19 Co 244/2021-409

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [název] [název], s. p., [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 3. [titul] [příjmení] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 4. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 5. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa]. Metují 6. [jméno] [příjmení] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 7. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 8. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví k nemovité věci k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 9. 2021 č. j. 10 C 221/2020-346 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 2 náklady odvolacího řízení ve výši 9.950 Kč a žalovanému 8 náklady odvolacího řízení ve výši 9.447,91 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupců.

III. Žalobce, žalovaný 1 a žalovaní 3 až 7 nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení vlastnictví stávajícího jímacího zářezu na pozemkové parcele [číslo] v [katastrální uzemí] a stavby vodovodu na pozemkových parcelách [číslo] v [katastrální uzemí] (výrok I). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Žalobce se určení svého vlastnictví k věci označené ve výroku I rozsudku (dále též jen„ vodovod“) domáhal s odůvodněním, že u [stát. instituce] jako věcně příslušného vodoprávního úřadu je vedeno řízení o žádosti žalovaných o povolení k nakládání s podzemními vodami a k jejich odběru ze stávajícího jímacího zářezu na pozemkové parcele [číslo] k. ú. [obec]. Žalobce uplatnil v předmětném správním řízení námitku vlastníka vodovodu, neboť byl vlastníkem pozemků v osadě [název], k. ú. [obec] a také většiny zde umístěných staveb včetně vodovodu. Uvedený nemovitý majetek žalobce pozbyl vyvlastněním v roce 1948, část pozemků a staveb však byla žalobci navrácena a takto zpět do jeho vlastnictví přešel i vodovod. Vodoprávní úřad konstatoval, že otázku vlastnictví jímacího zářezu a vodovodu považuje za spornou, řízení přerušil a žalobce odkázal na soud. Tím je dán i naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.

3. Žalovaný 1 vlastnické právo žalobce k vodovodu uznával. S ostatními žalovanými sice uzavřel dohodu o užívání vodovodu tak, aby byla splněna formální podmínka pro vedení řízení o povolení k nakládání s podzemními vodami před vodoprávním úřadem, námitky vznesené žalobcem jej však přesvědčily. Žalovaná 6 taktéž uznávala, že žalobce je vlastníkem vodovodu, současně však namítla nedostatek svojí pasivní legitimace odůvodněný tím, že se nikdy necítila být a ani nechtěla být spoluvlastnicí vodovodu.

4. Žalovaní 2-5, 7 a 8 vlastnictví žalobce neuznávali. Argumentovali tím, že vodovod jako samostatná věc nebyl žalobci vydán, a touto určovací žalobou tudíž dochází k obcházení restitučních předpisů. Původní dřevěný vodovod navíc v mezidobí zanikl, neboť byl plně nahrazen azbestovým potrubím. Následně byly řady AaBz azbestového potrubí nahrazeny nákladem žalovaných 1 a 2 a [územní celek] novým plastovým potrubím, čímž došlo ke vzniku nové liniové stavby, která ze zákona není součástí pozemku. Dále poukázali na historicky tradovaný fakt, že původní vodovod vybudovali všichni tehdejší osadníci společně, aby měli přívod vody k jednotlivým nemovitostem, a společně se podíleli na správě a údržbě vodovodu. Jednalo se a dosud se jedná o poctivou držbu, neboť osadníci byli v dobré víře, že vodovod je společný. Skutečnost, že se žalovaní považují za spoluvlastníky vodovodu, dokládá i jimi uzavřená dohoda o užívání vodovodu. V těchto souvislostech se žalovaní 7 a 8 dovolali vydržení vlastnictví vodovodu.

5. Žalobce v reakci na vznesenou námitku vydržení poukázal na okolnost, že v dohodě o užívání vodovodu žalovaní společně prohlásili, že jim není znám historický vlastník vodovodu, což vylučuje jejich dobrou víru. Předci žalovaných pak užívali vodovod pouze na základě nájemních smluv.

6. Okresní soud provedeným dokazováním zjistil tento skutkový stav věci: Nejméně od roku 1889 byl částí na pozemcích ve vlastnictví právního předchůdce žalobce a částí na pozemcích ve vlastnictví předchůdců žalovaných vystavěn dřevěný vodovod vedoucí vodu k nemovitostem osadníků žijících v osadě [název]. Předchůdce žalobce uzavíral s osadníky nájemní smlouvy, jejichž předmětem bylo právo odběru vody již zřízeným vodovodem za pevně stanovený poplatek pro uzavřený okruh odběratelů vody (konsortium). V těchto smlouvách není deklarováno vlastnictví vodovodu pro jeden subjekt a výslovně se stanoví, že každý odběratel byl povinen zřizovat a udržovat tu část vodovodu, která se nacházela na jeho pozemku, přičemž opravy vodovodu od pramene k pozemku prvního odběratele měly být prováděny společně správou velkostatku a konsortiem (tj. všemi odběrateli). Žalobce pozbyl nemovitý majetek vyvlastněním v roce 1948, čímž pozbyl i pozemky, na kterých byl postaven předmětný vodovod. Část pozemků a staveb byla žalobci v rámci restituce navrácena. V roce 1958 došlo ke kompletní přestavbě dřevěného vodovodu na vodovod cemento-azbestový. Řad A byl rekonstruován v roce 2016 a řad B byl rekonstruován v roce 2012, neboť původní řady z azbestového potrubí vykazovaly velké množství poruch. Řad C je původní z roku 1958. Současný vodovod je tvořen jímacím zářezem, sběrnou jímkou, vodoměrnou šachtou na řadu A a řadem A, BaCs celkovou délkou potrubí 823 m. Jímací zářez a sběrná jímka u jímacího zářezu se nacházejí na pozemku parc. [číslo] vodoměrná šachta se nachází na pozemku parc. [číslo] vodovodní řad A se nachází na pozemcích parc. [číslo] vodovodní řad B se nachází na pozemcích parc. [číslo] vodovodní řad C se nachází na pozemcích parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí]. Pozemky parc. [číslo] byly vráceny žalobci na základě rozhodnutí SPÚ z 18. 12. 2019. Předmětný vodovod je jediným zdrojem vody pro osadu [název], a proto se faktický stav odběru vody žalovaní rozhodli zlegalizovat. Nejprve se o to pokoušel samostatně žalovaný 1, ale neuspěl, neboť nepředložil doklad o vlastnictví vodovodu. Proto žalovaní uzavřeli dne 27. 11. 2019 dohodu o užívání vodovodu, čímž byla splněna podmínka pro vedení řízení před vodoprávním úřadem. Žalovaní v ní uvedli, že jim není znám historický vlastník vodovodu, vodovod považují za věc opuštěnou a zavazují se pečovat o vodovod společně a nerozdílně. [stát. instituce], odbor životního prostředí, jako věcně příslušný vodoprávní úřad obdržel dne 22. 1. 2020 od žalovaných žádost o povolení k nakládání s podzemními vodami, k jejich odběru ze stávajícího jímacího zářezu. Z důvodu navrácení pozemků, přes které vede vodovod, žalobci, vodoprávní úřad vyzval žalobce k seznámení se se spisem o žádosti žalovaných o povolení k nakládání s podzemními vodami, přičemž žalobce následně uplatnil námitku vlastníka vodovodu. Vodoprávní řízení bylo přerušeno za účelem zjištění vlastníka jímacího zářezu a vodovodu a žalobce byl vodoprávním úřadem vyzván k zahájení soudního řízení o určení vlastnického práva k předmětnému vodovodu a jímacímu zářezu.

7. Okresní soud poté konstatoval, že s ohledem na přerušené vodoprávní řízení je splněna ustanovením § 80 o. s. ř. požadovaná podmínka naléhavého právního zájmu žalobce na určení, zda mu svědčí vlastnické právo k vodovodu či nikoli. Proto žalobou uplatněný nárok posoudil po věcné stránce, přičemž na jím zjištěný skutkový stav aplikoval § 294 a § 297 Císařského patentu č. 946/1811 Sb. zák. soud., Obecného zákoníku občanského (bez jejich výslovného uvedení, avšak za použití k nim se vztahující judikatury), § 25 z. č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku ve znění a účinném od roku 1953 a dále přechodná ustanovení § 3054, § 3055 odst. 1 a § 3058 a ustanovení § 509 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jako „o. z.“).

8. Okresní soud dospěl k závěru, že ačkoli má za prokázanou dřívější existenci původního dřevěného vodovodu, žalobci se nepodařilo prokázat, že by byl jediným vlastníkem tohoto vodovodu. Žalobcem předložené nájemní smlouvy stanoví, že vodovod byl postaven z části na pozemcích žalobce a z části na pozemcích sousedů (tedy předků žalovaných). Žalobce žádným způsobem neprokázal, že by vodovod vybudoval sám na svůj náklad s případným souhlasem ostatních sousedů tak, že by vodovod, jako věc samostatná, byl ve vlastnictví žalobce. Předmětná stavba vodovodu nemohla být součástí pozemku, neboť dle tehdejší judikatury k tomu, by se věc stala příslušenstvím věci hlavní, se vyžadovalo, by byla ve vlastnictví toho, komu patří věc hlavní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 10. 1927, sp. zn. R I 914/27). Aby byl vodovod součástí pozemků, je tedy nezbytné naplnění předpokladu, že pozemky a vodovod přes ně vedoucí jsou ve vlastnictví téhož vlastníka, avšak takový předpoklad v daném případě zjevně naplněn nebyl. Pakliže byl vodovod veden po pozemcích více vlastníků, nemohl být jakožto celek součástí pozemků žalobce, a tedy musel být věcí samostatně určenou. To, že žalobce prokázal vlastnictví některých pozemků, přes které původní dřevěný vodovod procházel, tudíž nemůže být dostatečným podkladem ani pro závěr, že předmětný vodovod a jímací zářez jsou součástí navrácených pozemků, potažmo že vodovod a jímací zářez jsou ve vlastnictví žalobce. Ohledně samotného jímacího zářezu a sběrné jímky pak z žádného důkazu nevyplývá, jestli tyto části vodovodu pocházejí z roku 1958 nebo jsou staršího data. Původní dřevěný vodovod navíc nepochybně zanikl, neboť bylo prokázáno, že výstavbou vodovodu v roce 1958 byly veškeré prvky charakterizující původní dřevěný vodovod nahrazeny tak, že již není patrno technické řešení původního vodovodu. Jakmile byl původní dřevěný vodovod nahrazen vodovodem vystavěným v roce 1958 z cementu a azbestu do té míry, že jednotlivé prvky nově vznikajícího vodovodu nahradily původní dřevěné prvky tak, že je již nešlo oddělit od sebe navzájem, případně od pozemku, aniž by došlo k jejich poškození anebo aniž by bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí, došlo ke vzniku nové stavby, a tedy nového vodovodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020). Navíc je technická životnost dřevěného vodovodu zcela jistě natolik omezena, že nelze uvažovat ani o případné funkčnosti podstatných prvků dřevěného vodovodu či o jejich zachování do dnešní doby. Žalobce neprokázal vlastnické právo ani k vodovodu vzniklému v roce 1958, neboť se na jeho výstavbě nepodílel a v danou dobu ani nebyl vlastníkem pozemků, přes které vodovod procházel. Navíc podle § 25 v roce 1958 účinného občanského zákoníku stavby nebyly součástí pozemku, a proto bylo nutno považovat tehdy existující vodovod za věc samostatnou. Jelikož nebylo prokázáno, že by jímací zářez, vodovod a pozemky, na kterých je vodovod a jímací zářez umístěn, byly ve vlastnictví téhož vlastníka, nelze ani předpokládat, že by se po navrácení části pozemků žalobci stala stavba jímacího zářezu a vodovodu součástí těchto navrácených pozemků (§ 3054 s 3055 odst. 1 o. z.). Nadto je třeba předmětný vodovod včetně jímacího zářezu považovat za tzv. liniovou stavbu ve smyslu § 509 o. z., neboť prochází vícero pozemky, má účel, který s těmito pozemky nesouvisí (jde o přivedení vody skrze pozemky k domům), a účelem vodovodu je uspokojení širšího okruhu osob. Je tedy zákonem vyloučeno (§ 3058 a § 509 o. z.), aby se vodovod a jímací zářez staly součástí žalobci navrácených pozemků.

9. K námitce žalovaného 2, že vydání vodovodu nebylo předmětem nároku žalobce v procesu restituce majetku, okresní soud podotkl, že takový postup žalobce by se jevil jako neúčelný, neboť původní dřevěný vodovod zanikl, a nemohlo by tak dojít k jeho vydání. Dodal, že toto rozhodnutí nemůže ve svém reálném dopadu vyhovovat žádnému z účastníků řízení, neboť postaví žalované před neřešitelnou situaci týkající se odběru vody. Žalovaní však proti určení vlastnického práva žalobce k jímacímu zářezu a předmětnému vodovodu úspěšně brojili, a soud proto neměl jinou možnost, než postupovat pořadem práva a žalobu zamítnout. Soud přitom nebyl povinen určit vlastníka předmětného jímacího zářezu a vodovodu, nýbrž měl toliko rozhodnout o tom, zda žalobce unesl důkazní břemeno prokázání toho, že jejich vlastníkem je on.

10. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 150 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele shledával v tom, že žalobce byl k podání žaloby vyzván vodoprávním úřadem, řízení před nímž bylo zahájeno z podnětu žalovaných, kteří chtěli zlegalizovat jimi činěný odběr podzemních vod. Žalobce tak jednal ve prospěch všech účastníků řízení, neboť rozhodnutí soudu, zda je vlastníkem předmětného vodovodu, bylo pro vodoprávní úřad předběžnou otázkou, pro kterou bylo řízení před ním přerušeno. Žalobce při podání žaloby jednal nezištně, když soud nespatřuje žádný majetkový prospěch z vlastnictví jímacího zářezu a vodovodu, spíše naopak shledává jejich vlastnictví za těžké břímě. O tom ostatně svědčí i dohoda o uznání vlastnictví a užívání vodovodu uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 1, která se i soudu jeví jako nejvhodnější řešení do budoucna, a naopak postoj zbylých žalovaných se soudu jeví jako nevedoucí k jakémukoliv smysluplnému řešení. Z těchto důvodů okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

11. Žalobce podal proti rozsudku okresního soudu odvolání. Namítl, že soud opomněl provést některé důkazy, případně se s nimi vypořádat. Nesouhlasil se jeho skutkovým závěrem, že žalobce neprokázal vlastnictví původního vodovodu, který existoval již v roce 1889, když měl za to, že tuto skutečnost dostatečně doložil nájemními smlouvami a listinou o zřízení služebnosti ve prospěch [územní celek]. Má-li být existence vlastnického práva prokázána alespoň v dostatečné míře pravděpodobnosti, žalobci se to zajisté zdařilo. Žalobce dále soudu prvního stupně vytýkal, že se nevypořádal s tím, kdo je vlastníkem předmětného vodovodu, pokud to nemá být žalobce, když žalovaný 1 vlastnictví žalobce potvrdil a ostatní žalovaní prokazatelně vlastníky vodovodu být nemohou. Poukázal na okolnost, že zásada superficies solo cedit byla v československém právním řádu zrušena až k 1. 1. 1951. Vyslovil přesvědčení, že pokud stát před 1. 1. 1951 žalobci odňal vlastnické právo k pozemkové parcele [číslo] v [katastrální uzemí], odňal má zároveň i vlastnické právo k jímacímu zářezu a stavbě vodovodu. Faktickým vlastníkem stavby se tak stal Československý stát. S účinností z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se superficiální zásada do českého právního řádu vrátila, a pokud tedy správní orgán žalobci vydal předmětný pozemek, spolu s ním mu musel vydat i stavbu vodovodu. Žalobce navrhl změnu rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno. Při jednání před odvolacím soudem žalobce dále poukázal na správní rozhodnutí, jímž mu byla v restituci vydána část pozemků, podle něhož jejich součástí mohou být stavby infrastruktury, což se týká i předmětného vodovodu. Měl za to, že z. č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je ve vztahu k § 509 o. z. lex specialis. Žalobce při odvolacím jednání dále poukázal na nesprávnost skutkového zjištění soudu prvního stupně, že pasport se týká vodovodu [název], neboť předmětný vodovod je ve skutečnosti napojen na jiný pramen.

12. K odvolání žalobce se písemně vyjádřili žalovaní 1, 2 a 8, kteří se taktéž jako jediní zúčastnili prostřednictvím svých zástupců jednání před odvolacím soudem.

13. Žalovaný 1 ve vyjádření k odvolání shrnul skutečnosti, které předcházely zahájení řízení. Měl za to, že soud prvního stupně nezohlednil specifickou povahu sporu a požadoval důkazy nereálné míry, čímž v podstatě předem vyloučil úspěch žalobce ve věci. Zdůraznil, že žalobce může vznik a trvání svého výhradního vlastnictví k předmětnému vodovodu doložit s odstupem mnohonásobně přesahujícím délku vydržecích lhůt, přičemž žádná jiná osoba netvrdí, že by měla být vlastníkem vodovodu, a nikdo včetně účastníků řízení se za celou dobu existence vodovodu až do roku 2019 jako jeho vlastník nechoval. Většina žalovaných nyní sporuje vlastnictví žalobce, žádný z nich však nenabízí věrohodnou alternativu pro aktuální stav věci. De lege lata sice ostatní žalovaní jednají způsobem odpovídajícím jejich procesnímu postavení, nicméně de lege ferenda jednají způsobem, který podle žalovaného 1 není hoden soudní ochrany. Ve vztahu ke konkrétním skutkovým zjištěním žalovaný 1 nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že původní dřevěný vodovod zanikl. Vyslovil přesvědčení, že ke změně vlastnictví stavby nedochází prostou výměnou materiálu, neboť se jedná o neudržitelné pojení možnosti změny vlastnictví. Navíc nebylo spolehlivě prokázáno, že by výměna původního vodovodu byla úplná a provedená v jediném komplexním okamžiku, přičemž postupná výměna jednotlivých součástí vodovodu by v žádném případě ke změně původního vlastníka vést nemohla. Ve vztahu k nutnosti průkazu vlastnického práva žalobce žalovaný 1 poukázal na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4369/2017, 22 Cdo 1400/2004 a 22 Cdo 1176/2001 s tím, že tvrzení žalobce v zásadě důkazně podložená jsou a zároveň neodporují žádnému jinému důkazu a nebyla nikým ze žalovaných vyvrácena. Tvrdí-li ostatní žalovaní, že k navrácení pozemků žalobci došlo bez předmětného vodovodu, jedná se o nepodložené hypotézy, na které by neměl být brát zřetel. Soud by měl posuzovat unesení důkazního břemene žalobce právě jen s ohledem na to, co je možné a rozumné, a žalobce nesmí být nucen k předkládání důkazů o síle objektivně nemožné, a to zvlášť s ohledem na obecně nespornou skutečnost, že se až do zahájení tohoto řízení se o vlastnictví předmětného vodovodu nikdo nepřihlásil. Žalovaný 1 navrhl shodně se žalobcem změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude vyhověno. Při jednání před odvolacím soudem dále poukázal na okolnost, že žalobce nyní na své náklady zajištuje dodávku vody žalovaným, aniž by to bylo legalizováno vodoprávním úřadem. Ten se po rozhodnutí okresního soudu jasně vyjádřil, že k jeho souhlasu k odběru vody je třeba mít vlastníka vodovodu. Žalobce je ochoten se o vodovod nadále starat, proto žalovaný 1 nechápe postoj ostatních žalovaných.

14. Žalovaný 2 ve vyjádření k odvolání žalobce zdůraznil, že veškerý majetek žalobce byl odňat již v roce 1948, listiny směřující před toto datum se tudíž nemohou týkat sporného cementoazbestového vodovodu z roku 1958. Vznik této nové stavby potvrzuje pasport vodovodu prokazující, že řad A byl rekonstruován v roce 2016, řad B byl rekonstruován v roce 2012 a řad C je původní cementoazbestový vodovod realizovaný v roce 1958. Žalobce fakticky požaduje převrácení důkazního břemene, což odporuje závěrům vyjádřeným např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2318/2019, podle nichž bez důkazu vlastnického práva není žalobce legitimován domáhat se ochrany, která mu jako vlastníku přísluší. Pokud žádný ze žalovaných nepodal protinávrh na určení vlastnického práva k vodovodu, nestíhá je ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Žalovaný 2 dále odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se po přijetí zákona č. 428/2012 Sb. církevní osoba ve vztahu k majetku odňatému bez právního důvodu může domáhat svých práv pouze postupem podle tohoto zákona a ochrana vlastnického práva podle obecných předpisů je v těchto případech vyloučena. Pokud tedy žalobce podal žalobu na určení svého vlastnického práva k věci, o které tvrdí, že o ni byl připraven majetkovou křivdou, žaloba měla být zamítnuta již pro obcházení restitučních předpisů. Žalovaný 2 dále poukázal na okolnost, že stavba vodovodu není pouze na pozemcích vydaných správním rozhodnutím žalobci, neboť se nachází i na pozemcích [název] [název], [jméno] [příjmení] a [územní celek]. Samotná tato okolnost pak vylučuje možnost, že by vlastnictví vodovodu přešlo na žalobce současně s pozemky, které mu byly vráceny. Navíc v restitučním řízení o předmětný vodovod nebylo požádáno. Žalovaný 2 proto navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Při jednání před odvolacím soudem žalovaný 2 dále navrhl změnu nákladového výroku prvoinstančního rozsudku tak, že mu budou přiznány náklady řízení před soudem prvního stupně.

15. Žalovaný 8 ve vyjádření k odvolání žalobce vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně provedl všechny navržené důkazy, přičemž po koncentraci řízení nelze nové důkazy uplatnit. Ve vztahu k otázce vlastnictví původního dřevěného vodovodu poukázal na obsah žalobcem předložených nájemních smluv, v nichž žalobce nevystupuje jako vlastník předmětného vodovodu, ale jako osoba oprávněná umožnit čerpání vody z pramene. Z těchto smluv taktéž vyplývá, že původní vodovod byl vybudován nejen na pozemcích žalobce, přičemž žalobce neprokázal, že by ho vybudoval sám. Listina o zřízení služebnosti ve prospěch [územní celek] pak tvrzení žalobce, že je jediným vlastníkem vodovodu, vyvrací, neboť potrubí vodovodu podle této listiny pokládala obec. Pokud žalobce zpochybňuje skutečnosti uvedené v pasportu vodovodu, označení řadu z roku 1958 jako původního není chybné, neboť v minulosti se sice na totožném místě nacházel starý dřevěný vodovod, který však jako věc v právním slova smyslu i fyzicky zanikl. V těchto souvislostech žalovaný 8 poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k zániku věci a vzniku věci nové. Žalovaný 8 shodě se žalovaným 2 zdůraznil, že není povinností soudu zkoumat, kdo je vlastníkem vodovodu, ale předmětem dokazování je pouze skutečnost, zda je jím žalobce. V těchto souvislostech žalovaný 8 poukázal na změnu postoje žalovaného 1, který původně v roce 2019 prohlásil, že vlastníkem je on, neboť byl jediným investorem částečné opravy vodovodu. Úvahu žalobce a žalovaného 1, že by mohlo dojít k situaci, kdy vodoprávní úřad zakáže odebírání vody, a proto by mělo být vlastnické právo raději přisouzeno žalobci, označil žalovaný 8 za absurdní. V těchto souvislostech poukázal na dohodu o užívání vodovodu uzavřenou mezi všemi žalovanými dne 23. 11. 2019, v níž všichni prohlašují, že jim není znám historický vlastník vodovodu a že se cítí být uživateli, resp. podílovými spoluvlastníky obnoveného vodovodu. Žalovaný 8 proto předpokládá, že po ukončení tohoto řízení odpadne důvod pro přerušení správního řízení před vodoprávním úřadem. Žalovaný 8 dále poukázal na okolnost, že předmětný vodovod je liniovou stavbou, která dle ustanovení § 509 o. z. není součástí pozemku, nýbrž je to samostatná movitá věc. Vodovod není v zemi pevně ukotven, proto se na něj superficiální zásada v žádném případě nemůže vztahovat. Proto je zřejmé, že správní orgán žalobci tuto stavbu nevydal, neboť nebyla součástí pozemku. Žalovaný 8 navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a současně navrhl, aby mu byly přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů. V těchto souvislostech poukázal na okolnost, že žalobce nebyl povinen podat žalobu na určení vlastnického práva, měl by proto nést důsledky jeho neúspěchu v tomto řízení.

16. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahuje způsobilé odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal jím napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení při nařízeném jednání, při němž zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, jejichž obsahu se dovolávali účastníci v odvoláních a ve vyjádřeních k němu. Ani poté neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

17. Odvolací soud nejprve ověřil, že řízení před soudem prvního stupně netrpí vadami vyjmenovanými v § 212a odst. 5 o. s. ř. ani jinými vadami řízení ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ať již v odvolacím řízení odstranitelnými či nikoli. Koneckonců žádný z účastníků vady řízení před soudem prvního stupně ani nenamítal.

18. Ve vztahu k úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud při jednání vyzval žalobce k označení podle něho opomenutých důkazů. Žalobce tak neučinil a od této výtky upustil. Odvolací soud proto pouze zopakoval část listinných důkazů provedených soudem prvního stupně, které tento soud sice provedl, ale v odůvodnění rozsudku je pominul, případně z nichž odvolací soud hodlal učinit další skutková zjištění, která soud prvního stupně zřejmě považoval za pro věc za bezvýznamná (§ 213 odst. 3 o. s. ř.). Z pasportu vodovodu [název] nad rámec zjištění popsaných v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku zjistil, že jako investoři pasportizace jsou označeni [jméno] [příjmení], [název] [název], s. p., manželé [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Řad A má délku 690 m, řad B 67 m a řad C 66 m. Z listiny označené jako Výzva pro vlastníky stavby„ [název] [název] [název]“ bylo zjištěno, že [územní celek] tímto vyzývá vlastníky stavby„ [název] [název] [název]“, aby se v termínu do šesti měsíců od vyvěšení této výzvy dostavili na [stát. instituce] a doložili vlastnictví této stavby. Výzva obsahuje upozornění, že pokud vlastník vodovodu ve stanoveném termínu nedoloží na obecním úřadě vlastnictví k výše uvedené stavbě, bude [územní celek] postupovat v souladu s § 135 z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Výzva byla vyvěšena na úřední desku [stát. instituce] dne 14. 4. 2011 a sejmuta dne 31. 10. 2011. Ze zápisu z jednání konaného dne 23. 9. 2019 na Obecním úřadě ve [obec] odvolací soud nad rámec zjištění soudu prvního stupně zjistil, že jednání proběhlo mezi starostou obce a všemi žalovanými. Starosta seznámil přítomné s návrhem dohody o užívání vodovodu, který nechala obec zpracovat tak, aby na základě jejího podpisu mohlo být zažádáno na Městském úřadě [část obce] o odběr pozemních vod na [název]. Dále bylo řešeno, kdo konkrétně bude mít zájem stát se vlastníkem vodovodu, kdy tento zájem neprojevili paní [příjmení] [jméno], manželé [příjmení] a pan [příjmení] a mezi ostatními zájemci měla vzniknout dohoda o nastavení spoluvlastnictví. Z dohody o užívání vodovodu uzavřené mezi všemi žalovanými dne 27. 11. 2019 odvolací soud nad rámec zjištění soudu prvního stupně zjistil, že strany této dohody jakožto„ uživatelé, resp. podíloví spoluvlastníci obnoveného vodovodu“ požádají příslušný vodoprávní úřad o ověření pasportu vodního díla vodovodu [název]. Všichni účastníci dohody předpokládají, že konkrétní úprava jejich vlastnických práv a pravidel o péči o vodovod bude předmětem zvláštní dohody, přičemž jeho spoluvlastníky se cítí být a mají zájem být všichni účastníci dohody mimo [jméno] [příjmení] [příjmení]. Strany se dále dohodly, že o vodovod budou pečovat společně a nerozdílně tím způsobem, že každá ze stran si na své náklady udržuje přípojku od vodovodu do své nemovitosti, tyto přípojky jsou ve vlastnictví jednotlivých stran; pokud se účastníci nedohodnou jinak, budou opravy vodovodu prováděny tak, že se každá ze stran této dohody bude podílet na těchto nákladech stejnou výší s tím, že těm účastníkům této dohody, kteří investovali finanční prostředky do obnovy a opravy vodovodu, budou takto jimi doložené konkrétní vynaložené výdaje v případě dalších oprav a úprav vodovodu zohledněny; nutnost oprav bude posuzována společně s ohledem na to, aby vodovod byl vždy způsobilý k dodávce vody pro každou ze stran. V těchto souvislostech žalovaní 1, 2 a 8 u jednání před odvolacím soudem učinili nesporným, že oprava vodovodu provedená v roce 2016 byla financována z prostředků žalovaného 1 ve výši 447.108 Kč, žalovaného 2 ve výši 180.128 Kč a [stát. instituce] ve výši 41.422 Kč. Žalovaný 1 dále potvrdil, že opravu v roce 2012 investoval on, neboť důvodem byl stav vodovodu neumožňující dostatečnou dodávku vody do jeho restaurace. S ohledem na argumentaci žalobce, že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 18. 12. 2019 mu byla vydána i infrastruktura nacházející se na vydávaných pozemcích, tj. předmětný vodovod, odvolací soud dále zopakoval v tomto směru podstatnou část rozhodnutí SPÚ. Zjistil, že žalobci jím byla vydána řada pozemků v [katastrální uzemí], [obec], [část obce], [obec] a [obec]. Pozemky byly označeny dle současně platného katastru nemovitostí. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že součástí dvou pozemků byly budovy, jiná zmínka o součástech pozemků se v rozhodnutí nenachází. V předposledním odstavci odůvodnění rozhodnutí správní orgán upozorňuje oprávněnou osobu, že na vydávaných pozemcích může být umístěno vedení a zařízení veřejné technické infrastruktury, k nimž existují oprávnění, jakož i omezení užívání pozemků vzniklá podle předchozích právních úprav, která se nezapisovala do pozemkových knih, evidence nemovitostí ani katastru nemovitostí. Tato omezení a oprávnění přecházejí na nabyvatele pozemků.

19. Po doplnění dokazování ve shora popsaném rozsahu odvolací soud znovu zhodnotil všechny důkazy provedené soudy obou stupňů, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech (§ 132 o. s. ř.). Poté uzavřel, že veškeré skutkové závěry soudu prvního stupně shrnuté v bodě 21 odůvodnění jeho rozhodnutí mají plnou oporu v provedených důkazech a že dokazování jím bylo provedeno v rozsahu dostatečném pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, když žalobce navíc od původně uplatněné námitky neprovedení části důkazů upustil. Pro stručnost odvolací soud plně odkazuje na tuto pasáž odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, neboť ji považuje za perfektně vystihující všechny prokázané podstatné skutkové okolnosti věci.

20. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalobce vzneseným vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně odvolací soud uzavírá, že se ve všech případech jedná o argumentaci uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně, s níž se tento soud přehledně, úplně a srozumitelně vypořádal. Pro úplnost k nim odvolací soud nad rámec odůvodnění přezkoumávaného rozsudku dodává následující: Soud prvního stupně neučinil jednoznačný závěr, že„ jímací zářez a vodovod nebyl vystavěn žalobcem, a tedy nebyl jeho výlučným vlastnictvím“ (bod IV/1a odvolání), ale pouze skutkově uzavřel, že má za prokázanou dřívější existenci původního dřevěného vodovodu, avšak žalobci se nepodařilo prokázat, že by byl jeho jediným vlastníkem, neboť byl postaven zčásti na pozemcích žalobce a zčásti na pozemcích sousedů (předků žalovaných), přičemž žalobce neprokázal, že by vodovod vybudoval sám na svůj vlastní náklad tak, že by vznikla samostatná věc v jeho vlastnictví. Ohledně vlastního jímacího zářezu a sběrné jímky současně soud prvního stupně konstatoval, že z žádného důkazu nevyplývá, jestli tyto části vodovodu pocházejí z roku 1958 nebo jsou staršího data, ve vztahu k nim tedy žádné relevantní skutkové závěry neučinil. Skutkový závěr soudu prvního stupně o zániku původního dřevěného vodovodu jako věci v právním slova smyslu pak má plnou oporu v jím provedených důkazech, neboť údaj uvedený v pasportu vodovodu vypracovaném pro účely rekonstrukce řadu A provedené v roce 2016, že„ původní“ azbestocementový vodovod byl vybudován v roce 1958, nebyl zpochybněn žádným jiným důkazem. Za této situace není třeba pochybovat o tom, že zpracovatel pasportu měl k dispozici stavebnětechnickou dokumentaci vodovodu vybudovaného v roce 1958, případně jiné relevantní podklady, z nichž tento údaj převzal. Dovolává-li se žalobce nájemních smluv uzavřených předchůdcem žalobce v letech 1889 a 1931 s tehdejšími vlastníky nemovitostí stojících na [příjmení], soud prvního stupně z nich učinil správně skutkové zjištění, že správa Velkostatku [obec] nepoužívá v žádné z těchto smluv označení tohoto subjektu jako vlastníka vodovodu, ale ve všech případech pouze dovoluje sousedům„ používat vody z pramene a vésti je založeným vodovodem vloženým dílem na pozemcích jednotlivých zde uvedených sousedů, dílem na pozemcích Velkostatku [obec]“. Vlastnictví vodovodu předchůdcem žalobce neprokazuje ani listina o zřízení služebnosti pro [územní celek] [název] [název] ze dne 16. 9. 1932, neboť sice konstatuje, že„ majiteli lesů čís. kat. 807 přísluší právo připojit dosavadní svůj vodovod na pramen [název]“, avšak jinými v řízení provedenými důkazy byl dostatečně prokázán skutkový závěr soudu prvního stupně, že vodovod vedoucí do osady [název] se ani tehdy nenacházel pouze na pozemcích Velkostatku [obec] a nebyl ani výlučně jím vybudován. Stejně tak se odvolací soud plně ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že původní dřevěný vodovod byl v roce 1958 ve všech řadech nahrazen vodovodem vedeným v azbestocementových potrubích. Námitky žalobce ohledně závěrů o vlastnictví tohoto nového vodovodu se však týkají již právního hodnocení, nikoli soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu věci.

21. Odvolací soud naopak shledává důvodnou posledně uplatněnou odvolací námitku žalobce, že v pasportu vodovodu je jeho označení„ [název]“ nesprávné. Z obsahu spisu totiž skutečně vyplývá, že sporný vodovod nevede z prameniště [název], ale z jiného prameniště v blízkosti prameniště [název]. Tato okolnost však byla v průběhu řízení vyjasněna a potvrzena listinou o zřízení služebnosti pro [územní celek] [název] [název] ze dne 16. 9. 1932, z níž se podává, že z prameniště [název] je veden vodovod do této obce. Taktéž samotný žalobce v jednom ze svých podání (viz č. l. 316) vysvětlil, že na hoře [název] se nacházejí celkem 3 prameniště, z nichž je voda dodávána třemi samostatnými vodovody do [obec], do [obec] a do osady [název]. Pouhé chybné označení názvu pramene však nečiní pro věc relevantní skutková zjištění podávající se z pasportu vypracovaného pro účely výměny vodovodního řadu A sporného vodovodu nesprávnými, když navíc pouze prameniště, z něhož je dodávána voda do [obec], má vlastní název, zatímco ostatní dvě prameniště nikoli.

22. Odvolací soud neshledal ani jakékoli pochybení soudu prvního stupně ohledně právního posouzení věci, neboť ten na jím zjištěný skutkový stav věci aplikoval správné právní předpisy, které též správně vyložil. Žádného pochybení se nedopustil ani při posouzení, kterou ze stran tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Odvolací soud proto plně odkazuje i na právní závěry soudu prvního stupně, které jsou podrobně, přehledně a srozumitelně popsány pod body 35-38 odůvodnění jeho rozsudku, z nichž se podává hned několik skutečností, z nichž každá sama o sobě vlastnické právo žalobce ke spornému vodovodu vylučuje. Je-li soudu prvního stupně žalobcem a žalovaným 1 vytýkáno, že přivodil svým rozhodnutím„ patovou situaci“, tento soud neopomněl v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznit i důvody, pro které musel rozhodnout tak, jak rozhodl, byť to sám nepovažoval za nejšťastnější řešení. Za situace, kdy žádný ze žalovaných nepodal vzájemnou žalobu o určení vlastnictví k vodovodu, nebylo povinností soudu vypořádat se s tím, kdo je jeho vlastníkem, a i kdyby tak učinil, pouhé odůvodnění jeho rozsudku by bylo v tomto směru bez jakéhokoli právního významu. Naopak – jak správně zdůrazňují žalovaní 2 a 8 ve svých vyjádřeních k odvolání – žalobce tížilo důkazní břemeno ohledně průkazu jeho vlastnického práva k vodovodu, tzn. byl povinen prokázat, že nastaly skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4638/2009). Takový důkaz se však žalobci nezdařil. I kdyby snad neměl obstát jako správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal své výlučné vlastnické právo k původnímu dřevěnému vodovodu, neboť se zřejmě jednalo o společnou stavbu více stavebníků na více pozemcích, nade vší pochybnost bylo prokázáno, že tento vodovod nejpozději v roce 1958 jako věc v právním slova smyslu i fakticky zanikl (viz výše popsané skutkové závěry soudů obou stupňů). Stalo se tak v době, kdy žalobce nebyl vlastníkem pozemků, po nichž je část vodovodu vedena, neboť jejich vlastnictví přešlo již v roce 1948 na stát. Nová stavba, případně její samostatná část vybudovaná na pozemcích ve vlastnictví státu by tudíž mohla přejít do vlastnictví žalobce na základě uplatnění restitučního nároku k těmto pozemkům pouze tehdy, pokud by byla jejich součástí. Takovou alternativou se však z právního hlediska zabýval podrobně již soud prvního stupně, který vysvětlil, že v roce 1958, kdy byl cemento-azbestový vodovod vybudován, nebyly splněny podmínky, za nichž by se mohl stát součástí pozemků vydaných v restituci žalobci. K obnově vlastnického práva žalobce k těmto pozemkům pak došlo za účinnosti z. č. 89/2012 Sb. (o. z.), kdy se k argumentům založeným na ustanovení § 25 středního občanského zákoníku přidává argument založený na jednoznačné konstrukci ustanovení § 509 o. z., která výslovně vylučuje možnost, že by liniová stavba mohla být součástí pozemků, na nichž je umístěna. Tato okolnost je z pohledu odvolacího soudu nejzásadnějším argumentem, pro který je vyloučeno, že by se žalobce mohl stát vlastníkem předmětného vodovodu, případně alespoň jeho samostatné části umístěné na jeho pozemcích, tj. jímacího zářezu, vrácením pozemků, jejichž by byla tato stavba součástí.

23. S ohledem na opakovanou argumentaci žalobce a žalovaného 1 tím, že k vlastnictví vodovodu se nehlásí nikdo ze žalovaných ani žádný jiný subjekt, považuje odvolací soud za potřebné vyzdvihnout, že toto jejich tvrzení nemá oporu ani v procesních stanoviscích většiny žalovaných, ani v provedených důkazech. Na vlastnictví vodovodu totiž ještě předtím, než svoje vlastnické právo k němu uplatnil ve vodoprávním řízení žalobce, aspirovali jak [územní celek], tak žalovaní vyjma žalované 6, tedy včetně žalovaného 1. Pokud se jedná o [územní celek], ta již v roce 2011 zvolila postup podle § 135 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2013, když se snažila najít vlastníka předmětného vodovodu s tím, že nepřihlásí-li se v zákonné lhůtě, připadne tato opuštěná věc do vlastnictví obce. Možnost postupu obce v dané situaci podle ustanovení § 135 občanského zákoníku je zajisté diskutabilní, neboť judikatura vztahující se k tomuto ustanovení dovozovala nezbytnost právního úkonu opuštění věci, který musí vedle fyzického opuštění naplňovat také vůli vzdát se vlastnictví věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2528/2015). V každém případě však obec Žďár nad Metují ve vztahu k jejímu případnému vlastnictví k předmětnému vodovodu následně žádné další právní kroky neučinila, a to ani v návaznosti na logický předpoklad, že na vybudování nového vodovodu v osadě [název] v roce 1958 zřejmě přinejmenším finančně participovala, a na v tomto řízení prokázanou skutečnost, že na rekonstrukci řadu A vodovodu v roce 2016 byly vynaloženy i prostředky obce. Naopak starosta obce vynaložil výraznou součinnost k tomu, aby stavba vodovodu přešla do správy, případně i do spoluvlastnictví majitelů objektů, do nichž je voda z prameniště na [název] dodávána, když za účelem splnění tohoto cíle zajistil vypracování návrhu dohody o užívání vodovodu, která byla následně mezi všemi žalovanými dne 27. 11. 2019 uzavřena. Pokud žalovaný 1 nyní tvrdí, že tato dohoda byla čistě formálním právním jednáním za účelem legalizace odběru vody, odvolací soud tento jeho názor nesdílí. Z předmětné dohody se totiž nepodává, že by se jednalo o právní jednání„ naoko“, které by nevyvolalo žádné právní následky, a ani ostatní žalovaní, kteří v ní vyjádřili svoji vůli stát se uživateli i spoluvlastníky předmětného vodovodu, tento projev jejich vůle nikterak nezpochybnili. Výsledek tohoto řízení tedy sice nepřinesl žádné konkrétní řešení vlastnických vztahů k vodovodu, což ale neznamená, že takové řešení neexistuje. Bylo-li nade vší pochybnost prokázáno, že stávající vodovod je novou stavbou, je právem stavebníků, případně jejich právních nástupců (v to počítaje i [územní celek]), rozhodnout, jakým způsobem upraví vlastnické poměry k této nově vzniklé věci (§ 1122 odst. 2 o. z.). Vzhledem k tomu, že prameniště i jímací zářez, který je s ohledem na jeho stavební řešení velmi pravděpodobně původní, tedy vybudovaný předchůdcem žalobce, se nacházejí na pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce, zajisté by při nastavení spoluvlastnických poměrů k vodovodu měla být reflektována i tato skutečnost.

24. Ze všech důvodů shora popsaných tedy odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je ve věci samé věcně správný. Vzhledem k tomu, že přezkumu byl otevřený i nákladový výrok (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), ohledně něhož se v odvolacím řízení neuplatní zásada zákazu reformace in peius, odvolací soud se musel zabývat návrhem žalovaných 2 a 8, aby jim byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Tento jejich návrh však neshledal opodstatněným, neboť sdílí závěry soudu prvního stupně o splnění podmínek pro aplikaci § 150 o. s. ř. včetně důvodů zvláštního zřetele hodných popsaných tímto soudem pod bodem 41 odůvodnění jeho rozsudku. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen v obou výrocích (výrok I).

25. Odvolací soud naopak neshledává žádný důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. ve vztahu k nákladům odvolacího řízení, neboť bylo věcí žalobce, že nepřijal rozsudek soudu prvního stupně, který byl vydán po úplně provedeném dokazování a byl správně a navíc velmi přesvědčivě odůvodněn. O nákladech odvolacího řízení proto bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení uplatnili žalovaní 2 a 8. Ve vztahu k žalovanému 2 byla žalobci uložena povinnost nahradit mu náklady řízení ve výši 9.950 Kč. Tato částka se skládá z odměny za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (§ 8 odst. 1, § 9 odst. 3 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále jen„ AT“), paušální náhrady 2x 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT), náhrady ztráty času při jízdě ze sídla advokáta v Praze veřejnou dopravou do sídla odvolacího soudu při trvání jedné cesty tři hodiny, tj. celkem dvanáct půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 AT), přičemž k součtu těchto částek byla v souladu s vyúčtováním žalovaného připočtena DPH v sazbě 21 %, jejímž je plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). K nákladům žalovaného 2 dále náleží cestovné jeho zástupce v celkové výši 270 Kč (2x 115 Kč jízdné vlakem na trase Praha - Hradec Králové a zpět a 2x 20 Kč za jízdné městskou hromadnou dopravou). Zástupce žalovaného 8 vykonal v odvolacím řízení taktéž dva úkony právní služby se sazbou odměny 3.100 Kč, k níž náleží 2x paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč a náhrada za promeškaný čas 4x 100 Kč (viz shora uvedená ustanovení AT), na cestovném pak bylo za jízdu ze sídla substitučního zástupce v Náchodě k odvolacímu soudu a zpět na trase dlouhé 90 km s kilometrovou sazbou 6.76 Kč vynaloženo 608,19 Kč. Součet těchto částek činí 7.808,19 Kč, po připočtení DPH v sazbě 21 % tak činí celkové náklady odvolacího řízení na straně žalovaného 8 částku 9.447,91 Kč. Určení platebního místa se v obou případech opírá o § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k plnění byla žalobci stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok II). Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že žalovaný 1 se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal a žalovaným 3 až 7 podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto rozhodl, že tito účastníci nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Poučení