19 C 302/2023 - 78

Rubrum

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [právnická osoba], spol. s r.o., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 94 687 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 94 687 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 94 687 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby, stanoviska žalovaného a průběhu řízení

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 94 687 Kč z titulu (nevyplacené části) náhrady nemajetkové újmy, způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení, vedeného zdejšímu soudem pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém žalobkyně vystupovala v procesním postavení žalobce. Jelikož inkriminované soudní řízení trvalo téměř devět a půl roku, má žalobkyně za to, že podle Metodiky pro výpočet částky přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení k zákonu č. 82/1998 Sb. jí náleží náhrada ve výši 176 750 Kč. Základní částku ve výši 126 250 Kč (odpovídající délce osmi let a pěti měsíců) je totiž podle mínění žalobkyně nutno navýšit o 20 % proto, že šlo o skutkově a právně jednoduchou věc, a o dalších 20 % proto, že věc byla projednána jen v rámci prvoinstančního řízení.

2. Žalovaný ve svém stanovisku ze dne [datum] konstatoval, že celková délka posuzovaného řízení byla skutečně nepřiměřená, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalovaný přitom při stanovení výše zadostiučinění reflektoval závěry sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž vyšel ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, respektive z částky 1 250 Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta poloviční částka, a to proto, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Současně žalovaný ve stanovisku neshledal důvod pro navýšení základní částky 15 000 Kč, naopak přikročil ke snížení základní výše zadostiučinění o 35 %, neboť zohlednil, že předmětné řízení bylo dvakrát přerušeno z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení (a z tohoto důvodu základní částku snížil o 30 %), a že se žalobkyně na délce řízení částečně podílela, když v úvodu řízení žádala o odročení jednání z důvodu probíhajících mimosoudních jednání (z tohoto důvodu základní částku snížil o 5 %). Nadto žalovaný ve stanovisku poukázal na skutečnost, že žalobkyně požaduje odškodnění ve výši několikanásobně převyšující hodnotu sporu. Po zohlednění všech okolností případu proto žalovaný na základě aplikace ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na zadostiučinění ve výši 82 063 Kč.

3. Ve vyjádření k podané žalobě potom žalovaný – z důvodů rekapitulovaných v předchozím odstavci – vyjádřil přesvědčení, že žalobkyni poskytnuté zadostiučinění představuje odpovídající a dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy. Žalovaný proto navrhl, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

4. V replice na vyjádření žalovaného žalobkyně namítla, že žalovaný v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2528/2013 vůbec nepřihlédl k příslušenství žalované částky, tedy přehlédl skutečnost, že celkovou hodnotu sporu představovala částka 142 288 Kč. Podle žalobkyně tak žalovaný nemůže důvodně tvrdit, že přiznané zadostiučinění odpovídá hodnotě sporu.

5. Při prvním jednání ve věci soud žalobkyni poučil v tom smyslu, že je třeba řádně vylíčit rozsah tvrzené újmy, tedy označit skutečnosti, v jejichž důsledku jí tvrzená újma vznikla, a rovněž konkretizovat, v čem tato újma spočívá. V této souvislosti soud poukázal na jistá specifika újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v případě právnických osob, kdy je pro stanovení výsledné hodnoty satisfakce nutno přihlížet kupříkladu k ročnímu obratu žalobkyně, konkrétnímu významu daného řízení pro žalobkyni, či k tomu, zda si žalobkyně řádně plní své zákonné povinnosti (pravidelné předkládání účetních závěrek).

6. V návaznosti na toto poučení žalobkyně podáním označeným jako „vyjádření“ v prvé řadě prezentovala přesvědčení, že vznik nemajetkové újmy v žalobě po všech stránkách řádně tvrdila, když podle ustálené judikatury nepřiměřená délka soudního řízení vždy zakládá silnou (byť vyvratitelnou) domněnka vzniku nemajetkové újmy. Rovněž s odkazem na konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se žalobkyně ohradila proti možnému rozlišení postavení fyzických a právnických osob v odškodňovacím řízení (mj. ve vyjádření cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010). S odkazem na obsah ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. potom žalobkyně opakovaně zdůraznila, že je namístě navýšit základní částku zadostiučinění o 20 %, neboť nešlo o skutkově a právně složitou věc, a o dalších 20 %, protože věc byla projednána v rámci jediného stupně soudního rozhodování. Nadto žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že žádným způsobem nezapříčinila prodloužení celkové délky řízení, jelikož jí nemůže jít k tíži, že jí soudní písemnosti byly opakovaně doručeny až 10. den, když právě tolik dní je jí zákonem dáno k doručení. V návaznosti na poučení soudu žalobkyně v doplnění žaloby zdůraznila, že pro ni mělo předmětné řízení zásadní význam, což doložila přiznáními k dani z příjmů právnických osob za roky 2015 až 2022. Vytkl-li soud žalobkyni při jednání, že si neplní své zákonné povinnosti, žalobkyně uvedla, že si je svého pochybení vědoma a záhy je napraví; předkládání účetních závěrek však není podle jejího názoru zákonným předpokladem pro přiznání přiměřeného zadostiučiněné a ani nemůže mít vliv na stanovení jeho výše.

II. Dokazování a skutkové hodnocení věci

7. Mezi účastníky bylo nesporné, že a) délka řízení, vedeného zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] byla nepřiměřená, a v důsledku toho žalobkyni vzniklo právo na přiměřenou satisfakci, a že b) řízení bylo od září 2014 do dubna 2018 ze zákona přerušeno, přičemž v paralelně vedeném insolvenčním řízení, vedeným Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [spisová značka], k žádným relevantním průtahům nedocházelo.

8. Soud provedl důkaz obsahem předmětného spisu sp. zn. [spisová značka], na jehož základě zjistil následující skutkový stav. Žaloba byla podána dne [datum], první jednání ve věci proběhlo dne [datum] a bylo odročeno na [datum]. Na tomto jednání došlo k odročení na neurčito s tím, že účastníkům byla poskytnuta lhůta do [datum], aby konkretizovali důkazní návrhy. Třetí jednání ve věci proběhlo dne [datum]. V závěru jednání došlo k odročení na [datum], čtvrté jednání ve věci však bylo na žádost žalující strany odročeno na neurčito, přičemž k dotazu soudu žalující strana dne [datum] sděluje, že mimosoudní jednání mezi účastníky „stále probíhají“. Dne [datum] je zahájeno insolvenční řízení dlužníků – žalovaných; jejich úpadek byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne [datum]. Schválené oddlužení žalovaných potom bylo zrušeno usnesením krajského soudu ze dne [datum]. Dne [datum] soudkyně zasílá přípis žalobkyni, ve kterém se táže, zda žalobkyně – za daných podmínek zjevné insolventnosti žalovaných – na žalobě trvá, na tento dotaz žalobkyně nikterak nereagovala, soudkyně proto tentýž dotaz opakuje přípisem ze dne [datum], až na tento druhý přípis reaguje žalobkyně sdělením ze dne [datum] (!), že na žalobě trvá. Dne [datum] proto bylo vydáno usnesení o pokračování v řízení, nicméně až dne [datum] dochází k dalšímu úkonu, kdy soudkyně vyžádala policejní spis, přičemž dochází k nařízení jednání na [datum], ze kterého se ovšem žalobkyně přípisem ze dne [datum] omluvila. Toto jednání, které proběhlo v nepřítomnosti účastníků, bylo odročeno na [datum], i z tohoto jednání se žalobkyně omluvila přípisem ze dne [datum]. Jednání dne [datum] tak proběhlo pouze za účasti obou žalovaných; žalovaná zde předložila usnesení krajského soudu ze dne [datum], kterým jí bylo schváleno oddlužení. Jednání bylo odročeno na neurčito a dne [datum] byl zaslán přípis informující o přerušení řízení. Dne [datum] byla věc přidělena nové soudkyni, která dne [datum] rozeslala účastníkům přípis, ve kterém byl sdělen revidovaný právní závěr, že řízení je přerušeno pouze ve vztahu k žalované, nikoliv ve vztahu k žalovanému. Následně proto proběhlo dne [datum] jednání, při kterém byl vynesen rozsudek, který nabyl právní moci dne [datum]. Ve vztahu k žalované pak byla věc vyčleněna k samostatnému řízení.

9. Z žalobkyní předložených přiznání k dani z příjmů právnických osob za roky 2015 až 2022 se podává, že za rok 2015 vykázala žalobkyně čistý obrat ve výši 489 143 Kč, za rok 2016 vykázala žalobkyně čistý obrat ve výši 225 360 Kč, za rok 2017 vykázala žalobkyně čistý obrat ve výši 319 554 Kč, za rok 2018 vykázala žalobkyně čistý obrat ve výši 127 200 Kč, za rok 2019 vykázala žalobkyně čistý obrat ve výši 351 000 Kč, za rok 2020 vykázala žalobkyně čistý obrat ve výši 132 600 Kč, za rok 2021 vykázala žalobkyně čistý obrat ve výši 140 846 Kč a za rok 2022 vykázala žalobkyně čistý obrat ve výši 336 647 Kč.

10. Čisté obraty přinejmenším za roky 2018, 2020 a 2021 vskutku naznačují, že předmět řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] mohl mít pro žalobkyni nikoliv zanedbatelný význam, současně ale podle podepsaného soudu platí, že z přehledu rekapitulovaného shora pod bodem 8. jasně vyplývá, že žalobkyně byla v řízení mimořádně pasivní.

III. Právní hodnocení věci

11. Jelikož mezi stranami nebylo sporu o tom, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť celková délka řízení byla nepřiměřená a žalobkyni v důsledku toho vznikla presumovaná nemajetková újma, kterou je na místě odškodnit v penězích, soud na zjištěný skutkový stav aplikoval, obdobně jako žalovaný ve svém stanovisku, zákonná kritéria obsažená v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterých je třeba přihlédnout zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného (kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení), k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Soud současně reflektoval skutečnost, že podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále též jen „zákon“) stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a takovou odpovědnost je nutné posuzovat přísně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jež se vztahuje k ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a rovněž s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. stanovisko jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010).

13. Při aplikaci ustanovení § 31a odst. 1 zákona je navíc nutno neztrácet ze zřetele, že právě tímto ustanovením je realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího článku 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, tedy rovněž s přihlédnutím ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3930/2009). Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí 15 000 Kč – 20 000 Kč za první dva roky, dále pak za každý další rok řízení (tj. 1250 Kč – 1667 Kč za 1 měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlíží Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobena (v posledku nepřiměřeně dlouhým řízením) nejnižší, a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení tato újma z podstaty věci narůstá, a tomu musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení.

14. První krok při stanovení výše zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích tak spočívá v určení tzv. základní částky, která vychází z celkové délky nepřiměřeně dlouhotrvajícího řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 či rozsudek ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4923/2009).

15. Podepsaný soud tudíž stanovil za celkem [hodnota] měsíců dlouhé řízení základní částku přiměřeného zadostiučinění ve výši 127 500 Kč.

16. Celkový náhled na dobu, v níž byla projednávaná věc vyřízena, a posouzení postupu orgánů veřejné moci během řízení, jsou ovšem dvě samostatné rozhodné okolnosti, které se (a to i ve vzájemné souvislosti s okolnostmi příkladmo vyjmenovanými v ustanovení § 31a odst. 3 zákona, popřípadě s dalšími významnými okolnostmi projednávané věci) nutně projeví v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené a při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nadto je vhodné připomenout, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází vždy, když řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu (srov. výše odkazované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).

17. Je-li vyčíslena základní částka, pak tuto částku je možné snížit či zvýšit v závislosti na zjištěné okolnosti ve smyslu demonstrativního výčtu v ustanovení § 31a odst. 3 zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2301/2009).

18. Při posouzení kritéria složitosti řízení ve smyslu ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) zákona je třeba vzít do úvahy zejména složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků), složitost právního posouzení, a to z aplikačního a interpretačního hlediska (závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti), a také složitost procesní (odrážející mj. procesní aktivitu účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů či četnost opravných prostředků). Byla-li totiž věc posuzována na více stupních soudní soustavy, pak přirozeně narůstá délka řízení, což se musí projevit v odpovídajícím snížení základní částky.

19. Podepsaný soud v posledku souhlasí s tvrzením žalobkyně, že v posuzovaném případě nešlo o skutkově ani právně složitou věc, současně však nemůže zcela přehlížet, že věc vykazovala jisté znaky složitosti procesní. Přestože každá civilní věc má být v zásadě rozhodnuta při jediném jednání (srov. ustanovení § 114c odst. 1 občanského soudního řádu), což bezpochyby platí o drtivé většině skutkově a právně nekomplikovaných civilněprávních řízení, v posuzovaném případě došlo k pravomocnému rozhodnutí věci (a to navíc pouze ve vztahu k jednomu ze dvou žalovaných) až na pátém jednání, přičemž žalobkyně ani netvrdí, že by tato skutečnost byla důsledkem pochybení ve věci rozhodující soudkyně.

20. S přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v předchozím odstavci má soud za to, že je prizmatem kritéria předvídaného v ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) zákona namístě zvýšit základní částku o 10 %, neboť v posuzované věci nebylo třeba provádět rozsáhlejší dokazování a ani věc posoudit na základě složitější aplikace a interpretace práva. Současně platí, že o věci bylo rozhodnuto v rámci jediného stupně soudní soustavy.

21. Jak ovšem vyplynulo z výše rekapitulovaných skutkových zjištění soudu, na celkové délce řízení se alespoň nepřímo podílela i žalobkyně, jež vystupovala v řízení natolik pasivně, že tím ve svém důsledku současně, jakkoli patrně nezamýšleně, dala jasně najevo, jaký význam toto řízení pro ni mělo. Jinými slovy řečeno, pakliže žalobkyně opakovaně žádala o odročení jednání či se z jednání opakovaně omluvila, nemluvě o tom, že musela být opakovaně vyzvána k procesnímu stanovisku, a i na podruhé odpověděla až zhruba měsíc od doručení dotazu, je podle názoru soudu namístě závěr, že žalobkyně (jakkoli zdánlivě pouze zanedbatelným dílem) rovněž přispěla k celkové délce řízení, a současně je z procesního přístupu žalobkyně zřejmé, že předmět řízení pro ni nemohl být příliš významný. Kritéria předvídaná v ustanovení § 31a odst. 3 písm. c) a e) zákona proto soud posuzoval společně. Z hlediska kritéria významu řízení pro poškozenou přitom platí, že nešlo o spor s presumovaným zvýšeným významem (řízení ve věci trestní, opatrovnické, sociálního zabezpečení, řízení týkající se zdraví nebo života), nadto vzhledem k tomu, že žalobkyně je společností s ručením omezeným, je možno konstatovat, že předmětem řízení bylo zaplacení nikterak vysoké částky, a na tomto závěru nic nemění ani fakt, že žalobkyně vykazovala v letech 2018, 2020 a 2021 – v kontextu kapitálové obchodní společnosti – pozoruhodně nízké čisté obraty. Při kumulativním zhodnocení kritérií uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 písm. c) a e) zákona proto soud přikročil ke snížení základní částky celkem o 20 %.

22. Prizmatem kritéria zohledňujícího postupu orgánů veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) zákona je nutno zhodnotit činnost orgánu, u nějž k průtahům došlo, tedy zejména to, zda a jakým způsobem reagoval na vzniklé procesní situace a na popsané počínání účastníka a zda bez ohledu na ostatní okolnosti měly průtahy řízení původ v jeho postupu. Je tak třeba zkoumat, zda řízení probíhalo plynule bez delších období nečinnosti mezi jednotlivými úkony. Z tohoto úhlu pohledu je vhodné zdůraznit, že až do doby, kdy došlo ze zákona k přerušení řízení z důvodu paralelního insolvenčního řízení s oběma žalovanými, činil soud procesní úkony ve velmi krátkých lhůtách, a zjevně se snažil věc skončit v nejkratší možné době (a naopak to byla spíše žalobkyně, jak výše popsáno, kdo řízení nepřímo „brzdil“), v období od [datum] do [datum] však skutečně nastalo období, ve kterém soud zcela bezdůvodně neučinil jediný úkon, kterým by směroval věc k pravomocnému skončení. Nadto podepsaný soud na tomto místě nikterak nezpochybňuje úsudek, že druhé přerušení z důvodu paralelního insolvenčního řízení nastalo pouze ve vztahu k jednomu z žalovaných, tedy že ve vztahu k druhému žalovanému k přerušení ze zákona nedošlo. Současně ale platí, že i tato období nečinnosti (resp. nesprávného závěru o přerušení řízení ex lege ve vztahu k oběma žalovaným) způsobilo to, že v posledku bylo řízení nepřiměřeně dlouhé (v podrobnostech viz níže), a proto se podepsaný soud domnívá, že na základě tohoto kritéria není důvod základní částku zvyšovat.

23. Nadto dospěl soud k závěru, že je vhodné významným způsobem základní částku snížit, a to z důvodu paralelního insolvenčního řízení, v jehož důsledku bylo posuzované řízení vskutku téměř čtyři roky přerušeno. S přihlédnutím k této skutečnosti je podle názoru soudu namístě základní částku snížit o 50 %; k takto vysokému „krácení“ základní částky podepsaný soud dospěl mj. na základě úvahy, že po odečtení čtyř let (do kterých je možno zahrnout i výše popsané období, ve kterém žalobkyně nereagovala na dotaz soudu), kdy v posuzovaném řízení soud důvodně nečinil žádné úkony, by základní částku odškodnění představovala částka 67 500 Kč.

24. Z uvedených důvodů soud přikročil ke zvýšení základní částky o 10 % a současně ke snížení celkem o 70 %, v konečném důsledku je tak podle soudu namístě základní částku snížit o 60 %, což znamená, že by soud žalobkyni přiznal částku 51 000 Kč. Jestliže tedy žalovaný přiznala žalobkyni částku 82 063 Kč, je nutno považovat žalobu za nedůvodnou, neboť přiměřené zadostiučinění již žalobkyně od žalované obdržela.

25. Jinak řečeno, zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyni a to ve formě peněžitého plnění v celkové výši 82 063 Kč za 9 let a 5 měsíců posuzovaného řízení je (více než) přiměřené a spravedlivé a mělo by její nemajetkovou újmu plně kompenzovat. Soud na tomto místě připomíná, že náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit ani k sankcionování státu, ani k obohacení poškozených stěžovatelů, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden, a v níž byl tak i udržován. Jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředky nápravy kladeny, je ten, aby výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá. Za spravedlivou je přitom třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu, a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3269/2009).

IV. Stručná rekapitulace věci

26. Pouze pro úplnost považuje soud za vhodné závěrem zmínit následující (a výše buď nezmíněné, nebo nedostatečně akcentované) skutečnosti.

27. V prvé řadě soud zdůrazňuje, že nepřehlédl závěry žádného z žalobkyní odkazovaných judikátů. Shora učiněnému úsudku podepsaného soudu, že žalovaným poskytnuté zadostiučinění bylo dostatečné, proto v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2528/2013 předcházelo zohlednění skutečnosti, že předmětem posuzovaného řízení byla v posledku částka 142 288 Kč, přičemž postačí konstatovat, že ani dovolací soud v odkazovaném rozhodnutí „nenaznačuje“, že výše poskytnuté satisfakce musí (matematicky) odpovídat výši předmětu předchozího řízení (takový závěr by nutně vedl k absurdním důsledkům jak v případě řízení, ve kterých byla předmětem řízení relativně bagatelní částka, tak obdobně v řízeních, ve kterých byla předmětem řízení částka v řádu milionů korun). Současně má soud za to, že závěr o poněkud sníženém významu předmětu řízení není v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010, neboť je založen na shora uvedených skutečnostech, neodvíjí se tedy toliko od faktu, že žalobkyně je právnickou osobou. Ve vztahu k závěrům tohoto rozhodnutí dovolacího soudu se navíc sluší dodat, že podepsaný soud v projednávané věci závěr o sníženém významu předmětu původního řízení pro žalobkyni učinil na podkladě procesní obrany žalovaného, poukazujícího právě na celkovou výši předmětu řízení, nešlo tedy o případný – Nejvyšším soudem zapovězený – „aktivismus“ soudu první instance.

28. Současně soud považuje za nutné opakovaně akcentovat, že žalobkyně v řízení – a to ani po poučení – nepředložila jediné relevantní tvrzení, na jehož základě by měl soud k dispozici úsudek, že žalobkyni vznikla nějaká „podstatnější újma“ nad rámec prosté skutečnosti, že žalobkyni již samotnou nepřiměřenou délkou soudního řízení nějaká – mezi stranami nesporná – imateriální újma vznikla. Jinými slovy, ani z doplněné argumentace žalobkyně nevyplývá, že by původní řízení pro žalobkyni – kupř. z hlediska pověsti společnosti, nejistoty v plánování rozhodování, možného rozkolu ve vedení společnosti či z důvodu úzkosti a potíží způsobených vedení společnosti – mělo (zvláště pak za situace, kdy již v průběhu řízení bylo zjevné, že uplatněná pohledávka je v daném kontextu v podstatě nevymahatelná) nějaký skutečný význam, a proto soud v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. mutatis mutandis např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 3326/2009, 30 Cdo 3908/2009 či 30 Cdo 2782/2015) přikročil k výraznému snížení základní částky přiměřeného odškodnění, neboť ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 poskytované odškodnění v penězích musí být přiměřené kritériím uvedeným v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., pročež je nelze stanovit mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo.

29. Posledně citovaná skutečnost rovněž souvisí se závěrem podepsaného soudu, že v kontextu dané věci je třeba výrazně (tedy o 50 %) snížit základní částku odškodnění, neboť to bylo právě paralelně vedené insolvenční řízení, v jehož důsledku bylo bezpochyby předmětné řízení téměř čtyři roky ze zákona přerušeno, čímž se toto paralelně vedené řízení podstatným způsobem (přímo i nepřímo) podílelo na celkové délce posuzovaného řízení. Jinak řečeno, v základní částce odškodnění se odráží i odškodnění za dobu, kdy soud objektivně nemohl jednat, a proto je podle mínění podepsaného soudu namístě tuto skutečnost přiměřeně reflektovat. Opačný výklad by totiž vedl k absurdnímu závěru, že i kupříkladu deset let vedené soudní řízení, které by bylo ze zákona přerušeno záhy po svém zahájení z důvodu paralelního konkursu na majetek žalované strany, a jež by po skončení konkursního řízení bylo v nejkratší možné době v rámci jednoinstančního řízení pravomocně skončeno, by zakládalo právo žalující stany na odškodnění ve výši přesahující částku 100 000 Kč. Takový výklad práva podle mínění podepsaného soudu není správný a je nutno jej odmítnout, neboť nevyplývá ani ze zákona, ani z Listiny základních práv a svobod či z Úmluvy, ani z příslušené judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva.

V. Náklady řízení

30. O nákladech státu rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch. Žalovanému tak náleží právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 občanského soudního řádu za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle ustanovení § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý z celkem pěti úkonů podle ustanovení § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

Poučení

I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby, stanoviska žalovaného a průběhu řízení II. Dokazování a skutkové hodnocení věci III. Právní hodnocení věci IV. Stručná rekapitulace věci V. Náklady řízení Poučení: