19 CO 193/2021 - 416

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Hráchové a soudců JUDr. Jiřího Škopka a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum], [rodné číslo] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum], [rodné číslo], bytem [adresa] c) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum], [rodné číslo], bytem [adresa] všichni zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovité věci, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 16. února 2021, č. j. 5 C 66/2020-230, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje v tom správném znění, že žalobce [jméno] [příjmení] je vlastníkem ideálních 4/6 k celku, žalobkyně [jméno] [příjmení] je vlastníkem ideální 1/6 k celku a žalobce [jméno] [příjmení] je vlastníkem ideální 1/6 k celku pozemku parc. [číslo] o výměře 261 m; jinak se v tomto výroku rozsudek potvrzuje.

II. Rozsudek se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad a) [částka], žalobkyni ad b) a žalobci ad c) každému [částka] k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech odvolacího řízení každému z žalobců [částka] k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Benešově (dále jen„ soud prvého stupně“) shora označeným rozsudkem určil, že původní žalobci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vlastní ve společném jmění manželů pozemek parc. [číslo] o výměře 261 m, v k. ú. [obec] u [obec], obec Radošovice, vytvořený geometrickým plánem pro rozdělení pozemku [číslo] 2019, vyhotoveným GeoNet - Ing. [jméno] [příjmení], ze dne [datum], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení [částka] k rukám jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud vyšel z žalobních tvrzení o tom, že původní žalobci [jméno] a [jméno] [příjmení] se stali vlastníky pozemku na základě vydržení, když ve společné jmění manželů vlastní pozemky st. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] s rodinným domem v k. ú. [obec] u [obec], a to od roku 1975 na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli s [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří předmětné nemovitosti koupili v roce 1947. Uvedené pozemky i sporná část pozemku byly od nepaměti oploceny a to minimálně od roku 1975. V rozsahu tohoto oplocení žalobci užívají a obhospodařují pozemky, přičemž tento stav nebyl nikým v minulosti rozporován. Kupní smlouvy z roku 1947 ani z roku 1975 neuvádějí výměry jednotlivých převáděných pozemků, ty jsou označeny v celkové výměře, součástí žádné kupní smlouvy nebyly katastrální mapy ani geometrické plány. V době uzavření kupní smlouvy v roce 1975 již byly všechny pozemky oploceny. Počátek vydržecí doby ve svůj prospěch pak žalobci dávali do souvislosti s uzavřenou kupní smlouvou z roku 1975. Teprve v rámci digitalizace katastrálních map se dozvěděli, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu, kdy vlastnictví k části pozemku oploceného je součástí pozemku [parcelní číslo] ve vlastnictví žalované. Minimálně od roku 1975 tak žalobci drží i tuto část pozemku v dobré víře a chovají se k ní jako vlastníci. Vlastnické právo tak nabyli vydržením, případně i mimořádným vydržením. Žalovaná nárok žalobců neuznávala, když namítala, že kupní smlouva z roku 1947 a také z roku 1975 konkrétně specifikuje předmět převodu, tedy jednotlivé pozemky, včetně výměr. Je přesvědčena, že žalobci se svévolně a protiprávně chopili držby předmětné části pozemku, aniž by pro takové jednání byly splněny zákonné podmínky. Nemohli proto jednat oni ani jejich právní předchůdci v omluvitelném omylu. Proto zde chybí dobrá víra, respektive poctivost, a to se zřetelem ke všem okolnostem. Dále namítala, že žalobci netvrdí a neprokazují, na základě jakých skutečností došlo k oplocení pozemku včetně sporné části. Protože k digitalizaci na území obce došlo již v březnu 2014, pak minimálně od tohoto okamžiku již nemohli žalobci být v dobré víře, že drží a užívají předmětnou část pozemku pro sebe s poctivým úmyslem. Navíc poukazovala na to, že vnuk žalobců v roce 2019 požadoval po obci odkup sporné části pozemku. Soud provedl ve věci především listinné důkazy, z nichž zjistil, že žalobci [jméno] a [jméno] [příjmení] vlastní ve společném jmění manželů pozemek st. [parcelní číslo] o výměře 384 m, jeho součástí je stavba [adresa], dále vlastní pozemek [parcelní číslo] o výměře 293 m - zahrada, vše zapsáno na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] u [obec], obec Radošovice. Žalovaná obec je pak vlastníkem pozemku [parcelní číslo] o výměře 10 315 m - ostatní plocha. Geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vytvořený Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] byl oddělen z pozemku [parcelní číslo] nový pozemek pod [parcelní číslo] o výměře 261 m. Z grafické části geometrického plánu je tak zřejmý tvar nově vzniklého pozemku. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že takto nově zaměřený a vytvořený pozemek se nachází za oplocením ve vlastnictví žalobců. Dále soud měl k dispozici trhovou smlouvu z roku 1947, kupní smlouvu formou notářského zápisu z [datum], znalecký posudek vypracovaný [jméno] [příjmení] dne [datum] k ocenění domu [adresa], včetně oplocení trvalých porostů, chlévu, stodoly a pozemků pro účely převodu vlastnického práva, provedl důkaz fotodokumentací, zejména fotografiemi pořízenými v roce 1975 a později znázorňující plaňkový a později drátěný plot na sporné hranici, jakož i spornou část pozemku. Dále provedl důkaz katastrálními mapami a leteckou mapou z roku 1959, vzájemnou písemnou a e-mailovou korespondencí mezi stranami, videozáznamem z roku 1993 z místa bydliště žalobců. Dále provedl důkaz listinami – čestnými prohlášeními sousedů či členů rodiny žalobců o tom, že žalobci v dobré víře užívají a drží část pozemku parc. [číslo] O pravosti těchto čestných prohlášení soud neměl pochybnost, neboť podpisy osob byly úředně ověřeny. Dále ve věci vyslechl starostu obce Vladimíra Guta, výslechy navržených svědků [jméno], [příjmení], [příjmení], [příjmení], případně dalších osob, které podaly čestná prohlášení, a místní šetření ve věci zamítl pro nadbytečnost. Soud na základě takto zjištěného skutkového stavu nejprve uzavřel, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a jsou ve sporu věcně aktivně legitimováni, žalovaná je jako zapsaný vlastník sporné části pozemku pasivně legitimována. Nárok žalobců na možnost vydržení vlastnického práva posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb. účinného od 1. 4. 1964. Zákon však takovou možnost neupravoval a teprve v souvislosti s účinností novely zákona č. 509/1991 Sb. od [datum] došlo k obnovení důsledků spojených s vydržením a došlo ke zrušení omezení předmětů způsobilých vydržet fyzickou osobou vlastnické právo. Držba sice podle zákona č. 131/1982 Sb. byla přípustná, skutková podstata vydržení byla však omezená. [ulice] právní úprava přijatá zákonem č. 509/1991 Sb. a následně zákonem č. 89/2012 Sb., pak připustila možnost započítávání do délky nezbytné vydržecí doby předchozí držbu. Nejvyšší i Ústavní soud v tomto směru judikoval, že lze vydržet vlastnické právo i k pozemku ve vlastnictví státu, pokud osoba, která se domáhá určení vlastnického práva, má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před [datum]. Současně bylo judikováno, že takto lze vydržet i část pozemku. Nárok žalobců proto posoudil podle ustanovení § 132a odst. 1 a § 135a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění platném před [datum] a podle § 199 odst. 1, § 134, § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 občanského zákoníku. Protože jednou ze základních podmínek vydržení vlastnického práva i k části pozemku ve vlastnictví státu je oprávněná držba a oprávněným držitelem se stane ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi, posuzoval soud dobrou vírou žalobců, a to objektivně, nikoliv pouze z jejich subjektivního hlediska. Poukázal na to, že Nejvyšší soud se k držbě sousedního pozemku vyslovil tak, že pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části pozemku, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části, přičemž jedním z hledisek pro posouzení omluvitelného omylu je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2020. Konstantní judikatura pak připouštěla rozdíl dosahující až okolo 50 % a výjimečně i více. Soud zdůraznil, že podle judikatury se dobrá víra držitele posuzuje po celou tvrzenou vydržecí dobu a je proto třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít důvodné pochybnosti, že mu vlastnické právo patří. Nedostatek dobré víry právního předchůdce nevylučuje však dobrou víru dalšího držitele, jak uzavřel Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1398/2020. Na základě provedeného dokazování soud uzavřel, že žalobci vlastní ve společném jmění manželů pozemky st. [parcelní číslo] a [parcelní číslo], na kterých stojí rodinný domek, vedlejší stavby a oplocení, vše tvoří jeden celek. Plot ve vlastnictví žalobců i jejich právních předchůdců se nachází ve stejných místech minimálně od roku 1948, jak bylo zjištěno z kupních smluv. Podle znaleckého posudku byl plot dřevěný plaňkový a z předložených fotografií je zřejmé, že nyní jde o pletivový plot. Současně se svými pozemky v celkové výměře 677 m, tak užívali právní předchůdci žalobců a poté žalobci až dosud na jižní a východní straně i připlocenou část o výměře 261 m, součástí převodu bylo i oplocení. Tuto spornou část žalobci užívají, obhospodařují. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k tomu právnímu závěru, že se žalobci chopili držby v omluvitelném omylu na základě putativního nabývacího titulu a to kupní smlouvy z roku 1975 a jejich držba byla vyhodnocena jako oprávněná. Vzhledem k tomu, že v roce 1975 šlo o převod vlastnictví k venkovské usedlosti jako celku mezi rodinnými příslušníky, nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby před uzavřením smlouvy si ověřovali faktický stav nemovitostí porovnáváním s katastrálními mapami a zápisy v katastru nemovitostí. V době převodu nemovitostí na žalobce tak sporná část sousedního pozemku byla minimálně 27 let společně oplocená a užívána jako celek. Pokud žalovaná navrhovala doplnit dokazování dotazem na stavební úřad, kdy došlo ke stavbě plotu a zda byla stavba plotu povolená, pak v tomto směru soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť byl učiněn po zákonné koncentraci. Pokud pak žalovaná namítala, že si právní předchůdci žalobců chopili držby lstí a nepoctivě, pak k tomuto svému tvrzení nenavrhla žádné konkrétní důkazy. Soud proto uzavřel, že žalovaná neprokázala v řízení, že žalobci užívali spornou část pozemku ani jako výprosu. K vydržení vlastnického práva žalobců pak postačuje uplynutí desetileté lhůty od nabytí vlastnictví v roce 1975, přičemž žalobci listinnými důkazy prokázali, že spornou část pozemku nepřetržitě užívali a vydrželi ji minimálně do roku 1985. Soud měl za prokázané rovněž to, že po celou dobu vydržecí neměli žalobci pochyby o tom, že by sporná část pozemku nebyla součástí jejich usedlosti, na tom nemění nic ani vzájemný poměr obou ploch, a to 72 % výměry pozemků, které nabyly na základě kupní smlouvy k 27 % držené sporné části pozemku. V průběhu řízení nebylo zjištěno, že by k zaplocení sporného pozemku došlo až za držby žalobců. S ohledem na digitalizaci pozemků pak žalobci dobrou víru ztratili až v roce 2014. V tomto směru námitky žalované k existenci územních plánů obce nebo k půdnímu charakteru sporné části pozemku soud pokládal za irelevantní. S tímto právním názorem proto žalobě vyhověl a rozhodl, že žalobci vydržením nabyli spornou část pozemku o výměře 261 m do společného jmění manželů. Pro úspěch ve věci přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., které byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem z návrhu a odměnou za právní zastoupení za celkem 7 úkonů právní pomoci po [částka], za 7 režijních paušálů po [částka], dále náhradou cestovních výdajů ve třech případech, a to na základě vyhlášky č. 358/2019 Sb. a vyhlášky č. 589/2020 Sb. Rovněž žalobcům přiznal náhradu za výdaje spojené s vypracovaným geometrickým plánem a to včetně daně z přidané hodnoty, neboť zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně.

2. Proti rozsudku podala v otevřené lhůtě žalovaná obec odvolání. S rozhodnutím nesouhlasila, když poukazovala na to, že se soud nezabýval okolnostmi, za kterých došlo k zabrání sporného pozemku a omezil se na konstatování, že pozemek byl již připlocen od roku 1948. Z jeho rozhodnutí není patrné, od jakého konkrétního okamžiku byli žalobci v postavení řádných držitelů sporného pozemku. Za zásadní pokládá odvolatelka vyjasnění okolností počátku řádné držby, zvláště když v kupní smlouvě z roku 1948 není zmínka o plotu. Stejně tak v kupní smlouvě z roku 1975 se o plotu nehovoří. Smlouva z roku 1975 obsahuje schvalovací doložku MNV v [obec] a je nepravděpodobné, aby NV schválil kupní smlouvu o převodu pozemků, kterým by v podstatě posvětil, že část pozemku je zabraná žalobci. Dále poukazovala na obsah znaleckého posudku znalce [příjmení], který uvádí délku plotu 84 metrů. Tato délka přesně odpovídá délce plotu jen na parcelách [parcelní číslo] a [parcelní číslo]. Pokud by plotem byl tehdy přihrazen i sporný pozemek, musel by být plot dlouhý minimálně 98,17 metrů. Takovou značnou odchylku by musel znalec jistě zaznamenat. Již z těchto zjištění je zcela vyloučeno, aby soud považoval kupní smlouvu z roku 1975 za tzv. putativní titul, a tedy je vyloučena řádná držba sporného pozemku, neboť žalobci užívali nepochybně pouze své koupené pozemky a nikoliv i pozemek sporný. Pokud sporný pozemek následně žalobci po roce 1975 okupovali, pak se tak stalo za situace, kdy jim nesvědčil žádný právní titul. Žalovaná nemůže souhlasit ani se závěry soudu o omluvitelném omylu ve vztahu k výměře a tvaru sporného pozemku. Soudu vytýkala, že nezohlednil tu skutečnost, že dle dispozice pozemku [parcelní číslo], který je z valné většiny zastaven domem, se do plochy funkčního celku bude započítávat pouze část této parcely. Pak to znamená, že nezastavěná část tohoto pozemku je dvakrát větší než sporný pozemek a v případě zahrady je její rozloha se sporným pozemkem srovnatelná v poměru 1:

1. Dále poukazovala na další významnou okolnost, a to je tvar sporného pozemku, kdy se fakticky nejedná o žádné zarovnání hranice mezi sousedy, ale přímou expanzí užívání sporného pozemku žalobci, a to do hloubi sousedního pozemku obce. Již v tomto směru je zřejmé, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalovaná nesouhlasí ani s tvrzením soudu, že k vydržení postačuje uplynutí desetileté lhůty od roku 1975, když v té době platná právní úprava vydržení pozemku státu nepřipouštěla. Zdůraznila, že pozemek ve vlastnictví státu do [datum] nebyl vůbec předmětem vydržení, mohl se stát toliko předmětem držby. Proto k vydržení vlastnictví nemohlo dojít uplynutím desetileté lhůty v roce 1985. Protože soud prvého stupně svůj rozsudek založil na nesprávném právním posouzení věci a dále vzhledem k tomu, že své závěry opřel o tzv. čestná prohlášení rodinných příslušníků, pak žalovanou zbavil zcela možnosti klást svědkům otázky a tímto způsobem zatížil řízení vadou. Dále měla výhrady k provedení důkazu promítaným filmem. Soudu pak vytýkala, že se nedostatečně vypořádal se svým závěrem o irelevantnosti důkazu územním plánem, když judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně zdůraznila, že v rámci územních plánů jsou řešeny jak soukromé, tak i veřejné zájmy. I v tomto směru je odůvodnění rozhodnutí zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. Navrhla proto, aby rozsudek byl změněn tak, že se žaloba zamítá.

3. Vzhledem k tomu, že po vyhlášení rozhodnutí dne [datum] zemřela žalobkyně [jméno] [příjmení], soud prvého stupně po zjištění, že v pozůstalostním řízením vedeném pod sp. zn. 32 D 376/2021 JUDr. [jméno] [příjmení] jako soudním komisařem jsou právními nástupci zůstavitelky manžel [jméno] [příjmení] a dcera [jméno] [příjmení] a syn [jméno] [příjmení], rozhodl usnesením ze dne 30. 3. 2021, č. j. 5 C 60/2020-254 dle § 107 odst. 1 o. s. ř., že na straně žalující namísto žalobkyně [jméno] [příjmení] bude pokračováno s jejími právními zástupci, a to žalobcem [jméno] [příjmení] a dále s dědici [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

4. Všichni žalobci pak se pak společně vyjádřili k odvolání žalované tak, že se zcela ztotožnili s věcnou správností rozhodnutí soudu prvého stupně. Poukazovali na to, že skutečnost, že kupní smlouva z roku 1947 nezmiňuje oplocení, ještě neznamená, že pozemky nebyly oploceny. Pokud jde o letecké snímky pozemku parc. [číslo] z let 1938 až 2007, pak ty jednoznačně prokazují užívání části pozemků žalobci, respektive již jejich právními předchůdci. Zároveň z leteckých snímků z první poloviny 20. století je patrný odlišný tvar pozemků ve vlastnictví žalobců, než který je veden v katastrální mapě. Je tak liché tvrzení žalované, že k zabrání části pozemku došlo až po roce 1975. Poukazovali na kupní smlouvu z roku 1975 a znalecký posudek z roku 1974, který tvořil přílohu této kupní smlouvy a který oplocení výslovně zmiňuje. V něm znalec uvádí, že oplocení bylo provedeno před patnácti lety, to je někdy kolem roku 1959. Již tato skutečnost svědčí k závěru, že zde oplocení bylo ještě před rokem 1975. Existence tohoto oplocení pak byla prokázána i fotografiemi z roku 1973, ze kterých je zřejmé, že plot je umístěn stále na stejném místě jako v dnešní době. Pokud jde o namítanou délku oplocení, pak skutečná délka oplocení je 80 m, tedy jedná se o odchylku blízké délce uvedené ve znaleckém posudku. Nesouhlasili ani s námitkou o schvalovací doložce tehdejšího MNV v [obec], když poukazovali na to, že objektivně část pozemku, o které se nyní jedná, byla zastavena částečně i chlívkem. Tento byl předmětem převodu v roce 1975 a i z toho je zřejmé, že zde existovala dobrá víra, že právní předchůdci žalobců jsou vlastníky sporné části pozemku. Nesouhlasili ani s námitkou, že pořízený videozáznam není průkazným důkazem, když byl pořízen [datum]. Pokud jde o okamžik vydržení vlastnického práva, pak vzhledem k platné úpravě, podle níž si oprávněná osoba může započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností zákona, pak podle ustálené rozhodovací praxe do vydržecí doby podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992 do [datum], lze započítat do držby také dobu před [datum]. V této souvislosti poukazovali například na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdo 1134/96 a sp. zn. 22 Cdo 1193/98, když zákon držbu uskutečňovanou do [datum] nekvalifikoval odlišně, pouze ji započítával do délky nezbytné vydržecí doby, přitom však účinky této právní skutečnosti mohly nastat nejdříve k [datum]. Žalobci nikdy v minulosti neměli žádný důvod pochybovat o vlastnickém právu k části pozemku. To nakonec podporuje i dlouhodobá držba žalobců a postoj žalované. Pokud jde o námitku k započítané ploše výměry sporného pozemku k pozemkům žalobců, pak poukázali na to, že i podle konstantní judikatury je třeba každý případ posuzovat individuálně a tedy nelze vyloučit ani případ, kde se chopí držby sousedního pozemku držitel, ačkoliv výměra bude dokonce stejná či o něco vyšší než výměra pozemku řádně nabytého. Protože již při uzavírání kupní smlouvy v roce 1975 byli žalobci přesvědčeni, že nabývají do svého vlastnictví též část sporné části a až do roku 2019 nikdo o této skutečnosti nepochyboval, pak se zde jedná o omluvitelný omyl, kdy kupní smlouva z roku 1975 zde byla tzv. domnělým právním důvodem k nabytí vlastnického práva k části pozemku sporného. Navrhli proto, aby odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvého stupně.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek v souladu s podaným odvoláním podle ustanovení § 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“).

6. Soud nejprve vyčkal výsledku dodatečného projednání dědictví po původní žalobkyni [jméno] [příjmení]. S ohledem na výsledek tohoto dodatečného projednání dědictví se dědici zůstavitelky, pokud jde o najevo vyšlý majetek, a to sporný pozemek [parcelní číslo] o výměře 261 m v k. ú. [obec] u [obec], stali na základě schválené dědické dohody [jméno] [příjmení] v rozsahu 1/6, pozůstalá dcera [jméno] [příjmení] v rozsahu 1/6 a pozůstalý syn [jméno] [příjmení] v rozsahu 1/6 k nároku zůstavitelky, když pozůstalému manželovi [jméno] [příjmení] náleží v souvislosti se zánikem společného jmění manželů druhá polovina tohoto majetkového nároku.

7. Odvolací soud pak doplnil dokazování ve smyslu § 213 odst. 2,4 o. s. ř., a to s ohledem na to, že částečně nemohl upřít důvodnost argumentaci žalované, že soud prvého stupně z větší části svá skutková zjištění činil pouze z listinných důkazů (čestná prohlášení), aniž by se důsledně zabýval otázkou okolností převzetí držby, její řádnosti a poctivosti. V tomto směru proto byli vyslechnuti, tak jak původně navrhovali žalobci svědci [příjmení], [příjmení], [jméno], [příjmení] a [příjmení], dále bylo provedeno místní šetření na místě samém a byl zopakován obsah kupní smlouvy z roku 1975 a znaleckého posudku z roku 1974.

8. Po takto provedeném dokazování a vyhodnocení všech důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti ve smyslu § 132 odst. 1 o. s. ř dospěl soud k tomu závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvého stupně, která vyplývají z nabývacího titulu původních žalobců, a to kupní smlouvy ze dne [datum] a ze znaleckého posudku znalce [jméno] [příjmení] ze dne [datum], který byl zpracován právě v souvislosti s převodem domu [adresa] v [anonymizováno] včetně pozemků, oplocení trvalých porostů a vedlejších budov. Správně soud prvého stupně zjistil, že nabývacím titulem pro původní žalobce byla kupní smlouva, kterou žalobci jako manželé nabyli předmětné nemovitosti od [jméno] a [jméno] [příjmení] (rodičů žalobce [jméno] [příjmení]). Odvolací soud opakováním důkazu obsahem znaleckého posudku pak nad rámec skutkových zjištění soudu prvého stupně nemohl pominout, že podle popisu znalce vedle obytného objektu – rodinného domu se převádělo i oplocení, které mělo být provedeno před patnácti roky (tj. v roce 1959) a bylo provedeno dřevěnými sloupy a plotovkami. Vedle toho znalec oceňoval také trvalé porosty, dva kusy ve stáří 35 let, sedm kusů ovocných stromů ve stáří 30 let. Rovněž oceňoval i zemědělské stavby, mimo jiné chlívek, který měl být postaven v roce 1946 a obvodové stěny měly být z dřevěných plošek, střecha pultová s krytinou z různých tašek. K pozemkům pak znalec uvedl, že mají výměru a druh uvedený v knihovním výpise a délka plotu je 84 m. K existenci dřevěného oplocení nemovitostí se vyjádřila slyšená svědkyně [jméno] [příjmení], narozená 1967, která vypověděla, že až do svých 17 let jezdila pravidelně na prázdniny do obce za svými prarodiči, na dřevěný plot si pamatuje a je přesvědčena, že nynější drátěný plot stojí na stejném místě jako ten původní. Rovněž se vyjádřila i k fotografiím, které žalobci založili do spisu (na č. l. 39 až 44 spisu) a to tak, že podle přesvědčení svědkyně fotografie zachycují situaci, která zde byla před rokem 1975. Svědkyně [jméno] [příjmení], narozená 1957, manželka žalobce [jméno] [příjmení] potvrdila, že situaci v obci zná od roku 1988, kdy přišla do rodiny. Potvrdila, že nemovitosti rodičů manžela byly vždy oploceny a to původně dřevěným plotem, později ve stejných místech plotem drátěným. Shodně svědek [jméno] [příjmení], narozený 1964, potvrdil, že situaci v obci zná od roku 1972, kdy začal jezdit za svými příbuznými, a to až do roku 1990, kdy do obce pravidelně každý víkend jezdil. Potvrdil existenci plaňkového plotu u nemovitosí rodiny [příjmení], nynější drátěný plot podle svědka je umístěn ve stejných hranicích. Svědek [příjmení] [příjmení], narozený 1992, vnuk žalobce [jméno] [příjmení], vypověděl, že kůlna u nemovitosti stojí stále na stejném místě. Pamatoval si od nepaměti, že na pozemku stálo několik starých ovocných stromů, hovořil o ořechu, jabloni a třešni. Pokud jde o výslech svědka [jméno], pak z jeho výslechu soud nemohl učinit žádná relevantní zjištění ve vztahu k způsobu užívání nemovitosti žalobci či právními předchůdci, neboť svědek sám řekl, že ačkoliv je vlastníkem sousedního pozemku, který zdědil v roce 1998 po rodičích matky, pak do té doby do obce nepřišel, o sousedy se nezajímal. Zejména se však svědek nebyl schopen orientovat v ortofotomapě založené ve spise, neboť nebyl schopen ztotožnit v mapě ani svůj majetek. Při místním šetření v obci [anonymizováno] u [adresa], bylo zjištěno, že z vedlejších zemědělských staveb popsaných znalcem ve znaleckém posudku z roku 1974 (chlév a řezárna) se tyto staly součástí obytné části domu [adresa] a tedy byly přestavěny. Stodola již neexistuje a na jejím místě stojí garáž. Ze zemědělských staveb se zachoval a na místě samém byl ztotožněn chlívek, tedy dřevěná stavba značně zchátralá, která se nachází v blízkosti stávajícího oplocení ve vzdálenosti zhruba 50 až 80 cm od plotu. Jeho umístění s ohledem na ostatní stavby je zcela totožné s fotografiemi z roku 1975 založenými ve spise (např. na č. l. 41). Rovněž na místě samém byl ztotožněn zbytek stromu – švestka, který se na téže fotografii nachází za chlívkem. Na místě samém pak reagoval na situaci starosta žalované obce tak, že tato nikdy nerozporovala, že plot v roce 1975 stál v těch místech, tak jako stojí nynější drátěný plot, ale namítal, že k připlocení a k zásahu do vlastnického práva obce mělo dojít ještě před rokem 1975, tedy za života právních předchůdců žalobců.

10. Tato skutková zjištění pak soud posoudil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěl k tomu závěru, že se žalobcům, respektive žalobci a právním nástupcům původní žalobkyně v řízení podařilo prokázat, že spornou část pozemku, tak jak byla vyčleněna geometrickým plánem Ing. [příjmení] o výměře 261 m a označeným jako [číslo], původní žalobci zakoupili již v roce 1975 od rodičů žalobce, neboť byla připlocena k dvěma převáděným pozemkům ještě před koupí. Vyhodnocením především dobových fotografií, ohledání místa samého i výpovědí svědků a obsahem znaleckého posudku z roku 1974, totiž je třeba uzavřít, že oplocení (patrně z roku 1959) a původní chlívek (z rok 1946) zasahovaly do pozemku obce [číslo] již před uzavřením kupní smlouvy, aniž by vlastník sousedního pozemku proti tomuto zásahu brojil. Není sporu o tom, že od počátku byl chlívek postaven na pozemku obce (to je především patrné porovnáním fotografií z roku 1975, výsledkem místního šetření a zakreslením pozemků žalobců a sousedního pozemku v katastru a umístěním chlívku pouze 50 cm až 80 cm od stávajícího oplocení). Tuto skutečnost – postavení chlívku na pozemku jiného vlastníka pak nezjistil ani znalec v roce 1974, když prováděl ohledán a ocenění nemovitostí. Jediným vysvětlením tohoto pochybení znalce je podle soudu ta skutečnost, že tehdy znalec nepřeměřoval pozemky převáděné, ale jejich výměry převzal z dostupných údajů u [anonymizováno] geodézie. Tím je vysvětlen i jím uvedený údaj o délce plotu, který znalec neměřil, ale opět vyšel z údajů o délce hranic převáděných pozemků podle katastrální mapy. Jak správně i soud prvního stupně zdůraznil, protože šlo o převod mezi příbuznými v rodině, pak nebylo žádného důvodu, aby si nabyvatelé nechali kupované pozemky zaměřit v terénu nebo aby si v souvislosti s koupí vyžadovali katastrální mapu. To, že dřevěný chlívek postavený asi v roce 1946 a převáděný v roce 1975 na původní žalobce, je stále touž vedlejší stavbou, pak neměl ani odvolací soud žádní pochybnosti, když tento je dostatečně zadokumentován na dobových fotografiích, které pak situaci, tak jak byla zjištěna namístě samém, znázornily stejným způsobem (stav i umístění ve vztahu k oplocení). Jak dobové fotografie, tak i výsledek místního šetření proto jednoznačně vypovídá pro správnost závěru, že i stávající oplocení, které původně bylo plaňkovým plotem a nacházelo se v roce 1975 v těsné blízkosti před tímto chlívkem (zhruba půl až tři čtvrtě metru), se nachází i nyní v těch stejných hranicích a v totožném místě, jak tomu bylo v roce 1975. V řízení pak nebylo zjištěno nic, co by tento skutkový závěr vyvracelo. Takovým důkazem pak nemůže být ani postup MNV [obec] v roce 1975 při schvalování kupní smlouvy, který byl zřejmě jen formální. Jinak by totiž MNV musel zjistit nepochybně to, že na jeho pozemku je umístěna vedlejší stavba chlívku ve vlastnictví prodávajících. Odvolací soud proto tato skutková zjištění vyhodnotil ve prospěch závěru, že původní žalobci drželi spornou část pozemku ve vlastnictví obce od roku 1975, kdy koupili nemovitosti, v dobré víře, že i tuto část sousedního pozemku (tehdy ve vlastnictví čs. státu), která byla připlocena k ostatním pozemkům, řádně koupili a to včetně dalších dvou pozemků, domu [adresa] a vedlejších staveb.

11. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobců na určení vlastnického práva v souladu s ustanovením § 80 o. s. ř., když žalobci mají nepochybně naléhavý právní zájem a jsou aktivně legitimováni k podání takové určovací žaloby proti pasivně legitimované žalované, která je zapsána jako vlastník sporné části pozemku, neboť bez tohoto určení by nemohlo dojít ke změně stavu zápisu v katastru nemovitostí, tedy k nastolení takové situace, aby stav faktický byl dán do souladu se stavem právním.

12. Podle § 134 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely [číslo] Sb. a účinného do 31. 12. 2013 platilo, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li jí nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Do doby podle odst. 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

13. Občanský zákoník z roku 1964 v původním znění (od [datum] do [datum]) nabytí práva vydržením vůbec neupravoval. Institut vydržení byl opětovně zaveden do praxe až zmíněnou novelou účinnou od 1. 4. 1983 [číslo] [anonymizováno]. Tato novela přinesla jen částečné řešení, neboť omezovala jak okruh subjektů vydržení, tak i předmět vydržení, když nebylo možno vydržet zejména vlastnické právo k pozemkům ve vlastnictví státu. Teprve novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. většinu omezení odstranila. Znamenalo to, že vlastníkem vydrženého pozemku se stal držitel okamžikem, kdy splnil podmínky vydržení, když další právní skutečnosti pro nabytí vlastnického práva zákon již nevyžadoval. Pokud jde o počátek vydržecí lhůty započatý před [datum], pak to znamenalo, že k nabytí práva vydržením i k pozemku, který do té doby byl vyloučen z možnosti vydržení, došlo tehdy, pokud v době po nabytí účinnosti novely [číslo] [anonymizováno]. byly splněny předpoklady vydržení. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, bylo třeba pro účely vydržení započítat i dobu držby vykonávané před [datum], i když šlo o věc, kterou v té době nebylo možno vydržet. Znamená to, že pozemek ve státním vlastnictví nebyl před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, neboť § 135a odst. 3 vylučoval z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví. Proto držba takového pozemku nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením před přijetím novely [číslo] [anonymizováno]. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až dosud vylučoval. Ze shora uvedeného tedy vyplývá ten závěr, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, bylo třeba pro účely vydržení započíst i dobu před [datum], a to i v tom případě, že se jednalo o majetek v tehdejším státním vlastnictví. Pokud byly všechny ostatní předpoklady pro závěr o oprávněném držiteli pozemku splněny k [datum], pak se stal oprávněný držitel vlastníkem tohoto pozemku, a to k [datum].

14. Znamená to, že bylo třeba posoudit, zda na původní žalobce v době od uzavření kupní smlouvy v roce 1975 až do [datum] bylo možno nahlížet jako na oprávněné držitele ve smyslu § 130 občanského zákoníku.

15. Podle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., platilo, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

16. Podle § 129 odst. 1 o. z., držitelem byl ten, kdo s věcí nakládal jako s vlastní nebo kdo vykonával právo pro sebe.

17. Nebylo v řízení pochyb o tom, že původní žalobci od roku 1975 po celou dobu nakládaly se spornou částí pozemku jako s vlastní a vykonávali tedy vlastnické právo pro sebe. Právním důvodem oprávněné držby, zde byl domnělý titul, tedy kupní smlouva z roku 1975, na základě níž byli původní žalobci přesvědčeni o tom, že od právních předchůdců koupili i předmětnou spornou část pozemku, která prokazatelně v roce 1975 (a podle závěrů znalce nejméně od roku 1959) byla připlocena k ostatním pozemkům v držení právních předchůdců žalobců.

18. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu v případě oprávněné držby části sousedního pozemku platí, že pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Nelze stanovit jednoznačně hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posuzovat individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (např. půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru, v nepřehledném terénu, pozemky tvoří ohrazený ucelený funkční celek, pozemek převedla na držitele osoba blízká, zástavba pozemků ovlivňuje možnost rozpoznat, že pozemek užívaný je podstatně větší než pozemek nabytý a další). K těmto závěrům dospěl dovolací soud například v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 nebo sp.zn 22 Cdo 751/2011 Tyto závěry jednoznačně dopadají i na řešený případ. Původní žalobci v roce 1975 se chopili držby části sousedního pozemku, a to na základě jeho dřívějšího připlocení, o němž vědět nemohli, neboť v době uzavření kupní smlouvy již nemovitosti, které kupovali, tedy včetně připloceného pozemku, byly ohraničeny oplocením dřevěným. To jak bylo v řízení zjištěno, se ve svých hranicích nezměnilo činností žalobců, pouze v pozdějších letech bylo vyměněno za oplocení drátěné. Porovnáním výměry pozemku skutečně zakoupených (stavební parc. [číslo] o výměře 384 m a zahrada [číslo] o výměře 293 m, tedy celkem o výměře 677 m) ku fakticky drženým pozemkům o celkové výměře 938 m, pak jde o navýšení o 38,5 % skutečně drženého pozemku nad výměru pozemků koupených. Vzhledem k situaci s umístěním nemovitostí na předmětných pozemcích, tedy jejich částečné zastavěnosti, rozloze pozemků, jejich nepravidelném tvaru, pak tento rozdíl plochy skutečně koupené a skutečně držené, nevylučuje dobrou vírou nabyvatelů o tom, že drželi pozemek od počátku z omluvitelného omylu, který bez zaměření všech pozemků nemohli rozeznat. V přesvědčení o tom, že původní žalobci byli od počátku v dobré víře, že jim vlastnické právo i k pozemku připlocenému ve vlastnictví původně státu, nyní obce, náleží, pak byli podporováni i postojem vlastníka sousedního pozemku, tedy dříve státu, později obce, respektive jeho nečinností, neboť v užívání a v držbě této části pozemku parc. [číslo] po celou dobu od roku 1975 až do roku 2014 žalobcům nebránil. Žalovaná a ani její právní předchůdce tedy žádným způsobem své vlastnické právo k této části pozemku nevykonávali, do držby této části pozemku původním žalobcům nezasahovali a nečinili si na tuto část pozemku žádný právní nárok, nechovali se jako vlastníci a jejich dobrou víru žádným konkrétním relevantním způsobem nezpochybnili. Jak správně již konstatoval soud prvního stupně, původní žalobci pak oprávněně a důvodně opírali svoji řádnou držbu o způsobilý (tzv. domnělý) titul, kterým byla kupní smlouva z roku 1975.

19. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou dobu vydržecí důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Na poměry účastníků při úvaze o dobré víře je možno aplikovat i právní závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1096/2010. Zde dovolací soud vyslovil, že při úvaze o dobré víře držitele, je nutné brát zřetel na postoj vlastníka takto držené části. Jestliže vlastník trpěl držiteli užívání části svého pozemku po řadu let, je pak nutné vycházet z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. [obec] víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří (k tomu srovnej např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1253/99). Vzhledem k tomu, že v řízení nevyplynulo nic, z něhož by bylo třeba usoudit na to, že původní žalobci se mohli přesvědčit o pravém stavu věci, tedy že užívají i část pozemku, kterou fakticky nekoupili, pak je třeba uzavřít, že zde nebylo zjištěno nic, co by u žalobců mohlo vyvolat důvodné pochybnosti o tom, že jim část pozemku vlastnicky nepatří. Nebyl důvod, aby původní žalobci nahlíželi do katastru nemovitostí, žádnou činnost, která by vyžadovala zaměření pozemku, nečinili a nebylo to ani zjištěno. Pak to znamená, že nebylo zjištěno v průběhu řízení nic, co by do [datum] tuto dobrou víru mohlo zpochybnit. Pak je třeba uzavřít, že k [datum] se původní žalobci stali vlastníky sporného pozemku ve společném jmění manželů (dříve [příjmení]). Pokud až v souvislosti s prováděnou digitalizací v roce 2014 byly zjištěny nesrovnalosti ve výměrách užívaných pozemků, pak to na již nabytém vlastnickém právu původních žalobců nemohlo mít žádný vliv. Stejně tak na závěru o tom, že k [datum] původní žalobci vydrželi vlastnické právo, nemohlo mít vliv ani zjištění, že v roce 2019 vnuk původních žalobců jednal s žalovanou obcí o možném odkoupení sporné části pozemku.

20. Odvolací soud tedy uzavírá, stejně tak jako soud prvého stupně, že původní žalobci, tedy [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří zakoupili v roce 1975 ostatní nemovitosti a zejména pozemky od svých právních předchůdců, které byly oplocené a to včetně části sporného pozemku p. [číslo] vlastnictví státu, nyní žalované obce, prokázali, že byli po celou potřebnou dobu od roku 1975 do [datum] držiteli v dobré víře a stali se k [datum] vydržením vlastníky v BSM, později v SJM části pozemku, který byl oddělen z původního pozemku p. [číslo] byl oddělovacím plánem označen jako [parcelní číslo]. Na straně původních žalobců pak soud neshledal naplnění předpokladu mimořádného vydržení vlastnického práva, které upravuje zákon č. 89/2012 Sb., když ve smyslu § [číslo] upravující mimořádné vydržení nebyly pro toto splněny předpoklady. Zákon totiž do doby držby stanovené v § [číslo] započítává sice dobu, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti zákona (tedy před [datum]), avšak tato doba u nemovitostí neskončí dříve než uplynutím pěti let. To znamená, že tato doba by měla skončit [datum], což s ohledem na skutečnost, že v roce 2014 byla provedena digitalizace a právní předchůdci žalobců se závěry o této digitalizaci mohli seznámit, naplnění předpokladů mimořádného vydržení vylučuje (viz oznámení o dokončení obnovy katastrálního operátu a jeho umístění k veřejnému nahlédnutí, učiněné v souladu s veřejnou vyhláškou podle § 25 zákona č. 500/2004 Sb. na č. l. 174 spisu). Pokud z tohoto oznámení plyne, že se dotčení vlastníci mohli v průběhu ledna 2014 seznámit s výsledky dokončené obnovy katastrálního operátu, z něhož by zjistili, že užívají část nemovitosti, která jim vlastnicky nepatří, pak tato skutečnost je objektivní skutečností, která poté už možnou dobrou víru právních předchůdců žalobců, která by byla potřebná pro závěr o mimořádném vydržení, vylučuje. Je nepodstatné, zda skutečně se o dokončení obnovy katastrálního operátu fakticky právní předchůdci zajímali a zda výsledky zjistili, tato skutečnost však byla objektivně zjistitelná a po lednu 2014 jejich dobrou víru ve prospěch mimořádného vydržení již vylučuje.

21. Z uvedeného však plyne závěr, že původní žalobci se stali již vlastníky k [datum], a to na základě řádného vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb. ve znění změn (zákon č. 131/1982 a č. 509/1991 Sb.) a ostatní následně zjištěné skutečnosti na závěru o tom, že se stali vlastníky vydržením, již nemohli mít žádného vlivu.

22. Protože po vyhlášení rozhodnutí ve věci samé zemřela žalobkyně [jméno] Čáhová,jak již bylo uvedeno shora, pak bylo potřeba v souladu s platnou úpravou o projednání dědictví (zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – § 193 zákona), v souvislosti s dodatečným projednáním dědictví ohledně dodatečně najevo vyšlého majetku, promítnout podle rozhodnutí notáře (viz usnesením ze dne 17. 2. 2022, č. j. 32 C 386/2021-101) závěr o tom, kdo majetkový nárok zůstavitelky a v jakém poměru k celku nabyl. Do práv zůstavitelky [jméno] [příjmení] vstoupili pozůstalý manžel a obě děti [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a to rovnoměrně každý ideální 1/6 k celku, když žalobce [jméno] [příjmení] vydržel vlastnické právo k polovině tohoto majetku vzhledem k celku (důsledek zániku SJM v případě smrti). Pak to znamená, že v souvislosti s rozhodnutím soudu a rozhodnutím o projednání dědictví po zůstavitelce [jméno] [příjmení] bylo třeba určit, že žalobce [jméno] [příjmení] je vlastníkem ideálních čtyř šestin k celku, pozůstalá [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], pak každý vlastníkem ideální jedné šestiny k celku sporného pozemku. V tomto směru proto žalobci pouze upřesnili původní žalobní petit tak, aby odpovídal aktuální situaci.

23. Odvolací soud neshledal s ohledem na shora uvedená skutková zjištění a z nich vyvozený právní závěr o oprávněné držby původních žalobců [jméno] a [jméno] [příjmení] od roku 1975 do roku 1992 za potřebné doplnit dokazování navrhovanými leteckými snímky, neboť by vypovídací hodnota těchto snímků nemohla zvrátit skutková zjištění z provedených důkazů, které vypovídaly o nerušené držbě části pozemku, původně ve vlastnictví státu, později obce, původními žalobci jako kupujícími od roku 1975 do roku 1992. Za situace, kdy ani žalovaná obec nerozporovala umístění původně dřevěného oplocení v roce 1975 v těch hranicích, jak je nyní umístěn drátěný plot (viz i stanovisko obce prezentované na jednání soudu na místě samém), pak tyto další listinné důkazy, stejně jako navrhovaný územní plán obce, by na skutkových závěrech soudu nemohly ničeho změnit.

24. S ohledem na shora uvedené je tedy třeba uzavřít, že se žalované obci nezdařilo zpochybnit věcnou správnost napadeného rozhodnutí, když skutečnost, za jakých okolností a kým došlo k oplocení pozemku před rokem 1975, není pro danou věc relevantní, neboť i případný nedostatek dobré víry právních předchůdců původních žalobců, by na závěrech o dobré víře kupujících nemohl nic změnit. Odvolací soud zde zdůrazňuje, že oprávněná držba části pozemku byla posuzovaná výlučně k okolnostem, uchopení držby a nakládání s pozemkem ve vztahu k žalobcům, když to, zda došlo k připlocení jejími právními předchůdci neoprávněně či úmyslně, není pro závěr o řádné držbě žalobců relevantní, neboť pro vydržení vlastnického práva k [datum] není třeba a také soud nezapočítával držbu jejich právních předchůdců. I podle judikatury dovolacího soudu nevylučuje závěr o řádné a oprávněné držbě nabyvatelů skutečnost, že jejich právní předchůdci takovými dobrověrnými nabyvateli, respektive řádnými držiteli nebyli. Vzhledem k tomu, že podle stáří oplocení v roce 1975 je zřejmé, že měl být postaven v roce 1959, pak nelze z ničeho dovodit, že by žalobce již v roce 1959 měl povědomosti o tom, zda jeho rodiče, pokud plot postavili, pak tak činili vědomě v neprospěch sousedního pozemku či nikoliv. Nic takového v řízení zjištěno nebylo. Pokud žalovaná poukazovala na skutečnost, že soud nesprávně poměřoval pozemek zakoupený k pozemku fakticky drženému, pak se v tomto směru jeho úvahy odklánějí od judikatury, která výslovně uvádí, že je třeba při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy vycházet, nikoliv z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemků, které tvoří přirozený funkční celek. Bylo třeba proto poměřovat výměru obou pozemků skutečně koupených, byť jsou částečně zastavěny stavbami a pozemků fakticky držených. Rovněž je nevýznamný argument žalované strany o tvaru sporného pozemku, neboť ani skutečnost, že se nejedná o zarovnání původní hranice mezi sousedy, nevylučuje s ohledem na všechny shora uvedené okolnosti tohoto případu, dobrou víru žalobců.

25. Ze všech těchto důvodů proto byl rozsudek ve výroku I. a to s ohledem na právní nástupnictví po zůstavitelce [jméno] [příjmení] fakticky jako věcně správný podle § 219 o. s. ř potvrzen.

26. Nad rámec toho pak odvolací soud poznamenává, že u dědiců zůstavitelky nebyla zkoumána dobrá víra, jak namítala žalovaná, neboť ti vstoupili do práv zůstavitelky jako dědici (nabyvatelé) jejího majetkového nároku, který jí svědčil ke dni úmrtí, neboť byla vlastníkem sporného pozemku s manželem – původním žalobcem na základě vydržení již k [datum].

27. Odvolací soud pak změnil pouze výrok o nákladech mezi účastníky, když soud prvního stupně pominul, že na straně žalobců vystupují původně v řízení před soudem dvě zastupované osoby, později v odvolacím řízení tři zastupované osoby. Pak to znamená, že každá z těchto zastupovaných osob má nárok na náhradu nákladů řízení tak, jak jí vznikly v průběhu řízení před soudem prvého stupně či odvolacím.

28. Pokud jde o náklady řízení před soudem prvého stupně, za situace, kdy předmětem sporu je určení vlastnického práva, a tedy 1 úkon právní služby je třeba ohodnotit částkou [částka] podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu, pak v souvislosti s ustanovením § 12 odst. 4 je u společných úkonů třeba mimosmluvní odměnu u každé zastupované osoby snížit o 20 %, tedy na částku [částka]. Před soudem prvého stupně pak bylo vykonáno za oba původně zastoupené žalobce celkem za každého 7 úkonů právní pomoci po [částka], přičemž 1 úkon z toho byl ohodnocen pouze poloviční sazbou (účast u jednání [datum], kdy nebylo zahájeno projednání ve věci, účastnici si vyžádali pouze lhůtu k možnému smírnému vyřešení věci). Vedle toho náleží za společné úkony i paušální náhrada za 7 úkonů po [částka]. Takto celkem za právní pomoc byla přiznána náhrada 7 × [částka] ve výši [částka], 2 × poloviční sazba ve výši [částka] a 12 úkonů po [částka] za oba. Vedle toho pak vznikl nárok původním žalobcům na náhradu jízdného vykonané jejich zástupcem osobním vozidlem [jméno] [příjmení], [registrační značka], při průměrné spotřebě 6,8 l [číslo] km, průměrné ceně nafty [částka] a paušální náhradě [částka] za 1 km dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. a č. 589/2020 Sb. při třech cestách k okresnímu soudu a zpět ve dnech 17. 9., [datum] a [datum] při každé cestě v délce 98 km celkem. Dále pak náleží žalobcům úhrada za soudní poplatek ve výši [částka] a náklady za vypracování geometrického plánu použitelného pro účely soudu ve výši [částka] Náklady za zastoupení advokátem a jízdné pak bylo navýšeno o příslušnou daň z přidané hodnoty v částce [částka], když zástupce žalobců doložil, že je plátcem daně. Takto oběma původním žalobcům před soudem prvého stupně vznikly celkem náklady [částka], tedy na každého z žalobců připadá nárok na náhradu ve výši [částka] po zaokrouhlení ve výši [částka]. Vzhledem k tomu, že dědici zůstavitelky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] vstoupili do práv zůstavitelky po polovině, pak každému z nich náleží nárok na náhradu nákladů před soudem prvého stupně ve výši [částka] Odvolací soud v tomto směru podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil závislý výrok o nákladech řízení před soudem prvého stupně a uložil žalované, aby podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. uhradila původnímu žalobci před soudem prvého stupně částku [částka] a právním nástupcům zůstavitelky každému z nich [částka], a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 149 odst. 1 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto podle § 224 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšným žalobcům vznikl nárok na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů. Při stejné odměně za 1 úkon snížené o 20 % na částku [částka], pak za všechny žalobce v odvolacím řízení bylo vykonáno 7 úkonů. Jedná se o vyjádření k odvolání, účast u jednání krajského soudu dne [datum], které trvalo přes 2 hodiny, účast u jednání dne [datum], místní šetření dne [datum] a účast u jednání dne [datum]. V poloviční sazbě pak soud přiznal každému z žalobců nárok na úkon – podání návrhu na předběžné opatření, tedy v částce [částka]. Za všechny žalobce pak náleží za společně vykonané úkony paušální náhrada celkem 7 × [částka], tedy [částka]. Takto náleží celkem v odvolacím řízení všem žalobcům nárok na náhradu za 6 úkonů po [částka] každému z nich, za 1 úkon v sazbě [částka] každému z nich, dále 1/3 z částky [částka] za společně vykonané úkony, 1/3 z náhrady jízdného, tak jak byla vyčíslená zástupcem žalobce ve výši [částka] a dále 1/3 se ztráty na čase za účast u jednání dne [datum], vše zvýšené o DPH. Celkem náklady odvolacího řízení činily spolu se zaplaceným soudním poplatkem z návrhu na vydání předběžného opatření ([částka]) částku [částka], přičemž na každého z žalobců pak připadá nárok na část [částka].

30. Odvolací soud proto uložil žalované, aby každému z úspěšných žalobců za odvolací řízení zaplatila na nákladech částku [částka] k rukám jejich právního zástupce podle § 149 odst. 1 a ve lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

31. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak shora uvedeno.