19 C 349/2017 - 172

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dáši Vítkové a přísedících JUDr. Blanky Žáčkové a Ing. Jiřího Doláka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení částky 219 214 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 219 214 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 1. 4. 2016 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 1. 5. 2016 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 1. 6. 2016 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 1. 8. 2016 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 12 500 od 1. 10. 2016 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 1. 11. 2016 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 1. 12. 2016 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 1. 2. 2017 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 14 800 Kč od 1. 3. 2017 do zaplacení, 8.05 % ročně z částky 14 800 Kč od 1. 4. 2017 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 14 800 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 2 114 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 800 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 800 Kč od 1. 9. 2014 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 800 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 800 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 800 Kč od 1. 12. 2014 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 800 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, 8,05 % ročně z částky 800 Kč od 1. 2. 2015 do zaplacení a 8,05 % ročně z částky 29 600 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku, která bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, která byla u soudu podána dne 31. 7. 2017 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 247 053 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.

2. K odůvodnění žaloby bylo tvrzeno, že žalobce byl od 5. 1. 2004 zaměstnancem žalované, pro níž pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 5. 1. 2004 na pozici lodníka, kormidelníka, loďmistra. Dne 18. 1. 2015 utrpěl žalobce vážný pracovní úraz, v jehož důsledku byl od 18. 1. 2015 do 31. 1. 2016 v pracovní neschopnosti. Od počátku pracovního poměru činila jeho hrubá mzda částku 10 600 Kč měsíčně, přičemž nebyla ze strany žalované nikdy valorizována. Pracovní náplň žalobce spadala do 4. skupiny prací uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 567/2006 Sb. o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, neboť předmětem jeho činnosti bylo mimo jiné též v samostatné řízení lodi, k čemuž žalobce disponuje veškerými potřebnými povoleními. Hrubá mzda žalobce s ohledem na 4. skupinu prací, do níž jeho práce spadala v průběhu pracovního vztahu měla být několikrát valorizována.

3. Usnesením č. j. 19 C 349/2017-74 ze dne 7. 9. 2018 bylo řízení zastaveno co do částky 21 600 Kč a částky 2 700 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně. Předmětem řízení zůstala částka 5 600 Kč s příslušenstvím, částka 187 553 Kč a částka 29 600 Kč s příslušenstvím, celkem 222 753 Kč.

4. Usnesením č. j. 19 C 349/2017-151 ze dne 20. 2. 2024 bylo rozhodnuto o změně žaloby navržené žalobcem v podání ze dne 9. 1. 2024 v části týkající se zaplacení úroků z prodlení, a současně bylo rozhodnuto o částečném zastavení řízení co do částky 3 536 Kč. Předmětem řízení nadále zůstala částka 219 214 Kč s příslušenstvím.

5. Žalobce tedy požaduje: 1) zaručenou mzdu za období od 1. 6. 2014 do 31. 12. 2014 ve výši 5 600 Kč, kdy měl za toto období dostávat částku 11 400 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že jeho mzda byla 10 600 Kč, požaduje za 7 měsíců částku o 800 Kč vyšší, než je jeho mzda, tedy částku 5 600 Kč. 2) neuhrazenou mzdu ve výši 184 014 Kč s odůvodněním, že po ukončení pracovní neschopnosti ke dni 31. 1. 2016 nebyl pracovní poměr žádnou ze smluvních stran ukončen. Od 1. 2. 2016 byl tedy nadále zaměstnancem žalované, která žalobci práci nepřidělovala, nezajímala se o něho, jednalo se o překážky v práci na straně zaměstnavatele dle ustanovení § 208 zákoníku práce, podle kterého žalobci přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, a to až do dne 4. 4. 2016, kdy došlo k ukončení pracovního poměru s žalovanou ze strany žalobce okamžitým zrušením pracovního poměru. Žalobce požaduje neuhrazenou mzdu za období od 1. 2. 2016 do 4. 4. 2017, kdy byl ukončen pracovní poměr s žalovanou na základě okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem. 3) úhradu zákonného odstupného z důvodu dlouhodobého neplacení mzdy v souladu s ust. § 56 odst. 2 zákoníku práce odstupné ve výši dvou měsíčních mezd – 2 x 14 800 Kč, tj. 29 600 Kč.

6. Žalovaná k žalobě uvedla, že žalobce byl od 5. 1. 2004 jejím zaměstnancem ve funkci lodníka, a to po celou dobu trvání pracovního poměru za hrubou mzdu ve výši 10 600 Kč měsíčně. Šlo o pracovní poměr na dobu neurčitou na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 1. 2005 ve znění Dodatku č. [hodnota] k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2005. Uvedla, že pracovní náplň žalobce nespadá do 4. skupiny prací uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 567/2006 Sb., pro obor doprava. Podle pracovní smlouvy měl žalobce vykonávat funkci lodníka, která odpovídá pracovním činnostem ve 2. skupině prací, tj. provádění drobné údržby lodí a přistávacích míst, vykonává palubní práce na lodi a obsluhu kormidla pod dohledem kapitána, tedy nikoliv samostatné řízení plavidla. Odkázala na ustanovení § 2 odst. 2 písm. e) vyhl. Ministerstva dopravy ČR č. 42/2015 Sb., o způsobilosti osob k vedení a obsluze plavidel, který definuje lodníka jako člena posádky plavidla, který vykonává palubní práce na lodi a obsluhu kormidla pod dohledem kapitána, tedy nikoliv samostatné řízení plavidla, jak je požadováno pro zařazení do 4. skupiny prací dle ustanovení § 3 zákona č. 567/2006 Sb. O tom, že žalobce má povolení k samostatnému řízení lodí nebyla informována a dozvěděla se to až z textu žaloby. Žalobce neprokázal, že by byl při výkonu funkce lodníka v období uvedeném v žalobě oprávněn samostatně řídit uvedené plavidlo v rámci Evropské unie. Pracovní poměr žalobce byl ukončen ke dni 31. 1. 2016, kdy mu byla žalovanou zaslána Dohoda o ukončení pracovního poměru a zápočtový list. Na to žalobce nijak nereagoval ani neoznámil, že s ukončením pracovního poměru nesouhlasí, ani že požaduje přidělování práce dle pracovní smlouvy. Žalobce ještě v listopadu 2016 vystupoval vůči Úřadu práce jako nezaměstnaný a žádal o vyplacení podpory v nezaměstnanosti. Žalobce v období více než 10 kalendářních měsíců postupoval tak, že z jeho jednání bylo zřejmé, že s ukončením svého pracovního poměru ke dni 31. 1. 2016 souhlasí. Žalobce po tuto dobu nevykonával žádnou práci, pobíral invalidní důchod a podporu v nezaměstnanosti, rovněž nikdy nepodal žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dle ust. § 72 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ani žalobu na doplacení dlužné mzdy. Považuje ukončení pracovního poměru žalobce Dohodou o ukončení pracovního poměru ke dni 31. 1. 2016 za platné, protože k němu došlo konkludentním jednáním žalobce, který se choval a jednal tak, jako by Dohodu o ukončení pracovního poměru k dni 31. 1. 2016 podepsal a jako by k tomuto dni jeho pracovní poměr platně skončil. Ohledně nároku žalobce na vyplacení odstupného uvedla, že pracovní poměr žalobce byl ukončen ke dni 31. 1. 2016 a vzhledem k tomu není možné již ukončený pracovní poměr platně znovu ukončit žádným způsobem, a to ani okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalobce, jak žalobce učinil dopisem ze dne 4. 4. 2017. Odkázala na ust § 159 zákoníku práce, dle kterého může zaměstnanec okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru dozvěděl, nejpozději ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl a žalobce tuto lhůtu nedodržel. Vzhledem k tomu, že žalobce nevykonával žádnou práci, nevznikl mu nárok na vyplacení dlužné mzdy, mohl mu pouze vzniknout nárok na vyplacení náhrady mzdy za ztrátu na výdělků dle ust. § 208 zákoníku práce, a to pro překážku v práci na straně zaměstnavatele. S včasným nevyplacením náhrady mzdy za ztrátu na výdělku však zákoník práce nespojuje právní účinky jako při nevyplacení mzdy, tedy vznik nároku na okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce. Žalobci nemohl vzniknout nárok na vyplacení odstupného, protože dle ust. § 56 odst. 2 zákoníku práce přísluší zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nikoliv odstupné ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Žádala, aby žaloba byla zamítnuta.

7. K vyjádření žalované žalobce v podání ze dne 15. 11. 2017 sdělil, že z okolností vykonávané práce je zřejmé, že musel loď samostatně řídit, posádku tvořil pouze žalobce a kapitán lodi, loď pravidelně vykonávala delší trasy - 14 hodin denně bez jakékoliv přestávky, takže se kapitán se žalobcem při kormidlování museli pravidelně střídat. Právě pro tuto schopnost a kvalifikaci si kapitán lodi žalobce od žalované „pronajímal“. Žalobce vykonával pracovní pozici kormidelníka (Steuermann), což plně odpovídalo jeho kvalifikaci i reálné každodenní pracovní činnosti. Odmítl, že by od žalované obdržel Dohodu o ukončení pracovního poměru ke dni 31. 1. 2016 a zápočtový list. I kdyby tuto podepsanou dohodu obdržel, nebyla by bez jeho podpisu platná, nicméně neobdržel od žalované ani tuto. Uvedl, že jednostranně podepsanou dohodu o ukončení pracovního poměru podepsanou žalovanou obdržel až v listopadu 2016, tuto však nepodepsal. Od února do listopadu 2016 nebyl s žalovanou v kontaktu, nikoliv však pro skutečnost, že pracovní poměr skončil, ale proto že žalovaná s žalobcem dlouhodobě nekomunikovala, žalovaná mu odmítla poskytnout součinnost i s tak základní povinností, jako je vyplnění záznamu o pracovním úrazu, vůbec s žalobcem nekomunikovala ani s pojišťovnou, která měla pracovní úraz likvidovat, což vedlo mimo jiné k velkým průtahům při výplatě pojistného plnění žalobci. Pracovní úraz žalobce nebyl nahlášen Ispektorátu práce. Byl připraven k přijetí takové pracovní pozice, která by odpovídala jeho změněné zdravotní způsobilosti. S ohledem na nekomunikaci ze strany žalované, neviděl žádný jiný způsob, jak tuto situaci řešit. Připomněl, že žalovaná má „pronajaté“ zaměstnance, žádné kmenové zaměstnance, u žalované není ani fungující kancelář, takže nebylo možné se ani na nikoho jiného obrátit. Připomněl, že je úkolem zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci, přičemž absenci této činnosti nelze vyvrátit tvrzením, že se zaměstnanec o práci dostatečně důrazně nehlásil. Vznikly tak překážky v práci na straně zaměstnavatele, jak potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn..21 Cdo 876/2007 Sb. ze dne 10. 1. 2008. Žalobce byl dle pracovní smlouvy zaměstnán na pozici lodník, loďmistr a kormidelník. Odkázal na ust. § 2 odst. 2 písm. g) vyhl. č. 42/2015 Sb. „člen posádky plavidla zajišťuje obsluhu kormidla plavidla s výjimkou malého plavidla s plachtou“. Žalobce splnil, jak podmínky 4. skupiny pro stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy dle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., neboť se jednalo o odbornou práci, na pracovní pozice žalobce je třeba, jak odborných zkoušek, tak praxe, dále při pracovní náplni docházelo k nadměrnému zatížení svalů a extrémním pracovním podmínkám, neboť a) na lodi byli pouze dva členové posádky, takže musel žalobce zastat mnoho náročných úkolů b) náročnost práce vyplývá z národní soustavy povolání c) pracovní doba žalobce byla pravidelně 14 hodin denně bez přestávky d) naplnil podmínku usměrňování a koordinace jednotlivých odborných praxí, neboť práce prováděl osobně, případně dle pokynů příkazu kapitána lodi a bylo na žalobci, jak jednotlivé práce provede, splňoval veškeré podmínky k dosažení zaručené mzdy dle 4. skupiny nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Žalobce Dohodu o rozvázání pracovního poměru neuzavřel, nelze tedy říci, že ji konkludentně akceptoval. To, že nepodal žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru je odůvodněno tím, že žalobu nemohl ani podat, neboť pracovní poměr žalobce u žalované nebyl ukončen, pracovní poměr byl ukončen až okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalobce dne 4. 4. 2017.

8. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto skutkovému zjištění:

9. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2005 má soud za prokázané, že žalobce byl zaměstnán u žalované na pozicích: lodník, loďmistr, kormidelník, s výší smluvní měsíční mzdy 10 600 Kč. Termínem nástupu do pracovního poměru je den 1. 1. 2005. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, je opatřena podpisem žalobce i žalované, její součástí je Dodatek č. [hodnota] ze dne 1. 1. 2005 týkající se dohody o rozvrhu týdenní pracovní doby.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 16. 12. 2016, vč. doručenky prokazující její dodání žalované má soud prokázané, že žalobce vyzval žalovanou k vyplacení nemocenských dávek, informoval jí o změně zdravotní způsobilosti a požádal žalovanou o zaplacení dlužných mzdových nároků. Součástí předžalobní výzvy je její doplnění ze dne 4. 5. 2017, vč. doručenky, kde žalobce sděluje žalované, že jeho pracovní náplň spadala do 4. skupiny prací uvedených v ust. § 3 zákona č. 567/2006 Sb.

11. Z výkazů měsíční mzdy za měsíce říjen a listopad 2014 má soud prokázané, že mzda žalobce byla stanovena částkou 10 600 Kč měsíčně a byla po celou dobu působení žalobce u žalované neměnná. Tato skutečnost zůstala v řízení nesporná.

12. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopností vystavené na jméno žalobce má soud prokázané, že žalobce byl v dočasné pracovní neschopností v termínu do 31. 1. 2016.

13. Z průkazu způsobilosti vystavené Státní plavební správou v Praze ze dne 28. 10. 1982 pod č. [hodnota] má soud prokázané, že žalobce je oprávněn k vedení plavidel s vlastním strojním pohonem na vodních cestách ČSR.

14. Z listiny – Ukončení pracovního poměru vystavené dne 18. 2. 2016 má soud prokázané, že žalovaná sděluje žalobci, že na základě dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dochází k ukončení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou, kdy pracovní poměr bude ukončen dohodou dle § 49, a to ke dni 31. 1. 2016. Dohoda o ukončení pracovního poměru je opatřena razítkem žalované, podpisem jednatelky žalované, trpí absencí vlastnoručního podpisu žalovaného.

15. Z listiny – Okamžité zrušení pracovního poměru adresované žalované ze dne 4. 4. 2007 dále soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce učinil v souladu s ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacené mzdy. Součástí výpovědí je podací stvrzenka ze dne 4. 4. 2017 s dodací adresou žalované. A elektronické potvrzení o doručení zásilky žalované dne 5. 4. 2017.Okamžité zrušení pracovního poměru je podepsáno právním zástupcem žalobce a žalobcem.

16. Z potvrzení o zaměstnání vystavené žalovanou týkající se délky zaměstnání a o zápočtu dob zaměstnání žalobce ze dne 18. 2. 2016 soud zjistil, že délka zaměstnání uvedena žalovanou je od 5. 1. 2004 do 31. 1. 2016.

17. Z potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu nezaměstnanosti určené Úřadu práce České republiky vystaveného 6. 12. 2016 soud zjistil, že žalobce měl ukončit zaměstnání dohodou, přičemž soud zdůrazňuje fakt, že dohoda o ukončení pracovního poměru je datována dnem 18. 2. 2016.

18. Ze služební pracovní knížky žalobce soud zjistil, že jeho kvalifikace je kormidelník.

19. Z potvrzení vystaveného Úřadem práce České republiky – krajská pobočka v [Anonymizováno] zde dne 11. 12. 2017, č. j. KOA-37934/2017-2 má soud prokázané, že žalobce byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání od 1. 5. 1991 do 30. 6. 1991, nikoli v rozhodném období.

20. Z potvrzení Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v [Anonymizováno] ze dne 13. 12. 2016 má soud prokázané, že žalobci v období od 1. 2. 2016 nebyla poskytována podpora v nezaměstnanosti.

21. Z posudku o invaliditě ze dne 7. 1. 2016 vystavené Okresní správou sociálního zabezpečení [adresa], č. j. LPS/2015/4045-KO CSSZ má soud prokázané, že žalobce je invalidní dle § 39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jedná se o invaliditu III. stupně dle § 39 odst. 2 písm. c) citovaného zákona a z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost o 70 % v souvislosti s úrazem ze dne 18. 1. 2015.

22. Z prohlášení kapitána lodě [jméno FO] soud zjistil, že žalobce pracoval na lodi v pozici kormidelníka. jJho pracovní náplní byla veškerá činnost související s nákladním, říční dopravou, tj. především samostatné kormidlování lodí, údržba a servis lodí, včetně veškerých strojní zařízení a nakládání a vykládaní nákladu. Z tohoto prohlášení rovněž vyplývá, že žalobce tuto činnost vykonával.

23. Ze sdělení právního zástupce žalovaného učiněného u jednání soudu 30. 11. 2023 ve znění opravy provedené u jednání soudu dne 19. 3. 2024 má soud prokázané, že Dohoda o ukončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou ze dne 18. 2. 2016 nebyla žalobci odeslána doporučeně.

24. Soud zamítl důkaz výslechem žalobce z důvodu nadbytečnosti, současně zamítl důkaz výslechem [jméno FO], externí účetní žalované, která měla potvrdit ústní jednání mezi ní coby zástupcem žalované a žalobcem ohledně Dohody o ukončení pracovního poměru.

25. Soud dalšími důkazy řízení nedoplňoval, když účastníci nad rámec navrhovaných důkazů a provedených důkazů provedení dalších důkazů nenavrhovali, provedené důkazy soud zhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a považoval je za dostatečné k náležitému zjištění skutkového stavu potřebného pro řádné rozhodnutí ve věci.

26. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu věci: Žalobce byl dle pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2005 zaměstnancem žalované a měl vykonávat práci v pozicích: lodníka, loďmistra, kormidelník. Dne 18. 1. 2015 utrpěl závažný pracovní úraz, v jehož důsledku byl od 18. 1. 2015 do 31. 1. 2016 v pracovní neschopnosti. Žalobce požaduje po žalované zaručenou mzdu dle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, neboť měl být zařazen do 4. skupiny prací pro účely stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy v části týkající se dopravy, neboť předmětem jeho činnosti bylo mimo jiné i samostatné řízení plavidel, řízení nakládky a vykládky zboží, odborné a bezpečné ukládání nákladu a kapitánské práce na remorkérech, tedy výkon práce kormidelníka, který je charakterizován tak, že kormidelník obsluhuje a ovládá kormidlo plavidla s vlastním strojním pohonem i bez vlastního strojního pohonu, s výjimkou plachetnice na vodních cestách v České republice a zahraničních vnitrozemských vodních cestách pouze při zachování odpovědnosti kapitána za provoz plavidla v souladu s příslušným oprávněním a plavebními předpisy a normami. Žalobce pobíral měsíční mzdu 10 600 Kč po celou délku pracovního poměru u žalované. Požadoval mzdu za období 1. 6. až 31. 12. 2014 ve výši 11 400 Kč, tj. požadoval doplatek za 7 měsíců po 800 Kč tedy částku 5 600 Kč současně požadoval po žalované neuhrazenou mzdu jako náhradu mzdy za překážky v práci na straně zaměstnavatele za období od 1. 2. 2016 do 4. 4. 2017 ve výši 184 014 Kč, tj. za období od 1. 2. 2016 do 31. 12. 2016, tj. 11 měsíců x 12 500 Kč, tj. 137 500 Kč, za období od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017, tj. 3x 14 800 Kč, tj. částku 44 400 Kč a za období od 1. 4. 2017 do 4. 4. 2017 ve výši 2 114 Kč dle úpravy nařízení vlády č. 567/2006, § 4 ve znění od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 a § 3 odst. 1 od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017. Dalším nárokem je nárok na odstupné v souladu s ust.§ 56 odst. 2 zákoníku práce za dva měsíce mzdy, tj. 2x 14 800 Kč, celkem 29 600 Kč.

27. Po právní stránce byla věc soudem posouzena dle následujících ustanovení. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval: 1) zaručenou mzdu ve výši 5 600 Kč. za období od 1. 6. do dne 31. 12. 2014 postupoval soud v souladu s nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí ve znění účinném od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2014 a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Z prohlášení o pracovní náplní žalobce má soud prokázané, že kapitán lodi [jméno FO] prohlásil, že žalobce pracoval na pozici kormidelníka, jeho pracovní náplní byla veškerá činnost související s nákladním, říční dopravou, tj. především samostatné kormidlování lodí, údržba a servis lodí, včetně veškerých strojní zařízení a nakládání a vykládaní nákladu. Z tohoto prohlášení rovněž vyplývá, že žalobce tuto činnost vykonával. Rovněž tak ze služební pracovní knihy, kde v části týkající se kvalifikace je uvedeno Steuermann, tj. kormidelník, bylo prokázáno, že žalobce pracoval na pozici kormidelníka. Soud má to, že žalobce prokázal v řízení osvědčení k samostatnému řízení lodí, tuto činnost dle pracovní smlouvy mohl a měl vykonávat a splnil tak podmínky 4. skupiny pro stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy dle nařízení vlády čí. 567/2006 Sb. v části týkající se doprava, tak i podmínky, které jednotlivé skupiny charakterizují, neboť se jedná o odbornou práci. Při pracovní náplni žalobce docházelo k nadměrnému zatížení svalu a extrémním pracovním podmínkám (na lodi byli pouze dva členové posádky s tím, že žalobce musel zastat mnoho náročných úkolů) kdy náročnost práce vyplývá rovněž z národní soustavy povolání a pracovní doba žalobce byla pravidelně 14 hodin denně bez přestávky, navíc žalobce prováděl práce osobně, případně podle příkazů kapitána lodi a bylo na žalobci, jak jednotlivé práce provede. Dle § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. je nejnižší úroveň zaručené mzdy ve 4. skupině stanovena částkou 11 400 Kč za měsíc. Vzhledem k tomu, že žalovaná vyplácela žalobci částku 10 000 Kč měsíčně, nárok žalobce na zaplacení částky za 7 měsíců (červen až prosinec 2014) ve výši doplatku do částky 11 400 Kč je oprávněn a žalobci náleží doplatek zaručené mzdy ve výši 5 600 Kč oprávněně. Soud žalobě v této části nároku vyhověl. 2) neuhrazenou mzdu ve výši 184 014 Kč 28. Po provedených procesních úkonech zůstala předmětem nároku neuhrazená mzda za období od 1. 2. 2016 do 31. 12. 2016, kdy žalobce požadoval za toto období 11 × 12 500 Kč, tj. 137 500 Kč, za období od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017, tj. 3× 14 800 Kč, tj. částka 44 400 Kč a za období od 1. 4. 2017 do 4. 4. 2017, tj. částka 2 114 Kč. Žalovaná tento nárok žalobce neuznala s tvrzením, že s žalobcem byl ukončen pracovní poměr na základě Dohody o ukončení pracovního poměru ze dne 18. 2. 2016. Žalobce odmítl, že by od žalované obdržel dohodu o ukončení pracovního poměru ke dni 31. 1. 2016 a současně tak i zápočtový list. Uvedl, že dohodu o ukončení pracovního poměru obdržel v roce 2016 jedná se však o dohodu, která žalobcem nikdy nebyla podepsána a je neplatná a nemohlo tak ze strany žalované dojít k rozvázání pracovního poměru. Jeho pracovní poměr tak nadále trval a žalovaná byla povinna žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Pracovní poměr s žalovanou byl ukončen na základě okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem ze dne 14. 4. 2017 zaslanou žalované. Vzhledem k tomu, že k ukončení pracovního poměru na základě dohody nedošlo, pracovní poměr trval, žalovaná žalobci práci nepřidělovala, a proto mu vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.

29. Jako předběžnou otázkou se soud zabýval, zdali ukončení pracovního poměru ze dne 18. 2. 2016 je platné.

30. Dle ust. § 49 odst. 1 zákoníku práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, ukončí pracovní poměr sjednaným dnem.

31. Dle ust. § 49 odst. 2 zákoníku práce dohoda o rozvázání pracovního poměru musí být písemná.

32. Dle ust. § 49 odst. 3 zákoníku práce každá smluvní strana musí obdržet jedno vyhotovení dohody o rozvázání pracovního poměru.

33. Dle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu, anebo jakoukoliv její část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

34. Dle ust § 56 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platů ve výší průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby., pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3.

35. Dle ust. § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může, jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

36. Podle ust.§ 208 věta první zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

37. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Dohoda o rozvázání pracovního poměru jako dvoustranný právní úkon vzniká, střetnou-li se dva souhlasné projevy vůle směřující k témuž cíli – k rozvázání pracovněprávního vztahu mezi tím, kdo činí návrh na uzavření dohody (ofertu) a druhou stranou právního vztahu, která ofertu akceptuje. Jednou z náležitostí je, že samotná dohoda musí být uzavřena v písemné formě a každá ze smluvních stran obdrží jedno její vyhotovení, pokud se smluvní strany nedodrží písemnou formu dohody pak je toto jednání neplatné. Jedná se však o neplatnost relativní, u které je zapotřebí, aby se jí alespoň jedna ze smluvních stran dovolávala před soudem, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr na základě dohody skončit. Žalovaná tvrdila, že pracovní poměr zanikl konkludentně, neboť s žalobcem ohledně dohody o ukončení pracovního poměru komunikovala [jméno FO] – OSVČ pracující pro žalovanou externě jako účetní. K prokázání tohoto tvrzení byl navrhován výslech [jméno FO]. Soud důkaz výslechem navrhované svědkyně zamítl, neboť se nejednalo o zaměstnankyni žalované, jednalo se o externí osobu, která pracovala a poskytovala účetní služby žalované a nemohla tak činit právní úkony za žalovanou. Žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že navrhovaná svědkyně byla oprávněná za žalovanou jednat a činit právní úkony. Navíc nelze přehlédnout skutečnost, že pracovní poměr měl být ukončen Dohodou ke dni 31. 1. 2016 přičemž předmětná listina je datovaná dnem 18. 2. 2016. Navíc žalovaná v řízení neprokázala, že by ukončení pracovního poměru dohodou bylo žalovanému doručeno, když k dotazu soudu pouze sdělila, že listina nebyla žalobci zaslána doporučeně. Vzhledem k tomu má soud zato, že žalobce se o rozvázání pracovního poměru tzv. dohodou nedozvěděl, a nemohl se tak domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru na základě dohody o ukončení pracovního poměru. Soud má za to, že pracovní poměr žalobce u žalované nadále trval, neboť neexistence rozvázání pracovního poměru nemá na trvání pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem žádný vliv a nezpůsobuje skončení pracovního poměru podle tohoto právního úkonu. Za tohoto stavu má zaměstnavatel nadále povinnost – není-li zde jiného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru účastníků – přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (§ 35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce). Nesplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit tuto povinnost, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a žalobci tak přísluší náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 876/2007 ze dne 10. 1. 2008). Náhrada mzdy má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si žalobce nemohl vydělat v důsledku toho, že mu žalovaná podle jejího mylného a nesprávného názoru, že pracovní poměr skončil, neumožnila vykonávat práci, k níž se zavázala podle pracovní smlouvy. Vzhledem k tomu, že se žalobce o rozvázání pracovního poměru nedozvěděl, nedošlo a nemohlo dojít mezi žalobcem a žalovanou ke sjednání dne, kdy má pracovní poměr skončit, nemohla dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti pracovního poměru dle ustanovení § 72 zákoníku práce začít běžet.

38. Od platnosti dohody je třeba odlišovat rovněž její účinnost. Účinností se rozumí stav, kdy nastávají účinky právního úkonu, které s takovýmto projevem vůle spojuje právní řád a kdy tedy nastává povinností účastníků se také touto dohodou řídit. Dohoda je účinná, jestliže její účinky (práva a povinnosti k ní sjednané) dopadají na její účastníky (na jejich práva a povinnosti). Je proto vyloučeno, aby účinky dohody o ukončení pracovního poměru nastaly dříve, než byla dohoda o ukončení pracovního poměru, o jejíž účinnost jde, vůbec platně uzavřena. Z dohody o ukončení pracovního poměru je prokázané, že pracovní poměr měl být ukončen ke dni 31. 1. 2016, dohoda je opatřena datem jejího vystavení dne 18. 2. 2016. Ve vztahu k dohodě o rozvázání pracovního poměru tzn. že je vyloučeno, aby dohodou byl ukončen pracovní poměr s účinností dřívější, než vůbec k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru došlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2039/2012 ze dne 6. 3. 2013).

39. Již v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 273/2017, (totožní účastníci) kde žalobce požadoval náhradu škody z důvodu pracovního úrazu, bylo prokázáno, že žalovaná neposkytla žalobci součinnost při šetření pracovního úrazu, nesplnila povinnost nahlásit pracovní úraz inspektorátu práce, nekomunikovala ve věci pracovního úrazu žalobce s pojišťovnou, která měla úraz likvidovat, nekomunikovala s žalobcem, ani jej nevyzvala k plnění pracovních úkolů, či k nástupu do zaměstnání, nežádala zdravotní prohlídku žalobcem. Bylo povinností žalované přidělovat žalobci práci, přičemž absenci této činnosti žalované nelze zakrývat tvrzením, že žalobce se o práci dostatečně důrazně nehlásil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 90/2001 ze dne 22. 1. 2022, rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2048/2003 ze dne 9. 3. 2004, rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3526/2015 ze dne 16. 6. 2016), navíc žalovaná vystavila zápočtový list ke dni 6. 12. 2016. Pokud by měla za to, že pracovní poměr skončil dohodou o ukončení pracovního poměru ke dni 31. 1. 2016 má soud za to, že by zápočtový list vystavila o rok dříve a poslala jej žalobci spolu s dohodou o ukončení pracovního poměru. Ani tvrzení žalované, že žalobci byla od 1. 2. 2016 do 4. 4. 2017 vyplácena podpora v nezaměstnanosti nebyla dle provedených důkazů prokázána. Naopak žalobce v řízení prokázal, že pracovní poměr u žalované skončil na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 4. 4. 2017 z důvodu ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tedy že žalobci nebyla vyplácena mzda. Doručení písemností – okamžité zrušení pracovního poměru žalované bylo prokázáno dodejkou a elektrickým potvrzením jeho doručení žalované dne 5. 4. 2017. Vzhledem k tomu, že žalovaná nepodala žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 4. 4. 2017 dle ust. § 72 zákoníku práce, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního jednání. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již otázkou platnosti rozvázání pracovního poměru nemůže zabývat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3138/2014 ze dne 22. 10. 2014).

40. Výše a období požadovaného nároku pro výplatu neuhrazené mzdy. Po provedených procesních úkonech žalobce (usnesení č. j. 19 C 349/2017-151) je předmětem tohoto nároku období od 1. 2. 2016 do 31. 12. 2016 tj. částka 137 500 Kč 125 (11 měsíců po 12 500 Kč), za období od 1. 1. 2007 do 30. 3. 2017 ve výši 44 400 Kč (3 měsíce po 14 800 Kč) a za období od 1. 4. 2017 do 4. 4. 2017 ve výši 2 114 Kč, celkem částka 184 014 Kč. Vzhledem k tomu, že po ukončení pracovní neschopnosti ke dni 31. 1. 2016 nebyl pracovní poměr ze strany žalobce a žalované do 4. 4. 2017 ukončen, byl žalobce od 1. 2. 2016 nadále zaměstnancem žalované. Žalovaná žalobci nepřidělovala žádnou práci, jednalo se o překážky v práci na straně zaměstnavatele dle ust. § 208 zákoníku práce. K ukončení pracovního poměru došlo teprve ze strany žalobce dne 4. 4. 2017 okamžitým zrušením pracovního poměru. Soud shledal nárok žalobce v souladu s ust. § 208 zákoníku práce za důvodný. Pro výpočet náhrady mzdy použil pravděpodobný výdělek dle ustanovení § 355 zákoníku práce, tedy z hrubé mzdy žalobce, kterou je zaručená mzda dle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů. 41. 3) odstupné ve výši 29 600 Kč Žalobce požadoval po žalované zaplacení částky ve výši 29 600 Kč jako náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, neboť s žalovanou ukončil pracovní poměr okamžitým zrušením pracovního poměru (ust. § 56 odst. 2 zákoníku práce). Žalobce požaduje po žalované zaplacení dvou měsíčních mezd (2x 14 800 Kč) dle § 3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Vzhledem k tomu, že tato částka žalobci žalovanou nebyla uhrazena, soud vyhověl žalobě i v této části žaloby.

42. Promlčení. Žalovaná v podání ze dne 21. 2. 2024 vznesla námitku promlčení všech požadovaných nároků se zdůrazněním na zaručenou mzdu za měsíc červen 2014, neboť mzda byla splatná dne 20. 7. 2014 a žaloba byla podána 31. 7. 2017. Soud se námitkou promlčení vznesenou žalovanou nezabýval, neboť řízení bylo zkoncentrováno u prvního jednání ve věci dne 30. 11. 2023, kde soud poskytl účastníkům řízení 30denní lhůtu od doručení protokolu z jednání k doplnění tvrzení a označení důkazů. Žalované byl protokol z jednání doručen dne 5. 12. 2023, koncentrační lhůta marně uplynula dnem 4. 1. 2024.

43. O příslušenství pohledávky rozhodl soud v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., o. z.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Co do 88,74 % předmětu řízení byl úspěšný žalobce (řízení bylo zastaveno o 27 839 Kč z důvodu na straně žalobce), a co do 11,24 % předmětu řízení byl neúspěšný. Žalovaná je proto povinna uhradit žalobci 77,48 % nákladů řízení (88,74 - 11,26). 100 %. Náklady řízení žalobcem by představovala odměna advokáta za 4 úkony právní služby z částky 247 053 Kč dle ustanovení § 7 a 11 odst. 1 písm. a), d,) g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) po 9 300 Kč (příprava a převzetí věcí, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření ze dne 15. 11. 2017), 1 úkon právní služby z částky 222 753 Kč ve výši 9 220 Kč (účast u jednání soudu dne 30. 11. 2023) dle § 7 a 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, 2 úkony právní služby z částky 219 214 Kč ve výši 9 100 Kč (vyjádření ze dne 9. 1. 2024, účast u jednání soudu dne 19. 3. 2024) dle § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu, 7 režijních paušálů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč tj. 2 100 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 9 883 Kč, celkem 76 763 Kč; 77,48 % nákladů řízení představuje částku 59 476 Kč.

Poučení