19 C 54/2022-37

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro [částka] / úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky [částka] s kapitalizovanými úroky ve výši [částka], kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] [datum] do zaplacení, s úroky ve výši 21,27 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, co do částky [částka] s kapitalizovanými úroky ve výši [částka], kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] [datum] do zaplacení, s úroky ve výši 19,52 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] a částky [číslo] s příslušenstvími z titulu nesplněných povinností vyplývající žalovanému ze smlouvy o půjčce (spotřebitelský úvěr, proto dále jen„ smlouvy o úvěru“) ze dne [datum] [číslo] (dále jen„ smlouva [číslo]“) a ze dne [datum] [číslo] (dále jen„ smlouva [číslo]“). Smlouvou [číslo] právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši [částka], žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkového poplatku ve výši [částka], sestávajících z poplatku za administrativní činnost ve výši [částka], úroku ve výši [částka] a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]. Žalovaný podle žalobkyně uhradil [částka] Smlouvou [číslo] právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši [částka], žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkového poplatku ve výši [částka], sestávajících z poplatku za administrativní činnost ve výši [částka], úroku ve výši [částka] a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]. Žalovaný podle žalobkyně uhradil [částka]. Právní předchůdce žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek § 115a o.s.ř.

4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou o úvěru ze dne [datum] [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši [částka], žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkového poplatku ve výši [částka], sestávajících z poplatku za administrativní činnost ve výši [částka], úroku ve výši [částka] a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka] Smlouvou o úvěru ze dne [datum] [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši [částka], žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně celkového poplatku ve výši [částka], sestávajících z poplatku za administrativní činnost ve výši [částka], úroku ve výši [částka] a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]. B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně touto smlouvou postoupil pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení na žalobkyni. C) Soud přihlédl k tvrzením, jež jsou v neprospěch žalobkyně, že žalovaný uhradil celkem [částka] na smlouvu [číslo] celkem [částka] na smlouvu [číslo]. D) Z karty zákazníka ze dne [datum] soud zjistil, že v této kartě je uvedena v části týkající se domácnosti "partnerka",„ nezaopatřené děti 2“, celkové příjmy [částka], celkem výdaje [částka], z karty zákazníka ze dne [datum] soud zjistil, že v této kartě je uvedena v části týkající se domácnosti "partnerka",„ nezaopatřené děti 1“, celkové příjmy [částka], celkem výdaje [částka].

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne [datum], je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku. Podle § 2390 občanského zákoníku smlouvou o zápůjčce přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny smlouvy ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku. Na základě těchto smluv právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému spotřebitelské úvěry ve výši [částka] a [částka]. Žalovaný se zavázal úvěry splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně celkového poplatku. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnil, žalovaný uhradil celkem [částka] na smlouvu [číslo] celkem [částka] na smlouvu [číslo]. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

7. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaná se tohoto ujednání nedovolává).

9. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]) nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru [částka] při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši [částka] za každou upomínku, pokut [částka] v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

10. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzované smlouvy o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouvy jsou jako celek neplatné pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy [číslo] činí 157,95 %, celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 89 % poskytnuté jistiny úvěru, RPSN dle smlouvy [číslo] činí 206,15 %, celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 80 % poskytnuté jistiny úvěru, přičemž jednotlivá ujednání posuzovaných smluv nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Žalovaný se u smlouvy [číslo] oproti poskytnutému úvěru ve výši [částka] zavázal vrátit [částka], u smlouvy [číslo] oproti poskytnutému úvěru ve výši [částka] zavázal vrátit [částka]. I když jsou uváděny jednotlivě poplatky podrobně popsané shora, smlouva s nimi počítá jako s jediným závazkem – k tomu srovnej čl. 1, v němž se dlužník zavazuje zaplatit vedle jistiny poplatky v uvedených výších.

11. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“, jakož i k rozhodnutí Soudního dvora EU, a to rozsudku Soudního dvora EU (dále jen„ SDEU“) ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance, jenž, mimo jiné uzavřel.„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ E) Z uvedených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že zodpovězení otázky posouzení úvěruschopnosti je otázkou posuzování z úřední povinnosti s možným závěrem o absolutní neplatnosti podle § 588 občanského zákoníku. V daném případě při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně předložila jen karty zákazníka s tím, že žádné doklady již k dispozici nemá. Jak soud uvedl shora, z karty zákazníka ze dne [datum] soud zjistil, že v této kartě je uvedena v části týkající se domácnosti "partnerka",„ nezaopatřené děti 2“, celkové příjmy [částka], celkem výdaje [částka], z karty zákazníka ze dne [datum] soud zjistil, že v této kartě je uvedena v části týkající se domácnosti "partnerka",„ nezaopatřené děti 1“, celkové příjmy [částka], celkem výdaje [částka]. Příjmy a výdaje jsou shodné, avšak liší se údaje v počtu nezaopatřených dětí, kdy v případě smlouvy [číslo] (časově v pořadí mladší) je uvedeno již jen jedno nezaopatřené dítě. Žalovaný byl přitom zatížen splátkou dle smlouvy [číslo] ve výši cca [částka] měsíčně, dle smlouvy [číslo] splátkou ve výši cca [částka], obě smlouvy se časově překrývaly, součet splátek činí [částka]. V kartách zákazníka postrádá soud údaje o partnerce, o věku dětí 12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 86 ZOSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. V posuzovaném případě žalobkyně neprokázala, že si právní předchůdce žalobkyně (věřitel) tvrzení žalovaného o příjmech ověřil výplatnicemi, patrně pracovní smlouvou a dalšími dokumenty týkajícími se pracovního poměru, v případě příjmů domácnosti se spokojil pouze s prohlášením žalovaného o jeho příjmu, aniž by toto bylo doloženo. V případě výdajů právní předchůdce žalobkyně neověřoval žádné výdaje. Podle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovaným si neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce), ale rovněž nahlédnutím databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

16. Z tohoto důvodu pokládá soud smlouvy za neplatné, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a obě smlouvy je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok. Protože žalovaný uhradil částku [částka], ale byla mu poskytnuta částka [částka], musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy [číslo]. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným ([částka] – [částka]), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl ([částka]). Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalovaného se stal splatným na základě doručení žaloby žalovanému, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], dne následujícího mohla žalovaný splnit (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) a pokud tak neučinil, dostala se ode dne [datum] do prodlení. Od posledně uvedeného data má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši [částka], ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul. U smlouvy [číslo] žalovaný uhradil částku [částka], ale byla mu poskytnuta částka [částka], proto musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy [číslo]. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným ([částka] – [částka]), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl ([částka]). Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalovaného se stal splatným na základě doručení žaloby žalovanému, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], dne následujícího mohla žalovaný splnit (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) a pokud tak neučinil, dostala se ode dne [datum] do prodlení. Od posledně uvedeného data má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši [částka], ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul 18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

Poučení