osoba. Jen takový elektronický podpis tedy může bez pochybností určit jednající osobu, která se na smlouvu podepsala. Podle čl. 26 Nařízení eIDAS, upravující další elektronický podpis –„ zaručený elektronický podpis“, vyžaduje, aby byl jednoznačně spojen s podepisující osobou a umožnil její identifikaci. I tento podpis tak umožňuje se značnou úrovní důvěry identifikovat (ztotožnit) podepsanou osobu. Všechny ostatní elektronické podpisy je soud sice povinen přijmout jako důkaz (ve smyslu čl. 25 bod 1. Nařízení eIDAS), avšak bez dalších tvrzení a důkazů, které v dané věci nabídnuty nebyly, nelze mít za prokázané, že elektronický podpis je podpisem (údajně) jednající osoby. Jiné elektronické podpisy již identitu podepsané osoby nikterak nezaručují. Tímto jiným, tj. nezaručeným elektronickým podpisem jsou i údajné podpisy postupitelů nároků – žalobců, které byly de facto jako obrázek podpisu sejmuty z jiné (elektronické) listiny a následně vloženy do písemností označených jako postupní smlouvy. Fakticky se tak nemuselo jednat ani o podpis osoby uvedené jako postupitel a tento obrázek podpisu mohl být dokonce sejmut z jiného dokumentu a bez vůle uvedené osoby podepsat postupní smlouvu mohl být vložen do předmětného dokumentu označeného jako postupní smlouva. I s ohledem na shora uvedené, nelze žalobci předkládané postupní smlouvy považovat za platně uzavřené a právní jednání učiněné postupníky za platná (k neplatnosti postupní smlouvy také srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020 č. j. 25 Co 221/2020 – 103). Jak bylo již uvedeno, mezi cestujícími a [právnická osoba] jsou právní vztahy regulovány německým právem s odkazem na článek 9. 2. smluvních podmínek [právnická osoba]. Výklad platnosti či neplatnosti těchto právních jednání je nutno podřídit německému právu, včetně rozhodnutí německých soudů. V tomto směru soud zdůrazňuje, že v době, kdy byla mezi cestujícími a [právnická osoba] podepsaná žalobci tvrzená postupní smlouva, tj. dne 13. 5. 2020, bylo pro [právnická osoba] ve vztahu k cestujícím závazné rozhodnutí Zemského soudu v Hamburku sp. zn. 312 O 89/2018 ze dne 14. 3. 2018, kterým bylo [právnická osoba] nařízeno, aby se zdržela vymáhání pohledávek cestujících v letecké dopravě ve [příjmení] republice Německo vůči leteckým společnostem, vzniklých z důvodu odepření nástupu na palubu, zrušení nebo zpoždění letu podle německého práva, v případě postoupení těchto nároků ze strany cestujících a i v případě zplnomocnění cestujících k vymáhání pohledávek, a to do té doby, než nebude mít registraci pro služby vymáhání pohledávek podle § 10 Zákona o poskytování právních služeb. Stejně tak rozhodnutí Zemského soudu v Kolíně 9 S 24/2016 ze dne 6. 5. 2016, které muselo být [právnická osoba] v době podpisu postupní smlouvy známo. Zemský soud v Kolíně v tomto rozhodnutí učinil závěr, že:„ Podle judikatury Spolkového nejvyššího soudu je cílem zákona o právních službách chránit osoby usilující o spravedlnost, právní úkony a právní řád před nekvalifikovanými právními službami. Spolkový nejvyšší soud tak kromě evidentního účelu zákona chránit příjemce právní služby před nedostatečně kvalifikovanými poskytovateli, má za to, že i právní vztahy by měly být rovněž chráněny před nedostatečnými službami v oblasti právního poradenství. Spolkový Nejvyšší soud touto správnou úvahou rovněž zahrnuje dlužníka do oblasti působnosti zákona o právních službách v souvislosti s postoupením pohledávky. Podle názoru senátu je to odůvodněné:„ Dlužník má obvykle oprávněný zájem na tom, aby nemusel jednat s potencionálními nekvalifikovanými nebo pochybnými poskytovateli právních služeb, kteří vstoupili do pozice věřitele v důsledku postoupení pohledávky v průběhu vypořádání dluhového vztahu. Pouze při takovém chápání zákona a právních službách je plně zachována všeobecná ochrana předpokládaná Spolkovým nejvyšším soudem, a to jak jednotlivci, který usiluje o spravedlnost, tak obecného právního styku a výkonu spravedlnosti a dále je respektován zájem dlužníka, aby si mohl vybrat svého věřitele, nikoliv však postupníka. S ohledem na tento stav, na rozdíl od právního názoru navrhovatele, nemá žádný význam, že obě strany smlouvy o postoupení nemají bydliště, respektive místo podnikání ve [příjmení] republice. Kromě toho nemůže být přijat ani argument navrhovatele, že zákon o právních službách nelze použít na společnosti z nečlenských států EU.“ Ze shora uvedených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že [právnická osoba] v daném momentě jednala v rozporu s německým právem a i jí známými rozhodnutími německých soudů. Co se týče výzvy k zaplacení pohledávky, je z ní zřejmé, že [právnická osoba] nejprve leteckého přepravce informuje, že jde o vztah [právnická osoba] a jejího klienta. Dále však uvádí, že letecká společnost má kompenzaci zaplatit na níže uvedené účty, účty [právnická osoba] a upozorňuje, že klient postoupil nárok podepsáním připojeného formuláře. V tomto případě tedy společnost žalovaná nemohla učinit jiný závěr, než že k žádnému postoupení ještě dojít nemohlo, neboť v době, kdy byla tato výzva vyhotovená, nebyly postupní smlouvy ještě podepsány. Soud má za to, že nelze zbavit leteckého přepravce bez dalšího práva zabývat se s tím, zda skutečně plní oprávněnému subjektu, a to ani dovoláním se ochrany cestujícího jako spotřebitele. Pokud je leteckému přepravci adresována výzva, z které jednoznačně neplyne, zda daná společnost zastupuje cestujícího nebo se stala držitelem pohledávky, přičemž má letecký přepravce zaplatit kompenzaci na účet [právnická osoba], nelze z takovéto výzvy dovodit nic jiného než, že je zmatečná a plnil-li by letecký přepravce skutečně na účet [právnická osoba], vystavoval by se riziku, že by cestující mohl namítnout nedostatek postoupení a plnění neoprávněné osobě z jeho strany. Soud zdůrazňuje, že má za to, že to byla právě [právnická osoba] Limited, která přes znalost německého práva a rozsudků německých soudů zcela flagrantním způsobem porušovala práva cestujících jako spotřebitelů a nelze sekundárně toto protiprávní jednání [právnická osoba] přenášet na žalovanou. Pokud žalobci tvrdí, že postupní smlouva či plná moc udělená [právnická osoba] mohla být udělena také ústně, zůstává tento jejich argument pouze v rovině tvrzení, aniž by k tomuto argumentu soudu poskytli jakékoliv důkazy. Za stěžejní v tomto sporu považuje soud závěr, že žalobci netvrdili ani neprokázali, zda a jakým způsobem byla žalované zaslána výzva k plnění ze dne 9.1.2020, resp. že výzva byla žalované doručena. Svou nepřítomností při jednání se pak žalobci vzdali práva poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., tj. poučení o povinnosti označit k prokázání rozhodné skutkové okolnosti patřičný důkaz. Nadto nelze odhlédnout ani od toho, že k postoupení pohledávky mělo v případě žalobce [celé jméno žalobce] dojít dne 16.1.2020, přičemž žádost o kompenzaci je datována dnem 9.1.2020, aniž by žalobci tvrdili, že byla odeslána později. Výzvu k zaplacení kompenzace tak [právnická osoba] učinila ještě předtím, než byla podle jejího názoru platná a účinná smlouva o postoupení pohledávek cestujícího. Nad to se v obou dokumentech neshodují ani čísla rezervací, když ve formuláři o postoupení je uváděno [číslo] což je PNR žalobce [celé jméno žalobce], zatímco žalobce [celé jméno žalobce] byl evidován pod PNR [číslo] a toto číslo ve výzvě k plnění chybí. V daném případě tak vůbec nebylo prokázáno, že byla žalované doručena žádost o kompenzaci prostřednictvím [právnická osoba], nadto i pokud o kompenzaci požádala žalovanou [právnická osoba], nikoliv žalobci, potom tak učinila bez jakéhokoli právního základu, neboť v době žádosti nebyla držitelkou nároku cestujících. Jelikož přímo použitelné Nařízení neobsahuje podrobnou úpravu lhůty, ve které je potřeba uplatnit práva cestujících za zrušený či zpožděný let, a nepřichází v úvahu použití žádného přepravního řádu, použijí se ustanovení občanského zákoníku, tedy konkrétně úprava obsažená v ust. § 2553 o. z. V tomto ohledu soud odkazuje i na závěry Městského soudu v Praze uvedenými v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11., z kterého vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise - [webová adresa]). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § [číslo] výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ''spotřebitelem'' či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ Je sice pravdou, že shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, avšak důvodem zrušení nebyl shora uvedený právní názor na otázku notifikační povinnosti cestujícího včetně běhu lhůty k uplatnění práva u přepravce, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by dané otázky byly řešeny. Uvedené řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98). Podepsaný soud má však za to, že i když uvedený rozsudek Městského soudu v Praze nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci. Nad to shora uvedené závěry byly aprobovány i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021 č. j. 58 Co 176/2021 – 56. Soud tedy v souladu s citovanými ustanoveními občanského zákoníku a Nařízení č. 261/2004 zastává stanovisko, že včasná notifikace cestujícího je nezbytným předpokladem pro uplatnění práv z přepravy, a proto je pro úspěšné uplatnění práv z přepravy nutné notifikovat práva u dopravce včas, tedy v 6 měsíční lhůtě stanovené § 2553 odst. 3 o. z. Žalobci svým jménem vyzvali žalovanou k zaplacení náhrady za zpoždění letu až dne 19.3.2021, tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění těchto práv ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z. Soud tak uzavřel, že žalobci nárok neuplatnili včas, jejich nárok byl promlčen a žalovaná společnost námitku promlčení vznesla, proto soud rozhodl o zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku, neboť let se měl uskutečnit dne 7.10.2019, avšak platná výzva k plnění byla podána u žalované společnosti dne 19.3.2021, tedy až po uplynutí promlčecí lhůty 6 měsíců. K námitce, že žalovaná jedná v rozporu s dobrými mravy, pokud s takovým časovým odstupem namítá promlčení nároku cestujících z důvodu neplatnosti postoupení, je třeba konstatovat, že institut promlčení má právě zabránit případům, že určité právo by bylo vymahatelné neomezený čas a na straně dlužníka by stále panovala nejistota, kdy jeho dluh může být ze strany věřitele vymáhán. Tento institut tak slouží k nastolení rovnováhy mezi možností věřitele domáhat se svého práva a právní jistotou dlužníka, že toto právo je časově limitované. Žalobou vznesenou námitku promlčení však soud v rozporu s dobrými mravy neshledává, neboť k promlčení nároku nedošlo pro obstrukční jednání žalované strany, ale proto, že [právnická osoba] se neřídila rozhodnutími německých soudů a přes zákonnou úpravu i tato rozhodnutí pokračovala v podnikatelské činnosti jí zakázané. Co se týče ochrany spotřebitele jako slabší strany, je nutno zdůraznit, že tuto ochranu měla spotřebitelům poskytnout zejména [právnická osoba] a nesledovat pouze svůj podnikatelský zájem, ale dbát práv cestujících, zákonů a rozhodnutí soudů. Z uvedených důvodů soud žalobní požadavky obou žalobců zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (podání písemného odporu a vyjádření, příprava na ústní jednání, účast u ústního jednání).

Poučení