19 C 232/2019- 96

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl samosoudkyní JUDr. Radmilou Chadimovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupeného Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa žalované] zastoupenému Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč, a náhradu škody ve výši 490 685,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 117 395 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u soudu dne [datum] se žalobce domáhal zaplacení částky 490 685,50 Kč z titulu náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč. Svůj návrh žalobce odůvodnil tím, že se v posledních měsících u žalovaného opakovaně neúspěšné ucházel o práci řidiče. Žalobce byl vždy na počátku přijímacího řízení odmítnut, přestože splňuje nejen všechny požadavky, které jsou kladeny na uchazeče o práci řidiče autobusu i tramvaje z hlediska kvalifikace, nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností ze strany žalovaného, ale také splňuje všechny předpoklady kladené zvláštními právními předpisy. I přesto žalovaný ve všech případech žalobci sdělil, že nepostoupil do dalšího kola výběrového řízení. Přitom se žalovaný dlouhodobě potýká s nedostatkem řidičských profesí a k plnému stavu mu chybí stovky řidičů autobusů a tramvají. Žalobce pro žalovaného již pracoval jako řidič tramvaje a řidič autobusu, a to v letech 1996 až 2012, kdy si své pracovní povinnosti ve vztahu k žalovanému vždy řádně plnil. Za dobu 16 let bylo mezi žalovaným a žalobcem uzavřeno 7 pracovních smluv, 4 dohody o pracovní činnosti a 1 dohoda o provedení práce. Ani jeden z pracovněprávních vztahů nikdy nebyl jednostranně rozvázán ze strany žalovaného ani žalobce, tzn. ani jedna ze stran nikdy nepoužila institut ukončení pracovního poměru ve zkušební době, výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru. Všechny pracovněprávní vztahy byly ukončeny uplynutím doby, na kterou byly sjednány, ve třech případech na základě dohody, z nichž dvě byly iniciovány žalobcem a jedna změnou legislativy. Žalobce tak má za to, že jedinou motivací žalovaného k opakovanému odporu zaměstnat žalobce jako řidiče autobusu nebo tramvaje je jeho členství a činnost v odborové organizaci, kterou u žalobce v minulosti založil a řadu let řídil jako předseda, čímž došlo k porušení § 4 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění. Jelikož se žalobcem nebylo v průběhu výběrového řízení zacházeno stejně jako s ostatními zájemci o pracovní pozici, bylo zasaženo do jeho přirozených práv, a proto se domáhá nápravy spočívající v náhradě škody a nemajetkové újmy, která v důsledku jednání žalovaného žalobci vznikla. Je vyloučeno, že by příčinou neúspěchu žalobce při opětovném ucházení se o zaměstnání u žalovaného byla jeho pracovní historie u žalovaného, neboť u žalované v minulosti odpracoval celkem 188 měsíců, své povinnosti plnil řádně, někdy i nad rámec svých povinností, kdy dobrovolně sloužil o svátcích a při dalších mimořádných situacích, za což byl mnohokrát oceněn formou odměn z fondu vedoucího nebo mimořádnými odměnami. [příjmení] toho žalobce poskytoval v letech 2007 až 2011 generálnímu řediteli žalovaného expertní poradenství. [právnická osoba], působila jako poradenská společnost od [datum] do [datum], kdy byla Smlouva ukončena řádnou výpovědí ze strany žalovaného. Společnost s generálním ředitelem nikdy neměla žádný spor, své závazky plnila vždy řádně a včas, a proto nebyla nikdy ukrácena na odměně za poskytnuté poradenství, ani ji nikdy nebylo vytknuto jakékoliv pochybení. Žalobce dává diskriminaci, které se vůči němu žalovaný dopouštěl a dopouští, do příčinné souvislosti s výkonem funkce předsedy odborové organizace. V průběhu trvání jeho pracovněprávního vztahu u žalovaného byl jednou ze zakládajících osob odborových organizací, a to nejprve [anonymizována tři slova] (dále též„ [anonymizováno]“) a následně [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] autobusové [anonymizováno] (dále též„ [anonymizováno]“), přičemž aktivní odborové činnosti u žalovaného se věnoval od [datum] do [datum]. V rámci této činnosti žalobce dne [datum] organizoval u žalovaného, jakožto předseda [anonymizována tři slova], jednu výstražnou polodenní stávku, se kterou se musel žalovaný vypořádat. S nevolí žalovaného a jeho protiprávním jednáním se žalobce musel potýkat již krátce po založení odborové organizace (např. nevyplacením příspěvku na růst životních nákladů za měsíc září 2001, kvůli čemu se žalobce musel obrátit na soud). O skutečnosti, že žalovaný trpí nedostatkem řidičů, svědčí opakované inzerce v hromadných sdělovacích prostředcích. Žalobce měl zájem opětovně pro žalovaného začít pracovat, když se vrátil dne [datum] z víceletého zahraničního studijního pobytu v Austrálii a když bylo veřejně známo, jakým vážným nedostatkem řidičských profesí je žalovaný vystaven. Po návratu ze studijního pobytu se žalobce u žalovaného celkem třikrát ucházel o uzavření pracovněprávního vztahu, dvakrát o práci řidiče autobusu a jednou o práci řidiče tramvaje. Přestože splňuje všechny požadavky, které jsou kladeny na uchazeče o práci řidiče autobusu i tramvaje z hlediska kvalifikace, nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností ze strany žalovaného, a také i všechny předpoklady kladené zvláštními právními předpisy, žalovaný žalobci vždy sdělil, že nepostoupil do dalšího kola. K důvodům zamítavého stanoviska bylo žalobci vedoucím jednotky„ Provoz Tramvaje“, [celé jméno svědka] sděleno, že žalobce organizoval u žalovaného stávky. Žalobce se znovu ucházel o práci řidiče autobusu u žalovaného dopisem ze dne [datum]. Dne [datum] obdržel žalobce e-mailem od žalovaného vyjádření, že nepostoupil do dalšího kola výběrového řízení. Důvodem zamítavého stanoviska bylo vyjádření vedoucího jednotky„ Provoz Autobusy“, [celé jméno svědka] ze dne [datum], jenž se k nástupu žalobce vyjádřil zamítavě a uvedl, že„ S ohledem na negativní působení ve vztahu k DPP byly, na pokyn tehdejšího GŘ, v roce 2012 ukončeny dohody na pozici řidiče autobusu a tramvaje.“ Přes dvojnásobný neúspěch se žalobce přesto pokusil realizovat druhou a hlavní část svého záměru, a to vrátit se do pracovního poměru na pozici řidiče tramvaje, když v řízení tramvaje má 16 let praxe. Dne [datum] obdržel žalobce e-mailem od žalovaného vyjádření, že nepostoupil do dalšího kola výběrového řízení. Na dotaz proč nepostoupil, když je držitelem Průkazu způsobilosti k řízení drážního vozidla na tramvajové dráze s praxí 16 let mu dne [datum] žalovaný odpověděl, že takové informace uchazečům nesděluje. Jelikož žalovaný na dohodu a smírné řešení situace nereflektoval, obrátil se žalobce se stížností na Oblastní inspektorát práce pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze, jakož i Státní úřad inspekce práce, který se ztotožnil se závěry inspektorátu a žalobci stejně jako inspektorát doporučil obrátit se na soud. Žalobce se tedy obrátil se stížností na postup obou úřadů na Ministerstvo práce a sociálních věcí a k Veřejnému ochránci práv. Na základě výše uvedených skutečností, konkrétně k schopnostem a dovednostem žalobce, jeho pracovní kázni a spolehlivosti v zaměstnání, k personálním problémům žalovaného, k právním sporům mezi žalovaným a odborovou organizací, k diskriminaci žalobce v minulosti, a v neposlední řadě k nestandardní reakci žalovaného při kontrole inspektorátu práce jednání žalovaného má žalobce za to, že v daném případě bylo jednání žalovaného vedeno pouze diskriminačními motivy. Žalovaný by proto měl prokázat, že se z jeho strany nejednalo o diskriminaci při ucházení se žalobce o pracovněprávní vztah u žalovaného, kdy žalobce je přesvědčen, že právě z důvodu jeho dřívější odborové činnosti u žalovaného nebyl do pracovněprávního vztahu žalobce přijat. Žalobce je dále přesvědčen, že žalovaný neoprávněným způsobem zasáhl do jeho osobnostních práv, když ho diskriminoval z důvodu jeho členství a činnosti v odborových organizacích, a proto s ním v průběhu přijímacího řízení nejednal stejným způsobem jako s ostatními uchazeči o zaměstnání. Rozhodnutím žalovaného bylo také zasaženo do společenského postavení žalobce. Z toho plyne jednak nárok žalobce na náhradu hmotné škody, jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy. Od [datum] žalobce uzavřel pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem a zahájil výcvik spojený se získáním nové kvalifikace v pozici strojvedoucího na železniční dráze. Žalobce absolvoval celý kurz řidiče tramvaje v roce [rok] jako student bez náhrady mzdy nebo jiné odměny v době školních prázdnin a v době svého osobního volna. Vzhledem k tomu, že žalobce nemůže tuto kvalifikaci dále využít, jedná se pro něj o zmařenou investici. Protože si žalovaný aktuálně cení kurzu řidiče tramvaje částkou 154.616,50 Kč, považuje žalobce tuto částku také za škodu, která mu tímto vznikla. V roce [rok] (od [datum] do [datum]) vyčíslil žalobce hmotnou škodu jako rozdíl mezi úhrnem příjmů žalobce od všech zaměstnavatelů ve výši 173.584 Kč a mzdou, kterou by v případě přijetí pobíral u žalovaného. Vzhledem ke skutečnosti, že by u žalovaného jeho roční příjmy dosahovaly částky 420.000 Kč (35.000 Kč měsíčně x 12), výše rozdílu příjmů za rok 2018 činí 246.416 Kč. Proto žalobce po žalovaném uplatňuje i tuto částku jako náhradu škody. V roce 2019 (od [datum] do [datum]) byl úhrn příjmů žalobce od všech zaměstnavatelů ve výši 15.347 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že by u žalovaného jeho příjmy za toto období tří měsíců dosahovaly hodnoty 105.000 Kč (35.000 Kč měsíčně x 3), výše rozdílu příjmů za první tři měsíce roku 2019 činí 89.653 Kč Celkem tak žalobce po žalovaném požaduje jako náhradu škody mu vzniklé částku ve výši 490.685,50 Kč. Vzhledem k tomu, že jednáním žalovaného bylo také závažně zasaženo do osobního života žalobce, neboť práci pro žalovaného věnoval většinu svého profesního života, požaduje žalobce i přiměřené zadostiučinění. Při stanovený výše nemajetkové újmy žalobce vzal v potaz skutečnost, že kromě změny zaměstnavatele musí podstoupit také změnu své odborné kvalifikace, jakož i peripetie, které musel absolvovat, když se v této věci postupně se stížností obrátil na Oblastní inspektorát práce pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze, ke Státnímu úřadu inspekce práce, na Ministerstvo práce a sociálních věcí nebo k Veřejnému ochránci práv, dále preventivně sankční funkci přiměřeného zadostiučinění, kdy nejsou chráněna pouze práva žalobcova, ale i neurčitého okruhu dalších osob, které jsou nebo mohou být v obdobných situacích rovněž vystaveny protiprávnímu jednání (srov. nález ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 06. 03. 2012), a konečně skutečnost, že žalovaný nepřijal do pracovněprávního vztahu žalobce, ale třetí osoby, u kterých neváhal vynaložit částky za kurz řidiče tramvaje, ač u žalobce toho nebylo třeba, čímž by žalovaný ušetřil na nákladech částku minimálně ve výši 154.616,50 Kč. V kontextu všeho výše uvedeného tak žalobce za přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy považuje částku 120.000 Kč.

2. Žalovaný nárok žalobce neuznal s tím, že závěry žalobce o diskriminačním jednání žalovaného nemají oporu v prokázaných skutečnostech. Žalobce nejen nepředložil jakékoli důkazy, které by podporovaly závěr o diskriminačním jednání, ale dle názoru žalovaného ze žalobcem předložených důkazů nevyplynula ani rozumná pravděpodobnost, že došlo ze strany žalovaného k diskriminaci ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. 880/15 ze dne 8.10.2015. Podle citovaného nálezu je přitom pravděpodobnost diskriminačního jednání podmínkou k tomu, aby došlo k přenesení důkazního břemene na žalovaného. Tvrzené dobré pracovní výsledky žalobce a spokojenost žalovaného s prací žalobce v průběhu minulých pracovních poměrů u žalovaného dle názoru žalovaného jakkoli neodůvodňují závěr o tom, že důvodem nepřijetí žalobce u žalovaného nemohla být jiná skutečnost, než odborová činnost žalobce u žalovaného. Argumentace žalobce postrádá v tomto smyslu jakoukoli logiku a uvedené skutečnosti nelze klást do souvislosti. Nadto je uvedené tvrzení o spokojenosti žalovaného s prací a pracovními výsledky žalobce v rámci jeho minulých pracovních poměrů u žalovaného nepravdivé, a to minimálně z důvodů organizace nezákonné stávky žalobcem u žalovaného. V důsledku této stávky vznikly žalovanému mnohamilionové škody a žalobce se dopustil porušení povinností vyplývajících mu z pracovního poměru. Žalobce, jako [anonymizována čtyři slova], organizoval u žalovaného dne [datum] stávku, která byla soudem shledána jako nezákonná. Zároveň měla stávka dopad i do plnění povinností žalobce z pracovněprávního vztahu. Podle § 22 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivní vyjednávání, se účast na stávce po právní moci rozhodnutí soudu o nezákonnosti stávky považuje za neomluvenou nepřítomnost v zaměstnání. Podle § 301, písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, dříve, v době organizování nezákonné stávky žalobcem, podle § 73 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, nesmí zaměstnanec jednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Z toho důvodu je legitimním důvodem nepřijetí zaměstnance, který nezákonným postupem v minulosti způsobil zaměstnavateli škodu a v souvislosti s takovým postupem se dopustil i porušení povinností vyplývajících mu z pracovněprávního vztahu. Žalovaný dále poukazuje na to, že ne všechny spory mezi žalobcem a žalovaným dopadly vždy ku prospěchu žalobce. Žalobce např. uplatňoval za žalovaným soudně škodu, způsobenou dle názoru žalobce nevyplacením příspěvku na dovolenou, na který žalobce neměl nárok. Žalobce, ačkoli členem [anonymizována tři slova] s vlastní kolektivní smlouvou, uplatňoval nárok na stejný (vyšší) příspěvek, který dostávali zaměstnanci jiné odborové organizace, na základě své kolektivní smlouvy. Řízení bylo nakonec zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem. Obdobně bylo zastaveno řízení o mzdových nárocích vyplývajících dle názoru žalobce z rozdílu platu řidiče tramvaje a autobusu, jakož i řízení o tvrzeném porušování zákoníku práce vedoucím provozovny [část obce], [jméno] [příjmení], neboť nebylo shledáno jakékoli pochybení. Žalobce vystupoval vůči žalovanému negativně směrem dovnitř (vůči ostatním zaměstnancům) i směrem ven, když veřejně uváděl nepravdivé informace zasahující do dobré pověsti žalovaného (např. kritika žalovaného uveřejněna v deníku [anonymizováno] ve dnech [datum] a [datum], [anonymizována dvě slova] ze dne [datum]). Ve většině žalobcem uvedených příkladů (výstražná polodenní stávka, příkaz projet návěst„ stůj“, nepřiznání příspěvku na růst životních nákladů, shromažďování nepravdivých údajů) nešlo o osobní spory žalobce s žalovaným, ale spíše spor vedený žalobcem z pozice [anonymizována tři slova] s cílem hájit práva členů odborové organizace a ostatních zaměstnanců žalovaného. Tvrzení o bezvadném (dle tvrzení žalobce) plnění pracovních povinností v kombinaci s tvrzenou nevolí žalovaného vůči žalobci, opřenou o shora uvedené příklady, dle názoru žalovaného ani náznakem nemůže vést k závěru o nepřijetí žalobce do zaměstnání u žalovaného z důvodu členství v odborové organizaci. Uvedené příklady nevole ze strany žalovaného vůči žalobci nemohou pak vyvolat vzhledem ke svému charakteru jakékoli podezření, či dokonce rozumnou pravděpodobnost, z diskriminačního jednání. Tyto příklady totiž vypovídají spíš o tom, že žalovaný vždy řádně a svědomitě řešil veškeré podněty a stížnosti žalobce a pokud udělal chybu, pak ji uznal a poskytl žalobci zadostiučinění. Rozhodně je nelze označit za příklady jakési nevole či snad šikany. Uvedené příklady, včetně příkladů„ neúspěchů“ uvedených žalovaným, spíše svědčí o intenzivní odborové činnosti žalobce, které žalovaný vždy věnoval odpovídající pozornost, než o negativním přístupu vůči samotné osobě žalobce. Proces opakovaného přijímání zaměstnanců se u žalovaného v době, kdy se žalobce hlásil na příslušnou pracovní pozici u žalovaného, řídil směrnicí [číslo]. Podle uvedené směrnice je výběr zaměstnanců na pozici řidiče realizován bez výběrové komise, kdy na základě v příslušném formuláři vyplněných údajů o osobě žadatele se k nástupu vyjadřuje vedoucí jednotky, kam se uchazeč hlásí. Vedoucí takové jednotky si může vyžádat vyjádření od bývalých nadřízených pracovníků zaměstnance, v rámci jejichž útvaru v minulosti zaměstnanec působil. Administrativně zajišťuje proces výběru zaměstnanců útvar oddělení Výběr a nábor zaměstnanců. Pokud příslušný vedoucí zaměstnanec útvaru, kam se uchazeč hlásí, takového uchazeče z nějakého důvodu nedoporučí k dalšímu výběru, zasílá odd. Výběr a nábor zaměstnanců uchazeči informaci, že do dalšího výběru nepostoupil. K argumentaci žalobce k opakovanému pokusu ucházet se o práci řidiče autobusu žalovaný podotýká, že z předloženého důkazu žalobce [číslo] vyjádření vedoucího jednotky Provoz Autobusy, [celé jméno svědka]„ s ohledem na negativní působení ve vztahu k DPP byly, na pokyn tehdejšího GŘ, v roce 2012 ukončeny dohody na pozici řidiče autobusu a tramvaje“ nevyplývá nic jiného, než že žalobce nebyl doporučen k dalšímu výběru, a to s ohledem na minulé negativní zkušenosti u zaměstnavatele. Zabývat se tím, z jakého důvodu byly ukončeny tyto dohody a zda je argumentace v tomto ohledu logická či nikoli, tj. to, jak a kdy dohody skončily, není dle názoru žalovaného pro posouzení žaloby podstatné. Personální ředitel žalovaného dospěl v rámci přezkoumání negativního stanoviska příslušných odpovědných osob k nepřijetí žalobce k závěru, že žalovaný na svém negativním postoji setrvá. Toto stanovisko žalovaného pramení ze skutečnosti, že žalobce nedisponuje dostatečnou úrovní loajality a ztotožnění se se zaměstnavatelem, jaké lze po zaměstnanci oprávněně požadovat, aby byla spolupráce s ním vůbec možná a aby byla zachována příjemná atmosféra na pracovišti a dobré jméno zaměstnavatele. Žalovaný má konečně za to, že musí být základním právem zaměstnavatele vybírat si zaměstnance dle svého uvážení. Jediným limitujícím požadavkem přitom je, aby úvahy zaměstnavatele při výběrovém řízení nebyly stanoveny podle nepřijatelných kritérií. V zásadě tak platí, že je na zaměstnavateli, jaký kolektiv zaměstnanců si utvoří. Důvodem negativního stanoviska hodnotících osob, pana [celé jméno svědka] a pana [celé jméno svědka], byla chybějící loajalita a kontroverznost žalobce (nikoli jeho odborová činnost), a to právě v období působení žalobce u žalovaného na poradenské pozici. Na skutečnosti, že důvody negativního stanoviska byly zcela legitimní, nemůže nic změnit ani to, že byla (v případě jednoho z těchto svědků) tato zkušenost částečně zprostředkovaná. Podstatné je totiž pouze to, že motiv tohoto stanoviska nebyl diskriminační. K přenesení důkazního břemene podle § 133a o.s.ř. žalovaná s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15 uvedla, že ani v případech, kdy k přenesení důkazního břemene dochází, nedochází k tomuto přenosu automaticky na základě tvrzení, ale až v okamžiku, kdy žalobce prokáže okolnosti, které vyvolají důvodné (důvody podložené) podezření, že v daném případě bylo jednání zaměstnavatele vedeno diskriminačními motivy. Žalobce tyto okolnosti neprokázal, neboť samo členství v odborové organizaci není důvodem pro přenos důkazního břemene podle § 133a o.s.ř. K tvrzenému nároku na náhradu škody žalovaný namítl, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním žalovaného a způsobenou škodou. Jednak žalobce jakkoli nedoložil a neprokázal, že by uvedenou mzdu u žalovaného skutečně pobíral v uvedené výši. Dále i přijetí do zaměstnání u žalovaného jakkoli neimplikuje skutečnost, že by žalobce u žalovaného pracoval po uvedenou dobu – pracovní poměr žalobce např. mohl být zrušen bez uvedení důvodů ve zkušební době či mu mohla být dána výpověď z jakéhokoli jiného důvodu předvídaného právními předpisy i po skončení výpovědní doby či sám žalobce mohl dát výpověď. K tvrzenému nároku na přiměřené zadostiučinění žalovaný uvedl, že žalobce nepředložil jakékoli důkazy k posouzení nemajetkové újmy, tj. především toho, jaký konkrétní vliv a dopad mělo jednání žalovaného na osobní sféru žalobce. Dopad jednání žalovaného na osobní sféru žalobce je tedy toliko tvrzený. Výše náhrady nemajetkové újmy je nadsazená, neboť dosahuje více než poloviny dolní hranice částek, které jsou běžné při přiznávání náhrady nemajetkové újmy v případech smrti blízkých osob. Přiznání náhrady ve výši požadované žalobcem by odporovalo principu proporcionality a bylo by jej možné považovat za nemorální.

3. Žalobce k vyjádření žalovaného uvedl, že zaměňuje aktivní legitimaci žalobce s aktivní legitimací právnické osoby pod názvem [anonymizováno], kdy nečiní rozdíl mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalobcem jako předsedou [anonymizováno]. Toto ztotožnění žalobce s právnickou osobou dle žalobce opětovně dokládá, že žalobce nebyl do pracovněprávního vztahu přijat na základě činnosti v odborové organizaci. Žalobce dále namítal, že není pravdivé tvrzení o způsobení mnohamilionových škod žalované v souvislosti se stávkou. Ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] plyne, že škoda způsobená stávkou činila pouze 751 289 Kč. Navíc žalovaný nikdy neuplatňoval proti žalobci jakoukoliv škodu v souvislosti s údajnou nezákonnou stávkou, neboť ji uplatňoval proti [anonymizováno]. Žalobce se tedy v souvislosti se stávkou vůči žalovanému nedopustil jakéhokoliv nezákonného jednání, nezpůsobil mu žádnou škodu a neporušil ani žádné povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu, neboť za celou dobu trvání všech pracovněprávních vztahů neměl žádnou neomluvenou nepřítomnost v zaměstnání, a to včetně dne, kdy se konala stávka. Pokud jde o vyjádření pana [celé jméno svědka] a pana [celé jméno svědka], tito při svých vyjádřeních k osobě žalobce postupovali v rozporu se směrnicí [číslo], když svá písemná negativní stanoviska založili na posuzování výkonu žalobce nikoliv v pozici řidiče tramvaje a autobusu, ale v pozici poradce generálního ředitele. Žalobce tak má za to, že řádně plnil své povinnosti vyplývající z jeho všech pracovněprávních vztahů vůči žalovanému, kdy mu nebylo po pracovní stránce a jeho schopností vytknuto ničeho, co by bránilo v jeho opětovném zaměstnání u žalovaného.

4. Žalovaný k vyjádření žalobce uvedl, že není pravdou, že by žalovaný porušil směrnici [číslo] v neprospěch žalobce. Žádné ustanovení této směrnice zaměstnancům žalovaného nezakazuje uvádět při hodnocení kandidátů své zkušenosti a názory na osobu kandidáta, a to z jakékoli doby. Hodnotitelé se mohou vyjádřit ke kvalitám a osobě kandidáta na základě zkušeností, které s kandidátem mají, aniž by měli povinnost vědět, zda smlouva, na základě které kandidát u žalovaného pracoval, byla podřízena obchodnímu zákoníku či zákoníku práce, a kdo byl přesně účastníkem takového smluvního vztahu. Přijetí osoby do pracovního poměru není nárokové, a to ani v případě, že kandidát splňuje veškerá formální kritéria pro výkon pozice.

5. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobce byl u žalované zaměstnán na pozici řidiče v letech 1996 – 2012, a to od [datum] jako řidič tramvaje a od [datum] jako řidič autobusu MHD (pracovní smlouva na dobu neurčitou ze dne [datum], dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne [datum], pracovní smlouva sjednána na dobu určitou ze dne [datum], [datum] a [datum], pracovní smlouva ze dne [datum] sjednána na dobu neurčitou, pracovní smlouva – vedlejší pracovní činnost v dalším pracovním poměru ze dne [datum], pracovní smlouva - vedlejší pracovní poměr ze dne [datum], dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum], dohoda o pracovní činnosti uzavřena dne [datum] včetně prodloužení dohody o pracovní činnosti ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], dohoda o pracovní činnost na pozici řidiče autobusu ze dne [datum] včetně prodloužení dohody o pracovní činnosti ze dne [datum], [datum], [datum] a dohoda o provedení práce na pozici řidiče tramvaje ze dne [datum]). Od roku 2002 žalobce současně působil jako předseda odborové organizace [anonymizována tři slova]. Dne [datum] vyhlásila [anonymizováno] stávku, která byla Městským soudem v Praze shledána nezákonnou, přičemž žalované v důsledku nezákonné stávky části zaměstnanců vznikla škoda ve výši 751 289 Kč (rozsudek Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací], rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. [číslo jednací], znalecký posudek [anonymizováno] [jméno] [příjmení], CSc., znalce z oboru ekonomika, [číslo]). V letech 2007 až 2011 žalobce poskytoval poradenské služby generálnímu řediteli žalované prostřednictvím spol. [právnická osoba] (smlouva o poskytování poradenských služeb ze dne [datum]). Smlouva se spol. [právnická osoba], byla vypovězena žalovanou dne [datum]. Stalo se tak poté, co žalobce při příležitosti celostátní stávky, v rámci které došlo k zastavení pražské dopravy, podpořil stávkující zaměstnance vozovny [část obce] (výpověď smlouvy ze strany žalovaného ze dne [datum]). V květnu 2012 žalobce odletěl na pětiletý studijní pobyt do Austrálie (letenka [obec] – Melbourne vystavená dne [datum], letenka Melbourne – [obec] zakoupena dne [datum]). Po návratu z Austrálie se žalobce celkem dvakrát neúspěšné ucházel o místo řidiče u žalované, přičemž v prvním případě byla žádost zamítnuta pro nesouhlasné stanovisko vedoucího jednotky autobusů, pana [celé jméno svědka], ve druhém případě pro nesouhlasné stanovisko vedoucího jednotky tramvají, pana [celé jméno svědka] (výpověď sv. [celé jméno svědka]). Vedoucí jednotky autobusů své vyjádření zdůvodnil tím, že tehdejší generální ředitel hovořil o tom, že v době, kdy žalobce působil jako poradce generálního ředitele, škodil žalované a poškozoval její dobrou pověst (výpověď sv. [celé jméno svědka]). Vedoucí jednotky tramvají ke svému negativnímu stanovisku uvedl, že žalobce v roce 2011, kdy končil jako poradce, byl generálním ředitelem hodnocen negativně, neboť rozděloval zaměstnance na dvě názorové skupiny, jeho inovace, které se třeba jiným nelíbí (např. byl vytvořen provozní předpis pro tramvajové linky, kdy se žalobce dostal do střetu s názory ostatních). Pokud jde o další záležitosti, jednalo se o to, že žalobce měl jiné názory, než třeba mělo vedení [anonymizováno] [anonymizováno] i na otázku zaměstnanců. Pak vznikaly diskuse, které se přelévaly mimo [anonymizováno], čímž žalobce poškozoval dobré jméno [anonymizováno]. Názorové rozpory se však netýkaly odborové činnosti žalobce, protože se tak stávalo až v době, kdy působil ve funkci poradce generálního ředitele, kdy už nepracoval v odborech (výpověď sv. [celé jméno svědka]). Ze směrnice žalované [číslo] o výběru zaměstnanců a obsazování volných pracovních míst bylo zjištěno, že volné pracovní místo lze obsadit výběrovým řízením (s komisí nebo bez komise) nebo přímým výběrem (čl. 4), přičemž vyjma případů obligatorního výběrového řízení (vedoucí zaměstnanci) o realizaci výběrové řízení bez komise a výběr vhodného kandidáta je v kompetenci vedoucího příslušného útvaru, v němž je volné pracovní místo (čl. 4 [číslo]). Z citované směrnice dále plyne, že při opakovaném nástupu zaměstnance vedoucí zaměstnance může požádat o hodnocení od předchozího zaměstnavatele, ale i od jeho bývalého vedoucího zaměstnance nebo příslušných odborových organizací působících na pracovišti, ze kterého uchazeč v minulosti odcházel (čl. 5). Vzhledem k tomu, že žalobce neuspěl ani při třetím pokusu o uzavření pracovněprávního vztahu u žalovaného, obrátil se se stížností na diskriminaci v procesu výběrového řízení na Oblastní inspektorát práce, a se žádostí o ochranu proti nečinnosti OIP na Státní úřad inspekce práce, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a veřejného ochrance práv (podání ze dne [datum], stížnost podaná MPSV [datum], podání ochránci z důvodu namítané diskriminace ze dne [datum]).

6. Dalšími důkazy soud řízení nedoplňoval, přestože žalobce navrhoval provedení dalších důkazů, zejména listinných důkazů a výslechu manželky žalobce, k prokázání tvrzení o vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce, neboť žalobce tím, že nebyl přijat do pracovního poměru u žalované, byl nucen pracovat tak, že jezdil dálkové trasy, což mělo ovlivnit jeho rodinný život, neboť, jak bude uvedeno dále, tyto skutečnosti by na učiněných závěrech nic nezměnily.

7. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, při uplatňování práva na zaměstnání je zakázána jakákoliv diskriminace. Právo na zaměstnání nelze občanovi odepřít z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu a vztahu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství, otcovství nebo pohlavní identifikace se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví.

8. Podle ustanovení § 133a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci a) na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

9. Podle ustanovení § 2956 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

10. Podle ustanovení § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

11. V daném případě se soud musel nejprve vypořádat s rozporem mezi tvrzeními obou stran sporu, zda tedy ze strany žalovaného došlo k diskriminačnímu jednání. Žalobce diskriminační jednání žalovaného opírá o skutečnost, že se angažoval v odborových organizacích, jelikož je vyloučeno, že by důvodem znovunepřijetí bylo porušování povinností žalobce vyplývajících z pracovněprávních vztahů, bylo odmítavé stanovisko žalovaného motivováno pouze jeho působením v odborových organizacích, jakož i podporou stávkujících zaměstnanců žalovaného v době, kdy pro něj žalobce prováděl poradenskou činnost, a publikování informací zasahujících do dobré pověsti žalovaného. Z judikatury Ústavního soudu k přesunu důkazního břemene na žalovaného podle § 133a o.s.ř. se podává, že osobě, která se cítila být diskriminována, nestačí pouze tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání. Tato osoba v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. Neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět (srov. nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006). Důkazní břemeno tedy neleží pouze a výlučně na straně žalované, ale též na straně žalující. Žalobce je tak povinen prokázat znevýhodňující zacházení, tedy že s ním bylo ve srovnání s tzv. komparátorem (osobou ve srovnatelné situaci) zacházeno znevýhodňujícím způsobem z diskriminačního důvodu. Pokud strana žalující svou část důkazního břemene unese, dochází k přesunu důkazního břemene na stranu žalovanou, která prokazuje svá tvrzení, že k diskriminaci na základě zakázaných důvodů v daném případě nedošlo (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 880/2015). Soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal znevýhodňující zacházení ze strany žalovaného, neboť svou aktivní činnost v odborových organizacích ukončil již v roce 2007 a od té doby, až do roku 2012, bylo mezi ním a žalovaným uzavřeno ještě několik dohod, na jejichž základě žalobce u žalovaného pracoval, aniž by žalovaný upíral žalobci toto zaměstnání pro dřívější odborovou činnost vykonávat. Navíc v rámci své společnosti [právnická osoba] po skončení své odborové činnosti působil také jako poradce generálního ředitele žalovaného. Soud má zato, že skutečným důvodem znovunepřijetí žalobce na pozici řidiče, byla jeho neloajálnost vůči žalovanému. Žalobce ať už jako předseda odborové organizace, nebo poradce generálního ředitele názorově rozděloval zaměstnance žalovaného, aktivně podporoval stávky zaměstnanců a v tištěných periodicích uváděl informace, které zasahovaly do dobré pověsti žalovaného. Negativní zkušenosti žalovaného plynou především z výpovědí svědků [celé jméno svědka] a [celé jméno svědka], kteří shodně uvedli, že žalobce škodil žalovanému a poškozoval jeho dobrou pověst. Lze tak přisvědčit žalovanému, že žalobce nedisponuje dostatečnou úrovní loajality a ztotožnění se se žalovaným, jaké lze po zaměstnanci oprávněně požadovat, aby byla spolupráce s ním vůbec možná a aby byla zachována příjemná atmosféra na pracovišti a dobré jméno zaměstnavatele. Za této situace je plně zachována autonomie vůle žalovaného při obsazování pracovních pozic.

12. Poté, co soud uzavřel, že ze strany žalovaného nedošlo k diskriminačnímu jednání, nebylo třeba se otázkou náhrady škody a nemajetkové újmy zabývat. neboť žalovaný se žádného protiprávního jednání vůči žalobci nedopustil. Soud však přesto, nad rámec uvedených důvodů, pro které žalobě nevyhověl, uvádí, že ani v případě, pokud by bylo shledáno diskriminační jednání žalovaného v souvislosti s nepřijetím žalobce do pracovního poměru, nebylo by lze žalobě vyhovět a to s ohledem na nároky, které žalobce v žalobě uplatnil a které soud považuje za neopodstatněné. Pokud žalobce požadoval náhradu za to, že v roce 1996 absolvoval ve svém volnu kurz řidiče tramvaje, což za situace, kdy nebyl přijat do pracovního poměru na tuto pozici, považuje za zmařenou investici, nemůže být takový nárok důvodný. Jednak žalobce vědomosti nabyté v kurzu po dobu 16 let využíval právě v pracovním poměru u žalovaného, tuto práci od roku 2012 dobrovolně nevykonával (a v tu dobu to patrně za zmařenou investici nepovažoval). Navíc žalobce ani netvrdil, že za absolvovaný kurz cokoliv platil. Vznik škody tak dle názoru soudu neprokázal. Stejně nedůvodný se jeví i požadavek žalovaného na náhradu škody v podobě rozdílu mezi výdělkem, jehož v roce 2018 a 2019 skutečně dosahoval, a mezi výdělkem, který by měl v případě přijetí na místo řidiče u žalovaného. Jedná se o nárok zcela fiktivní, neboť předpoklad, že by žalobce po celou dobu, za kterou nárok uplatnil, u žalovaného skutečně pracoval, není ničím podložen. Za tuto dobu mohla nastat celá řada situací, které by mohly vést k ukončení takového pracovního poměru, ať ze strany žalovaného nebo žalobce samotného. Ani nárok žalobce na zaplacení nemajetkové újmy důvodný není. Operoval-li žalobce tím, že většinu svých sociálních vazeb si vytvořil v průběhu let strávených v zaměstnání u žalovaného, když práci u něj věnoval většinu svého profesního života, že práci u žalovaného potřeboval proto, aby jeho manželka mohla pečovat o nemocnou matku a on se mohl věnovat péči o domácnost a výchově dcery, pak se soud podivuje nad tím, že uvedené důvody nebránily žalobci pobývat od roku 2012 do roku 2017 v daleké Austrálii, kde jistě na uvedené vazby navázat nijak nemohl a odkud se rodině mohl věnovat jen těžko. Žalobce jako dlouholetý řidič MHD zapomněl na fakt, že směny řidičů mnohdy začínají v brzkých ranních hodinách a končí o půlnoci, což jistě nezaručuje, že osoba v tomto zaměstnání může převzít pravidelnou péči o domácnost a výchovu dítěte. Oprávněné není ani tvrzení žalobce o duševních útrapách a příkoří, které mu bylo způsobeno tím, že nemůže pracovat jako řidič tramvaje či autobusu. Žalobce sám soudu zdůraznil své odborné vysokoškolské vzdělání, působil dokonce jako poradce generálního ředitele žalovaného. Po pobytu v Austrálii jistě perfektně ovládá anglický jazyk. Soud tak má za to, že pozici řidiče MHD nelze považovat za vrchol kariéry žalobce. Pokud jde o názor žalobce, že přiznání náhrady škody a nemajetkové újmy v jeho případě bude mít i preventivně sankční funkci, pak vzhledem k tomu, že soud v postupu žalovaného diskriminační motiv neshledal, nelze na nároky žalobce z tohoto úhlu pohlížet.

13. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že žaloba nebyla podána po právu, odmítnutí znovupřijetí žalobce do pracovního poměru bylo učiněno platně, a proto soud žalobu zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 117 395 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen „a. t.”) za devět úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, nahlížení do spisu dne [datum] za účelem převzetí zastoupení a přípravy na první jednání ve věci, vyjádření žalovaného ze dne [datum], účast na ústním jednání dne [datum] přesahujícím 2 hodiny (tj. 2 úkony), vyjádření žalovaného ze dne [datum], vyjádření žalovaného ze dne [datum], vyjádření žalovaného ze dne [datum], účast na ústním jednání dne [datum]) po 10.780 Kč, paušální náhrada výdajů ve výši 9x 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 a. t., 21% DPH ve výši 20 374,2 Kč, celkem 117 395 Kč.

Poučení