19 Co 209/2025 - 532

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudců Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Miloslava Sládka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A]. sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], reg. č. [číslo] sídlem [Adresa žalované], [stát] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 25 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. dubna 2025, č. j. 10 C 81/2024-463, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 171 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B]

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 25 000 Kč (výrok I.) a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů žalované v částce 28 798 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 25 000 Kč s odůvodněním, že od roku 2014 je uživatelem sociální sítě [název], kterou provozuje žalovaná, a to pod uživatelským jménem [Jméno žalobce], s kontaktním e-mailem [e-mail]. Za tu dobu o žalobci [název] získal extrémní množství informací, jak o obsahu zpráv, tak o veškeré aktivitě žalobce na [název], o užitých IP adresách, lokalitách, zjištěných preferencích, účastech na akcích, vyhledáváních, reakcích na reklamy na [název] i mimo něj apod. Žalobci tak byla v souvislosti s nezákonným a netransparentním zpracováním jeho osobních údajů způsobena nemajetková újma, spočívající jednak v nezákonném zpracování jeho velmi citlivých osobních údajů bez získání jeho souhlasu, který byl nezbytný, a jednak ve ztrátě kontroly nad jeho údaji a ztrátě schopnosti uplatňovat volby týkající se zpracování osobních údajů žalobce. Své nároky pak zakládal na rozhodnutích Evropského sboru pro ochranu osobních údajů („EDPB“) a [stát] Komise pro ochranu osobních údajů („[název]“). Žalobce měl za to, že nemusí prokazovat, že ke zneužití jeho údajů reálně došlo, naopak stačí prokázat potencialitu takového zásahu a odůvodněnost obavy ze zneužití údajů. Výši újmy žalobce řádově odhadoval pomocí porovnání s odměnou, za kterou jsou lidé ochotni být ve svém soukromí nepřetržitě sledováni.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žaloba představuje zjevný pokus o zneužití nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále jen „GDPR“), k získání nahodile určeného peněžitého plnění, aniž by se žalobce vůbec pokusil prokázat porušení GDPR či vznik peněžité nebo nepeněžité újmy. Rozhodnutí, na která žalobce odkazuje, označila žalovaná pouze za zobecněné závěry, které nemají žádný konkrétní vztah k okolnostem na straně žalobce. Pouhé porušení GDPR navíc dle žalované samo o sobě nezakládá nárok na odškodnění, nýbrž musí být prokázán vznik individualizované újmy. Žalovaná však odmítla i samotné porušení GDPR. Žalobce totiž dne 9. 11. 2023[Anonymizováno]souhlasil se zpracováním, což znamená, že veškeré zpracování osobních údajů žalobce po tomto datu bylo založeno na jeho souhlasu. Pro předávání údajů pak měla vždy platný právní základ.

4. Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce je uživatelem sociální sítě [název], kterou provozuje žalovaná. Dále vycházel z toho, že žalobce netvrdil, tím méně prokázal, jaké konkrétní osobní údaje žalovaná zneužila nebo předala třetím osobám do [stát]. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že žalobce ani neprokázal, jaká újma mu vznikla.

5. S ohledem na mezinárodní prvek (žalobce je státní příslušník [stát] a žalovaná je zahraniční osoba se sídlem v [stát]) se soud prvního stupně nejdříve zabýval tím, zda je k rozhodnutí ve věci mezinárodně příslušný. Svou mezinárodní příslušnost shledal na základě aplikace ustanovení Čl. 79 odst. 2 věty druhé GDPR, a to s ohledem na bydliště žalobce v České republice. Při právním posouzení merita věci pak soud prvního stupně postupoval zejména podle ustanovení Čl. 82 GDPR a dále podle § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a podle § 2956 a násl. o. z. Soud prvního stupně vycházel z toho, že předpokladem úspěšného uplatnění práva na náhradu újmy způsobené porušením GDPR je splnění tří kumulativních podmínek, a to prokázání 1) existence porušení GDPR, 2) existence majetkové nebo nemajetkové újmy způsobené osobě, která žádá o náhradu, a 3) příčinné souvislosti mezi tímto porušením a způsobenou újmou. V této souvislosti se zabýval výkladem pojmu „újma“ a dospěl k závěru, že každé porušení nařízení GDPR samo o sobě automaticky nezakládá právo na náhradu újmy, když utrpěnou újmu musí žadatel prokázat. Soud prvního stupně dále konstatoval, že vzhledem k absenci úpravy způsobu náhrady vzniklé škody a nemajetkové újmy v GDPR je třeba aplikovat obecnou úpravu ochrany osobnosti obsaženou v občanském zákoníku. Zabýval se proto předpoklady pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 81 a násl. o. z. a formami zadostiučinění. Na základě toho soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce ani po výzvě soudu neprokázal, v čem konkrétně žalovaná ve vztahu k žalobci porušila GDPR, ani jakým způsobem a jaká konkrétní újma mu vznikla. Žalovaná shromažďovala a následně zpracovávala data, která jí žalobce o sobě poskytl. S podmínkami žalované přitom dne 9. 11. 2023 vyslovil souhlas. Žalobce současně dle soudu prvního stupně neprokázal, že by žalovaná poskytla osobní údaje žalobce třetí straně. Existenci rizika předání osobních údajů třetí straně nepovažoval soud prvního stupně k přiznání náhrady nemajetkové újmy za postačující. K žalobcem odkazovaným rozhodnutím zahraničních orgánů soud prvního stupně konstatoval, že pro něj nejsou závazná a mohou být nanejvýš určitým vodítkem. Rozhodnutí [název] navíc nejsou pravomocná. Vzhledem k tomu, že neměl prokázaný vznik újmy, nezabýval se již soud prvního stupně výší náhrady.

6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že náhradu nákladů řízení přiznal žalované v částce 28 798 Kč včetně DPH; tato částka odpovídá odměně advokáta za 4 úkony právní služby dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), ve znění účinném do 31. 12. 2024, včetně 4 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 AT, a odměně advokáta za 4 úkony právní služby dle § 9a odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 bod 5 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, včetně 4 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 AT, a dani z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 800 Kč, tedy ve výši 4 998 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu brojí žalobce odvoláním. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzeným a nesporným skutečnostem a provedeným důkazům a neprovedl některé navržené důkazy. Soud prvního stupně nesprávně vyložil význam flashdisku s exportem údajů žalobce a neporozuměl jeho relevanci. Údaje vložené uživatelem tvoří jen dílčí část zpracovávaných údajů, přičemž velkou část zpracovávaných údajů tvoří údaje vypozorované samotnou žalovanou z chování uživatele. Soud prvního stupně dále ignoroval tvrzení a důkazy žalobce o tom, jaké jeho osobní údaje byly předmětem nezákonného zpracování, což bylo fakticky nesporné. Žalobce uvedl, ve vztahu k jakým údajům se žalovaná dopustila porušení GDPR, a tedy ve vztahu ke kterým byl žalobce vystaven ztrátě kontroly. Žalobce vždy tvrdil, že k nezákonnému zpracování údajů pro účely behaviorální reklamy, porušení informační povinnosti v souvislosti s takovým zpracováním, a dále k nezákonnému předávání údajů do [stát] docházelo ve vztahu ke všem údajům zpracovávaným ze strany žalované. Současně i žalovaná opakovaně uznala, že údaje žalobce zpracovávala pro účely behaviorální reklamy, byť bez dalšího zdůvodnění rozporovala zpracování dílčích skupin údajů žalobce za tímto účelem, zejména údajů z konverzací. Současně nebylo mezi stranami sporu o tom, že žalovaná předávala všechny údaje žalobce do [stát] třetí straně, mateřské společnosti žalované, a to pro zajištění funkčnosti globální služby. Další námitka spočívala v ignoraci rozhodnutí evropských orgánů. Soud prvního stupně se tím dle žalobce odchýlil od zásady presumpce správnosti rozhodnutí, jak byla v českém právu vyjádřena v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, popř. v rámci unijního práva od zásady presumpce správnosti unijních aktů, jak byla uvedena v rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 2015 ve věci C-362/14. Tímto přístupem současně soud prvního stupně nezohlednil tvrzení žalobce vztahující se k těmto rozhodnutím. Žalobce detailně zdůvodnil, jakým způsobem dochází ke zpracování osobních údajů žalovanou pro účely behaviorální reklamy. Soud prvního stupně dále nezohlednil, že všechna tato rozhodnutí byla založena na podkladových rozhodnutích EDPB, což je orgán všemi dozorovými úřady, a současně porušil ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., když nezohlednil rozhodnutí příslušných správních orgánů, kterými byly s ohledem na pravidla příslušnosti dle GDPR i s ohledem na porušení GDPR s dopadem na české subjekty údajů, právě EDPB a [název]. Nejedná se tak o rozhodnutí cizího správního orgánu. Soud prvního stupně pak nereflektoval ani rozsudek Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-311/18 z 16. července 2020, ve kterém SDEU dovodil, že předávání údajů do [stát] prováděné žalovanou bylo nezákonné, ani rozsudek SDEU ze dne 8. ledna 2025, ve věci T-354/22, ve kterém SDEU přiznal z důvodu nezákonnosti takového předávání poškozené osobě náhradu újmy ve výši 400 EUR, ani rozsudek SDEU ze dne 4. 7. 2023, ve věci C-252/21. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že by vedle podmínek podle ustanovení Čl. 82 GDPR musely být splněny i podmínky pro náhradu újmy vzniklé z porušení osobnostních práv dle českého práva. Podmínky pro uplatňování nehmotné újmy byly vymezeny judikaturou SDEU, který mj. konstatoval, že mezi případy újmy na straně subjektu údajů spadá rovněž ztráta kontroly nad osobními údaji. Soud prvního stupně současně vůbec neuznává ztrátu kontroly ve smyslu ustanovení Čl. 75 a 85 preambule GDPR jako újmu. Dle žalobce je v případě předávání údajů do [stát] subjekt údajů vystaven riziku přístupu státních orgánů [stát] k jeho údajům; postačí přitom odůvodněná obava, že k tomuto mohlo dojít. Žalobce rovněž nesouhlasí s úsudkem soudu prvního stupně ohledně možnosti domáhat se zdržení se neoprávněného nakládání s osobními údaji či omluvy, neboť po dokončení řízení je žalobce schopen zrušit si profil na sociální síti [název], a dosáhnout tak minimálně částečného ukončení zpracování. Není tak důvod, aby se tohoto nároku domáhal soudně. Omluva by nebyla upřímná a nepřinesla by jakoukoli náhradu. Pokud jde o vyjádření souhlasu s podmínkami [název] ze dne 9. 11. 2023, žalobce namítá, že náhradu požaduje za období do udělení tohoto souhlasu. Poskytnutí souhlasu bylo navíc nutné pro poskytnutí plného exportu údajů pro potřeby soudu. Soud prvního stupně současně ignoroval monopolní postavení[Anonymizováno][název]. Žalobce proto odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobcově návrhu vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení, eventuálně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že se zamítnutím žaloby souhlasí, a proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce nárokuje peněžitou náhradu újmy pouze na základě odkazu na určitá zjištění dovozená v rámci správních řízení, a to navzdory skutečnosti, že se správní řízení týkala obecných aspektů souladu s GDPR a nikoli samotného žalobce, což je však neslučitelné s požadavky ustanovení Čl. 82 GDPR a příslušnými výklady tohoto ustanovení ze strany SDEU. Namítá-li žalobce nezohlednění tvrzené ztráty kontroly, pak žalovaná uvádí, že soud prvního stupně se tímto zabýval, avšak žalobce neprokázal v souladu s požadavky právních předpisů, že mu tímto způsobem skutečně vznikla újma. Žalobce se dovolával čistě hypotetické a nepodložené ztráty kontroly. Žalobcův nárok posoudil soud prvního stupně výlučně podle zavedeného třístupňového testu odvozeného z ustanovení Čl. 82 GDPR. V pasážích, ve kterých napadený rozsudek odkazuje na české právo, je tak činěno pouze v souvislosti s vysvětlením, že kvantifikace újmy by se řídila vnitrostátními normami. S ohledem na nesplnění podmínek pro vznik práva na náhradu újmy však nebylo třeba se výší náhrady zabývat. Pokud jde o obsah flashdisku s exportovanými údaji, soud prvního stupně tento důkaz provedl, avšak nebyl pro něj přesvědčivý. Dle žalované pak exportovaná data dokazují pouze to, že žalobce [název] používal, nikoli že došlo k porušení GDPR, ani že došlo k újmě žalobce. Žalobce neprokázal porušení GDPR ani to, že utrpěl nějakou újmu. Žalovaná se pak v rámci svého vyjádření obsáhle zabývala splněním předpokladů pro náhradu újmy podle ustanovení Čl. 82 GDPR, a to i s odkazy na rozhodnutí SDEU, a dospěla k závěru, že soud prvního stupně správně aplikoval zákonný standard pro nároky dle citovaného ustanovení. V souvislosti s přístupem státních orgánů [stát] ke svým údajům tvrdil žalobce čistě hypotetické riziko, což je zcela nedostatečné. Tvrzení žalobce, že žalovaná použila vysoce citlivé osobní údaje – jako jsou soukromé zprávy – pro účely behaviorální reklamy, je v přímém rozporu se [adresa] ochrany osobních údajů. Soud prvního stupně neignoroval ani žalobcem předkládaná správní a soudní rozhodnutí, pouze jim nepřikládal stejný význam jako žalobce. Existence správního rozhodnutí týkajícího se obecného dodržování GDPR ze strany žalované nezbavuje žalobce povinnosti prokázat, jak se tato zjištění vztahují na něj samotného, a že mu v důsledku toho vznikla individualizovaná újma.

9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

10. Odvolací soud nejprve ve stručnosti konstatuje, že soud prvního stupně se správně vypořádal s otázkou pravomoci českých soudů a rozhodného práva, a to v souladu s ustanovením Čl. 79 odst. 2 věty druhé GDPR, které je vůči nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2021, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis) ve vztahu speciality. Rozhodným právem pak bylo v posuzované věci právo unijní, a to nařízení GDPR.

11. Dále lze konstatovat, že v řízení nebylo sporu o tom, že žalobce je uživatelem sociální sítě [název], jejímž provozovatelem je žalovaná, která osobní údaje žalobce shromažďuje a dále zpracovává. Stejně tak lze mít za nesporné, že osobní údaje žalobce byly předávány mateřské společnosti žalované [právnická osoba]. do [stát].

12. S ohledem na povahu žalobou uplatněného nároku je pak třeba nejprve zopakovat podmínky pro vznik práva na náhradu nemajetkové újmy ve spojení s nakládáním s osobními údaji. Soud prvního stupně v tomto ohledu správně vycházel z ustanovení Čl. 82 GDPR, které vymezuje tři podmínky, které je třeba pro vznik práva na náhradu újmy splnit kumulativně. Těmito podmínkami jsou (a) porušení GDPR, (b) vznik újmy a (c) příčinná souvislost mezi porušením GDPR a vznikem újmy. Kumulativní povaha těchto podmínek znamená, že pokud i jen jedna z nich není splněna, musí být žaloba na náhradu újmy zamítnuta, aniž by bylo nezbytné zkoumat ostatní podmínky. Pro úplnost odvolací soud doplňuje, že byť soud prvního stupně při právním posouzení věci nesprávně zmiňoval též právní úpravu ochrany osobnosti dle českého práva, ničeho to nemění na správnosti jeho rozhodnutí ve věci samé. Z důvodu neexistence pravidel unijního práva by bylo na místě přistoupit k aplikaci české právní úpravy pouze ve vztahu ke stanovení výše případného peněžitého zadostiučinění.

13. Pokud jde o podmínku týkající se újmy, dle výkladu SDEU je nezbytné, aby osoba, která žádá o náhradu újmy, prokázala, že hmotnou nebo nehmotnou újmu skutečně utrpěla. SDEU opakovaně vyslovil, že pouhé porušení GDPR k přiznání práva na náhradu újmy nepostačuje (srov. rozsudek SDEU ze dne 4. října 2024, Agentsia po vpisvaniyata proti OL ve věci C-200/23, či rozsudek SDEU ze dne 20. června 2024, A.T., B.T. proti PS GbR ve věci C-590/22). Újmu tedy nelze presumovat a ani hypotetická či neurčitá újma právo na náhradu nezakládá. Naopak je třeba, aby újma byla skutečná a určitá, což přísluší prokázat žalobci (srov. rozsudek SDEU ze dne 9. 11. 2006, Agraz a další proti Komisi ve věci C-243/05). Je tedy třeba tvrdit konkrétní skutečnosti, které mohou vést ke vzniku skutečně utrpěné nemajetkové újmy v důsledku porušení GDPR. Dle citovaného rozsudku SDEU přitom nesmí jít „o pouhé subjektivní vnímání, které je proměnlivé a závisí také na charakterových a osobních prvcích, ale o objektivizaci nepříjemnosti, byť nepatrné, ale prokazatelné, pro fyzickou nebo psychickou sféru člověka nebo pro jeho mezilidské vztahy; povaha dotčených osobních údajů a jejich význam v životě dotčené osoby a možná také vnímání, které v daném okamžiku má společnost o této konkrétní nepříjemnosti spojené s porušením ochrany osobních údajů“.

14. Žalobce odůvodňoval nemajetkovou újmu tak, že spočívá jednak v nezákonném zpracování jeho velmi citlivých osobních údajů bez získání jeho souhlasu a jednak ve ztrátě kontroly nad jeho údaji a ztrátě schopnosti uplatňovat volby týkající se zpracování osobních údajů žalobce. Jak již bylo řečeno výše, samotné porušení GDPR však nárok na náhradu újmy nezakládá. V tvrzení o nezákonném zpracování osobních údajů proto újmu spatřovat nelze, když takovým tvrzením (bylo-li by prokázáno) by mohla být naplněna toliko (jiná) podmínka porušení GDPR.

15. Pokud jde o ztrátu kontroly nad údaji žalobce, resp. ztrátu schopnosti uplatňovat volby, bylo třeba posoudit, zda takto tvrzená újma v případě žalobce splňuje kritérium skutečnosti a určitosti. Na tomto místě odvolací soud považuje za důležité vymezit podstatu újmy spočívající ve ztrátě kontroly nad osobními údaji, a to v souvislosti s okolnostmi posuzované věci. Není pochyb o tom, že žalovaná osobní údaje žalobce zpracovává v souvislosti s tím, že žalobce užívá jí provozovanou sociální síť [název]. [název] je přitom globální platforma, kterou v rámci EU provozuje žalovaná, nicméně mateřskou společností žalované je společnost [právnická osoba]., sídlící v [stát]. K předávání údajů mateřské společnosti do [stát] dochází za účelem poskytování služby [název] jejím uživatelům, když bez toho je nemyslitelné, aby síť [název] tak, jak je koncipována (tj. globálně) mohla vůbec fungovat. To ostatně potvrzuje i sám žalobce, který ve svém vlastním vyjádření ze dne 26. 12. 2024 uvedl, že „předání je nezbytné pro samotné fungování služby [název]“ s poznámkou, že „pokud by k tomu nedocházelo, tak by např. uživatelé z [stát] nemohli vidět profil žalobce“. Lze k tomu dodat, že ani sám žalobce by bez takového předání údajů nemohl přistupovat ke svému vlastnímu profilu odjinud (kupř. v době své případné cesty do zahraničí, včetně [stát]). Z uvedeného je zřejmé, že byť samotná žalovaná sídlí v [stát], žalobce se nemohl důvodně domnívat, že jeho osobní údaje zůstanou pouze na území EU, neboť si byl vědom globální povahy služby, a právě i s tímto vědomím ji dobrovolně využíval. Aniž by tak odvolací soud jakkoli hodnotil předání osobních údajů žalobce společnosti [právnická osoba]. sídlící v [stát] a jejich následné zpracovávání z hlediska pravidel nakládání s osobními údaji podle GDPR, je toho názoru, že újma spočívající ve ztrátě kontroly s ohledem na shora uvedená východiska tímto způsobem žalobci vzniknout nemohla, byly-li jeho osobní údaje zpracovávány pouze v rámci skupiny [právnická osoba]. Obdobná je i situace spojená s používáním behaviorální reklamy, neboť pro účely této reklamy nedochází k předávání konkrétních (individuálních) dat inzerentům (tito si pouze vybírají segmenty uživatelů) a osobní údaje jsou zpracovávány opět pouze ze strany správce údajů, v tomto případě tedy žalovanou, resp. skupinou [právnická osoba]. Žalobce ostatně ani netvrdil, že by jeho osobní údaje byly v této souvislosti předávány jinému subjektu; uváděl pouze jejich zpracování pro tyto účely ze strany žalované. Naopak z vyjádření žalobce je zřejmá jeho znalost fungování behaviorální reklamy, i vědomost, že tato reklama byla součástí služby od samotného počátku. Za takové situace opět nelze hovořit o ztrátě kontroly nad osobními údaji.

16. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobce dne [datum] udělil žalované souhlas s podmínkami týkajícími se zpracování osobních údajů (včetně behaviorální reklamy a zpracování údajů v rámci skupiny [právnická osoba]), vůči kterému se nyní vymezuje a domáhá se náhrady újmy. Na argument žalobce, který tvrdí, že náhradu požaduje za období do udělení tohoto souhlasu, nelze ve vztahu ke vzniku újmy přistoupit. Logicky vzato, pokud by žalobce skutečně pociťoval újmu v souvislosti s jednáním žalované, nedávalo by smysl, aby následně s pokračováním takového jednání vyslovil souhlas. Ačkoli lze přisvědčit žalobci, že udělený souhlas nemohl dodatečně zhojit případné porušení povinností žalované, odvolací soud připomíná, že tuto skutečnost (udělení souhlasu) vzal v úvahu výhradně pro účely posouzení vzniku újmy; nikoli tedy v souvislosti s posouzením porušení povinností jako dalšího (jiného) předpokladu vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud rovněž nepovažoval za přesvědčivý argument, že souhlas byl udělen z důvodu exportu údajů, neboť z tvrzení žalobce vyplývá, že sociální síť [název] využívá nadále i poté, co tento export zajistil. Dle žalované byl nadto export údajů umožněn i před udělením souhlasu, což žalobce ani nikterak nesporoval. V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že ačkoli sociální sítě dnes nepochybně tvoří běžnou součást života mnoha lidí, nelze je považovat za nezbytný komunikační prostředek, jak se snaží žalobce naznačit tvrzením o monopolním postavení [název]. Jednak má žalobce možnost komunikovat prostřednictvím mobilních telekomunikačních sítí, popř. komunikačních aplikací (např. [aplikace], [aplikace] nebo [aplikace]), či nástrojů pro on-line schůzky a videohovory (např. [název] [Anonymizováno], [název] či [název]). Ostatně cítil-li žalobce potřebu zveřejňovat své osobní údaje na sociálních sítích, měl rovněž možnost výběru ([aplikace], [aplikace] či [aplikace]). Ve vztahu k argumentaci ohledně monopolního postavení nelze ani přehlédnout, že žalobce na jednu stranu tvrdí, že v podstatě nemá na výběr nic jiného než [název] využívat, na druhou stranu však uvádí, že po ukončení řízení je „schopen“ profil na [název] zrušit a dosáhnout tak ukončení zpracování osobních údajů. Tato tvrzení jsou přitom ve zjevném logickém rozporu.

17. V intencích posuzované věci by tak dle odvolacího soudu za ztrátu kontroly bylo možné považovat situaci, kdy by osobní údaje žalobce zpracovávané žalovanou opustily sféru skupiny [právnická osoba] a dostaly se do sféry třetího subjektu. Ve vztahu k argumentu možného předání osobních údajů státním orgánům [stát] je nicméně třeba uvést, že takový předpoklad je zcela hypotetický a není podložený žádnými relevantními konkrétními skutečnostmi. Ačkoli soud prvního stupně žalobce při jednání dne 26. 11. 2024 řádně poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby tvrdil (a ke svým tvrzením navrhl důkazy), jak byly jeho osobní údaje zpracovávány státními orgány [stát], žalobce této výzvě nedostál. Naopak uvedl, že předání jeho osobních údajů státním orgánům [stát] není schopen prokázat s tím, že nikdy nebude vědět, zda v [stát] ke zneužití jeho údajů došlo a kde všude se ocitly. Jak již vysvětlil SDEU, k náhradě újmy nemůže vést čistě hypotetické riziko zneužití neoprávněnou třetí stranou. Tak je tomu v případě, kdy se žádná třetí strana s dotyčnými osobními údaji neseznámila (srov. rozsudek SDEU ze dne 25. 1. 2024, BL proti MediaMarktSaturn Hagen-Iserlohn GmbH, ve věci C687/21). Pouhá hypotetická možnost, že státní orgány budou osobní údaje žalobce vyžadovat, tudíž k prokázání skutečné a určité újmy ve smyslu ustanovení Čl. 82 GDPR nepostačuje. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který konstatoval, že není možné přiznávat náhradu nemajetkové újmy na základě pouhé žalobcovy domněnky. Pokud by odvolací soud přistoupil na tuto žalobcovu konstrukci, znamenalo by to v podstatě automatické přiznání náhrady újmy za každé porušení GDPR, což ovšem výslovně vylučuje SDEU (srov. např. již citovaný rozsudek ve věci C-590/22).

18. Pokud jde o namítaná rozhodnutí SDEU, je nutné připomenout, že je třeba rozlišovat rozhodnutí Soudního dvora a rozhodnutí Tribunálu jakožto orgánu SDEU. Rozsudky Soudního dvora ve věcech výkladu práva EU patří mezi sekundární právo, které se členské státy přistoupením k EU zavázaly dodržovat. Rozsudky Soudního dvora jsou tedy závazné i pro české soudy. Žalobce nicméně na podporu své argumentace předložil rozhodnutí Tribunálu, který rozhoduje zejména o přímých žalobách ve sporech mezi jednotlivci či podniky a institucemi EU. Rozhodnutí Tribunálu jsou pak závazná pouze mezi účastníky řízení a nemají obecně závazný účinek jako rozsudky Soudního dvora. Rozsudek Tribunálu ze dne 8. 1. 2025 ve věci T-354/22, tudíž není pro české soudy závazný. Stejně tak je ve vztahu k předmětnému rozsudku Tribunálu namístě zdůraznit rozdíly ve skutkových okolnostech oproti posuzované věci. Tribunál se zabýval případem, kdy žalobce navštívil internetové stránky Konference o budoucnosti Evropy, u nichž správcem osobních údajů bylo Generální ředitelství Evropské komise. Na těchto webových stránkách se žalobce zaregistroval na akci „[název]“, a to prostřednictvím hypertextového odkazu „[odkaz]“, čímž Komise vytvořila podmínky umožňující předání IP adresy žalobce, která je považována za osobní údaj, [název]. V Tribunálem posuzované věci se tedy nejednalo o samotné užívání [název], nýbrž účet [název] byl využit pouze za účelem registrace na webových stránkách Komise. Zásadní rozdíl tak odvolací soud spatřuje v subjektech, kterým žalobce osobní údaje svou aktivitou zpřístupnil. Ve věci posuzované Tribunálem byla tímto subjektem Komise, přičemž účelem jednání žalobce bylo přihlášení se na konferenci prostřednictvím webových stránek provozovaných Komisí, zatímco v nyní posuzované věci byl tímto subjektem [název], resp. žalovaná, a to za účelem užívání sociální sítě [název]. Nelze tak přehlédnout tento významný rozdíl v zapojení [název]. V prvním případě měl posloužit pouze jako prostředek registrace na s touto sociální sítí nikterak nesouvisejících webových stránkách orgánu Evropské unie (kde uživatel nemá rozumný důvod vůbec předpokládat, že by jeho osobní údaje mohly být předávány mimo území EU) a nikterak nesouvisející konferencí. Na rozdíl od nyní posuzované věci proto bylo možné považovat předání osobních údajů společnosti [právnická osoba]. ze strany Evropské komise (generálního ředitelství) za ztrátu kontroly nad osobními údaji. S ohledem na tyto zásadní odlišnosti ve skutkovém stavu proto odvolací soud předmětné rozhodnutí Tribunálu nepovažuje ani za přiléhavé.

19. Ve vztahu k žalobcem předkládaným správním rozhodnutím EDPB (ze dne 5. 12. 2022, č. 3/2022, a ze dne 13. 4. 2023, č. 1/2023) a DPC (ze dne 31. 12. 2022 a ze dne 12. 5. 2023) lze obecně uvést, že tato rozhodnutí nejsou pro české soudy závazná. To ostatně správně vysvětlil již soud prvního stupně, který konstatoval, že mohou být pouze určitým vodítkem. Soud prvního stupně tudíž tato rozhodnutí neignoroval, jak tvrdí žalobce, nakolik se s nimi, byť stručně, avšak dostatečně, vypořádal. Lze doplnit, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. míří pouze k pravomocným výrokům rozhodnutí příslušných orgánů (nikoli jejich odůvodněním), a ačkoli primárně stanoví, že soud z rozhodnutí příslušných orgánů vychází, není vyloučeno, aby si otázku ve výroku rozhodnutí řešenou posoudil soud jako předběžnou otázku jinak. K posouzení vzniku újmy je navíc třeba přistupovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Předmětná správní rozhodnutí se nicméně tvrzenou újmou žalobce (tj. individuální újmou vzniklou v žalobcově osobní sféře) vůbec nezabývají. Argumentace presumpcí správnosti aktů veřejné moci ani unijních aktů proto není přiléhavá. Presumpce správnosti aktu veřejné moci dovozená Ústavním soudem nadto směřuje k veřejné moci vykonávané na území České republiky, a to v souladu s principem nezávislosti státní moci na jakékoli jiné moci. Nelze také přehlédnout, že rozhodnutí [název] nejsou s ohledem na podané opravné prostředky pravomocná. Podstatné ovšem je, že předmětná správní rozhodnutí již s ohledem na jejich povahu žádným způsobem vznik konkrétní individuální újmy na straně žalobce, který ostatně ani nebyl účastníkem tam vedených řízení, neprokazují.

20. Obdobně je tomu ve vztahu k předkládaným rozhodnutím německých soudů (zejména rozhodnutí Spolkového soudního dvora Německa ze dne 18. 11. 2024 ve věci VI ZR 10/24). Ani tato rozhodnutí nejsou pro české soudy jakkoli závazná, jak správně dovodil již soud prvního stupně, a opět je také nutné zdůraznit, že tvrzená újma vzniklá konkrétně žalobci nebyla (a ani nemohla být) v tam řešených věcech posuzována.

21. Jelikož nebyla splněna jedna z kumulativních podmínek vzniku práva na náhradu újmy ve smyslu čl. 82 GDPR, a to vznik konkrétní individuální újmy v žalobcově osobní sféře, bylo na místě žalobu na náhradu újmy zamítnout, aniž bylo třeba se zabývat splněním podmínek ostatních. Odvolací soud se proto již nezabýval odvolacími námitkami ve vztahu k tvrzenému porušení GDPR ani otázkou příčinné souvislosti.

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného akcesorického nákladového výroku.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení byla žalovaná zcela procesně úspěšná, a odvolací soud jí proto přiznal náhradu nákladů ve výši 6 171 Kč. Výše náhrady odpovídá nákladům vynaloženým na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 AT z tarifní hodnoty podle ustanovení § 9a odst. 1 písm. a) AT ve výši 25 000 Kč, tj. odměna ve výši 2 100 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby spočívajících ve vyjádření k odvolání dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) AT a účasti při jednání odvolacího soudu dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) AT, navýšená o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2x po 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 AT a 21% DPH ze souhrnu těchto částek. Přiznanou náhradu je třeba zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení