19 C 456/2020 - 386

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní JUDr. Andreou Venclíkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] za účasti vedlejšího účastníka [Jméno účastníka]., IČO [IČO účastníka] sídlem [Adresa účastníka] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] pro 398 559 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba s tím, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 398 559 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 398 559 Kč od 22. 5. 2020 do zaplacení.

II. Žalovaná ve vztahu k žalobkyni nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů řízení částku 71 658 Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou soudu dne 25. 9. 2020 (původně Obvodnímu soudu pro Prahu 4) se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 398 559 Kč jako náhrady škody způsobené pochybením žalované při poskytování právních služeb žalobkyni. Žalovaná jako advokátka zastupovala žalobkyni v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 295/2014 ve věci přiznání výživného na manželku. V uvedeném řízení se žalobkyně domáhala výživného ve výši 20 000 Kč měsíčně po svém tehdejším manželovi [jméno FO]. Řízení ve věci výživného bylo dne 21. 4. 2016 přerušeno dle § 110 o. s. ř. Žalovaná v jednoroční lhůtě nepodala návrh na pokračování v řízení. Řízení proto bylo zastaveno usnesením ze dne 14. 6. 2017, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2017 a nabylo právní moci dne 2. 10. 2017. Následné dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2020 a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020. Tím, že žalovaná jako právní zástupkyně žalobkyně nepodala v zákonné lhůtě návrh na pokračování v řízení, způsobila žalobkyni škodu ve výši odpovídající uplatněnému nároku na výživné manželky, tedy ve výši 20 000 Kč měsíčně. Řízení o výživné bylo zahájeno dne 8. 9. 2014 a dne 5. 5. 2016 bylo manželství pravomocně rozvedeno. Žalobkyně se tedy domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 398 559 Kč představující výživné za uvedené období. Nárok na výživné žalobkyně odůvodnila rozdílem v hmotné a kulturní úrovni mezi manžely v tomto období. Manželství se ocitlo v krizi od roku 2014, kdy tehdejší manžel přestal žalobkyni přispívat finančně na výživu, ačkoli do roku 2011 to byl on, kdo finančně zajišťoval domácnost. Žalobkyně byla během řízení o výživném zaměstnána ve společnosti manžela u [právnická osoba]., kde pobírala mzdu ve výši 3 500 Kč, a v červenci 2014 obdržela částku ve výši 4 200 Kč, tentýž měsíc jí manžel poslal také částku 5 000 Kč, jiné příjmy neměla. Příjem bývalého manžela žalobkyně měl být 16 000 Kč, jeho skutečný příjem byl však mnohonásobně vyšší. Byl jednatelem společnosti [právnická osoba], vlastníkem 20 % obchodního podílu společnosti [právnická osoba] a předsedou představenstva a vlastníkem akcií [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]. a [právnická osoba]. Dle žalobkyně jeho deklarované příjmy neodpovídaly těm skutečným, které byly podstatně vyšší a měsíčně přesahovaly 100 000 Kč. Do srpna roku 2014 hradil tehdejší manžel žalobkyně náklady ve výši 30 000 Kč až 40 000 Kč na provoz rodinného domu, ve kterém do srpna 2014 bydlel. Žalobkyně byla po jeho odstěhování nucena hradit chod domácnosti sama, ačkoli manžel do domu, kde dosud bydlel, docházel téměř denně z důvodu, že se tam nacházela jeho kancelář, jinak se zdržoval se svou milenkou. Dne 22. 4. 2015 byla žalobkyně z domu nuceně vystěhována na základě exekuce iniciované bývalým manželem proti údajnému nájemníkovi, který ve skutečnosti v domě nikdy nebydlel. Žalobkyně se tak byla nucena přesunout do bytu a hradit jeho náklady, zatímco bývalý manžel užíval dům. Žalobkyně tak musela žít ze svých úspor, finančně jí také pomáhal její bratr, neboť její příjem nemohl pokrýt veškeré náklady. Navíc musela uhradit dluhy na energiích z doby, kdy bývalý manžel ještě v domě bydlel. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 298 559 Kč dopisem ze dne 14. 5. 2020. Žalovaná požadovanou částku neuhradila.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. V řízení o výživném zastupovala žalobkyni v souladu se svým přesvědčením, které bylo založeno na tehdy dostupných informacích týkajících se práva žalobkyně na výživné. Žalovaná neupozornila žalobkyni, že pokud nebude podán návrh na pokračování v řízení do 21. 4. 2016, bude řízení zastaveno. Nedomnívala se totiž, že řízení bylo přerušeno podle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žádný z účastníků přerušení řízení nenavrhl. Jednalo se o iniciativu soudu s ohledem na jiná probíhající a dosud neskončená řízen, mimo jiné spor o vrácení daru. Z téhož důvodu nepodala návrh na pokračování v řízení. V závěrečném návrhu pak žalovaná uvedla, že provedené důkazy svědčí o tom, že životní úroveň žalobkyně nebyla v žádném poklesu, nebyla ani v progresu, ale byla v úrovni, na kterou byla žalobkyně zvyklá. Připojila se k námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem.

3. Podáním ze dne 17. 12. 2020 (na č. l. 15) vstoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované společnost [Anonymizováno]., jakožto odpovědnostní pojistitel žalované. Ta navrhla žalobu zamítnout. Předně vznesla námitku promlčení žalovaného nároku. Dle vedlejšího účastníka počala objektivní promlčecí lhůta běžet dne 22. 4. 2017, kdy marně uplynula roční lhůta pro podání návrhu na pokračování v řízení o výživné manželky. Subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejpozději dne 28. 6. 2017, kdy bylo podáno odvolání do usnesení o zastavení řízení, neboť nejpozději toho dne se žalobkyně s usnesením o zastavení řízení seznámila nebo se seznámit mohla. V této souvislosti vedlejší účastník poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 948/2007. Dle vedlejšího účastníka je nárok žalobkyně navíc v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně chce participovat na životní úrovni [tituly před jménem] [jméno FO], která dle vyjádření samotné žalobkyně byla založena na pochybných zdrojích. Dále vedlejší účastník poukázal na příjmy žalobkyně od třetích osob, ohledně nichž nebylo prokázáno, na základě jakého právního titulu je žalobkyně obdržela. Z výpisu z účtu žalobkyně přitom vyplývá, že v rozhodném období žalobkyně pravidelně prováděla platby u obchodníků se značkovým zbožím a minimálně dvakrát pobývala v zahraničí. Dle vedlejšího účastníka tedy životní úroveň žalobkyně neklesla na takové dno, jak sama uvádí. V původním řízení by žalobkyně z toho důvodu nemohla být úspěšná.

4. K námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem žalobkyně uvedla, že promlčecí lhůta počala běžet až od právní moci usnesení o zastavení řízení o výživné, tedy od 2. 10. 2017, neboť teprve tehdy se žalobkyně dověděla o vzniku škody. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1862/2020. Při jednání soudu dne 29. 5. 2024 pak sdělila, že o zastavení řízení se dověděla až v listopadu 2017, neboť teprve tehdy ji žalovaná informovala o tom, že řízení bylo zastaveno, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno odvolacím soudem a že je připravena podat dovolání. Dle žalobkyně je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť pojišťovna v případech nároků na náhradu škody proti advokátovi vždy trvá na tom, aby byly vyčerpány všechny řádné i mimořádné opravné prostředky, což žalobkyně učinila. Zamítnutí žaloby by bylo vůči žalobkyni nespravedlivé. Dále s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 204/2005 upozornila, že důkazní břemeno ohledně promlčení leží na účastníkovi, který jej namítá, přičemž po koncentraci řízení již nelze doplňovat žádná tvrzení.

5. Žalovaná při jednání soudu dne 29. 5. 2024 uvedla, že skutečně oznámila žalobkyni informaci o zastavení řízení o výživné až v listopadu 2017, neboť žalobkyně na tom byla velmi zle a brala silná antidepresiva. Žalobkyně byla současně přesvědčena, že odvolací soud jí dá za pravdu. Proto žalobkyni informovala o zastavení řízení až v listopadu 2017, kdy si ji s kolegou pozvali do kanceláře, až když měli sepsané dovolání.

6. Ve vztahu k vznesené námitce promlčení soud z provedených důkazů zjistil následující skutečnosti:

7. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 40 C 295/2014 bylo zjištěno, že žalobkyně podala dne 8. 9. 2014 žalobu o výživné nerozvedené manželky proti svému tehdejšímu manželovi [tituly před jménem] [jméno FO]. Domáhala se výživného ve výši 20 000 Kč ode dne podání žaloby. Po celou dobu trvání řízení žalobkyni zastupovala žalovaná jako advokátka na základě plné moci udělené dne 8. 9. 2014. Manžel se žalobou nesouhlasil. V písemném vyjádření k žalobě ze dne 7. 10. 2014 uvedl, že v roce 2009 zjistil, že žalobkyně po dobu několika let udržuje známost s jiným mužem. Žalobkyně svůj slib známost ukončit nedodržela, nastěhovala se do bytové jednotky, kterou na žalovanou její přítel převedl na adrese [adresa]. Manželé se dohodli, že žalobkyně bude bydlet na adrese [adresa], manžel zůstane s dětmi na adrese [adresa], a fakticky to takto trvalo do 2. 8. 2014, kdy se žalobkyně vrátila do domu manžela. Manžel oznámil žalobkyni, že má přítelkyni a přechodně se odstěhoval ke svým rodičům. Poukázal na vysokoškolské ekonomické vzdělání žalované, která jako rodilý mluvčí zná ruštinu, umí též anglicky a má zkoušky z českého jazyka, úspěšně absolvovala kurzy účetnictví, má zkušenosti z funkce osobního a ekonomického tajemníka hlavy církve s širokými mezinárodními kontakty. Způsob jejího života nenasvědčuje, že by potřebovala výživné, když pouze v roce 2014, navštívila Floridu, Ukrajinu, Bulharsko, Řecko, pořádá oslavy v drahých restauracích a dává vysoké spropitné. Žalobkyni tedy nelze přiznat jakoukoliv částku na výživné.

8. V následujícím průběhu řízení o výživné manželky pak účastníci zaslali další podání, v nichž rozvíjeli argumentaci na podporu svých zcela odlišných procesních stanovisek, přičemž mediace nařízená soudem bez návrhu účastníků byla neúspěšná (viz vyjádření žalobkyně z 13. 11. 2014, protokol o jednání dne 4. 12. 2014, při němž byla nařízena mediace, vyjádření žalovaného z 14. 4. 2016).

9. Při jednání soudu dne 21. 4. 2016 byly přítomni oba účastníci a jejich právní zástupci. Účastníkům byla soudem navržena možnost přerušení řízení. K tomu uvedl zástupce žalovaného, že 20. 4. 2016 bylo rozhodnutím Městského soudu v Praze potvrzeno rozhodnutí soudu o rozvodu manželství a s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí o rozvodu manželství není pravomocné, by s přerušením řízení souhlasili. Zástupkyně žalobkyně uvedla: My bychom s tímto postupem také souhlasili, žalobkyni by se přerušení řízení hodilo i z mnoha dalších důvodů. Poté bylo vyhlášeno usnesení: Řízení se přerušuje. V protokole je u tohoto usnesení vyznačena doložka právní moci 21. 4. 2016, dále je zde uvedeno: dáno s důvody a poučením, dále prohlášení právních zástupců o vzdání se práva na odvolání proti tomuto rozhodnutí a že nežádají doručit písemné vyhotovení rozhodnutí a podepisují prohlášení o tom, že se vzdávají práva na odvolání, které se stává přílohou protokolu z jednání, a žádají o zaslání protokolu z jednání. Uvedené skutečnosti byly zjištěny z protokolu o jednání dne 21. 4. 2016. Protokol o jednání dne 21. 4. 2016 s doložkou právní moci usnesení o přerušení řízení byl doručen právní zástupkyni žalobkyně dne 17. 5. 2016 (viz e-mail ze dne 16. 5. 2016, potvrzení o doručení dne 17. 5. 2016).

10. Usnesením ze dne 14. 6. 2017, čj. 40 C 295/2014-129 soud zastavil řízení o výživné manželky, s odůvodněním, že řízení bylo přerušeno podle § 110 o. s. ř. a ve lhůtě jednoho roku nebyl podán návrh na jeho pokračování. V reakci na toto usnesení, které bylo žalované doručeno dne 21. 6. 2017, požádala žalovaná o zaslání protokolu o jednání dne 21. 4. 2015, na což jí bylo soudem odpovězeno, že protokol jí byl zaslán již dne 22. 6. 2017. Dne 26. 6. 2017 jí pak byl protokol zaslán znovu (viz žádost ze dne 21. 6. 2017, e-mail ze dne 22. 6. 2017, e-mail ze dne 26. 6. 2017). Dne 28. 6. 2017 podala žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně odvolání do usnesení o zastavení řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2017, čj. 13 Co 361/2017152 potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Toto usnesení bylo doručeno právní zástupkyni žalobkyně dne 27. 9. 2017 a právní moci nabylo dnem doručení právnímu zástupci žalovaného dne 2. 10. 2017 (viz doručenky).

11. Dne 27. 11. 2017 žalobkyně podala prostřednictvím žalované dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2017, čj. 13 Co 361/2017152. V něm žalobkyně (obdobně jako v odvolání) akcentovala, že k přerušení řízení došlo z iniciativy soudu, nikoli účastníků, žádný z účastníků nedeklaroval zájem vést jednání o mimosoudním řešení věci. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání (viz vyjádření ze dne 21. 2. 2019, doručené soudu dne 28. 2. 2019). Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 3. 2020, čj. 24 Cdo 963/2019-242 dovolání žalobkyně odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Usnesení bylo doručeno právní zástupkyni žalobkyně dne 3. 4. 2020 (viz doručenka). Ústavní stížnost byla odmítnuta dílem pro zjevnou neopodstatněnost, dílem pro nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1373/20.

12. Z ostatních listin nacházejících se ve spise 40 C 295/2014 soud nezjistil žádné další relevantní skutečnosti pro posouzení této věci.

13. Pokud jde o případná následná jednání s [tituly před jménem] [jméno FO] o výživném, žalobkyně k dotazu soudu při jednání soudu dne 29. 5. 2024 uvedla, že s [jméno FO] už absolutně nejednali, při mediaci manžel řekl „absolutně ne“. Při jednání soudu právní zástupce manžela řekl, že dohodnout by se mohli pouze v případě, že žalobkyně vezme žalobu zpět.

14. Z protokolů o jednáních předložených žalobkyní soud zjistil, že žalobkyně vedla proti [tituly před jménem] [jméno FO] další soudní spory, např. u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 308/2014, o určení vlastnického práva k nemovitostem (viz protokoly o jednání 25. 10. 2015, 3. 6. 2016, 2. 9. 2016), u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 116/2017, o určení vlastnického práva k nemovitostem (viz protokoly o jednání 23. 9. 2020, 20. 1. 2021). Oba každý z nich vedl spor proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti u Obvodního soudu pro Prahu 2, a to žalobkyně pod sp. z. 22 C 99/2016, o přiměřené zadostiučinění (viz protokoly o jednání 11. 3. 2020, 24. 9. 2020), [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. 25 C 100/2016, o zaplacení nemajetkové újmy (viz protokol o jednání 18. 6. 2020). Dle předložených protokolů se žalobkyně jednání ve věcech, v nichž byla rovněž žalobkyní, osobně účastnila. Žalobkyně se aktivně zajímala též o průběh řízení o výživné její dcery [jméno FO] proti [tituly před jménem] [jméno FO] vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 357/2015.

15. Námitku promlčení vznesl vedlejší účastník již v prvním vyjádření ze dne 22. 4. 2021. Tuto námitku současně podrobně odůvodnil skutkovými okolnostmi tak, jak je uvedeno v odstavci 3 tohoto odůvodnění. Na své argumentaci setrval i při prvním jednání ve věci konaném dne 19. 10. 2021. Žalobkyně ve vztahu k této argumentaci sdělila, že dle jejího názoru promlčecí lhůta běží až od právní moci usnesení odvolacího soudu. Vůči předpokladu vedlejšího účastníka, že se žalobkyně nejpozději dne 28. 6. 2017 dověděla o zastavení řízení, neboť toho dne bylo proti němu podáno odvolání, se žalobkyně vymezila až při jednání soudu dne 29. 5. 2024 poté, co soud před jednáním avizoval, že změnil právní názor na otázku promlčení nároku a vyzval žalobkyni ke sdělení, kdy se žalobkyně dověděla o tom, že soud I. stupně usnesením ze dne 14. 6. 2017 řízení zastavil.

16. Žalobkyně při jednání soudu dne 29. 5. 2024 sdělila, že o zastavení řízení se dověděla až v listopadu 2017, kdy ji žalovaná informovala o tom, že usnesení soudu I. stupně je již potvrzeno odvolacím soudem a je třeba podat dovolání. Žalovaná k tomuto tvrzení při jednání soudu dne 29. 5. 2024 uvedla, že žalobkyně tehdy brala velmi silná antidepresiva a byla na tom velmi zle. Žalobkyní i její rodinou proto byli žádáni (míněno žalovaná a její kolega), aby žalobkyni zatěžovali z důvodu jejího zdravotního stavu co nejméně. O zastavení řízení ji proto informovali, až když měli sepsané dovolání, tj. v listopadu 2017, kdy ji pozvali do kanceláře.

17. Předně má soud za to, že pokud by žalobkyně odmítla být zavčasu řádně informována o průběhu řízení, šla by taková okolnost k její tíži. Soud však uvedenému souhlasnému tvrzení žalobkyně a žalované neuvěřil. Toto tvrzení je totiž v rozporu s tím, jak okolnosti zastavení řízení žalobkyně popsala v rámci své účastnické výpovědi. V jejím závěru k dotazům vedlejšího účastníka sdělila, že usnesení o zastavení řízení viděla, „pamatuji si, že tam jakože uplynul nějak rok jo, a už jakože, že jako konec jo, prostě mě, od té době jednání nebo od doby toho, říkám, jak je to možné vůbec, kdo říkal rok, že o roce tam nebyla ani řeč, navíc moje právní zástupkyně, která, no tak samozřejmě, já už jsem potom jako na paní svou právní zástupkyni jsem říkala, vždyť jak je to možné, vždyť jak je to možné, vždyť já jsem třikrát, jako během, jako roku, připomínala jako jo, a ona říkala, paní [jméno FO], to není možný, my teďka prostě, to je, já se strašně omlouvám, já prostě, ale to tam dlouho prostě se to táhlo, než tam, my jsme tam vytáhli protokoly a ještě navíc se , já věřím tomu, že paní advokátka to prostě, já nevím, prostě strašně byla naštvaná, prostě to tak nebylo, žádný rok nikde jako tam nebyl napsán, žádný rok“. K dotazu, zda žalobkyně ví o těch dalších rozhodnutích, která byla ve věci vydaná, žalobkyně odpověděla: „Jasně, ale jako, je to bezpředmětný, bylo, já vím, že udělali všechno proto, to já vím, navíc oni byli takový na mě, paní viděla, já si to pamatuji přesně, 7. září, my jsme měli na nemajetkovou stání, já říkám, paní magistro, jak to vypadá, ale ona věděla můj zdravotní stav a říká, že včera nebo předevčírem přišlo, já už si nepamatuju, že s těma alimentama na manželství, že nedopadlo ...“ 18. Při jednání soudu dne 29. 5. 2024 naopak žalobkyně tvrdila, že si naprosto přesně pamatuje, že žalovaná jí zavolala v listopadu a tehdy jí všechno sdělila. Listopadem si je jistá, protože od listopadu nastoupila do práce a měla proto už lepší náladu.

19. Byť účastnická výpověď žalobkyně je poněkud chaotická, lze z ní seznat, že žalobkyně se po přerušení řízení opakovaně aktivně zajímala o stav řízení o výživné a současně se aktivně účastnila dalších soudních řízení proti [tituly před jménem] [jméno FO]. Již z toho důvodu je tvrzení o tom, že si žalobkyně nepřála být průběžně informována, nevěrohodné.

20. Současně je zcela nevěrohodné i tvrzení žalované, že by na takový požadavek žalobkyně, resp. její rodiny přistoupila, neboť by se jednalo o vážné porušení etického kodexu advokáta přijatého usnesením představenstva České advokátní komory č. 1/1994 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších změn. Dle článku 9 odst. 1 etického kodexu, advokát je povinen klienta řádně informovat, jak vyřizování jeho věci postupuje, a poskytovat mu včas vysvětlení a podklady potřebné pro uvážení dalších příkazů.

21. Ve výpovědi žalobkyně sice není výslovná zmínka o tom, kdy se žalobkyně o zastavení řízení dověděla. Z jejího postupného líčení událostí však nic nenasvědčuje tomu, že by se o něm dověděla až současně s informací o rozhodnutí odvolacího soudu, navíc z iniciativy žalované. Z výpovědi žalobkyně se naopak podává, že se sama dotázala žalované, „jak to vypadá“, na což jí žalovaná odpověděla, že „to s těma alimentama nedopadlo“.

22. Žalobkyně ve své účastnické výpovědi zcela spontánně uvedla datum 7. září, dále souvislost se soudním jednáním v jiné věci (nemajetkové újmy) a také to, že jí žalovaná řekla, že rozhodnutí přišlo včera nebo předevčírem. Lze připustit, že přesné datum si žalobkyně nemusí pamatovat zcela přesně. Je však zcela nepravděpodobné, že by se spletla ohledně souvislosti se soudním jednáním v jiné věci, dále v tom, že se sama aktivně dotázala žalované a v tom, že jí žalovaná řekla, že rozhodnutí přišlo včera nebo předevčírem, což časově nekoresponduje s listopadem 2017, neboť žalované bylo usnesení doručeno dne 27. 9. 2017.

23. Soud tedy pozdější tvrzení žalobkyně o tom, že se o zastavení řízení dověděla až v listopadu 2017, považuje za zcela účelové a neuvěřil mu. Na tom nemění nic okolnost, že tvrzení žalobkyně potvrdila samotná žalovaná. Žalovaná se totiž v průběhu celého řízení žalobě bránila spíše formálně a často uváděla na rámec své obrany tvrzení prospívající žalobkyni, na což ostatně vedlejší účastník několikrát upozornil.

24. Soud pro nadbytečnost neprovedl účastnický výslech žalované navržený žalobkyní při jednání soudu dne 29. 5. 2024 k okolnostem sdělení informace o zastavení řízení žalobkyni, neboť žalovaná k tomu podala podrobné vyjádření a její výslech by tak stěží mohl přinést něco nového.

25. Soud tedy vyšel z předpokladu, že informování žalobkyně ze strany žalované v rámci poskytování právních služeb probíhalo zcela standardním způsobem, tedy že žalovaná žalobkyni informovala o zastavení řízení a důvodu tohoto zastavení bezprostředně po rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž pro účely právního posouzení považuje soud za nejzazší termín předání informace den podání odvolání, tj. 28. 6. 2017.

26. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě náhrady škody v sedmidenní lhůtě dopisem ze dne 14. 5. 2020.

27. S ohledem na právní závěr soudu o promlčení žalovaného nároku soud v rámci tohoto rozhodnutí již nehodnotil ostatní provedené důkazy a zbývající navržené důkazy neprovedl z důvodu jejich nerozhodnosti pro právní posouzení věci, neboť se všechny vztahovaly k nároku na výživné.

28. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav:

29. Žalobkyně podala dne 8. 9. 2014 žalobu o výživné nerozvedené manželky proti svému tehdejšímu manželovi [tituly před jménem] [jméno FO], vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 295/2014. Domáhala se výživného ve výši 20 000 Kč ode dne podání žaloby. Po celou dobu trvání řízení žalobkyni zastupovala žalovaná jako advokátka na základě plné moci udělené dne 8. 9. 2014. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a v průběhu řízení ani poté neprojevil ochotu hradit výživné v jakékoli výši či se se žalobkyní jinak dohodnout. Usnesením ze dne 21. 4. 2016, které nabylo právní moci téhož dne, bylo řízení přerušeno dle § 110 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v roční lhůtě nebyl podán návrh na pokračování v řízení, soud usnesením ze dne 14. 6. 2017, čj. 40 C 295/2014-129 řízení o výživné manželky zastavil. Usnesení bylo právní zástupkyni žalobkyně doručeno dne 21. 6. 2017. Žalovaná dle svého tvrzení návrh na pokračování nepodala, neboť podle jejího názoru řízení nebylo zastaveno na návrh účastníků dle § 110 o. s. ř., ale do skončení jiného řízení. Odvolání bylo podáno žalovanou dne 28. 6. 2017. Odvolací soud usnesením ze dne 22. 9. 2017, čj. 13 Co 361/2017152 potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Toto usnesení bylo doručeno žalované dne 27. 9. 2017 a právní moci nabylo dne 2. 10. 2017. Dne 27. 11. 2017 žalobkyně podala ve věci výživného prostřednictvím žalované dovolání. To bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, čj. 24 Cdo 963/2019-242. Posléze podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1373/20. Dne 14. 5. 2020 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě škody v sedmidenní lhůtě. Soud neuvěřil tvrzení žalobkyně, že o zastavení řízení se dověděla až v listopadu 2017. Vyšel tak z toho, že se o zastavení řízení z důvodu nepodání návrhu na jeho pokračování dověděla bezprostředně poté, co bylo rozhodnutí soudu I. stupně doručeno žalované a předtím, než bylo podáno odvolání, tedy nejpozději dne 28. 6. 2017. [tituly před jménem] [jméno FO] od počátku odmítal jakýkoli nárok žalobkyně na výživné a nebyl ochoten ke smírnému řešení. Jeho stanovisko zůstalo neměnné i po zastavení řízení o výživné.

30. Podle 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

31. Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.

32. V dané věci žalobkyni tvrzená újma vznikla tím, že v důsledku pochybení žalované bylo zastaveno řízení o výživné manželky. Pro závěr o vzniku újmy je podstatná právní úprava vyživovací povinnosti mezi manžely, zejména uplatnitelnost nároku u soudu.

33. Dle § 697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), (1) Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. (2) Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném.

34. Dle § 922 odst. 1 o. z., výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

35. Z § 922 odst. 1 o. z. tedy vyplývá, že za situace, kdy řízení o výživné manželky bylo zastaveno, žalobkyně už neměla možnost se téhož nároku domáhat novou žalobou.

36. Podle § 609 o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

37. Podle § 619 odst. 1 o. z., jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

38. Dle § 620 odst. 2 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

39. Dle § 629 odst. 1 o. z ., promlčecí lhůta trvá tři roky.

40. Dle § 636 odst. 1 o. z., právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

41. Předpoklady vzniku nároku na náhradu škody proti advokátovi a promlčením tohoto nároku se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nyní souzené věci byla tvrzená škoda způsobena pochybením advokáta spočívajícím v tom, že nepodal včas návrh na pokračování v řízení. Soud vychází z toho, že principiálně se jedná o situaci obdobnou té, kdy advokát neuplatní včas nárok u soudu před uplynutím promlčecí lhůty. V obou situacích totiž škoda vzniká v důsledku marného uplynutí stanovené lhůty. Soud tedy na nyní souzenou věc aplikoval judikaturu řešící promlčení nároku klienta na náhradu škody vůči advokátovi, která měla vzniknout promeškáním promlčecí lhůty k uplatnění původního nároku klienta u soudu. Tato judikatura se sice většinou vztahuje k dřívější právní úpravě promlčecí a promlčecí doby dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, obecné závěry o počátku běhu promlčecí doby se však uplatní i za současné právní úpravy promlčení a promlčecí lhůty.

42. V rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3471/2020 Nejvyšší soud dovodil: Úprava odpovědnosti za újmu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik újmy (škody) a příčinná souvislost mezi nimi. ... Ve vztahu k nedobytnosti pohledávky způsobené jejím promlčením pak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že „pro účely náhrady škody způsobené tím, že se pohledávka stala nedobytnou, není nezbytné, aby závěr o nedobytnosti pohledávky byl učiněn v soudním řízení proti dlužníkovi, nýbrž pro závěr, že se jedná o nevymahatelnou pohledávku, je rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel svého práva skutečně nedomůže“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaný pod č. 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002).

43. Počátkem běhu subjektivní promlčecí doby se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, 30 Cdo 546/2015. V něm podrobně citoval z řady svých dřívějších rozhodnutí a následně shrnul: Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je tedy, jak ze shora citovaných rozhodnutí vidno, ustálena v názoru, podle kterého se poškozený, jemuž vznikla škoda spočívající v nedobytnosti pohledávky na dlužníku pro její promlčení způsobené osobou, jež pohledávku včas neuplatnila, ač k tomu byla povinna, dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, ne později než tehdy, kdy je konfrontován s dlužníkem vznesenou námitkou promlčení (a to příp. vůči i jen mimosoudně uplatněnému nároku, neboť uplatnění promlčeného nároku vůči dlužníku není podmínkou toho, aby bylo možné důvodnost námitky promlčení posoudit). Již k tomuto okamžiku totiž poškozený disponuje skutkovými okolnostmi, jež jsou způsobilé k učinění (právního) závěru o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá. To, kdy si poškozený na základě takových (jemu prokazatelně známých) skutkových okolností tento právní závěr utvoří, není rozhodné. Skutečností z pohledu utvoření si tohoto právního závěru rozhodnou není výsledek řízení, v němž poškozený (promlčený) nárok uplatňuje.

44. V rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, který rovněž řešil otázku promlčení nároku na náhradu škody proti advokátovi vzniklé v důsledku promlčení peněžitého nároku, který nebyl advokátem včas u soudu uplatněn, Nejvyšší soud s poukazem na řadu starších rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007, rozsudek ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, rozsudek ze dne[Anonymizováno]30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1242/2006, rozsudek ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002) zdůraznil, že ke vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná. Neplatí paušálně, že škoda spočívající v tom, že pohledávka věřitele není a nebude již dlužníkem uspokojena, vzniká až soudním rozhodnutím o zamítnutí žaloby na plnění proti dlužníkovi z důvodu promlčení. Škoda věřiteli totiž vzniká, jestliže jeho pohledávka není uspokojena, dlužník odpírá dobrovolně plnit a plnění na něm již nelze soudně vymáhat. V případě, že právo na plnění bylo u soudu uplatněno, stává se nevymahatelným, jakmile dlužník důvodně vznesl námitku promlčení.

45. V rozsudku ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 546/2015 Nejvyšší soud rozebral rozdílný počátek běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby u obdobného nároku na náhradu škody proti advokátovi, který pohledávku včas neuplatnil u soudu a přihlásil se k závěrům svých dřívějších rozhodnutí. Zdůraznil, že počátek objektivní promlčecí doby se váže na okamžik vzniku škody. Tím je okamžik, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že dlužník dobrovolně plnit odmítá a neuspokojená pohledávka věřitele je soudně nevymahatelná. Naopak subjektivní promlčecí doba počíná v závislosti na tom, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy jakmile zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik jeho majetkové újmy, její přibližný rozsah a vymezit subjekt odpovědný za škodu Vzhledem k tomu, že vznikem škody v daném případě je nevymožitelnost pohledávky … a na žalovaném je požadována náhrada za ni…, je totiž podstatné, kdy se žalobce dozvěděl o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho nároku na náhradu škody vůči žalovanému, tj. o tom, že mu vznikla škoda.

46. Při aplikaci shora uvedených judikatorních závěrů na nyní souzenou věc soud dospěl k následujícím závěrům: K tvrzenému pochybení žalované, které bylo způsobilé zapříčinit škodu žalobkyni, došlo dne 21. 4. 2017, kdy marně uplynula lhůta pro podání návrhu na pokračování v řízení o výživné. Ke dni 22. 4. 2027 tak bylo jisté, že žalobkyně se svého nároku na výživné manželky nedomůže ani soudně, ani jinak, neboť dobrovolné plnění ze strany [tituly před jménem] [jméno FO] nepřicházelo v úvahu. Ke dni 22. 4. 2017 tedy žalobkyni vznikla škoda a tento den je počátkem běhu desetileté objektivní promlčecí lhůty.

47. Pro počátek běhu subjektivní lhůty je rozhodující vědomost žalobkyně o tom, že řízení bylo soudem I. stupně zastaveno a že bylo zastaveno v důsledku nepodání návrhu na pokračování v řízení, tedy v důsledku pochybení žalované. Okolnost, kdy takové rozhodnutí nabylo právní moci významná není, obdobně jako v případě náhrady škody z důvodu promlčení pohledávky není významné, zda je promlčení pohledávky výslovně pravomocně konstatováno v jiném soudním řízení (viz shora citované rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 546/2015, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3471/2020).

48. K argumentaci žalobkyně, že počátek promlčecí lhůty se odvíjí až od právní moci usnesení odvolacího soudu soud podotýká, že závěry žalobkyní zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020, nelze na nyní souzenou věc aplikovat, neboť vychází ze zcela odlišných skutkových okolností. Řeší totiž počátek běhu objektivní a subjektivní promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy bylo plněno na základě později zrušeného rozhodnutí.

49. Jak soud vyložil shora, soud vychází z toho, že žalobkyně se dověděla o zastavení řízení soudem I. stupně a o tom, že bylo zastaveno z důvodu, že žalovaná nepodala návrh na pokračování v řízení, nejpozději dne 28. 6. 2017. Od toho dne počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta. Ta skončila dne 28. 6. 2020. Žaloba byla podána až dne 20. 9. 2020, tedy po uplynutí promlčecí lhůty.

50. Žalobkyně dále argumentovala tím, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť pojišťovna v případě nároku na pojistné plnění z titulu náhrady škody proti advokátovi vždy požaduje, aby byly vyčerpány všechny řádné i mimořádné opravné prostředky. Navíc na základě provedeného dokazování je evidentní, že nárok žalobkyně je po právu. Bylo by tedy nespravedlivé, aby jej soud zamítl z důvodu promlčení.

51. Dle konstantní judikatury obecných soudů i Ústavního soudu je při posuzování otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy vycházeno z přístupu, podle něhož je promlčení zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a lze tudíž použít ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Vznesení námitky promlčení proto dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3358/20, ze dne 1. 6. 2021).

52. V nyní souzené věci nebyly tvrzeny ani nevyšly najevo žádné specifické okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Po rozhodnutí soudu I. nedošlo k žádným zvratům v podobě jiných právních názorů soudů vyšších stupňů. Navíc, žalobkyně měla dostatek času pro uplatnění nároku ještě poté, co byla odmítnuta její ústavní stížnost, tedy po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Ostatně je zřejmé, že žalobkyně o svém nároku neměla pochybnosti již před odmítnutím ústavní stížnosti, neboť dne 14. 5. 2020 žalovanou vyzvala k plnění v sedmidenní lhůtě. Po uplynutí této lhůty jí nic nebránilo žalobu podat. Soud tedy neshledal, že by vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.

53. Soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok žalobkyně vůči žalované je promlčen.

54. O nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala.

55. O nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšnému vedlejšímu účastníkovi právo na jejich náhradu. Vedlejší účastník byl v řízení zastoupen advokátem až od 21. 3. 2024. Za úkony provedené do té doby mu náleží paušální náhrada nákladů řízení stanovená dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. následovně: datum úkonu druh úkonu počet částka 22.04.2021 Písemné podání – vyjádření k žalobě 1 300 Kč 19.10.2021 Účast na jednání před soudem 1 300 Kč Příprava účasti na jednání 1 300 Kč 18.01.2022 Účast na jednání před soudem 1 300 Kč Příprava účasti na jednání 1 300 Kč 05.04.2022 Účast na jednání před soudem 2 300 Kč Příprava účasti na jednání 1 300 Kč 07.06.2022 Účast na jednání před soudem 2 300 Kč Příprava účasti na jednání 1 300 Kč 09.09.2022 Účast na jednání před soudem 1 300 Kč Příprava účasti na jednání 1 300 Kč 14.02.2023 Účast na jednání před soudem 1 300 Kč Příprava účasti na jednání 1 300 Kč 25.07.2023 Účast na jednání před soudem 1 300 Kč Příprava účasti na jednání 1 300 Kč 31.10.2023 Účast na jednání před soudem 1 300 Kč Příprava účasti na jednání 1 300 Kč 05.12.2023 Účast na jednání před soudem 2 300 Kč Příprava účasti na jednání 1 300 Kč celkem 22 6 600 Kč 54. Náklady za právní zastoupení advokátem byly vyčísleny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) Dle § 8 odst. 1 a § 7 a. t. činí odměna za jeden úkon z tarifní hodnoty 398 559 Kč částku 9 900 Kč. Paušální náhrada nákladů dle § 13 a. t. činí 300 Kč za jeden úkon. Dále byl přiznán nárok na cestovné za cestu osobním automobilem z Plzně do Prahy a zpět, tj. celkem 188 km v požadované částce 1 329 Kč za jednu cestu, když soudem vypočtená částka by činila 1 336,54 Kč (188 Kč, spotřeba motorové nafty 4,6/3,3/3,8 litrů na 100 Kč, cena nafty 38,7 Kč za litr, náhrada 5,6 Kč za km). Dále soud přiznal náhradu za ztrátu času strávenou na cestě k jednání z Plzně do Prahy a zpět dle § 14 a.t., a to 6 půlhodin za jednu cestu. Náklady právního zastoupení tedy soud přiznal následovně: datum úkonu druh úkonu počet částka 24.01.2024 Převzetí a příprava zastoupení 1 9 900 Kč Režijní paušál 1 300 Kč 24.04.2024 Účast na jednání před soudem 2 19 800 Kč Režijní paušál 2 600 Kč Cestovné 1 329 Kč Náhrada za promeškaný čas 600 Kč 15.05.2024 Písemné podání, závěrečný návrh 1 9 900 Kč Režijní paušál 1 300 Kč 29.05.2024 Účast na jednání před soudem 2 19 800 Kč Režijní paušál 2 600 Kč Cestovné 1 329 Kč Náhrada za promeškaný čas 600 Kč celkem 65 058 Kč 55. Náklady řízení celkem tak činí 71 658 Kč.

Poučení