19 Co 107/2021- 452

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Karetové a soudců Mgr. Alice Žáčkové a Mgr. Pavla Freiberta ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: JUDr. [jméno] [příjmení], notářka, sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 98/2017 – 198 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. ve vztahu k částce [částka] s příslušenstvím mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od [datum] do zaplacení a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, co do částky [částka] s příslušenstvím se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 8,5% úrokem z prodlení p. a. od [datum] do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku /výrok I./. Žalobu, jíž se žalobce domáhal úhrady částky [částka] s příslušenstvím, zamítl /výrok II./. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta /výrok III./.

2. Částku [částka] přiznal soud I. stupně žalobci s odkazem na § 1, § 2, § 3, § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“).

3. Na základě provedeného dokazování obsahem spisů Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. [spisová značka], Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 6 C 22/2012, Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1538/14 učinil soud I. stupně zjištění podrobně popsaná v bodech 4 a 5 odůvodnění napadeného rozsudku, zejména pak, že posuzované řízení (v němž bylo projednáváno dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení] a žalobce se jej účastnil v procesním postavení dědice) bylo zahájeno dne [datum]. Usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto, že celé dědictví po zemřelém, jež bylo předluženo, nabývá jeho nezletilý syn, tj. žalobce, který byl v řízení zastoupen svou matkou [jméno] [příjmení]. Toto rozhodnutí bylo následně napadeno žalobou pro zmatečnost (odůvodněnou nedostatkem řádného zastoupení žalobce k tomu ustanoveným opatrovníkem), jež byla u Okresního soudu v Jeseníku vedena pod sp. zn. 6 C 22/2012. Žalobu okresní soud usnesením ze dne [datum] zamítl. Krajský soud v Ostravě na podkladě podaného odvolání usnesením ze dne [datum] rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Podané dovolání následně Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum] odmítl. K ústavní stížnosti ve věci rozhodoval Ústavní soud, který nálezem ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1538/14, usnesení Nejvyššího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nato usnesení Krajského soudu v Ostravě i usnesení Okresního soudu v Jeseníku zrušil, a to rozhodnutím ze dne [datum]. Při jednání konaném před Okresním soudem v Jeseníku dne [datum] bylo vyhlášeno rozhodnutí, jímž bylo usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušeno. Poté, co toto rozhodnutí nabylo dne [datum] právní moci, byl žalobci dne [datum] ve věci ustanoven opatrovník, který byl dne [datum] vyzván ke sdělení, zda dědictví za žalobce odmítá. Prohlášení o odmítnutí dědictví opatrovník učinil dne [datum]. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum], byl tento úkon za nezletilého žalobce schválen, čímž jeho účastenství v posuzovaném dědickém řízení skončilo. Celková délka posuzovaného řízení činila bezmála 8 let a 7 měsíců.

4. Po právním zhodnocení skutkových zjištění soud I. stupně dovodil, že v posuzovaném řízení, které zahrnuje i řízení o žalobě pro zmatečnost, došlo k nesprávnému úředního postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, čímž byla naplněna skutková podstata ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Při stanovení výše odškodnění vyšel ve smyslu sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010, ze základní částky [částka] za jeden rok trvání řízení, za první dva roky pak z částky poloviční, tedy celkem z částky [částka]. Tuto základní částku ponížil o 30 % z důvodu, že věc byla opakovaně řešena na všech třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem ČR a vykazovala značnou složitost a o dalších 40 % vzhledem ke sníženému významu předmětu řízení pro žalobce. Dovodil přitom, že se nejedná o typ řízení, který je dle judikatury tuzemských soudů i Evropského soudu pro lidská práva řízením s vyšším významem pro účastníky. Neztotožnil se s argumentací žalobce, resp. jeho právního zástupce, že řízení mělo pro žalobce zásadní význam, neboť byl již ve velmi raném věku vystaven exekucím a tyto by poznamenaly v podstatě celý jeho život. Poukázal na to, že ve věku pouhých 3 let mohl žalobce těžko posoudit následky dědického řízení pro svou osobu a nebyl sto si uvědomit ani komplikace v podobě exekučních řízení. Jediný, kdo mohl být stresován průběhem dědického řízení a jeho délkou tak byla jedině matka žalobce, která však svým jednáním daný stav vyvolala. Matka se tak na délce řízení rovněž podílela. Po ponížení základní částky o 70 % soud dospěl k částce [částka]. Ve zbytku žalobu, včetně požadovaného příslušenství, zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti zamítavému výroku o věci samé (II.) rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalobce. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu ČR namítal, že soud I. stupně porušil princip proporcionality, pokud základní částku odškodnění stanovil podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2011 částkou [číslo] Kč/rok, tedy částkou zjevně neodpovídající současnému stavu životní úrovně v České republice, kdy reálná mzda vzrostla od roku [rok] cca na dvojnásobek. K otázce postupu soudů v posuzovaném řízení zdůraznil, že soudy jednaly až do vydání nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1538/14 protiprávně, tedy chovaly se v rozporu se zákony a porušovaly základní práva žalobce. Soud I. stupně zcela bagatelizoval průtahy v řízení vedeném u Ústavního soudu, který rozhodl po více jak 2 letech. Citoval část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 1433/2020 – 197 a č. j. 30 Cdo 2632/2020 – 178. Zdůraznil, že je nutno odmítnou jakékoli úvahy soudu na téma zavinění nepřiměřené délky řízení matkou žalobce. Jakékoliv poukazování na matku žalobce a její přijetí dědictví pro žalobce je výkřikem zloděje, který křičí„ chyťte zloděje, aby se vyhnul odpovědnosti zloděje“. Základem celého problému je výklad práva ze strany obecných soudů ve vztahu k veřejnoprávní ochraně nezletilých a porušení základních práv. [jméno], kde nebyla kapacita jednat za žalobce, nemůže být jednání matky žalobce považováno za jednání žalobce. Dále zdůraznil, že závěry týkající se instančnosti řízení a její vliv na celkovou délku řízení, popřel soud I. stupně závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2301/2009 a 30 Cdo 3628/2010. Posuzované řízení měl soud I. stupně posoudit jako jednoinstanční, neboť v rámci řešení žaloby pro zmatečnost byla řešena pouze procesní otázka a zákonnost postupu. Soud I. stupně v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 nepřípustně penalizoval žalobce za to, že využil prostředky ochrany svých práv. Za„ naprosto vadnou“ označil žalobce úvahu soudu I. stupně o sníženém významu věci pro žalobce. Dovodil, že přes skutečnost, že nezletilý ve věku 2 – 10 let nemá přímo možnost vnímat důsledky řízení, působí na něj okolí jej vychovávající. Tvrdil, že„ podstata kauzy o dědictví po jeho otci měla pro žalobce naprosto klíčový význam pro jeho budoucnost a schopnost plnit závazky v budoucnosti“. Úvaha soudu zcela popírá nemorálnost zatížení nezletilců dluhy, které sami nezpůsobili. Soud svým postupem porušil článek 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Závěry jsou v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne [datum] ve věci Mikulic proti Chorvatsku, stížnost [číslo] rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3466/2015. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, přiznal žalobci zadostiučinění v peněžité formě odpovídající kritériu„ přiměřeného zadostiučinění“ a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení.

6. Proti nákladovému výroku (III.) rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná. Vyčíslila úkony právní služby, za které soud I. stupně přiznal žalobci náhradu, a které nelze označit za účelně vynaložené. Navrhla, aby odvolací soud nákladový výrok rozsudku soudu I. stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k odvolání žalobce navrhla potvrzení zamítavého výroku o věci (II.) napadeného rozsudku coby věcně správného. K odvolací námitce žalobce týkající se inflace poukázala na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR.

7. Městský soud v Praze coby soud odvolací rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 Co 107/2021-354, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé (II.) potvrdil a v nákladovém výroku (III.) rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k [anonymizováno] řízení, neboť soud I. stupně dosud nerozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované. Rozhodnutí o věci samé odůvodnil tím, že soud I. stupně stanovil základní částku odškodnění ve správné výši. K námitce vlivu inflace na přiznané zadostiučinění poukázal na judikaturu Nejvyššího soud ČR, v rámci tento soud dovodil, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak vyvarovat se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2184/2020). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). V rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2632/2020 Nejvyšší soud připomněl, že základní částka [částka] až [částka] za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum], věc Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odst. 72). Dále odvolací soud zdůraznil, že při stanovení odškodnění za nepřiměřenou délku řízení především nelze ztratit ze zřetele, že náhrada nemajetkové újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Stav nejistoty je psychickou kategorií (srov. např. Rc 58/2011). K vymezení pojmu nemajetkové újmy zaujala právní praxe i právní teorie následující názor:„ [příjmení] pojem nemajetkové újmy zákon blíže nedefinuje a jednoznačnou definici nepodává ani občanský zákoník, avšak z jeho § [číslo] lze dovodit, že nemajetková újma má jak objektivní stránku spočívající v porušení objektivního práva poškozeného, tak subjektivní stránku spočívající ve způsobených duševních útrapách. Ani z judikatury k § 31a zásadně jiné řešení nevyplývá. Na toto porušení práv jsou pak navázány subjektivně pociťované následky. Tyto subjektivní následky jsou představovány úzkostí, nejistotou (ohledně výsledku řízení, právního postavení) duševním stresem či jinou obtíží (společenské odsouzení, izolace), jejichž intenzita nebyla pouze nepatrná a jejichž trvání nebylo jen krátkodobé.... V řízení se tak obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, s. zn. 30 Cdo 2865/2015) /srov. Vojtek/Bičák, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář, 4. vydání, 2017, str. 289, 290/. Z uvedeného výkladu a nakonec i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, jehož závěrů se odvolatel dovolává, vyplývá, že i nezletilému vzniká nepřiměřenou délkou řízení nemajetková újma plnící funkci kompenzačního prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nicméně pouze v míře, která odpovídá duševním útrapám osoby v obdobném postavení. Žalobce vzhledem k ranému věku mohl objektivně vzato těžko posoudit následky dědického řízení pro svou osobu a nebyl sto si uvědomit ani komplikace v podobě exekučních řízení, když v rámci žaloby žádné subjektivní důvody netvrdil a tudíž ani neprokazoval. Vyslovil názor, že tato skutečnost snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného o 50 % Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu I. stupně, že se v řízení nevyskytly průtahy. Celková délka řízení byla pouze důsledkem postižení řízení zmatečnostní vadou. Není důvodu ignorovat zjištěnou složitost zmatečnostního řízení, neboť v něm byla řešena právně složitá otázka,„ zda může nastat střet zájmů mezi nezletilým dědicem jako jediným dědicem a jeho zákonným zástupcem (zastupujícím jej v dědickém řízení) v případě, kdy zůstavitel zanechal poloviční spoluvlastnický podíl na nemovitosti, jejímž druhým polovičním spoluvlastníkem je zákonný zástupce nezletilého dědice“. O právní složitosti této otázky svědčí skutečnost, že tuto otázku řešil podle nesporných zjištění soudu I. stupně opakovaně Nejvyšší soud ČR poté, kdy bylo jeho první rozhodnutí nálezem Ústavního soudu zrušeno. Dle názoru odvolacího soudu odpovídá složitosti řízení krácení základní částky v rozsahu 20 %. Výsledné snížení základní částky zadostiučinění tak stanovil odvolací soud shodně se soudem I. stupně na celkových 70 %.

8. Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobce rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2596/2021-400 rozsudek Městského soudu v Praze v potvrzujícím výroku I. ohledně částky [částka] s příslušenstvím a ve výroku II. o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru, že ve vztahu k otázce složitosti posuzovaného řízení nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Odklon od judikatury Nejvyššího soudu shledal ve vztahu k otázkám významu posuzovaného řízení pro nezletilého poškozeného, zhodnocení postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení a jeho promítnutí do přiznaného zadostiučinění a zhodnocení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení.

9. K otázce významu posuzovaného řízení pro nezletilého Nejvyšší soud konstatoval na podkladě citované judikatury Nejvyššího soudu (30 Cdo 3466/2015, 30 Cdo 5246/2017, 30 Cdo 1500/2018, 30 Cdo 2094/2017) a Ústavního soudu (III. ÚS 19/16), že nízký věk poškozeného sám o sobě presumpci sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro jeho osobu neodůvodňuje. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není založeno ani na konkrétním zjištění o existenci skutečnosti, která by vyplývala z prokázaných tvrzení žalované a současně odůvodňovala závěr o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce, je posouzení otázky významu posuzovaného řízení pro žalobce nesprávné.

10. K otázce postupu orgánu veřejné moci poukázal Nejvyšší soud na skutková zjištění prvostupňového i odvolacího soudu, že soud v posuzovaném dědickém řízení při řešení zmíněné otázky existence řádného zastoupení nezletilého žalobce pochybil, přičemž náprava tím způsobené zmatečnostní vady (§ 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), jež se poté odrazila ve zrušení v pořadí prvního vydaného konečného rozhodnutí, posuzované řízení podstatnou měrou prodloužila. Tuto skutečnost nutno přičíst postupu orgánů veřejné moci. Uzavřel, že pokud odvolací soud tuto skutečnost nezohlednil, je jeho posouzení neúplné a tudíž nesprávné.

11. Dále uvedl, že nedostatek absence výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nutno před vydáním nového meritorního rozhodnutí odvolacího soudu odstranit postupem podle § 166 odst. 1 o. s. ř.

12. Doplňujícím usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 27 C 98/2017-423 uložil soud I. stupně žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované povinnost nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši [částka] k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Proti usnesení podala žalovaná odvolání. Označila úkony právní služby, které nepovažuje za účelně vynaložené.

13. S ohledem uvedené je v současné době předmětem přezkumu odvolacího soudu již jen zamítavý meritorní výrok II. napadeného rozsudku, a to pouze do částky [částka] s příslušenstvím, jakož i akcesorické nákladové výroky. Současně je odvolací soud vázán právními názory vyslovenými v rozhodnutí dovolacího soudu (§ 226 ve spojení s § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

14. V tomto rozsahu odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. znovu přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je opodstatněné pouze zčásti.

15. Odvolací soud nejprve ke skutkové stránce věci uvádí, že soud I. stupně svá skutková zjištění čerpal z řádně provedeného dokazování a jím zjištěný skutkový stav je v zásadě způsobilým podkladem pro rozhodnutí o věci samé. K právní stránce věci je třeba uvést, že i zde bylo posouzení věci ze strany soudu I. stupně v zásadě správné, pokud soud věc posoudil podle příslušných ustanovení OdpŠk a dospěl na tomto základě ke správnému závěru o tom, že základ nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je dán. S ohledem na závazný právní názor vyslovený ve výše citovaném rozsudku dovolacího soudu setrvává odvolací soud na závěru, že soud I. stupně stanovil správně i základní částku odškodnění, přičemž pro stručnost odkazuje na argumentaci uvedenou v odůvodnění rozsudku ze dne [datum], kterou Nejvyšší soud akceptoval. Rovněž na odůvodnění snížení základní částky o 20 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení není důvod cokoli měnit. Vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu ČR pak odvolací soud nepřistoupil k ponížení základní částky z důvodu sníženého významu pro žalobce. Nadále však zastává názor, že žalobce netvrdil nic, co by vedlo k závěru o umocnění hloubky zásahu či ovlivnění životní situace žalobce nepřiměřenou délkou daného řízení. Žalobce vzhledem k ranému věku mohl objektivně vzato těžko posoudit následky dědického řízení pro svou obou a uvědomit si komplikace v podobě exekučních řízení. Není tedy důvodu základní částku z důvodu zvýšeného významu pro žalobce jakkoli navyšovat. Vzhledem k výše uvedenému závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu naopak přistoupil odvolací soud k navýšení základní částky z důvodu postupu orgánu veřejné moci. Za odpovídající shora uvedeným skutkovým zjištěním považuje navýšení o 10 %. Sám žalobce se na prodloužení řízení svým jednáním nepodílel, důvod pro další modifikaci proto dán není.

16. Odvolací soud takto dospěl ke konečné výši odškodnění v částce [částka] ([částka] – 20% + 10 %). Pravomocným výrokem I. rozsudku soudu I. stupně byla žalobci přiznána částka [částka] s příslušenstvím, pročež mu dále náleží částka [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 ročně od [datum] do zaplacení. Nárok na úrok z prodlení vychází z ust. § 15 odst. 1 OdpŠk, podle kterého je třeba náhradu vyplatit do 6 měsíců od uplatnění nároku; následujícího dne se stát dostává do prodlení podle ustanovení § 1968 o. z., a v takovém případě je povinen žalobci zaplatit též úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z., a to ve výši určené podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 7. 40. [rok], pročež se žalovaná dostala do prodlení dnem [datum].

17. Pokud jde o lhůtu k plnění, je namístě stanovit ji v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. delší než v základní délce 3 dnů, neboť je třeba zohlednit specifika plnění poskytovaného ze státního rozpočtu, jež vyžaduje více času s ohledem na s tím související formální postupy. Za přiměřenou tak lze považovat pariční lhůtu v trvání 15 dnů.

18. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu I. stupně v zamítavém meritorním výroku II. ve vztahu k částce [částka] co do částky [částka] změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) tak, že podané žalobě v tomto rozsahu vyhověl, jinak jej co do částky [částka] s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

19. S ohledem na změnu napadeného rozhodnutí nyní odvolací soud znovu rozhoduje o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) i soudem dovolacím (§ 243g odst. 1 poslední věta o. s. ř.). Právo na náhradu v tomto případě náleží žalobci podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 a § 243g odst. 1 o. s. ř., neboť přiznání peněžitého zadostiučinění (byť v nižší částce) je v obdobných případech nutno posuzovat jako plný úspěch. Náklady žalobce v tomto řízení sestávají z odměny jeho zástupce (advokáta) za 8 úkonů právní služby po [částka] podle ustanovení § 7 AT (z tarifní hodnoty [částka] podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a/ AT) spočívajících v převzetí věci, sepisu žaloby, písemné podání ve věci samé ze dne [datum], účast na jednání před soudem I. stupně ve dnech 8. 10. a [datum], písemné podání ve věci samé ze dne [datum] doplněné podáním ze dne [datum] (odvolání), písemné podání ve věci samé ze dne [datum] doplněné podáním ze dne [datum] (dovolání), účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] / § 11 odst. 1 písm. d), g) AT Ke každému z těchto úkonů náleží advokátovi též paušální náhrada hotových výdajů po [částka] / § 13 odst. 1, 4 AT, tj. celkem ve výši [částka]. K souhrnu těchto částek je dále třeba přičíst 21% DPH ([částka]) a žalobcem zaplacené soudní poplatky ve výši [částka] Celkem tedy činí náklady žalobce částku [částka]. Tuto částku je třeba zaplatit rovněž ve lhůtě 15 dnů, a to k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

20. Náklad žalobce na zastoupení advokátem za písemná podání ze dne [datum] (doplnění odvolání) a ze dne [datum] (doplnění dovolání) nepovažuje odvolací soud za účelně vynaložený náklad. Jakkoli žalobce rozdělil odvolání a dovolání vždy na 2 úkony, není tu žádný věcný důvod, který by si takový postup vyžádal. Za účelný je proto považován v obou případech v souhrnu vždy jen úkon jediný. Za nikoli účelně vynaložené považuje odvolací soud dále náklady na následující úkony právního zástupce žalobce: návrh na vstup vedlejšího účastníka (ze dne [datum]), odvolání proti usnesení soudu I. stupně, kterým návrh žalobce na nepřipuštění vedlejšího účastníka na straně žalované zamítl (ze dne [datum]), dovolání žalobce proti usnesení, kterým bylo usnesení soudu I. stupně v uvedené procesní věci potvrzeno (ze dne [datum]), žádost o osvobození od soudních poplatků (ze dne [datum]), odvolání žalobce proti usnesení soudu I. stupně, kterým žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl (ze dne [datum]). Veškeré tyto úkony nevedly k účelnému uplatňování nebo bránění práva žalobce ve vztahu k meritu věci (zda byla délka předmětného řízení přiměřená, potažmo jaká náleží žalobci výše odškodnění), což je zřejmé již z toho, že žalobce neměl s žádným z těchto úkonů procesní úspěch a celý řetězec zamítavých rozhodnutí byl zakončen zastavením dovolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku žalobcem za podané dovolání. Jelikož tedy náklady na zastoupení žalobce advokátem za tyto úkony nelze považovat za účelně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nemá žalobce proti žalované a vedlejší účastnici na straně žalované právo na jejich náhradu (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contr.).

Poučení