19 Co 223/2021-402

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vydání věci, eventuálně zaplacení 5 048 641 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. června 2021 č. j. 7 C 156/2016-330 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. října 2021 č. j. 7 C 156/2016-368 a opravného usnesení ze dne 1. prosince 2021 č. j. 7 C 156/2016-371 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci 873 m3 smrkové dřevní hmoty věkového stupně 8 v celých délkách do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve výroku V se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové soudní poplatek z návrhu ve výši 2 000 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 27 500 Kč a před krajským soudem ve výši 8 477 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové náklady řízení ve výši 28 975 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobci dřevní hmotu v rozsahu, jak je specifikován ve výroku pod bodem I, do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). V části, v níž se žalobce domáhal vydání 873 m3 smrkové dřevní hmoty věkového stupně 8 v celých délkách, byla žaloba zamítnuta (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal okresní soud právo na náhradu nákladů řízení (výrok III); o nákladech řízení státu mělo být rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové soudní poplatek 204 421 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok V). Doplňujícím usnesením pak bylo o nákladech státu rozhodnuto tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové náklady řízení 5 505 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I) a žalovaný náklady řízení 23 470 Kč v téže lhůtě (výrok II). Opravným usnesením byla ve výroku doplňujícího usnesení vypuštěna věta, že„ [titul] [jméno] [příjmení], bytem [adresa], znalci v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady dřeva, lesních pozemků a porostů, se přiznává znalečné“.

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud vysvětlil, že žalobce je oprávněnou osobou podle § 3 a žalovaný povinnou osobou podle § 4 písm. b/ z. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZMV“). Žalobce vyzval žalovaného výzvou z 2. 7. 2013 k vydání lesních pozemků v [katastrální uzemí] a [obec] u [obec]. V období od 4. 7. 2013 (doručení výzvy) do 26. 9. 2014 (den vydání nemovitostí) žalovaný vytěžil dřevní hmotu v hodnotě 6 133 844 Kč, jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku a výslechu znalce [příjmení] [jméno] [příjmení]. Žalovaný ale také na pozemcích hospodařil a prováděl činnosti, které mu ukládá § 32 z. č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění do 31. 12. 2014 (dále jen„ lesní zákon“). Okresní soud postupoval podle § 12 odst. 1 ZMV ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 2801/2018-276. Vyložil, že povinná osoba je povinna vydat věc včetně jejích součástí a příslušenství oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání. Pokud však povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle ZMV prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, může si odpočítat to, co na těžbu, příp. prodej účelně vynaložila, postupovala-li s péčí řádného hospodáře a vynaložila-li náklady účelně. Okresní soud posuzoval, jaké množství dřevní hmoty žalovaný z pozemků v době od 4. 7. 2013 do 26. 9. 2014 získal a jaké náklady vynaložil. Uzavřel, že žalovaný si důvodně odpočetl náklady na těžbu a na další práce, které provedl a které byl povinen plnit podle § 31 a § 32 lesního zákona Tyto povinnosti by totiž tížily i žalobce, kdyby byl v tomto období vlastníkem lesa, a byly žalobci k užitku, proto má žalovaný právo na jejich náhradu (§ 1001 o. z. a § 131 obč. zák.). Jednalo se o náklady na těžbu ve výši 781 183 Kč a další důvodné náklady ve výši 1 264 236 Kč Okresní soud dovodil, že po odečtení součtu těchto nákladů (2 045 419 Kč) od hodnoty vytěžené dřevní hmoty (6 133 844 Kč) je žaloba důvodná co do dřevní hmoty v hodnotě 4 088 425 Kč, kterou má žalovaný k dispozici. Vyložil, že pokud tedy žalobce požadoval vydat dřevní hmotu v hodnotě 5 048 641 Kč, nenáleží mu z tohoto nároku dřevní hmota v hodnotě 960 216 Kč, přičemž při přepočtu této částky na cenu 1 100 Kč za 1 m3 dřevní hmoty se jedná o 873 m3 smrkové dřevní hmoty věkového stupně 8 v celých délkách. V části o vydání 873 m3 dřevní hmoty proto žalobu zamítl a ve zbývající části jí vyhověl.

3. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., o nákladech státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. O povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ze žaloby bylo rozhodnuto podle § 2 odst. 3 a § 5 z. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v aktuálním znění a položky 1 odst. 1 písm. 5 Sazebníku – přílohy k zákonu o soudních poplatcích ve spojení s § 18 odst. 3 ZMV.

4. Proti tomuto rozhodnutí se odvolali oba účastníci. Žalobce podal odvolání proti výroku II a výrokům závislým (viz § 206 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), žalovaný podal odvolání proti výroku I a výrokům závislým.

5. Žalobce předně namítl, že žalovanému nelze přiznat žádné jiné náklady, než ty, které byly vynaloženy v průběhu šestiměsíční lhůty od doručení výzvy. Později doplnil odvolání tvrzením, že žalovaný nikdy žádné náklady spojené s těžbou konkrétní vytěžené dřevní hmoty neuplatnil, a to ani u soudu, ani u samotného žalobce. Ostatně žalovaný ani nebyl nikdy soudem vyzván k úhradě soudního poplatku z případného vzájemného návrhu. Soud tedy o tomto nároku nebyl oprávněn jakkoliv rozhodovat, potažmo jej jakkoliv započítávat, když navíc ust. § 1982 o. z. umožňuje provést zápočet pouze v případě, že si strany dluží vzájemné plnění stejného druhu, o což však v daném případě nejde. Žalobce se primárně domáhal vydání dřevní hmoty (o níž bylo rozsudkem rozhodnuto, když žalovaný uvedl, že vytěženou dřevní hmotu má k dispozici), zatímco žalovaný požadoval finanční zápočet toho, co na těžbu účelně vynaložil. Navíc nárok na případně vynaložené náklady v rozmezí let 2013 a 2014 je jednoznačně promlčený, přičemž žalobce z procesní opatrnosti námitku promlčení současně vznesl. Žalobce nadto nesouhlasil s výší vzájemného nároku žalovaného tak, jak jej okresní soud„ započetl“. Připomněl, že dle znaleckého posudku měl žalovaný v rozhodné době z vytěžené dřevní hmoty výnos 6 133 844 Kč, přičemž tento si celý ponechal a oprávněné osobě v rozporu s § 1000 o. z. ničeho nevydal. Nejen náklady na zachování věci, ale veškeré náklady tak byly kryty mnohonásobně užitkem z nepoctivé držby. Dále žalobce odkázal co do povinnosti žalovaného řádně uplatnit svoji pohledávku u soudu jako protinávrh a nemožnosti započtení plnění různého druhu na rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci č. j. 18 C 268/2016-373 ze dne 10. 12. 2021, vydané v obdobné věci mezi týmiž účastníky. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud ve výroku II a v závislých výrocích rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaný v odvolání především polemizoval se závěry rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2801/2018-276, jehož argumentaci ohledně povinnosti vydat vytěženou dřevní hmotu okresní soud zcela převzal. Vyjádřil přesvědčení, že tento rozsudek je v rozporu s ustálenou judikaturou. Připodobnění povinné osoby k postavení neoprávněného, resp. nepoctivého držitele považoval za nezákonné a vnitřně rozporné. Zdůraznil, že postup při vydání zemědělského majetku upravuje § 9 ZMV a pozemky nabývá oprávněná osoba až jejich vydáním; dokud pozemky vydány nejsou, má k nim vlastnické právo povinná osoba. Navíc zpravidla měly povinné osoby s plněním povinností vyplývajících z lesního zákona pouze náklady, i když výjimečně mohlo dojít i k zisku. Pokud Nejvyšší soud dovodil, že dle § 12 odst. 1 ZMV mají povinné osoby vydat i plody a užitky, dotvořil ustanovení § 12 odst. 1 ZMV v přímém rozporu s jeho zněním, z něhož vyplývá, že se mají vydávat pouze věci s jejich součástmi a příslušenstvím. Zákon výslovně vyloučil jakékoliv nároky mezi povinnou osobou a oprávněnou osobu, jako jsou např. plody a užitky. Podle žalovaného není důvodu, proč by měly být církevní subjekty při restituci zvýhodněny oproti fyzickým osobám (viz § 28 z. č. 227/1991 Sb., o půdě, jímž byly rovněž veškeré nároky ve vztahu k vydanému majetku vyloučeny). Dále měl žalovaný za to, že soud měl částku 2 045 419 Kč, kterou vynaložil na nutné náklady, odečíst od žalobcem požadované hodnoty dřeva 5 048 641 Kč, a nikoliv od toho, co by žalobce požadovat mohl (6 133 844 Kč). Žalovaný také brojil proti výši soudního poplatku (výrok V rozsudku), když namítl, že správně měl být soudní poplatek stanoven za nepeněžité plnění, tedy dle položky 4, bodu 1 písm. c/ Sazebníku, když podle ustanovení § 6a odst. 1 zákona o soudních poplatcích se za návrh na zahájení řízení s alternativním nebo eventuálním petitem stanoví výše poplatku podle návrhu, který je uváděn v pořadí jako první (zde vydání věci). Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu ve výroku I byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta, a aby byla žalobci uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před okresním i krajským soudem a dále povinnost nahradit náklady státu.

7. Při jednání před odvolacím soudem žalovaný vyslovil přesvědčení, že v prvostupňovém řízení nebylo sporu o tom, že žalovaný jím vynaložené náklady řádně vyčíslil a započetl proti nároku žalobce. Žalovaný tak učinil podáním ze 6. 8. 2020 a při jednání konaném dne 7. 8. 2020; okresní soud při tomto jednání účastníky poučil, že takovéto započtení možné je a bylo provedeno. Z důvodu procesní opatrnosti žalovaný protinávrh uplatnil opětovně při jednání před odvolacím soudem a taktéž provedl započtení.

8. Žalobce v reakci na sdělení žalovaného shora uvedl, že podáním ze dne 6. 8. 2020 řádný vzájemný návrh uplatněn nebyl a nestalo se tak ani jiným podáním, které by vyhovovalo postupu podle příslušných ustanovení o. s. ř. Konec konců to dokládá i obsah odvolání, kde sám žalovaný uvedl, že o započtení rozhodl soud z vlastní inciativy.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a podaly je osoby oprávněné a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to z odvolateli uplatněných odvolacích důvodů, stejně jako z důvodů, které v odvoláních výslovně uvedeny nebyly (§ 205 odst. 2 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Rovněž doplnil a zopakoval dokazování listinami na č. l. 176 – 178 spisu, podstatným obsahem protokolu o jednání před okresním soudu (č. l. 198) a rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 18 C 268/2016-373 z 10. 12. 2001, který byl přílohou doplněného odvolání žalobce.

10. Z podání žalovaného ze 6. srpna 2020 (č. l. 176 – 177), které je adresováno Okresnímu soudu v Hradci Králové a zástupci žalobce, je zřejmé, že podle přesvědčení žalovaného se v daném případě jedná o plnění ze synallagmatického závazku. Dále se uvádí, že v souvislosti s těžbou dřevní hmoty vznikly žalovanému náklady v celkové výši 2 323 902 Kč, které jsou v tabulce sestavené žalovaným zařazeny do jednotlivých položek. Následně při jednání před okresním soudem dne 7. srpna 2020 (viz protokol č. l. 198) bylo předmětné vyjádření žalovaného čteno (stejně tak i další listiny založené na č. l. 12 – 24, 25 – 29 a 35 – 42). Žalovaný také uvedl, že se závěry znalce nesouhlasí a dokládá náklady na údržbu právě v tabulce na č. l. 177 – 195.

11. Z dosud nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 18 C 268/2016-373 ze dne 10. prosince 2021 se podává, že byl vydán v řízení mezi shodnými účastníky jako v tomto řízení ve skutkově i právně obdobné věci, přičemž se jedná o rozhodnutí o jedné ze série žalob podaných žalobcem k tomuto soudu, z nichž v řízení ve věci sp. zn. 18 C 270/2016 byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2801/2018-276. V předmětném rozsudku zaujal Okresní soud v Olomouci právní názor, že žalobce má právo na vydání vytěžené dřevní hmoty a žalovaný si může odečíst to, co na těžbu, případně na hospodaření s věcí účelně vynaložil. Okresní soud dovodil, že se nejedná o synallagmatický závazek a že zmíněné náklady žalovaný uplatnil až po uplynutí promlčecí doby. Námitku promlčení, kterou žalobce vznesl, shledal důvodnou. K započtení, jež uplatnil žalovaný, pak soud konstatoval, že není vzhledem k vyhovění primárnímu petitu možné, když nelze započítávat odlišné plnění (dřevo – peníze); navíc i proti tomuto zápočtu vznesl žalobce námitku promlčení. Okresní soud tedy uplatněnému nároku žalobce o vydání dřevní hmoty zcela vyhověl a vzájemnou žalobu, aby žalobce byl povinen zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s těžbou, zamítl. Žalovanému pak uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

12. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, odvolání žalovaného nikoliv.

13. Podle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018„ z ustanovení § 12 odst. 1 ZMV vyplývá, že nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání, s jejími součástmi a příslušenstvím. Právní postavení povinné osoby, jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci, a jíž je tudíž známo, že je povinna nakládat s drženou věcí s péčí řádného hospodáře a zajistit její odevzdání, včetně součástí a příslušenství, ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy, oprávněné osobě (§ 12 odst. 1 ZMV), lze – v souvislosti s nakládáním s vydávanou věcí – připodobnit právnímu postavení neoprávněného, resp. nepoctivého, držitele (§ 131 odst. 1 obč. zák či § 1000 a § 1001 o. z.), jemuž je (z okolností musí být známo), že mu výkon práv k věci nenáleží a že by je měl přenechat jinému. Je proto povinna vydat věc s jejími plody a užitky (získanými za dobu od převzetí výzvy k vydání), může si však odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci. Jde-li o plody, které již vydat nelze (např. byly prodány a spotřebovány), je třeba poskytnout oprávněné osobě jejich peněžní náhradu. Povinná osoba si může odpočítat vše, co by při obvyklém hospodaření s věcí musela vynaložit oprávněná osoba, byla-li by jejím vlastníkem. Jestliže tedy povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v rozhodné době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě podle ZMV prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu, nebo jí poskytnout peněžitou náhradu, může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej účelně vynaložila“. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, na něž shora citovaný rozsudek odkazuje, pak je možno za náklady ve smyslu § 131 odst. 1 obč. zák. (nyní shodně § 1001 o. z.), které si může neoprávněný držitel věci odečíst, považovat„ náklady, které by na údržbu a provoz věci musel nutně vynaložit i vlastník věci, kdyby ji držel.“ 14. Odvolací soud se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobce byl uplatněn zcela po právu. V řízení bylo prokázáno, že žalobce doručil žalovanému opodstatněnou výzvu k vydání lesních pozemků v [katastrální uzemí] a [obec] u [obec] dne 4. 7. 2013, k vydání pozemků však došlo až dne 26. 9. 2014, přičemž žalovaný z nich v mezidobí vytěžil dřevní hmotu, jejíž vydání, eventuálně finanční náhradu za ni, požaduje žalobce v tomto řízení. Tyto skutkové závěry soudu prvního stupně žalovaný nezpochybňuje, přičemž opakovaně uvedl, že v případě vyhovění žalobě má dřevní hmotu k dispozici. Brání se však tím, že nárok žalobce na takto vytěženou dřevní hmotu nemá oporu v žádném zákonném ustanovení, když navíc k prodlení s vydáním pozemků došlo zaviněním žalobce. Žalovanému lze přisvědčit v tom, že nárok žalobce z ustanovení § 12 odst. 1 ZMV skutečně nevyplývá, neboť toto ustanovení se týká pouze vzájemných nároků uplatnitelných ve vztahu ke stavu, v němž se (věc) nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím. Nejvyšší soud pak ve shora citovaném rozsudku vyložil, jak je třeba právně nahlížet na situaci, kdy věc je následně vydána oprávněné osobě v jiném stavu, než v jakém se nacházela k rozhodnému datu, jímž je doručení opodstatněné výzvy k jejímu vydání. Jedná se o majetkový nárok vlastníka věci, který nemůže být nikterak zpochybněn ani důvody, pro které došlo k prodlení s uzavřením dohody o vydání věci, ledaže by snad byl takto uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy, což žalovaný ani netvrdí. Jak bylo vysvětleno Nejvyšším soudem ve shora citovaném rozsudku, právní postavení povinné osoby, jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci, lze pro období do vydání věci oprávněné osobě připodobnit právnímu postavení neoprávněného držitele, který je podle § 131 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále„ obč. zák.“), povinen vydat věc vlastníkovi s jejími plody a užitky, případně právnímu postavení nepoctivého držitele, který je podle § 1000 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), povinen vydat veškerý užitek, který nepoctivou držbou nabyl. V případě žalovaného je za tyto plody a užitky třeba považovat právě dřevní hmotu vytěženou v době jeho neoprávněné, resp. nepoctivé držby předmětných pozemků, která trvala od 4. 7. 2013 do 26. 9. 2014 Odvolací soud na rozdíl od žalovaného nepovažuje shora popsané judikatorní závěry Nejvyššího soudu za nemající oporu v zákoně, případně za zákonu odporující, a proto nevidí důvod, pro který by se jimi v předložené věci neměl řídit.

15. Závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018 nelze podle přesvědčení odvolacího soudu ani pokládat za nespravedlivé vůči povinné osobě, neboť obě právní úpravy neoprávněné, resp. nepoctivé držby počítají současně s nárokem povinné osoby na náhradu nákladů nutných pro údržbu a provoz věci (§ 131 odst. 1 obč. zák.), resp. na náhradu nutných nákladů, jichž bylo potřeba pro zachování podstaty věci (§ 1001 o. z.). Žalovaný tedy měl právo odpočítat vše, co by při obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musel vynaložit žalobce, pokud by již byl vlastníkem pozemků. Výše těchto nákladů činila podle zjištění okresního soudu částku 2 045 419 Kč, s níž naložil tak, že ji odečetl od hodnoty dřevní hmoty 6 133 844 Kč a uzavřel, že žalobce má nárok na vydání dřevní hmoty v hodnotě 4 088 425 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval vydat dřevní hmotu v hodnotě 5 048 641 Kč, nárok na vydání dřevní hmoty v hodnotě 960 216 Kč, kterou přepočetl na 873 m3 smrkové dřevní hmoty věkového stupně 8 v celých délkách, zamítl a ve zbytku žalobě za použití shodného přepočtu hodnoty dřevní hmoty k vydání na konkrétní množství dřevní hmoty vyhověl. Odvolací soud se pak musel vypořádat s námitkou žalobce uplatněnou poprvé až v odvolání, že žalovaný vůči němu nikdy žádné náklady spojené s těžbou dřevní hmoty neuplatnil a neučinil tak ani v průběhu soudního řízení, takže soud o tomto nároku nebyl oprávněn jakkoliv rozhodovat. Po prověření dosavadního obsahu spisu shledal tuto odvolací námitku důvodnou.

16. V posuzované věci se předně nejedná o synallagmatický vztah, jak začal tvrdit žalovaný v odvolacím řízení v reakci na odvolací námitky žalobce. Žalobce a žalovaný totiž nikdy nebyli v žádném smluvním či jiném vztahu, kterým by mohl žalovaný podmiňovat vydání dřevní hmoty splněním jeho vzájemného požadavku. Navíc Nejvyšší soud konstatoval, že povinná osoba si může odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila, tzn. je na ní, jestli tento svůj nárok vůči oprávněné osobě uplatní či nikoliv. V žádném případě se nejedná o podmíněné plnění, tedy že žalovaný je povinen plnit až poté, co bude plnit žalobkyně. Odvolací soud dále odkazuje na komentář k ustanovení § 1911 občanského zákoníku obsažený v publikaci Petrov, Výtisk, Beran a kolektiv: Občanský zákoník, 1. vydání, 2017, C. H. Beck, strana 1922, v němž se uvádí:„ …není na žalobci, aby vyjadřoval vzájemnou podmíněnost nároků, nýbrž § 1911 zakládá žalovanému námitku a je na něm, zda ji uplatní, pokud chce dosáhnout toho, aby soud vyjádřil vzájemnost plnění ve výroku svého rozhodnutí… Byl to tedy žalovaný, kdo měl právo se tohoto svého nároku domáhat, nikoliv povinnost žalobce podmínit svůj nárok na vydání věci povinností zaplatit náhradu“. I pokud by snad žalovaný skutečně zastával názor, že soud prvního stupně měl jím vynaložené náklady zohlednit s ohledem na existenci synallagmatického závazku mezi účastníky, bylo na něm, aby vznesl námitku vzájemnosti plnění, což však žalovaný podle obsahu spisu neučinil.

17. S ohledem na výše popsané je zřejmé, že jedinou možnou procesní cestou, jakou mohl žalovaný v tomto řízení uplatnit vůči žalobci nárok na náhradu nákladů, které mu v souvislosti s těžbou vznikly, byl postup podle § 97 o. s. ř., tedy podání vzájemného návrhu na zaplacení jím z tohoto titulu požadované částky. Jestliže totiž žalobce požadoval v hlavním žalobním petitu vydání věci (dřevní hmoty), nepostačovala k uplatnění tohoto vzájemného nároku žalovaného vyjádřeného v penězích námitka započtení, neboť se jednalo o plnění jiného druhu (§ 1982 odst. 1 o. z., shodně dříve § 580 věta prvá obč. zák.). Bylo tedy nezbytné, aby žalovaný uplatnil proti žalobci samostatný procesní nárok podáním, které by obsahovalo veškeré náležitosti žaloby (§ 42 odst. 4 a § 79 o. s. ř.). Z obsahu spisu se však nepodává, že by žalovaný takovýto vzájemný návrh podal, neboť podání ze dne 6. 8. 2020 vzájemný návrh neobsahuje ani z hlediska jeho označení, ani z hlediska jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), a vzájemný návrh nebyl žalovaným vznesen ani do protokolu při jednání konaném dne 7. 8. 2020. Pokud žalovaný předmětný vzájemný návrh uplatnil do protokolu při jednání odvolacího soudu dne 29. března 2022, pak je nutno připomenout ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř., podle něhož nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok, přičemž k úkonu účastníka, který není za řízení přípustný, se nepřihlíží (§ 41a odst. 3 o. s. ř.).

18. Odvolacímu soudu je známo, že způsob, jakým soud prvního stupně naložil s podáním žalovaného ze dne 6. 8. 2020, byl vyvolán evidentně právním názorem vyjádřeným v rozsudku téhož senátu odvolacího soudu z 10. listopadu 2020 č. j. 19 Co 157/2020-328 v obdobné věci týchž účastníků (k čemuž se odvolací soud podrobněji vyjádří níže). Pro případ takovéhoto neformálního procesního postupu soudu ohledně vzájemného nároku žalovaného na náklady vynaložené na péči o pozemky žalobce však žalobce v odvolacím řízení z opatrnosti vznesl námitku jeho promlčení. Podle již konstantní judikatury obecných soudů se lze námitkou promlčení práva vznesenou až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace zbývat jen tehdy, lze-li závěr o tom, zda je právo promlčeno či nikoli, učinit ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 101/2008). V předložené věci bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalovaný vynaložil náklady na péči o pozemky žalobce v období od července 2013 do září 2014. Vědomost o jejich výši i o tom, vůči komu má náhradu těchto nákladů požadovat, pak získal zajisté nejpozději s ukončením hospodářského roku 2014. Právo na jejich náhradu tudíž mohl nesporně poprvé uplatnit již v předávacích protokolech ze dne 3. 11. 2014 (č. l. 27 – 29 spisu) a ze dne 29. 5. 2015 (č. l. 25 – 26 spisu). V nich však žalovaný výslovně prohlásil, že žádné nároky vůči žalobci nemá a neuplatňuje, zatímco žalobce již tehdy vznesl – byť prozatím v obecné rovině – nároky uplatněné následně v tomto řízení. Žalovaný žádné vzájemné nároky vůči žalobci neuplatnil ani v reakci na předžalobní výzvu, ani ve vyjádření k žalobě podané v roce 2016, ale právě až podáním ze dne 6. 8. 2020. K tomuto datu však uplynula nikoli jen dvouletá subjektivní a tříletá objektivní promlčecí lhůta dle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., ale i tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. I pro případ benevolentnějšího procesního postupu odvolacího soudu při náhledu na způsob uplatnění nároku žalovaného na náhradu nákladů vynaložených důvodně na péči o pozemky žalobce tudíž nezbývá než uzavřít, že námitka promlčení vznesená žalobcem je důvodná, a proto již z tohoto důvodu nepřichází v úvahu náklady vynaložené žalovaným v souvislosti s těžbou při úvahách o konečné výši nároku přiznaného žalobci jakkoli zohlednit. V těchto souvislostech odvolací soud současně poukazuje na okolnost, že žalobce si byl sám vědom toho, že žalovanému vznikly v souvislosti s těžbou náklady, které v jím uvažované výši v žalobě zohlednil. Měl-li žalovaný za to, že tak žalobce neučinil v dostatečné míře, měl o svoje nároky řádně dbát, což evidentně neučinil.

19. Pokud snad přes výše uvedené by bylo lze uzavřít, že se ze strany žalovaného jednalo (a mohlo jednat) o pouhou obranu proti návrhu (§ 98 o. s. ř.), kterou žalovaný co do částky 2 045 419 Kč řádně uplatnil, tedy řádně vznesl námitku započtení (ať už snad zmíněným podáním ze dne 6. 8. 2020 či při jednání odvolacího soudu 29. 3. 2022), pak je třeba konstatovat, že tento zápočet není vzhledem k vyhovění primárnímu petitu možný, když nelze započítávat odlišné plnění (dřevo – peníze). Navíc i proti tomuto zápočtu vznesl žalobce námitku promlčení, která by za předpokladu, že by započtení bylo možné, byla s ohledem na shora uvedené důvodná.

20. Odvolací soud považuje za potřebné dodat, že si je vědom odlišného posouzení způsobu uplatnění nákladů žalovaného na péči o pozemky žalobce v jeho rozsudku ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 19 Co 157/2020-328, v němž postupoval stejně jako soud prvního stupně v nyní souzené věci, tzn. bez jakéhokoli procesního úkonu žalovaného zohlednil, resp. odečetl náklady, které žalovanému vznikly, od hodnoty vydávané dřevní hmoty (žalobce však ve zmíněné věci uplatnil alternativní, nikoliv eventuální petit). Odvolací soud tímto postupem pominul procesní stránku věci, k čemuž došlo zejména z toho důvodu, že žalobce žádnou obranu v tomto směru nevznesl ani v odvolacím řízení. Navíc tehdejší rozhodnutí odvolacího soudu bylo jedním z prvních rozhodnutí ve vztahu k aplikaci právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2801/2018 a odvolací soud v něm řešil řadu jiných zásadních otázek (např. namítané promlčení nároku žalobce, kvalifikaci tohoto nároku, počátek subjektivní promlčecí doby, místo plnění apod.); navíc se jednalo o nesrovnatelně nižší plnění než nyní (žalobce požadoval vydat dřevo v hodnotě 21 594 Kč a žalovaný proti tomu dle názoru odvolacího soudu vydal na nutné náklady v souvislosti s těžbou 6 734 Kč). Poté, co žalobce vznesl v nyní předložené věci odvolací námitky ohledně nutnosti procesně předepsaného způsobu uplatnění protinároků žalovaného, odvolací soud nepochybuje o správnosti právního názoru vysloveného v tomto směru Okresním soudem v Olomouci ve věci sp. zn. 18 C 268/2016, podle něhož je k uplatnění nároku povinné osoby na zaplacení nákladů vynaložených na péči o vydávanou věc nezbytná existence řádného vzájemného návrhu žalovaného podle § 97 o. s. ř., případně řádné uplatnění kompenzační námitky žalovaného a následné započtení na plnění stejného druhu v rámci obrany proti návrhu uplatněné podle § 98 o. s. ř. Má-li pak být žalovaný se svým nárokem úspěšný, musí jej řádně uplatnit v tříleté promlčecí době od chvíle, kdy náklady na těžbu vynaložil, případně kdy znal jejich výši, jinak se vystavuje nebezpečí uplatnění námitky promlčení.

21. Ze všech shora popsaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a ve výroku II změnil na úplné vyhovění žalobě (§ 220 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.), když má za to, že nárok žalobce je zcela po právu, zatímco žalovaný žádný vzájemný nárok neuplatnil, a pokud snad ano, byla důvodně vznesena námitka jeho promlčení, přičemž započíst jej nelze (výroky I a II).

22. Výrok V o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného změněn (§ 220 o. s. ř.) tak, že žalovanému, na něhož přešla poplatková povinnost dle § 18 odst. 3 ZMV, byl vyměřen soudní poplatek z návrhu ve výši 2 000 Kč, neboť primárně byl uplatněn nárok na nepeněžité plnění (§ 6a odst. 1 Sazebníku). K zaplacení soudního poplatku odvolací soud žalovanému ponechal lhůtu 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku stanovenou soudem prvního stupně.

23. Jelikož rozsudek okresního soudu byl změněn, bylo třeba znovu rozhodnout i o nákladech řízení před ním (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce byl v konečném důsledku zcela úspěšný, proto mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů, které mu v souvislosti s řízením v prvním stupni vznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Podáním ze dne 1. 4. 2022 žalobce vyúčtoval náklady řízení s tím, že požaduje odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., v aktuálním znění (dále jen„ AT“), přičemž v řízení před okresním soudem vykonal zástupce žalobce 8 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání z 26. 5. 2016 – výzva, sepis žaloby, účast u jednání okresního soudu 5. 12. 2018, vyjádření žalobce ze 31. 7. 2020, účast u jednání okresního soudu 7. 8. 2020, sepis vyjádření žalobce spolu s otázkami znalci 9. 9. 2020 a účast u jednání Okresního soudu v Hradci Králové 25. 6. 2021) s tím, že se jedná o úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ AT. Dále zástupce žalobce učinil 2 úkony právní služby ve výši 1/2 dle § 11 odst. 2 AT, a to sepis návrhu na přerušení řízení 12. 6. 2018 a sepis návrhu na pokračování v řízení ze dne 18. 6. 2020 (2 x 750 Kč). Žalobci byla rovněž přiznána náhrada hotových výdajů 10 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, celkem 3 000 Kč. Žalobce má právo i na náhradu za promeškaný čas cestou k jednání okresního soudu dne 5. 12. 2018, 7. 8. 2018 a 25. 6. 2018 ve výši celkem 30 půlhodin (1 cesta 2:15 hodiny) dle § 14 odst. 3 AT, celkem 3 000 Kč, 3 x cestovné [obec] – [obec] a zpět dle § 13 odst. 5 AT a prováděcí vyhlášky v celkové výši 6 227 Kč (cestovné ve výši 2 022 Kč, 2 137 Kč a 2 068 Kč) při spotřebě 9,5 l na 100 km, průměrné ceně nafty pro rok 2018 29,80 Kč na l l, sazba za 1 km 4 Kč, pro rok 2020 31,80 Kč na 1 l nafty, sazba za 1 km 4,20 Kč a pro rok 2021 27,20 Kč na 1 l nafty, sazba za 1 km 4,40 Kč, použití [značka automobilu] [registrační značka], celkem ujeto při každé účasti u soudu 296 km (2 x 148). Právní zástupce žalobce je plátcem DPH, bylo mu tedy přiznáno 21 % ze součtu částek výše dle § 137 o. s. ř. Celkem tvoří náklady žalobce v řízení před okresním soudem 27 500 Kč.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo taktéž rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení vznikly žalobci náklady za 2 úkony právní služby po 1 500 Kč, a to za sepis odvolání proti rozsudku okresního soudu včetně jeho doplnění z 24. 7. 2021 a 3. 3. 2022, dále účast u jednání odvolacího soudu 29. 3. 2022 (§ 11 odst. 1 d/ a g/ AT), náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT 2 x 300 Kč, náhrada za promeškaný čas za 10 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 AT, cestovné [obec] – [obec] a zpět dle § 13 odst. 5 AT ve výši 2 406 Kč při průměrné ceně nafty pro rok 2022 36,10 Kč na 1 l nafty, sazba za 1 km 4,70 Kč. Dále vzniklo žalobci právo na 21 % DPH ze součtu výše uvedených částek dle § 137 odst. 3 o. s. ř.; celkem tvoří náklady žalobce v odvolacím řízení 8 477 Kč.

25. Odvolací soud musel s ohledem na výsledek sporu rozhodnout znovu i o nákladech řízení státu, přičemž s ohledem na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. byla při plném úspěchu žalobce ve věci žalobce celá částka uložena k úhradě žalovanému.

26. Platební místo u nákladů řízení účastníků bylo určeno dle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení