19 Co 228/2021-356

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] t. č. [stát. instituce] [PSČ] zastoupený ustanoveným advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa ] jednající prostřednictvím [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka: [osobní údaje účastníka] sídlem [adresa] [číslo], [PSČ] [obec a číslo] jednající [anonymizováno] [obec] se sídlem [adresa] o ochranu osobnosti k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. června 2021 č. j. 7 C 215/2017-281 ve znění opravného usnesení ze dne 1. července 2021 č. j. 7 C 215/2017-308 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce a vedlejší účastník na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost 1.) zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění:„ [země] – [anonymizována dvě slova], [stát. instituce], [IČO], se sídlem [adresa], se omlouvá žalobci [jméno] [příjmení], [datum narození], za to, že při řešení událostí ze dne 25. 2., 26. 2., 1. 3., 20. 6., 21. 6. a 25. 6. 2018, které žalobce hlásil, nepostupovala v souladu se zákonem o výkonu trestu odnětí svobody a v souladu s řádem výkonu trestu odnětí svobody, když tato oznámení žalobce neřešila buď vůbec nebo neadekvátně vzniklé situaci, a že nezabránila dalším napadením žalobce. Žalovaná se omlouvá žalobci také za to, že o něm nepravdivě tvrdila, že se v souvislosti s těmito událostmi sebepoškozuje.“, 2.) zaplatit žalobci částku 500 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za újmu, kterou žalobci způsobila (výrok I). Zároveň žalobci, který nebyl v řízení úspěšný, soud uložil povinnost nahradit [země] - [stát. instituce] na náhradě nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a ve vztahu žalobce - [země] - [anonymizována tři slova] nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Opravným usnesením došlo k opravě zřejmé chyby – překlepu v čísle jednacím rozsudku, kdy namísto správného jednacího čísla 7 C 215/2017-281 bylo na první straně rozsudku uvedeno nesprávně číslo jednací 7 C 125/2017-281.

2. Žalobce tvrdil, že vedlejší účastník s ním nejednal v souladu se zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen zákon o VTOS) a v souladu s vyhláškou č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Ve dnech 25. 2. 2016, 26. 2. 2016, 1. 3. 2016, 20. 6. 2016, 21. 6. 2016 a 25. 6. 2016 (v žalobě nesprávně uvedl 2018, což okresní soud převzal do svého rozhodnutí – poznámka odvolacího soudu) údajně utrpěl ve výkonu trestu odnětí svobody zranění, ihned je nahlásil, avšak vedlejší účastník oznámení buď neřešil vůbec, anebo s nepřiměřeným časovým odstupem.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že nedošlo k žádnému zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť ze strany vedlejšího účastníka nedošlo ve vztahu k žalobci k žádnému porušení zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Vedlejší účastník podle jeho vyjádření k žalobě vždy postupoval v souladu se zákonem, proto taktéž navrhl zamítnutí žaloby.

4. Okresní soud v rámci rozsáhlého dokazování podrobně zjišťoval, jakým způsobem byla vyšetřována a řešena jednotlivá oznámení žalobce o tom, že mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti žalobce či že došlo přímo k jeho napadení či o tom, že mu nebyla řádně poskytnuta lékařská péče nebo že žalovaná o žalobci nepravdivě tvrdila, že se v souvislosti s těmito událostmi sebepoškozuje. Byli vyslechnuti spoluvězni, ředitel věznice, vychovatelé a další zaměstnanci věznice včetně psychologa a provedeny další důkazy např. úředními záznamy o přijatých opatřeních, oznámeními, lékařskými zprávami a rovněž záznamy z kamerového systému z uvedených dnů. Ve vztahu k jednotlivým incidentům, ohledně nichž žalobce tvrdil nesprávný úřední postup (dále jen NÚP) vedlejšího účastníka, poté učinil následující skutkové závěry: 1) Dne 25. 2. 2016 byl žalobce napaden francouzskou holí v chráněném prostoru ošetřovny vězeňské služby ČR podléhajícímu kontrole. Žalobce tvrdil, že věc žalované hlásil, ale ona ji řešila až druhý den, ze strany některého ze spoluvězňů údajně došlo k fyzickému násilí, z toho důvodu byl dvakrát u lékaře. Dle závěru okresního soudu však žalobce nespolupracoval, odmítl sdělit jméno útočníka, spoluodsouzení nic neviděli. K lékaři byl řádně odeslán. Věznice uzavřela věc pátý den poté s tím, že cizí účast nebyla potvrzena, nebyl tedy důvod přijímat nějaká opatření. Věznice tak žádný právní předpis neporušila, nebylo prokázáno, že by věc neřešila, ba právě naopak, žalobce odmítl spolupracovat a jméno útočníka nesdělil ani psychologovi, vychovateli či dozorci. 2) Dne 26. 2. 2016 byl žalobce napaden přímo v cele spoluvězněm. NÚP vedlejšího účastníka žalobce spatřoval v tom, že byl umístěn zpět na tutéž celu, a přestože byl odstraněn agresor, vedlejší účastník aktuálně nereagoval. Okresní soud zjistil, že již 26. 2. 2016 byl žalobce ošetřen v Oblastní nemocnici [obec], kde uvedl, že ho bolí ucho a nos, závěr: zhmoždění obličeje. Žalobce byl ihned umístěn na jinou celu k zabránění dalšího vzájemného kontaktu mezi dotčenými osobami. Případ věznice dne 30. 3. 2016 uzavřela jako vzájemné napadení, přestěhován byl odsouzený [jméno]. Žalobce poté souhlasil s tím, že on se na tutéž celu vrátí. 3) Dne 1. 3. 2016 byl žalobce údajně napaden spoluvězni řeznými nástroji. NÚP spatřoval žalobce v závěru vyšetřování, že si zranění způsobil sám. Bylo však zjištěno, že žalobce za původce zranění označil sám sebe a na tomto trval. Také ze svědeckých výpovědí plyne sebepoškozování žalobce. Měl povrchové řezné rány na bérci pravé nohy. Ještě týž den byl přestěhován do jiné ubytovny. Šetření události bylo ukončeno 3. 3. 2016 se závěrem, že se neprokázal podíl třetí osoby na zranění. Následně žalobce uvedl, že se na cele [číslo] v ubytovně [anonymizováno] cítí dobře, bezpečně, na přemístění z bezpečnostních důvodů netrval. 4) Dne 20. 6. 2016 byl žalobce údajně napaden spoluvězni, umístili ho v rozporu se zákonem o VTOS mezi odsouzené kuřáky a tzv.„ vícetresty“. NÚP žalobce spatřoval ve stěhování za přítomnosti agresora, toho přemístili na jinou celu, ale žalobce vrátili zpět mezi odsouzené. Ti však stáli na straně agresora. V cele ho nechtěli, vytýkali mu, že se kvůli němu musel agresor přestěhovat jinam. Žalobce však ve své účastnické výpovědi popřel napadení své osoby spoluvězni, popřel epileptický záchvat, uvedl, že na tom byl psychicky i fyzicky špatně, proto se sám praštil o postel, a dokonce se omluvil za to, že„ to s tím divadlem přehnal“. Dělal vše pro to, že chtěl z cely pryč, což bylo prokázáno i dalšími důkazy, např. výpověďmi vychovatelů. Dne 20. 6. 2016 žalobce požádal o přestěhování z této cely, jako důvod uvedl, že se cítí být ohrožen, bylo mu nabídnuto ubytování na cele [číslo] ubytovny [anonymizováno] mezi prvovězněné nekuřáky, což on odmítl. Byl proto se svým souhlasem ubytovaný na celu [číslo] následně na celu [číslo] mezi vícetrestané kuřáky. O přemístění z této cely nežádal, souhlas s tímto typem ubytování neodvolal. Absolvoval odborná vyšetření na RTG, ORL, NEURO a CHIR s negativním výsledkem. 5) Dne 21. 6. 2016 byl žalobce údajně napaden na vycházce, utrpěl vážnější zranění, přivolaný lékař věc neřešil. Teprve poté, kdy žalobce upadl do epileptického záchvatu, věc začala být ze strany vedlejšího účastníka řešena. NÚP žalobce spatřoval v tom, že po vycházce ho věznice nechala bez adekvátního lékařského ošetření, a dále v tom, že kameru, která natáčela, věznice nezastavila a nepořídila záznam, také dlouhou dobu čekal na eskortu, která ho odvezla k ošetření do nemocnice v [obec]. Bylo však zjištěno, že žalobce byl ze strany ředitele věznice dotazován, kým byl napaden, přičemž uvedl, že si zranění způsobil sám, a to opakovaně. Přestěhování na jinou celu odmítl. Žalobce byl týž den eskortován do nemocnice, podrobil se vyšetření, vše s negativním nálezem. K napadení žalobce na vycházkovém dvoře se vyjadřovali odsouzení, nikdo žádné napadení neviděl, a to ani na dvoře službu konající dozorce. 6) Žalobce tvrdil, že byl dne 25. 6. 2016 fyzicky napaden před bezpečnostními kamerami a že žalovaná věc neřešila. NÚP spatřoval v tom, že nebyl ošetřen lékařem, že vedlejší účastník se stížností nezabýval hned, ale až po deseti dnech. Okresní soud uzavřel, že provedenými důkazy včetně záznamů z bezpečnostních kamer nebylo fyzické napadení žalobce prokázáno.

5. Po provedeném dokazování tak okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník postupoval v souladu se zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen„ zákon o VTOS“) a prováděcí vyhláškou č. 345/1999 Sb. a nedošlo ani k naplnění obecných předpokladů pro náhradu škody dle z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“). Nemohlo proto dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce. Další důkazy, které dále ke svým tvrzením žalobce navrhoval (znaleckým posudkem a výpovědí státního zástupce [anonymizováno] [titul] [příjmení]), nebyly provedeny pro nadbytečnost (viz dále). Výrok o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované bylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno a vedlejší účastník náhradu nákladů řízení nepožadoval.

6. Proti tomuto rozsudku se žalobce v zákonné lhůtě odvolal, a to jednak prostřednictvím svého zástupce, a také podal své vlastní odvolání. Obsahově jsou obě odvolání téměř shodného obsahu, přičemž uplatňují odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), d) a g) o. s. ř. Co se týče konkrétní argumentace k jednotlivým napadením, žalobce uvedl toto: 1) napadení dne 25. 2. 2016 plyne z nepřímých důkazů, konkrétně z výpovědi svědka [příjmení], když odvolatel nahlásil napadení v 9.45 hodin, po něm nebyl v rozporu s rozhodnutím lékaře odvezen k lékaři, ale šel na výslech a nikoliv na RTG, jak bylo lékařem rozhodnuto. Do nemocnice byl odvezen až druhý den, přestože se necítil dobře. Vyšetření proběhlo až 26. 2. 2016 ve 13.35 hodin, čemuž nelze říci ihned a bezodkladně. RTG proběhlo až po 28 hodinách. Žalobce připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2478/2015, podle něhož věznice v souvislosti s napadením odvolatele porušila svoji povinnost zajistit vězni včasné poskytnutí odpovídající zdravotní péče; 2) napadení dne 26. 2. 2016 podle přesvědčení žalobce bylo prokázáno, navíc pokud by bylo posuzováno podle o. z., mohlo by dojít ke kumulaci nároků; 3) k napadení dne 1. 3. 2016 žalobce uvedl, že nic z provedených důkazů nevyloučilo jeho tvrzení, jak k němu došlo, a že z lékařských záznamů nevyplývá sebepoškozování. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který se měl zabývat právě otázkou sebepoškozování, nebyl proveden; 4) ohledně napadení dne 20. 6. 2016 žalobce namítal, že soud nezkoumal příčinnou souvislost a ačkoli uzavřel, že k napadení nedošlo, z provedených důkazů vyplývá opačný závěr; 5) ohledně napadení dne 21. 6. 2016 žalobce zopakoval, že neúměrně dlouho čekal na eskortu bez adekvátního ošetření. Kamera, která vycházku natáčela, měla slepé úhly. Soud vytrhoval pasáže svědeckých výpovědí z kontextu kauzy. Ve prospěch tvrzení odvolatele svědčí k důkazu provedené lékařské zprávy; 6) pokud se jedná o napadení dne 25. 6. 2016, podle odvolatele soud zamítl žalobu, neboť se řádně neseznámil s videem z cel a chodby, dále chybně vyvodil závěr o neexistenci nesprávného úředního postupu, když se OPaS nezabývala jeho stížností hned, ale až po deseti dnech. Tím, že se soud nezabýval přímou příčinnou souvislostí a nesprávným úředním postupem žalované, mohlo být řízení zatíženo vadou v podobě neprovedení opomenutých důkazů, což vedlo k žalobcově neúspěchu ve sporu. Soud se řádně nezabýval kamerovými záznamy, kde je patrné napřažení a kop, útočník naznačuje úder. Dále žalobce uvedl, že je otázkou, zda soud posoudil správně kauzu podle odpovědnostního zákona č. 82/1998 Sb., když ji bylo možno lépe posoudit v intencích občanského zákoníku, případně nároky odvolatele kumulovat. V této souvislosti měl soud žalobce vyzvat k upřesnění žalovaných nároků. Podle přesvědčení odvolatele se mu podařilo prokázat přímou příčinnou souvislost mezi chováním vedlejšího účastníka a následkem – škodou na straně odvolatele. Soud taktéž neprovedl některé stěžejní důkazy, např. znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Ohledně výroku o nákladech řízení žalobce požadoval, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a rozhodnuto podle ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nebude přiznáno, neboť žalobce je nemajetný, byl osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce z řad advokátů. Žalobce navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno, případně zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku z jeho správných důvodů, shodně tak i vedlejší účastník.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala osoba oprávněná a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205 odst. 1 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), z důvodů, které odvolatel uplatnil, i z důvodů, které v odvolání uplatněny nebyly (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), a to ve veřejném zasedání. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Jádrem věci je posouzení, zda byly dány obecné hmotněprávní předpoklady pro vznik odpovědnostních nároků z ochrany osobnosti, kterými jsou: a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti člověka, b) neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu, c) existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I Obecná část § 1 - 654, komentář, první vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, strana 469). To zároveň předpokládá, že byl ze strany vedlejšího účastníka porušen zákon o VTOS (viz z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dále jen„ OdpŠk“, jehož aplikace se žalobce domáhal), či že jsou splněny obecné předpoklady pro odpovědnost za škodu ze strany žalovaného (§ 2894 o. z.).

10. Nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Podle konkrétních okolností může být nesprávný úřední postup představován jakoukoli činností spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Aby šlo o postup úřední, musí tak postupovat osoby, které plní úkony státního orgánu, a tento postup musí sloužit výkonu státní moci. Podmínkou aplikace ustanovení § 13 OdpŠk tedy je, že stát (prostřednictvím svých orgánů či jiných subjektů) vystupuje jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, 3. Vydání, C. H. Beck, 2012). Plnění povinností a oprávnění zaměstnanců Vězeňské služby v rámci střežení odsouzených, dozoru a zacházení s nimi, jakož i při dodržování podmínek výkonu trestu představuje zejména pro evidentní nerovnost v právním postavení dotčených subjektů výkon veřejné moci (viz též § 3 zákona o VTOS). Nelze však odhlédnout od situací, kdy ke škodě (újmě) odsouzeného dojde sice během výkonu trestu odnětí svobody, nikoli však v důsledku výkonu práv a povinností zaměstnanců VTOS, v nichž by vůči odsouzeným vystupovali z pozice nadřízeného subjektu; v takovém případě nelze hovořit o výkonu veřejné moci. V tomto smyslu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 170/2014, uveřejněném pod číslem 57/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že za újmu vzniklou osobě ve výkonu trestu odnětí svobody při poskytování zdravotní péče ze strany lékařů [anonymizována dvě slova] [země] či v jejich zdravotnických zařízeních odpovídá stát podle obecných ustanovení o náhradě škody, tedy za předpokladu, že v chování příslušníků VTOS nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Podle obecných soukromoprávních předpisů bude třeba posuzovat též případy, kdy odsouzenému vznikne škoda během výkonu trestu výlučně vlastním zaviněním (např. pádem na schodech věznice), případně zaviněním třetí osoby bez toho, aby se na jejím způsobení zaměstnanci Vězeňské služby, případně jiné orgány veřejné moci plněním svých práv a povinností výslovně podíleli (např. ublížení na zdraví či krádež věcí osobní potřeby spoluvězněm). Na druhou stranu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2478/2015 dovodil, že jestliže byly orgány Vězeňské služby informovány o možném vážném zranění odsouzeného, a přesto mu poskytnutí neodkladné péče včas nezajistily, lze v jejich jednání spatřovat nesprávný úřední postup. V posledně uvedeném rozhodnutí také Nejvyšší soud shrnul, že odpovědnost za újmu způsobenou odsouzenému v průběhu trestu odnětí svobody, jakož i podmínky jejího uplatnění se ve smyslu § 37 zákona o VTOS řídí občanským zákoníkem, ledaže by ke vzniku škody odsouzeného došlo v důsledku výkonu práv a povinností orgánů veřejné moci; v takovém případě se použije úprava obsažená v OdpŠk.

11. Okresní soud ve věci provedl velmi rozsáhlé a pro posouzení žalobou uplatněných nároků dostatečné dokazování (rozsudek čítá 31 stran, přičemž většinu jeho odůvodnění tvoří právě obsah jednotlivých důkazů a jejich hodnocení), důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich i správný skutkový stav (§ 120, § 132 a § 153 odst. 1 o. s. ř.). Rovněž jeho závěry právní jsou bezchybné. Správně posoudil věc podle § 81, § 82 odst. 1, § 2894 odst. 2 a § 2956 o. z. a rovněž podle § 13 a 14 odst. 1 z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a § 2 odst. 2, § 16 odst. 6 a § 28 odst. 2 písm. f) a § 37 zákona o VTOS ve znění účinném do 31. 12. 2016 a § 35 prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu. Poté dospěl ke správnému závěru, že ze strany vedlejšího účastníka nedošlo k porušení zákona, které by zakládalo právo na náhradu škody, a taktéž nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce. Žalobce svá tvrzení buď neprokázal, nebo jeho oznámení o napadení bylo uzavřeno jako vzájemné napadení (se spoluvězněm [jméno]), případně žalobce neoznačil útočníka, resp. způsobil si zranění sám. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně vycházejícího z provedených důkazů plyne, že vedlejší účastník dělal vše pro to, aby předešel případnému napadení žalobce ze strany spoluvězňů, vždy ho přestěhoval na jinou celu s jeho souhlasem a zajišťoval mu včasnou lékařskou péči, pokud ji žalobce sám neodmítl, resp. neupřednostnil jinou činnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2478/2015). Žalobce pak neprokázal ani svá tvrzení, že jsou dány i předpoklady pro vznik obecné odpovědnosti za škodu dle o. z. proto, že mu škodu způsobil někdo jiný (viz shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 170/2014). Všechna oznámení žalobce vedlejší účastník včas a řádně prošetřil a přijal adekvátní opatření, přičemž cizí zavinění se nikdy nepodařilo prokázat. Z hlediska nutnosti odčinit zásah do osobnostních práv se pak předpokládá určitý stupeň zásahu. Jelikož však nebylo zjištěno jakékoliv porušení povinností ze strany vedlejšího účastníka, nebylo třeba se věcí z hlediska naplnění ostatních předpokladů odpovědnosti za škodu zabývat. Odvolací soud proto uzavírá, že nebylo zjištěno žádné protiprávní jednání vedlejšího účastníka, a tudíž nemůže být žalobcem uplatněný nárok po právu.

12. Odvolací soud v podrobnostech pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které je vyčerpávající a s nímž se plně ztotožňuje. Rovněž připomíná jiné své rozhodnutí týkající se téhož žalobce ze dne 19. 6. 2020 č. j. 19 Co 113/2020-306, kdy žalovaným byla [země] - [anonymizována tři slova], přičemž v tomto řízení byly projednávány totožné skutky z hlediska návrhu žalobce na ochranu osobnosti (v podobě písemné omluvy žalovaného a odčinění újmy zaplacením částky 250 000 Kč) z toho důvodu, že sdělení vedlejšího účastníka o nich v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 72/2016 bylo pro žalobce dehonestující. Nejednalo se však o věc totožnou z hlediska § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., neboť žalovaným byl subjekt odlišný od nynějšího žalovaného a podstatou sporu bylo z větší části tvrzené porušení jiných povinností žalovaného (zde vedlejšího účastníka), než jak je tomu nyní. Přesto ve vztahu k nároku na omluvu za nepravdivé tvrzení o sebepoškozování žalobce lze na tento rozsudek zcela odkázat. Odvolací soud jím tehdy rozhodoval o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 2. 2020 č. j. 7 C 282/2017-244 a dospěl k v podstatě totožným závěrům jako v nyní projednávané věci. Žalobce napadl rozsudek dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2021 č. j. 25 Cdo 807/2021-361 odmítl; ústavní stížnost žalobce byla později rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2219/21.

13. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalobce považuje odvolací soud za potřebné dodat následující: Pokud jde o tvrzení žalobce, že první incident potvrdil svědek [příjmení], nic takového z výpovědi tohoto svědka rozhodně neplyne. Ani skutečnost, že by žalobce byl k ošetření převezen pozdě, nebyla prokázána, neboť po oznámení napadení byl neprodleně předveden k lékaři, ten jej ošetřil a odeslal na RTG vyšetření, které se konalo následující den s nálezem negativní; zásadní je, že žalobce byl ihned ošetřen a oddělen od ostatních spoluvězňů. Bylo mu dáno na výběr, jestli chce jít nejprve k lékaři či na výslech a žalobce si vybral výslech. Jeho zranění přitom zjevně nebylo život ohrožující. Ohledně tvrzení vedlejšího účastníka o umístění žalobce na celu s kuřáky s jeho souhlasem lze souhlasit se závěrem okresního soudu, že tento souhlas byl prokázán zápisem v jednotném záznamovém listu, když žalobce ani nesporuje, že by tento list podepsal. Tvrzení žalobce o tom, že zmínka o kuřácích byla do textu dopsána dodatečně, nebylo z jeho strany žádným způsobem prokázáno, přestože okresní soud k této otázce vedl obsáhlé dokazování včetně výslechu vychovatele [titul] [jméno] [příjmení], který se žalobcem tento zápis sepsal. Okolnost, že žalobce je schopen ublížit si sám, byla v řízení rovněž prokázána (viz např. výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení], zaměstnanců vedlejšího účastníka a znalecké posudky pro účely trestního řízení). Žalobce sám opakovaně usiloval o umístění do jiné cely, později si i několikrát tento svůj postoj rozmyslel. Navíc v situacích, kdy žalobce odmítal sdělit například psychologovi, vychovateli nebo dozorci jméno případného útočníka, nebyl důvod přijímat nějaká opatření ve věznici. Z žádného postupu vedlejšího účastníka přitom nelze dovodit, že by věznice na oznámení žalobce nereagovala, že by věc neřešila, ba právě naopak. Z obsahu spisu rovněž plyne, že u žalobce se postupem času začala objevovat porucha osobnosti, která souvisela s charakterem jeho trestné činnosti. Žalobce se z kolektivu odsouzených vymykal - byl sebestředný, má vyšší inteligenci než ostatní spoluodsouzení, kteří si na něho postupem doby začali stěžovat, že se na ně vyvyšuje, stále psal nějaké stížnosti a dával podněty, s ostatními vězni měl konflikty. Netajil se tím, že„ nenávidí cikány a bezdomovce“, zjevně ostatní odsouzené jiného etnika provokoval. Tvrdil, že až ho propustí z výkonu trestu, bude je nadále upalovat, neboť se jedná o odpad společnosti, vždy měl„ svou pravdu“. Bylo rovněž prokázáno, že si dokázal„ ublížit sám“, jednalo se o jeho manipulativní jednání a vždy byl z toho důvodu přemístěn na jinou celu. Problémem později bylo, kam jej umístit, neboť s mnoha vězni - tím, jak se povyšoval - měl problémy a některým spoluvězňům vyhrožoval. Předcházela ho pověst„ práskače“ a rasisty, což sám potvrdil. K hodnocení záznamů z kamerových systémů (kde měl spoluvězeň dle tvrzení žalobce naznačit úder a kop) a fotografií obličeje a trupu žalobce u incidentu ze dne 20. 6. 2016 odvolací soud uvádí, že neprokazují bez dalšího napadení žalobce třetí osobou. Žalobce aktuálně tvrdil, že si zranění způsobil sám, a neoznačil útočníka, omluvil se za„ divadlo“, a přestože se tehdy vedlejší účastník snažil věc vyšetřovat, nebylo cizí zavinění zjištěno. Pokud snad někde byl naznačen úder, pak z toho nelze dovozovat, že k němu došlo, když jinými důkazy, zejména tvrzením samotného žalobce i svědků – např. [titul] [jméno] [příjmení], zástupkyně vedoucího VTOS ve [stát. instituce] či [titul] [jméno] [příjmení], zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu, nebyl prokázán. Tito svědci naopak byli přímými účastníky sebepoškození žalobce. Neprovedl-li okresní soud důkaz znaleckým posudkem ohledně údajných sklonů k sebepoškozování žalobce, pak odvolací soud poukazuje na to, že tyto skutečnosti byly uvedeny ve znaleckých posudcích, které byly vypracovány v rámci trestních řízení vedených se žalobcem, a proto by další znalecké šetření v tomto směru bylo nadbytečné a nehospodárné. Výslech státního zástupce [titul] [příjmení] ohledně incidentu z 21. 6. 2016 byl rovněž nadbytečný, neboť na závěrech soudu by nemohl nic změnit. Státní zástupce totiž jen dozoruje činnost oddělení prevence a stížností (OPaS) [anonymizována tři slova], přičemž činnost tohoto oddělení byla dostatečně zmapována provedenými důkazy, přičemž žádné pochybení nebylo zjištěno.

14. Z výše popsaného tedy plyne, že nebyl prokázán ani jakýkoli nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka ve vztahu k žalobcem tvrzeným incidentům, ani naplnění obecných předpokladů pro odpovědnost za škodu na straně žalované. Tento jednoznačný závěr by přitom nemohl být zvrácen ani dalšími žalobcem navrženými důkazy, které nebyly provedeny.

15. Odvolací soud tedy z výše popsaných důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně závislých výroků, které jsou rovněž správné. Domáhal-li se žalobce aplikace § 150 o. s. ř., odvolací soud dospěl k závěru, že takový postup není namístě, a to nejen z důvodu výše těchto nákladů na straně žalované, které činí celkem 900 Kč, ale i s ohledem na okolnost, že žalobce si musel být vzhledem k výsledku předchozího řízení vedeného jím vůči [anonymizována tři slova] vědom rizika procesního neúspěchu v tomto řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému bylo s ohledem na jeho procesní úspěch přiznáno právo na náhradu nákladů, které mu v souvislosti s odvolacím řízením vznikly. Jedná se o částku celkem 900 Kč, tj. odměnu za tři úkony po 300 Kč stanovenou dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (sepis vyjádření k odvolání, příprava na jednání odvolacího soudu a účast na jednání odvolacího soudu dne 11. 1. 2022). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení by měl i vedlejší účastník, ten se však tohoto práva vzdal, a proto ve vztahu mezi žalobcem a ním nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.

Poučení