19 C 71/2021-33

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr Ing. Tomáš Černý ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 5 182 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se domáhala žalobou proti žalované zaplacení částky 5 182 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena mezi původním věřitelem – společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále i jako„ Původní věřitel“) a žalovanou dne 9. 11. 2017 s [číslo] (dále i jako„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl Původní věřitel žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději 5. 9. 2018. Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak do data splatnosti ho nesplatila. Smlouva byla uzavřena skrze webové stránky [webová adresa], kam žalovaná nejprve zadala své osobní údaje a následně provedla autorizaci prostřednictvím e-mailu a SMS, která jí přišla na zadané telefonní číslo. Žalovaná dále zadala číslo svého bankovního účtu a z něj poslala 1 Kč jakožto odměnu za vytvoření uživatelského účtu. Akceptace návrhu Smlouvy proběhla skrze zadání akceptačního kódů z SMS zprávy a původní věřitel pak vyplatil částku úvěru na její účet č. [bankovní účet]. Úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru byla prověřována prostřednictvím databází, dále doložením potvrzením o příjmu a porovnáním příjmové a výdajové stránky žalované, což je vyobrazeno v kartě klienta (výpis z IT systému u Původního věřitele). Žalobkyně rovněž uvedla, že pokud by soud neshledal, že nárok žalobkyně na zaplacení částky vyplývá ze smlouvy o úvěru, tak žádá o přiznání částky na základě bezdůvodného obohacení. Žalobkyně rovněž uvádí, že zákon nevyžaduje u smlouvy o úvěru písemnou formu s odkazem na § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jako „o. z.“) a také poukazuje na to, že dle jejího názoru je písemná forma zachována i v případě, kdy je právní úkon učiněn elektronickými prostředky s odkazem na § 562 o. z. Postoupení pohledávky (žalovaného nároku) z Původního věřitele na žalobkyni bylo učiněno smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 12. 5. 2020 (dále i jako„ Smlouva o postoupení“). Oznámení o postoupení bylo žalované oznámeno na její adresu trvalého pobytu dopisem ze dne 26. 5. 2020, kterým byla žalovaná zároveň vyzvána ke smírnému řešení věci před soudním řízením ve smyslu § 142a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále i jako „o. s. ř.“). Žalovaná na žalobu nijak nereagovala. Soud provedl ve spise obsažené důkazy: Jednotlivou smlouvu o úvěru [číslo] ze které je patrné, že Původní věřitel a žalovaná spolu uzavřeli dne 19. 11. 2017 smlouvu o úvěru, která byla ze strany žalované podepsána elektronicky, resp. odsouhlasena elektronickými prostředky (přes elektronické rozhraní). Ve smlouvě se strany dohodly na poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč na dobu 30 dní, kdy následně měla žalovaná splatit úvěr v jedné splátce ve výši 12 400 Kč. Úrok byl stanoven ve výši 0,12 % a byl již obsažen v poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 400 Kč RPSN ze Smlouvy bylo ve výši 1 270 % p. a. Faktura-daňový doklad, příjemce [celé jméno žalované], od [webová adresa], číslo [číslo] [rok], ze které je patrné, že Původní věřitel vůči žalované vystavil fakturu na 12 400 Kč se splatností 9. 12. 2017. Výpis z internetového bankovnictví [anonymizováno] z č. ú. [číslo], ze kterého je patrné, že dne 9. 11. 2017 byla poukázána odchozí platba na č. ú. [bankovní účet] ve výši 10 000 Kč, [variabilní symbol]. Rámcovou smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 9. 11. 2017 uzavřenou mezi Původním věřitelem a žalovanou dne 9. 11. 2017. Žalovanou byl dokument podepsán elektronicky. Předžalobní výzva (dokument nedatován) od [webová adresa] (resp. [právnická osoba], viz podpisová část), příjemce [celé jméno žalované], ze které vyplývá, že byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 5 182 Kč, a to ihned. Předžalobní výzva ze dne 20. 5. 2020 od [webová adresa] (resp. [právnická osoba], viz podpisová část), příjemce [celé jméno žalované], ze které vyplývá, že byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 5 182 Kč s tím, že má žalovaná co nejdříve kontaktovat Původního věřitele kvůli vyřešení situace ohledně dlužné částky. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 5. 2020 a výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 26. 5. 2020, ze kterých je patrné, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky z Původního věřitele na žalobkyni a zároveň byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve výši 11 764 Kč. K dokumentům byl přiložen podací lístek s podacím číslem [anonymizováno] s datem podání 26. 5. 2020 na poště v [obec] (PSČ [PSČ]). Příloha č. 2 k zákonu č. 257/2016 Sb., formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ve kterém jsou informace uvedené ve Smlouvě a dále poučení o dostoupení od smlouvy, nákladů spotřebitelského úvěru, předčasné splacení atd. Smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi Původním věřitelem a žalobkyní 12. 5. 2020, ze které vyplývá (viz čl. I. a II. smlouvy), že na žalobkyni jsou převedeny pohledávky uvedené v příloze smlouvy, kde figuruje i pohledávka žalované pod číslem své úvěrové smlouvy [číslo], rodným číslem a dalšími identifikačními údaji, výše pohledávky 5 182 Kč. Z kopie občanského průkazu je patrné, že žalobkyně či Původní věřitel disponovali kopií občanského průkazu žalované [číslo]. Z profilu uživatele je rovněž patrné, že žalovaná měla dle toho profilu u Původního věřitele příjmy 25 000 Kč a výdaje 10 000 Kč a dále je patrné, že žalovaná doposud zaplatila v nepravidelných splátkách žalobkyni částku 10 024 Kč. Z přehledu SMS zpráv je patrné, že žalovaná byla ze strany Původního věřitele opakovaně kontaktována ohledně prodlení se splátkou vyplývající ze Smlouvy. Na základě výše uvedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaná projevila skrze elektronické prostředky souhlas se Smlouvou dne 9. 11. 2017. Následně byla žalované poskytnuta Původním věřitelem na její účet, který byl uveden ve Smlouvě č. [bankovní účet], částka 10 000 Kč, kterou však žalovaná dle Smlouvy k datu splatnosti (30 dní od podpisu) nesplatila a splácela ji nepravidelně a postupně s tím, že k datu tohoto rozhodnutí zaplatila na dluh ze Smlouvy celkem 10 024 Kč. Žalovaná byla opakovaně ze strany Původního věřitele upozorňována na prodlení se splátkou dluhu. Soud konstatoval, že některá skutková zjištění však nebylo možné učinit na základě toho, že žalobkyně některé věci neuvedla. S ohledem na to, že se žalobkyně dobrovolně nedostavila k jednání, pak jí soud nemohl poučit dle § 118a o. s. ř., aby doplnila patřičná žalobní tvrzení. V tomto ohledu soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 ze dne 24. 3. 2010, kde je uvedeno, že„ Ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“ a dále na judikaturu Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 234/2014 ze dne 25. 6. 2014, kde je uvedeno, že„ Avizuje-li účastník předem, že má být jednáno ve sporném řízení v jeho nepřítomnosti a k nařízenému jednání se nedostaví, vystavuje se riziku, že v případech, kdy vyvstane potřeba jeho poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., které je zásadně spojeno s jednáním ve věci, nastane bez tohoto poučení zákonná koncentrace řízení ke konci prvního jednání. Neunáší-li takto neaktivní účastník důkazní břemeno, bude odsouzen k neúspěchu a s ohledem na nastalou koncentraci řízení a zásadu neúplné apelace se nemůže až na výjimky dovolat dalších důkazů ani v odvolacím řízení.“, s níž souhlasí i odborní autoři (https://www.pravniprostor.cz/judikatura/procesni-pravo/jednani-v-nepritomnosti-ucastnika-zalobce-a-pouceni-podle-ustanoveni-118a-o-s-r). S ohledem na tuto skutečnost tak soud nemohl žalobkyni poučit a uvést, že ji tíží povinnost tvrzení a důkazní a nemohl ji sdělit, která tvrzení má či nemá za prokázaná (viz níže). Podle § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Podle § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále i jako„ z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 104 z. s. ú. smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Soud neshledal, že by žalobkyně dostatečně tvrdila a prokázala, že smlouva byla uzavřena v souladu s § 562 o. z. Původní věřitel uzavřel s žalovanou úvěrovou smlouvu skrze elektronické prostředky. Je potřeba uvést, že odborná literatura není jednotná ohledně toho, zda § 562 odst. 1 o. z. je speciálním ustanovením k § 561 odst. 1 o. z. či nikoliv a tedy zda platnost právního jednání v elektronické formě vyžaduje vždy elektronický podpis či nikoliv. K tomu uvádí komentářová literatura C.H.Beck„ Hlavní otázkou je, zda bude nutné k zachování písemné formy u elektronické formy právního jednání, aby bylo právní jednání opatřeno elektronickým podpisem jednajícího, či zda bude stačit jakákoli možnost určení jednající osoby (např. jen podle e-mailové adresy). V podstatě se jedná o určení vztahu § 561 ObčZ (který stanovuje požadavek na podpis u právního jednání učiněného v písemné formě) a právě komentovaného ustanovení. Zde je nutné konstatovat, že elektronický podpis datové zprávy nesmí u právního jednání chybět (pokud má být zachována písemná forma právního jednání). Není tedy možné považovat komentované ustanovení za (v tomto směru) lex specialis oproti § 561 ObčZ.“ (viz HRDLIČKA, Miloslav. § 562 (Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2024). Oproti tomu komentářová literatura Leges uvádí, že„ Ustanovení § 562 pak upravuje případy, kdy elektronická forma dostačuje požadavku písemné formy, aniž by bylo právní jednání elektronicky podepsáno podle ZEP (zákon o el. podpisu, pozn. soudu). Ustanovení § 562 je tedy zvláštní vůči obecné úpravě písemné formy v § 561.“ (viz MELZER, Filip a KORBEL, František § 562. In MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654 Praha: Leges, 2014, s. 651). Odborná literatura zde tak poskytuje protichůdné názory na danou problematiku. Dle názoru soudu se v případě § 562 odst. 1 o. z. jedná o lex specialis k § 561 odst. 1 o. z., jelikož by jinak § 562 odst. 1 o. z. postrádal význam, jelikož § 561 odst. 1 o. z. přesně uvádí, co je v případě elektronických komunikací postaveno na roveň vlastnoručnímu podpisu a toto ustanovení tak již nepotřebuje další upřesnění (ostatně upřesnění je obsaženo ve zvláštních předpisech, viz znění § 561 odst. 1 o. z.). Oproti tomu § 562 o. z. umožňuje uzavření smlouvy v písemné podobě i v jiných případech, než za použití elektronického podpisu. Nadto je znění § 562 odst. 1 o. z. uvedeno v odlišeném ustanovení než § 561 odst. 1 o. z., což by se v případě, kdy by se jednalo o upřesňující ustanovení k § 561 odst. 1 o. z., nejevilo jako vhodné zařazení. Žalobkyně však neprokázala, že by žalovaná byla při uzavírání smlouvy jasně identifikována. Byť žalovaná zadávala do systému Původního věřitele své údaje a ověření prováděla skrze SMS a e-mailový účet, pak v e-mailovém účtu nejsou zadané informace nijak verifikovány a každý si může založit fiktivní e-mail. Rovněž telefonní číslo není schopno dostatečně identifikovat určitou osobu, jelikož pokud je číslo pořízeno anonymně toliko na dobíjení skrze kredit, pak není spojeno s žádným konkrétním jménem a lze ho i volně předávat z osoby na osobu. Žalobkyně pak neuvedla, že by identita žalované byla ověřena v rámci elektronické komunikace skrze zaslání kopie např. občanského průkazu (byť jí žalobkyně předložila, avšak neuvedla, zda jí měla k dispozici při uzavírání smlouvy či nikoliv a zda tedy smlouva byla uzavřena s obou, která byla zcela jasně identifikována) či jiného dokladu totožnosti či listiny, která by její totožnost prokazovala apod., a to v době uzavírání smlouvy. Nicméně s ohledem na § 104 z. s. ú. lze uzavřít, že nedodržení písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy a v tomto ohledu tak nebyla ze strany soudu shledána neplatnost Smlouvy. Zároveň je patrné, že s ohledem na předložené důkazy (Smlouva a kopie občanského průkazu), lze mít za prokázané, že prostředky ve výši 10 000 Kč ze Smlouvy byly skutečně poukázány na účet žalované, která ho uvedla ve Smlouvě a zároveň z něj zaplatila poplatek 1 Kč, tedy k němu měla přístup a jednalo se o účet, u kterého mohla disponovat s prostředky. Soud dále konstatoval, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně skutečnosti, že by Původní věřitel dostatečně prověřil úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru ve smyslu § 86 z. s. ú. V souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú. je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, kdy nesplnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 z. s. ú., což bylo ostatně potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který uvedl, že„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“. K výše uvedenému závěru se později přiklonil i ústavní soud ČR v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ve kterém uvedl, že soud je povinen zkoumat schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit z úřední povinnosti. Výše uvedené závěry českých soudů jsou ostatně v souladu i s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C – 679/18, ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK, kde je uvedeno, že„ S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“. K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020). Z předložených důkazů není patrné, že by Původní věřitel jakkoliv prověřoval úvěruschopnost žalované mimo informace poskytnuté samotnou žalovanou. Žalobkyně nedoložila žádné výplatní pásky či potvrzení o příjmech od zaměstnavatele či jiné důkazy prokazující prověření příjmové stránky žalované. Rovněž nedoložila žádné důkazy ohledně zkoumání výdajové stránky žalované. V souladu s výše uvedenou judikaturou tak nedostála povinnosti vyplývající ze zákona a judikatury a Smlouva je proto absolutně neplatná. Soud v tomto ohledu nemohl poučit žalobkyni o doplnění důkazů ve smyslu § 118a o. s. ř. na jednání. Přitom žalobkyně byla vyzvána k prokázání těchto skutečností již v usnesení ze dne 11. 6. 2021, č.j. 19 C 71/2021-20, i přesto se žalobkyně omezila pouze na konstatování toho, že žalovaná byla prověřována v databázích SOLUS (aniž by předložila o tomto důkaz) a uvedla, že příjmy 25 000 Kč vyplývají ze zákaznické karty, ale nedoložila důkazy k prokázání, že údaje uvedené v zákaznické kartě byly prověřeny jinak než toliko sdělením ze strany žalobkyně. Na jednání dne 21. 7. 2021 se pak žalobkyně nedostavila. Dále soud rovněž poznamenává, že i kdyby byla pravdivá tvrzení žalobkyně o příjmech a výdajích žalované v době uzavírání smlouvy, pak neměl být žalované poskytnut úvěr i z hlediska rozdílu mezi jejími měsíčními příjmy a výdaji (viz § 86 odst. 2 z. s. ú.), jelikož žalovaná měla dle zákaznické karty příjmy ve výši 25 000 Kč a výdaje ve výši 10 000 Kč – tedy rozdíl 15 000 Kč (disponibilní příjem), přitom splátka činila 12 400 Kč, tedy téměř celou výši disponibilního příjmu, což značí vysoké riziko nesplacení. V tomto ohledu soud zmiňuje doporučení České národní banky, která bere úvěry, kde je ukazatel měsíční splátky vůči měsíčnímu disponibilnímu příjmu (ukazatel DSTI) v úrovni nad 40 % značně rizikový (viz https://www.cnb.cz/cs/financni-stabilita/makroobezretnostni-politika/doporuceni-limity-pro-poskytovani-hypotecnich-uveru/dsti/index.html). Je zcela jasné, že pokud někdo poskytne úvěr ve výši téměř celého disponibilního příjmu, pak vystavuje úvěrovaného vysoké pravděpodobnosti nesplacení, neboť vždy se mohou objevit nenadálé výdaje, které sníží aktuální disponibilní příjem úvěrovaného a znemožní tak splácení úvěru. Byť je u úvěrů s toliko jednou splátkou nižší pravděpodobnost výskytu nenadálých situací než u úvěrů dlouhodobějších, pak je pro úvěrovaného na druhou stranu obtížnější v krátkém horizontu jedné splátky v případě nenadálých výdajů získat dodatečné prostředky na splátku úvěru. Soud proto konstatoval, že smlouva by byla shledána neplatnou i z hlediska poskytnutí příliš vysoké částky v poměru k disponibilnímu příjmu. Byť se v případě České národní banky a jejího ukazatele DSTI jedná o doporučení, nelze přehlédnout, že se jedná o doporučení odborného orgánu, který dohlíží (mimo jiné) i na trh úvěrových institucí a v rámci odborné péče je zapotřebí brát jeho odporučení vážně, byť nemá formu zákona. Ostatně není možné, aby zákonodárce definoval každou věc v zákoně. Lze však uzavřít, že jedná s odbornou péčí ten, kdo dbá doporučení odborných orgánů. Požadavek na plátku ve výši blížící se celému disponibilnímu příjmu nelze za postup s odbornou péčí považovat. Jelikož byla smlouva shledána neplatnou, pak soud rozhodl o tom, že si strany budou vracet plnění na základě bezdůvodného obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1413/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009). Jelikož žalovaná zaplatila doposud na úvěru částku 10 024 Kč a oproti tomu jí byla poskytnuta částka 10 000 Kč, pak je jasné, že žalovaná uhradila vůči osobě, která jí poskytla úvěr více, než jí bylo poskytnuto. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, neboť žalovaná již žalobkyni v průběhu let zaplatila to, oč se bezdůvodně obohatila, a to již v srpnu roku 2018 (jak vyplývá z karty splátek úvěru). S ohledem na výše uvedené pak soud nepovažoval za předmětné, aby se dotazoval na vlastnictví účtu, na který byly zaslány prostředky v rámci Smlouvy, a to dotazem přímo na banku, u které je účet veden, jelikož měl za prokázané, i s ohledem na to, že žalovaná musela poslat z daného účtu 1 Kč před poskytnutím úvěru, že účet patří jí. Nadto žalobkyně sama tvrdila, že žalovaná ji zaplatila v průběhu let částku převyšující 10 000 Kč, a tak by dané zjištění rozhodnutí soudu nemohlo změnit. O náhradě nákladů soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, avšak žádné náklady řízení jí nevznikly, jelikož nebyla zastoupena advokátem a ani neučinila ve věci žádný úkon. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.