19 C 38/2021-23

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 31.238 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2.094 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.094 Kč od 6. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 16.545 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.309,29 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.653,73 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 15.060,15 Kč od 30. 11. 2019 do 5. 5. 2020 ve výši 9,75 %, s úrokem 19,34 % ročně z částky 15.060,15 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a co do částky 12.599 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 916,6 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.459,9 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 9.572,82 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení ve výši 9 %, s úrokem 23,72 % ročně z částky 9.572,82 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního ve výši 312 Kč, a to na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. účtu 3703-226341/0710, [variabilní symbol] do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 18.639 Kč s příslušenstvím a částky 12.599 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smluv o spotřebitelském úvěru ([anonymizováno]) ze dne 24. 2. 2018 a ze dne 24. 9. 2017 Smlouvou ze dne 24. 2. 2018 [číslo] právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 24.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 901 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spojených se spotřebitelským úvěrem ve výši 16.545 Kč, sestávajících z úroku ve výši 3.960 Kč, administrativního poplatku ve výši 4.800 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 7.200 Kč a poplatku za pojištění ve výši 585 Kč. Žalovaný uhradil 21.906 Kč Smlouvou ze dne 24. 9. 2017 [číslo] právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 27.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 821 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spojených se spotřebitelským úvěrem ve výši 20.618 Kč, sestávajících z úroku ve výši 3.780 Kč, administrativního poplatku ve výši 5.400 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 10.800 Kč a poplatku za pojištění ve výši 638 Kč. Žalovaný uhradil 35.019 Kč. Právní předchůdce žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 postoupil pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení na žalobkyni.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek § 115a o.s.ř.

4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) [anonymizováno], smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 9. 2017, [číslo] (dále jen 1. smlouva o úvěru) má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru. Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 27.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 821 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spojených se spotřebitelským úvěrem ve výši 20.618 Kč, sestávajících z úroku ve výši 3.780 Kč, administrativního poplatku ve výši 5.400 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 10.800 Kč a poplatku za pojištění ve výši 638 Kč. B) Soud přihlédl k tvrzení žalobkyně v její neprospěch s tím, že žalovaný na 1. smlouvu o úvěru uhradil 35.019 Kč. C) Fajnpůjčkou, smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 2. 2018, [číslo] (dále jen 2. smlouva o úvěru) má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru. Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 24.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 901 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spojených se spotřebitelským úvěrem ve výši 16.545 Kč, sestávajících z úroku ve výši 3.960 Kč, administrativního poplatku ve výši 4.800 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 7.200 Kč a poplatku za pojištění ve výši 585 Kč. D) Soud přihlédl k tvrzení žalobkyně v její neprospěch s tím, že žalovaný na 2. smlouvu o úvěru uhradil 21.906 Kč. E) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni. F) Oznámeními má soud za prokázané, že věřitelé vždy oznámili postoupení pohledávek žalovanému. G) Předžalobní upomínkou ze dne 30. 4. 2020 spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Předžalobní upomínka byla podána na poště dne 1. 5. 2020, jak prokazuje podací lístek od této upomínky.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 30. 6. 2017, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě těchto smluv právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 27.000 Kč a 24.000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto úvěry splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvami, a to včetně celkových nákladů spojených se spotřebitelskými úvěry. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnil, žalovaný uhradil na 1. smlouvu u úvěru částku 21.906 Kč a na 2. smlouvu o úvěru částku 35.019 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

7. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny poskytnutých úvěrů (27.000 Kč a 24.000 Kč). Další ujednání smlouvy o úvěrech musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/ s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

9. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

10. Soud zvažoval, zda 1. smlouva o úvěru a 2. smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz) nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

11. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval 1. smlouvu o úvěru a rovněž 2. smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. 1. smlouva o úvěru je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 204 %, celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 76 % poskytnuté jistiny úvěru, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Žalovaný se oproti poskytnutému úvěru ve výši 27.000 Kč zavázal vrátit 47.618 Kč, zajištěné smluvní pokutou ve výši 0,1% denně. Obdobné závěry platí i pro 2. smlouvu o úvěru. RPSN dle této smlouvy činí 268,47 %, celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 69 % poskytnuté jistiny úvěru. Žalovaný se oproti poskytnutému úvěru ve výši 24.000 Kč zavázal vrátit 40.545 Kč, zajištěné smluvní pokutou ve výši 0,1% denně. Podle soudu se nemůže prosadit zásada autonomie vůle, představa o negociaci o obsahu smlouvy je iluzorní, smlouva patří mezi tzv. smlouvy„ take it or leave“ a žalovaný na obsahu smluv nemohl ničeho změnit.

12. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t. j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku. S ohledem na uvedené a níže uvedené nemohl soud souhlasit s argumentací žalobkyně o relativní neplatnosti v důsledku nesplnění řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani s posouzením, jež vyplývá z přiloženého rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97. Jedná se neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout ex officio. V daném případě při posuzování úvěruschopnosti měl právní zástupce žalobkyně k dispozici následující dokumenty, ze kterých se soudu podává následující. V případě obou smluv měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici Kartu zákazníka, Žádost o zápůjčku. U 1. smlouvy o úvěru z této karty soud zjistil, že žalovaný uvedl čistý příjem 29.119 Kč, pracovní smlouvu měl na dobu určitou, 5 nezaopatřených dětí a partnerku. Výdaje žalovaný uvedl ve výši 3.000 Kč na bydlení, 18.100 Kč osobní výdaje a splátky úvěrů ve výši 2.200 Kč, celkem výdaje 23.300 Kč. Přitom v této kartě je dále uveden měsíční závazek vůči právnímu předchůdci žalobkyně ve výši 3.025 Kč, který ve výdajích není zohledněn. U 2. smlouvy o úvěru z této karty soud zjistil, že žalovaný uvedl čistý příjem 31.052 Kč, pracovní smlouvu měl na dobu neurčitou, 5 nezaopatřených dětí a partnerku. Výdaje žalovaný uvedl ve výši 4.500 Kč na bydlení, 16.700 Kč osobní výdaje a splátky úvěrů ve výši 3.700 Kč, celkem výdaje 24.900 Kč. Přitom v této kartě je dále uveden měsíční závazek vůči právnímu předchůdci žalobkyně ve výši 5.900 Kč, který ve výdajích není zohledněn.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 30. 6. 2017 č. 257/2016 (dále jen„ ZOSÚ“) Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 86 ZOSÚ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. V posuzovaném případě si právní předchůdce žalobkyně (věřitel) tvrzení žalovaného o příjmech ověřil, jak vyplývá ze shora uvedených Karet. V případě výdajů však právní předchůdce žalobkyně tyto nijak neověřoval doklady třetích stran. Pro soud je zarážející, že právní předchůdce žalobkyně neuvažoval ve výdajích s částkami na„ dřívější“ dluhy žalovaného vůči právnímu předchůdci žalobkyně, tyto výdaje nebyly zohledněny. V situaci, kdy se u žalovaného jedná o osobu, jež má 5 nezaopatřených dětí, a s přihlédnutím k výši měsíčních závazků, které žalovanému z uzavřených smluv vyplývaly (cca 3.284 Kč u 1. smlouvy o úvěru a cca 3.604 Kč u 2. smlouvy o úvěru) vedle již existujících závazků právní předchůdce žalobkyně podle názoru soudu nepostupoval s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovaným si neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce), ale rovněž nahlédnutím databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

15. Z tohoto důvodu pokládá soud obě smlouvy o úvěru za neplatné, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouvy jsou absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku.

16. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný uhradil u 1. smlouvy o úvěru částku 35.019 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 27.000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění nepřesahuje plnění poskytnuté žalovaným (27.000 Kč – 35.019 Kč), soud žalobu co do částky 12.599 Kč s příslušenstvím zamítnul. Protože žalovaný uhradil u 2. smlouvy o úvěru částku 21.906 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 24.000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (24.000 Kč – 21.906 Kč), soud žalobě co do částky 2.094 Kč vyhověl. Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalovaného se stal splatným na základě předžalobní výzvy, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako absolutně neplatná. Předžalobní výzva byla žalovanému doručena dle domněnky doby dojití podle § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy mu došla dne 4. 5. 2020, dne následujícího mohl žalovaný splnit (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) a pokud tak neučinil, dostal se ode dne 6. 5. 2020 do prodlení. Od posledně uvedeného data má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 2.094 Kč, ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaný byl sice z větší části úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly, a proto mu je soud nepřiznal.

18. Jelikož soud ve věci nevydal žalobkyní navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni doplatek soudního poplatku podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Základ soudního poplatku je tvořen součtem požadovaných plnění ve výši 31.238, čemuž odpovídá soudní poplatek ve výši 1.562 Kč, žalobkyně však dosud zaplatila 1.250 Kč. Soud proto žalobkyni vyzval k doplatku ve výši 312 Kč.

Poučení