19 C 27/2024 - 57

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 35 791 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení pohledávky ve výši 21 789 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 38 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 01.11.2020 do 13.11.2020 ve výši 114,07 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 37 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 14.11.2020 do 11.12.2020 ve výši 242,48 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 37 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 12.12.2020 do 22.01.2021 ve výši 358,91 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 36 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 23.01.2021 do 17.02.2021 ve výši 219,20 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 36 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 18.02.2021 do 19.03.2021 ve výši 249,49 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 35 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 20.03.2021 do 15.04.2021 ve výši 221,44 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 35 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 16.04.2021 do 20.05.2021 ve výši 283,05 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 34 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 21.05.2021 do 21.06.2021 ve výši 255,12 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 34 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 22.06.2021 do 26.07.2021 ve výši 275,03 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 33 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 27.07.2021 do 20.08.2021 ve výši 193,58 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 33 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 21.08.2021 do 15.09.2021 ve výši 198,35 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 32 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 16.09.2021 do 12.10.2021 ve výši 202,88 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 32 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 13.10.2021 do 08.11.2021 ve výši 199,79 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 31 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 09.11.2021 do 29.12.2021 ve výši 371,53 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 31 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 30.12.2021 do 14.01.2022 ve výši 114,73 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 30 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 15.01.2022 do 21.02.2022 ve výši 268,12 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 30 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 22.02.2022 do 23.03.2022 ve výši 208,24 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 29 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 24.03.2022 do 14.04.2022 ve výši 150,19 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 29 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 15.04.2022 do 31.05.2022 ve výši 315,47 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 28 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 01.06.2022 do 19.07.2022 ve výši 323,28 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 28 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 20.07.2022 do 18.08.2022 ve výši 194,49 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 27 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 19.08.2022 do 13.09.2022 ve výši 165,58 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 27 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 14.09.2022 do 21.10.2022 ve výši 237,64 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 26 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 22.10.2022 do 25.11.2022 ve výši 214,87 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 26 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 26.11.2022 do 29.12.2022 ve výši 204,84 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 25 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 30.12.2022 do 23.01.2023 ve výši 147,75 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 25 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 24.01.2023 do 20.02.2023 ve výši 162,27 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 24 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 21.02.2023 do 22.03.2023 ve výši 170,42 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 24 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 23.03.2023 do 22.06.2023 ve výši 512,09 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 23 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 23.06.2023 do 31.07.2023 ve výši 212,61 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 23 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 01.08.2023 do 24.08.2023 ve výši 128,09 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 22 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 25.08.2023 do 19.09.2023 ve výši 135,78 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 22 289 Kč ve výši 8,25 % ročně od 20.09.2023 do 16.10.2023 ve výši 137,91 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 21 789 Kč ve výši 8,25 % ročně od 17.10.2023 do zaplacení, pohledávku ve výši 14 002 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 22.09.2020 do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 29 452,55 Kč od 22.09.2020 do 29.12.2021 ve výši 34 591,20 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 29 288,32 Kč od 30.12.2021 do 14.01.2022 ve výši 1 186,08 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 28 788,32 Kč od 15.01.2022 do 21.02.2022 ve výši 2 769,06 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 28 288,32 Kč od 22.02.2022 do 23.03.2022 ve výši 2 148 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 27 788,32 Kč od 24.03.2022 do 14.04.2022 ve výši 1 547,26 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 27 288,32 Kč od 15.04.2022 do 31.05.2022 ve výši 3 246,29 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 26 788,32 Kč od 01.06.2022 do 19.07.2022 ve výši 3 322,20 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 26 288,32 Kč od 20.07.2022 do 18.08.2022 ve výši 1 996,20 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 25 788,32 Kč od 19.08.2022 do 13.09.2022 ve výši 1 697,02 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 25 288,32 Kč od 14.09.2022 do 21.10.2022 ve výši 2 432,38 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 24 788,32 Kč od 22.10.2022 do 25.11.2022 ve výši 2 195,90 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 24 288,32 Kč od 26.11.2022 do 29.12.2022 ve výši 2 090,32 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 23 788,32 Kč od 30.12.2022 do 23.01.2023 ve výši 1 505,25 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 23 288,32 Kč od 24.01.2023 do 20.02.2023 ve výši 1 650,32 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 22 788,32 Kč od 21.02.2023 do 22.03.2023 ve výši 1 730,40 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 22 288,32 Kč od 23.03.2023 do 22.06.2023 ve výši 5 189,72 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 21 788,32 Kč od 23.06.2023 do 31.07.2023 ve výši 2 150,85 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 21 288,32 Kč od 01.08.2023 do 24.08.2023 ve výši 1 293,12 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 20 788,32 Kč od 25.08.2023 do 19.09.2023 ve výši 1 368,12 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 20 288,32 Kč od 20.09.2023 do 16.10.2023 ve výši 1 386,45 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % p. a. z částky 19 788,32 Kč od 17.10.2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22.09.2020 dosáhne částky 141 638 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 21 789,00 Kč s příslušenstvím, částky 14 002,00 Kč a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % ročně ze shora uvedených částek, a to z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 21.06.2019 [číslo] Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 2 459Kč. Žalovaná podle žalobkyně uhradila celkem částku 33 913 Kč.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud při jednání dne 20.03.2024 k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou o úvěru ze dne 21.06.2019 [číslo] má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru, podle níž žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 48 měsíčních splátek po 2 459 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit celkem částku 118 032 Kč, smlouvu podepsala v 10:4 3:19 hod. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalovaná podepsala v 10:4 2:25 hod. prohlášení a v 10:4 2:47 hod. předsmluvní formulář. B) Dopisy ze dne 17.02.2020, 15.04.2020, 30.07.2020 a 15.09.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě do té doby dlužné částky. C) Dopisem ze dne 20.09.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru. D) Žádostí žalované o úpravu splátkového kalendáře s dopisem žalobkyně ze dne 13.11.2019 a novým splátkovým kalendářem má soud za prokázané, že na základě žádosti žalované žalobkyně odložila splátky 4, 5 a 6. E) Dopisem žalobkyně ze dne 26.05.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně sdělila žalované podmínky ochranné doby dle zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19. F) Předžalobní upomínkou ze dne 08.01.2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. G) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, které jsou v její neprospěch s tím, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 33 913 Kč.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, žalovaná uhradila celkem částku 33 913 Kč.

6. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

8. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

9. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

10. Soud dále přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, reprezentované např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), ve kterém soud uzavřel:„ Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nelze tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 11. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 151,6 % žalované byla poskytnuta částka 30 Kč se závazkem vrátit během 4 let (48 měsíců) částku 118 032 Kč, přičemž v čl. 6 je upravena smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky, byť limitované výší 2 999 Kč za rok. Vedle toho však při prodlení s úhradou kterékoli splátky o více jak 65 dnů dojde k automatickému zesplatnění úvěru, přičemž ke dni zesplatnění se vypočte nová jistina zahrnující dosud nezaplacenou jistinu, veškeré dosud nezaplacené úroky a vzniká má povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z nové jistiny. Z uvedeného je zřejmé, že jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

12. Dále soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském č. 257/2016 (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. V daném případě při posuzování úvěruschopnosti měla žalobkyně k dispozici následující dokumenty, ze kterých se soudu podává následující. Žalovaná neprochází registry dlužníku NRKI/BRKI a SOLUS, ve formuláři hodnocení klienta je uvedeno, že žalovaná má čistý měsíční příjem 13 500 Kč, který je také doložen potvrzením zaměstnavatele. Nicméně v hodnocení klienta jsou jako výdaje uvedeny částky 3 410 Kč jako životní minimum, náklady na bydlení 1 600 Kč, pracovní poměr byl na dobu určitou, žalovaná nežije ve společné domácnosti se spoluúčastníkem, má základní vzdělání, jako forma bydlení je uvedeno státní/obecní. Z uvedeného je zřejmé, ž žalobkyně zcela rezignovala na ověření výdajů žalované, pouze si ověřila její příjem. Z pohledu výdajů žalobkyně nijak neověřila, zda je reálný výdaj na bydlení ve výši 1 600 Kč měsíčně, není zřejmé, jakou částku žalovaná hradila za energie, jaké jsou její další pravidelné výdaje, např. výpisem z účtu za určité období.

16. Z tohoto důvodu pokládá soud smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je tak absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/202, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Protože žalovaná uhradila částku 33 913 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 30 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění nepřesahuje plnění poskytnuté žalovanou (30 000 Kč – 33 913 Kč), soud žalobu v rozsahu vzájemně poskytnutých plnění zamítnul.

18. Jelikož smlouva byla shledána ze shora uvedených důvodů neplatnou, soud žalobu zamítnul také co do smluvní pokuty a také co do smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. Tomuto není možné vyhovět s odkazem na § 1970 občanského zákoníku s ohledem na v předchozím odstavci citované rozhodnutí.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaná byla sice z větší části úspěšná, ale žádné náklady řízení jí nevznikly, a proto jí je soud nepřiznal.

Poučení