19 Co 103/2022- 106

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Karetové a soudců Mgr. Pavla Freiberta a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o peněžité zadostiučinění [částka], k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 244/2021-55, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku I. o věci samé mění tak, že žaloba, jíž se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá; v zamítavém výroku II. o věci samé se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobce na zaplacení další částky [částka] se souvisejícím úrokem z prodlení a rovněž s úrokem z prodlení z částky [částka] od 19. 4. do [datum] (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobce v částce [částka] (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě doručené soudu dne [datum], jíž se žalobce vůči žalovanému státu domáhal zaplacení částky [částka] jakožto peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů rozhodujících o jeho žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty. Tato žádost byla podána u Ministerstva vnitra dne [datum] a řízení o ní není skončeno doposud.

3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí sice překročena byla, s ohledem na konkrétní okolnosti této věci je však dostačujícím zadostiučiněním omluva, které se již žalobci dostalo. Posuzované řízení není takovým řízením, na které by dopadalo ustanovení Čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod [číslo] Sb.), ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen„ Úmluva“), a tedy se neuplatní ani závěry plynoucí ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo] (dále jen„ Stanovisko NS“). Nadto žalobce od počátku vykonává práci na jiné pracovní pozici, než pro jakou mu bylo vydáno předchozí povolení, dopustil se tedy výkonu nelegální práce. Žalovaná uplatnila také námitku promlčení.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování konstatoval, že žalobce dne [datum] podal žádost o prodloužení zaměstnanecké karty, o níž vedl řízení odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jen„ OAMP MV“) pod sp. zn. OAMP [číslo]; přílohou žádosti byla pracovní smlouva uzavřená dne [datum] se [právnická osoba] a. s. s nástupem do práce dne [datum] na pracovní pozici pořadatel – pomocný pracovník obchodního provozu na dobu určitou do [datum] OAMP MV takto zahájené řízení dne [datum] přerušil do doby doručení vyžádaného závazného stanoviska Úřadu práce České republiky; souhlasné závazné stanovisko bylo vydáno dne [datum]. Následně bylo dne [datum] oddělením pobytových agend zjištěno, že žalobce pracuje od [datum] do současnosti u výše jmenované společnosti na pozici ostraha. Dne [datum] vydal OAMP MV rozhodnutí, kterým žalobcovu žádost zamítl. Žalobce proti tomuto rozhodnutí brojil odvoláním, k němuž přiložil pracovní smlouvu ze dne [datum] na dobu neurčitou na pracovní pozici pracovník ostrahy. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím ze dne [datum] napadené rozhodnutí zrušila a věc vrátila OAMP MV k novému projednání. Žalobce byl následně dne [datum] vyzván k podání nové žádosti o vydání zaměstnanecké karty, neboť došlo ke změně jeho pracovního zařazení. Na to žalobce dne [datum] novou žádost o vydání zaměstnanecké karty podal, řízení o ní bylo vedeno pod [číslo jednací]; dne [datum rozhodnutí] však žalobce vzal tuto pozdější žádost zpět a řízení o ní bylo poté zastaveno usnesením ze dne [datum]. Dne [datum] žalobce žádal o urychlené vyřízení žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Dne [datum] Úřad práce České republiky, krajská pobočka pro hlavní město Prahu, zaslal k žádosti OAMP MV všechna rozhodnutí o povolení k zaměstnání žalobce. Dne [datum] vydala Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců opatření proti nečinnosti, kterým bylo OAMP MV uloženo, aby do 30 dnů od doručení tohoto opatření ve věci rozhodl. Dne [datum] pak vydala Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců další opatření proti nečinnosti, kterým bylo OAMP MV uloženo rozhodnout ve věci do 15 dnů od doručení. OAMP MV poté rozhodl dne [datum], a to tak, že žalobcovu žádost zamítl. O žalobcově odvolání nebylo v době rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnuto. Žalobce již v průběhu řízení dne [datum] uplatnil u žalovaného státu svůj nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu průtahy v posuzovaném řízení. Žalovaná ve své odpovědi (dopise z [datum]) konstatovala, že v posuzovaném správním řízení došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, a současně se za to žalobci omluvila.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZOdpŠk“). Nejprve soud prvního stupně konstatoval, že žalovanou uplatněná námitka promlčení nemůže být důvodnou za situace, kdy posuzované řízení dosud neskončilo. Dále měl soud prvního stupně za zjištěný nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 ZOdpŠk, spočívající v překročení 60denní zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí plynoucí z ustanovení § 169 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (s účinností do [datum]), dále jen„ ZPCiz“. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/2020, pak konstatoval, že každý jednotlivec má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle ustanovení Čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva mu svědčí nárok na náhradu tím způsobené újmy, přičemž se uplatní domněnka vzniku nemajetkové újmy plynoucí z nepřiměřené délky trvání takového řízení; nepřiznat za takové situace poškozenému zadostiučinění v peněžité podobě lze pak pouze za zcela výjimečných okolností. S ohledem na celkovou dobu řízení (5 let, 5 měsíců a 17 dní) neměl soud prvního stupně za postačující pouhé konstatování porušení práva (§ 31 odst. 2 ZOdpŠk). Určil proto peněžité zadostiučinění, a to postupem podle Stanoviska NS ve výši [částka] za každý rok trvání posuzovaného řízení (polovina v prvních dvou letech); takto zjištěnou základní částku [částka] pak dále neupravoval, když konstatoval, že s ohledem na podíl žalobce (ve skutečnosti pracoval na jiné pozici, k níž však nedoložil odbornou způsobilost) by bylo namístě snížení o 20 %, jež je však kompenzováno zvýšeným významem věci (šlo o možnost zaměstnání), který by odůvodňoval naopak zvýšení o 20 %. K uvedené částce soud prvního stupně přiznal žalobci rovněž úrok z prodlení, a to v zákonné výši ode dne následujícího po uplynutí zákonné 6měsíční lhůty od uplatnění nároku (§ 15 odst. 1 ZOdpŠk). Ve zbytku soud prvního stupně podanou žalobu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v návaznosti na konstatování plného procesního úspěchu žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 820/2014) podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Výši náhrady pak určil součtem odměny a náhrady hotových výdajů advokáta podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“), 21% DPH a zaplaceného soudního poplatku.

7. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.

8. Žalobce svým odvoláním brojil proti zamítavému výroku II. o věci samé. Konkrétně nesouhlasil s určením základní částky zadostiučinění způsobem, při němž se v prvních dvou letech trvání řízení vychází pouze z poloviční částky. Tento postup byl zamýšlen pro soudní řízení, není však použitelný v situaci správního řízení, které je limitováno zcela konkrétními a zejména kratšími lhůtami. Kromě toho žalobce upozornil na extrémní průtahy správního orgánu, k nimž je rovněž třeba přihlédnout, a to i při úvaze o navýšení základní částky. Zohledněna měla být i významná vlastní aktivita žalobce, který se domáhal odstranění průtahů. Žalobce naopak nesouhlasí s tím, že by se sám svým jednáním podílel na celkové délce řízení, neboť smyslem odškodnění je odčinit nejistotu žalobce o konečném výsledku řízení, zatímco samotný výsledek řízení je z tohoto pohledu zásadně irelevantní. Žalobce je přesvědčen i o tom, že by mu měl úrok z prodlení z přiznané částky náležet již od [datum], neboť zákonná 6měsíční lhůta není přiměřená, na což upozorňoval i Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne [datum]. Navrhl proto změnu napadeného rozhodnutí tak, že žalobci bude přiznána i další peněžitá částka včetně příslušenství, jakož i náhrada nákladů odvolacího řízení.

9. Žalovaná v rámci svého vyjádření k odvolání žalobce odkázala na své vlastní odvolání (srov. dále), v němž argumentuje, že žalobci by peněžité zadostiučinění nemělo náležet vůbec.

10. Žalovaná napadla svým odvoláním vyhovující meritorní výrok I. a související výrok III. o náhradě nákladů řízení. Zdůraznila v té souvislosti, že žalobce po celou dobu platnosti uděleného víza neplnil účel, pro který mu vízum bylo uděleno, a do současnosti se dopouští výkonu nelegální práce podle ustanovení § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Dále žalovaná uvedla, že posuzované řízení bylo v mezidobí pravomocně skončeno rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MV-120361-5/SO-20, které nabylo právní moci dne [datum]. Toto rozhodnutí bylo ze strany žalobce napadeno správní žalobou, o níž je vedeno řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 197/2021; v jeho rámci byl usnesením ze dne [datum] zamítnut návrh žalobce na přiznání odkladného účinku. Za nesprávnou považuje žalovaná především aplikaci Stanoviska NS a soudem prvního stupně citované nálezové judikatury Ústavního soudu, neboť žalobce nesplnil zákonné podmínky nutné pro vydání zaměstnanecké karty. Věc nespadá pod ustanovení Čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze proto uvažovat o poskytnutí zadostiučinění za celkovou dobu trvání správního řízení, nýbrž postižitelné jsou pouze jednotlivé průtahy. Ani vznik nemajetkové újmy nelze v takovém případě presumovat. Žalobce nemohl být v nejistotě o výsledku řízení, pokud se formálně domáhal prodloužení povolení k zaměstnání na pozici, na níž však fakticky nepracoval a reálně vykonával jinou činnost, k níž však nedisponuje potřebnou kvalifikací, a tedy pro ni ani nemůže povolení získat. Žalobce má naopak z této situace prospěch, po celou dobu řízení na území České republiky žije i pracuje a na svých právech a svobodách nebyl a není nijak omezován. Pokud žalobci nějaká újma vznikla, je mu již tím dostatečně kompenzována. Žalovaná proto navrhla změnu napadeného vyhovujícího meritorního výroku I. tak, že žaloba bude i v tomto rozsahu zamítnuta a žalobci nebude přiznána ani náhrada nákladů řízení.

11. Žalobce se k tomuto odvolání žalované vyjádřil tak, že použitá argumentace se dle jeho názoru naprosto míjí s předmětem řízení, neboť ani (prozatímní) negativní výsledek posuzovaného řízení není z hlediska zde projednávaného nároku relevantní. Podstatné je pouze trvání posuzovaného řízení a z něj plynoucí závěr o porušení práva žalobce na včasné rozhodnutí. Posuzované řízení přitom vskutku trvá i nadále, neboť pokračuje řízením o žalobě podané u správního soudu. Žalobce je přitom i nyní oprávněn na území České republiky pobývat. Žalobce nadto připomněl, že z nálezů ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 ze dne [datum] a sp. zn. IV. ÚS 3299/20 ze dne [datum] plyne zcela jednoznačně závěr, že i na správní řízení je třeba aplikovat ustanovení Čl. 6 Úmluvy, a tedy je namístě na takové správní řízení (včetně případného navazujícího řízení soudního) nahlížet jako na jeden celek. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že by jeho nejistota plynoucí z nepřiměřené délky posuzovaného řízení mohla být kompenzována jeho faktickým pobytem na území České republiky.

12. Po zjištění, že obě odvolání jsou přípustná (§ 202 o. s. ř. a contrario), byla podána osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je opodstatněné, zatímco odvolání žalobce nikoli.

13. Ke skutkové stránce věci lze uvést, že odvolací soud v zásadě vychází z řádně provedeného dokazování soudu prvního stupně, jakož i z jeho navazujících skutkových závěrů, které však považoval za nutné s ohledem na další trvání posuzovaného řízení a odvolací argumentaci účastníků ještě dále doplnit (§ 213 odst. 4 o. s. ř.) a částečně zopakovat (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

14. Odvolací soud proto především odkazuje na správná skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména co do průběhu posuzovaného řízení a předběžného uplatnění nyní projednávaného nároku (srov. ve stručnosti výše pod bodem 4 zde a podrobněji pod body 3 a 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

15. Dále pak odvolací soud zjistil, že správní řízení bylo skončeno rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 23. 9. 2021, č. j. MV-120361-5/SO-2021, které žalobce dle připojené doručenky obdržel téhož dne. Z citovaného rozhodnutí je zjištěno zamítnutí žalobcovy žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty, a to z důvodu, že žalobce neplní účel, pro který mu bylo vízum uděleno. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 A 197/2021-28, pak bylo zjištěno, že žalobce proti výše citovanému rozhodnutí komise brojí správní žalobou a že právě citovaným rozhodnutím byl zamítnut jeho návrh na přiznání odkladného účinku. Z výpisu z internetového systému InfoSoud pak bylo zjištěno, že správní soud ve věci již rozhodl, a to dne [datum].

16. Kromě toho odvolací soud zopakoval dokazování některými listinami z připojeného správního spisu. Takto bylo zjištěno z výpisu z evidence cizinců ze dne [datum], že naposledy byl žalobci pobyt na území České republiky povolen do [datum], přičemž jako aktuální stav jeho pobytu je uvedeno„ fikce“. Z téhož dokumentu bylo zjištěno i to, že žalobci byly v pravidelných intervalech po cca. 3 měsících vydávány doklady o trvajícím povolení k pobytu po celou dobu trvání posuzovaného řízení (poslední zde uvedený doklad byl platný do [datum]). Z odvolání ze dne [datum], kterým žalobce brojil proti prvnímu vydanému prvostupňovému rozhodnutí o své žádosti, je zjištěno, že žalobce v něm uvádí, že coby zaměstnanec [právnická osoba] a. s.„ byl a je“ pracovníkem ostrahy, v tomto pracovním poměru je od [datum]„ k dnešnímu dni“. Shodně žalobce podle protokolu ze dne [datum] vypověděl, že„ v současné době“ je zaměstnán u [právnická osoba], v den výslechu měl pracovat a disponuje k tomu povolením z Úřadu práce. Z potvrzení o podání žádosti ze dne [datum] je zjištěno, že jeho součástí je také poučení o tom, že podle ustanovení § 44a odst. 3 ve spojení s § 47 odst. 2 ZPCiz se dosavadní zaměstnanecká karta považuje za platnou do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, jakož i o tom, že tím není založeno rovněž oprávnění k výkonu zaměstnání, jež vyžaduje zvláštní samostatné povolení Úřadu práce.

17. Na základě takto doplněného dokazování lze o podané žalobě rozhodnout.

18. K právní stránce věci pak je třeba především uvést, že nakolik tu jde o správní řízení, je třeba při posuzování doby jeho trvání vycházet především ze zákonem stanovených lhůt pro rozhodnutí, resp. pro jednotlivé úkony správních orgánů. V nyní řešené věci je proto určující lhůta 60 dní (resp. 90 dní, šlo-li by o zvlášť složitý případ) pro vydání zaměstnanecké karty (tj. pro rozhodnutí v prvním stupni) podle ustanovení § 169 odst. 1 písm. h) ZPCiz (rozhodující je znění zákona účinné ke dni podání žádosti, tj. v konkrétním případě znění [účinnost]). V dalším průběhu řízení se pak uplatní lhůty stanovené přímo správním řádem, konkrétně lhůta pro podání odvolání (15 dní od doručení rozhodnutí podle ustanovení § 83 odst. 1 spr. ř.), pro předložení věci odvolacímu správnímu orgánu (30 dní od doručení odvolání podle ustanovení § 88 odst. 1 spr. ř.), pro rozhodnutí o odvolání (30 dní podle ustanovení § 71 odst. 3 spr. ř., resp. 60 dní, šlo-li by o zvlášť složitý případ).

19. Nutno pak na tomto základě konstatovat, že tyto zákonné lhůty nebyly v posuzovaném řízení respektovány, což platí v první řadě zejména pro rozhodování OAMP MV v prvním stupni (první rozhodnutí bylo vydáno po bezmála dvou letech od zahájení řízení, druhé pak po téměř 2,5 letech od zrušení předchozího); respektovány však beze zbytku nebyly (byť v menším měřítku) ani lhůty stanovené pro postup a zejména rozhodování v odvolacím řízení. Je tedy odůvodněn závěr o existenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nerespektování konkrétních zákonných lhůty v posuzovaném řízení podle ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá ZOdpŠk.

20. Bylo proto třeba zabývat se dále také zbývajícími předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného státu, tj. otázkou vzniku újmy na straně žalobce a otázkou příčinné souvislosti mezi touto újmou a zjištěným nesprávným úředním postupem.

21. V souvislosti s újmou žalobce soud prvního stupně vyšel z domněnky vzniku nemajetkové újmy, a to v návaznosti na jím citovanou judikaturu Ústavního soudu, spojující tuto domněnku v případě správních řízení s tím, že je rozhodováno o základních právech a svobodách. Tato podmínka je splněna i zde, neboť předmětem posuzovaného řízení bylo mimo pobytového povolení pro cizince (zde o žádné ze základních práv a svobod nejde) také povolení k zaměstnání (tj. regulace základního práva podle ustanovení Čl. 26 odst. 3 Listiny, jež svědčí – za zákonem stanovených podmínek podle odst. 4 cit. ust. – i cizincům). Je proto namístě vznik újmy v určité standardní intenzitě předpokládat. Půjde pak zásadně o újmu spočívající v nepřiměřeně prodlužované nejistotě o tom, jak bude v posuzovaném řízení rozhodnuto, přičemž tento stav je vždy třeba poměřovat se situací, která by byla nastala, pokud by tu nesprávného úředního postupu nebylo. Současně musí být zřejmé i to, že totožnou újmu by v obdobné situaci jistě utrpěla také každá jiná osoba v postavení poškozeného žalobce.

22. V nyní řešené věci žalobce svou újmu tvrdil (z hlediska konkretizace a úplnosti žalobních tvrzení dostatečně) pouze v obecné rovině nejistoty o tom, jak bude správními orgány o jeho žádosti rozhodnuto. V tomto směru lze žalobci v zásadě přisvědčit potud, že i jen z této nejistoty, je-li jí účastník vystaven po nepřiměřeně dlouhou dobu (resp. dobu překračující zákonné limity trvání daného řízení), může relevantní nemajetková újma plynout. Jak bylo nicméně uvedeno výše, je třeba tuto situaci porovnávat vždy také s tím, co by bylo nastalo, pokud by OAMP MV v daném řízení postupoval řádně a rozhodnutí vydal včas (v zákonné lhůtě). V takovém případě by mohlo dojít k prodloužení žalobcova pobytového povolení (ve formě zaměstnanecké karty), to však nejdéle o 2 roky (§ 44a odst. 9 ZPCiz). V konkrétní (skutečně nastalé) situaci žalobce však došlo k prodloužení jeho pobytového povolení via facti na základě fikce podle ustanovení § 47 odst. 2 ve spojení s § 44a odst. 3 ZPCiz, reálně na dobu více než 5 let. Právě toto faktické prodloužení pobytového i pracovního povolení je z pohledu odvolacího soudu zcela zásadní, neboť v maximální možné míře eliminuje stav nejistoty tím, že stávající pobytový status žalobce coby cizince (o jehož prodloužení žalobce žádal v posuzovaném řízení) zůstal i nadále zachován. Pro úplnost lze uvést, že v daném případě byla žalobcova žádost podána řádně v období vymezeném v ustanovení § 47 odst. 1 ZPCiz (konkrétně 29 dní před vypršením platnosti předchozího povolení), tak aby se zákonná fikce mohla skutečně uplatnit. [příjmení] tohoto pobytového povolení disponoval žalobce po dobu řízení rovněž příslušným povolením Úřadu práce k výkonu svého dosavadního zaměstnání, které rovněž i nadále nerušeně vykonával, jak to ostatně sám v průběhu posuzovaného řízení opakovaně výslovně potvrdil. Z právě uvedeného pak plyne ten podstatný závěr, že žalobce byl po celou dobu předmětného řízení osobou s platným povolením pobytu na území České republiky a i nadále nerušeně vykonával své dosavadní zaměstnání. Nutno k tomu doplnit, že určitá míra nejistoty je v případě pobytu cizince na území jiného státu dána vždy, ostatně i včasné kladné rozhodnutí o jeho žádosti by žalobci mohlo poskytnout určitou jistotu právě jen na poměrně krátkou dobu nejvýše 2 let.

23. Odvolací soud proto shrnuje, že újma žalobce spočívala fakticky jen v určité nejistotě o tom, jakým způsobem bude o jeho žádosti rozhodnuto, přičemž v podstatné míře byla tato nejistota eliminována faktickým prodloužením stávajícího pobytového statusu (včetně nerušeného výkonu stávajícího zaměstnání) po celou dobu trvání posuzovaného řízení (a to reálně po dobu významně delší, než na jakou by mu mohl být žalobci předmětný pobyt povolen včasným kladným rozhodnutím).

24. Argumentace žalobce v tom směru, že tuto formu kompenzace nelze v daných souvislostech zohlednit, není přiléhavá. Z obecné právní zásady generální prevence plyne požadavek, aby škoda (újma) pokud možno vůbec nevznikla, a tedy aby následně nemusela být nahrazována. Prevence má obecně přednost před reparací, neboť je žádoucí spíše škodlivému následku předejít než jej později napravovat. V tomto smyslu je třeba pozitivně hodnotit i legislativní činnost zákonodárce, který právě zakotvením fikce trvání dosavadního pobytového statusu v maximální možné míře eliminoval nepříznivé dopady trvání souvisejícího řízení do sféry cizince žádajícího o prodloužení pobytového povolení. Žadateli je takto po celou dobu trvání daného řízení, ať je jakákoli, bez dalšího poskytnuto prakticky vše, oč žádal. Jde tak nepochybně o relevantní kompenzaci ex ante, kterou nelze opomíjet ani při úvahách o následné kompenzaci ex post, neboť faktická újma žadatele je tímto způsobem významně, resp. zcela zásadně snižována.

25. Právě proto, že žalobcova újma spočívající v nejistotě o konečném rozhodnutí byla po celou – byť nepřiměřenou, resp. nezákonnou – dobu trvání posuzovaného řízení významně kompenzována faktickým prodloužením žádaného pobytového statusu a nerušeným výkonem dosavadního zaměstnání, není namístě jiný závěr než ten, že odpovídající zadostiučinění tu představuje již pouhé konstatování porušení práva a omluva. Odvolací soud proto oproti závěrům soudu prvního stupně dospívá k závěru, že toto imateriální zadostiučinění, jehož se žalobci od žalovaného státu již dostalo, je ve smyslu ustanovení § 31a odst. 2 ZOdpŠk dostačující satisfakcí a poskytnutí dalšího (peněžitého) zadostiučinění není namístě.

26. Pro úplnost je třeba závěrem uvést, že uvedené prodloužení pobytového statusu cizince pro dobu řízení o jeho žádosti se uplatní pouze do právní moci rozhodnutí správního orgánu. Nakolik v dané věci žalobce pokračuje v navazujícím soudním řízení správním, je proto nezbytné dodat, že tato fáze řízení před správním soudem doposud žádné excesy co do délky trvání nevykazuje (žaloba byla podána [datum] a rozhodnuto o ní bylo [datum]), a tedy ani odtud není namístě nárok žalobce na jinou než nepeněžitou satisfakci dovozovat.

27. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí v odvoláním dotčeném vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalobu v celém tomto rozsahu zamítl; naopak v zamítavém meritorním výroku II. byl napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

28. S ohledem na změnu napadeného rozhodnutí odvolací soud rozhodoval znovu i o náhradě nákladů celého dosavadního řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř.) má na náhradu právo žalovaná, neboť žaloba proti ní byla v celém rozsahu zamítnuta, přičemž nepeněžité satisfakce, kterou odvolací soud shledává dostačující, se žalobci dostalo již před zahájením tohoto řízení. Konkrétní náklady žalované jsou určeny částkou po [částka] odpovídající paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to ke každému ze 7 zjištěných procesních úkonů spočívajících v sepisu vyjádření k žalobě, sepisu dalšího písemného podání ze dne [datum], v přípravě a účasti na ústním jednání soudu prvního stupně dne [datum], sepisu odvolání a přípravě a účasti na jednání odvolacího soudu dne [datum], celkem tedy [částka]. Tuto částku je třeba zaplatit ve lhůtě určené podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. v trvání 15 dnů. Odvolací soudu tuto lhůtu (delší než zákonnou 3denní) stanovil s ohledem na skutečnost, že žalovanému státu je v obdobných případech právě takováto delší lhůta poskytována (s ohledem na postupy spojené s výplatou peněžních prostředků ze státního rozpočtu) a není důvodu, aby tímto ve své podstatě benefitem byl jednostranně zvýhodňován pouze jeden z účastníků (stát oproti osobám uplatňujícím své nároky proti němu).