19 C 39/2020-97

Rubrum

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] o určení vlastnictví k nemovitostem takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobce [celé jméno žalobce], [datum narození], je vlastníkem pozemku parcelní [číslo] o výměře 116 m, zapsaného na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí pro katastrální území Pleš, obec Bělá nad Radbuzou u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou je druhá žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 33 130 Kč, a to do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby a průběhu řízení

1. Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne [datum], domáhal určení, že je vlastníkem v prvním výroku tohoto rozsudku označeného pozemku v katastrálním území Pleš (dále též jen„ předmětný“ nebo„ sporný pozemek“), a to proto, že v srpnu roku 2019 při revizi katastrálního operátu byl v případě předmětného pozemku zjištěn nesoulad mezi skutečným stavem a zápisem v katastru nemovitostí, přičemž žalobce současně zjistil, že spoluvlastníky předmětného pozemku jsou podle zápisu v katastru nemovitostí druhá žalovaná a [žalovaný] [příjmení] [příjmení] (právní předchůdce první žalované – viz dále). Až v roce 2019 tak žalobce zjistil, že na základě kupních smluv uzavřených v roce 2008 nebyl převeden inkriminovaný pozemek, žalobce má nicméně za to, že s tímto pozemkem více než 11 let nepřetržitě nakládal v dobré víře jako s pozemkem vlastním, a tudíž jej ve smyslu ustanovení § 1091 odst. 2 občanského zákoníku vydržel. Žalobce se přitom obrátil na soud se žalobou až poté, co druhá žalovaná – na rozdíl od [žalovaný] [příjmení] – odmítla poskytnout součinnost k nápravě stavu zápisu v katastru nemovitostí.

2. V nedatovaném vyjádření druhé žalované k žalobě (doručeném soudu dne [datum]) druhá žalovaná vyslovila přesvědčení, že je i nadále spoluvlastnicí sporného pozemku, jenž nebyl součástí kupní smlouvy, přičemž zdůraznila, že na tomto pozemku stál tzv. altán (druhá žalovaná v této souvislosti předložila jeho fotografii), který ovšem žalobce zbořil. Současně se druhá žalovaná ohradila proti postupu právního zástupce žalobce, jenž jí měl předložit k podpisu prázdné čestné prohlášení (s tím, že jeho obsah posléze doplní) za„ náhradu“ ve výši 10 000 Kč; podepsat prázdné čestné prohlášení však druhá žalovaná odmítla. V tomto vyjádření nadto druhá žalovaná akcentovala přesvědčení, že soud rozhodne podle obsahu příslušné kupní smlouvy, ve které sporný pozemek nebyl uveden. V této souvislosti se pak druhá žalovaná pozastavila i nad tím, že nebyla příslušným katastrální úřadem pozvána k „ vyjádření majetkoprávního vypořádání“ pozemků zapsaných na LV [číslo] závěrem si položila otázku, proč žalovaným není místo žalovaných katastrální úřad.

3. Přípisem ze dne [datum] právní zástupce žalobce informoval soud, že [žalovaný] [příjmení] – v danou dobu první žalovaný – po podání žaloby zemřel. Následně soud zjistil, že k úmrtí [žalovaný] [jméno] [příjmení] došlo dne [datum].

4. Na nařízeném jednání, konaném z podstaty věci na žalované straně toliko za účasti druhé žalované, druhá žalovaná zopakovala své stanovisko prezentované ve shora rekapitulovaném vyjádření, přičemž nad rámec tohoto vyjádření zdůraznila, že v rozhodné době (tedy v roce 2008) měla být ujištěna realitní makléřkou, že kupní smlouvou převádí vlastnické právo pouze k objektu restaurace (dobová fotografie založena na č. l. 48), a současně opětovně poukázala na majetkové vypořádání se svým bývalým manželem – [žalovaný] [jméno] [příjmení]. Při jednání druhá žalovaná tudíž zdůraznila, že je stále spoluvlastnicí předmětného pozemku. V důsledku úmrtí [žalovaný] [jméno] [příjmení] poté soud – v kontextu prezentovaného postoje druhé žalované – jednání odročil na neurčito.

5. V doplnění svého vyjádření ze dne [datum] druhá žalovaná nejprve zdůraznila, že žalobce před uzavřením kupní smlouvy v roce 2008 věděl nebo vědět měl, že předmětnou parcelu [číslo] tvoří„ část pozemků, která je z hlediska jejího užití vedena jako zastavěná plocha a část pozemků, která je vedena jako objekt lesního hospodářství“, neboť tato skutečnost vyplývá ze zápisu v katastru nemovitostí již od [datum]; žalobcem předloženou argumentaci proto považuje žalobkyně za účelovou a postrádající důkazní oporu, a jeho tvrzení, že jednal v dobré víře za„ účelové a vědomě zavádějící“. V této souvislosti druhá žalovaná rovněž odkázala na stávající judikaturu, jmenovitě na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4572/2015. Nadto druhá žalovaná opětovně poukázala na zbourání tzv. altánku žalobcem – a to bez vědomí či souhlasu spoluvlastníků předmětného pozemku, tedy pozemku, na němž tento altán stál; druhá žalovaná přitom vyloučila, že by žalobci k takovému postupu dala svůj souhlas, a vyjádřila přesvědčení, že postup žalobce lze jen stěží akceptovat tvrzením, že daný pozemek užíval jako„ poctivý držitel“. V závěru svého vyjádření druhá žalovaná namítla, že žalovaný podle jejího názoru„ účelově zneužil konstrukci kupní smlouvy“, jelikož věděl nebo vědět měl, že prodávající jsou fyzické osoby, podnikající samostatně na základě živnostenského oprávnění, přičemž vědomě – bez jejího vědomí – uzavřel dohodu toliko s [žalovaný] [příjmení].

6. Poté co soud zjistil, že právní nástupkyní [žalovaný] [jméno] [příjmení] se stala první žalovaná, přibral ji usnesením ze dne 26. 2. 2021 č. j. [číslo jednací] na místo zemřelého; toto usnesení nabylo právní moci dne [datum].

7. Před konáním jednání, nařízeném na [datum], zaslal žalobce soudu vyjádření ze dne [datum], ve kterém reagoval na dvě předchozí vyjádření druhé žalované. Zdůraznil v něm, že z neznámého důvodu byly na [list vlastnictví] označeny stejným parcelním číslem dva stavební pozemky, což bylo značně nepřehledné a zavádějící, a patrně tuto skutečnost je třeba považovat za příčinu toho, že kvalifikovaným právním zástupcem sepsaný návrh kupní smlouvy obsahoval pouze jednu z těchto stejně označených stavebních parcel. Smluvní strany kupní smlouvy tedy musely být podle žalobce přesvědčeny o tom, že předmětem převodu byla„ celá“ stavební parcela [číslo] nikoliv jen jedna její„ část“, jak nyní zcela nedůvodně tvrdí druhá žalovaná. Jde-li o druhou žalovanou namítané zbourání tzv. altánku, žalobce připomněl, že druhá žalovaná do zahájení daného soudního řízení ohledně něj nikdy nic nenamítala, její současné tvrzení je proto třeba považovat za účelové. Nadto žalobce zdůraznil, že se o sporný pozemek druhá žalovaná od září roku 2008 nezajímala, nestarala, nepečovala, za tento pozemek neplatila daň z nemovitosti a nikdy netvrdila, že je stále spoluvlastnicí tohoto pozemku. Žalobce má proto naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k tomuto pozemku, přičemž je přesvědčen, že od [datum] byl jeho poctivým, pravým a řádným držitelem, a jelikož jej držel nepřetržitě po dobu více než 11 let, vlastnické právo k tomuto pozemku vydržel.

8. Na jednání, na kterém byl vyhlášen tento rozsudek, soud provedl vedle účastníky řízení předložených listinných důkazů důkaz účastnickou výpovědí žalobce a účastnickou výpovědí první žalované. Druhá žalovaná důkaz svojí účastnickou výpovědí nenavrhovala, pro níže uvedená skutková zjištění je nicméně podstatné rovněž její vyjádření, které k dotazu soudu při jednání poskytla, a které je rekapitulováno níže.

9. V závěrečném návrhu žalobce požádal, aby bylo žalobě vyhověno, obdobné stanovisko vyjádřila i první žalovaná, jež uvedla, že úmyslem jejího manžela bylo převést na žalobce veškeré nemovitosti, tedy i sporný pozemek. Druhá žalovaná naproti tomu navrhla, aby byla žaloba jako zcela nedůvodná a neopodstatněná zamítnuta.

II. Dokazování

10. Z kupní smlouvy (na č. l. 8-9), uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem první žalované a druhou žalovanou na straně jedné a žalobcem na straně druhé, se podává, že předmětem koupě je mj.„ budova bez čp/če na stavební parcele [číslo] stavební parcela [číslo]“, zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro katastrální území Pleš, obec Bělá nad Radbuzou u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice. Za předmětné nemovitosti – spolu s domem [adresa] na stavební parcele [číslo] stavební parcelou [číslo] – měl žalobce podle kupní smlouvy zaplatit celkem částku 1 575 000 Kč.

11. Podle výpisu z katastru nemovitostí (na č. l. 16) byli ke dni podání žaloby spoluvlastníky sporného pozemku právní předchůdce první žalované a druhá žalovaná (jak vyplývá rovněž z výpisu z katastru nemovitostí, jmenovitě [list vlastnictví] ze dne [datum] – viz č. l. 62-63); ke dni vyhlášení tohoto rozsudku jsou v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice uvedena první a druhá žalovaná.

12. Z žalobcem předložené katastrální mapy (na č. l. 17), konfrontované s aktuálním výpisem z katastru nemovitostí, se podává, že žalobce je vlastníkem ke spornému pozemku přiléhajících pozemků parcelní číslo [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] (a na něm stojící budovy) – viz č. l. 53 a 54.

13. V čestném prohlášení, podepsaným dne [datum] v [obec], [žalovaný] [příjmení] [příjmení] uvedl, že kupní smlouvou ze dne [datum] došlo k řádnému prodeji všech nemovitostí, tedy včetně stavební parcely [číslo] o výměře 116 m, přičemž právní předchůdce první žalované výslovně uvedl, že„ neměl sebemenší pochybnost o tom, že výše uvedená stavební parcela č. parc. [číslo] je ve výlučném vlastnictví pana [příjmení]“.

14. Z účastnické výpovědi žalobce vyplynulo, že žalobce od [žalovaný] [příjmení] a jeho bývalé manželky (tedy druhé žalované) kupoval celý komplex nemovitostí, právní řešení a podrobnosti koupě měl na starosti jeho tehdejší právní zástupce, konkrétní detaily smluv proto žalobce nezkoumal. Podle žalobce druhá žalovaná před podáním žaloby neuplatňovala žádné nároky spojení se sporným pozemkem, tedy například nájemné, nikdy rovněž nenamítala, že byl zbořen tzv. altánek, k čemuž došlo pravděpodobně v roce 2010. Současně žalobce uvedl, že za celou dobu platil daň z nemovitosti, přičemž měl za to, že ji platí rovněž za sporný pozemek.

15. V účastnické výpovědi první žalovaná uvedla, že se v roce 2008 s manželem – [žalovaný] [jméno] [příjmení] – rozhodli, že nemovitosti na [oblast] kompletně prodají; současně uvedla, že v rodině měla na starosti placení daní z nemovitosti vždy ona, od roku 2008 přitom tato daň za nemovitosti na [oblast] placena nebyla. II. a) Důkazy, ze kterých soud neučinil žádná skutková zjištění 16. Soud při jednání provedl rovněž důkaz druhou žalovanou předložené dohody o vypořádání majetku Sdružení [sdružení], uzavřené dne [datum], z této dohody však nebyl s to učinit žádné – pro dané řízení – relevantní skutkové zjištění. Předmětem daného řízení totiž není otázka majetkového vypořádání mezi druhou žalovanou a právním předchůdcem první žalované, nýbrž striktně toliko otázka, zda žalobce vydržel sporný pozemek, tedy otázka, pro kterou je předchozí majetkové vypořádání v rámci Sdružení [sdružení] otázkou bez dalšího zcela nepodstatnou.

17. Procesně obdobně nevýznamnými jsou rovněž druhou žalovanou předložené dobové fotografie (na č. l. 48), na kterých se nachází jak objekt restaurace, tak tehdy stojící tzv. altánek, neboť předmětem tohoto řízení není otázka, zda tyto objekty existují, resp. v době prodeje existovaly, zvláště pak za situace, kdy je zřejmé, že druhá žalovaná zbourání tzv. altánku žalobci nikdy nevytkla (viz níže). II. b) Obsah vyjádření druhé žalované při jednání 18. Jak shora uvedeno, druhá žalovaná sice nenavrhla provedení důkazu svou účastnickou výpovědí, při jednání ovšem k dotazu soudu nebo dotazu právního zástupce žalobce poskytla řadu vyjádření, jež mají z dále pojednaných důvodů svůj procesní význam.

19. K dotazu soudu totiž druhá žalovaná uvedla, že na Pleš, tedy i do restauračního zařízení provozovaného žalobcem, zajížděla po roce 2008 každoročně, žalobci však nikdy nevytkla, že zboural tzv. altánek. Na dotaz, zda za sporný pozemek platila po roce 2008 daň z nemovitosti, druhá žalovaná uvedla, že na finančním úřadě vyplnila potřebné daňové přiznání, z dalšího vyjádření však vyplynulo, že k tomuto kroku druhá žalovaná přistoupila až v roce 2019; podle vlastního vyjádření přitom druhá žalovaná příslušnou daň před rokem 2019 neplatila, neboť měla mít ústní dohodu s JUDr. [příjmení], podle které měl tuto daň v plném rozsahu platit právní předchůdce první žalované. II. c) Hodnocení provedených důkazů 20. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž dospěl k závěru, že provedené důkazy je nutno označit za dostatečný základ pro níže přijatá skutková zjištění, neboť je namístě je považovat za věrohodné, a rovněž za vzájemně se doplňující, a to přinejmenším v tom smyslu, že z žádného z provedených důkazů nevyplynula žádná skutečnost, jež by mohla vést soud k úsudku, že po dobu více než deseti let nebyl žalobce v dobré víře, že kupní smlouvou ze dne [datum] nabyl vlastnické právo rovněž ke spornému pozemku parcelní [číslo].

21. Na tomto místě je přitom vhodné zdůraznit, že druhá žalovaná, jakožto účastník řízení nezastoupený kvalifikovaným právním zástupcem z řad advokátů, byla soudem opakovaně poučována v tom smyslu (a to povýtce na základě extenzivního výkladu ustanovení § 118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), do kterého soud promítl zásady vyjádřené v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v prvé řadě pak princip„ rovnosti zbraní“), že má-li být v řízení úspěšná, musí zpochybnit dobrou víru žalobce, že kupní smlouvou v roce 2008 nabyl rovněž sporný pozemek, resp. zpochybnit jeho tvrzní, že se od roku 2008 do roku 2019 v dobré víře choval tak, že je vlastníkem taktéž předmětného pozemku. Přes tato poučení druhá žalovaná s níže uvedenou výjimkou nepředložila žádné tvrzení, tím méně pak důkaz, ze kterého by soud mohl učinit úsudek, že žalobcova tvrzená dobrá víra musela být v průběhu let 2008 až 2019 zpochybněna v tom smyslu, že se mu – primárně od druhé žalované – dostalo nějaké informace, s níž by byla jeho tvrzená dobrá víra zjevně neslučitelná (např. právě v požadavku na placení nájemného či námitce, že neoprávněně zboural tzv. altánek).

22. Provedené důkazy je tak podle podepsaného soudu nutno hodnotit tak, že žalobce byl od uzavření kupní smlouvy dne [datum] v dobré víře, že řádně zakoupil i předmětný pozemek, zvláště když z čestného prohlášení [žalovaný] [příjmení] i následné účastnické výpovědi první žalované vyplynulo, že úmyslem smluvních stran bylo nepochybně prodat celý komplex nemovitostí, nikoliv pouze jejich část. V této souvislosti se navíc sluší připomenout, že druhá žalovaná v řízení neprezentovala – byť toliko v rovině tvrzení – žádný obecně srozumitelný důvod, pro který by měl být právě sporný pozemek při komplexním převodu nemovitostí z tohoto převodu vyčleněn. O skutečnosti, že i sama druhá žalovaná patrně považovala až do roku 2019 žalobce za vlastníka sporného pozemku, pak podle mínění soudu nepřímo svědčí jak fakt, že za celou dobu – přestože k tomu měla řadu příležitostí – žalobci nevytkla zbourání„ jejího altánku“, tak fakt, že do roku 2019 zjevně neměla v úmyslu platit za„ svůj“ pozemek daň z nemovitosti; tvrzení druhé žalované, že příslušnou daň měl podle ústní dohody platit [žalovaný] [příjmení], bylo přitom vyvráceno účastnickou výpovědí první žalované.

23. Jinými slovy řečeno, nejen z provedených důkazů, ale ani z druhou žalovanou předložených tvrzení není možno učinit úsudek, že by se druhá žalovaná po uzavření kupní smlouvy v roce 2008 až do roku 2019 chovala ke spornému pozemku jako jeho spoluvlastnice. Za této situace je namístě závěr, že žádným z provedených důkazů nebylo zpochybněno tvrzení žalobce, že po dobu jedenácti let byl v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku.

III. Skutkové hodnocení věci

24. Na základě provedených důkazů dospěl soud k jednoznačnému skutkovému zjištění, že žalobce sice prokazatelně nemohl nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku parcelní [číslo] neboť tento pozemek nebyl„ v úplnosti“ v kupní smlouvě ze dne [datum] výslovně uveden (resp. nezpochybnitelným způsobem pregnantně označen), vzhledem ke všem okolnostem však žalobce mohl mít důvodně za to, že se stal vlastníkem rovněž sporného pozemku. Od uzavření smlouvy tak mohl být žalobce v dobré víře, že je jeho vlastníkem, přesněji řečeno je nepochybné, že se žalobce od počátku stavěl ke spornému pozemku jako k pozemku vlastnímu, tedy k pozemku, jejž má nejen ve své držbě, ale jehož je rovněž vlastníkem. Žalobce tedy sporný pozemek nejen fakticky ovládal (corpus possessionis), ale měl současně i vůli s ním nakládat jako s věcí vlastní (animus possidendi).

IV. Právní hodnocení věci

25. Podle ustanovení § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, řídí se jím i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož ke vzniku vlastnického práva vydržením mělo dojít v dané věci po datu [datum], bylo v posuzované věci nutno postupovat podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014.

26. Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, podle ustanovení § 1089 odst. 1 občanského zákoníku platí, že toto právo vydrží a nabude věc do vlastnictví.

27. K vydržení se přitom podle ustanovení § 1090 odst. 1 občanského zákoníku vyžaduje pravost držby, a současně aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, přičemž podle ustanovení 1091 odst. 2 občanského zákoníku je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

28. Poctivým držitelem je přitom podle ustanovení § 992 odst. 1 občanského zákoníku ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, a nepoctivým držitelem je ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

29. Za pravou držbu je pak podle ustanovení § 993 občanského zákoníku třeba považovat takovou držbu, která nebyla nabyta svémocně, potajmu nebo lstí anebo výprosou.

30. Ustanovení § 7 občanského zákoníku pak zakotvuje – vyvratitelnou – domněnku, že žalobce jednal poctivě a v dobré víře. Obdobnou domněnku obsahuje rovněž ustanovení § 994 občanského zákoníku, podle které – není-li prokázán opak – je namístě závěr, že držba je řádná, poctivá a pravá. Za této situace je na žalované straně, aby tvrdila a prokázala, že žalobce v dobré víře nebyl (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4174/2017).

31. Dobrá víra přitom odráží psychický stav držitele, jenž se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra, že držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Držitel přitom není„ vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. 22 Cdo 81/2017).

32. V rámci právního hodnocení je třeba v prvé řadě uvést, že nejistota žalobce o vlastnickém právu k předmětnému pozemku představuje dostatečný naléhavý právní zájem, tak jak jej požaduje ustanovení § 80 o. s. ř.

33. Na základě provedených důkazů (resp. jejich absence) je podle názoru soudu namístě závěr, že žalobce byl po dobu více než deseti let pravým a poctivým držitelem sporného pozemku, neboť je zjevné, že není držitelem nepravým (ve smyslu ustanovení § 993 občanského zákoníku), a současně je držitelem poctivým přinejmenším v tom ohledu, že mu z rozhodných okolností nemohlo být zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Na straně žalobce se totiž jedná o skutkový omyl, který podle mínění soudu možnost vydržení předmětného pozemku nevylučuje (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 490/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2002 sp. zn. 30 Cdo 2211/2001). Za nepoctivého se totiž bude držitel považovat pouze za předpokladu, že důvod, od kterého držitele odvíjí právní titul své držby, je třeba považovat za pochybný nebo nedostatečně přesvědčivý (srov. komentář k ustanovení § 1090 občanského zákoníku in: Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021); to však není případ posuzované věci.

34. Jelikož s účinností tzv. nového občanského zákoníku byly do českého právního řádu vloženy principy spojené s tzv. materiální publicitou katastru nemovitostí (srov. ustanovení § 984 občanského zákoníku), musel se soud zabývat taktéž otázkou, zda v daném kontextu nevznikla žalobci„ povinnost“ nahlédnout do katastru nemovitostí, aby si ověřil, že je vlastníkem i sporného pozemku. Podepsaný soud má ovšem za to, že žalobci žádná taková povinnost nevznikla, a to právě proto, že v řízení nevyšlo najevo nic, z čeho by měl být k dispozici úsudek, že žalobce měl mít pochybnosti o svém vlastnictví k předmětnému pozemku (srov. též mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4540/2018). Nadto je třeba uvést, že podle závěrů doktríny má princip materiální publicity chránit pouze práva nabyvatele, nikoliv práva převodce (srov. komentář k ustanovení § 984 občanského zákoníku in: Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021).

35. Odkazuje-li druhá žalovaná na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, postačí uvést, že závěry tohoto judikátu do posuzované věci nikterak nedopadají, ostatně ani z vyjádření druhé žalované není zjevné, jakým způsobem by dovolacím soudem v odkazovaném rozhodnutí přijaté závěry měly zpochybňovat tvrzení žalobce, že nepřetržitou desetiletou pravou a poctivou držbou sporný pozemek vydržel.

36. Podle názoru soudu je tak zjevné, že žalobce více než desetiletou nepřetržitou pravou a poctivou držbou předmětný pozemek podle ustanovení § 1089 odst. 1 občanského zákoníku vydržel, neboť se druhé žalované nepodařilo ustanovením § 7 občanského zákoníku presumovanou poctivost držby.

V. Stručná sumarizace

37. Podepsaný soud tedy žalobě vyhověl, a to primárně z důvodu, že druhá žalovaná neunesla břemeno tvrzení, tím méně pak břemeno důkazní v tom smyslu, že relevantním způsobem nezpochybnila dobrou víru žalobce, neboť – ze soudu neznámého důvodu – sveřepě setrvala v povýtce laickém přesvědčení, že žalobce ke spornému pozemku nemůže nikdy nabýt vlastnické právo z titulu vydržení, pakliže tento sporný pozemek nebyl výslovně uveden v kupní smlouvě ze dne [datum]. Jinými slovy, druhá žalovaná postavila svoji procesní obranu na stanovisku, že je tabulární spoluvlastnicí sporného pozemku, a za této situace jej žalobce nemůže nabýt vydržením, pakliže v předmětné kupní smlouvě nebyl předmětný pozemek řádně označen, neboť již tato skutečnost sama o sobě vylučuje tvrzenou dobrou víru žalobce. Takový výklad však ze shora pojednaných důvodů jde zcela proti smyslu a účelu institutu vydržení, a proto pojetí druhé žalovaný nemohl podepsaný soud za daného procesního stavu jakkoli přisvědčit.

38. Považuje-li druhá žalovaná soudem zvolený výklad za (subjektivně) nespravedlivý, jde o skutečnost, která je zcela nezávislá na výsledku dokazování v posuzované věci, respektive na právní úpravě, kterou soud musel v dané věci použít, a na jejímž základě spor, jehož geneze je podepsanému soudu poněkud nejasná, rozhodnout.

39. Podepsaný soud každopádně považuje za potřebné zdůraznit, že druhá žalovaná se ve svém důsledku dovolává výkladu práva, odvíjejícího se od zcela formalistické skutečnosti, že sporný pozemek byl v předmětné smlouvě zjevně opominut; takový výklad však zjevně koliduje s elementárními zásadami spravedlnosti, a proto je namístě jej odmítnout.

40. Po právní moci tohoto rozsudku proto dojde v katastru nemovitostí ke změně zápisu vlastnického práva ke spornému pozemku, jímž bude deklarováno vlastnické právo žalobce, jenž nabyl vlastnické právo vydržením.

VI. Náklady řízení

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci nárok na náhradu všech jím účelně vynaložených nákladů řízení, a to ovšem striktně pouze ve vztahu k druhé žalované, neboť první žalovaná ani její právní předchůdce nikterak nezapříčinili, že došlo k podání předmětné žaloby. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč, tedy odměny ve výši 3 100 Kč za každý ze šesti úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření k vyjádření druhé žalované a účast na dvou jednáních), paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 800 Kč, náhrada prokázaných cestovních výdajů v celkové výši 3 446 Kč (při náhradě 5,90 Kč za jeden kilometr při celkovém„ nájezdu“ ve výši 584 kilometrů) a náhrada za daň z přidané hodnoty z částky 20 400 Kč ve výši 4 284 Kč. Soud proto uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 33 130 Kč, kterou je druhá žalovaná povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalobce, a to v přiměřené lhůtě deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku.