19 C 22/2023 - 29

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem JUDr. Rudolfem Prokopem ve věci žalobce: [žalobce], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [advokát] sídlem [adresa] proti žalované: [žalovaná], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 38 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 34 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 500 Kč od 24. 2. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 3 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 400 Kč od 21. 2. 2023 do 23. 2. 2023 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 900 Kč od 24. 2. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 14 342 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 38 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného před služebním funkcionářem. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce dne 22. 8. 2022 podal u žalované žádost o náhradu nemajetkové újmy, přičemž žalovaná ve svém stanovisku ze dne 16. 2. 2023 žalobci sdělila, že se žalobci za nesprávný úřední postup spočívající v nedodržení zákonných lhůt omlouvá, avšak celková doba řízení nebyla natolik nepřiměřená, aby způsobila vznik újmy vyžadující finanční zadostiučinění. Předmětem řízení je nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za újmu vzniklou nesprávným úředním postupem ředitelky kanceláře ředitele [právnická osoba], ředitele [právnická osoba] a Krajského soudu v Brně. Žalobce podáním ze dne 27. 7. 2019 požádal služební funkcionářku o udělení souhlasu s vykonáváním jiné výdělečné činnosti, spočívající v činnosti lektora krizové přípravy a vzdělávání záchranářů [právnická osoba]. Rozhodnutím ředitelky kanceláře ředitele [právnická osoba] ze dne 9. 3. 2020 souhlas s vykonáváním jiné výdělečné činnosti žalobci udělen nebyl. Proti rozhodnutí služebního funkcionáře podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 5. 5. 2020 zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího orgánu napadl žalobce správní žalobou, přičemž Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 29 Ad 8/2020, odvolací rozhodnutí zrušil, neboť žalobu shledal důvodnou. Odvolací orgán následně rozhodnutím ze dne 23. 6. 2022 rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele zrušil a řízení ve věcech služebního poměru o udělení souhlasu s výkonem jiné výdělečné činnosti zastavil, neboť pro výkon pedagogické činnosti se souhlas služebního funkcionáře nevyžaduje. Předmětem tohoto řízení je tedy náhrada za období od 31. 7. 2019 (doručení žádosti) do 29. 6. 2022 (doručení rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno), tedy téměř 2 roky a 11 měsíců. Z povahy věci vyplývá, že složitost věci nebyla nikterak veliká, neboť se jednalo o posouzení oprávněnosti podané žádosti, přičemž služební funkcionář měl vědět, že v daném případě je souhlas fakticky udělen již ze zákona. Žalobce svým chováním nijak nepřispěl k délce řízení a nečinil žádná obstrukční jednání. Celková délka řízení činila téměř 2 roky a 11 měsíců, přičemž řízení v prvním stupni trvalo sedm a půl měsíce a následně Krajský soud v Brně byl nečinný téměř jeden rok a sedm měsíců. Předmětem řízení byla otázka mající nezanedbatelný vliv na fungování žalobce, neboť se jednalo o jeho výdělečnou činnost, za kterou v letech 2018 a 2019 inkasoval čistou mzdu ve výši 19 338 Kč a 21 420 Kč, tedy v průměru 1 698,25 Kč měsíčně. Délka řízení má pro žalobce podstatný negativní význam, který by měl být odčiněn, přičemž nepostačuje samotné konstatování porušení práva, které je dostatečnou satisfakcí jen výjimečně, přičemž aktuální judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že konstatování porušení práva je vyhrazeno skutečně jen těm případům, kdy význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, pročež by mu mělo být poskytnuto zadostiučinění v penězích, a to ve výši 38 400 Kč (20 000 Kč za první dva roky řízení a 0,92 × 20 000 Kč za dalších téměř 11 měsíců).

2. Žalovaná ve věci uvedla, že celé řízení ve věcech služebního poměru včetně řízení soudního trvalo od 31. 7. 2019 do 24. 6. 2022, tedy 2 roky, 10 měsíců a 24 dní. Řízení bylo zahájeno podáním žádosti dne 31. 7. 2019, přičemž lhůta k vydání rozhodnutí činila 30 dnů, resp. 60 dnů ve složitějších případech. Za den vydání rozhodnutí se v daném případě považuje 17. 3. 2020, kdy bylo rozhodnutí doručeno žalobci. Rozhodnutí bylo vydáno 6 měsíců a 18 dní po uplynutí 30denní lhůty, resp. 5 měsíců a 18 dní po uplynutí 60denní lhůty. Nedodržení zákonné lhůty bylo způsobeno z důvodu velkého množství obdobných podaných žádostí. Rozhodnutí bylo ze strany žalobce napadeno odvoláním, přičemž odvolací orgán rozhodl v rámci zákonné 90denní lhůty tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce odvolací rozhodnutí napadl správní žalobou. Krajský soud v Brně odvolací rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Soudní řízení trvalo od 28. 5. 2020 do 21. 3. 2022, tedy 1 rok, 9 měsíců a 24 dní. Následně odvolací orgán napadené prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Rozhodnutí o odvolání bylo vydáno 5. den po uplynutí 90denní lhůty. Žalovaná uznala, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích. Tyto průtahy však nebyly natolik nepřiměřené, aby způsobily vznik nemajetkové újmy žalobci. Žalovaná dodala, že po celou dobu od podání žádosti dne 31. 7. 2019 až do vydání prvoinstančního rozhodnutí mohl žalobce předmětnou činnost vykonávat bez obav z propuštění ze služebního poměru, takže celková doba řízení, která mohla mít vliv na vznik nemajetkové újmy, počala běžet až dne 17. 3. 2020. Dále uvedla, že v důsledku covidu byl vyhlášen nouzový stav, a to pro období od 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020, od 5. 10. 2020 do 11. 4. 2021 a od 26. 11. 2021 do 25. 12. 2021, a proto žalobce v těchto dnech nemohl jinou výdělečnou činnost vykonávat. V těchto obdobích tak byl umenšen vliv na vznik nemajetkové újmy žalobce. Žádost žalobce o náhradu škody byla vyřízena stanoviskem žalované ze dne 16. 2. 2023, ve kterém bylo konstatováno porušení práva a žalobci byla vyslovena omluva. Žalovaná tento postup považuje za dostačující, a proto navrhla, aby byla žaloba zamítnuta.

3. Průběh řízení před správními orgány a správním soudem byl mezi účastníky v zásadě nesporný, pročež soud za svá skutková zjištění vzal shodná tvrzení účastníků ohledně průběhu těchto řízení, která byla potvrzena obsahem správního a soudního spisu.

4. Ze správního spisu vedeného ohledně žádosti žalobce bylo zjištěno následující: Dne 31. 7. 2019 podal žalobce u [právnická osoba] žádost o souhlas s jinou výdělečnou činností než službou v souladu s § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (dále jen „zákon o služebním poměru“). Žalobce požádal o výkon činnosti „lektor krizové přípravy a vzdělávání“, přičemž tuto práci vykonává na dohodu. Přípisem ze dne 17. 2. 2020 bylo ve věci žádosti žalobce nařízeno ústní jednání na den 26. 2. 2020 v 9.00 hod. Žalobce tento přípis převzal dne 25. 2. 2020. Rozhodnutím ředitelky kanceláře ředitele [právnická osoba] ve věcech služebního poměru ze dne 9. 3. 2020, č. j. [číslo jednací], nebyl žalobci udělen souhlas s vykonáváním jiné výdělečné činnosti, neboť tato jiná výdělečná činnost může vést k ohrožení důležitého zájmu služby. Dle doručenky bylo rozhodnutí žalobci doručeno dne 17. 3. 2020. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého zástupce odvolání ze dne 23. 3. 2020. Rozhodnutím ředitele [právnická osoba] ve věcech služebního poměru ze dne 5. 5. 2020, č. j. [číslo jednací], bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Dle doručenky bylo rozhodnutí odvolacího orgánu zástupci žalobce doručeno dne 11. 5. 2020. Toto rozhodnutí bylo na základě podané správní žaloby zrušeno. Následně rozhodnutím ředitele [právnická osoba] ve věcech služebního poměru ze dne 23. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], bylo rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele [právnická osoba] ve věcech služebního poměru ze dne 9. 3. 2020, č. j. [číslo jednací], zrušeno a řízení ve věcech služebního poměru o udělení souhlasu s výkonem výdělečné činnosti vedené pod č. j. [číslo jednací] bylo zastaveno. Dle doručenky bylo rozhodnutí odvolacího orgánu zástupci žalobce doručeno dne 24. 6. 2022.

5. Ze spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 29 Ad 8/2020 bylo zjištěno následující: Žalobce napadl rozhodnutí ředitele [právnická osoba] ve věcech služebního poměru ze dne 5. 5. 2020, č. j. [číslo jednací], žalobou ze dne 28. 5. 2020. Žaloba byla podána u Krajského soudu v Brně dne 28. 5. 2020. Podáním ze dne 20. 10. 2021 žalobce požádal Krajský soud v Brně o přednostní projednání věci. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 29 Ad 8/2020-39, bylo rozhodnutí [právnická osoba] ze dne 5. 5. 2020, č. j. [číslo jednací], zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dle doručenek byl rozsudek doručen zástupci žalobce i [právnická osoba] dne [datum]. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 3. 2022.

6. Žalobce podáním ze dne 22. 8. 2022 uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, konkrétně průtahy ve shora popsaném správním a soudním řízení. Argumentace žalobce se shoduje s jeho argumentací v žalobě. Oba účastníci prohlásili za nesporné, že uplatnění nároku bylo žalované doručeno dne 23. 8. 2022. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 16. 2. 2023 uvedla, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení. Žalovaná se za nesprávný úřední postup žalobci omluvila, avšak současně sdělila, že neuznává odpovědnost státu za vznik nemajetkové újmy a požadovanou finanční náhradu ve výši 38 400 Kč odmítá uspokojit. Argumentace žalované se shoduje s její argumentací ve vyjádření k žalobě. Dle doručenky bylo stanovisko doručeno zástupci žalobce dne 20. 2. 2023. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 7. 9. 2022 pak vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti hodnotí délku řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ad 8/2020 nepřesahující dva roky jako přiměřenou, a to i s ohledem na předmět řízení a hodnocení jeho významu.

7. Z potvrzení zaměstnavatele o příjmech za roky 2018 a 2019 bylo zjištěno, že žalobce je od 1. 1. 2014 v rámci dohody o provedení práce zaměstnán u [právnická osoba], přičemž jeho čistý příjem za rok 2018 činil částku 21 420 Kč (tj. v průměru 1 785 Kč za měsíc) a za rok 2019 částku 19 338 Kč (tj. v průměru 1 612 Kč za měsíc).

8. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „ZoOdpŠk“) s přihlédnutím k zákonu o služebním poměru.

9. Podle § 170 zákona o služebním poměru se v řízení ve věcech služebního poměru se rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků.

10. Podle § 175 odst. 5 zákona o služebním poměru je služební funkcionář povinen rozhodnout o podání do 30 dnů a ve složitějších případech do 60 dnů od jeho doručení.

11. Podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru je odvolací orgán povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů ode dne jeho podání.

12. Podle § 13 ZoOdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

13. Podle § 31a ZoOdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

14. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu a povinnosti k poskytnutí zadostiučinění ve smyslu shora citovaných ustanovení je nesprávný úřední postup (případně nezákonné rozhodnutí), dále vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Dalším předpokladem je uplatnění nároku u úřadu podle § 6 ZoOdpŠk, a to předtím, než je nárok uplatněn u soudu (§ 14 odst. 3 ZoOdpŠk).

15. Žalobce byl účastníkem výše uvedeného správního řízení ve věcech služebního poměru o udělení souhlasu s výkonem jiné výdělečné činnosti. V řízení tvrdil, že mu nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení před správními orgány a správním soudem, byla způsobena nemateriální újma. Svůj nárok uplatnil u žalované dne 23. 8. 2022. Je tak splněna podmínka dle § 14 odst. 1 a 3 ZoOdpŠk.

16. V řízení mezi účastníky nebylo sporu o průběhu řízení před služebním funkcionářem, přičemž ze strany žalované ani nebylo sporováno, že v tomto řízení vznikly průtahy, kdy bylo vybočeno z rámce lhůt stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí při rozhodování v prvním stupni správního řízení (viz shora citovaný § 175 odst. 5 zákona o služebním poměru). Délka řízení ve věcech služebního poměru spolu s délkou soudního řízení tak v souhrnu činila téměř 2 roky a 11 měsíců (přesně 2 roky, 10 měsíců a 24 dní), za které je zadostiučinění žádáno. Řízení bylo zahájeno podáním žádosti dne 31. 7. 2019 a pravomocně skončeno dne 24. 6. 2022. Ze strany žalované pak nebylo ani popíráno, že na straně státu došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá ZoOdpŠk, za kterou stát ve smyslu věty prvé tohoto ustanovení odpovídá. Spor mezi stranami z hlediska právního hodnocení věci se týkal toliko otázky výše poskytnutého zadostiučinění.

17. Soud na straně žalobce shledal, že v důsledku průtažného řízení před služebním funkcionářem i v soudním řízení správním nepochybně došlo ke vzniku jím tvrzené újmy v podobě déledobě trvající nejistoty žalobce o tom, jak bude rozhodnuto o jeho nároku (když důvodně mohl předpokládat, že řízení před služebním funkcionářem bude v prvním stupni trvat maximálně 60, v druhém stupni pak 90 dní). Ve věci došlo k výrazným průtahům zejména v řízení před prvostupňovým orgánem, kdy řízení bylo zahájeno 31. 7. 2019 a správní orgán byl tedy povinen rozhodnout do 30. 8. 2019 (v případě 30denní lhůty), resp. do 29. 9. 2019 (v případě 60denní lhůty). K vydání rozhodnutí však došlo až dne 17. 3. 2020 (za den vydání se v daném případě považuje den, kdy bylo rozhodnutí doručeno žalobci). Pokud jde o odvolací řízení, tam k žádným průtahům nedošlo, když v rámci „prvního“ odvolacího řízení bylo rozhodnutí vydáno v rámci 90denní lhůty a ve „druhém“ odvolacím řízení (tedy po zrušení rozhodnutí správním soudem) byla lhůta překročena pouze marginálně. Na rozdíl od žalované je však soud toho názoru, že k průtahům došlo rovněž v řízení před správním soudem, neboť žaloba byla podána dne 28. 5. 2020, přičemž správní soud po úvodních procesních úkonech po podání žaloby vydal rozsudek až dne 18. 1. 2022. Účastníkům byl rozsudek doručen až dne 21. 3. 2022. Ze spisu pak vyplývá jednoroční nečinnost soudu, která byla přerušena až žádostí žalobce o projednání věci ze dne 20. 10. 2021. Nelze totiž bezmyšlenkovitě přihlížet pouze k délce soudního řízení, jak činí žalovaná, ale je nutné posuzovat, jaké konkrétní úkony byly ze strany soudu činěny, přičemž více než jeden rok trvající nečinnost nelze hodnotit jinak než průtah.

18. Vzniklou újmu žalobce nebyl povinen v řízení s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu prokazovat, neboť v případě porušení práva žalobce na to, aby jeho věc byla rozhodnuta v zákonem stanovené lhůtě, je dána vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kdy tyto závěry je třeba vztáhnout i k nyní řešené věci. Žalovaná vznik újmy na straně žalobce nijak nevyvracela, naopak z toho, že žalobci byla poskytnuta omluva, lze seznat, že vznik újmy na straně žalobce byl státem uznán.

19. Ze shora popsaného se podává, že ve věci byly naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem státu, pročež se soud dále zabýval otázkou poskytnutí odpovídajícího zadostiučinění, přičemž postupoval ve smyslu § 31a ZoOdpŠk. Soud při zohlednění kritérií nastolených v § 31a odst. 3 ZoOdpŠk pro účely stanovení odpovídající výše zadostiučinění vyšel z toho, že celková délka správního a soudního řízení, která se posuzují jako jeden celek, trvalo téměř 2 roky a 11 měsíců a zákonem stanovená lhůtě byla překročena mnohonásobě [§ 31a odst. 3 písm. a) ZoOdpŠk].

20. Pokud jde o složitost řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) ZoOdpŠk], soud nezpochybňuje, že v rozhodném období mohlo být vedeno větší množství řízení ohledně obdobných žádostí, avšak vzhledem k rozsáhlosti spisové dokumentace (prvostupňový spis se skládá pouze z žádosti žalobce, nařízení ústního jednání, protokolu o ústním jednání a rozhodnutí) a jednoznačnosti rozhodné právní úpravy (§ 48 zákona o služebním poměru) lze věc hodnotit jako vyloženě jednoduchou. Od služebního funkcionáře je možné očekávat, že zná právo, a proto o takto jednoduché žádosti rozhodne prakticky ihned, a ne až s odstupem několika měsíců. Tím spíš pak mělo být rychlejší řízení před správním soudem.

21. Nelze pak konstatovat žádných skutečností vedoucích k závěru, že by k celkové délce řízení přispěl sám žalobce, který v řízení nijak neobstruoval, naopak v rámci soudního řízení sám požádal o přednostní projednání věci [§ 31a odst. 3 písm. c) ZoOdpŠk].

22. Je třeba přihlédnout k tomu, že během řízení byla dána významná období nečinnosti – v řádech měsíců před správním orgánem a v délce zhruba jednoho roku před správním soudem [§ 31a odst. 3 písm. d) ZoOdpŠk].

23. Rovněž lze zmínit, že rozhodování o žádosti žalobce o udělení souhlasu s jinou výdělečnou činností se nepochybně promítlo do jeho majetkové sféry, a to tak, že tuto vedlejší výdělečnou činnost nemohl po dobu řízení vykonávat. Jedná se tedy o okolnost s a priori zvýšeným významem pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) ZoOdpŠk], neboť jde o věc pracovního charakteru (k tomu srov. opět stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na druhou stranu je rovněž nutné vzít v úvahu, že se v daném případě jednalo „pouze“ o vedlejší příjem žalobce ve výši cca 1 700 Kč měsíčně, a tudíž nebyla nijak výrazně ohrožena možnost žalobce zajistit si své živobytí. Je však potřeba zdůraznit, že v řízení uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy se odvíjí od nesprávného úředního postupu spočívajícího v nedodržení zákonných lhůt. Jinými slovy nemajetková újma žalobci vznikla průtahy v řízení, nikoli nemožností žalobce vykonávat předmětnou činnost. Neobstojí tedy argumentace žalované, že žalobce mohl jinou výdělečnou činnost vykonávat od podání žádosti až do vydání prvostupňového rozhodnutí, ani že by žalobce tuto činnost stejně nemohl vykonávat vzhledem k vyhlášenému nouzovému stavu. Žádná z těchto okolností totiž nemá vliv na průtahy vzniklé ve správním a soudním řízení. Náhrada škody je přiznávána za faktickou délku řízení, kterou nelze „zkracovat“ podle toho, zda by v rozhodném období žalobce mohl či nemohl vykonávat jinou výdělečnou činnost, jak argumentuje žalovaná.

24. Při hodnocení újmy podle shora popsaných skutečností soud dospěl k závěru, že „pouhé“ konstatování porušení práva a omluvu, kterých se žalobci již dostalo, nelze považovat za dostatečnou satisfakci ve smyslu § 31a odst. 2 ZoOdpŠk. K tomu je na místě odkázat i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které je poskytnutí jiného než peněžitého zadostiučinění na místě toliko v případech, kdy byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 40/2009, rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2518/2017, nebo rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3315/2017), přičemž již ze samotného pracovněprávního charakteru průtažného řízení lze dovodit, že jeho význam pro žalobce byl zvýšený již z povahy věci.

25. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud postupoval v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 a vyšel z částky 15 000 Kč za rok řízení (tedy 1 250 Kč za měsíc řízení), když tato částka dle názoru soudu odráží ekonomickou realitu v České republice a je současně přiměřená k základním částkám přisuzovaným obvykle v případech nepřiměřené délky řízení. Základní částka tedy činí 28 750 Kč, která se skládá z částky 15 000 Kč za první 2 roky a z částky 1 250 Kč za každý z dalších 11 měsíců (celkem tedy 13 750 Kč). Takto stanovenou základní částku soud dále modifikoval s ohledem na shora konstatované konkrétní okolnosti případu (§ 31a odst. 2 a 3 ZoOdpŠk). Zohlednil tak výše zmíněnou nízkou složitost věci (+ 10 %) a zvýšený význam pro žalobce (+ 10 %). Celkový modifikační koeficient tak činí 1,20 (= 1 + 01 + 0,1). Takto vypočtené přiměřené zadostiučinění tak činí v posuzované věci 34 500 Kč, a proto soud v rozsahu této částky žalobě vyhověl. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl, neboť co do částky 3 900 Kč již zadostiučinění nepovažoval za přiměřené.

26. Jako příslušenství zadostiučinění žalobce nárokoval také úrok z prodlení. Jestliže žádost o odškodnění byla podána dne 23. 8. 2022 a žalobce byl oprávněn svůj nárok uplatnit u soudu nejdříve dne 23. 2. 2023 (§ 15 odst. 2 ZoOdpŠk), nedostala se žalovaná do prodlení dříve než den následující (shodně viz bod 10. stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010). Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tak soud žalobci přiznal úrok z prodlení až od 24. 2. 2023. Sazbu úroku z prodlení pak soud určil podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části příslušenství soud žalobu zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobce byl v řízení úspěšný co do základu uplatněného nároku a rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Žalobce má proto právo na plnou náhradu nákladů řízení v celkové částce 14 342 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „AT”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 AT (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 200 Kč ve výši 2 142 Kč. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

28. Lhůta k plnění byla stanovena na základě § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. v délce 15 dnů s přihlédnutím k tomu, že jde o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

Poučení