19 C 400/2021-144

Rubrum

Okresní soud v Tachově rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ing. Patrika Kurze, Ph.D. a přísedících Marcely Brabcové a Anny Sušankové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený obecnou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení částky 84 521 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 519 548 Kč od 13. 9. 2019 do 10. 7. 2020 kapitalizovaný v částce 42 913 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 937 Kč od 1. 8. 2019 do 10. 7. 2020 kapitalizovaný v částce 1 410 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 45 805 Kč od 1. 9. 2019 do 10. 7. 2020 kapitalizovaný v částce 3 934 Kč a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43 814 Kč od 1. 10. 2019 do 10. 7. 2020 kapitalizovaný v částce 3 403 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 32 860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně, a to z částky od 1. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 717 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Tachově dne [datum] domáhal po žalované zaplacení úroků z prodlení u odstupného, proplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou spolu s úroky z prodlení a proplacení úroků z prodlení u již vyplacené náhrady mzdy za část měsíce června 2019, července 2019 a srpna 2019, a to včetně příslušenství. Žalobu odůvodnil žalobce tím, že na základě rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] uhradila žalovaná žalobci odstupné, jak vyplývá z výplatního lístku za období červen 2020. Dne 10. 7. 2021 bylo vyplaceno žalobci pouze odstupné a zbývající část náhrady mzdy za zbývající část měsíce června a celý měsíce červenec a srpen. Do zbývající části náhrady mzdy bylo navíc započteno i čerpání dovolené, namísto toho, aby počet dnů dovolené byl vyplacen nad rámec náhrady mzdy za příslušné období, přičemž dovolání měla být správně vyplacena coby nevyčerpaná dovolená. Výše odstupného před zdaněním činila 519 548 Kč. Žalovaná dala svým postojem najevo, že za datum skončení pracovního poměru považuje 31. srpna 2019. Žalobce tento datum skončení pracovního poměru nijak nerozporuje. Žalobce má za to, že se žalovaná nemůže zprostit úhrady úroků z prodlení toliko tvrzením, že odstupné hradila dobrovolně a že soud o této skutečnosti autoritativně nerozhodl. Žalovaná se nemůže zprostit odpovědnosti úhrady těchto úroků ani tvrzením, že by snad mohla být v právní nejistotě ohledně podstatných okolností. Z okolností celého případu totiž jednoznačně vyplývá, že si byla žalovaná vědoma, že hradí odstupné, že odstupné bylo žalovanou uhrazeno 10. 7. 2020, že se za datum skončení pracovního poměru mezi oběma stranami nesporně považuje 31. srpna 2019 a že odstupné bylo splatné do 12. září 2019. Žalobce svůj požadavek na uhrazení úroků z prodlení v případě odstupného považuje za nesporný. Co se týče úhrady nevyčerpané dovolené za rok 2019, k tomu žalobce uvádí, že se rovněž nemůže žalobce ztotožnit s rozpornými postoji žalované. Žalovaná k požadavku žalobce sdělila, že dovolená za rok 2019 byla vyčerpána a proplacena, ač čerpání dovolené nebylo po právní stránce a už vůbec ne fakticky možné. Čerpání dovolené nelze nařídit retroaktivně až na základě rozhodnutí soudu ve věci určení neplatnosti výpovědi, v daném případě dokonce téměř rok po skončení pracovního poměru. Zarážející je i další argument žalované, která odkázala žalobce na ukončení řízení u pojišťovny, ke kterému mezi žalobcem a pojišťovnou nedošlo a ani dojít nemohlo, když žalovaná plnila předmětnou pohledávku, byť nesprávně započtenou, žalobci napřímo. Žalobce má za to, že bylo postaveno najisto, že trpěl nemocí z povolání, která se pro účely dovolené posuzuje jako výkon práce. Délka trvání pracovního poměru za rok 2019 byla rovněž mezi oběma stranami označena jako nesporná ještě před samotným skončením řízení o neplatnosti výpovědi. Oprávněnost požadavku na proplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou je rovněž řešena zákoníkem práce, kdy tak lze učinit, pakliže pracovní poměr zaměstnance skončí. V případě žalobce nepřichází a ani nemůže přijít v úvahu jiná možnost než tato. Splatnost dovolené je rovněž jasně řešena zákoníkem práce, v daném případě se odvíjí od splatnosti poslední možné mzdy. Skutečnost, že žalobce měl nárok na 5 týdnů dovolené, žalobce rovněž prokázal s odkazem na poskytnutou dovolenou z let minulých. Výši dovolené rovněž žalobce vypočetl řádně s ohledem na reálnou délku trvání pracovního poměru za rok 2019. Žalobce je toho názoru, že má nárok na uhrazení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou včetně příslušenství. Co se týče úroků z prodlení u náhrady mzdy za zbývající část měsíce června, července a srpna, k tomu žalobce uvádí, že zde je vše rovněž postaveno najisto zákoníkem práce, dle kterého lze určit splatnost mzdy a spolehlivě vypočítat výši úroků z prodlení žalované. Stejně tak nelze v tomto ohledu reflektovat jakoukoliv případnou připomínku žalované, která by se snad týkala nutnosti opětovného rozhodnutí soudu v dané věci, kdy k samotnému poskytnutí náhrady mzdy již došlo. Žalobce má za to, že dostatečně prokázal oprávněnost svých nároků ve vztahu k žalované.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 31. 1. 2022 uvedla, že považuje žalobu v celém rozsahu za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Žalovaná od samého počátku tvrdila, že z důvodu zdravotní nezpůsobilosti žalobce k práci dle lékařského posudku ze dne 11. 6. 2019 končí pracovní poměr žalobce u žalované bez ohledu na to, zda výpověď z pracovního poměru bude soudem prohlášena za platnou či neplatnou dnem 31. 8. 2019. Žalobce se tomuto přístupu bránil a teprve při jednání u Krajského soudu v Plzni jako odvolacího soudu se s názorem o skončení pracovního poměru dnem 31. 8. 2019 ztotožnil. Žalovaná na stanovisku, že pracovní poměr s žalobcem skončil 31. 8. 2019, nadále setrvává. Žalovaná deklaruje, že žádný návrh ve směru nového lékařského posudku nepředkládá a vyčká na uvážení soudu a zejména na to, jakým důkazem hodlá žalobce svůj nárok prokazovat, když by se neměl posudek ze dne 11. 6. 2019 použít. S ohledem na to, že žalobce rozdělil nárok na tři části, reaguje žalovaná na uvedené tři okruhy nároků odděleně. K otázce úroků z odstupného ve výši 42 913 Kč žalovaná je toho názoru, že v předcházejícím soudním sporu u Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 19 C 356/2019, bylo rozhodnuto toliko o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou. Nebylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit odstupné. To byl také hlavní důvod, proč žalovaná nepodávala v dřívějším sporu 19 C 356/2019 ani dovolání, ani ústavní stížnost. Žalovaná setrvává na stanovisku, že odstupné zaplatila zcela dobrovolně bez soudního sporu a při této dobrovolné úhradě se nemohla dostat do prodlení, a tedy ani nevznikl nárok na úhradu úroků z prodlení. Nad uvedené žalovaná namítá, že ani doba úročení nebyla žalobcem uplatněna správně. Ve smyslu § 141 zákoníku práce je splatnost mzdy do konce následujícího měsíce, tedy počátek úročení měl začínat až 1. 10. 2019, pokud si žalobce myslí, že mu nárok na úrok z prodlení vznikl. Žalobce by měl prokázat, že žalované vznikla povinnost odstupné vyplatit dříve, než tak žalovaná učinila dobrovolně. K otázce úroků z doplatku mzdy ve výši 8 747 Kč žalovaná s odkazem na judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2021, spisová značka: 21 Cdo 2982/2020, tvrdí, že žalobci nárok na platbu za období od 3. 6. 2019 až 31. 8. 2019 formou úhrady ve výši průměrného měsíčního výdělku vůbec nevznikl. Žalovaná tvrdí, že u žalobce se jedná o situaci třetí, dle které nemá žalobce na vyplacení průměrného výdělku po dobu výpovědi nárok. Pokud žalovaná nad rámec své právní povinnosti nějaké plnění dobrovolně žalobci poskytla, ať už z důvodu velkorysosti či eliminaci možného dalšího soudního sporu či z jiného nerozhodného důvodu včetně změny právního názoru na další postup, nemůže to být přičítáno žalované k tíži a nad to ještě požadovat úroky z prodlení u této dobrovolné platby. K otázce nároku na proplacení dovolené ve výši 32 861 Kč žalovaná uvádí, že žalobce v roce 2019 neodpracoval u žalované ani jednu hodinu (stejně jako v roce 2018), přesto požaduje proplacení dovolené dle změny žaloby v rozsahu 132 hodin dovolené. S ohledem na aktuální úpravu dovolené v zákoníku práce by měl soud uvážit, zda tomuto nároku je možné a vhodné poskytnout právní ochranu a vůbec ho přiznat. Pokud by žalobce neodpracoval ani hodinu v roce 2021, pak by mu dle aktuálního znění § 216, odst. 4 zákoníku práce (v účinnosti od 1. 1. 2021) nárok na žádnou dovolenou ani nevznikl. Žalovaná si je vědoma toho, že přechodná ustanovení ke změně zákoníku práce, obsažená v zákoně č. 285/2020 Sb., nárok případně vzniklý v roce 2019 ponechávají dle dřívější úpravy. Tato úvaha se týká toliko části dovolené ve výši 3 983 Kč hrubého. Žalovaná má v dokumentaci předcházejícího soudního sporu 19 C 356/2019, kde ještě neproběhla lhůta ke skartaci, řadu dalších dokumentů, které ale v tuto chvíli nepředkládá. Současně ale neočekává, že pohled na různé skutečnosti, které prezentovaly strany v tomto dřívějším soudním sporu včetně stanoviska Kooperativy, musí být totožný s dnešním pohledem. Je zde však učiněna nyní jedna výjimka. Ve spise 19 C 356/2019 na str. 16 je založena lékařská zpráva, založená samotným žalobcem, datovaná již dne 1. 2. 2017, kde je žalobci k jeho zdravotním obtížím již tehdy doporučeno nekouřit a změnit pracovní prostředí. Žalovaná ve svém vyjádření dále uvádí, že žalobce argumentuje, že v roce 2019 byl nárok na dovolenou upraven odlišně od aktuální úpravy. Podle § 216, odst. 2 zákoníku práce ve znění platném k 31. 8. 2019 se za výkon práce pro účely dovolené považuje i pracovní neschopnost v důsledku vzniku nemoci z povolání. To, zda pracovní neschopnost trvala od 1. 1. 2019 do 2. 6. 2019 pouze z důvodu nemoci z povolání, není nijak prokazováno. Pracovní neschopnost trvala vcelku od 13. 12. 2017 do 2. 6. 2019. Zaměstnavatel má právo určit čerpání dovolené a má právo v období, za které hradí zaměstnanci náhradu mzdy z důvodu překážek v práci, určit, že v části dané doby čerpá řádnou dovolenou. Žalovaná nesdílí přístup žalobce, že vedle náhrady mzdy za celý červenec 2019, ve kterém zaměstnanec nepracoval a vedle náhrady mzdy za celý srpen 2019, ve kterém zaměstnance rovněž nepracoval, má být proplacena údajně nevyčerpaná dovolená v požadované délce 16,5 dne. Žalobce v žalobě cituje výplatní pásku za měsíc červen 2020, ve které je uvedeno, že zaměstnanci byla vyplacena hrubá mzda ve výši 624 105 Kč. Součástí této částky bylo i proplacení řádné dovolené za rok 2019 ve výši 28 878 Kč. Žalobce tuto výplatní pásku k přílohám žaloby nepřipojil, jako důkaz ji připojuje tedy žalovaná. Samozřejmě, že se nejedná o mzdu za měsíc červen 2020, výplatní páska vznikla jako počítačový výstup platby, kterou žalovaná provedla po doručení rozsudku odvolacího soudu. Dle této výplatní pásky obdržela tehdejší obecná zmocněnkyně žalobce [příjmení] [příjmení] dne 10. 7. 2020 na svůj účet částku 483 349 Kč jako čistou mzdu včetně odstupného, ale též včetně 28 878 Kč hrubého jako úhradu dovolené. Pokud žalobce nyní požaduje proplacení dovolené ve výši 32 861 Kč hrubého, jak uvedeno v doplnění žaloby, pak by měl o částku 28 878 Kč ponížit nárok či zaměstnavateli vrátit tuto částku či jinak věc vypořádat, nikoli požadovat částku 28 878 Kč znovu. Po odečtení již provedené úhrady 32 861 Kč mínus 28 878 Kč by mělo být požadováno 3 983 Kč. Žalovaná uzavírá, že dovolená byla žalobci ne nařízena ve výplatní pásce za červen 2020, ale proplacena 10. 7. 2020, jak ve výplatní pásce označené„ červen 2020“ uvedeno. Žalobce sice ve své žalobě uvedl řadu souvisejících informací, předložil část komunikace mezi stranami, zejména ve vztahu k minulému soudnímu sporu, ale nepředložil žádný důkaz ke svému tvrzení, kromě důkazu, že žalovaná uhradila částku 483 349 Kč čistého dne 10. 7. 2020. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby.

3. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 2022 uvedl, že nesouhlasí s tvrzeními žalované v jejím vyjádření ze dne 31. 1. 2022, žalovaná nesprávně argumentovala judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která se vztahuje na situaci pracovněprávních vztahů vzniklých až v období po skončení pracovního poměru uplynutím výpovědní doby do doby trvání sporu ve věci určení neplatnosti výpovědi. Žalovaná nikterak nebere v potaz, že veškeré nároky žalobce, které vždy požadoval a které jsou součástí této žaloby, spadají pouze do období faktického trvání pracovního poměru, který skončil uplynutím výpovědní doby. Žalobce shrnuje, že u úroků z prodlení u odstupného jasně v žalobě prokázal jednak samotný nárok na vyplacení odstupného, jednak i splatnost odstupného, jehož samotnou povahu je nutno odlišovat od nároku na mzdu. Co se týče nároku na nevyčerpanou dovolenou, žalobce zdůrazňuje, že se touto otázkou v minulosti zabýval mj. i Soudní dvůr Evropské unie, který shledal, že neměl-li zaměstnanec možnost čerpat dovolenou z důvodů nezávislých na své vůli, náleží mu proplacení dovolené za referenční období od skončení pracovního poměru. Žalovaná rovněž chybně uvedla, že žalobce nedoložil výplatní lístek z června 2020. Žalobce si nahlédnutím do soudního spisu ověřil, že předmětný důkaz byl součástí žaloby. Žalobce na své žalobě i nadále trvá.

4. Při ústním jednání konaném dne 22. 2. 2022 žalobce uvedl, že odkazuje na úplné znění žaloby a na vyjádření žalobce ze dne 21. 2. 2022. Na závěr žalobce uvedl, že chce pouze zmínit to, že vlastně právní podstata veškerých nároků byla dle žalobce v plném rozsahu prokázaná, ať už žalobou nebo následným vyjádřením žalobce k replice žalované.

5. Při ústním jednání konaném dne 22. 2. 2022 žalovaná uvedla, že odkazuje na své písemné stanovisko ze dne 31. 1. 2022. Na závěr pak žalovaná uvedla, že navrhuje shodně s jejím posledním písemným vyjádřením, aby žaloba byla zamítnuta v celém rozsahu z důvodů, které již uvedla. K tomu co již bylo uvedeno, žalovaná dodala, že v písemném vyhotovení byla provedena argumentace, že ve smyslu § 142 zákoníku práce, by se soud přiklonil k tomu a počítal úrok, neměl by úrok počítat, protože pracovní poměr neskončil od toho data, jak se tvrdí v žalobě, ale až od 1. října toho konkrétního roku. K otázce výše nároku na dovolenou, nebyl předložen žádný důkaz ohledně počtu dnů nebo hodin dovolené a žalovaná podotýká, že zaměstnavatel, ve výplatním lístku fakticky uznal nárok na 116 hodin, které proplatila žalovaná. Z hlediska faktického počtu hodin žádný jiný důkaz, že by dovolená měla být vyšší než 116 hodin, předložen nebyl.

6. Z provedeného dokazování byly zjištěny následující skutečnosti: Ze žádosti o uspokojení pohledávek z důvodu neplatně podané výpovědi zaměstnavatelem ze dne 4. 6. 2020 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě svých pohledávek včetně příslušenství, žalobce požaduje uhradit náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhradu mzdy po dobu existence překážky na straně zaměstnavatele, vyplacení odstupného, vyplacení bolestného včetně náhrady nákladů za vyhotovení posudku.

7. Z výplatního lístku za červen 2020 vyplývá, že žalovaná vypočetla k náhradě žalobci částku 28 878 Kč za čerpání dovolené v rozsahu 116 hodin, částku 75 679 Kč za ostatní překážky v práci v rozsahu 304 hodin a částku 519 548 Kč jako odstupné. Celkem tyto částky činí 624 105 Kč hrubého. Z uvedené částky byla sražena daň ve výši 132 859 Kč a k výplatě žalobci tak bylo vypočteno čistého 483 349 Kč.

8. Z detailu platby od [příjmení] [příjmení] ze dne 28. 12. 2021 vyplývá, že na účet obecné zmocněnkyně žalobce byla dne 10. 7. 2020 připsána platba od [právnická osoba] [obec] s.r.o. ve výši 483 349 Kč.

9. Z korespondence vedené mezi žalobcem a žalovanou vyplývá, že žalobce dne 14. 8. 2020 vyzval žalovanou k úhradě požadovaných náhrad, sdělil číslo účtu, na které má být částka poukázána. Žalovaná na výzvu žalobce reagovala podáním ze dne 15. 9. 2020.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 11. 2021 vyplývá, že žalobce vyzval žalovanou k dobrovolné úhradě celkové pohledávky ve výši 91 269 Kč Lhůta pro plnění byla poskytnuta do 30. 11. 2021 a bylo uvedeno číslo účtu, na který má být předmětné plnění poukázáno.

11. Z e-mailové komunikace mezi žalobcem a žalovanou ze dne 20. 12. 2021 vyplývá, že žalovaná ponechá věc na rozhodnutí soudu.

12. Z listiny odvolání žalované do rozsudku soudu I. stupně ze dne [datum], č. l. 140, je patrný obsah odvolání, které bylo podáno ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. [spisová značka] proti rozsudku I. stupně.

13. Z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] vyplývá, že v předmětném řízení bylo rozhodnuto o věci tak, že bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou, coby zaměstnavatelem, žalobci, coby zaměstnanci, ze dne 27. 6. 2019 je neplatná. Odvolací soud rozsudek I. stupně potvrdil.

14. Z listiny vyjádření k odvolání žalované ze dne 20. 12. 2019 je patrný obsah vyjádření žalobce k odvolání ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. [spisová značka].

15. Ze mzdových listů žalobce za roky 2016 až 2019, vyplývá, že v roce 2016 vyčerpal žalobce celkem 128 hodin dovolené, v roce 2017 vyčerpal žalobce celkem 260 hodin dovolené, v roce 2018 nečerpal žalobce dovolenou a v roce 2019 vyčerpal žalobce 12 hodin dovolené.

16. Z výplatního lístku za období červenec 2019 vyplývá, že nárok žalobce na dovolenou činí 3,50, žalobce vyčerpal 1,50 dovolené a zůstatek dovolené činí hodnotu 2,0. Dobírka v tomto měsíci činí 0 Kč.

17. Z výplatního lístku za období srpen 2019 vyplývá, že nárok žalobce na dovolenou činí 1,50, žalobce vyčerpal 1,50 dovolené a zůstatek dovolené činí hodnotu 0,0. Dobírka v tomto měsíci činí 0 Kč.

18. Z e-mailové komunikace mezi žalobcem a žalovanou ze dne 20. 12. 2021 vyplývá, že žalobce se u žalované informoval na počet dní dovolené, na které by měl žalobce nárok, pokud by u žalované řádně vykonával práci po celý rok 2019.

19. Z lékařské zprávy MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 1. 2. 2017 vyplývá, že u žalobce bylo zjištěno astma vzniklé na základě inhalace dráždivých látek.

20. Z rozhodnutí o výplatě nemocenské po uplynutí podpůrčí doby ze dne 8. 4. 2019 vyplývá, že žalobci náleží výplata nemocenského po uplynutí podpůrčí doby dnem 26. 1. 2019.

21. Z posudku o zdravotní způsobilosti k práci MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 11. 6. 2019 soud zjistil, že tento posudek obsahuje dva protichůdné závěry o zdravotní způsobilosti žalobce, kdy v posudkovém závěru je uvedeno, že„ pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k posuzované práci“ a v tomto posudku je rovněž uvedeno„ v záhlaví jmenovaná osoba se podrobila předepsanému lékařskému vyšetření ke stanovení zdravotní způsobilosti k činnosti dne 11. 6. 2019 a je pro výkon této činnosti zdravotně způsobilá.

22. Z listin založených ve spise Okresního soudu v Tachově sp. zn. [spisová značka], a to z listin Krajské hygienické stanice [příjmení] kraje, konkrétně z protokolů o šetření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání ze dne 15. 10. 2018, 23. 10. 2018 a 23. 1. 2019 a ze závazného vyjádření ověření podmínek vzniku onemocnění ze dne 26. 2. 2019, vyplývá, že byly odebrány vzorky na pracovišti žalobce a bylo zjištěno, že pro žalobce, která vykonával práci pro žalovanou od června do prosince 2017, byly splněny podmínky vzniku nemoci z povolání.

23. Z lékařského posudku FN [obec], KPL, ze dne 19. 3. 2019 vyplývá, že FN [obec], Klinika pracovního lékařství, uznává zjištěné onemocnění žalobce jako nemoc z povolání.

24. Z oznámení o jiných překážkách v práci na straně zaměstnavatele ze dne 17. 6. 2019 a 25. 6. 2019 soud zjistil, že zaměstnavatel respektuje doručený lékařský posudek a sděluje, že nemá možnost přidělovat žalobci jinou práci a hodnotí tento stav jako vznik překážky na straně zaměstnavatele § 208 zákoníku práce.

25. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalobci vznikl nárok na odstupné, a to v okamžiku kdy pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou zanikl. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že pracovní poměr zanikl ke dni 31. 8. 2019. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení z vyplaceného odstupného, a to za období od 13. září 2019 do 10. července 2020, který kapitalizoval v částce 42 913 Kč. Jedná se o zákonný úrok z prodlení za období ode dne po splatnosti poslední výplaty, do dne, kdy došlo k výplatě předmětné částky (odstupného). Ve vztahu k žalovanému nároku ve výši 32 861 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. října 2019 do zaplacení, kdy se jedná o náhradu mzdy za dovolenou za rok 2019, u částky, která byla vyplacena žalovanou žalobci dle výplatní pásky označené jako dovolená, soud zjistil, že v tomto období nebyla dovolená nařízená, ale vyúčtování je až následné. Ve vztahu k žalobnímu nároku na povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení ročně z částky 14 937 Kč od 1. srpna 2019 do 10. července 2020 kapitalizovanou částkou 14 010 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 40 805 Kč od 1. září 2019 do 10. července 2020, kapitalizovaný v částce 3 934 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43 814 Kč od 1. října 2019 do 10. července 2020 kapitalizovaný v částce 3 403 Kč, má soud za prokázané, že se jedná o náhrady mzdy za měsíce srpen, červenec a část měsíce června roku 2019.

26. Podle § 222 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen„ z. p.“), odst. 1) zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Dle odst. 2 téhož ustanovení zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. Dle odst. 3 téhož ustanovení jestliže vznikne zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku.

27. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

28. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že v případě, kdy se žalobce po žalované domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení z vyplaceného odstupného, kdy se jedná se o zákonný úrok z prodlení za období ode dne po splatnosti poslední výplaty, do dne, kdy došlo k výplatě předmětné částky, žalobci nárok na odstupné vznikl, a to v okamžiku kdy pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou zanikl. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že pracovní poměr zanikl ke dni 31. 8. 2019. Soud neshledal důvod, proč by žalobci neměl být přiznán zákonný úrok z prodlení v zákonné výši za období následující po dni splatnosti poslední výplaty do dne výplaty předmětného odstupného. Soudu nebyla předložena žádná skutečnost, která by odůvodňovala nepřiznání tohoto nároku.

29. Co se týče nároku žalobce ve výši 32 861 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. října 2019 do zaplacení, kdy se jedná o náhradu mzdy za dovolenou za rok 2019, má soud za to, že jak sám žalovaný uvedl v souladu s argumentací žalobce, v rozhodné době v roce 2019 byla odlišná úprava zákoníku práce, kdy je-li příčinou nepřítomnosti zaměstnance na pracovišti překážka spočívající v nemoci z povolání, není vyžadována ani šedesátidenní přítomnost zaměstnance na pracovišti ani jiná další podmínka, a zaměstnanci tak bez dalšího vzniká nárok na dovolenou. U částky, která byla vyplacena žalovanou žalobci dle výplatní pásky označené jako dovolená, je soud toho názoru, že se nejedná o proplacení dovolené, neboť v tomto období nebyla dovolená nařízená, není zde žádný důkaz o tom, že zaměstnavatel - žalovaná nařídila předmětnou dovolenou žalobci, jakožto zaměstnanci. Tím spíše, že toto vyúčtování je až následné, tudíž v období po období, ve kterém měla být předmětná dovolená čerpána. S návrhem žalované, aby soud posoudil danou věc s ohledem na skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně zákonné úpravy, kdy dle současné právní úpravy by žalobci nevznikl nárok na náhradu za předmětnou dovolenou, se soud neztotožnil, když neshledal žádné důvody, pro které by bylo relevantní upustit od tohoto nároku na proplacení náhrady za dovolenou. Žalobce věděl, že jeho zdravotní stav ve vztahu k astmatu byl dlouhodobějšího charakteru a již před pracovní neschopností mu byla známa skutečnost bronchiálního astmatu, když z lékařských zpráv je patrné, že mu bylo doporučeno změna prostředí, nikoliv výslovně zaměstnání, byl prvotně medikován a byl odkázán na další lékařské vyšetření v této konkrétní lékařské zprávě, na kterou právní zástupce žalobce odkazoval, konkrétně na rentgenologické vyšetření, kdy teda zdravotní stav žalobce v této souvislosti s ohledem na tato zjištění zdravotního stavu byl následně řešen u dalších lékařů, což vyústilo až ve výsledné zjištění Fakultní nemocnice v [obec], Klinika pracovního lékařství o zjištění nemoci z povolání v rozsahu bronchiálního astmatu. Ve vztahu k žalobnímu nároku na povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení ročně z částky 14 937 Kč od 1. srpna 2019 do 10. července 2020, kapitalizovaný částkou 14 010 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 40 805 Kč od 1. září 2019 do 10. července 2020, kapitalizovaný v částce 3 934 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43 814 Kč od 1. října 2019 do 10. července 2020, kapitalizovaný v částce 3 403 Kč, má soud za prokázané, že se jedná o náhrady mzdy za měsíce srpen, červenec a část měsíce června roku 2019, kdy žalobce nevykonával fyzicky práci pro žalovaného. Dle názoru soudu z toho důvodu, že v rozhodné době byla překážka v práci na straně zaměstnavatele - žalované, neboť tento nebyl schopen, neměl možnost, přidělovat žalobci - zaměstnanci takovou práci, kterou by bylo možné vykonávat i se zdravotními obtížemi žalobce, tj. předmětným astmatem bronchiale, které bylo posouzeno jako nemoc z povolání. Dle názoru soudu se jednalo o překážku v práci na straně zaměstnavatele, nikoliv na straně zaměstnance, a proto zaměstnanci - žalobci náleží náhrada mzdy v předmětném rozsahu, který byl stanoven počtem hodin a průměrnou mzdou vynásobením.

30. Soudu nejsou známy žádné skutečnosti ze strany žalované, kde by byl rozporován výpočet této náhrady mzdy ze strany žalované. Soudu je známa pouze námitka ve vztahu k rozporu k tomuto nároku jako takovému, jeho důvodům, protože se mělo jednat o překážku v práci na straně žalobce, nikoliv žalované. S ohledem na tuto skutečnost soud shrnuje, že ve vztahu k zákonným úrokům z prodlení soud nevidí žádný důvod pro to, aby tyto nároky nepřiznal, neboť prodlení u těchto nároků vzniklo, nároky jako takové, z kterých jsou počítány zákonné úroky z prodlení, byly žalovanou uznány jejich výplatou, byť s odkazem na argumentaci žalované, že se jedná o dobrovolné plnění v rámci snahy předejít případným soudním sporům a ve snaze urovnání jistého mezilidského prostředí. Dle názoru soudu je tato skutečnost pouze okrajová ve vztahu k nějaké mediaci pracovního prostředí, neboť zde byla bezpochyby dána překážka v práci na straně zaměstnavatele, který nebyl schopen přidělovat žalobci, jakožto zaměstnanci, práci z důvodu překážky v práci z důvodu zjištěné nemoci z povolání, tj. specifického bronchiálního astmatu.

31. Nárok žalobce ohledně úroků z prodlení vychází z ustanovení § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

32. S ohledem na shora uvedené má soud nároky žalobce za prokázané, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I., II. a III. tohoto rozsudku.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve výroku IV. tohoto rozsudku tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 717 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 227 Kč, nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 800 Kč představující 300 Kč za každý z šesti úkonů (sepis a podání předžalobní výzvy; sepis a podání žaloby; nahlížení do spisu; příprava na jednání; 2 úkony za účast při jednání, které trvalo déle než 2 hodiny) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky a cestovného. Cestovné je v celkové výši 690 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 2. 2022 náhrada 345 Kč za 48 ujetých km (37,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při průměrné spotřebě 6,7 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) a v souvislosti s cestou realizovanou dne 22. 2. 2022 náhrada 345 Kč za 48 ujetých km (37,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při průměrné spotřebě 6,7 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.).