19 C 50/2021-85

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 - Nové Město o zaplacení 97 815 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 52 500 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 45 315 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 23 166,40 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky představující jednak náhradu škody ve výši 41 164,20 Kč resp. 1 815 (po částečném zpětvzetí žaloby), jakožto vynaložené náklady na svoji obhajobu v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně [spisová značka] a jednak nemajetkovou újmu ve výši 96 000 Kč za nepřiměřenou délku stejného řízení. Žalobce uvedl, že proti jeho osobě bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea druhá, pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b), resp. § 254 odst. 1 trestního zákoníku. Poté byla podána obžaloba k Okresnímu soudu v Děčíně, kdy řízení bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce byl následně rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum] obžaloby zproštěn. Žalobce si v souvislosti s trestním stíháním zvolil právního zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který ve věci vykonal úkony právní služby, které žalobce podrobně specifikoval ve své žalobě a za které žalobce vynaložil částku ve výši 41 164,20 Kč, při sazbě za jeden úkon právní služby á 1200 Kč. Pokud jde o nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, žalobce uvedl, že uvedené řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, a to šest let. V řízení docházelo ke zbytečným prodlevám a průtahům, přičemž věc nebyla nikterak složitá a žalobce svým jednáním k délce řízení nepřispěl. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel žalobce ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, tedy z částky 20 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky z částky v poloviční výši, za třetí a čtvrtý rok řízení z částky ve výši 36 000 Kč a za poslední dva roky trvání řízení z částky ve výši 40 000 Kč.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobce dne [datum] předběžně uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 41 164,20 Kč a nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 96 000 Kč, z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí a nepřiměřené délky řízení, to vše v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. [spisová značka]. Dále žalovaný nesporoval, že proti žalobci bylo usnesením Policie ČR ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 330 odst. 1,2 písm. b) trestního zákona. Žalobce byl následně rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne [číslo], čj. [číslo jednací] ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby zproštěn. Žalovaný po projednání uvedených nároků žalobci na náhradě nákladů řízení přiznal částku ve výši 39 349,20 Kč. Dále žalovaný ve svém vyjádření popsal průběh trestního řízení, přičemž uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem šest let a proběhlo na třech stupních soudní soustavy, opakovaně. Řízení vykazovalo vyšší míru složitosti po skutkové i po právní stránce a nebylo zatíženo průtahy. Celková délka řízení tak odpovídala složitosti věci. Tento nárok proto žalovaný neshledal jako důvodný.

3. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle ustanovení § 115a o.s.ř.

4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně dne [datum] obrátil na žalovaného s nárokem na náhradu škody ve výši 41 164,20 Kč a s nárokem na přiměřené zadostiučinění ve výši 96 000 Kč, to vše z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný po projednání této žádosti dospěl k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul v podobě vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 7, § 8 zákona č. 82/1998 Sb. a žalobci na vynaložených nákladech na obhajobu poskytl částku ve výši 39 349,20 Kč. Rovněž nebylo mezi účastníky řízení v rozepři, že proti žalobci bylo usnesením PČR ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 330 odst. 1,2 písm. b) trestního zákona, přičemž žalobce si v této souvislosti zvolil právního zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Žalobce byl na základě rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne [datum rozhodnutí] čj. [číslo jednací] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn. Jelikož tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky řízení sporné, vzal je soud za svá skutková zjištění podle ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. Obsah spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. [spisová značka].

5. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Děčíně, sp.zn. [spisová značka]. Z tohoto spisu má za prokázané, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání na základě usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR ze dne [datum]. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne [datum]. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal žalobce stížnost dne [datum] O této stížnosti bylo rozhodnuto Okresním státním zastupitelstvím v [obec] usnesením ze dne [datum]. Následně usnesením ze dne [datum] bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků. Proti usnesením podal žalobce stížnost dne [datum] O této stížnosti bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne [datum]. Usnesením ze dne [datum] rozhodl policejní orgán o uložení finančních prostředků do úschovy. Proti tomuto usnesení podal poškozený – [anonymizováno] [ulice a číslo] stížnost. O této stížnosti bylo rozhodnuto usnesením Okresního státního zastupitelství v [obec] dne [datum]. Usnesením ze dne [datum] bylo Policií ČR rozhodnuto o zajištění nemovitosti žalobce. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne [datum] stížnost. O této stížnosti rozhodl Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne [datum]. Dne [datum] byl vyslýchán žalobce jakožto obviněný, dne [datum] svědci. Dále ve věci od února 2014 do dubna 2014 byli vyslýcháni poškození, policejní orgán činil šetření stran stavu na účtech, přehledu hospodaření [anonymizováno] [ulice a číslo], zajišťoval odborné vyjádření k hodnotě nemovitosti a dalších významné skutečnosti pro řízení (výpis z veřejného rejstříku [právnická osoba] [anonymizováno] [obec], výpis z rejstříku trestů žalobce, pověst žalobce v místě bydliště atd.). Dne [datum] byl žalobce vyrozuměn o možnosti prostudovat spis před podáním obžaloby. Danou možnosti dostali i poškození, přičemž k prostudování spisu docházelo v období od února [rok] do března [rok]. Dne [datum] podala Policie ČR k Okresnímu státnímu zastupitelství [obec] návrh na podání obžaloby. V rámci přípravného řízení byl také Policií ČR předložen vypracovaný znalecký posudek dne [datum] z oboru ekonomika, odvětví – rozbory hospodaření, finanční analýza. Obžaloba byla Okresnímu soudu v Děčíně podána dne [datum]. Pokynem soudce ze dne [datum] bylo nařízeno hlavní líčení na den [datum]. Při tomto hlavním líčení byl vyslechnut žalobce, jakožto obžalovaný, a toto bylo odročeno na den [datum]. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byly vyslechnuti svědci a hlavní líčení bylo odročeno na den [datum]. Podáním ze dne [datum] požádal žalobce o odročení hlavního líčení z důvodu pracovní záležitosti jeho právního zástupce. Hlavní líčení bylo odročeno na den [datum]. Při tomto hlavním líčení byli vyslechnuti znalci (3 znalci) a hlavní líčení bylo odročeno na den [datum]. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byli vyslechnuti svědci a byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce dne [datum] odvolání a žalobce pak odvolání dne [datum]. Věc byla předložena s odvoláním Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne [datum]. Pokynem předsedy senátu odvolacího soudu ze dne [datum] bylo nařízeno veřejné zasedání na den [datum]. Při tomto veřejném zasedání bylo provedeno dokazování listinami a byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu zrušen a odvolací soud znovu uznal žalobce vinným přečinem podle § 254 odst. 1, věta druhá trestního zákoníku, a zprostil jej obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu pro skutek v tomto rozhodnut popsaný. Předsedkyně odvolacího senátu pak požádala místopředsedu Krajského soudu o prodloužení lhůty k vypracování rozhodnutí. Tato byla prodloužena do [datum]. Dne [datum] podal žalobce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. K dovolání se státní zástupce vyjádřil dne [datum]. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne [datum]. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum] byl částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum] a další rozhodnutí obsahově na něj navazující, a věc byla přikázána Okresnímu soudu v Děčíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokynem soudce ze dne [datum] bylo nařízeno hlavní líčení na den [datum]. Podáním ze dne [datum] požádal žalobce o odročení hlavního líčení z důvodu kolize jednání jeho právního zástupce. Hlavní líčení bylo odročeno na den [datum]. Z tohoto hlavního líčení se omluvila svědkyně. Z důvodu čerpání dovolené soudcem bylo hlavní líčení odročeno na den [datum]. Při hlavním líčení konaném dne [datum] bylo provedeno dokazování listinami a byla vyslechnuta svědkyně. Hlavní líčení bylo odročeno na den [datum]. Z tohoto hlavního líčení se den před jeho konáním omluvila svědkyně a hlavní líčení tak bylo odročeno na den [anonymizována dvě slova] [rok]. Z tohoto hlavního líčení se opětovně omluvila totožná svědkyně. Hlavní líčení bylo odročeno na den [datum]. Z tohoto hlavního líčení se opět omluvila svědkyně a hlavní líčení bylo odročeno na den [datum]. Toto hlavní líčení bylo zrušeno z důvodu operace soudce a znovu bylo nařízeno na den [datum]. Z tohoto hlavního líčení se opětovně omluvila svědkyně z důvodu pracovní vytíženosti. Hlavní líčení bylo odročeno na den [datum]. Podáním ze dne [datum] požádal žalobce o odročení hlavního líčení. Toto hlavní líčení bylo odročeno na dřívější termín dne [datum]. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byli vyslechnuti svědci, bylo provedeno dokazování listinami a hlavní líčení bylo odročeno na den [datum]. Při hlavním líčení konaném dne [datum] byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně dne [datum] odvolání, které odůvodnila podáním došlým soudu dne [datum]. Věc byla předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne [datum]. Tento usnesením ze dne [datum] odvolání státní zástupkyně zamítl. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne [datum].

6. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31 odst. 1, 2 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle odst. 3 zákona jsou náklady zastoupení součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („ o.z.“). Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Vzhledem k tomu, že řízení stran požadované částky 39 349,20 Kč po částečném zpětvzetí žaloby, z důvodu plnění žalovaným, bylo usnesením ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací] zastaveno, zabýval se soud stran nároku na náhradu škody toliko sporným úkonem právní služby ze dne [datum] – podání Krajskému státnímu zastupitelství v [obec], při mimosmluvní odměně 1 200 Kč, včetně režijního paušálu ve výši 300 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 21%. V této souvislosti soud sděluje, že soudní judikaturou navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90 byl pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován v souvislosti se zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, nejen nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale i odškodnění újem nemajetkové povahy vztahující se jak k tzv. nezákonnému trestnímu stíhání, tak i k omezení osobních svobod v jeho rámci. Stejně tak není sporu o tom, že rozsudek zprošťující obžaloby podle ust. § 226 písm. b) tr.ř. je právě jedním z těchto rozhodnutí, jež ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž bylo trestní stíhání zahájeno ve smyslu odškodňovacího zákona a pouze pro jeho účely„ nezákonnými“, čímž zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale jak již bylo zmíněno i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1, 2 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. V kontextu s uvedeným soud uzavřel, že sporný úkon právní služby není opodstatněný, neboť byl vykonán před vydáním usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] a není tak v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím tj. usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne [datum], které bylo následně pro nezákonnost zrušeno. Pokud tedy tento úkon právní služby byl vykonán předtím, než proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání, nebyl tak učiněn a směřován ke zrušení či změně nezákonného rozhodnutí podle § 31 odst. 1 zákona.

8. K nároku na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky uvedeného řízení, soud uvádí, že na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, Cpjn 206/2010, posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

9. Po zjištěném skutkovém stavu věci soud vyšel z toho, že předmětné řízení pro žalobce trvalo od data [datum], kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání do doby [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], tedy celkem 6 let. Žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení obviněného, následně obžalovaného. Přípravné řízení trvalo od doby [datum] do [datum], kdy dne [datum] byla ve věci podána obžaloba k Okresnímu soudu [obec]. K jednotlivým kritériím podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, pak sděluje následující:

10. Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení V řízení bylo postupováno přiměřeně, bez delších prodlev a průtahů a postup soudu v zásadě směřoval k rozhodnutí věci samé. Nicméně soud v řízení shledal určitý nekoncentrovaný postup nalézacího soudu, když v rámci řízení se pětkrát omlouval svědek k hlavnímu líčení, ke kterému byl předvolán, přičemž nalézací soud vždy z tohoto důvodu hlavní líčení odročil. Podle názoru soudu tak nalézací soud měl reagovat jiným, adekvátním procesním postupem, aby již nemuselo být hlavní líčení, z tohoto důvodu odročováno. Tento popsaný nekoncentrovaný postup, se částečně podílel na celkové délce řízení.

11. Kritérium počtu soudní soustavy Ve věci dvakrát rozhodoval soud nalézací, dvakrát soud odvolací a jedenkrát soud Nejvyšší. V této souvislosti soud připomíná, že nelze účastníkům řízení dávat k tíži využití jejich procesních práv v podobě podání procesních návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků, avšak je logické, že jejich využití se může podílet na celkové délce řízení, neboť se s těmito procesními návrhy orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což však nelze přisuzovat ani k tíži žalovaného. V popsaném případě je evidentní, že počet stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, nad to opakovaně, se promítl do celkové délky řízení.

12. Kritérium složitosti řízení Soud uvedenou věc hodnotil jako obtížnější, jak po stránce právní, tak po stránce skutkové, tak po stránce procesní – zejm. v přípravném řízení. V přípravném řízení byli vyslýcháni poškození, rozhodováno o zajištění finančních prostředků, o zajištění nemovitosti, o úschově finančních prostředků, včetně podaných odvolání do těchto rozhodnutí. Ve věci pak byl vypracován znalecký posudek z oboru hospodaření, v rámci řízení před soudem byli vyslýcháni svědci a tři znalci.

13. Kritérium chování poškozeného v rámci řízení Žalobce se na celkové délce řízení částečným způsobem podílel, když žádal třikrát o odročení hlavního líčení.

14. Kritérium významu řízení pro poškozeného Obecně Evropským soudem pro lidská práva je s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 554/2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 67/2005), neboť tento druh řízení v obecné rovině více negativně ovlivňuje a zatěžuje osobní život poškozeného a má tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Význam předmětu řízení pro žalobce proto soud hodnotil jako vyšší.

15. Celkově shrnuto s odkazem na popsaný průběh řízení, délku řízení a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o řízení trestní, která mají být ukončena v co nejkratší možné době, dospěl soud k závěru, oproti závěru žalovaného, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, neboť posuzovaná délka řízení byla již nepřiměřená, i když v řízení nedocházelo k průtahům či prodlevám. V důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, mu vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, neboť porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem věc dopadne. Soud přistoupil k odškodnění v relutární formě, jakožto přednostní formy odškodnění v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění v odůvodnění rozsudku je nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V této věci výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za rok trvání řízení je 15 000 Kč, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši. Soud neměl důvodu tuto základní částku navyšovat na částku 20 000 Kč, jak navrhoval žalobce, neboť délka posuzovaného řízení nepřesáhla dobu 10 let, což je určitý milník pro navýšení základní částky nad částku 15 000 Kč za rok. Celkem tedy základní částka za uvedenou délku řízení činí 75 000 Kč. Od této částky soud odečetl 20 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela, dále 20 % z důvodu skutkové i právní obtížnosti věci (a částečně i procesní v rámci přípravného řízení) a naposledy pak o 10 % z důvodu částečného podílu žalobce na délce řízení. Naopak soud základní částku navýšil o 20 % z důvodu vyššího významu řízení pro žalobce. Celkem tedy soud od základní částky odečetl 30 %, což činí částku 22 500 Kč a žalobci proto na přiměřeném zadostiučinění poskytl částku ve výši 52 500 Kč výrokem I. rozsudku.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. za použití § 146 odst. 2 o. s. ř. Jelikož měl žalobce neúspěch pouze v nepatrné části, přiznal mu soud plnou náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byly dva nároky – u nároku na náhradu škody byl žalobce převážně úspěšný a u nároku na náhradu nemajetkové újmy byl žalobce plně úspěšný v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Za tarifní hodnotu soud podle ust. § 12 odst. 3 ve spojení s ust. § 7, ust. § 8 a ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. považoval součet tarifních hodnot spojených věcí (tj. u náhrady škody 46 164 + u nemajetkové újmy 50 000 Kč) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30Cdo 1435/2015). Náklady řízení se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 14 940 Kč (3 úkony právní služby po 4 980 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby), náhrady hotových výdajů ve výši 900 podle ust. § 13 odst. 1, 4 vyhlášky (3 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a částečné zpětvzetí žaloby), zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 3 326,40 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalobce plátcem.

17. Lhůtu k plnění soud stanovil podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky žalovaného jsou vázány na státní rozpočet, kdy je nutná delší doba pro jejich uvolnění. Tuto skutečnost soud reflektoval v poskytnutí delší lhůty k plnění.

Poučení