19 Co 198/2024

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobkyní: xxx xxx, a. s., IČO: xxx sídlem xxx, Praha - xxx xxx zastoupená advokátkou proti žalovaným: 1) xxx xxx, xxx xxx xxx, IČO: xxx sídlem xxx, Brno - xxx zastoupený advokátem 2) xxx xxx xxx xxx xxx. zahraniční osoba registrovaná pod č. xxx sídlem xxx, xxx, xxx, xxx, Spojené království Velké Británie a Severního Irska zastoupená advokátem xxx, Slovenská republika zmocněnec pro doručování xxx xxx xxx, advokát sídlem xxx, Praha - xxx xxx o zaplacení 476 451,60 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 2024, č. j. 22 C 125/2017-539, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným, a ve výrocích II., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 729,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 736,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozhodoval o návrhu, jímž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 476 451,60 Kč s příslušenstvím z titulu účelně vynaložených nákladů (soudní poplatky a právní služby) na složení finančních prostředků do úschovy soudu prvního stupně pod sp. zn. 37 Sd 57/2014 a sp. zn. 37 Sd 66/20104, neboť měla jako dlužník pochybnosti, kdo z žalovaných je věřitelem pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 4. 2013.

2. Žalovaný 1) nárok neuznal. Sporoval základ nároku i solidární odpovědnost žalovaných, když není zřejmé, kdo je pasivně věcně legitimován.

3. Žalovaný 2) také nárok neuznal. Tvrdil, že platnost postoupení pohledávky byla vyřešena v rámci rozhodčího řízení, avšak pro zahájení řízení o zrušení rozhodčího nálezu a neskončení solučních řízení, shledal žalobu minimálně předčasnou, když není zřejmé, kdo je věřitelem. Zpochybnil i výši nároku, když právní zastoupení v rámci řízení o úschově není obligatorní a daň z přidané hodnoty z nákladů na právní zastoupení byla správcem daně vrácena.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 476 451,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 930 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení, z částky 301 960 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení a z částky 170 561,60 Kč od 8. 1. 2015 do zaplacení (výrok I.), rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení 1. žalovanému, a shodně 2. žalovanému, ve výši 137 838,10 Kč (výroky II., III.) a České republice ve výši 13 750 Kč (výrok IV.).

5. Ve věci se jednalo o druhé rozhodnutí, když rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 22 C 125/2017-107, byla žaloba také zamítnuta (z důvodu její předčasnosti), avšak s odkazem na § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), když řízení o úschově dosud neskončila a o jejich nákladech může být i v rámci těchto řízení rozhodnuto. Usnesením odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 19 Co 130/2020-180, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení s tím, že se nejedná o procesní, ale hmotněprávní nárok odůvodněný dle § 1953 odst. 1 o. z., tedy je třeba nejprve vyřešit předběžnou otázku, kdo je věřitelem pohledávky, a zároveň posoudit, zda žalobkyní tvrzené náklady lze považovat za náklady účelně vynaložené.

6. Nejprve se soud prvního stupně zabýval mezinárodní příslušností, neboť 2. žalovaný je právnickou osobou se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Uzavřel, že je mezinárodně příslušným dle článku 26 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“).

7. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako dlužník a 1. žalovaný jako věřitel spolu uzavřeli dne xxx smlouvu o úvěru ve výši 30 000 000 Kč, který měl být splácen dle splátkového kalendáře, a k zajištění úvěru dále zástavní smlouvy. Žalobkyně úvěr splácela řádně a včas. 1. žalovaný následně vstoupil do likvidace a 2. žalovaný dopisem ze dne 27. 8. 2014 žalobkyni informoval, že na něho byla postoupena pohledávka. Rozhodčí nález xxx a xxx ze dne xxx, č. j. xxx (dále jen „rozhodčí nález“), jenž měl uvedené prokázat, byl rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 14. 7. 2023, č. j. 65 C 101/2014-2348, zrušen. Likvidátor 1. žalovaného zpochybnil pravost postoupení pohledávky. Nařízeným předběžným opatřením byl poté zakázán převod pohledávky. Žalobkyně z důvodu pochybnosti o věřiteli pohledávky dne 30. 9. 2014 podala návrh na vzetí splátky úvěru ve výši 392 362 Kč do úschovy, vedené pod sp. zn 37 Sd 57/2014, částku složila a dne 2. 10. 2014 uhradila soudní poplatek 3 930 Kč s tím, že náklady za právní služby činily 24 684 Kč. Ze stejného důvodu podala dne 24. 10. 2014 další návrh na vzetí do úschovy částky 30 195 338,77 Kč, tato úschova je vedena pod sp. zn. 37 Sd 66/2014, částku žalobkyně složila a dne 31. 10. 2014 uhradila soudní poplatek ve výši 301 960 Kč s tím, že náklady za právní služby činily 145 877,60 Kč. V obou řízeních je příjemcem 1. žalovaný, přihlašovatelem 2. žalovaný, řízení nejsou skončena. Žalovaní k výzvě ze dne 3. 5. 2017 ničeho neuhradili.

8. Dále vyšel soud prvního stupně také z toho, že mezi právními předchůdci žalovaných byla uzavřena xxx uzavřená mezi právními předchůdci žalovaných ze dne xxx, včetně přílohy č. 1 a dodatků ze dne 4. 11. 2005, 29. 11. 2007, 28. 1. 2008 a 2. 12. 2009. Dle rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2018, č. j. 20 C 280/2017-131, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2018, č. j. 47 Co 155/2018-345, jsou články 2.1, 2.2, 2.3 této smlouvy, které se týkaly práva na odkoupení úvěrových pohledávek, včetně uplatnění opce, pro neurčitost neplatné.

9. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně dle § 1953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy účelně vynaložené náklady spojené s náhradním splněním do úschovy jdou k tíži věřitele. Přijetí předmětu plnění do úschovy se řídí § 286 a násl. z. ř. s. Poté uzavřel, že nárok je předčasný, k čemuž odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 54 Co 160/2023, vydané ve skutkově obdobné věci, dle něhož až pravomocným rozhodnutím o vydání předmětu úschovy dochází k naplnění předpokladu pro vznik práva na náhradu účelně vynaložených nákladů úschovního řízení, neboť až tím okamžikem je náhradní splnění realizováno a na jisto postavena osoba věřitele, které vzniká povinnost účelně vynaložené náklady ze strany složitele nahradit. S ohledem na to, že obě úschovní řízení dosud nebyla skončena, nelze postavit najisto, kdo je povinen k plnění. Přesto dále konstatoval, že mělo být plněno 1. žalovanému jako věřiteli pohledávky, neboť nedošlo k platnému postoupení pohledávky z 1. žalovaného na 2. žalovaného dle § 524 a § 526 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nadto 1. žalovaný jako postupitel postoupení žalobkyni neoznámil a 2. žalovaný jako postupník uvedené žalobkyni písemně neprokázal, když za takový důkaz nelze považovat rozhodčí nález. Návrh tak shledal nedůvodným i proto, že neshledal účelnost složení předmětných finančních prostředků do úschovy soudu.

10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). O náklade státu pak bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

11. Rozhodnutí napadla včasným odvoláním žalobkyně z důvodu dle § 205 odst. 2 písm. b), d), e), g) o. s. ř. Předně namítala, že nebyla respektována usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 19 Co 130/2020-180, a ze dne 26. 10. 2021, č. j. 19 Co 325/2021-256. Konstatovala, že pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem. Namítala tak, že byť soud prvního stupně dospěl k závěru, že věřitelem pohledávky je s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2018, č. j. 20 C 280/2017-131, 1. žalovaný, přesto uzavřel, že nárok je předčasný, neboť osoba věřitele je najisto postavena až realizací náhradního plnění. Nesouhlasila pak ani s tím, že naopak ona věděla, kdo je věřitel. K složitosti situace odkázala na rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2018, kde byly úkony směřující k postoupení pohledávky označeny za disimulované jednání směřující k vyvedení majetku družstevní záložny, že uvedené jednání je prověřováno xxx xxx xxx pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a že probíhal spor o zrušení rozhodčího nálezu (pravomocně skončeno rozhodnutím Městského soudu v Praze dne 21. 2. 2024, č. j. 18 Co 4/2024-2838). Má za to, že podmínky pro postup dle § 1953 odst. 1 o. z. byly splněny. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 900/2022. Současně má za to, že jsou dány podmínky pro moderaci nákladů řízení dle § 150 o. s. ř., když úvěr uhradila, po dobu více než 10 let má omezeno vlastnické právo k nemovitostem z důvodu přerušení řízení katastrálním úřadem do doby skončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jakož i s ohledem na délku tohoto řízení. K dotazu odvolacího soudu pak žalobkyně upřesnila, že vůči 1. žalovanému směřuje odvolání do celého rozsudku a vůči 2. žalovanému pouze do nákladového výroku. V doplnění odvolání pak uvedla, že vedle již zmíněných státních orgánů do řízení vstoupil i xxx xxx xxx, který následně vymáhal pohledávky 1. žalovaného po jeho klientech, a ty byly zasílány do xxx xxx xxx xxx. Zdůraznila, že tuto situaci nezavinila. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek s tím, že 1. žalovaný je povinen zaplatit jí částku 476 451,60 Kč s příslušenstvím a 2. žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

12. Žalovaný 1) s odvoláním nesouhlasil. Má za to, že nelze žalovat současně oba žalované, že v současné době probíhá spor o to, kdo je věřitelem předmětné pohledávky, který není ukončen. Za správný tak označil závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby, jakož i ten, že žalobkyně měla plnit přímo 1. žalovanému bez uložení finančních prostředků do úschovy. Navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

13. Žalovaný 2. se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby. Posouzení platnosti postoupení pohledávky na základě smlouvy ze dne xxx shledal irelevantním, nadto názor zaujatý v roce 2018 Okresním soudem v Hradci Králové je v rozporu s jinými rozhodnutími, například pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. xxx, pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. xxx, nebo pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. xxx. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal dle § 212 a § 212a o. s. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek v mezích odvolatelkou vymezených, a to včetně řízení, které mu předcházelo, a rozhodl v nepřítomnosti 1. žalovaného ve smyslu § 211 o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 3 o. s. ř., když ten se k jednání bez omluvy a žádosti o odročení nedostavil, a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

15. Již ve svém předchozím rozhodnutí (bod 15.) odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně, že je soudem mezinárodně příslušným dle článku 26 odst. 1 Brusel I bis a rozhodným právem je právo české dle článku 4 odst. 1 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen „Řím II“).

16. Vlastní nárok pak soud prvního stupně správně posuzoval ve smyslu § 1953 odst. 1 o. z. Odvolací soud již v předchozím rozhodnutí odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, například rozhodnutí ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3016/2018, a konstatoval, že se jedná o hmotněprávní nárok, který lze vymáhat žalobou na plnění. Řízení o úschově je sice řízením návrhovým upraveným v § 289 a násl. z. ř. s., avšak účastníkem prvé fáze, v níž žalobkyně vynaložila tvrzené náklady, je pouze složitel dle § 292 věta prvá z. ř. s. Teprve po právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy se stává účastníkem ten, pro koho je předmět úschovy určen (příjemce), zde 1. žalovaný, a ten, kdo uplatňuje nárok na předmět úschovy (přihlašovatel). Účelně vynaloženými náklady spojenými s náhradním splněním jsou především soudní poplatky, zálohy na náklady úschovy a jiné. Tyto náklady jdou pouze k tíži faktického věřitele a dlužník je oprávněn je na věřiteli požadovat, případně soudně vymáhat.

17. Odvolací soud tak nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že je třeba vyčkat na skončení řízení o vydání úschovy, kdy teprve poté bude najisto postaveno, kdo je osobou povinnou k plnění dle § 1953 odst. 1 o. z., když k uvedenému se vyjadřoval již ve svém zrušujícím rozhodnutí. Uvedené vyplývá přímo z citace § 1953 odst. 1 věta druhá o. z., kdy zákonodárce neukládá uhradit účelně vynaložené náklady řízení příjemci a přihlašovateli, případně jednomu z nich, ale ani tomu, komu byla vydána úschova, nýbrž pouze věřiteli.

18. Přes svůj právní názor na předčasnost žaloby z důvodu neskončení řízení o úschovách soud prvního stupně v rámci posouzení předběžné otázky, kdo je věřitelem pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 4. 2013, konstatoval, že 1. žalovaný „by měl být věřitelem žalobce“ a že došlo k neplatnému postoupení pohledávky z 1. žalovaného na 2. žalovaného, když v pravomocném rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2018 č. j. 20 C 280/2017-131, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2018, č. j. 47 Co 155/2018-345, byl učiněn závěr, že ujednání čl. 2.1, 2.2, 2.3 smlouvy o odborné pomoci a finančním zajištění uzavřené mezi společností xxx, xxx (právní předchůdce 1. žalovaného) a společností xxx xxx (právním předchůdcem 2. žalovaného) ze dne xxx, s datem platnosti od 1. 1. 2003, včetně přílohy č. 1 a dodatků ze dne xxx, xxx, xxx a xxx, jsou pro neurčitost neplatná. Na základě tohoto skutkového závěru by tak byla 1. žalovaná jako věřitel povinna uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dle § 1953 odst. 1 věta druhá o. z. Odvolací soud se správností tohoto závěru s odůvodněním připojeným níže pro nadbytečnost dále nezabýval.

19. I přes výše uvedené je totiž třeba shledat napadené rozhodnutí soudu prvního stupně správným, když bylo vystavěno i na závěru o neúčelnosti žalobou vymáhaných nákladů, když soud prvního stupně shledal složení finančních prostředků do úschovy za nedůvodné. s uvedeným závěrem se odvolací soud, byť s částečně jiným odůvodněním, ztotožnil. Dle smlouvy o úvěru ze dne xxx měla žalobkyně splácet 1. žalovanému úvěrové splátky dle splátkového kalendáře od 30. 4. 2013 s poslední splátkou ke dni 30. 4. 2023. Splátku, splatnou ke dni 30. 9. 2014 ve výši 392 362 Kč složila do soudní úschovy vedené pod sp. zn. 37 Sd 57/2014, neboť byla informována o postoupení pohledávky na 2. žalovaného podáním ze dne 5. 9. 2014 spolu s rozhodčím nálezem ze dne xxx, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2014, v němž byl určen jako vlastník pohledávky ode dne 10. 5. 2013 2. žalovaný 2).

20. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem, že 2. žalovaný postoupení pohledávky právě dotčeným rozhodčím nálezem neprokázal (ve vztahu vůči žalobci). Dle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Dle § 526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel (zde 1. žalovaný) bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník (zde 2. žalovaný) postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Dle § 28 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), nabývá rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, dnem doručení účinků pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Pvní podmínkou je tedy tzv. nepřezkoumatelnost rozhodčího nálezu a druhou podmínkou je řádné doručení rozhodčího nálezu stranám sporu. Teprve při splnění těchto podmínek se nález stává exekučním titulem a lze jej následně opatřit doložkou právní moci. Takovým rozhodčím nálezem 2. žalovaný disponoval, když na něm byla vyznačena doložka právní moci. V tomto rozhodčím nálezu pak bylo jeho výrokem výslovně určeno, že věřitelem předmětné pohledávky je právě 2. žalovaná. Skutečnost, že likvidátorem 1. žalovaného byl rozhodčí nález zpochybňován, že 1. žalovanému bylo odebráno povolení působit jako družstevní záložna, ani že rozhodnutím Okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2023, č. j. 65 C 101/2014-2348, potvrzeným odvolacím soudem, byl rozhodčí nález o 10 let později zrušen, na věci ničeho nemění.

21. K stejnému závěru je třeba dojít i s ohledem na řízení o úschově vedené pod sp. zn. 37 Sd 66/2014. Nadto je třeba konstatovat, že ke dni 24. 10. 2014 nebyl právní důvod skládat do soudní úschovy celý nesplacený úvěr ve výši 30 195 338,77 Kč, když do 31. 10. 2014 měla být uhrazena pouze další splátka ve výši 392 362 Kč, s čímž je spojena především jiná výše soudního poplatku, a to částka 3 930 Kč namísto 301 960 Kč. S tím, se pojí i výše případných dalších nároků, zde nákladů za právní zastoupení.

22. K namítanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 900/2022, odvolací soud předně konstatuje, že se jedná o řízení o vydání věci z úschovy, nikoli o zaplacení účelně vynaložených nákladů v souvislosti se složením finančních prostředků do úschovy. V odůvodnění se však k otázce důvodnosti úschovy stanoví, že „dlužník (složitel) má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží. Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se přitom musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (složitelovým věřitelem);,…“. V daném případě však v obou okamžicích složení finanční prostředků do úschovy neměla žalobkyně s ohledem na pravomocný rozhodčí nález důvod pochybovat o tom, komu má být plněno.

23. Za situace, kdy byl závěr soudu prvního stupně o neúčelnosti složení peněžních prostředků do úschovy soudu shledán správným, odvolací soud napadený rozsudek v odvoláním dotčeném meritorním výroku I. mezi žalobkyní a 1. žalovaným jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným zůstal tento výrok stranou přezkumné činnosti dle § 206 odst. 2 o. s. ř., neboť v tomto ohledu nebyl odvoláním dotčen.

24. Žalobkyně pak brojila i proti výrokům o nákladech řízení, o nichž bylo správně rozhodnuto ve prospěch úspěšných žalovaných dle § 142 odst. 1 o. s. ř., o nákladech řízení státu pak dle § 148 odst. 1 o. s. ř., neboť má za to, že jsou dány podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., a to z důvodu, že úvěr uhradila, po dobu více než 10 let má omezeno vlastnické právo k nemovitostem z důvodu přerušení řízení katastrálním úřadem do doby skončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jakož i s ohledem na délku tohoto řízení.

25. Žádný z těchto důvodů není způsobilý přivodit aplikaci uvedeného ustanovení. Dle judikatury Nejvyššího soudu, například rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, se okolnostmi hodnými zvláštního zřetele rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků, dále okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.

26. K jednotlivým důvodům odvolací soud konstatuje následující. Délka samotného řízení není relevantním kritériem pro rozhodnutí o nákladech řízení, když se v daném případě vychází ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), v daném případě zatěžuje obě strany sporného řízení a nelze tu ani shledat, že by ji svým případným obstrukčním jednáním způsobila některá ze žalovaných. Skutečnost, že žalobkyně nemůže nakládat se svými nemovitostmi z důvodu přerušení řízení u katastrálního úřadu, je bez souvztažnosti k tomuto řízení. Ani skutečnost, že uhradila celý zbývající dluh předčasně do úschovy na uvedeném ničeho nemění. K tomu odvolací soud odkazuje na bod 21. tohoto rozsudku, když nebyl důvod pro jeho celou úhradu. Pokud tak žalobkyně učinila ze svého vlastního rozhodnutí, nemůže to jít k tíži žádného z žalovaných. Navíc to má za následek násobně vyšší žalobou uplatněný nárok, s čímž souviselo i riziko vyšších nákladů řízení s ohledem na výši tarifní hodnoty pro stanovení odměny právního zástupce úspěšného účastníka dle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 AT.

27. Odvolací soud tedy i nákladové výroky II., III. a IV. dle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť jsou správné nejen co do základu, nýbrž i co do výše přiznaných částek (k tomu srov. blíže odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a 1. žalovaným rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady sestávají z jedné odměny ve výši 10 220 Kč dle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bod 6 AT za úkon dle § 11 odst. 1 písm. k) AT (vyjádření k odvolání), jedné náhrady hotových výdajů 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT a 21 % DPH ve výši 2 209,20 Kč, tj. 12 729,20 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným bylo rozhodnuto shodně dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolání vůči 2. žalované však směřovalo pouze proti nákladovému výroku, tedy odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 137 838,10 Kč. Za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 2 písm. c) AT (vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 18. 9. 2024) tak přiznal 2. žalovanému celkem 8 736,20 Kč. Náklady se sestávají ze dvou polovičních odměn po 3 310 Kč dle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bod 5 AT, dvou náhrad hotových výdajů po 300 Kč a 21 % DPH ve výši 1 516,20 Kč. Lhůta k plnění byla shodně stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř.