19 Co 1114/2021-440

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Jiříkové a soudců Mgr. Ing. Martiny Lacinové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti; žalované: ; [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [titul], sídlem [adresa], o odškodnění pracovního úrazu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.6.2021, č. j. 30 C 200/2015-393 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci II. a ve výroku v odstavci I., v části týkající se zamítnutí žaloby co do částky [částka], potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I., v části týkající se zamítnutí žaloby co do částky [částka] a ve výroku v odstavci IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

III. Odvolací soud nařizuje, aby v dalším řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích věc projednal a rozhodl jiný senát, než předseda [titul] [jméno] [příjmení] a přísedící [titul] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu v části týkající se zaplacení částky [částka] (výrok v odstavci I.), dále ohledně povinnosti žalované hradit žalobci částku [částka] měsíčně počínaje prosincem 2015 (výrok v odstavci II.). Žalované pak uložil povinnost zaplatit žalobci částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok v odstavci III.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku [částka] v téže lhůtě (výrok v odstavci III.). Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky [částka] jako škody na zdraví vzniklé mu dne [datum] v den nástupu žalobce do pracovního poměru u žalované. Domáhal se bolestného ve výši [částka] (ohodnoceno celkem 360 body), ztížení společenského uplatnění ve výši [částka] (ohodnoceno 1 050 body) to vše zvýšené na patnáctinásobek. Dále ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši [částka], ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíce březen až listopad 2015 ve výši [částka] a počínaje měsícem prosincem 2015 se domáhal renty [částka] měsíčně jako ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci opakovaně, rozsudkem ze dne 20.1.2016, č. j. 30 200/2015-89 žalobu zamítl, rozsudek soudu prvního stupně byl ve věci samé potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum], změněn byl pouze ve výroku o nákladech řízení a dovolání žalobce podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.6.2016, č. j. 19 Co 819/2016-119 bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dne [datum] Ústavní soud pak nálezem ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 615/17 shora uvedená rozhodnutí zrušil. Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 27.6.2018, č. j. 30 C 200/2015-225 žalobu opětovně zamítl a Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24.1.2019, č. j. 19 Co 819/2016-275 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudek krajského soudu a okresního soudu zrušil rozsudkem ze dne 21.1.2020, č. j. 21 Cdo 2034/2019-313 a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

2. Nejvyšší soud vycházel ze zjištění, že se žalobce ucházel o práci u žalované na pozici svářeč – zámečník, dne [datum] mu byla ráno v areálu žalované jejím zaměstnancem [jméno] [příjmení] přidělena práce, která spočívala v opravě„ gitterboxů“ svařováním a užitím brusky a tuto práci konal žalobce s vědomým jednatele žalované [jméno] [příjmení]. [jméno] [příjmení] žalobci řekl, co má na„ gitterboxech“ opravovat, kolik se jich musí opravit, aby se splnila norma a že tam má být do 15:30 hodin. Poté, co žalobci kolem 13.00 hodiny došla prkna potřebná pro opravu„ gitterboxů“, mu [jméno] [příjmení] sdělil, aby„ dělal gitterboxy do zásoby“, tzn., aby„ opravoval kov“. Poté, co žalobce přišel s tím, že„ má hotovo a nemá, co dělat“ a dotazoval se, kde se dělají podlahy, mu [jméno] [příjmení] sdělil, že„ nahoře v hale“, aniž by mu ukládal, aby si prkna nařezal, a že„ na to je jiný člověk“. Jednatel žalované poté, co se žalobce dostavil do kanceláře s tím, že nemá prkna, poslal žalobce domů a předpokládal, že žalobce přijde až druhý den, kdy se rozhodne, zda s ním bude uzavřena pracovní smlouva nebo mu budou čtyři odpracované hodiny proplaceny. Žalobce tento pokyn neuposlechl a z vlastní iniciativy začal řezat dřevo pro opravu„ gitterboxů“ na kapovací pile odpojené od přívodu elektrické energie a označené cedulí„ mimo provoz“, přičemž kolem 15:00 hodin utrpěl úraz pravé ruky. Nejvyšší soud učinil závěr o tom, že činnost vykonávaná žalobcem pro žalovanou vykazuje znaky závislé práce vyplývající z ust. § 2 zákoníku práce, neboť šlo o činnost vykonávanou žalobcem osobně, ve vztahu nadřízenosti žalované a podřízenosti žalobce, jménem žalované (pro její potřeby), podle jejích pokynů (pokynů jejího zaměstnance [jméno] [příjmení]), na náklady a odpovědnost žalované, v jejích prostorách (na jejím pracovišti) a v jím určené pracovní době. Vykonával-li žalobce pro žalovanou závislou práci, mohl tak učinit jen v rámci pracovněprávního vztahu, který mezi nimi mohl vzniknout uzavřením pracovní smlouvy nebo některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Učinil závěr o tom, že pokud by nesměřovaly výslovné projevy vůle žalobce a žalované v souvislosti s výkonem této závislé práce k platnému uzavření dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, pak by musel být mezi účastníky navázán pracovní poměr, neboť nemůže být pochyb o tom, že byl mezi nimi sjednán druh práce (svářeč – zámečník), který žalobce začal pro žalovanou s jejím vědomím vykonávat, místo výkonu práce (to místo, v němž začal pracovat), i den nástupu do práce, za který lze pokládat den [datum], kdy sjednanou práci svářeče – zámečníka začal skutečně vykonávat, a tím tedy byly všechny obsahové náležitosti pracovní smlouvy požadované zákonem splněny. Nejvyšší soud uzavřel, že pro zjištění, jaký právní vztah se mezi žalobcem a žalovanou vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je zjištění, co bylo skutečně projeveno. Bylo-li mezi žalobcem a žalovanou ujednáno, že o uzavření pracovního poměru mezi nimi se bude jednat až následujícího dne (na základě posouzení pracovních výsledků žalobce ze dne [datum]), a že dne [datum] tedy půjde jen o„ práci na zkoušku“, mohla by mít tato okolnost vliv pouze na délku (dobu trvání) základního pracovněprávního vztahu sjednaného dne [datum], nikoliv ovšem na jeho povahu. Základnímu pracovněprávnímu vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemohl být na překážku ani nedostatek písemné formy dohody o jeho založení, neboť žalobce již započal s výkonem závislé práce pro žalovanou. Závěr odvolacího soudu o tom, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl jen faktický pracovní poměr, nepovažoval Nejvyšší soud za správný. Nejvyšší soud dále uzavřel, že činnost, při které žalobce utrpěl úraz a kterou vykonával z vlastní iniciativy (řezání dřeva na kapovací pile), byla objektivně konána pro žalovanou jako zaměstnavatele jak z hlediska věcného (nařezaná prkna byla potřebná pro opravu„ gitterboxů“, kterou dostal žalobce za úkol), tak i místního (v areálu žalované) a časového (v žalovanou určené pracovní době) a lze ji za předpokladu, že k ní žalobce nepotřeboval zvláštní oprávnění a ani ji nevykonával proti výslovnému zákazu žalované, považovat za plnění pracovních úkolů žalobce ve smyslu ust. § 273 odst. 2 zákoníku práce. V řízení nebylo zjištěno, že by k práci na kapovací pile bylo třeba zvláštního oprávnění a pokyn žalované, aby žalobce„ šel domů“ vydaný dne [datum] poté, co žalobci kolem 13:00 došla prkna potřebná pro opravu„ gitterboxů“, kterou pro žalovanou podle jejích pokynů prováděl, nepředstavuje podle dovolacího soudu zákaz výkonu činnosti žalobce na kapovací pile ve smyslu ust. § 273 odst. 2 zákoníku práce, neboť uvedený pokyn žalované takový výslovný zákaz neobsahuje a není z něj zřejmá žádná činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se žalobci zakazuje. Výslovný zákaz zaměstnavatele musí být adresován zaměstnanci, kterého se týká a musí z něj být zřejmá činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se zaměstnanci zakazuje. Podle dovolacího soudu při posuzování pokynu žalované, aby žalobce„ šel domů“, nelze odhlédnout ani od okolností, za kterých byl pokyn vydán, zejména od toho, že žalobci došla prkna potřebná pro opravu„ gitterboxů“ a že bez dalšího materiálu nemohl ve své pracovní činnosti pokračovat, a které tento pokyn reflektoval. Za těchto okolností se žalobce, který měl dne [datum] vykonávat práci až do 15:30 hodin, neměl podle dovolacího soudu důvod domnívat, že žalovaná by nesouhlasila s tím, aby si chybějící materiál opatřil sám pořezáním dřeva na volně přístupné kapovací pile, zejména když mu nedlouho předtím přidělil práci spojenou s použitím svařovacího zařízení a brusky, které nepochybně rovněž mohou být potencionálním zdrojem úrazu. Okolnost, že kapovací pila byla označena cedulí„ mimo provoz“ a odpojena od přívodu elektrické energie by podle dovolacího soudu mohla mít význam při posuzování, zda a popřípadě v jakém rozsahu se žalovaná zprostila odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem žalobce podle ust. § 367 zákoníku práce. [jméno] o sobě (ani ve spojení s pokynem žalované, aby žalobce šel domů) nemůže vést k závěru, že řezání dřeva na kapovací pile žalobce prováděl proti výslovnému zákazu žalované a že tato jeho činnost, kterou vykonával z vlastní iniciativy, proto nebyla plněním pracovních úkolů ve smyslu ust. § 273 odst. 2 zákoníku práce. Z těchto závěrů soud prvního stupně zcela vycházel, uzavřel, že mezi účastníky došlo k založení základního pracovněprávního vztahu a úraz žalobce je třeba považovat za pracovní, neboť k poškození jeho zdraví došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů (běžící pilou), a to při plnění pracovních úkolů (řezání prken). Soud prvního stupně pak posuzoval, zda popř. v jaké rozsahu se žalovaná zprostila odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem a učinil závěr o tom, že se zprostila odpovědnosti za škodu zcela, a proto rozsudkem ze den 27.5.2020, č. j. 30 C 200/2015-337 žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích pak usnesením ze dne 22.10.2020 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení poté, co učinil závěr o tom, že žalovaná se zprostila své odpovědnosti za pracovní úraz žalobce v rozsahu 60 % s následujícím odůvodněním.

3. Ust. § 367 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2013) umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně stanovených podmínek zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberalizaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost. Procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní). Aby se mohl zaměstnavatel zprostit své odpovědnosti z důvodu porušení bezpečnostních předpisů, musí se jednat ze strany zaměstnance o porušení konkrétního ustanovení bezpečnostního předpisu nebo pokynu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1084/2009), musí se jednat o předpis, jehož obsahem je ochrana života a zdraví zaměstnanců, o takový předpis, který určitý způsob jednání upravuje anebo zakazuje. Při posuzování toho, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných. Žalovaná na výzvu soudu učiněnou ve smyslu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ohledně posouzení, zda se odpovědnosti zprostila, akcentovala to, že úraz si žalobce způsobil sám tím, že zapojil sám pilu označenou cedulí„ mimo provoz“ a nesplnil svou prevenční povinnost. Jak bylo ale shora uvedeno, při posuzování toho, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se nelze dovolávat všeobecných ustanovení, prevenční povinnosti, neboť to nemá za následek liberaci z odpovědnosti za škodu. Samotná skutečnost, že zaměstnanec porušil předpisy nebo pokyny k zajištění BOZP, ještě k liberaci zaměstnavatele z jeho odpovědnosti nepostačuje, zaměstnanec musí být s těmito předpisy a pokyny ve smyslu ust. § 367 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákoníku práce řádně seznámen a jejich znalost a dodržování soustavně vyžadováno a kontrolováno. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že žalovaná nemohla žalobce proškolit ohledně bezpečnosti práce na kapovací pile, neboť žalobce nebyl k výkonu práce na této pile přijímán, žalovaná však nesplnila ani svou povinnost provést ve smyslu ust. § 103 odst. 2 zákoníku práce při nástupu do práce vstupní školení a poskytnout informace o hrozícím nebezpečí a způsobu ochrany proti němu, objasnit rizika a zásady bezpečného chování na pracovišti. Žalovaná netvrdila, že by seznámila žalobce s předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo konkrétními pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které pak žalobce porušil, a proto nemohou být splněny předpoklady pro zproštění odpovědnosti žalované z důvodu uvedeného v ust. § 367 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákoníku práce. Jediným možným důvodem pro zproštění odpovědnosti žalované je ve smyslu ust. § 367 odst. 2 písm. f) zákoníku práce lehkomyslné jednání zaměstnance, které je samostatným důvodem pouze pro částečné zproštění se odpovědnosti. Jedná se o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečností předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce, o kterých zákon výslovně stanoví, že je za lehkomyslné jednání nelze považovat, se pro naplnění skutkové podstaty ust. § 367 odst. 2 písm. b) zákoníku práce vyžaduje tzv. kvalifikovaná lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz). Další podmínkou, která musí být splněna současně (i kdyby jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo hazardní) je, aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým způsobem chování zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel trpí nebo toleruje (rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1969 sp. zn. 7 Cz 22/69). Žalovaná tvrdila důvody, které mají vést ke zproštění její odpovědnosti, skutkově je vymezila a na soudu pak bylo, aby posoudil, zda jsou dostatečné pro zproštění její odpovědnosti. Odvolací soud v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí seznámil účastníky s tím, že se bude zabývat i otázkou zproštění žalované z důvodu lehkomyslného jednání zaměstnance ve smyslu ust. § 367 odst. 2 písm. b) zákoníku práce Odvolací soud vychází ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce byl přijímán na práci svářeče, jako svářeč začal u žalované pracovat. Práci na kapovací pile vykonával z vlastní iniciativy, v řízení nebylo zjištěno, že práce na kapovací pile vyžadovala zvláštní oprávnění, proškolen k této práci však žalobce nebyl a ani být nemohl, neboť žalovaná nemohla předpokládat, že bude na tomto stroji práci z vlastní iniciativy vykonávat. Žalobce začal pracovat na stroji, který byl předtím odpojen od přívodu elektrické energie, stroj si musel sám do přívodu elektrické energie zapojit, v řízení bylo zjištěno, že u stroje se nacházela i cedule„ mimo provoz“. Tato umístěná cedule spolu s odpojením stroje od elektrické energie byla dostatečným upozorněním pro to, aby se na stroji nepracovalo. V řízení nevyšlo ani najevo, že by žalovaná práci na tomto stroji trpěla nebo tolerovala. Pokud žalobce začal na stroji označeném cedulí„ mimo provoz“ pracovat, jednal v rozporu s obvyklým chováním zaměstnanců. V řízení bylo odvolacím soudem z výpovědi samotného žalobce zjištěno, že aby uvedl pilu do provozu, musel několikrát zvednout spínač, sám tuto situaci vyhodnotil tak, že„ s pilou muselo být něco špatně“. Pokud na takovém stroji, který vykazoval znaky poruchovosti a práce na něm mu nebyla přidělena, předtím ji ani nevykonával a nebyl k ní proškolen, přesto dále pokračoval v práci, jednalo se o nebezpečné riskování a hazardérství. Žalobce vědomě podstoupil riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví, vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem si musel být vědom, že jde o počínání ohrožující jeho zdraví, a to zvláště za situace, kdy předtím vykonával práci spojenou s použitím svařovacího zařízení a brusky, která může být také potencionálním zdrojem úrazu. Ačkoliv žalovaná odpovídá za škodu bez ohledu na vlastní zavinění, je třeba s ohledem na shora uvedené okolnosti případu její odpovědnost snížit, neboť k pracovnímu úrazu došlo i v důsledku nebezpečného riskování a hazardérství žalobce. Žalobce musel vědět, že si takovým jednáním může přivodit pracovní úraz, lehkomyslně ale spoléhal, že se mu nic nestane. Pokud žalobce namítal, že si nevšiml cedule„ mimo provoz“, odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně o tom, že toto tvrzení žalobce je účelové. V řízení bylo prokázáno, že cedule„ mimo provoz“ se u předmětného stroje nacházela, byla čitelná, viditelně umístěná a byly vytvořeny podmínky pro to, aby ji žalobce mohl vnímat a porozumět jejímu obsahu. Navíc kapovací pila šla zapnout velice špatně, sám žalobce si učinil úsudek, že s „ pilou je něco špatně“, byl si vědom faktu, že stroj není technicky v pořádku a přesto na stroji v práci z vlastní iniciativy, ke které nebyl proškolen, pokračoval. Ze strany žalobce šlo o vědomé riskování a hazardérství, které se na vzniku pracovního úrazu podílelo takovou měrou, že musí vést k částečnému zproštění žalované z odpovědnosti za pracovní úraz v rozsahu pohybujícímu se u hranice maximálního možného zproštění (ve smyslu ust. § 367 odst. 3 zákoníku práce dvě třetiny).

4. Soud prvního stupně se pak v dalším řízení zabýval tím, zda byl pracovní poměr žalobce uzavřen na dobu určitou či neurčitou, vycházel ze zjištění, že jednatel žalované předpokládal, že o tom, zda se žalobcem uzavře pracovní poměr nebo mu budou 4 odpracované hodiny proplaceny, rozhodne až dalšího dne a ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu toto ujednání, že o uzavření pracovního poměru mezi nimi se bude jednat až následujícího dne, mohlo mít vliv pouze na délku pracovněprávního vztahu, nikoliv na jeho povahu. Učinil závěr o tom, že pracovněprávní vztah mezi účastníky sjednaný dne 6.8.2013 mohl vzniknout pouze na tento den, tedy na dobu určitou, neboť dalšího dne by buď žalovaná rozhodla, že žalobce nechce přijmout jako zaměstnance nebo by s ním uzavřela nový pracovněprávní vztah s novým obsahem, patrně i jinou formou. Žádný z účastníků dne 6.8.2013 neměl a ani neprojevil vůli, že by měl tento pracovněprávní vztah mezi účastníky trvat na dobu neurčitou, tedy že měl žalobce chodit do práce i v následující dny. Zaměstnanec žalované [jméno] [příjmení] žalobci sdělil, že má svoje pracovní schopnosti prokázat pouze v ten jeden den, a to pouze do 15:30 hodin. Pokud žalobce dovozuje uzavření pracovněprávního vztahu na dobu neurčitou z obsahu inzerátu na pracovní místo, o které se ucházel, jedná se o obecnou a nezávaznou nabídku určenou všem uchazečům a ani osoba jednající s žalobcem ohledně práce z něj nevycházela. Žalobce se po skončení pracovní neschopnosti 21.2.2015 neucházel o další zaměstnání, nechoval se tak jako kdyby považoval pracovněprávní vztah za stále běžící, nepokusil se nastoupit do práce. Až v dopise ze dne 27.4.2015, kterým byl uplatněn nárok na náhradu škody vůči žalované, právní zástupce žalobce účelově uvedl, že žádá o sdělení, zda a za jakých podmínek jsou schopni žalobce dále zaměstnávat. Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že poté co dostal žalobce od žalované pokyn, aby„ šel domů“, došlo ke změně původně sjednaného pracovního poměru na dobu určitou do 15:30 hodin a pracovní poměr již ukončili kolem 13:00 hodin. Žalovaná projevila svou vůli zkrátit pracovní poměr a žalobce z touto změnou podle soudu konkludentně souhlasil. Pokud jde o jednotlivé nároky, učinil závěr o tom, že nárok na ztrátu na výdělku je možné přiznat jen do data přiznání starobního důchodu, k čemuž u žalobce došlo k 9.6.2013. Ze zjištěných okolností je podle soudu zřejmé, že by žalobce nebyl u žalované ani nadále zaměstnán, neboť s výkonem jeho práce nebyla žalovaná spokojena a další nový pracovněprávní vztah následujícího dne s ním uzavřít nechtěla. Z těchto důvodů není podle soudu nárok dán. Učinil závěr o tom, že žalobce má nárok, s ohledem na částečné zproštění žalované, pouze na 40 % bolestného a ztížení společenského uplatnění stanoveného lékařem, které bylo v případě bolesti ohodnoceno 360 body a zohledněn byl i náročný způsob léčení (infekce) navýšením o 50 %. Žalobce podle soudu netvrdil žádné další skutečnosti, ze kterých by vyplýval důvod pro navýšení základního nároku v násobcích. Z částky 43 200 Kč představující ohodnocení bolestného při hodnotě 1 bodu 120 Kč tak byla žalobci přiznána částka 17 280 Kč. Pokud jde o ztížení společenského uplatnění, v základu byla požadována částka 126 000 Kč odpovídající stanoveným 1 050 bodům s ohledem na poruchu hybnosti, ztuhlost a ztrátu posledního článku palce, když lékař v posudku uvedl, že základní úchopovou schopnost pravé ruky se podařilo obnovit, žalobce tedy pravou ruku může v omezeném rozsahu používat, když operace byly provedeny úspěšně a bez komplikací. Porucha hybnosti těžkého stupně byla zjištěna jen u druhého prstu, u III. a V. byla klasifikována pouze ztuhlost. Podle soudu základní sazbou bylo dostatečně ohodnoceno žalobcem popisované ztížení společenského uplatnění. Invalidita byla přiznána nejen pro následky předmětného úrazu, ale i pro těžké omezení hybnosti pravého ramenního kloubu po jeho zhmoždění, s hypotrofií pletence, což s úrazem nesouvisí. Afunkčnost pravé ruky byla posuzována ještě před poslední operací žalobce provedenou dne [datum], kdy mu byly uvolňovány šlachy k obnovení hybnosti. Soud má za to, že výpověď žalobce je do značné míry účelová, následky úrazu uměle zvětšovány a negativní pohled na jeho současnou situaci mohl být ovlivněn i tím, že žalobce je neurastenický sy depresivní (posudek o invaliditě). Žalobce podle soudu„ hovořil patrně o činnostech, které patrně přestal vykonávat již dříve před úrazem, nikoliv až v důsledku úrazu (např. malování a výstavu obrazů v roce 1989)“. Žalobce uváděl, že má mít velké bolesti v noze, nemůže nikdy udělat ani krok, ale od doby převazů ruky po úrazu v roce 2013 to již nikdy s žádným lékařem neřešil a podle soudu nemůže to být tak závažné, jak popisuje. Výpověď žalobce znevěrohodňuje podle soudu i skutečnost, že si v červenci 2020 nechal zaregistrovat živnostenské oprávnění na výrobu a opracování jednoduchých výrobků z kovu nebo že si dne 24.10.2019 manipuluje postiženou pravou rukou na obličeji s křehkým a tenkým předmětem jako jsou brýle, což by nemohl podle soudu vykonávat za situace, kdy jako pravák by měl pravou ruku nefunkční, ztuhlou či necitlivou. Soud učinil závěr o tom, že k výpovědi žalobce ani přihlížet nemůže, neboť poté, co žalobce vypovídal pouze ve svůj prospěch, jeho právní zástupce výslech ukončil, aniž by žalovaná strana mohla dotazy ověřit a zjistit podstatné skutečnosti týkající se ztížení společenského uplatnění žalobce. Podle soudu žalobce neprokázal žádné důvody pro zvýšení odškodnění násobky základní sazby, ze které bylo přiznáno pouze 40 %, tj. částka 50 400 Kč. Soud při posuzování nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění přihlédl i ke skutečnosti, že žalobce si způsobil úraz sám nebezpečným riskováním a hazardérstvím a to ještě za okolností, kdy byl pouze uchazečem o zaměstnání, předváděl, zda práci umí a žalovaná se teprve rozhodovala, zda má přijmout za žalobce odpovědnost jako za svého zaměstnance a to i z titulu náhrady škody. Neobvyklé jsou podle soudu i okolnosti samotného úrazu, kdy se podle verze žalobce pila sama zapnula, sama spadla a uřízla mu prsty pravé ruky (ač touto rukou jako pravák měl pilu tlačit dolů), takže žalovaná podle soudu logicky poukázala i na variantu úmyslného sebepoškození, která však nebyla dostatečně prokázána. Přesto k těmto skutečnostem je podle soudu nutné v rámci posuzování odpovídající výše nároků přihlédnout.

5. Proti tomuto rozsudku se žalobce odvolal s odůvodněním, že soud pokud jde o dobu trvání pracovního poměru neučinil žádná konkrétní skutková zjištění, ze kterých by vyplývalo, že mezi účastníky byl výslovně sjednán pracovní poměr na dobu určitou od blíže neurčeného počátku do 15:30 hodin dne 6.8.2013, popř., že by měl být na každý den uzavírán nový pracovní poměr. S procesní obranou přichází žalovaná teprve při jednání konaném dne 19.5.2021, tedy s odstupem téměř 6let od podání žaloby a tvrdí, že si účastníci ujednali, že o uzavření pracovního poměru mezi nimi se bude jednat až následujícího dne, a že dne 6.8.2013 půjde jen o práci na zkoušku a že pracovněprávní vztah byl uzavřel na 1 den a šlo o dohodu o provedení práce. Bližší např. časové vymezení trvání pracovního poměru žalovaná neuvedla, ani neoznačila žádný důkaz, přesto nalézací soud z vlastní iniciativy na tomto tvrzení založí svoje rozhodnutí, přičemž se v rozhodnutí opírá o stejné důkazy, které měly v přecházejících řízení prokazovat neexistenci pracovněprávního vztahu mezi účastníky. Takový postup je nepřesvědčivý, účelový a porušuje zásadu rovnosti účastníků řízení. Rozporné jsou i závěry o důvodech ukončení pracovního poměru, na straně jedné je jako důvod uváděn nedostatek materiálu, na straně druhé zjevně nedostatečná výkonnost zaměstnance. S ohledem na obsah pracovní nabídky neměl žalobce důvod pochybovat o tom, že je přijímán do pracovního poměru na dobu neurčitou, resp. neměl důvod se domnívat, že se pracovní poměr uzavírá na dobu určitou do 15:30 hodin popř. 13:00 hodin téhož dne, popř. že bude každý den uzavírán nový pracovní poměr. Nedostatek materiálu není důvodem pro ukončení pracovního poměru, ale jedná se o překážku v práci na straně zaměstnavatele s nárokem zaměstnance na náhradu mzdy, tudíž zaměstnanec nemá důvod v tomto případě ukončovat pracovní poměr. Pokud nalézací soud odůvodnil nenavýšení bolestného tím, že žalobce netvrdil ohledně tohoto nároku rozhodné skutečnosti, pak měl žalobce o tomto poučit podle § 118a o.s.ř. a obdobně měl postupovat i v případě ztížení společenského uplatnění. U tohoto nároku soud opřel svoje rozhodnutí o nepodložené úvahy a spekulace (účelovost a ovlivnění výpovědi žalobce psychickými problémy, existence živnostenského oprávnění, fotografie žalobce atd.) namísto, aby provedl navrhovaný znalecký posudek, jehož součástí by bylo nejen bodové ohodnocení ZSU, ale rovněž věcný popis, v čem konkrétně ZSU spočívá. Důkazní návrh účastnickým výslechem žalobce byl navržen pouze žalobcem a to výlučně k prokázání omezení, která u žalobce v důsledku úrazu nastala. Veškeré otázky právní zástupkyně žalované týkající se ZSU byly žalobcem zodpovězeny, teprve poté, co právní zástupkyně žalované pokládala žalobci otázky, které se netýkaly okolností, pro které byl důkaz navržen ani předmětu řízení, vznesl právní zástupce opakovaně námitku nepřípustnosti těchto otázek. Tendenčnost postupu soudu završuje důvod nenavýšení uvedený v bodě 66. (nebezpečné hazardérství a riskování), ve kterém opakovaně vyjadřuje svůj nesouhlas s právním názorem dovolacího soudu, který by měl bez výhrad respektovat, ale žalobci opakovaně přitěžuje za totéž jednání, když odvolací soud v předcházejícím řízení dospěl k závěru o částečném zproštění odpovědnosti žalované ve smyslu ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zákoníku práce ve výši 60 %. Stanovená náhrada je nedostatečná a zcela se vymyká běžné soudní praxi.

6. Žalovaná považovala rozsudek soudu prvního stupně za správný, pokud učinil závěr o tom, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah pouze na jeden den, tedy na dobu určitou. Ačkoliv žalobce vychází z inzerátu, na základě kterého žalovaná nabízela volné pracovní místo na pozici svářeč – zámečník za mzdu 12 000 Kč s tím, že by byl případně uzavřen pracovní poměr od 25.7.2013 na dobu neurčitou, v inzerátu nebylo zaručeno, že uchazeč danou práci opravdu dostane. To potvrzují i výslechy svědků, které se shodují, že každý uchazeč o zaměstnání byl vždy nejprve podroben zkoušce své šikovnosti a teprve po jejím úspěšném splnění byla uchazeči inzerovaná pozice nabídnuta. Žalovaná se ztotožňuje se závěrem, že inzerát je obecnou a nezávaznou nabídkou určenou všem uchazečům a zcela jistě se nejedná o závaznou pracovní smlouvu. Sdílí závěr, že v daný den se jednalo jen o práci na zkoušku, žalobci byla vysvětlena podmínka, za které by s ním byla v budoucnu uzavřena pracovní smlouva, tou podmínkou bylo splnění normy 20 opravených boxů za den. Skutečnost, že si byl žalobce vědom toho, že si jde 6.8.2013 práci pouze vyzkoušet, vyplývá i z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], která žalobci v telefonickém hovoru„ asi den předem“ sdělila, že si má přijít práci vyzkoušet. Žalovaná má podle § 30 odst. 1 zákoníku práce právo si svobodně na základě„ kvalifikace, nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností“ vybrat své budoucí zaměstnance. Jelikož žalobce nesplnil požadované podmínky, neměla úmysl s žalobcem pracovní smlouvu na pozici svářeč – zámečník uzavřít. Svědkyně [příjmení] poslala žalobce domů nikoliv z důvodů překážky v práci, ale z důvodu nedostatečných schopností a nezájmu s žalobcem následující den pracovní poměr uzavřít. Ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal důvody pro zvýšení odškodnění o násobky základní sazby i s tím, že žalobce své problémy zveličuje, jeho výpověď ohledně míry snížení jeho společenského uplatnění byla nevěrohodná a soud správně přihlédl k žalovanou předkládaným důkazům.

7. Odvolací soud při odvolacím jednání konaném dne [datum] seznámil účastníky s odlišným právním názorem odvolacího soudu týkajícího se doby trvání pracovního poměru, kdy odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že pracovní poměr žalobce u žalované byl uzavřen na 1 den, na 8.6.2013 od nástupu do práce do 15.30 hodin a dále s odlišným právním názorem na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která ve smyslu ust. § 386 zákoníku práce ve znění k 31.12.2013 v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou přísluší i po této době, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že postižený by byl i nadále zaměstnán, když u poživatele starobního důchodu platí úprava uvedená v ust. § 386 odst. 2 zákoníku práce, podle které nepracuje-li z důvodů, které souvisí s pracovním úrazem, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po dobu, po kterou by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání mohl pracovat. Žalobce byl dále vyzván podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, u nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění, aby doplnil svá skutková tvrzení uvedená v žalobě v konkrétní rovině s tím, že je třeba podrobně popsat, v čem žalobce spatřuje zvlášť výjimečný případ hodný zvláštního zřetele odůvodňující zvýšení bolestného a ztížení společenského uplatnění, když poučen byl o následcích nesplnění výzvy. Žalobce podáním ze dne 20.12.2021 doplnil svá skutková tvrzení uvedená v žalobě a k prokázání těchto tvrzení navrhl i důkazy.

8. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalobce má náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o.s.ř. Jako odvolací důvod je uveden odvolací důvod uvedený v ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. a shledal, že odvolání je důvodné.

9. V daném případě jde o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalobce je státním občanem Slovenské republiky. Ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ER) EU č. 1215/2012 je dána příslušnost českého soudu, Okresního soudu v Českých Budějovicích a podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 soud o žalobě rozhoduje na základě zákonů České republiky. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, kdy došlo ke vzniku pracovněprávního vztahu a úrazu žalobce podle zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen zákoník práce).

10. Soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu učinil závěr o tom, že mezi účastníky došlo k založení základního pracovněprávního vztahu a že úraz, který žalobce utrpěl, je třeba považovat za pracovní, neboť k poškození jeho zdraví (uříznutí prstů na pravé ruce) došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů (běžící pilou), a to při plnění pracovních úkolů (řezání prken). Činnost, kterou žalobce dne 6. 8. 2013 v areálu žalované vykonával, vykazuje znaky závislé práce vyplývající z ust. § 2 zákoníku práce, šlo o činnost vykonávanou žalobcem osobně ve vztahu nadřízenosti žalované a podřízenosti žalobce, jménem žalované (pro její potřeby, podle pokynů jejího zaměstnance [jméno] [příjmení]) na náklady a odpovědnost žalované, v jejích prostorách (na jejím pracovišti) a v jím určené pracovní době. V řízení nebylo zjištěno, že by nevýslovné projevy vůle žalobce a žalované v souvislosti s výkonem této závislé práce směřovaly k platnému uzavření dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a mezi účastníky pak musel být navázán pracovní poměr, neboť mezi nimi byly sjednány druh práce (svářeč – zámečník), který žalobce začal pro žalovanou s jejím vědomím vykonávat, místo výkonu práce (to místo, v němž začal pracovat), i den nástupu do práce, za který lze pokládat den 6. 8. 2013, kdy danou práci zámečníka začal skutečně vykonávat a tím tedy byly všechny obsahové náležitosti pracovní smlouvy požadované zákonem splněny. Tomuto základnímu pracovněprávnímu vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemohl být na překážku ani nedostatek písemné formy, neboť žalobce již začal s výkonem závislé práce pro žalovanou. Činnost, při které žalobce utrpěl úraz a kterou vykonával z vlastní iniciativy (řezání dřeva na kapovací pile), byla objektivně konána pro žalovanou jako zaměstnavatele jak z hlediska věcného, tak i místního a časového a lze ji za situace, kdy k ní žalobce nepotřeboval zvláštního oprávnění a nevykonával ji proti výslovnému zákazu žalované, považovat za plnění pracovních úkolů žalobce ve smyslu ust. § 273 odst. 2 zákoníku práce. Pokyn žalované, aby žalobce šel domů, vydaný dne 6. 8. 2013 poté, co žalobci kolem 13:00 hodin došla prkna potřebná pro opravu„ gitterboxů“, kterou pro žalovanou podle jejích pokynů prováděl, nepředstavuje zákaz výkonu činnosti žalobce na kapovací pile ve smyslu ust. § 273 odst. 2 zákoníku práce, neboť uvedený pokyn žalované neobsahuje výslovný zákaz a není z něj ani zřejmá žádná činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se žalobci zakazuje. Vyšel i ze závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaná se z důvodů shora uvedených zprostila své odpovědnosti za pracovní úraz v rozsahu 60 %. Pokud jde o dobu trvání pracovního poměru, odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že pracovní poměr byl mezi účastníky sjednán na dobu určitou od doby, kdy začal pro žalovanou vykonávat práci dne 6.8.2013 do 15.30 hodin, neboť účastníky bylo výslovně sjednáno ve smyslu ust. § 39 odst. 1 zák. práce, že dne 6.8.2013 půjde jen o„ práci na zkoušku“, která měla trvat do 15.30 hodin s tím, že o uzavření dalšího pracovního poměru mezi nimi se bude jednat až následujícího dne (na základě posouzení pracovních výsledků žalobce ze dne 6.8.2013). I dovolací soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že toto ujednání účastníků by mohlo mít na délku pracovněprávního poměru vliv, s tímto tvrzením nepřichází žalovaná nově, tato zjištění o práci na zkoušku byla učiněna z výpovědi svědka [příjmení], [příjmení], [příjmení] a Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.1.2020, č. j. 21 Cdo 2034/2019-313 z těchto zjištění vycházel, když učinil závěr o tom, že takové ujednání, tedy že půjde jen o„ práci na zkoušku“, mohlo mít vliv pouze na délku (dobu trvání) základního pracovněprávního vztahu sjednaného dne 6.8.2013, nikoliv na jeho povahu. Odvolací soud však nesdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že pracovní poměr byl ukončen ve 13.00 hodin, kdy žalovaná dala žalobci pokyn, aby šel domů poté, co žalobci kolem 13.00 hodin došla prkna a že žalobce s ukončením pracovního poměru konkludentně souhlasil. Odvolací soud je toho názoru, že tímto pokynem bylo žalovanou pouze reagováno na překážku v práci na straně zaměstnavatele (nedostatek prken potřebných pro opravu gitterboxů), který žalobce nerespektoval a začal pracovat na kapovací pile z vlastní iniciativy. Po dobu výkonu práce při opravě gitterboxů dne 6.8.2013 a na kapovací pile by náležela žalobci za tuto vykonanou práci mzda (§ 109 odst. 1 zákoníku práce), po dobu, kdy práci dne 6.8.2013 nevykonával, náhrada při překážkách v práci na straně zaměstnavatele. Tyto nároky však žalobce v řízení neuplatnil. Uplatněním nároku na mzdu není návrh žalobce učiněný podáním ze dne 15.6.2021, aby soud, pokud dospěje k závěru, že nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není dán, tento nárok posoudil jako nárok na mzdu. Každý z těchto nároků se odvíjí od jiného skutkového základu, nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je založen na tvrzení o ztrátě na výdělku, kdy zaměstnanec po skončení pracovní neschopnosti nedosahuje vlivem pracovního úrazu takového výdělku jako před pracovním úrazem a cílem je mu výdělek dorovnat, zatímco u nároku na mzdu se jedná o odměnu za vykonanou práci. Jedná se o dva rozdílné nároky, které musí být i samostatně uplatněny.

11. Podle ust. § 371 odst. 1 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží. Podle ust. § 371 odst. 6 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění. Za situace, kdy žalobci byl starobní důchod přiznán 9.6.2013, učinil soud prvního stupně správný závěr o tom, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z úrazu, který utrpěl žalobce dne 6.8.2013, žalobci nenáleží.

12. Pokud jde o ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti, podle ust. § 386 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, který utrpí pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou nebo při výkonu práce na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl tento pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že postižený by byl i nadále zaměstnán. Ostatní práva vyplývající z odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání tím nejsou dotčena. Podle ust. § 386 odst. 2 zákoníku práce utrpí-li pracovní úraz nebo byla-li zjištěna nemoc z povolání u poživatele starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu, pokud nepřestal být zaměstnán z důvodů, které nesouvisí s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání; nepracuje-li z důvodů, které souvisí s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu, po kterou by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání mohl pracovat. Ust. § 371 odst. 6 platí i zde. V případě, že zaměstnanec, který uzavřel pracovní poměr na dobu určitou, do té doby pravidelně pracoval nebo že je jinak zřejmé, že nešlo o zaměstnání ojedinělé, a že hlavním (základním) zdrojem příjmů zaměstnance byla výdělečná činnost a kdy lze proto důvodně předpokládat, že by byl, kdyby nedošlo k úrazu, opět zaměstnán, náleží náhrada za ztrátu na výdělku i za dobu po skončení pracovního poměru na dobu určitou. Z hlediska práva na ztrátu na výdělku není významné, zda by byl dále zaměstnán u stejného nebo jiného zaměstnavatele. Právo na náhradu má nejen tehdy, jestliže prokáže, že by byl dále zaměstnán, ale i v případě, kdy jeho zaměstnání lze podle okolností předpokládat. Soud prvního stupně měl jiný právní názor, kdy vycházel z toho, že nárok na ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti je možné přiznat jen do data přiznání starobního důchodu, otázkou, zda je možné podle okolností předpokládat, že by byl žalobce dále zaměstnán, se nezabýval a v důsledku jiného právního názoru žalobce nepoučoval podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o doplnění tvrzení a důkazních návrhů týkajících se této otázky. Za této situace nezbylo odvolacímu soudu, než v této části (co do částky 200 696 Kč) rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

13. Podle ust. § 372 odst. 1 zákoníku práce náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově. Podle ust. § 372 odst. 2 Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Touto vyhláškou byla vyhl. č. 440/2001 Sb., kdy podle ust. § 2 odškodnění bolesti se určuje podle sazeb ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla (dále jen„ poškozený“). Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku. Podle § 6 odst. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb. pokud škoda na zdraví vyžadovala náročný způsob léčení, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; náročným způsobem léčení se rozumí zejména infekce rány prodlužující dobu léčení. Podle ust. § 6 odst. 1 písm. b) pokud vyžadovala mimořádně náročný způsob léčení, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky nejvýše na dvojnásobek celkové částky bodového ohodnocení; mimořádně náročným způsobem léčení se rozumí zejména léčení zahrnující dlouhodobou plicní ventilaci, kanylaci velkých cév nebo dialýzu. Při hodnocení bolestného lékař žalobce zohlednil náročný způsob léčení a bolestné stanovené 240 body zvýšil o 50 %, tedy na 360 bodů a při hodnotě 120 Kč za 1 bod podle § 7 odst. 2 vyhlášky náhrada za bolest dosahuje celkem částky 43 200 Kč. Z této částky soud prvního stupně přiznal pouze částku 17 280 Kč (40 %) s ohledem na závěr o tom, že žalovaná se své odpovědnosti v rozsahu 60 % zprostila. Žalobce odůvodňoval navýšení nároku zdlouhavou, komplikovanou a bolestivou léčbou, na výzvu soudu své tvrzení doplnil tak, že základní ohodnocení bolesti neodpovídá jím skutečně bolesti vytrpěné. Jak bylo shora uvedeno, ust. § 6 vyhl. č. 440/2001 Sb. umožňuje lékaři, dospěje-li k závěru, že bodové ohodnocení nelze vyjádřit jen podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách vyhlášky, při stanovení podmínek zde uvedených, zvýšit bodové ohodnocení až na dvojnásobek. Tento závěr se ale může týkat jen odborného lékařského hodnocení škody na zdraví z hlediska náročnosti způsobu léčení, nezabývá se ale tím, zda toto základní bodové hodnocení, k němuž lékař dospěl (i s využitím všech možností zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. a/ a b/) vyjadřuje dostatečně tělesné a duševní strádání poškozenému způsobené, a zda by případně nebylo namístě ještě vyšší odškodnění, neboť k tomu lékaře vyhláška ani jiný zákonný předpis neopravňuje. Toto ohodnocení nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, její dlouhodobost či opakování při více zákrocích či jiné důvody zostřeného vnímání bolesti poškozeným. Ust. § 7 odst. 3 vyhlášky umožňuje soudu zvýšit částku odpovídající základnímu počtu bodů stanoveného lékařem ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Soudu přísluší zvažovat, zda bolest, kterou poškozený utrpěl v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, představuje ve srovnání s jinými obdobnými případy zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, rozhodnutí soudu ale závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, znalci náleží posouzení věci z odborného hlediska, zda nad rámec skutečností významných pro hodnocení podle ust. § 4 odst. 1 vyhlášky jsou zde okolnosti (při porovnání s jinými případy téhož typu i s případným přihlédnutím k osobnosti poškozeného), které se vymykají z typového rámce obdobných případů a které by mohly nasvědčovat, že se jedná o zvlášť výjimečný případ mimořádného zřetele. Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazů znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností (okolností, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo) sám, ve smyslu ust. § 7 odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a v kladném případě jaké zvýšení považuje za přiměřené (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010), a to porovnáním s jinými obdobnými případy.

14. Podle ust. § 7 odst. 3 ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud zvýšit i ztížení společenského uplatnění. Výše náhrady určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem zvýšení podle ust. § 7 odst. 3 je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, např. při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možností uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním ztížení společenského uplatnění. Úsudek soudu o přiměřenosti vychází jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2010 sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, ze dne 11.2.2020 sp. zn. 25 Cdo 3788/2018). Zvyšování odškodnění musí respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle. Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti a rozsahu náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Nezbytné je konkrétní zhodnocení, jak se následky pracovního úrazu projevily na zdravotním stavu žalobce a nakolik byly jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti po úraze omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jeho sportovních, společenských, kulturních, rodinných a jiných aktivit. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal důvody pro zvýšení odškodnění násobky základní sazby bez toho, že by žalobce poučil o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Jak bylo shora uvedeno, tuto vadu řízení napravil odvolací soud, žalobce vyzval k doplnění skutkových tvrzení a důkazů potřebných k jejich prokázání a žalobce tuto výzvu splnil podáním ze dne 20.12.2021. Důkazy navržené žalobcem však nemohou být provedeny odvolacím soudem (§ 213 odst. 3 a 4 o.s.ř.), neboť se jedná se o rozsáhlé doplnění dokazování a ke skutečnostem, které jimi mají být prokázány, bylo provedeno zcela nedostatečné dokazování a při hodnocení důkazů provedených se soud prvního stupně dopustil závažných pochybení. Soud prvního stupně učinil nesprávný závěr o tom, že k výpovědi žalobce s ohledem na ukončení účastnické výpovědi právním zástupcem žalobce přihlížet nemůže, k takovému postupu však nebyl žádný důvod. Žalobce jako účastník řízení vypovídal o tom, jak se projevily následky úrazu v jeho rodinném životě, ve sportovním, ve volnočasových aktivitách a odmítl vypovídat k otázce zakoupení domu a k nastalým finančním potížím. Soud prvního stupně nemohl učinit zjištění pouze ohledně těch skutečností, ke kterým žalobce nevypovídal, učinit zjištění měl ohledně skutečností, k nimž se žalobce vyjádřil. Pokud neměl tvrzení žalobce za prokázaná, měl žalobci, jak bylo shora uvedeno, poskytnout potřebné poučení. Z občanského soudního řádu nevyplývá, že by poznatky získané z výpovědi účastníka byly a priori méně spolehlivé, účastnickou výpověď je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz v souladu s ust. § 132 o.s.ř. Soud prvního stupně se dopustil, pokud jde o hodnocení účastnické výpovědi, řady spekulativních, ničím nepodložených i odborných závěrů (žalobce„ hovořil patrně o činnostech, které patrně přestal vykonávat již dříve před úrazem, nikoliv až v důsledku úrazu, následky úrazu jsou uměle zvětšovány a negativní pohled na současnou situaci žalobce mohl být ovlivněn i tím, že žalobce je neurastenický sy depresivní, nemožnost manipulace postiženou pravou rukou na obličeji s brýlemi v případě nefunkčnosti, ztuhlosti či necitlivosti ruky“). Soud také pochybil, když při posuzování výše nároku opětovně přihlédl k tomu, že si žalobce„ způsobil úraz sám nebezpečným riskováním a hazardérstvím za okolností, kdy byl pouze uchazečem o zaměstnání“, neboť tato otázka byla významná při posuzování toho, zda a v jakém rozsahu se žalovaná odpovědnosti zprostila a při zvažování přiměřenosti této náhrady nemůže být znovu zohledněna. Při posuzování přiměřenosti této náhrady nejsou významné ani okolnosti úrazu, soudem prvního stupně hodnocené jako„ neobvyklé“. Jak bylo shora uvedeno, předpokladem pro zvýšení podle § 7 odst. 3 je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, např. při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním, sportovním i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním. Pokud budou tyto výjimečné skutečnosti shledány, bude namístě učinit úsudek o přiměřenosti tohoto odškodnění. Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je pak podle ustálené judikatury vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 cdo 847/2004 ze dne 31.8.2004, ze dne 16.12.2019 sp. zn. 25 Cdo 1925/2008. Ačkoliv žalobci náleží odškodnění ZSU podle vyhl. č. 440/2001 Sb., úvahu o násobcích mimořádného zvýšení ZSU lze podpořit též porovnáním s procentním vyjádřením ztráty životních příležitostí ve smyslu Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, což by mohlo přispět ke spravedlivému a přiměřenému odškodnění (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3122/15), taková úvaha však musí být podložena posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (rozsudek Nejvyššího soudu z 26.9.2017, sp. zn. 25 Cdo 3940/2016).

15. S ohledem na shora uvedené tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části týkající se zamítnutí žaloby co do částky 96 987 Kč (ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) a v části týkající se renty ve výši 8 817 Kč měsíčně počínaje prosincem 2015. Co do částky 2 671 016 Kč a ve výroku v odstavci IV., o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle ust. § 219a odst. 1 písm. a), odst. 2 o.s.ř. a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. Výrok o povinnosti žalované zaplatit žalobci 67 680 Kč (40 % nároku na bolestné stanovené 360 body, tj. částkou 43 200 Kč a 40 % ZSU stanoveného 1050 body, tedy 126 000) nebyl o odvoláním dotčen a nabyl samostatně právní moci.

16. Odvolací soud dále podle ust. § 221 odst. 2 o.s.ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát než předseda [titul] [jméno] [příjmení] a přísedící [titul] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], neboť před soudem prvního stupně došlo k závažným vadám v poučovací povinnosti soudu a hodnocení provedených důkazů, které vedou opětovně ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a tento mimořádný krok odvolacího soudu je odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému senátu tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat.

Poučení