19 C 324/2021-176

Rubrum

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Ondráčkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zaplacení částky 1.831.416 Kč – náhrada nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 1.831.416 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou doručenou soudu dne 23. 11. 2021 domáhá po žalovaném zaplacení částky 1.831.416 Kč. K odůvodnění žaloby uvedl, že v roce 2016 mu byl rozhodnutím ČAK a rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ustanoven k zastupování ve dvou právních věcech, a to ve věci vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání sp. zn. 32 Ad 15/2016 a ve věci o mimořádnou okamžitou pomoc na zakoupení zdravotní pomůcky (příspěvek na dioptrické brýle) sp. zn. 32 Ad 14/2016 advokát [celé jméno žalovaného], žalovaný. V obou věcech zastupoval žalovaný žalobce v řízení před správními soudy (KSHK, NSS) a následně u Ústavního soudu. Ve věci ohledně poskytnutí mimořádné okamžité pomoci již podával odvolání proti rozhodnutí úřadu práce. Ústavní stížnost ve věci vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání žalovaný podal dne 3. 11. 2018 bez vědomí žalobce a s jejím textem žalobce seznámil až dne 28. 11. 2018, když předchozí rozhodnutí NSS žalobce obdržel až 26. 11. 2018, tj. až 2,5 měsíce od nabytí právní moci a až po podání ústavní stížnosti, když současně v ústavní stížnosti absentují klíčové argumenty a důkazy žalobce, které byly uvedeny v kasační stížnosti, a byla účelově pozměněna argumentace žalobce oproti argumentaci v kasační stížnosti (text ústavní stížnosti je v určité pasáži v rozporu s textem kasační stížnosti) v neprospěch žalobce. Obdobně postupoval žalovaný i v případě věci o příspěvek na dioptrické brýle, když podal ústavní stížnost bez vědomí žalobce dne 23. 12. 2017 a ve znění, které žalobce neodsouhlasil. Odsouhlasenou verzi ze dne 10. 1. 2018 k ÚS nepodal, ačkoli žalobce nechal při tom, že ji podá, přičemž žalobce má za to, že nezaslání žalobcem upravené verze ústavní stížnosti žalovaný de facto„ shodil“ klíčovou argumentaci žalobce v podání k ÚS, a to že v dané věci se předchozí rozhodnutí opírala o pouhé„ vyjádření [právnická osoba]“, nikoli o řádnou„ cenovou nabídku“. Rozhodnutí Ústavního soudu pak žalovaný předal žalobci s několikaměsíčním zpožděním. To vše učinil, aby žalobce neměl možnost prohlédnout podvodné jednání advokáta.

2. Během zastupování žalobce tak žalovaný hrubě porušil povinnosti advokáta dle § 16 zákona o advokacii vůči žalobci, nehájil zájmy žalobce, zneužil důvěry žalobce, dopustil se obelhávání žalobce a nezaslal soudu klíčový důkaz v právní věci sp. zn. 32 Ad 15/2016, a to lékařskou zprávu [anonymizováno] [příjmení] ze dne 13. 11. 2015 ke KS v [obec], jak vyplývá z rozhodnutí MS ČR. Ovlivnil rozhodnutí soudů KS v Hradci Králové, NSS a ÚS v neprospěch žalobce. Žalovaný předkládal žalobci rozhodnutí soudů v daných věcech s velkým časovým zpožděním a někdy až na vyžádání žalobcem, řádně tak neinformoval žalobce o průběhu řízení, nepravdivě informoval žalovaného o nabytí právní moci rozhodnutí NSS ve věci příspěvku na dioptrické brýle. Dále pozměňoval text podaných ústavních stížností oproti obsahu kasačních stížností vypuštěním jejich ústřední argumentace a pozměněním jejich významu bez vědomí žalobce a v neprospěch žalobce. Nezdůraznil, že si úřad práce neopatřil klíčový podklad pro vydání rozhodnutí o nepřiznání příspěvku na dioptrické brýle, tj. cenovou nabídku [anonymizována dvě slova]. Není sebemenších pochyb, že by ÚS oběma stížnostem vyhověl, pokud by žalovaný plnil své povinnosti advokáta. Žalovaný tak znemožnil žalobci svým vědomým, účelovým a klamavým jednáním obranu proti rozhodnutí správních orgánů, které rozhodly v rozporu se zákonem a svou chabou argumentací relevantně nezpochybnil nesprávné skutkové a právní závěry správních orgánů a žalobce tak nebyl při uplatňování svých práv před soudy úspěšný. Tímto žalovaný zasáhl do ústavou garantovaných práv žalobce na spravedlivý proces, práva na ochranu zdraví (v důsledku více než pět let se táhnoucích kauz žalobce utrpěl újmu na zdraví, zhoršený zdravotní stav, kdy dodnes musí navštěvovat psychiatrickou ambulanci [anonymizováno] [příjmení]), dopustil se pošpinění žalobcova jména, tedy došlo k újmě na jeho cti a důstojnosti, a to zveřejněním rozsudků na internetových stránkách soudů a soudních vývěskách, kde je žalobce prezentován jako viník, ačkoli existovaly důkazy prokazující správnost jeho argumentace o pochybení správních orgánů. Dle § 81 a násl. občanského zákoníku se tedy žalovaný dopustil zásahu do osobnosti žalobce a žalobce má dle § 2956 občanského zákoníku nárok na náhradu způsobené nemajetkové újmy v důsledku pokračujícího zhoršeného zdravotního stavu žalobce v důsledku nezákonných rozhodnutí správních orgánů a soudů včetně ÚS, vlivu na rodinný a profesní život, neboť žalobce se nacházel v tíživé životní situaci osoby v hmotné nouzi. Dále žalobce musel v obou věcech zbytečně vynaložit značné úsilí a energii přesahující jistě 3000 hodin, což je podpůrným argumentem pro poskytnutí zadostiučinění v požadované výši. Žalobce pro vyčíslení nemajetkové újmy (zadostiučinění) vycházel z hrubé měsíční nominální mzdy platné pro rozhodná období, kterou požaduje za období květen 2016 až duben 2021 a dospěl tak k částce 1.831.416 Kč, na kterou si cení svá ústavou garantovaná práva, která byla jednáním žalovaného dotčena.

3. K námitkám žalovaného žalobce uvedl, že na doporučení v občanské poradně podal na žalovaného v dané záležitosti trestní oznámení, které policie věcně neřešila s tím, že skutečnosti v něm uvedené naznačují porušení zákona o advokacii, a že k jeho vyřízení není příslušná. Dále žalobce podal stížnost u ČAK, na které ČAK reagovala pouze přípisem, který není rozhodnutím, nelze se proti němu odvolat, a proto nevypovídá nic o tom, zda žalovaný splnil své povinnosti advokáta. V rámci zastupování žalobce byl žalovaný povinen poukázat na konkrétní nezákonnosti, kterých se dopustil Úřad práce resp. MPSV, což neučinil, a porušil tak povinnosti advokáta. Žalobce připustil, že v době po doručení rozhodnutí NSS ČR ve věci vyřazení z evidence úřadu práce byl asi tři týdny v Anglii, ale dle žalobce se s ním žalovaný i tak spojit mohl. Žalobce se takto dozvěděl o ústavní stížnosti až po návratu z Anglie. Dále pak žalobce v odůvodnění žaloby polemizoval s rozhodnutími ve shora uvedených správních a soudních řízeních.

4. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že je zcela nesmyslná, absurdní a šikanózní, kdy předchozí trestní oznámení a stížnosti, které žalobce na žalovaného podával, byla odložena jako nedůvodná. Žalovaný k oběma řešeným případům žalobce, v nichž mu byl ustanoven právním zástupcem, dle svého názoru přistupoval s nadstandardní péčí a nad rámec svých povinností, přičemž bral na zřetel, že se v případě žalobce jedná o osobu v hmotné nouzi a nadto v psychiatrické péči. Spolupráce se žalobcem však byla poměrně náročná, neboť na jeho žádost musel žalovaný každé zpracované podání zasílat ke kontrole a připomínkám a následně jej dle těchto připomínek přepracovávat či doplňovat, což žalovaný ve své praxi běžně nečinil a dle jeho názoru toto není povinností advokáta. S ohledem na osobu žalobce však toto respektoval, jakož i požadavky na opakovaná doplnění podání, která žalovaný považoval za zcela nadbytečná a byl si vědom toho, že mu za tyto úkony nebude přiznána odměna. Žalovaný zásadně odmítá tvrzení, že při poskytování právní pomoci žalobci jakkoli pochybil. Žalobce byl průběžně o stavu obou řízení informován a byl s žalovaným v pravidelném telefonickém i osobním kontaktu, kdy poté, co se žalobce přestěhoval do [obec], jej žalovaný v rámci schůzky navštívil v místě jeho bydliště, aby za ním žalobce nebyl nucen jezdit. V obou řízeních žalovaný vyčerpal veškeré procesní prostředky, které právní řád připouští, tj. odvolání proti rozhodnutí správního orgánu, správní žalobu, kasační stížnost a následně i ústavní stížnost. Skutečnost, že bylo ve všech případech rozhodnuto v neprospěch žalobce, kdy nebylo shledáno žádné pochybení dotčeného správního orgánu, nelze klást k tíži žalovaného. Současně rozhodnutí o kasační stížnosti ve věci vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání bylo žalovanému doručeno v době, kdy byl žalobce dlouhodobě v zahraničí, mimo telefonický či e-mailový kontakt. Protože se tedy žalovaný v této době nemohl se žalobcem spojit, podal proti tomuto rozhodnutí ze své iniciativy ústavní stížnost, přestože věděl, že mu za tento úkon nebude náležet žádná odměna a učinil jej tedy de facto pouze z důvodu, abych chránil zájmy žalobce. Když se o tomto postupu žalobce následně dozvěděl, ocenil jej velmi kladně. Konečně žalovaný uvádí, že v průběhu dvou posledních schůzek žalobce avizoval, že má v úmyslu podat žalobu na stát, jíž se bude domáhat náhrady nemajetkové újmy, která mu údajně byla způsobena nezákonným postupem správních orgánů. Když byl žalovaným upozorněn na to, že výše požadované nemajetkové újmy musí být vyčíslena konkrétní částkou, žalobce si chtěl nechat čas na rozmyšlenou s tím, že žalovaného bude kontaktovat. Následně zaslal zprávu o ukončení spolupráce. Z výše uvedeného dle žalovaného vyplývá, že žaloba je zcela nedůvodná, podaná z důvodu, že žalovaný nedokázal "zajistit" pro žalobce příznivé rozhodnutí v projednávaných věcech. Žalovaný si není vědom, že by se vůči žalobci dopustil jakéhokoli protiprávního jednání, kterým bych mohl žalobci způsobit jakoukoli újmu, natož v tak neúměrné výši, které se žalobce domáhá. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

5. Rozhodnutím České advokátní komory ze dne 11. 4. 2016 dle § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (čl. 51) byl žalobci určen žalovaný k poskytnutí bezplatné právní služby ve věci posouzení právního stavu, příp. zastoupení v řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Žalovaný zastupoval žalobce v dané věci, kdy za žalobce podal odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí [anonymizována čtyři slova] [pobočka] [příjmení] č.j [anonymizováno] [číslo] [rok] ze dne 11. 4. 2016 o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 9. 12. 2015 z důvodu maření součinnosti s úřadem práce spočívající v tom, že se nedostavil ve stanoveném termínu dne 9. 12. 2015 a pro nesplnění povinnosti neuvedl žádný vážný důvod ve smyslu § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, které MPSV zamítlo rozhodnutím ze dne 6. 6. 2016 č.j [anonymizováno] [rok] [číslo]. Proti rozhodnutí MPSV podal žalovaný za žalobce žalobu ke správnímu soudu, která byla rozsudkem KSHK ze dne 14. 8. 2017 č.j. 32 Ad 15/2016-85 zamítnuta, kdy správní soud se zde podrobně zabýval rozsáhlou věcnou argumentací žalobce. Ve věci podal žalovaný za žalobce kasační stížnost z 25. 8. 2017 dne 1. 9. 2017. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2018 č.j. 6 Ads 287/2017-77 NSS ČR zamítl kasační stížnost žalobce proti rozsudku KS HK ze dne 14. 8. 2017 č.j. 32 Ad 15/2016-85 pro nedůvodnost. NSS v prvé řadě konstatoval, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Dále se zde podrobně zabýval četnými argumenty žalobce a věcně zdůvodnil své závěry o nedůvodnosti kasační stížnosti, a to i ve vztahu k argumentaci žalobce, že si správní úřad nevyžádal lékařskou zprávu [anonymizováno] [příjmení] z 13. 11. 2015. V tomto směru NSS ČR uvedl, že žalobce na jednu stranu svými subjektivními úsudky diagnózu a odborné závěry [anonymizováno] [příjmení] zpochybňuje, avšak na druhou stranu namítá, že si měl správní úřad vyžádat zprávu ze dne 13. 11. 2015, která jeho nepříznivý zdravotní stav dostatečně prokazuje. Rozhodnutí NSS ČR nabylo právní moci 3. 9. 2018 (viz. inf. o řízení u NSS čl. 26). Soud dodává, že ze zprávy [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 13. 11. 2015 (čl. 48) vyplývá závěr o diagnóze žalobce:„ depresivní dekompenzace poruchy osobnosti, nezralý, závislý, narcistický.“ V doporučení v závěru zprávy je uvedeno:„ Prosím na Vašem zvážení, zda vystavíte pacientovi potvrzení pro ÚP a OSSZ.“ Z výše uvedeného dle názoru zcela jednoznačně vyplývá, že doložení této zprávy coby důkazu před KS HK nemohlo přinést pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, neboť v ní není uvedeno, ani z ní nijak nevyplývá závěr lékařky o tom, že by žalobci bránily zdravotní důvody v dostavení se na úřad práce dne 9. 12. 2015. Z výše uvedených rozhodnutí KSHK a NSS ČR navíc vyplývá, že správní úřad si vyžádal (krom potvrzení dalších ošetřujících lékařek) a také obdržel potvrzení [anonymizováno] [příjmení] ze dne 27. 1. 2016, ze kterého zjistil, že žalobce byl dne 13. 11. 2015 plánovaně ošetřen v její ambulanci a zdravotní stav mu dovoloval plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání. Žalovaný následně za žalobce podal ústavní stížnost dne 3. 11. 2018 (viz. karta záznamu čl. 29) s tím, že byla předána klientovi 28. 11. 2018 (viz. čl. 36-38). Ústavní soud usnesením ze dne 19. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3597/18 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a ÚS je k jejímu projednání příslušný. Dále dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zdůraznil, že ÚS dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí, a že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil napadaným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Konstatoval, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění provedená obecnými soudy, pokud tato nevykazují ústavně právní deficity, což neshledal.

6. Žalovaný dále zastupoval žalobce v soudním řízení v obraně proti rozhodnutí [anonymizována čtyři slova] [pobočka] [příjmení] ze dne 22. 2. 2016 č.j. 3781/2016/DKL, kterým bylo rozhodnuto o nepřiznání dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje, a to na zakoupení dioptrických brýlí s odůvodněním, že požadovaný výdaj lze plně hradit zdravotní pojišťovnou. Žalovaný podal za žalobce ke správnímu soudu žalobu ze dne 8. 6. 2016 proti rozhodnutí MPSV ze dne 22. 4. 2016 č.j. MPSV-2016/80208-918, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ÚP. V žalobě byla obsažena žádost žalobce o ustanovení žalovaného jeho zástupcem v dané věci. Žaloba byla rozsudkem KSHK ze dne 14. 8. 2017 č.j. 32 AD 14/2016-62 zamítnuta, kdy správní soud se zde podrobně zabýval rozsáhlou věcnou argumentací žalobce. Rozsudkem ze dne 16. 10. 2017 č.j. 6 Ads 288/2017-27 NSS ČR zamítl kasační stížnost žalobce proti rozsudku KS HK ze dne 14. 8. 2017 č.j. 32 Ad 14/2016-62 pro nedůvodnost. Konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas a s argumentací, že správní úřady nevycházely ve svých rozhodnutích z řádného odborného vyjádření a ony a stejně tak i KSHK nepřihlédli k zdravotnímu stavu žalobce. NSS uzavřel, že na postupu správního řadu, kdy na základě sdělení [právnická osoba] správní úřad uzavřel, že dioptrické brýle v daných hodnotách lze uhradit za cenu úhrady pojišťovny bez doplatku, neshledal opomenutí zdravotního hlediska a zdůraznil, že správní orgány při poskytování mimořádné okamžité pomoci uplatňují správní uvážení. Rozhodnutí nabylo právní moci 24. 10. 2017 (viz. inf. o řízení u NSS čl.27). Žalovaný za žalobce podal v dané věci ústavní stížnost dne 23. 12. 2017 (viz. karta záznamu čl. 28), kterou žádal žalobce upravit (dle svého tvrzení uvést její text plně do souladu s textem kasační stížnosti). Upravenou verzi textu zaslal žalobce žalovanému dne 3. 1. 2018 (viz. email čl. 22). V řízení nebylo prokázáno, že by tuto dle požadavků žalobce upravenou verzi ústavní stížnosti žalovaný na ÚS odeslal (viz. karta záznamu čl. 28). Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 4087/17 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když současně konstatoval, že byla podána včas a řádně. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že ÚS měl informaci, že v dané věci se předchozí rozhodnutí opírala o„ vyjádření [právnická osoba]“, nikoli cenovou nabídku, když soud na okraj podotýká, že tento argument je obsažen i v neupravené verzi ústavní stížnosti (viz. obě verze ústavních stížností čl. 13-16, čl. 17-20).

7. Z emailové korespondence účastníků a doplnění podání zasílaných soudům (viz. např. čl. 148-154, čl. 159-162) vyplývá, že žalovaný byl s žalobcem ohledně daných věcí v častém kontaktu a podání upravoval a doplňoval, dle tvrzení žalovaného, dle průběžných požadavků žalobce. Toto tvrzení žalovaného podporuje žalobcem přeložený seznam emailů žalobce žalovanému z období od 6. 12. 2018 do 18. 12. 2018 (čl. 42).

8. Předžalobní výzvou ze dne 24. 6. 2021 vyzval žalobce žalovaného úhradě nemajetkové újmy ve výši 1.831.416 Kč.

9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci.

10. Soud neakceptoval žalobcem navrhované důkazní návrhy, a to aby žalovaný doložil podání (včetně lékařských zpráv), která učinil k NSS a Ústavnímu soud ve věci vyřazení z evidence uchazečů a věci mimořádné okamžité pomoci na zakoupení zdravotnické pomůcky a dále vyžádáním kompletních soudních spisů NSS a ÚS ve věci vyřazení z evidence uchazečů a věci mimořádné okamžité pomoci na zakoupení zdravotnické pomůcky pro nadbytečnost, neboť by, s ohledem na právní hodnocení věci níže podrobně rozvedené, jejich provádění bylo nadbytečné.

11. Dle § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen zákon o advokacii) advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Dle § 16 odst. 2 při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Dle § 24 odst. 1 zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Advokát odpovídá za újmu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li újma způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jiným jeho zaměstnancem než zaměstnaným advokátem; odpovědnost těchto osob za újmu způsobenou zaměstnavateli podle zvláštních právních předpisů tím není dotčena. Dle § 24 odst. 4 advokát nebo společnost se odpovědnosti podle odstavců 1 až 3 zprostí, prokáží-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich požadovat. § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Dle § 2984 odst. 2 o.z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Dle § 2956 o.z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. K obecným předpokladům vzniku odpovědnosti advokáta za způsobenou újmu se vyjádřila konstantní judikatura NS ČR – viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, který uvádí: "Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnosti) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. K podobnému závěru došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 2007/2009, podle něhož:„ Odpovědnost advokáta za škodu vzniká při současném splnění všech předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody, jejichž existenci je povinen tvrdit a prokázat žalobce.“ Soud se proto v prvé řadě zabýval otázkou, zda došlo ze strany žalovaného při zastupování žalobce k porušení povinností dle § 16 zákona o advokacii a dospěl k negativnímu závěru. Dle rozsudku NS ČR ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2038/2018:„ Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy například podá za svého klienta opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod.“ (obdobně též rozsudek NS ČR ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2412/2017). Obdobně též rozsudek NS ČR ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2412/2017. Stejně tak v rozsudku NS ČR sp. z. 25 Cdo 5819/ dne 20. 6. 2018 se uvádí:„ Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné. Zároveň však, platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení.“ Soud s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům judikatury NS ČR a prokázaným konkrétním okolnostem daných řízení dospěl k závěru, že žalobcem vytýkaná„ pochybení“ žalovaného jako je oznámení o rozhodnutích NSS ČR a ÚS žalobci s větším prodlením, podání ústavní stížnosti bez předchozího schválení žalobcem, či nepředložení lékařské zprávy [anonymizováno] [příjmení] správnímu soudu nelze posoudit jako porušení jeho povinností dle § 16 zákona o advokacii. Současně z ničeho nevyplývá, že by se tato„ pochybení“ mohla jakkoli negativně projevit ve vztahu k výsledku daných řízení. Bylo prokázáno, že žalovaný řádně a včas vyčerpal veškeré procesní prostředky, které právní řád připouští k obraně zájmů žalobce v daných řízeních a nelze mu dle názoru soudu přičítat k tíži, že jak správní úřady, tak soudy došly k závěru, že žalobce není se svými nároky v právu.

13. Co se týče vytýkaného postupu žalovaného ve vztahu k jím podaným ústavním stížnostem, soud uvádí, že je třeba vycházet z toho, že obě ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, a) neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené, nebo b) je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, nebo c) jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, nebo d) jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, nebo e) je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Dle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle usnesení ÚS ze dne 20. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 710/06:„ Zákonodárce dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit„ přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.“ Z uvedeného a současně z odůvodnění výše citovaných rozhodnutích Ústavního soudu vyplývá, že žalobcem vytýkaná„ pochybení“ žalovaného nezapříčinila neúspěch žalobce v řízeních před Ústavním soudem.

14. Soud tedy neshledal naplnění již první podmínky pro odpovědnost žalovaného za újmu dle § 24 odst. 1 zákona o advokacii, a to porušení povinností dle § 16 zákona o advokacii. Současně soud dodává, že § 24 zákona o advokacii je speciálním ustanovením k obecné právní úpravě obsažené v občanském zákoníku (v § 2894 a násl.) S ohledem na § 2894 odst. 2 obč. zák. se hradí pouze újma na jmění (škoda). Za účinnosti starého občanského zákoníku odpovídal advokát dle komentovaného ustanovení za škodu ve smyslu tohoto zákona z roku 1964, tedy pouze za škodu majetkovou. Za aktuální právní úpravy odpovídá advokát dle § 24 odst. 1 za újmu, kterou by mohla být ve smyslu § 2894 obč. zák. i újma nemajetková, ovšem pouze za předpokladu, že by byl tento následek ujednán nebo že by to bylo zákonem zvlášť stanoveno. Vzhledem k tomu, že zákon o advokacii nemajetkovou újmu výslovně nezmiňuje, lze usuzovat, že úmyslem zákonodárce bylo zachování dosavadního stavu, kdy advokát odpovídá pouze za újmu majetkovou (škodu). – viz. ASPI-komentář k zákonu o advokacii (§ 24). Žalobce v řízení uplatnil náhradu nemajetkové újmy. S ohledem na výše uvedené za ni advokát dle § 24 zákona o advokacii neodpovídá. Současně z ničeho nevyplývá, a to ani ze samotných žalobních tvrzení žalobce, že by se žalovaný dopustil pošpinění žalobcova jména, jeho cti a důstojnosti či jakéhokoli jednání, kterým by se dopustil zásahu do přirozených práv žalobce ve smyslu § 81 občanského zákoníku. Soud se s ohledem na závěry shora uvedené ji nezabýval pro nadbytečnost otázkou existence tvrzené nemajetkové újmy a její výše.

15. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji výrokem I. rozsudku zamítl v plném rozsahu, 16. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, náležela by mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný se však náhrady nákladů řízení výslovně vzdal. Proto soud rozhodl výrokem II. rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.