19 C 475/2020-53

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr Ing. Tomášem Černým ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 20 093,43 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč spolu s úrokem 8 % p. a. od 16. 7. 2019 do zaplacení, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zbytku zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 104 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova].

Odůvodnění

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”)

2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (tzv. [anonymizována dvě slova]), která byla uzavřena mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále i jako„ [anonymizováno]“), dne 10. 6. 2019 Smlouva byla uzavřena distančním způsobem, tzn. na dálku. Ve smlouvě byl sjednán úvěr ve výši 11 000 Kč (jistina), který měl být poskytnut ze strany [anonymizováno] žalované. Žalovaná měla tyto prostředky [právnická osoba] vrátit spolu s dohodnutým poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 293,43 Kč, který sestával z úroku za dobu úvěru a z poplatku za poskytnutí úvěru. Úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru byla prověřena dotazem na EUCB, ze které bylo zjištěno, že žalovaná není aktuálně po splatnosti s úhradou závazku, dále bylo zjištěno, že žalovaná nežádá o povolení oddlužení a že proti ní není vedena exekuce. Nadto musela žalovaná prokázat svou identitu dokladem totožnosti a zároveň doložit zdroj svých příjmů. V rámci kontraktace probíhal i ověřovací telefonát se žalovanou a byla verifikována existence bankovního účtu žalované. Z výše uvedeného bylo zjištěno, že žalovaná je schopna úvěr splácet. Nesplácení úvěru bylo způsobeno toliko neochotou žalované úvěr splácet. Žalované byly zaslány dvě upomínky, a to 15. 7. 2019 a 25. 7. 2019, kdy každá z nich je dle sazebníku zpoplatněna částkou 150 Kč Celkem tak na upomínkách je žalovaná povinna zaplatit 300 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena ze [právnická osoba] na [právnická osoba] [anonymizováno], se sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [ulice] [anonymizována dvě slova] [číslo] (dále i jako„ [anonymizováno]“), a následně byla postoupena smlouvou ze dne 5. 3. 2020 na žalobkyni. Dále byl ve smlouvě sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 8 %. Ve smlouvě byla rovněž sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z částky 14 593,43 Kč, ohledně které je žalovaná v prodlení za dobu od 9. 7. 2020, délka prodlení tak činí 459 dní, za něž by žalobkyni náležela částka 6 698,38 Kč (0,001 x 14 593,43 x 459 = 6 698,38 Kč), žalobkyně si však nárokuje smluvní pokutu toliko na úrovni poloviny jistiny ve výši, tedy ve výši 5 500 Kč.

3. Žalovaná se i přes výzvu soudu k žalobě nevyjádřila a ani se nedostavila k jednání.

4. Podle § 1824 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jako „o. z.“) sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

5. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

6. Podle § 1842 odst. 1 o. z. ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku.

7. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále i jako„ z. s. ú.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 3 odst. 1 písm. a) z. s. ú. pro účely tohoto zákona se rozumí poskytováním spotřebitelského úvěru 1. nabízení možnosti sjednat spotřebitelský úvěr vlastním jménem a na vlastní účet, 2. předkládání návrhu na sjednání spotřebitelského úvěru vlastním jménem a na vlastní účet, 3. provádění přípravných prací směřujících vlastním jménem a na vlastní účet ke sjednání spotřebitelského úvěru, včetně poskytování doporučení vedoucího ke sjednání spotřebitelského úvěru, 4. sjednávání spotřebitelského úvěru vlastním jménem a na vlastní účet, nebo 5. výkon práv a plnění povinností ze smlouvy o spotřebitelském úvěru osobou, která spotřebitelský úvěr se spotřebitelem sjednala.

9. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 76 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Podle § 84 z. s. ú. (1) Poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. (2) Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. (3) Sdělené nebo zveřejněné informace podle odstavce 1 obsahují upozornění, že pokud spotřebitel nesplní povinnost podle odstavce 2 a poskytovatel proto nebude schopen posoudit jeho úvěruschopnost, poskytovatel spotřebitelský úvěr neposkytne. (4) Závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru na bydlení nemůže být zrušen pouze proto, že informace poskytnuté spotřebitelem podle odstavce 2 před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru byly neúplné. To neplatí, pokud spotřebitel vědomě poskytl neúplné informace nebo vědomě poskytl informace nepravdivé.

12. Podle § 86 z. s. ú. (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 z. s. ú. (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Soud v rámci dokazování provedl následující důkazy a učinil následující skutková zjištění:

15. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 6. 2019 uzavřené mezi žalovanou a [právnická osoba] bylo zjištěno, že na základě této smlouvy se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalované částku 11 000 Kč (jistinu) a žalovaná se zavázala úvěr splatit jednou splátkou ve výši 14 293,43 Kč, a to do 28 dní od odeslání finančních prostředků na účet žalované. Částka 14 293,43 Kč sestávala z jistiny ve výši 11 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 969,65 Kč a úroku ve výši 303,78 Kč (úroková sazba 36 % ročně). RPSN činilo 2 939 % a v případě, že nebude spláceno řádně a včas, pak činí 3 405,21 %. Ve smlouvě byly v čl.

47. Rovněž stanoveny sankce jako úrok z prodlení ve výši 8 % p. a. s podmínkou, že tyto úroky nikdy nepřesáhnou zákonnou výši. Dále náhrada účelně vynaložených nákladů, které jsou uvedeny v Sazebníku, který je nedílnou součástí smlouvy. Dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení, a to až do zaplacení, kdy výše smluvní pokuty je limitována hodnotou součinu čísla 0,5 a celkové výše úvěru, a to až do výše 200 000 Kč. Bankovní účet [anonymizováno] je účet č. [bankovní účet], bankovní účet žalované je [bankovní účet].

16. Z upomínky ze dne 23. 3. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř., ve které jí vyzvala k zaplacení částky 22 655,01 Kč (17 524,61 Kč za úvěr a 5 130,40 Kč za náklady spojené s uplatněním pohledávky). Předžalobní výzva byla zaslána žalované na e-mail [email]) dne 26. 3. 2020.

17. Z detailu pohybu – Bezhotovostní platba z [anonymizována dvě slova], datum tisku 19. 2. 2020, bylo zjištěno, že z účtu č. [bankovní účet] byla dne 10. 6. 2019 odeslána platba na účet č. [bankovní účet] ve výši 11 000 Kč.

18. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaného dne 10. 6. 2019 vplývá, že žalované byly poskytnuty informace o úvěru před uzavřením samotné smlouvy o úvěru.

19. Z úvěrových podmínek [právnická osoba] od 1. 3. 2019 soud zjistil, že je zde zakotven poplatek ve výši 150 Kč za jednu upomínku (viz čl. 10) a, že jsou zde uvedeny i další sankce a poplatky.

20. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [anonymizováno] a žalobkyní dne 5. 3. 2020 a její přílohy [číslo] bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena ze [právnická osoba] na žalobkyni, jednalo se přitom o postoupení pohledávek, které [právnická osoba] získala od [právnická osoba]. Pohledávka za žalovanou je zde identifikována jménem žalované, RČ [číslo], e-mailem [email], datum poskytnutí úvěru 10. 6. 2019, jistina 11 000 Kč, poplatek 3 293,43 Kč. Oznámení o postoupení pohledávky mělo být žalované zasláno na e-mail [email]) dne 13. 3. 2020, což žalobkyně prokazovala dokumentem se seznamem e-mailových adres se jmény a číslem mobilního telefonu (bez data a dalších informací).

21. Ze smlouvy o postoupení dluhu uzavřené mezi společnostmi [anonymizováno] a [anonymizováno] dne 2. 1. 2020 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou přešla ze [právnická osoba] na [anonymizováno]. Pohledávka za žalovanou je zde uvedena pod [číslo] RČ [číslo], adresou a datem narození 22. 7. 1993, úvěr poskytnut (created) 10. 6. 2019, výše 11 000 Kč (jistina) a poplatek 3 293,43 Kč.

22. Z upomínky ze dne 15. 7. 2019 bylo zjištěno, že žalované byla ze strany [anonymizováno] zaslána upomínka s tím, že půjčka je po splatnosti 7 dní. Pohledávka byla v ten den zaslána na e-mail žalované [email]), což vyplývá z hlavičky upomínky. Druhá upomínka byla zaslána stejným způsobem dne 25. 7. 2021. Z upomínky ze dne 25. 7. 2019 bylo zjištěno, že žalované byla ze strany [anonymizováno] zaslána upomínka s tím, že půjčka je po splatnosti 17 dní.

23. Ze smlouvy o zřízení a vedení běžného úctu č. [anonymizováno] soud zjistil, že byl [právnická osoba] [anonymizováno] zřízen účet pro žalovanou, a že číslo tohoto účtu je [bankovní účet].

24. Z formuláře Úvěruschnopnost úvěru [číslo] bylo zjištěno, že [právnická osoba] prověřila žalovanou tak, že za její čistý měsíční příjem vzala částku 26 430 Kč, od toho odečetla tvrzené měsíční závazky žalované ve výši 8 770 Kč (úvěr v bance, měsíční splátka 2 770 Kč a 6 000 Kč za ostatní výdaje – telefon, jízdenky, apod.), což srovnala s životním minimem 3 140 Kč. Na základě tohoto vyšly [právnická osoba] ukazatele DTI (debt to income, tzn. poměr výše celkového zadlužení žadatele o úvěr a výše jeho čistého ročního příjmu dle ww.cnb.cz, pozn. soudu) ve výši 65 % a DSTI (debt service to income, tzn. procentní vyjádření podílu ročních průměrných výdajů žadatele o úvěr vyplývajících z jeho celkového zadlužení (tzv. dluhová služba) na jeho ročním čistém příjmu dle www.cnb.cz, pozn. soudu) ve výši 65 %. Z údajů napsaných v kartě je patrné, že celkové výdaje na úvěr byly 14 293,43 Kč (11 000 Kč jistina plus 303,78 Kč úrok plus 2 989,65 Kč poplatky za poskytnutí úvěru) a rozdíl mezi příjmy a výdaji (disponibilní měsíční příjem) byl ve výši 17 660 Kč (příjmy 26 430 Kč mínus výdaje 8 770 Kč), tedy výdaje na úvěr tvořily celkem 80,93 % z disponibilního měsíčního příjmu.

25. Z fotokopie občanského průkazu žalované [číslo] předložené žalobkyní bylo zjištěno, že žalobkyně před poskytnutím úvěru zažádala žalovanou o poskytnutí fotografie občanského průkazu, která jí byla zaslána.

26. Z potvrzení o výši příjmu bylo zjištěno, že ze strany [anonymizováno] [obec] [anonymizováno], [IČO], sídlem [adresa], bylo vystaveno potvrzení, že žalovaná je u tohoto ústavu zaměstnána na dobu neurčitou, že není ve zkušební době ani výpovědní lhůtě, a že její příjmy za únor až duben 2019 činily v průměru 23 832 Kč. Totéž bylo zjištěno z výplatních pásek žalované za období únor až duben 2019, kdy mzda k dobírce na konto činila: za únor 2019 částku 21 393 Kč, březen 2019 částku 23 672 Kč a za duben 2019 částku 26 430 Kč.

27. Z výpisu z účtu vedeného u [anonymizována dvě slova] na jméno žalované vyplývá, že na tento účet byla dne 12. 4. 2019 připsána částka 26 430 Kč jakožto příchozí platba od [anonymizováno] [obec].

28. Z rozsudků Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 397/2019-37, 25 Co 37/2020-59 a 2564 Co 333/20119-40 je patrné, že tyto upozorňují na to, že RPSN a úroky se nemají brát paušálně jako číslo, ale mají být brány i s ohledem na krátkodobost úvěru. K tomu však soud poznamenává, že v ohledu judikatury je vázán především judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který jako nejvyšší soud (základní) soudní soustavy má vykládat zákon a sjednocovat výklad zákona a pak Ústavního soudu ČR. Judikatura nižších soudů není pro soud závazná.

29. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

30. Žalovaná uzavřela dne 10. 6. 2019 se [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které se zavázala, že zaplatí za poskytnutou částku 11 000 Kč (jistinu) do 28 dní ode dne odeslání této částky na její bankovní účet částku 14 293,43 Kč, která sestávala z jistiny ve výši 11 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 969,65 Kč a úroku ve výši 303,78 Kč, celkem 14 293,43 Kč. Žalované byly před poskytnutím úvěru poskytnuty informace týkající se úvěru dne 10. 6. 2019. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly rovněž úvěrové podmínky. Částka 11 000 Kč byla na účet žalované odeslána dne 10. 6. 2021, a žalovaná tak měla částku 14 293,43 Kč zaplatit do 8. 7. 2019. Žalovaná však tuto částku v uvedené lhůtě nezaplatila. Žalovaná byla na své prodlení upozorněna upomínkami ze dne 15. 7. 2019 (7 dní prodlení) a 25. 7. 2019 (17 dní prodlení) a byla vyzvána k úhradě předmětné částky. K tomu však nedošlo. Následně došlo k postoupení pohledávky ze [právnická osoba] na [právnická osoba] smlouvou ze dne 2. 1. 2020 a následně byla pohledávka postoupena ze [právnická osoba] na žalobkyni smlouvou ze dne 5. 3. 2020.

31. Před uzavřením úvěrové smlouvy [právnická osoba] prověřila úvěruschopnost žalované tak, že si od žalované vyžádala: potvrzení o příjmu potvrzené zaměstnavatelem za měsíce únor až duben 2019 s potvrzením, že se žalovaná nenachází ve zkušební době či výpovědní lhůtě, dále výplatní pásky za únor až duben 2019 a potvrzení o tom, že výplata za duben 2019 byla zaslána na účet, který je veden na jméno žalované. Dále si vyžádala od žalované kopii občanského průkazu, a prokázání toho, že účet, na který budou zaslány [právnická osoba] prostředky z úvěrové smlouvy (jistina ve výši 11 000 Kč) skutečně patří žalované. Dále [právnická osoba] od žalované zjistila, jaké měsíční výdaje vynakládá, kdy žalovaná uvedla, že její měsíční výdaje jsou 8 770 Kč, a to 2770 Kč za splátku úvěru a 6 000 Kč za ostatní výdaje (telefon, jízdenky, apod.). Rovněž si [právnická osoba] zjistila, že v případě žalované by životní minimum vycházelo na 3 140 Kč. Z toho [právnická osoba] vyvodila, že ukazatele DTI a DSTI v případě žalované vychází oba na úrovni 65 %.

32. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: K uzavření spotřebitelské smlouvy o úvěru – vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem 33. Žalovaná uzavřela se [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. a zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, což vyplývá z § 2 odst. 1 z. s. ú., jelikož žalovaná byla v době uzavření smlouvy spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z., když se jedná o člověka, který uzavřel smlouvu s podnikatelem mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání. Oproti tomu žalobkyně byla obchodní společností, která je podnikatelem ve smyslu § 421 odst. 1 o. z. v návaznosti na § 420 o. z., jelikož se jedná o osobu, která se povinně zapisuje do obchodního rejstříku (viz § 42 a násl. zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících).

34. Žalobkyně sama uvedla, že se jedná o spotřebitelský úvěr a žalovaná je ve smlouvě identifikována skrze jméno a RČ, nikoliv IČO, což naznačuje, že smlouvy byla v případě žalované skutečně uzavřena jakožto spotřebitelský úvěr (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008).

35. Jelikož je smlouva uzavřena jako spotřebitelský úvěr, pak se na danou věc aplikují ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, který zpracovává v českém právním řádu Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K uzavření spotřebitelské smlouvy o úvěru – uzavření smlouvy na dálku 36. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem v souladu s § 1824 odst. 1 o. z., kdy se jednalo o finanční služby a na smlouvu se tak aplikuje i § 1842 a násl. o. z. Dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011 /83/ ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, která upravuje především práva spotřebitele v rámci smluv uzavíraných mimo obchodní prostory a smluv uzavíraných na dálku,„ Definice smlouvy uzavřené na dálku by měla zahrnovat všechny případy, kdy je smlouva uzavírána mezi obchodníkem a spotřebitelem v rámci organizovaného systému prodeje či poskytování služeb na dálku s výhradním využitím jednoho nebo několika dálkových komunikačních prostředků (např. objednávka poštou, přes Internet, telefon nebo fax), a to až do okamžiku uzavření smlouvy, včetně tohoto okamžiku.“ (viz čl. 20 odůvodnění směrnice) a„ smlouvou uzavřenou na dálku“ jakákoli smlouva uzavřená mezi obchodníkem a spotřebitelem v rámci organizovaného systému prodeje či poskytování služeb na dálku bez současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele s výhradním použitím jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku až do okamžiku uzavření smlouvy, včetně tohoto okamžiku; (viz čl. 2 odst. 7 směrnice).

37. Smlouva byla v daném případě uzavřena přes internet, kdy [právnická osoba] si skrze zaslání kopie občanského průkazu žalované a dalších písemností, například výpisu z účtů, potvrzení od zaměstnavatele o výši příjmů, dostatečně ověřila, s kým smlouvu uzavírá, neboť se jednalo o soubor dokumentů, ke kterým nepochybně měla přístup pouze žalovaná.

38. Soud v tomto ohledu poznamenává, že právní teorie není jednotná ve výkladu § 562 odst. 1 o. z. a podmínek, které by měly být splněny pro zachování písemné formy v rámci tohoto ustanovení. Písemnou formu pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru přitom zákon vyžaduje (§ 104 z. s. ú.).

39. Část odborné veřejnosti je toho názoru, že pro zachování písemné formy ve smyslu § 562 odst. 1 o. z. je potřeba k datové zprávě elektronický podpis či nikoliv. K tomu uvádí komentářová literatura C.H.Beck„ Hlavní otázkou je, zda bude nutné k zachování písemné formy u elektronické formy právního jednání, aby bylo právní jednání opatřeno elektronickým podpisem jednajícího, či zda bude stačit jakákoli možnost určení jednající osoby (např. jen podle e-mailové adresy). V podstatě se jedná o určení vztahu § 561 ObčZ (který stanovuje požadavek na podpis u právního jednání učiněného v písemné formě) a právě komentovaného ustanovení. Zde je nutné konstatovat, že elektronický podpis datové zprávy nesmí u právního jednání chybět (pokud má být zachována písemná forma právního jednání). Není tedy možné považovat komentované ustanovení za (v tomto směru) lex specialis oproti § 561 ObčZ.“ (viz HRDLIČKA, Miloslav. § 562 (Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2024). Oproti tomu komentářová literatura Leges uvádí, že„ Ustanovení § 562 pak upravuje případy, kdy elektronická forma dostačuje požadavku písemné formy, aniž by bylo právní jednání elektronicky podepsáno podle ZEP (zákon o el. podpisu, pozn. soudu). Ustanovení § 562 je tedy zvláštní vůči obecné úpravě písemné formy v § 561.“ (viz MELZER, Filip a KORBEL, František § 562. In MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654 Praha: Leges, 2014, s. 651). Odborná literatura zde tak poskytuje protichůdné názory na danou problematiku.

40. Soud se ztotožňuje s názorem, že § 562 o. z. je ve vztahu speciality k § 561 o. z., neboť upravuje výjimku z uzavírání smluv v osobním styku, kdy jsou smlouvy vlastnoručně podepisovány a nadto možnost náhrady vlastnoručního podpisu el. podpisem je zmíněna již v § 561 odst. 1 o. z. a je tak brána jako jednání postavené naroveň jednání vlastnoručním podpisem. Nadto ustanovení § 561 odst. 1 nepotřebuje další upřesnění v občanském zákoníku, jelikož ho upřesňují speciální právní normy (dle znění § 561 odst. 1 o. z.). Dále, pokud by měl snad § 562 odst. 1 upřesňovat § 561 odst. 1 o. z., pak by mělo být znění § 562 odst. 1 o. z. uvedeno v § 561 o. z. a nikoliv v dalším ustanovení (ze systematického hlediska). Oproti tomu se nelze ztotožnit se závěry komentářové literatury Leges v tom ohledu, že prostý e-mail je schopen zaručit identifikaci osoby na druhé straně, neboť osobní údaje uvedené v e-mailu nejsou nijak ověřovány a je možné tam uvést údaje falešné. Vystupování pod falešnou identitou je v dnešním moderním prostředí zcela běžné a činí v mnoha ohledech velké problémy. Zároveň nelze vzít jako určující ani ověření skrze telefonický hovor či skrze SMS nebo kód zaslaný na telefonní číslo, neboť to ověřuje, že osoba v danou chvíli disponuje s telefonním číslem, které uvedla v žádosti o úvěr, ale není zaručeno, že se jedná skutečně o osobu, jejíž identifikační údaje byly vyplněny v žádosti. Tak by tomu bylo, kdyby měl poskytovatel úvěru možnost si ověřit u operátora přímo totožnost osoby, na níž je telefonní číslo vedeno, ale tak tomu není. Nadto se může jednat o telefonní číslo, které je z tzv. předplacené karty, kdy ta je prodávána komukoliv bez nutnosti identifikace kupujícího. Přes takovéto číslo není možné vůbec ztotožnit osobu, která ho používá. S ohledem na tyto skutečnosti se jeví obyčejné ověření skrze (prostý) e-mail a telefonní číslo jako nedostačující ve smyslu § 562 odst. 1 o. z.

41. Nicméně v daném případě si [právnická osoba] ověřila identitu protistrany i skrze zaslání kopie občanského průkazu, výplatních pásek, potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele, výpisu z účtu a dalších písemností, kterými může disponovat pouze osoba žadatele o úvěr. Z tohoto pohledu bylo dle názoru soudu dostatečně vyhověno dikci § 562 odst. 1 o. z., kdy poskytovatel úvěru mohl s dostatečnou určitostí vědět, že s ním skrze elektronicky nepodepsaný e-mail sjednává úvěrovou smlouvu konkrétní osoba a smlouva tak byla uzavřena platně v její písemné formě. K prověření úvěruschopnosti – zjištění informací o příjmech a výdajích spotřebitele 42. V souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú. je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, kdy nesplnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 z. s. ú., což bylo ostatně potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který uvedl, že„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“.

43. K výše uvedenému závěru se později přiklonil i ústavní soud ČR v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ve kterém uvedl, že soud je povinen zkoumat schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit z úřední povinnosti. Výše uvedené závěry českých soudů jsou ostatně v souladu i s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C – 679/18, ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK, kde je uvedeno, že„ S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

44. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“. K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

45. Soud v ohledu zjišťování podkladů pro posouzení úvěruschopnosti žalované shledal v rámci příjmů, že ta byla provedena zcela dostatečně, když příjmy žalované byly ověřeny skrze potvrzení od zaměstnavatele, předložení výplatních pásek a i z předložení výpisu z účtu, že na daný účet skutečně výplata přišla.

46. Co se týče výdajů žalované, pak soud neshledal jejich ověření za dostatečné. Jak bylo uvedeno výše, je potřeba vždy zkoumat, zda jsou tvrzení uvedená spotřebitelem pravdivá. V tomto ohledu pak není patrné, že by [právnická osoba] zkoumala, zda žalovaná platí skutečně pouze 2 770 Kč v rámci jiného úvěru v bance (např. kopií úvěrové smlouvy) a jak má žalovaná zajištěné bydlení, když tvrdí že neplatí hypotéku, nájem ani poplatky za bydlení, přitom je jisté, že někde bydlet musí a náklady na bydlení tvoří nezanedbatelnou část výdajů. Prověření v dlužnických registrech nebylo žalobkyní prokázáno. V tomto ohledu tak soud shledal, že nebyly splněny podmínky dostatečné odborné péče. Společnost [anonymizováno] sice srovnala výdaje žalované s životním minimem dle zákona o životním a existenčním minimu, ale toto srovnání není zcela přiléhavé (byť ho výše uvedená judikatura zmiňuje, nicméně to lze chápat spíše v tom smyslu, že by bylo absurdní, aby byly měsíční náklady nižší než životní minimum).

47. V tomto ohledu lze poukázat i na Obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví, EBA/GL/2015, ze dne 19. 8. 2015, kde je v čl. 5 uvedeno, že„ Při posuzování schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru by měl věřitel přiměřeným způsobem zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele.“. Byť byly tyto obecné pokyny vydány primárně pro úvěry na bydlení, pak ČNB uvedla, že se jimi bude řídit i v případě spotřebitelských úvěrů, které nebyly sjednány za účelem financování bydlení (viz https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/legislativni-zakladna/obecne-pokyny-evropskych-organu-dohledu/Sdeleni-CNB-o-obecnych-pokynech-k-posouzeni-uveruschopnosti) a tyto pokyny by tak měly být obecně dodržovány i v případě spotřebitelského úvěru, jelikož je doporučuje orgán, který odborně dohlíží na finanční trh.

48. S ohledem na výše uvedené tak soud shledal, že nebyla dostatečně prozkoumána úvěruschopnost žalované při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 86 odst. 1 z. s. ú. a smlouva je tak z tohoto titulu absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 z. s. ú., věta první. K prověření úvěruschopnosti – posouzení úvěruschopnosti (náklady úvěru vs. disponibilní příjem)

49. Za dostatečné však nemůže mít soud ani posouzení toho, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalované na základě zjištěných příjmů a výdajů posouzena.

50. Z posouzení úvěruschopnosti [právnická osoba] vyplývá, že koeficienty DTI a DSTI byly oba na úrovni 65 %, to je však již poměrně vysoká hodnota. Dle stránek České národní banky je doporučená hodnota (tzn. hodnota, na kterou je pohlíženo jako na nízko rizikovou) do 40 % (viz https://www.cnb.cz/cs/financni-stabilita/makroobezretnostni-politika/doporuceni-limity-pro-poskytovani-hypotecnich-uveru/dsti/index.html). Hodnota 65 % tak značí zvýšené riziko nesplácení, které by nemělo být postupováno. Nadto, pokud bychom vzali v potaz poměr nákladů na úvěr ve výši 14 293,43 Kč (11 000 Kč jistina plus 3 147 Kč poplatky za poskytnutí úvěru, v nichž je započítán i úrok 303,78 Kč) a rozdíl mezi příjmy a výdaji (disponibilní měsíční příjem) byl ve výši 17 660 Kč (příjmy 26 430 Kč mínus výdaje 8 770 Kč), tedy výdaje na úvěr tvořily celkem 80,93 % z disponibilního měsíčního příjmu. Není tak jasné, jak žalobkyně dospěla k výši DSTI 65 %, když poměr celkových nákladů úvěru ku rozdílu mezi příjmy a výdaji tvoří 80,93 %, což by mělo představovat právě ukazatel DSTI.

51. Nelze rovněž přehlédnout, že [právnická osoba] započítala do čistého příjmu žalované nikoliv její průměrný příjem za poslední tři měsíce, ale hodnotu nejvyššího příjmu za poslední tři měsíce, což se nejeví jako vhodné s ohledem na to, že v jiných měsících byly příjmy žalované o tisíce nižší a nelze tedy očekávat, že žalovaná bude v budoucnu stabilně vydělávat tuto částku. V rámci opatrnosti tak je rozhodně vhodnější započítat průměrný příjem za tři měsíce a nikoliv příjem maximální, jehož pravidelné dosahování v budoucnu je nejisté. Pokud by v rámci DSTI bylo počítáno s průměrným měsíčním příjmem 23 832 Kč, namísto maximálního ve výši 26 430 Kč, pak by poměr splátky úvěru k disponibilnímu příjmu (DSTI) vycházel na 94,89 %, což je již vysoká hodnota (výpočet: náklady úvěru 14 293,43 Kč ku rozdílu příjmů 23 832 Kč a výdajů 8 770 Kč).

52. S ohledem na DSTI lze vypozorovat, že ČNB shledává splátky úvěru, které přesahují 40 % čistého měsíčního příjmu, jako rizikové (viz www.cnb.cz). S tímto se lze ztotožnit, když je jisté, že velkou část z průměrného čistého příjmu občanů ČR budou zřejmě představovat životní náklady (bydlení, energie, obecní poplatky, jídlo, ošacení, internetové připojení, poplatky za telefon atd.). Tuto částku je pak nutno vnímat jako doporučení regulátora trhu, které by se ale v případě postupu odborné péče (viz § 75 z. s. ú.) rozhodně nemělo porušovat (a pokud ano, pak rozhodně ne o více než o polovinu doporučené hodnoty, jako tomu bylo v tomto případě). I z logického hlediska je jasné, že pokud poskytovatel úvěru poskytne žadateli úvěr s tím, že splátka úvěru se bude téměř rovnat disponibilnímu měsíčnímu příjmu žadatele, pak pravděpodobnost řádného splácení úvěru, s ohledem na možnost výskytu nenadálých situací (např. nutnost nákupu nové pračky kvůli poruše stávající pračky, nutná oprava auta, mobilního telefonu apod.), bude značně snížená a riziko nesplácení úvěru vysoké.

53. S ohledem na výše uvedené tak lze zhodnotit, že i kdyby bylo shledáno prověření příjmů a výdajů žalované jako dostatečné, pak neměl být úvěr poskytnut, jelikož riziko jeho nesplacení bylo velmi vysoké s ohledem na poměrové ukazatele DSTI a DTI, kdy zároveň došlo k velmi optimistické predikci ohledně budoucích příjmů žalované, kdy namísto průměrného příjmu za tři měsíce byl zvolen nejvyšší příjem za tři měsíce, který očividně byl o několik tisíc vyšší než v ostatních měsících.

54. Žalobkyně argumentovala i tím, že v případě krátkodobých úvěrů je nízká pravděpodobnost vzniku nenadálých situací spojených s nečekanými výdaji, které by mohly znesnadnit splácení úvěru (viz výše). K tomu soud poznamenává, že toto tvrzení se zdá býti pravdivé v poměru k dlouhodobým úvěrům, kde je logicky vzhledem k delšímu časovému období splácení pravděpodobnost výskytu nenadálých situací (z čistě pravděpodobnostního hlediska) vyšší, nicméně i tak nelze výskyt nenadálé události, která bude vyžadovat nenadálé finanční výdaje (a tím znemožní splácení úvěru), zcela vyloučit. Vznik takové události závisí často na náhodě, kterou úvěrovaný nijak neovlivní. Nicméně v případě krátkodobých úvěrů nelze přehlédnout, že v případě výskytu nenadálé situace má úvěrovaný oproti dlouhodobému úvěru značně omezenou možnost, jak získat dodatečné finanční prostředky k zaplacení splátky. Splátka v tomto případě byla splatná za 28 dní po poskytnutí peněz, je tak krajně nepravděpodobné, že by se žalované podařilo získat dodatečné finanční prostředky, kdyby se v průběhu této doby vyskytla nenadálá událost. Pravděpodobnost nižšího výskytu nečekaných událostí tak do jisté míry„ vyvažuje“ nevýhoda spočívající v možnosti opatřit si rychle dodatečné finanční prostředky, jež úvěrovaný s ohledem na to, že o úvěr zřejmě bude často žádat z důvodu právě nedostatku finančních prostředků, si nebude moci včas opatřit.

55. Dle § 86 odst. 1 z. s. ú. by tak rovněž neměl být úvěr poskytnut a smlouvy by byla shledána absolutně neplatnou v souladu s § 87 odst. 1 věta první z. s. ú.. K dalším aspektům smlouvy, výše nákladů smlouva (RPSN)

56. Ohledně zkoumání nemravnosti či mravnosti úroků, smluvních pokut a dalších ustanovení úvěrových smluv se dříve judikatura klonila k závěru, že tyto skutečnosti mohou být zkoumány pouze na námitku žalovaného. Nicméně s ohledem na aktuální judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Ústavního soudu ČR, kteří zaujali postoj takový, že spotřebitel musí být chráněn ex offo (z úřední povinnosti), a to i přes znění § 87 odst. 2 z. s. ú., které hovoří o nutnosti vznesení námitky, pak lze konstatovat, že je nutné spotřebitele chránit ex offo. A to i s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu ČR, která uvedla, že dobré mravy buďto porušeny jsou a právní jednání je pak absolutně neplatné nebo porušeny nejsou a právní jednání je platné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019). Absolutní neplatnost je v občanském zákoníku upravena v § 588 o. z., kde je rovněž uvedeno, že k ní soud přihlédne i bez návrhu (tedy ex offo). Soud je tak dle nové úpravy ve světle aktuální judikatury oprávněn přihlédnout k tomu, že jsou úroky, či jiná smluvní ujednání nemravná ex offo (je-li nemravnost zjevná, tedy nepochybná, resp.„ do očí bijící“) a nikoliv až na základě námitky žalované.

57. Smlouva může být shledána absolutně neplatnou i pro její lichevní povahu (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16) či mohou být shledány absolutně neplatnými její některá ujednání - např. smluvní úroky mohou být shledány jako nemravné zatímco smluvní pokuta nikoliv (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, kdy byl jako nemravný shledán úrok ve výši třínásobku či čtyřnásobku běžné tržní sazby a smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně byla shledána jako souladná s dobrými mravy).

58. Rozdíl mezi lichevní smlouvou a jen neplatným ujednáním pro rozpor s dobrými mravy lze spatřovat zejména v celkové konstrukci smlouvy, kdy lichevní smlouva je konstruována tak, že se v podstatě dopředu předpokládá, že jí úvěrovaný nebude moci splácet, proto jsou zde nastaveny vysoké úroky a smluvní pokuty. Účelem této smlouvy je především uspokojit se z úroků, pokut a poplatků, které vzniknou nesplácením smlouvy. Jejich charakteristikou je nastavení vysokých úrokových měr a poplatků, tedy celkových nákladů na úvěr (někdy nazýváno jako„ RPSN“), které znesnadňují či přímo i znemožňují včasné splacení dluhu, které ve spojení s vysokými pokutami a úroky z prodlení dále jen prohlubovaly„ dluhovou past“ úvěrovaného. Dříve byla smlouva často opatřena i rozhodčí doložkou, která spotřebiteli znemožňovala domáhání se práva u soudu (nicméně to již v rámci spotřebitelských smluv není možné od účinnosti zák. č. 258/2016 Sb., který byl změně zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů).

59. Jak bylo uvedeno výše, důležitým ukazatelem není jen úroková míra, ale i RPSN, které zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019).

60. Soud poukazuje na to, že i pokud by byla smlouva shledána platnou, pak by mimo jistinu nemohly být přiznány žádné jiné náklady úvěru (úrok, poplatek za administrativní). To je patrné z toho, že žalovaná neměla dle formulářové smlouvy možnost se těmto nákladům vyhnout. RPSN ve výši vyšší než 2900 % p. a. lze považovat za nemravné náklady úvěru. Soud v tomto ohledu poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 26 ICm 2856/2016, kde je uvedeno„ Soud se pak rovněž ztotožňuje s názorem žalované, že poplatek za poskytnutý úvěr sjednaný ve Smlouvě skutečně je jakýmsi skrytým úrokem, neboť je zcela bezvýznamné, že Smlouva hovoří o odměně za poskytnutí úvěru, převyšující poskytnutou částku, a současně nestanoví žádný explicitní úrok; jediným relevantním parametrem smlouvy je roční procentní sazba nákladů (RPSN), tedy vlastně cena, kterou příjemce úvěru platí za jeho poskytnutí (stejně i např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2010 č. j. 33 ICm 91/2010). V daném případě RPSN, jak je uvedeno i v samotné Smlouvě, činí 177,51 %, což je sazba jednoznačně přemrštěná a neobvykle vysoká. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že v době uzavření Smlouvy se obvyklá RPSN jiných bankovních i nebankovních institucí pohybovala v rozmezí 5- 20 %, tudíž sazba žalobce ji převyšuje v průměru až dvanáctinásobně. Ujednání o tom ve Smlouvě pak soud vyhodnocuje jako rozporné s dobrými mravy a (relativně) neplatné podle ust. § 588 o. z. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005), přičemž toto ujednání lze od Smlouvy oddělit při zachování její platnosti, tudíž jde o neplatnost toliko v této části Smlouvy (srov. § 576 o. z.)“. S ohledem na výše uvedené tak soud uvádí, že poplatky, kterým se žadatel o úvěr nemůže vyhnout, resp. zvolit si, zdali je bude platit či nikoliv – zde úrok a poplatek za administraci byly spjaty pevně se smlouvou, je nutné považovat za celkové náklady úvěru (RPSN), které mohou být nemravné, neboť může docházet k tomu, že náklady na úvěr jsou rozdělovány do různých mandatorních nákladů spjatých s úvěrem, aby byla například snížena výše samotných úroků a úvěrová smlouva nepůsobila nevýhodně či lichevně.

61. Ostatně v daném případě by bylo z pohledu poskytovatele úvěru lhostejné, zda by úrok zahrnutý v poplatku činil 100 Kč či 1000 Kč. Poskytovatel úvěru může výši poplatku a úvěru v podstatě libovolně formálně nastavit. Nepochybné je však to, že důležitá je pro poskytovatele úvěru skutečnost, že dostane spolu s úvěrem další finanční prostředky (lhostejno jak jsou formálně označeny – zda jako úrok, poplatek či jinak; od tohoto formálního rozlišování názvu nákladů úvěru abstrahuje právě RPSN). V daném případě soud zhodnotil, že i přesto, že se jedná o úvěr splatný v jedné splátce za 28 dní, kdy je zcela jasné, že RPSN nemůže odpovídat průměrným sazbám úrokových sazeb dlouhodobých úvěrů, jelikož v případě krátkodobých („ měsíčních“) úvěrů administrativní poplatek za úvěr v podstatě„ nadhodnotí“, s ohledem na velmi krátkou splatnost, výši ročního RPSN nad běžnou úroveň, což je specifické pro daný typ krátkodobého („ měsíčního“) úvěru. Nicméně i přesto lze shledat, že RPSN ve výši téměř 3 000 % p. a. je již dosti vysoká a příčící se zjevně dobrým mravům. Poskytovatel musí brát v potaz při poskytování úvěru i výši RPSN a byť poplatek za poskytnutí úvěru vyjadřuje v podstatě určitou administrativní zátěž s poskytnutím úvěru, pak nelze souhlasit s tím, že by RPSN mohlo dosahovat hodnoty tisícovek procent. K postoupení pohledávky 62. Z předložených smluv o postoupení vyplývá, že [právnická osoba] v souladu s § 1879, § 1880 odst. 1 a § 1881 odst. 1 o. z. postoupila pohledávku, kterou měla za žalovanou na [právnická osoba] a ta ji v souladu s výše uvedenými ustanoveními postoupila na žalobkyni.

63. O postoupení pohledávky pak byla žalovaná vyrozuměna v okamžiku, kdy se mohla s obsahem písemnosti (vyrozumění) seznámit, což však nebylo ze strany žalobkyně dostatečně prokázáno s ohledem na to, že dokument o zaslání oznámení o postoupení pohledávky neobsahoval dostatek údajů, které by byly s to identifikovat, že se daný dokument skutečně vztahuje k postoupení pohledávky. Nicméně účinnost postoupení není vázána na oznámení postoupení dlužníkovi. Oznámení o postoupení způsobuje toliko to, že dlužník se již nemůže zbavit dluhu plněním postupiteli.

64. Žalovaná nadto mohla skutečnost, že pohledávka byla postoupena, vyrozumět z předžalobní výzvy. Skutečnost, že předžalobní výzva byla žalované zaslána na e-mail, který uvedla ve Smlouvě, pak soud považuje za souladu s právním řádem a předžalobní výzvu za řádně doručenou, když samotná smlouva byla sjednána prostředky na dálku a žalovaná si pro změnu a doplnění smlouvy zvolila komunikaci skrze e-mail a klientskou zónu (viz čl. 6 Smlouvy, k tomu srov. § 559 o. z., § 562 odst. 1 o. z. a § 104 z. s. ú, viz výše, rovněž viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. Co 86 /2017, které, byť se týkalo závazku z obchodního styku, se uplatní dle názoru soudu i ve spotřebitelské věci). Závěr 65. S ohledem na výše uvedené tak soud shledal absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a to z několika důvodů uvedených výše. Jelikož tak s ohledem na neplatnost smlouvy bylo plněno bez právního důvodu, a to tak, že [právnická osoba] převedla na účet žalované částku 11 000 Kč, pak soud rozhodl v souladu s § 87 odst. 1 z. s. ú. tak, že žalovaná (spotřebitel) je povinna vrátit poskytnutou jistinu žalobkyni, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí (obdobně by bylo postupováno i dle § 2991 odst. 1 o. z. v případě, že by byly úrok a poplatek za sjednání smlouvy o úvěru (RPSN) shledány v rozporu s dobrými mravy, viz výše).

66. V souladu s § 513 o. z., § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. má žalobkyně nárok na úrok z prodlení, kdy počátek prodlení je v souladu s § 1970 o. z. vázán na nesplnění dluhu řádně a včas. Jelikož zde smlouva o úvěru byla absolutně neplatná, tedy od počátku nevyvolávala žádné právní účinky, pak byla žalovaná povinna [právnická osoba] vydat bezdůvodné obohacení - jistinu 11 000 Kč, a to bez zbytečného odkladu na výzvu věřitele dle § 1958 odst. 2 o. z. Okamžikem, kdy věřitel vyzval dlužníka k plnění, bylo v tomto případě doručení výzvy k zaplacení splátky úvěru ze dne 15. 7. 2019 (dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 736/2006, je lhostejné, zda byla výzva označena jako vydání bezdůvodného obohacení či jako výzva k plnění z domněle platné smlouvy).

67. Dlužník se tak dostal do prodlení v den následující po výzvě [právnická osoba] k plnění tedy od 16. 7. 2019 a od tohoto data tak náleží žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % p.a. S ohledem na to, že žalobkyně požadovala úrok toliko ve výši 8 % p. a., pak soud s ohledem na nemožnost překročení žalobního návrhu (i v rámci úroků z prodlení, viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99), přiznal žalobkyni úrok toliko ve výši 8 % p. a., jak je uvedeno ve výroku I.

68. Zbývající části nároku uplatněného žalobkyní v žalobě soud shledal jako nedůvodné a v této části tak žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Náhrada nákladů řízení 69. Žalobkyně požadovala po žalované částku 20 093,43 Kč, ale byla úspěšná toliko v částce 11 000 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná z 54,74 % a neúspěšná v 45,26 % sporu. V souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na zaplacení 9,48 % nákladů sporu. Ty sestávají především z odměny advokáta, která činí v souladu s § 8 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále i jako „a. t.“), 1 940 Kč za jeden úkon právní služby. Žalobkyně pak učinila celkem čtyři úkony právní služby, a to převzetí věci, zaslání výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby ve věci samé a účast na jednání konaném dne 1. 7. 2021 (viz § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a. t.) Celkem tak činí hodnota za čtyři úkony právní služby 7 760 Kč, k čemuž rovněž náleží dle § 13 odst. 4 a. t. čtyři režijní paušály - každý za 300 Kč, tedy dohromady 1 200 Kč. I s režijními paušály činí náhrada nákladů žalobkyně 8 960 Kč, k tomu je potřeba připočítat DPH ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a také soudní poplatek ve výši 804 Kč, což činí celkem 11 645,60 Kč.

70. Jelikož žalovaná byla úspěšná toliko v 9,48 % sporu, pak jí z celkové částky náhrady nákladů náleží částka 1 104 Kč.

Poučení